kapitola I. - konec
Mezi stébly trávy. Tišeji než jemný závan větru se plížily dva stíny. Klidně. Pomalu. Pevné svaly se napínaly s každým pohybem. Žluté oči strnule hleděly dopředu, přitom vnímaly jakkýkoli pohyb kolem. Zavlnění trávy. Křídla ptáků, kroužících vysoko na obloze. Nebo třeba jen mravence, nesoucího kůru stromu. Opatrně. Zlehka pokládaly velké tlapy. Blížily se k cíli, který jen tušily. Ne. Cítily ho. Jen pár kroků před nimi. Už jen pár tichých pohybů. Jen pár a...
Všechna zvířata v okolí strnula. Krev se jim zastavila v žilách. Mladého lva probral děsivý řev. Šokem nadskočil a sledoval dvě šelmy, řítící se na něj. Jedna ho strhla a přirazila k zemi. Druhá nezahálela a pomáhala. K překvapení zvířat nepřišly bolestné steny ale... smích? Chraplavý, veselý smích.
“Ne, ne, nechtě mě. Už nemůžu, už nemůžu.” Bránil se ležící a zadržoval slzy smíchu. Už ne. Už ne. Smál se a snažil se je odstrčit.
“To je trest za to, že se tu tak lehkomyslně rozvaluješ. Co kdybychom to nebyli my?” Zavrčel větší ze lvů a snažil se ho ulechtat k smrti. Mluvil tvrdě ale v jeho hlase byla slyšet něha.
“Má pravdu. Kiriyo, musíš být opatrnější.” Souhlasil druhý. Propustili ho. Dál ležel na zádech. Dokonale bezbranný. Přesto s pocitem bezpečí.
“Ale mám přece vás dva, vy mě vždy ochráníte.” Řekl s nezlomnou jistotou. Oni dva si povzdechli a posadili se.
“Nemůžeme s tebou být stále.” Prohrábl si vysoký urostlý muž dlouhé blonďaté vlasy. Měl bronzově opálenou pleť, kolem krku a kotníku dřevěné ozdoby. Kolem pasu delší koženou sukni. Jeho oči byly slunce nad savanou s jemnými zelenými stébly trávy.
Druhý přikývl. Byl stejně opálený, urostlejší a temně zlatavé vlasy částečně spletené. Jeho oči byly jako tůně s horkým zlatem. Pálivé a jasné. Kolem krku měl barevný náhrdelník. První syn. Snad příští vůdce lvího království.
Štíhlý mladík si povzdechl a zadíval se na oblohu. Měl podobnou sukni i ozdoby, jako oni dva. Jen postavou byl mnohem drobnější.
“No tak, nic tak hrozného se nestalo, no ne?” Podívali se na sebe.
“Měli bychom mu to říct. Možná se pak přestane tak toulat.” Přemýšlel první. Druhý si povzdechl a přikývl. Kiriya zpozorněl. Říct mi co? Chtěl vědět.
“Nevím, jestli je to dobrý nápad.” Bručel urostlejší z mužů a sledoval ho.
“No tak, už jste to načali.” Naléhal. Nemůžete to teď jen tak zakecat. Rozčiloval se. Znovu si povzdechli.
“Dobře, znáš ten malý lesík. Nedaleko odsud. Nad jezerem je ten velký mohutný strom.” Zatvářil se muž tajúplně téměř melodramaticky.
“Jistě, jistě. Přejdi k věci.” Řekl mladík tónem, že ten znají přeci všichni a že popis nemusí tak rozvádět. Zarazil se.
“Nesmí se tam.” Uvědomil si. Oba přikývli.
“To protože je to domov nebezpečného tygra. Zabijáka.” Dodal muž pro důraz. Mladý lev vytřeštil oči. Zopakoval poslední slovo.
“Otec ho před několika lety vyhnal. To on zabil strýčka Keduu.” Řekl tiše. Kiriyovo oči se ještě víc rozšírily. On? Zašeptal.
“A pamatuješ si, jak byl Kedua silný a velký. Představ si tygra, který by ho byl schopný porazit.” Mladík sklonil hlavu a snažil se. Představit si. Nedokázal zadržet svou zvědavost. Doslova mu křičela z těla.
“Ale jeho vyhnal otec.” Řekl hrdě. Muži přikývli. Kiriya se pousmál a přikývl také. Položil ruku na zem. Změnila se. On se změnil. Dlouhá, neposlušná hříva zavláva ve větru a mladý lev se rozeběhl pryč.
“Tak pojďte! Kdo bude poslední, přenechá svoji večeři vítězi!” Zavolal a ztratil se mezi stébly. Oba si povzdechli a následovali ho. Jen volně. S malým odstupem ho nechali vyhrát. Jejich malého, milovaného bratříčka. Krásného ale slabého a křehkého. Půvabného. Nevhodné vlastnosti pro dospělého lva. Syna vůdce.
“Hmm... chtěl jsi ho vyděsit ale myslím, že víc než strach si mu do hlavy zasel zvědavost.” Zabručel menší ze lvů a zahrál těžké zadýchání.
“Jak to děláš, že jsi tak rychlý? Máš výhodu. Jsi menší a mrstnější.” Řekl nesouhlasně. Dětsky šťastný Kiriya se k němu něžně přitulil a dokonale zahnal ublížené pocity. V tu chvíli ani trochu nevadilo, že byly vlastně jen hrané.
Kiriya ležel v trávě a sledoval nebe. Tygr. Tygr, který dokázal porazit tak velkého a silného lva, jako byl jejich strýček. Moc si na něj nepamatoval, ale Kedua byl vážně velký. Vlastně trochu děsivý. Zachvěl se. Vlastně ho neměl moc rád. Vzpomněl si.
“Hm.” Překulil se na nohy a sedl si. Zadíval se směrem, kde leželo jezero. Pomalu vykročil. Jemně přidal tempo. Rozeběhl se.
Sedl si a z bezpečné vzdálenosti sledoval malý zázrak přírody v rozléhlé savaně. Něco zabručel a odhodlával se přiblížit. Jemně se zachvěl. V zádech ho zamrazilo. Rozhlédl se. Něco se mu muselo zdát. Vykročil k jezírku.
