kapitola I. - konec
Drobný, černovlasý mladík se rozhlédl po prázdné místnosti. Prázdné. Nebylo divu, slunce se už dávno vyhouplo na oblohu a zákazníci baru měli hlubokou půlnoc. Popošel blíž a zadíval se na rudovlasého muže. Držel koště a zametal nepořádek z podlahy.
Cizincovo srdce mírně poskočilo. Vysoký, rudé vlasy, krásný obličej... to musí být on. Radovalo se. Svět kolem se vytratil.
V davu. Na větvi stromu. Stál malý chlapec. S obdivem v očích a napětím v srdci sledoval vytyčenou cestu. Závodní dráha. Už brzy se objeví první z nich. Krásní barevní motýli. V čele s nejrychlejším.
Scarlet. Rudý blesk. Papilio D. Rumanzovia. U jeho druhu obvykle převládala černá. U něj to bylo naopak. Hříčka přírody. Krásná hříčka přírody.
Chlapec zatajil dech. Mezi stromy se mihl šarlatový záblesk. Dav kolem ožil nadšeným voláním. Scarlet. Krásný rudý přízrak.
“Scarlet?” Zašeptal mladík. Zametající muž se zastavil v pohybu. Zvedl oči a zadíval se na příchozího. Černé delší vlasy a pronikavé tmavé oči. Malá temná kráska.
“Promiň, je zavřeno.” Příjemný sametový hlas. To musí být on. Jistě je to on. Zachvěl se. Opět si připadal jako malý chlapec, sledující své hrdiny. Se zatajeným dechem a štěstím v očích.
“Jsi Scarlet D. Rumanzovia. Nebo ne?” Muž přizvedl obočí.
“Ne, to nejsem.” Růžové zrcadlo se roztříštilo a s nepříjemným rámusem sesypalo k zemi. Mladík zakroutil hlavou. Říkali mu přece, že... Zamračil se.
“Musíš to být ty. Závodil jsi. Je to pár let.” Trval na svém. Malý tvrdý rebel. To je dost povědomé. Přemýšlel místní a klidně se pousmál.
“Nevím, zda to mám brát za lichotku nebo naopak, ale já opravdu nejsem motýl.” Měl v sobě klid a jistotu, přesto v očích divoký a silný oheň.
Cizinec sklonil hlavu. Jednoho dne přestal závodit a stáhl se. Z ničeho nic. Nikdo netušil proč. Něco se stalo? Proto to tají? Přešel k němu a chytl ho za paže.
“Prosím. Já vím, že jsi to ty. Potřebuji tvoji...”
“Nechápu proč vstáváš tak brzo. Pak se cejtim blbě a musím vstávat taky.” Ozvalo se nevrle zpoza baru.
Mladík sebou cukl a otočil hlavu. Zadíval se na krásného tmavovlasého muže. Byl polonahý. Vlastně byl nahý, jen si kolem pasu držel deku. Ospale se zadíval na příchozího.
“Kdo to ksakru je?” Uklouzlo mu.
“Dione.” Napomenul ho muž a sklonil hlavu k mladíkovi.
“Je mi líto. Ale opravdu nejsem ten, kdo myslíš.” Zakroutil hlavou. On téměř nešťastně také.
“Tajnej ctitel?” Přizvedl Dion tázavě obočí. Cizinec se zamračil.
“Co máš ksakru za problém?” Vyštěkl.
“Tebe v mym domě, tisknoucího se na mýho přítele... po ránu.” Pokrčil rameny. Mladík zaváhal a pustil muže.
“Omlouvám se. Jen. Tak dlouho tě hledám a... ty vážně nejsi motýl?” Zadíval se mu do očí. Druhý muž se upřímně rozesmál.
“Motýl? Motýl. No to je dobrý. Motýl.” Bavil se a přešel k nim.
“Tohle je můj krásnej, divokej mravenec. A já jsem docela dost žárlivej. Nehledě na to, že je ráno a my máme zavřeno, tak co kdybys šel hledat jinam.” Jeho přítel pobaveně zakroutil hlavou.
“Dione.” Nepomenul ho opět.
“Je po poledni a on si mě prostě jen s někym splet.” Sklonil hlavu k mladíkovi.
“Jsem Shaudok. Neznám nikoho jménem Scarlet. Je mi líto.” Dion přizvedl obočí.
“Hledáš Scarleta?” Překvapil oba. Cizinec rychle přikývl. Závodníka Scarleta. Ujišťoval se muž. Opět přikývl.
“Chápu. Asi ti řekli, že ho tu najdeš. Chodí sem skoro denně.” Mladík se rozzářil. Dion si povzdechl.
“Ale pokud jsi ho znal z doby, kdy závodil...” Zakroutil hlavou a pozval ho do jejich domu.
Vysvětlil mu, že už nezávodí. To věděl. Taky že se změnil. S tím tak trochu počítal. Hodně změnil. S tím už ne.
Bar se pomalu začal zaplňovat. Obvykle stálými hosty. Mezi nimi byl rudovlasý muž. Posadil se do rohu místnosti s lahví v ruce a nikoho si nevšímal.
Mladík ho tiše sledoval. Srdce i mozek odmítaly chápat. To že je Scarlet? Jeho krásný Hrdina? Zamračil se a prohlížel si muže.
Byl zarostlý. Přerostlé delší vlasy částečně stažené v nedbalém culík. Většina ale spíš neupraveně visela kolem obličeje. Stejně tak vypadalo i jeho oblečení. Zašlý kabátek, rozhalená košile i šálka kolem krku. Dřív jistě elegantní a černé.
A obličej. Mladík si byl jistý, že muž vstal z postele a namířil si to sem. Černé kruhy pod zarudlýma opuchlýma očima. Tvář nebyla pod vousy vidět a zbytek obličeje bylo něco pobledlého téměř průsvitného.
Zakroutil hlavou a otočil k Dionovi. On přikývl.
“Varoval jsem tě, Nero. Chodí sem denně a sedí celý večer. Nevím, co ale něco ho zlomilo a nedovílí mu jít dál. Možná ani nechce.” Dodal.
“Mluvil jsi s ním?” Dion přikývl, že několikrát. Bez výsledku i vysvětlení. Mladík se zamračil. Potřebuje ho. Nemůže... Zamračil se a vydal se k muži.
“Scarlet?” Muž, prsty protáčející sklenici, zvedl oči. Krásné šedivé oči. Dřív plné ohně a života. Nyní už mírně utopené v Dionovo likéru. Každý večer je zaplavil a otupil bolest i myšlenky. Každé odpoledne se pak probouzel do odporně zářivého dne a čekal na večer, který přinášel sladké zapomnění.
“A ty jsi?” Zeptal se bez zájmu. Mladík se zachvěl.
“Jsem Nero. Jako dítě jsem...”
“Zkrať to.” Přerušil ho muž. Nero se zamračil.
“Nenabídneš mi místo?” Ne. Rozčílila ho ještě víc odpověď. Sedl si. Muž se zatvářil nesouhlasně ale neřešil to. Vrátil se ke své láhvi.
Mladík ho chvíli sledoval. Ne. To prostě není možný. Tahle troska, že je Scarlet? Pokud ano, hledal ho zbytečně. Sledoval zanedbané dlouhé prsty, když muž zvedl pití ke rtům. Malíček zdobil drobný kroužek.
Nero přizvedl obočí. Ještě ho má? Než si to stačil rozmyslet, vztáhl ruku a dotkl se kovu. Scarlet přizvedl obočí.
“Neříkej mi, že jsi ten malej spratek, co za mnou tehdy tak lez.” Řekl pobaveně. Mladík se zamračil a pobavil ho ještě víc.
“Hádal bych, že tě ta dětská láska pustí dřív. Jestli jsi tu proto, můžem jít ke mně.” Tentokrát ho dokonale rozzuřil.
“Ty samolibej... nevím o čem mluvíš. Nikdy jsem... a kdyby ano, teď už určitě ne!” Štěkal. Muž se znovu pobaveně pousmál a pokrčil rameny.
“Smůla. Nic víc ode mě nečekej.” Uzemnil ho. Nero se zamračil. Od něj tedy určitě nic nečeká. Vstal a namířil si to k baru. Výraz malého vraha.
Dion se nezeptal a postavil před něj pohár. Vzal si ho. Tak jako další, další a další toho večera.
Probral se a měl pocit, že umře. Byl rozlámaný, bolavý a... někdo mu funěl na krk. Otočil se a šokem vyplivl srdce. Za ním spala ta odporná troska ze včerejška a držela ho v náruči. O co horší - nahá. Oba byli.
Promnul si oči a snažil se vzpomenout na průběh večera. Vybavovaly se mu vzpomínky, o které nestál. Chtěl zjistit, co se stalo v baru. Ne, co následovalo. Bože. Vážně se s ním vyspal. Několikrát. Celou noc. A moc se mu to líbilo. Uvědomil si.
V duchu zaklel a snažil se dostat ze Scarletovo náruče. Stále je v kondici. Uvědomil si a přejel po pevné paži. Otočil hlavu k hrudníku. Vážně je.