Zadíval se na svůj odraz ve vodě. Napil se a narovnal. Nikde nikdo. Museli si z něj dělat legraci. Jen počkejte! Vymyslím krutou a bolestnou pomstu! Přemýšlel a otočil se. Namířil si to zpět.
Zvířecí instinkty mu zakřičely do uší. Zachytil mohutný rychlý stín. Strhl ho k zemi a sroloval pod sebe. Cítil jeho tvrdou váhu, jeho divokou sílu. Napínající se pevné svaly. Pach šelmy, který nepoznával. Temné, hluboké zavrčení.
“P-prosím, jsem... nejsem dobrá večeře. Jsem slabý a hubený. Prosím.” Snažil se bránit. Trochu zbytečně. Neměl šanci. Ne, proti obrovské bestii, která se nad ním skláněla.
Když - když ukáže svou slabost a schoulí se pod ním... nezachrání se tím? Nebyl si jistý. Dělá se to tak nebo ne?
Přestal se bránit a připravoval se na nejhorší. Je vážně směšně slabý lev.
Přizvedl obočí. Sevření velkých tlap povolilo. Váha se přenesla jinam. Polekaně čekal, moc vystrašený otevřít oči. Jemně se zachvěl. Cítil, jak se k němu sklání. Horký dech a jemné přičichnutí.
Pomalu otevřel oči a zadíval se do jantarových. To je on! To je on! Křičelo srdce. Mladý lev oněměle sledoval mohutného tygra. Krásný. Napadlo ho. Tolik barev, tolik...
On sledoval jeho. Světlá bílá srst, stejně světlá hříva. Postavou připomínal spíš lvici. Drobnější lvici. A oči. Modré, jako nebe nad jejich hlavou. Malý, půvabný, bílý lev. Znovu se k němu sklonil a opět přičichl. Zná ten pach, ale je v něm něco jemného a... lákavého.
“P-prosím, nejez mě. Jsem si jistý, že bych ti nech...”
“Mlč.” Zavrčel hluboký temný hlas a přerušil ho. Kiriyovi uteklo zakňučení.
“Jsi Modalův syn. Ten nejmladší. Kiriya.” Překvapil ho. Z-znáš mě? Vykoktal. Možná to není on. Třeba je to otcův přítel. Uvolnil se trochu.
“Slyšel jsem o tobě.” Zamručel. Takže mě nesníš?
“Rozmyslím se. Možná bych mohl.” Vyděsil ho znovu. Lev vytřeštil oči. Párkrát popotáhl a pak propukl v silný pláč.
“Oni... oni mě varovali, ale já je neposlouchal. Chtěl jsem tě vidět. Tygra, který dokázal porazit Keduu.” Vysvětloval vzlykaje a zakrýval si obličej.
Tygr se jemně odtáhl a zadíval se na světlovlasého mladíka. Jeho přerostlé vlasy byly téměř bílé, pleť bělostná. Byl štíhlý a neskutečně půvabný. Šelma si povzdechla. I o tomhle slyšel.
Mladík vytřeštil oči. Ucítil dotek. Hebký měkký dotek na svých rtech. Oddálil paže a zadíval se do krásného obličeje černovlasého muže. Kolem tváře měl pár oranžovo-žlutých pramenů. Skláněl se nad ním a zlehka hladil jeho rty svými. Uvědomil si mladík. Co to... ještě nikdy nikdo. Ale je to příjemné. Víc než jen příjemné.
Něco zamumlal a plaše odpověděl. Tygr temně zavrněl a prohloubil doteky. Mladý lev se zachvěl a snažil se nadechnout. Co je to? Nikdy nic podobného... krásné. Hezčí než cokoliv, co kdy cítil. Ochutnal. Vztáhl ruce a položil kolem širokých ramen.
Muž se odtáhl a zadíval se do modrých očí v jemné půvabné tváři. Prsty ji pohladil.
“Klidnější?” Zeptal se. Mladík překvapeně zamrkal. Je. Uvědomil si. Leží pod ním, dokonale odhalený. Přesto se nebojí a cítí v bezpečí. Může za to jeho vůně? Nebo příjemná teplota? Nebo ty polibky? Jantarové oči? On?
Tiše přikývl. Muž se pousmál a sklonil se zpět ke rtům. Dobře. Zašeptal a zlehka je políbil. Mladík bez zaváhání odpověděl.
“Kdo, kdo jsi?” Ten, kdo myslíš. Odpověděl, sklonil se ke krku a jemně políbil. Kiriya se zachvěl a podvědomě naklonil hlavu na stranu. A jméno? Vydechl.
“Jsem Kadu.” Chytl jeho paže a zvedl nad hlavu. Jednou rukou držel a druhou pohladil bělostný hrudník. Mladík zadržel dech.
“Slyšel jsem, že jsi nádherný. Nečekal jsem, že takhle.” Hladil muž hebkou kůži. Ochutnal svými rty. Mladý lev jemně vzdychl a prohl se. Proč jsou jeho doteky tak... úplně jiné než bratrů i otce? Přizvedl bradu a zavřel oči. Úplně jiné. Užíval si velké horké dlaně, hladící jeho štíhlé tělo. Měkké něžné rty. Hebčí než srst mláďat.
Kadu se zvedl k němu. Pousmál se a pohladil tváře zrůžovělé horkostí. Při pohledu do zastřených očí ho zašimralo ve slabinách. Narovnal se a s sebou vytáhl mladíka.
“Měl bys jít, brzy se bude stmívat.” Objal ho kolem ramen, když se mu svezl do náruče. Pobaveně zakroutil hlavou. Ještě před chvíli se pod ním vystrašeně třásl a teď...
“No tak, Kiriyo.” Přidal na důrazu. Lev sebou cukl a zvedl hlavu. No konečně. Pomyslel si tygr. Oči se vyjasnily.
“A-asi ano. Smím, smím přijít znovu?” Muž se zamračil. Je to pro tebe nebezpečné, takhle se sám toulat. Zakroutil hlavou.
“Mluvíš, jak Hiriya.” Zabručel mladík nesouhlasně.
“Pak na tom asi něco bude.” Prosím. Budu opatrný. Kadu se zamračil a postavil ho.