Cukl sebou a rychle zavřel oči, když sebou muž trhl. Protáhl se a sklonil hlavu. Malej divokej motýl. Poznal to hned, když se mu zadíval do očí.
Rty pohladil rameno a citil, jak se mladík pod nimi zachvěl.
“Dobré ráno.” On sebou cukl a zamračil se na něj. Těžce vyčítavě.
“To snad... co je na něm dobrýho?! Jednoduše jsi zneužil opilýho...”
“Já tebe? To tys přišel za mnou a nedal mi na výběr.” Nerův výraz polevil. On? Vybavil si ponižující scénu z večera. ´Boduješ, fakt jo.´ Pokáral se v duchu.
“Dostals, cos chtěl. Tak mě pusť.” Vrčel a snažil se odtáhnout. Scarlet ho nepustil.
“To jistě ne. Nejsem tak skromnej.” Políbil štíhlý krk. Mladík se zamračil.
“Co to ksakru...” Odtahoval se trochu zbytečně. Muž se rty vpíjel do bělostné kůže a rukou putoval po těle. To poznalo dotek a pod živou vzpomínkou se zachvělo.
“Hned... hned s tím přestaň!” Snažil se hlas získat na jistotě. Dost neúspěšně.
Scarlet se pousmál a prsty vklouzl pod přikrývku. Objal mužství a jemně stiskl. Nero zadržel dech a tiše zasténal.
“Vážně mám?” Zašeptal muž u jeho ucha. On se zamračil, ale nedokázal odpovědět. Mlčky. Rozechvěle. Přijímal sladká něžná muka a doufal, že brzo skončí. Mozek chtěl, ale tělo a srdce nesouhlasily.
Hlasitě vydechl, když Scarlet přizvedl jeho stehno a jedním pohybem vklouzl dovnitř. Obklopila ho těsná horkost. Úžasně horká a úžasně těsná. Chvíli čekal a pak se pohl.
Nero stiskl jeho prsty a zabořil se do pevné náruče. Otočil hlavu a vyhledal rty.
Muž hluboce ochutnal. Stejně tak štíhlé tělo. Téměř až líně v něm bloudil a rozdmýchával touhu. Sladkou, horkou touhu, zaplavující tmavý pohled. Schoval se za víčky a mladík se mu prohl v náruči.
Scarlet se mírně zamračil a pevně ho stiskl. Ještě úžasnější těsnost a horkost. Ztrácel se v nich a přidával na intenzitě i rychlosti. Nero mu sténal v pažích. Znovu vzrušený a toužící.
Oba zrychleně dýchali a měli pocit, že jejich těla brzy vzplanou. Jako jeden zasténali a pak uvolněně vydechli.
Nero se opíral o pevný hrudník a zhluboka oddechoval. Zmateně zamrkal. Scarlet mu nedovolil vydechnout a uklidnit se. Přetočil ho na záda a znovu si ho vzal. Přidržoval stehna a klidnými tempy zaplouval dovnitř a ven.
Motýl se ho pevně držel a hleděl mu do očí. Zachvěl se. Zdá se mu to nebo... myšlenky se vytratily on zavřel oči. Přizvedl bradu a pevně muže sevřel lýtky.
Opět několikrát vyvrcholil něž ho Scarlet uspokojen propustil. A on. Možná spokojený ale dokonale unavený svěřil tělo i mysl spánku.
Pán domu se vytratil s přicházejícím večerem. Vrátil se až někdy k ránu.
Nero otevřel oči, když se postel jemně prohla. Otočil se na druhý bok. Scarlet ležel zády k němu, zdálo se, že rychle a tvrdě usnul.
Motýl si povzdechl a vztáhl ruku. Dotkl se nahých zad. Opatrně se přisunul blíž a přitiskl se k nim. Chvíli jen ležel a užíval si blízkost a teplo těla před sebou.
“Prosím. Tak dlouho tě hledám. Neříkej ne.” Zašeptal překvapivě měkce a něžně. Zavřel oči. Motýl před ním otevřel své. Zamračil se.
Nero se někdy po poledni probral. V posteli byl sám a dům byl tichý prázdnotou. Sedl si a rozhlédl se. Na stole ležela snídaně.
Rychle vstal a hladově se do ní pustil. Přitom si prohlížel dům. Skromě ale účelně zařízený. Jen dost zanedbaný. Pomyslel si pohoršeně a oklepal prach z jedné z knih. Hlasitě kýchl a rozvířil prach kolem. To spustilo lavinu kýchání.
Když se konečně uklidnil, hlasitě zaklel a rozhlédl se. Jeho vrozená pořádná povaha mu křičela do uší. Fajn. Fajn. Pomyslel si rozhořčeně a pustil se do práce.