“Nepleť si mě se svými bratry. To, že jsem tě nezabil dnes, neznamená, že zítra to taky neudělám.” Zavrčel temně. Kiriya se rozechvěle nadechl. Jaktože tak rychle zapomněl... sledoval ho. Divokého a nebezpečného. Vysokou štíhlou postavu pokrývaly znaky. Připomínající, kdo ve skutečnosti je. Oči hořely dvěma žlutými plameny. Jeho postoj, jeho výraz... Muž znovu zavrčel.
“Zmiz odsud a ať už tě tu nevidím.” Klesl na všechny čtyři a pomalou chůzí šelmy si to namířil pryč. Byla lehká a tichá ale v každém kroku byla cítil síla a jistota.
Mladý lev sledoval hru lvíčat. Tiše a bez jediného pohybu. Světlá hříva se vlnila větrem a oči zářily ve slunci. Působil víc jako krásný přízrak než skutečný lev.
“Stalo se něco? Takhle zamyšleného tě neznám.” Zeptal se hrdý hluboký hlas a lev, kterému patřil, se stejně hrdě posadil vedle něj.
Kiriya zakroutil hlavou a dál sledoval malé lvíčky. Ještě před pár dny se proháněl s nimi. S nimi si nepřipadal tak slabý. Tak dospělí. Tak... ale teď. Teď by chtěl...
“Jaký byl strýček Kedua?” Lev k němu otočil hlavu.
“Jeden z nejstatečnějších lvů, které jsem znal. Silný válečník. Vždy byl hrdinou v očích všech.” Řekl nakonec.
“Ale on ho porazil.” On? Zavrčel.
“Tygr, kterého jsi vyhnal. Porazil ho.” Lev se na něj zadíval. Kdo ti to řekl? Chtěl vědět.
“Madhya s Hiriyou.” Přiznal mladý lev. Druhý zavrčel. Řekli mi to jen proto, abych se tolik netoulal. Bránil bratry. On si povzdechl a tlapou mu rozdrbal hřívu.
“Pak bys jim měl přestat dělat starosti, co ty na to?” Kiriya něco nesouhlasně zamručel. Lev se pobaveně zasmál a přitáhl si ho k sobě.
“Jim i mně.” Dodal. Víš, že by mi zlomilo srdce, kdyby se ti něco stalo. Opřel se mu bradou o temeno hlavy a sledoval hru lvíčat. Mladý lev si povzdechl ale přitul se. On a jeho bratři. Dřív se jen s nimi cítil v bezpečí. S otcem ještě víc než s bratry. Jen jejich doteky mu byly příjemné. Ale před pár dny. Jeho doteky a blízkost. Vyvolaly mnohem silnější pocity. Mnohem silnější.
Opatrně procházel trávou a snažil se zachytit jeho pach. Je vážně neskutečný. Špatný ve všem. I jako stopař. Pomyslel si zničeně a narovnal se. Srdce se mírně zachvělo. Krásná barevná srst. Kadu. Rozeběhl se k jezírku a dokonale zapomněl na jeho výhružky.
Instinkty mu zježily chlupy na zátylku a srdce křičelo v hrudníku. On ale neposlouchal. Měl takovou radost, že ho vidí.
“Omlouvám se. Vím, že jsi říkal...” Vytratil se hlas. Jemně začichal. To není... vytřeštil oči a zacouval.
Tygr, sklánějící se k vodě, otočil hlavu. Něco zlověstně zamručel. Kiriya polekaně vyjekl a než se stačil otočil v útěku, šelma vyrazila. Srdce malého lva utíkalo daleko před ním.
Znovu vyjekl, když ho tygr strhl k zemi. Otočil k sobě.
“Malý, sladký lvíče. Ztratilo ses?” Přitiskl ho k zemi. Kiriya strnul strachy. Nikdy necítil takový strach. Ani když ho napadl Kadu. Uvědomil si. Ne, byl děsivější a větší tygr než tenhle, ale necítil z něj smrt.
Srdce už víc nezvládlo a omdlelo mu v hrudníku. To když se za jeho hlavou ozvalo to nejděsivější zavrčení, jaké kdy slyšel. Tygr zvedl hlavu. Ve stejnou chvíli ho někdo prudce strhl z vyděšeného lva.
Tygr vyskočil na nohy a výhružně zařval. Proti němu stál jeho druh. Mohutnější přesto štíhlý a elegantní. Kadu. Vydechlo Kiriyovo srdce. Jak si je mohl splést? Nebyli si v ničem podobní.
“Je můj. Viděl jsem ho první.” Zasyčel tygr.
“Připadá ti, že mě to zajímá?” Zavrčel druhý. On zařval a skočil po něm. Kadu ho smetl k zemi.
“Lovíš na mym uzemí.” Vypadni. Dodal temně. Tygr nesouhlasně zavrčel ale stáhl se. Zmizel ve vysoké trávě.
Kadu otočil hlavu ke Kiriye. Lev ho vystrašeně sledoval. Sklonil hlavu a jemně se přikrčil, když se k němu tygr vydal.
“Co jsem ti říkal?!” Vyštěkl. Kiriya se zachvěl a zavřel oči.
“Když... když já jsem tě tak moc chtěl vidět. Nechápu, jak jsem si ho s tebou mohl splést. Tvoje znaky a barvy jsou mnohem hezčí a jsi... jsi...” Hrnuly se mu z očí obrovské krůpěje slz.
Tygr zakroutil hlavou. Ten lev zbytečně moc brečí. Na lva. Na jakýkoli zvíře. Opravil se a položil mu tlapu na záda. Sklonil se k němu a něžně se otřel tváří o jeho.
“Nezranil tě?” Zeptal se mírněji. Kiriya popotáhl a zakroutil hlavou.
“Ne, jen mě hrozně vyděsil. Nikdy jsem se tak nebál.” Popotahoval. Ani mě? Zamručel tygr jemně.
“Ani tebe.” Přiznal lev a přitulil se. S tebou se cítím v bezpečí. Zamumlal do hebké srsti. Tygr si hlasitě povzdechl, ale neodtáhl se. Ne. Ve skutečnosti byl rád, že ho vidí. Sám sebe překvapil, jak moc.
“Hm. Co musím udělat, abyses přestal třást?” Zeptal se zničeně, když Kiriya nepřestával vzlykat.
“Tamto.” Zamumlal znovu. Tygr se nechápavě odtáhl. Tamto? Zeptal se. Mladík zvedl hlavu. V očích nejistý a ještě stále polekaný pohled.