Scarlet se opět vrátil někdy k ránu. Zarazil se hned u vchodu a vdechl příjemnou svěží vůni. Rozsvítil jednu ze svící a překvapeně se rozhlížel. Je to vážně jeho dům?
Přešel k posteli a našel v ní malého, unaveného motýla. Pousmál se a zakroutil hlavou. Prsty odhrnul prameny z obličeje. On se prostě rozhodl, že se mu vetře do života.
Odložil svící a šel se opláchnout. Vlezl si do navoněných peřin. Neodolal a vzal mladíka do náruče. On něco zamumlal a přitulil se.
Druhý den se opět probral až někdy po poledni, unaven nočním uklidem. Pomalu zamrkal a zadíval se do šedivých očí. Rozespale se pousmál. Dokonale se probral a zadíval se na svého hostitele.
“Oprav mě, jestli se pletu, ale neni tohle můj dům?”
“Nemoh jsem si pomoct, měl jsi tu hroznej bordel.” Zabručel nesouhlasně.
“Možná, ale byl můj. Nehledě na to, že nezvaný návštěvy by na sebe něměly takhle upozorňovat, nemyslíš?” Pohoršil ho ještě víc.
“Nejsem nezvaná...” No. Vlastně svým způsobem je, že? Pomyslel si.
“Můžeš si za to sám. Ještě jsi mě nenechal vysvětlit proč tu jsem.” Zamračil se.
“Řek jsem ti, že víc než sex ode mě nedostaneš. V tom mám splníno. Takže?” Nero se zamračil ještě víc a zakroutil hlavou.
“Já tomu nerozumím. Byl jsi tak... laskavý a úžasný. Hrdina se vším všudy.” Hleděl mu do očí.
“Kdy se z tebe stal... někdo jinej?” Vydechl. Ta myšlenka už mu několikrát zablikala v hlavě. Moc slabým světlem, aby jí věnoval pozornost. Teď bylo ale jasnější.
Scarlet se zamračil a vstal. Zdálo se mu to nebo...? Oblékl si košili a obul boty. Se zabouchnutím zmizel za dveřmi.
Nero se zadíval do dřevěného stropu.
Rozhlédl se po baru. Motýl seděl na svém místě a popíjel ze své láhve. Mladík pozdravil rukou Diona a vydal se ke stolu. Posadil se. Scarlet zvedl oči.
“Něco jsi nepochopil?” Napil se a snažil nevnímat Nerům zkoumavý pohled.
“Přemýšlel jsem. Sám si tak úplně nejsem jistý, co to znamená, ale... znám tenhle obličej. Dokonale. Oči, ústa, nos. Každý úsměv, výraz. Vše. Tvůj ale... tvůj obličej neznám. Není přece možné, aby ses tolik změnil. Ať se stalo cokoliv.” Prohlížel si ho.
“Já tomu vážně nerozumím. Jsi Scarlet a zároveň nejsi.” Snažil se pochopit své vlastní pocity a myšlenky. Muž se zamračil.
“A dál?” Nero překvapeně zamrkal. On to nepopřel nebo ano? Začal koktat otázku. Motýl se ještě víc zamračil a napil.
“Nemusím ti nic vysvětlovat.” Chtěl vstát. Mladík ho chytl a zašeptal tiché prosím. Scarletovo nálada ještě potemněla ale posadil se zpět.
“Jsem Scarlet. Scarlet D. Rumanzovia. Ten koho tak obdivuješ. Tvůj velký Hrdina. Laskavý a úžasný byl můj bratr. Vermilion D. Rumanzovia.” Šokoval ho.
“Moje dvojče.” Dodal a napil se. Mladík zakroutil hlavou a nadechl se v otázce.
“Víc ti vážně vysvětlovat nemusím a ani nechci.” Přerušil ho muž a temný stín v očích zesílil.
Nero na něj chvíli tiše hleděl. Sklonil hlavu. Proč má pocit, že nemluví pravdu? Že to on je jeho Hrdina? Jeho krásný rudý přízrak. Možná kdyby ho viděl v letu. Přemýšlel a opět zvedl hlavu.
Bratr. Použil slovo byl. Znamená to... je mrtvý? To ho zlomilo? Každý den znovu a znovu láme? Sledoval muže. Měl neskutečně silné nutkání ho pevně obejmout. Ne snad lítostí. Ne. Nebyla to lístost. Chtěl, aby se opět cítil volný a šťastný, tak jako když závodil. Chtěl mu říct, že není sám. Chtěl mu říct, že ho vždy... povzdechl si a zvedl se ze své židle.
Scarlet lehce zaskočeně zamrkal. Motýl ho objal kolem krku a pevně stiskl. Políbil do vlasů.
“Co se děje? Zamračenej drzej Nero P. Kotzebuea nezabral, tak zkoužíš něžnýho a jemnýho?” Zeptal se pobaveně ale neodolal objetí.
“Ne. Jen jsem měl prostě chuť tě obejmout.” Zabručel mladík. Muž se pousmál a jemně ho od sebe odtáhl.
“Jen to?” Nero se zamračil a zadíval se mu do očí.
“Jak to ksakru děláš? Je z tebe troska. Jen odlesk toho, čím jsi... čím on byl a stejně...” Zakroutil nesouhlasně hlavou.
“Odkud znáš celé mé...” Uvědomil si. Scarlet se znovu pobaveně usmál a ochutnal přidrzlé rty.
“Řekl jsi mi ho tu první noc.” Vážně? Přemýšlel mladík. Pamatuje si ještě míň než myslel.
“Pak jsi přidal důvod proč tu jsi. Historii tvý rodiny. Tvoji minulost. Jména všech tvých milenců a podrobnosti o tvém sexuálním...” Nero mu šokovaně zacpal pusu.
“Žertuješ?” Zeptal se. Skoro se rozbrečel, když muž zakroutil hlavou. Zavřel oči a snažil se nezrůžovět. Dost neúspěšně.
“Bože. Už se nikdy nenapiju.” Zabručel a otevřel oči. Zadíval se do šedivých.
“Nevěřím ti. Jsem si jistý, že to ty jsi závodil.” Spatřil v nich oheň, který tak dobře znal ze závodů. Stejný, který v nich měl, když ho držel v náruči.
Zachvěl se. Scarlet se k němu beze slova naklonil a vpil se do měkkých rtů. Něžně je hladil svými a hleděl do tmavých očí. Zavřely se. Rty naopak otevřely a pustily ho dál.
Druhá noc byla stejně dlouhá, horká a vášnivá jako první. Nero výsíleně přesto spokojeně ležel v pevné náruči.
“Když víš, proč tu jsem. Nemohl bys...” Zašeptal nadějně. Scarlet se zamračil a pustil ho.
“Už jsem ti říkal, že ne. Nechci se vracet k závodění.” Lehl si na záda. Nero se na něj zadíval.
“Ale já přece nechci, abys závodil. Chci jen...”
“Nechci mít nic společnýho s čímkoli, co se týká závodů.” Přerušil ho a zavřel oči. Tím rozhovor ukončil. Nero ho ještě chvíli sledoval. Zamračil se a otočil na druhý bok. Schoulil se do klubíčka a snažil se usnout.
Srdce se na okamžik zastavilo. Kolem ramen ho objaly paže a stiskly. Pak se zastavilo mnohem déle. To když hluboký hlas zašeptal omluvu.
Zamračil se a zavřel oči. Cítil, jak mu po spánku stékají slzy. Bože! On se omlouvá? Proč on? To on by měl. Bezohledně se mu vetřel do života s motem, vše zahoď a pomoz mi. Nejlíp včera!
“T-to já. Jsem takový sobec. Hrozně mě to mrzí. Byl jsem tak zaslepený svým...” Zmlkl. Scarlet ho otočil na záda a umlčel polibkem. Prsty pohladil po tváři. Nero se rozbrečel. Muž vydechl pobavením a utíral mu slzy.
“Uklidni se. Jen si sledoval svůj sen, na tom nění nic špatného.” Snažil se ho uklidnit drobnými měkkými polibky.
“Když přitom někomu ublížíš, je.” Nedokázal motýl zastavit vzlyky. Druhý se opět pousmál a umlčel ho měkčeji a hlouběji.
Nero se k němu přitiskl a odpovídal. Bylo to něžné a pomalé. Láska mezi milenci ne náhodnými partnery na jednu noc. Těla splynula a srdce se dotkla.
Muž ležel a držel mladíka v náruči. Spal a tiskl se k němu. Drobný, krásný motýl. Divoký a drzí. Něžný a křehký. Vzlykající mu v náručí a ve stejnou chvíli sténající rozkoší. Slzy došly až když si unavené tělo všimlo, že už vlastně spí.
Sklonil k němu hlavu. Krásný, divoký a křehký. Zamračil se. Co to ksakru proved? Měl ho vyhodit hned ten první večer. Ne mu pootevřít dveře. Dát mu naději. Ublíží mu to... ublíží? Vážně mu na tom záleží? Odkdy se zajímá o pocity... zvedl ruku s prstýnkem. Protočil ho. Musel ho tehdy dostat od nějaké dívky a on šel a dal ho jemu.