“To co... to, co jsi udělal minule.” Kadu si pobaveně povzdechl a položil mu ruce na ramena. Sklonil se ke rtům. Oba klečeli. Mladý lev se zachvěl a vztáhl ruce. To je přesně ono. Pomyslel si a pak se vše, co se kdy naučil. Co věděl. Co kdy uměl, vytratilo. Zůstalo jen pevné objetí, hebké měkké rty a horké polibky. Tak jako horké ruce. Hladily. Hýčkaly a nedovolily srdci třást se strachem. Ne, místo něho se chvělo štěstím a touhou. Tak jako tělo. V tu chvíli ji ale ještě neumělo pojmenovat.
Odklonili se. Lev klečel tygrovi v klíně a tiskl se k němu.
“Lepší?” Pohladil ho muž po tváři. Přikývl a schoulil se mu do náruče. Pevné opálené paže ho objaly a schovaly před světem.
Chodil za ním každý den. Každy den seděli v objetí. Na břehu. V jezírku. Mezi větvemi stromu. Přestože Kiriya nepotřeboval uklidnit, Kadu ho hladil, líbal a hýčkal. Každý den. Něžně a pomalu.
Tygr ležel na zádech a odpočíval. U jeho boku - možná víc přes něj - se roztahoval lev.
“Proč jste bojovali?” Kadu otevřel oči. Už si nevzpomínám. Sledoval modré nebe. Kiriya se zvedl na ruce a opřel se o mohutný hrudník.
“To... musíš si to přece pamatovat.” Zakroutil hlavou a prohlížel si ho. Krásný a barevný Kadu. Jediný pohled stačil, aby se srdce zachvělo. Znovu a znovu. I po tolika společných chvílích.
“Je to už dávno. Nevím proč bych měl.” Zavrčel tygr. Lev sklonil hlavu. Někoho zabil a nepamatuje si proč? To přece... zachvěl se. Po tváři ho pohladily laskavé prsty a stáhly k sobě. Nechal se políbit a zadíval se do jantarových očí.
“Netrap se tím, dobře?” Objal ho něžný šepot a po něm následovaly paže. Kiriya se znovu zachvěl a přikývl. Nebude. Už je to dávno a Kadu měl jistě nějaký důvod. Podstatný důvod. Byl si jistý. Svezl se do pevné náruče a opětoval polibky. Něžnosti. Pár posledních dní se odvážil také dotýkat. Hladit a líbat. Nejen rty. Ale i horkou opálenou kůži. Úžasně barevnou a...
“Mám rád tvoje barvy.” Přejel prsty po boku až na ploché břicho. Tygr ho mírně zatáhl aniž by si lev všiml.
“Vždy jsem obdivoval barvy ostatních a chtěl být... a tvoje jsou tak krásné.” Pokračoval a kopíroval linie znaků. Kadu sledoval jemný smutný úsměv v půvabné tváři. Vztáhl ruku.
“Nemluv hlouposti. Jsi krásný, takový jaký jsi.” Zajel mu prsty do vlasů. Kiriya dokonale zrudl. Zvedl hlavu aby viděl, jak se tváří. Mluví vážně. Zachvěl se.
“Víc než jen krásný.” Sedl si Kadu s ním v náruči. Mnohem víc než jen krásný. Zašeptal a políbil měkké rty.
Dvě mladé lvice ležely ve stínu stromu a užívaly si jeho jemný chlad. Jedna zavětřila a zvedla hlavu.
“Hm. Kiriya.” Zívla a protáhla se. Druhá otevřela oči.
“Poslední dobou má kolem sebe něco... divokýho a smyslnýho.” Sledovala mladého lva, sklánějícího se k hladině řeky. Vyjekl a ztratil se pod hladinou, když se mu na záda sesypala tlupa mláďat.
Kašlaje se vynořil a sedl do mělké vody. Nechápavě na ně hleděl. Lvíčata poskakovala kolem něj a stěžovala si, že už si s nimi nehraje, tak jako dřív. Tohle byla jejich pomsta.
První z lvic něco jemně zamručela. Vážně má. Sledovala dokonale promočeného lva, snažícího se ubránit převaze.
Její přítelkyně se zvedla a vydala ke břehu.
“To stačí, to stačí. Jestli ho nechcete utopit, pravý čas přestat!” A jít spát. Dodala. Mláďata z bručením propustila Kiriyu a rozeběhla se na břeh.
“V pořádku?” Zeptala se lvice. Lev přikývl a oklepal se. Vydala se i s lvíčaty pryč. Kiriya si povzdechl a klekl si. Opláchl obličej, pak paže a ramena. Uslyšel pohyb. Zvedl hlavu.
“Dobrý večer.” Usmála se světlounce hnědovlasá dívka. Byla štíhlá, opálená a vysoká. K tomu téměř dokonale krásná. Měla podobnou sukni jako on. Kolem hrudníku široký pruh látky, svázaný za krkem. V dlouhým vlasech ozdoby a několik copánků. Kolem nohou i rukou také.
“Smím?” Ponořila pravou nohu do vody, pak levou. Kiriya trochu znejistěl a postavil se.
“Jestli... jestli se chceš umýt, nebudu rušit.” Chtěl odejít.
“Počkej!” Chytla ho za paži. Rychle k ní otočil hlavu. Nemusíš odcházet. Zadívala se mu do očí. Ve svých jemný hravý pohled. Naklonila se k němu. Lev ucukl hlavou.
“Co to...” Zamrkal, když ucítil hebký, měkký dotek na svých rtech. Pak štíhlé prsty na hrudníku. Směřovaly níž.
Instinkty ho tvrdě praštily přes zátylek. Odtáhl se a zvedl ruku v obraně. Trochu pozdě a zbytečně. Někdo ho chytl a prudce jím trhl dozadu. Zapadl do vody a než se stačil vzpamatovat, dotyčný ho chytl za vlasy a ponořil pod hladinu. Vážně. Směšně slabý lev. Pomyslel si trpce, když útočník s lehkostí smetl jeho snahu bránit se.
“Hanyo, pusť ho! Vždyť, vždyť ho zabiješ!” Chytla dívka vysokého hnědovlasého muže. Ramenem ji odstrčil a vytáhl mladíka. On se snažil nadechnout.
“Jak kdyby na tom záleželo.” Zavrčel a znovu ho strčil pod vodu. Lev, jako je on, nás jenom oslabuje. Dodal.
“Modala ho měl dávno vyhnat nebo zabít.” Vrčel vztekle. Zachvěl se. Do zad se mu opřel neskutečný chlad. Tak jako Kiriya nezareagoval dostatečně rychle. Zapadl do vody ale narozdíl od mladíka stačil srovnat tělo. Někdo ho chytl a přizvedl k sobě.
“To rozhodnutí nezáleží na tobě, ty malej bastarde!” Srazil ho Hiriya pěstí pod vodu.
“Bude až se stanu vůdcem!” Vyštěkl Hanya a chtěl mu vrátit úder. Lev chytl jeho ruku.
“Sni dál.” Vrčel temně.
Nad Kiriyou se otevřela hladina a on se zhluboka nadechl. Rozkašlal se a snažil se znovu nadechnout.
“Uklidni se. Už je to v pořádku. Jsme u tebe.” Pohladil ho známý hlas. Zvedl hlavu. Madhya se usmál a pomohl mu vstát. Chytl, když mladík klopýtl. Klid. Řekl jemně. Kiriya se rozhlédl.
Jeho bratr zrovna prudce odhodil druhého muže a narovnal se.
“Vypadni odsud!” Zavrčel temně. Hanya se postavil a napodobil výraz.
“Jestli ho ještě někdy uvidim, jak se lísá k Serani. Ani vy dva mu nepomůžete!” Dva bratři přizvedli obočí.
“Nebuď směšněj. To ta tvoje Serani, se ke každýmu lísá.” Zabručel Madhya a rozčílil dívku.
“Ty nebuď směšnej. Kdo by chtěl mít něco s tímhle... s tímhle.” Prskala.
“Koupala jsem se a on... bylo mi ho trochu líto. Tak jsem myslela, že bych ho mohla něco malého naučit.” Přitulila se k Hanye, který se k ní postavil. Bylo to hloupé, omlouvám se. Nevěděla jsem, že tě to tak rozčílí. Dodala a zvedla se na špičky, aby ho políbila. Kiriya sledoval spojené rty. Sklonil hlavu.
“Jsi v pořádku?” Postavil se k němu druhý bratr. Jemně přikývl.
“Co tím myslela? Co... naučit?” Zvedl k nim oči. Bratři si vyměnili váhavé pohledy. Menší z nich ho stále držel kolem ramen. Opřel se mu bradou o temeno a hlasitě si povzdechl.
“Chtěla tě učit lásce... v jejím podání trochu silný slovo.” Zamyslel se a pobavil bratra. Kiriya k němu nechápavě zaklonil hlavu. Muž se zatvářil lehce zničeně.
“Milenecké lásce.” Vysvětloval. Mladík zopakoval první ze slov a dotkl se rtů.
“Přesně tak. Chápeš rychle.” On opět zvedl oči.
“A-ale... jen mě políbila a hladila, tak jako... třeba vy dva.” Spolkl tygrovo jméno. Bratři dokonale a snad poprvé v životě zrudli. Mladší z nich se trochu nervózně zasmál.
“Myslím, že se tě dotýkala jinak než my, nemám pravdu?” Doufám. Dodal v duchu pro sebe. Kiriya se zamyslel.
“No, asi.... asi to bylo jiné. Víc jako...” Se dotýká Kadu. Uvědomil si. Ano, ale jeho doteky jsou... zachvěl se. Víc jako? Pomohl Hiriya. Mladík sebou cukl a zrůžověl.
“Hmm. Zdá se, že nám dospívá.” Zahrál Madhya nesouhlasný povzdech.
“Tak? Kdo je ta šťastná?” Chtěl vědět. Kiriya začal koktat odpověď. Starší ze lvů si povzdechl a přetáhl si ho do své náruče.
“Až bude chtít a připravený, sám nám to poví.” Zamračil se na bratra a druhého uklidnil úsměvem.
“Nebo jestli chceš odhalovat milence, co kdybychom začali u tebe?” Usmál se mrazivě. Madhya sebou cukl a rychle zakroutil hlavou.
“Na druhou stranu...” Podrbal se nervózně ve vlasech a šel ke břehu. Tam čekal hnědovlasý mladík. Drobnější než dva bratři ale větší než třetí.
“Stalo se...” Zeptal se váhavě. Muž zakroutil hlavou a vzal ho kolem ramen. Vedl pryč.
Byla hluboká noc a většina lvů spala stejně hlubokým spánkem. Jeden ne. Co nejtišeji se vytratil a spěchal vysokou trávou směrem k lesíku. Musí ho vidět. Musí to vědět. Sám nechápal, co přesně ho přimělo vstát a tmou se vyplížit pryč. Co ho tak žene kupředu. Proč nedokáže počkat do rána.
Zastavil se a zadíval na jezírko. Pomalu se vydal blíž. Srdce mu ohlušujícím způsobem tlouklo v hrudníku. Ruce, rty, dech se jemně chvěly a odmítaly přestat. Uprostřed jinak klidné hladiny stál nahý Kadu a omýval se. Ve svitu měsíce. Zády k mladíkovi. Opálené tělo se lesklo vodou. Mokré vlasy také.
“Chápu dobře, že jsme milenci?” Tygr zalapal po dechu a otočil se. Kus za ním stál Kiriya. Po pás ve vodě. Půvabná tvář byla plná nejistoty a něčeho... zachvěl se.
“O čem to ksakru mluvíš?” Zavrčel. Mladý lev zaváhal. Nejsou? Zešeptalo srdce nešťastně. Spletl se? Pochopil to špatně? Ale jeho doteky...
“Co jinýho bychom asi tak byli?” Vyštěkl muž znovu. Kiriyovi se jemně podlomily kolena. Nespletl? Vydechl v duchu a téměř zabil tygra šťastným úsměvem. Vydal se k němu.
“Myslel jsem... myslel... nevěděl jsem. Totiž až dnes, když mě Serani políbila a...” Chytl se pevných paží. Měl pocit, že nohy brzy vypoví službu úplně. Kadu ho nechápavě chytl. Co tu zatraceně dělá tak pozdě? A co znamenaj ty řeči? Mnohem podstatnější.