“Co to ksakru je?” Zamračil se Scarlet a ostražitě držel drobný kroužek. Jakoby držel něco vysoce těkavého. Nebezpečného.
“Dárek.” Odpověděla jeho dokonalá kopie. Téměř dokonalá. Byly tam. Drobné rozdíly. Oči. Výraz tváře. To, co se v ní odráželo.
“Přinesl mi ho ten malý černovlasý chlapec. Říkal mi jméno, ale...” Zamyslel se. Bratr se zamračil a vrazil mu šperk.
“Tak proč ho dáváš mně?” Muž se klidně pousmál a vrátil mu ho zpět. Sevřel dlaň.
“Protože je pro tebe.” Řekl jistým hlasem.
“Mluvil o tvém letu. O tom... jak úžasné je sledovat tě. Jak by chtěl být jako ty. Jak jsi přitom krásný a nedotknutelný. Rudý přízrak.” Zavřel oči, jakoby chtěl přesně zopakovat slova.
Scarlet se zamračil a rozevřel dlaň. Nasadil si kroužek, vešel se jen na malíček.
Vztáhl ruku a pohladil mladíka po tváři. Je z minulosti, která mu byla tak surově vytržena z prstů. Proto ho přijal? Celou dobu se snaží zapomenout. Utápí vzpomínky v moku a pak je bez zaváhání a skoro až vděčně přijme zpět? Dokonce začíná... ne. Nezačíná. Napomenul své vlastní myšlenky a zvedl oči ke stropu. Nezačíná. Zopakoval, snad pro věrohodnost.
Další den - kdy už se slunce nemohlo vyhoupnout výš - se probral. Postel i dům byly prázdné. Seděl a hleděl do tichého pokoje. Odešel. Píchlo ho u srdce. Překvapen svou vlastní bolestí vstal a oblékl se. Vešel do slunečního dne. Slunce. Jak dlouho ho takhle tváří tvář neviděl? Přemýšlel a vydal se směrem do středu města.
Zastavil u Dionovo podniku a chvíli stál před. Zatraceně. Otočil se na podpadku a zadíval se do hnědých očí. Shaudok si ho prohlížel.
“Scarlet?” Zeptal se. Muž se zamračil místo odpovědi. Mravenec se omluvně pousmál.
“Promiň, ještě máme zavřeno.” Držel několik kožených vaků s vodou. Všiml si jemného zaváhání. Motýl jen přikývl a chtěl odejít.
“Vypadá to, že bys užil snídani.” Hádal Shaudok. Otevřel dveře a pozval dál. Scarlet se otočil a chvíli na něj hleděl. Beze slova přijal pozvání.
Dion, tradičně zabalený v dece, seděl na pultě. V ruce hrnek. Ani on očividně nebyl moc dlouho vzhůru. Přizvedl obočí a pozdravil hosta.
“Jsi tu dřív než obvykle.” Zachraptěl. Unavené hlasivky se jen těžko probouzely.
“Nemoh jsem spát.” Zalhal motýl a sedl si. Přijal horký sirup a pestrou mísu s ovocem. Dion se na něj zvědavě zadíval.
“Ještě to nevzdal?” Scarlet k němu zvedl oči.
“Zdá se, že už ano.” Prozradil víc než chtěl a napil se. Ústa pohladila medově sladká chuť, pokračovala přes krk do celého těla. Příjemný hřejivý pocit. Svět kolem se na malý okamžik stejně hřejivě usmál. Scarlet se znovu napil. Dion s ním.
“Tak proto ho máme nastěhovanýho v posteli.” Řekl jen jakoby mezi řečí. Dokonale nevzrušeně. Stejně tak se tvářil, když k němu motýl zvedl hlavu. Pokrčil rameny.
“Přišel není to tak dlouho a vzbudil nás bušením na dveře. Objednal si můj nejsilnější likér a skoro nás zabil, když ho vypil na jeden nádech. Stejně rychle se pak skácel k zemi a usnul.” Vysvětloval.
“Mile rád ti ho předám zpět.” Dodal a sledoval výraz tváře. Pobavená úleva? Vážně? Scarlet se zamračil ale přikývl. S chutí se zakousl do ovoce.
Shaudok se posadil vedle a stejně hladově se zakousl do jiného. Usrkávali sirup, všichni tři pozdně snídali a ani jeden si nevšiml Nera, který se vypotácel z ložnice.
Scarlet se jemně zakuckal, když ho křečovitě stiskly štíhlé paže. V mezích možností se otočil. Nero se usmál a hbitě mu vklouzl do klína. Muž nechápal jak, ale najednou mu seděl na stehnech a tiskl se k němu. Spokojeně si povzdechl a přitulil se.