“Kdo je ksakru Serani?” Zeptal se. Kiriya sklonil hlavu a přitulil se k pevnému hrudníku. Nikdo. Nikdo důležitý. Zašeptal. Muž se zamračil ale objal ho.
“Smím zůstat s tebou?” Zašeptal mladík znovu. Kadu si povzdechl. Je to bezpečnější než když se bude zase někde plížit nocí. S jeho instinkty. Pomyslel si nevrle.
“Jenom dnes. Nezvykej si.” Zabručel. Lev zvedl hlavu a pohladil ho úsměvem. Tygr se mu zadíval do očí.
“Políbila tě na rty?” Překvapil ho. Kiriya váhavě přikývl. Kadu něco nesrozumitelného zabručel a sklonil se k němu. Měkce přesto hluboce a naléhavě vklouzl mezi růžové rty.
Odtáhl se. Mladík zalapal po dechu.
“Kde ještě?” Chtěl vědět muž. On se zachvěl.
“Nikde... jen. Jen se mě dotýkala.” Tady. Dodal a prsty sklouzl ke svému hrudníku. Pohledem sledoval tygrův. Vháněl mu horkost do tváří - celého těla. Víc než kdy jindy.
On se zamračil a pohladil místo. Sklonil se k němu svými rty. Kiriya jemně zasténal a prsty zabořil do černých vlasů.
“Kde ještě?” Zeptal se temný šepot. Mladík se zachvěl.
“Tady.” Dotkl se břicha. Opřel se o široká ramena, když ho muž chytl a přizvedl k sobě. Políbil ploché břicho. Lev zašeptal jeho jméno a schoulil se mu kolem krku.
“A... a tady.” Dotkl se látky sukně. Tygr se zamračil. Tam taky? Zavrčel. Kiriya přivřel oči a suše polkl.
“Ne, ale teď... teď bych si moc přál, aby ano.” Zašeptal bez dechu. Pak pevně sevřel opálená ramena. Kadu vklouzl rukou pod lem sukně a dlaní objal jeho mužství. Téměř až temně zavrněl a vydal se ke břehu.
Opatrně položil lva do jemné trávy a naklonil se nad ním.
“Jenom já.” Zašeptal tvrdě. Mladík se mu zadíval do očí. Slib, že jenom já. Políbil ho muž. On se nežně pousmál a přikývl.
“Nikdo jiný... jen ty.” Přivřel oči. Tygr spokojeně zamručel a svezl se níž.
Lev sevřel prsty na nohou a zadržel dech. Tohle. Tohle je něco nového. Úžasnějšího. Příjemnějšího než cokoli předtím. Horká ústa, měkké rty a hebký jazyk. Zaklonil hlavu a přizvedl boky. Rozpustí se. V jeho ústech. Nebude to dlouho trvat. Pokrčil nohy a posadil se.
“Kadu.” Zasténal a chytl se ho. Prosím. Já. Šeptal tiše a každé jeho slovo. Každý sten jemně pošimral tygrovo citlivá místa.
“Kadu!” Vydechl hlasitě a sevřel jemná stébla vedle sebe. Svalil se na něj a zhluboka oddechoval. Muž se pousmál a jemně ho položil zpět do trávy. Pohladil po tváři.
“Ještě jsme neskončili.” Sklonil se ke rtům a majetnicky vklouzl dovnitř. Přesto něžně a laskavě. Lev se zachvěl a zadíval se mu do očí.
“Co mám dělat?” Zeptal se tiše a chytl se ho za boky. Tygr se usmál a kochal se pohledem na půvabnou, zrůžovělou tvář.
“Nic nemusíš.” Políbil ho znovu. Kiriya se zatvářil téměř nešťastně.
“Ale. Ale já bych chtěl něco...” Chvěl se hlas stejně jako srdce. Muž jemně přivřel oči a pobaveně vydechl. Chytl mladíkovo prsty a navedl.
“Tady.” Lev vytřeštil oči ale podvědomě sevřel víc než nedočkavý úd. Tygr lehce zasténal a sklonil hlavu. Pokračuj. Poručil měkce. Kiriya otevřel oči. Pohl rukou a všiml si záchvěvu v krásné tváři. Dalšího a dalšího. S každým pohybem. S každým pohlazením. Usmál se a zvedl se ke rtům.
Kadu se zadíval do modrých studnic. Byly plné touhy a něžné radosti. Zamračil se a vklouzl rukou pod štíhlé tělo. Objal kolem pasu a sevřel. Bože. Tohle se mu ještě nestalo. Pohl boky proti ruce. Ještě jednou. Už jen chvíli a... ještě silněji sevřel úzký pas a přirazil. Jak rád by teď byl uvnitř. Oddechoval do hebké kůže a snažil se uklidnit srdce. Hluboce a hlasitě tlouklo v hrudníku a šeptalo jméno. Kiriya ho držel kolem ramen a cítil se naprosto spokojený.
Mladý lev opět seděl a sledoval hru lvíčat. Otočil hlavu vedle sebe. Hiriya se k němu posadil. Hrdý, krásný lev. Tolik připomínal jejich otce. Profilem, držením těla, pohledem. Vším, co představoval. Nikdo nepochyboval o jeho nároku stát se příštím vůdcem smečky. Někdo přece jen. Vzpomněl si.
“Myslíš, že tě Hanya vyzve?” Zeptal se. Hiriya si povzdechl a sklonil k němu hlavu.
“Je to jeho právo. Vlastně trochu doufám, že to udělá...” A ty ho porazíš. Dodal malý lev nadšeně. On něco jemně zabručel a přikývl. Kiriyovo oči se usmály a on také přikývl. Musím jít. Dodal a rozeběhl se pryč.
“Máš tušení, kam tak často mizí? Dřív se taky toulal, ale teď...” Zavrčel Modala a posadil se k synovi. Ten trochu zaváhal. Povzdechl si.
“Myslím, že se zamiloval.” Lev k němu rychle otočil hlavu, větší šok v očích opravdu nemohl mít. Téměř vykoktal poslední slovo. Do koho? Dodal.
“Nevím. Ale ten pohled v jeho očích, když...” Zabručel něžně a zakroutil hlavou. Starý lev sklonil zamyšleně hlavu. Zamiloval. Pomyslel si. Miloval svého syna, ale nedokázal si představit lvici, která by mu dala přednost před jakýmkoli jiným lvem. Ne lvice z jejich smečky.