“Zdá se, že se předal sám.” Pobavil Dion sebe i je a naklonil se blíž.
“Nero?” Zeptal se jemně. Mladík něco zamručel a odmítal se probudit. Nero. Zopakoval znovu. Tentokrát se odtáhl.
“Nech mě. Nechci se probudit. Chci si to ještě chvíli užít.” Odháněl ho rukou. Muži přizvedli obočí. Shaudok se pobaveně zeptal.
“Hm. Tohle je prostě moc krásný, aby to nebyl sen.” Povzdechl si a znovu se přitulil. Tentokrát se zeptal Dion.
“Vzbudil se a já tam nebyl. Tak přišel sem, protože doufal, že tu budu. Protože nikoho jinýho tady kolem neznám. Přesně jak bych si přál, aby se to stalo. Musí to být sen.” Mumlal muži do košile.
Pár sledoval jeho. Šokovaný výraz a jemně zrůžovělé tváře mluvily za vše. Pousmáli se a on se zamračil. Vztáhl ruce a pevně Nera stiskl.
“Proč mi tohle děláš?” Zašeptal a políbil ho do vlasů.
“Přijdeš si sem. Díváš se... chováš se, jako bych byl ten největší Hrdina a já zatím...” Stiskl ho pevněji.
“Já ho zatím zabil.” Vytryskly mu slzy. Dion zvedl oči k Shaudokovi. On k němu. Oba stejný nejistý výraz.
Nero prolétal mezi stromy. Slunce svítilo. Kolem se zelenaly listy a on byl rychlý. Jako nikdy v životě. Bylo to tak snadné. Tak přirozené. Zachytil šarlatový záblesk nad sebou.
Zvedl oči a srdce poskočilo. Muž se otočil v letu a usmál. Divoký a krásný. Scarlet.
Zachytil druhý záblesk, tentokrát pod sebou. Sklonil hlavu. Muž se otočil v letu a usmál. Hřejivý a krásný. Vermilion.
Bratři se chvíli předháněli a provokovali. Jeho neviděli. Byl jen divák jejich soukromého závodu. Prolétali mezi větvemi stromů, kličkovali. Snažili se setřást toho druhého a on jim stačil. Bylo to tak snadné. Tak přirozené.
Vermilion se najednou zastavil. Váhavě hleděl před sebe. Scarlet si všiml a vrátil se.
“Co se děje? Vzdáváš se?” Usmál se. Bratr zakroutil hlavou.
“Měli bychom se vrátit. Slyšel jsem, že tady je to poslední dobou nebezpečný. Prý se sem nastěhovala tlupa pavouků.” Řekl s obavami v hlase.
“Výmluvy. Prostě nechceš uznat porážku.” Řekl pobaveně Scarlet. Muž k němu zvedl oči.
“No tak? Čeho se bojíš? Jak kdyby nám nějakej pavouk stačil.” Provokoval ho bratr. On napodobil výraz.
“Chtěl si říct, jak kdybys mi ty a nějakej pavouk stačil.” Vyrazil. Scarlet se zasmál a následoval ho.
Nero se nejistě rozhlédl, svět kolem potemněl. Roztáhl křídla a letěl za nimi.
Začali se mu ztrácet mezi stromy. Křídla ztěškla. Slunce se někam vytratilo a tělo obalovat chlad. Snažil se. Máchal křídly ale bratři zmizeli někdě před ním. Do srdce se vloudil zvláštní neurčitý strach.
Zastavil a snažil se nadechnout. Uvědomil si, že se celý třese. Kolem uší mu nepříjemně bzučelo.
“Scarlete!” Probodl vzduch výkřik. Nero otevřel oči. Rozšířily se šokem.
Všude kolem visely pavučiny. Jedna držela Scarleta. Bratr se ho snažil osvobodit.
Oba zbledli, když se kolem ozvaly pobavené úsměvy. Nero s nimi. Strnule sledoval několik mužů. Pavouci. Lovci. Každý z nich měl kolem sebe hladovou, divokou auru.
“Pánové, podává se večeře.” Usmál se jeden chladně.
Scarlet vytřeštil oči.
“Zmiz odsud!” Šokoval bratra. Ten zakroutil hlavou a vší silou zabral. Srdce všech tří motýlů radostně zakřičela. Pavučina povolila a Scarlet měl najednou volnou polovinu těla. Oba znovu silně zabrali.
“Lione!” Probodl vzduch další výkřik. Po něm následovalo ohlušující ticho. Scarlet hleděl bratrovi do očí a sledoval šok v nich. Šok se vytratil a vše ostatní s ním. Tělo zmalátnělo a ztěžklo.
Pavouk odtáhl ústa od štíhlého krku. Bylo to rychlé a žádná krev. Jed. Prolétlo motýlovi hlavou. Přes slzy sledoval pavoukův úsměv. Pustil bezvládné tělo. V tu samou chvíli Scarlet zabral.
Pavouci neskryli svůj šok. Pavučina opět povolila. Všichni se jako jeden usmáli. Zdá se, že skutečný lov právě začal.
Motýl v letu chytl bratra a změnil směr. Prolétal mezi pavučinami a snažil se zorientovat. Když poletí dost rychle, stihne to. V lese u pramene žije starý pavouk. Jeden z jedovatých. Mohl by mu pomoct.
Vší silou zabral a uhl před jedním z pavouků. Sklonil hlavu k bratrovi. Vytrácela se mu barva z obličeje. Musí rychleji. Musí být rychlejší než kdy dřív. Zabral silněji.
Přestal vnímat pavouky a jejich volání kolem. Pomalu utichalo a oni zůstali někde za ním. Srdce se trochu uvolnilo a posílen novou nadějí motýl vyrazil ještě rychleji.
Šokovaně se zastavil. Tělo v jeho náruči zvláštně ztěšklo a otupělo.
“L-Lione?” Hledal sebemenší náznak v obličeji.
“Lione.” Poplácal ho po tváři. Oči zaplnily samovolné proudy slz. Přitiskl ho k sobě a křečovitě stiskl. Slyšel svůj vlastní hlas bezradně křičet bratrovo jméno. Pak přešlo jen v zoufalé bolestné výkřiky.
Nero tiše přihlížel, v očích slzy.
Shaudok s Dionem tiše poslouchali. Scarlet si utřel slzy a sklonil hlavu k motýlovi ve své náruči. Mračil se ze svého spánku. Pohladil ho a zhluboka se nadechl.
“Nebyl jsem dost rychlý.” Zakroutil hlavou. Dion se zamračil.
“Ale... ty za to přece nemůžeš.” Oponoval. Motýl k němu zvedl oči.
“Nevidíš to? Nezabili ho pavouci. To moje arogance.” Řekl zhnusen sám sebou. Shaudok vstal a nanil všem po skleničce. Každý se jí chvíli tiše věnoval a přemýšlel.
“Proč o něm nikdo neví?”
“Hmm... mě vždy bavilo závodit, ale vše kolem mě nezajímalo. Diváci, jejich obdiv. Vše. Závodil jsem kvůli sobě ne pro ně.” Proč je to vůbec nepřekvapuje? Vyměnili si muži lehce pobavené výrazy.
“No a Lion byl můj opak. Závody mu nic moc neříkaly. Kromě závodů se mnou, ale měl kolem sebe rád dav. Líbil se mu ten obdiv a šťastné výrazy, když s nimi mluvil.” Napil se.
“Vlastně se mě stále snažil přemluvit, abych byl vstřícnější a mluvil s nimi. Abych byl jejich hrdina se vším všudy. Nakonec ztratil trpělivost a promluvil s nimi mým jménem.” Pobavil je.
“Přestěhovali jsme se a já ho nechal ať v tom pokračuje, když ho to baví. Udělal ze mě Hrdinu.” Zdůraznil a odmlčel se.
“Neudělal. Ty jsi. Třeba pro něj. Tak dlouho tě hledal a následoval až sem.” Usmál se Shaudok. Motýl k němu zvedl oči.
“Nemyslíš, že už kvůli Lionovi bys v tom měl pokračovat?” Dodal. Scarlet trochu překvapeně zamrkal. Sklonil hlavu a zatěkal očima.
Nero se jen pomalu probouzel. Bože. A to si slíbil, že už se nenapije. Zachumlal se do měkkých přikrývek a užíval si známou vůni a hřejivé objetí. Srdce se mu rozechvěle snažilo něco říct, ale mysl byla ještě stále moc ospalá.
Zamrkal a rozhlédl se. Srdce vykřiklo a slabiny explodovaly. Tělem projela vlna pocitů. Zhluboka se nadechl a hleděl do pobavených očí.
Muž vklouzl rukou pod peřinu a prsty promnul jemnou vlhkost. Pousmál se a Nero dokonale zrudl.
“Chápu to tak, že mě rád vidíš.” Pohladil Scarlet rozechvělé rty. Motýl zaskočeně přijal polibek a prohlížel si ho.
Hladce oholený. Upravené vlasy. Čistě oblečený. Scarlet. Krásný rudý přízrak. Jeho Hrdina.