Další den trpělivě čekal až se syn opět vypraví toulat. Stalo se a on se vydal za ním. Vážně. Jeho instinkty jsou... Přemýšlel zničeně, když mladý lev bezstarostně proplouval trávou.
Zarazil se. Zdá se mu to nebo opravdu míří k jezeru? Nezdá! Vyrazil a pohledem a ostatními vjemy zachytil tygra, rozvalujícího se na břehu. Srdce měl někde v krku a nohy se změnily v něco měkkého a nestabilního.
Než stačil cokoli udělat, Kiriya se co nejtišeji přiblížil a vrhl se na šelmu. Skončili v chlupatém klubku, které se během chvíle rozmotalo. Modalovo srdce se zastavilo. Tygr držel lva pod sebou. Těžké tlapy na jeho ramenech. Sklonil se k němu.
Lví král se zastavil v pohybu a tupě zíral na černovlasého muže v objetí se světlovlasým mladíkem. Co to ksakru... Nebyl schopný pochopit, co zrovna oči sledují.
Přikrčil se a mlčky přemýšlel. Chce se mu přece jen pomstít? Na synovi? To přece ne, nebo ano? Ne. To nemůže být pravda. Lehl si a čekal.
Kadu poslal Kiriyu domu. Moc se mu nechtělo ale poslušně poslechl. Tygr sledoval, jak odchází. Neskutečný. Pomyslel si a posadil se.
“Jak dlouho se tam budeš schovávat?” Zavrčel bez emocí. Tráva se jemně zavlnila a pár stébel od místa, kterým procházel malý lev, vyšel Modala. Hrdý a jistý.
Už od rána byla celá smečka na nohou a připravovala se na velkou událost. Jmenování nového vůdce. Mohl se jím stát kdokoli. Všichni ale počítali s tím, že to bude Hiriya. Stejně tak s tím, že ho Hanya vyzve.
Oči všech sledovaly hrdě kráčejícího lva. Modala. Jejich milovaný, silný vůdce. Kdysi bojoval se svým bratrem a vyhrál. Trůn i respekt a obdiv celé smečky.
Jako jeden ztichli a čekali. On se klidným, jistým pohybem vyhoupl na velký balvan a rozhlédl se po nich.
“Přišel čas, abychom si zvolili nového vůdce. Stane se jím nejsilnější z vás. Pokud se tak cítíte, stačí vystoupit z řady a utkat se s ostatními.” Vyzval je. Jak si myslel. Nikdo.
Hiriya se zlehka rozhlédl. Zvedl se na všechny čtyři. Pak. Jako všichni ostatní. Šokovaně rozšířil oči.
“Cože?” Vyštěkl Modala. Hanya se posadil pod balvan a sledoval ho klidný pohledem.
“Navrhuju, aby se novým vůdcem stal Kiriya.” Zopakoval. Za jeho zády se ozval šum. Mladý lev ho nechápavě sledoval. Zvedl oči ke svému otci.
Ten něco nesouhlasně zamručel. Kiriyo. Pobídl ho. On nejistě předstoupil.
“Přijímáš Hanyův návrh? Nemusíš pokud nechceš a...”
“Chceš zostudit celou tvoji rodinu.” Přerušil lev Modalu. Ten na něj vztekl zavrčel. Zostudit? Pomyslel si Kiriya a váhavě sledoval otce. Jeho oči mluvily o pravdě slov.
“P-potom návrh přijímám.” Zašeptal. Modala s bratry se zachvěli. Hanyovo pohled zaplnila chladná spokojenost. Nadechl se.
“V tom případě Kiriyu vyzívám.” Předběhl ho Hiriya. Všichni šokovaně rozšířili oči. Nejvíc asi Kiriya. Stávající vůdce zavřel své.
“Dobře. Pak se spolu utkáte.” Seskočil ze skály. Malý lev ho nejistě sledoval.
“Nemůžu přece...” Zašeptal. Otec si povzdechl.
“Musíš, Kiriyo. Hiriya musí získat vůdcovstí právoplatným soubojem. O co víc. Nesmíš se vzdát. Musí to být skutečný boj.” Vyděsil ho.
“A-ale proč to potom...” Nechápal bratrovo pohnutky.
“Protože kdyby to neudělal, Hanya ano.” Lev se zachvěl a otočil hlavu k druhému. Spokojeně, lehce pobaveně ho sledoval.
Bratři stáli proti sobě v kruhu tvořeném ostatními lvi a čekali. Kiriya se dokonale třásl. Bojovat. Vždyť ani neví, jak má bojovat. Ale kdyby to Hiriya neudělal, Hanya by ho zabil. Byl si jistý.
“Připraveni?” Zeptal se Modala. Oba nepatrně přikývli. Pak to nebudeme protahovat. Vyzval je. Kiriya se jemně přikrčil. Skutečný souboj. Opakovalo se mu stále dokola a dokola v hlavě. Ve vystrašeném srdci.
Zvedl oči k bratrovi. Ten něco zavrčel a vykročil. Doufal, že Kiriya pochopil proč to dělá. Snad mu to otec vysvětlil. Možná ho zraní, ale přežije to. Stačí jen, když ho zraní a on zůstane ležet. Ale jak ho má proboha zranit? Svého malého milovaného bratra?! Ale když to neudělá. Vzdá se. Hanya pak...
Přihlížející lvi polekaně zvedli hlavy a přikrčili se. Nad jejich hlavami prolétl barevný mohutný stín Doprovázel ho silný řev. Nikdy neslyšeli tak děsivý zvuk.
Všichni oněměle sledovali tygra, stojícího před Kiriyou. Jeho srdce se zachvělo.
“Jak se opovažuješ...” Zavrčel Hiriya. Tygr mu oplatil zavrčení mnohem děsivějším a temnějším způsobem a sledoval ho chladným, tvrdým pohledem.
“Ten souboj je neplatnej.” Tak jako ten návrh. Dodal.
“Co je to za nesmysl?!” Vyštěkl Hanya.
“Pokud vím, vůdcem se může stát jen člen smečky. Tím Kiriya není.” Překvapil je. Mladík byl opět asi ten nejvíc zmatený.
“O čem to ksakru... kdo vůbec jsi, že si dovoluješ přerušovat...” Rozčiloval se Hanya.
“Ty opravdu nevíš, kdo jsem?” Sledoval ho tygr svým chladným, tvrdým pohledem. Lev se zachvěl.
“Ty nemůžeš být...” Zacouval zlehka.
“Ale ano, jsem. Měl bych prozradit proč přesně umřel?” Dodal mrazivě. Hanya něco zavrčel a ostatní nechápavě přihlíželi.
“Jak jsem řekl, Kiriya se nemůže stát vůdcem, protože už není součástí smečky. Teď patří mně.” Šokoval všechny.
“Před pár dny jsem o něj požádal jeho otce a on souhlasil.” Dodal tygr. Kiriya překvapeně zamrkal. Tak jako ostatní otočil hlavu ke svému otci. Ten něco spokojeně zamručel.
“Je to tak.” Řekl a všem se zdálo, že s lehkým uvolněním.Ve skutečnosti cítil veliké uvolnění. Dva bratři ho nechápavě sledovali.
“To nemůžeš myslet...” Zakroutil Hiriya hlavou.
“Raději s ním budeš bojovat?” Uzemnil ho otec. Lev zaváhal. Věř tomu, že nejdřív budeš muset projít přes něj. Dodal a otočil hlavu k tygrovi. Hiriya také.
“Ale. Copak jsi zapomněl, co udělal?” Postavil se Madhya k bratrovi.
“Jistěže nezapomněl. Ale právě proto. To, že před Kiriyou bude stát někdo takový, mě dost uklidňuje. Vás ne?” Dva lvi zakroutili hlavou.
“Jak by mohlo?!” Vyštěkl Hiriya. Zešílel nebo co? Přemýšleli oba. Vůdce smečky sklonil hlavu a něco zamručel.
“Věřte mi. Vím, co dělám... Kiriyo?” Zavelel. Malý lev sebou cukl a vykoukl zpoza šelmy. Otec ho pohladil pohledem.
“Chceš s ním odejít, mám pravdu?” Kiriya se podíval na tygra, vrátil se pohledem na otce a tiše přikývl. Bratři překvapeně zamrkali.
“Pokud s ním odejdeš, nesmíš se vrátit. Je vyhnancem z pastvin. A kdokoliv, kdo stojí po jeho boku, také.” Lev se zachvěl. Opět otočil hlavu k tygrovi. Zadíval se mu do očí. Zavřel své a nadechl se.
“Rozumím.” Kadu uvolněně vydechl a dva lvi začali nesouhlasně protestovat.
“Kiriyo, to přece... chápu, že je silný, úžasně barevný, krásný a...” Madhya otočil k bratrovi hlavu.
“Tvůj um něco někomu rozmlouvat je... smrtelně dobrý.” Přerušil ho. Hiriya ho udeřil pohledem. Lev si povzdechl a otočil hlavu k nejmladšímu z bratrů.
“To o něm jsi mluvil u řeky?” Zeptal se. Kiriya přikývl a oni si všimli něhy v očích. Pohladila jejich srdce. Madhya si znovu povzdechl a sklonil se k němu. Zlehka se o něj otřel.
“Vyhnanec nevyhnanec. Jestli ti nějak... vrať se, dobře?” Zašeptal měkce. Malý lev přikývl a přitulil se. Hiriya si povzdechl a sebral ho bratrovi.
Kadu zvedl oči k Modale. Vůdce smečky k němu pomalu přešel a posadil se.
“Zdá se, že ti dlužím zase o něco víc. O mnohem víc.” Řekl tiše, tak že to slyšel jen Kadu a bratři. Dva z nich zvedli hlavy. Tygr zlehka zatřepal svou.
“Dnes si svůj dluh splatil.” Zamručel. Život za život. Dodal. Modala se zatvářil překvapeně. Příkývl.
“Půjdeme. Hodně štěstí.” Podíval se na Hiriyu a jemně kývl hlavou k Hanye. Lev tiše zabručel.
“Bez starostí. Je ještě větší hrdina než jsem myslel. Zvládnu ho.” Řekl bez jediného zaváhání v hlase.
Všichni sledovali odcházející šelmy. Menší z nich zářila štěstím, přestože v srdci cítila jemný smutek.
Kadu klečel a v pevných pažích držel štíhlé tělo. Něžně hladil růžové rty a hodlal pokračovat ještě hodně – hodně dlouho.
Tělem lehce zavibravaly instinkty. Přítáhl si mladíka blíž a schoval v náruči. Zvedl hlavu.
Zpoza Kiriyovo zad vyskočilo několik rychlých stínů a naskakalo do vody kolem nich. Způsobem, že pár v objetí dokonale zmáčeli.
Narušitelé se s hlasitým smíchem vynořili. Kadu něco zavrčel a sledoval bratry i s jejich protějšky. Hiriyovo byla krásná světlovlasá dívka jménem Sinhini. Budoucí matka jeho dětí. Vedle Madhyi stál hnědovlasý mladík od řeky.
“Co tu ksakru zase chcete?” Zeptal se temně a propustil Kiriyu. On se šel přivítat s návštěvou.
“Hm. Nesmíte na pastviny, tak musíme my sem.” Usmál se Hiriya a objal bratra. Tygr znovu zavrčel.
“Musíme přece dohlédnout, abys k němu byl něžnej.” Vzal si Madhya Kiriyu a tentokrát pomuchlal on.
“Jak mám k němu bejt něžnej, když tu jste vy? Každej den?!” Zdůraznil Kadu nevrle.
“V noci tu přece nejsme. To je celý tvůj. Nesmíš bejt tak nenasytnej. Nebo tu tvojí divokou vášeň nezvládne.” Bavil se Madhya. Malý lev jemně zrůžověl. Kadu si povzdechl. Celou noc možná má. Ale po každodenních hrách s nimi, je Kiriya tak moc unavený, že ji tvrdě prospí. Přemýšlel zamračeně. Otočil hlavu ke svému drobnému milenci. On se v bratrovo naruči jemně pousmál. Naprosto spokojený, bezstarostný a šťastný. Tygrovo srdce se v jediný okamžik rozplynulo. Znovu si povzdechl si a zopojil se do vodní bitvy. Stejně spokojený a bezstarostný.
