kapitola I. - konec
Bylo jich osum. Kouzelných bytostí. Bratrů. Osum. Číslo představující nekonečno. Stejně nekonečná byla jejich vnitřní energie. Magická moc. Alespoň v to někteří lidé věřili a uctívali je. Jako bohy. Byli jimi.
Hrdí. Někteří pyšní. Krásní. Někteří zhýčkaní obdivem. Užívali si posvátné uctívání. Ze strachu či lásky. Někteří přímo zasahovali do životů. Jiní jen zpovzdálí chránili a zasáhli, když bylo třeba.
Pak jich najednou bylo jen sedm. Jeden zmizel. Ten nejmladší a nejkrásnější. Ze dne na den
Hledali ho. Všichni. Marně. Přestože se vždy navzájem cítili. Dokázali určit, kde jsou ti druzí.
Osobně procházeli své říše i říše cizí. Daleké. Dlouho. Nenašli nic. Jedinou stopu. Postupně jejich snaha slábla. Jen nejstarší z nich občas procházel zemí a hledal milovaného bratra.
Skupina jezdců se rozhlédla po krajině pod nimi. Cizí země, která by se brzy měla stát jejich domovem. Alespoň tak to určil jejich pán.
Byl velice mladý, když musel usednout na trůn. Přesto byl dobrý panovník. Moudrý. Laskavý či tvrdý, když bylo potřeba. Narozdíl od předešlého krále nevyjížděl na válečná tažení. Měl dost starostí se stávající zemí. Proč si dobrovolně přidělávat další? Nehledě na to, že otcovo válkami zem velice zchudla a zchřadla.
I proto se vydal sem. Věděl, že se neožení z lásky. Nevěstu hledal rozumem ne srdcem. A pak slyšel o nich. Břatřích ze vzdálených zemí. Netušil, co je na tom pravdy. A vlastně nechápal to božské uctívání. Spoléhání se na ně. Ale možná právě to mu pomůže. Jeho lidu pomůže. Jejich magická moc. Jeho magická moc.
“Utáboříme se. Nerad bych v noci přespával v tom lese. Dnes už ho neprojedem.” Sledoval jeden z jezdců vršky stromů. Ostatní přikývli a popohnali koně. On s nimi.
Utábořili se na kraji lesa a rozdělali oheň a látkové stany. Zdálo se, že s nocí přijde déšť. Opravdu. Vlastně dorazil dřív než ona. Schováni pod velkou koženou plachtou seděli u ohniště a večeřeli.
“Dobrý večer.” Vojáci jako jeden vstali, držejíc jílce mečů. Zamračeně sledovali vysokou postavu, schovávající se pod dlouhým širokým šálem.
Jejich pán, který jako jediný zůstal sedět, vztáhl ruku. Velitel vojáků k němu sklonil hlavu, když se ho dotkl. Zakroutil hlavou a vstal.
“Dobrý večer i tobě.” Kývl hlavou. Muž ho napodobil.
“Obvykle cestuješ tak nalehko a sám?”
“Je to rychlejší. I když dnes ne zrovna šťastná volba.” Zvedl hlavu k nebi. Přijemný hluboký hlas. Jako sametové pohlazení. Panovník se pousmál. Ne. To opravdu není.
“Dnes už daleko nedojdeš.” Nabídl mu místo a překvapil nejen muže ale i své. On se jemně uklonil a udělal krok. Vojáci sevřeli své meče, připraveni zaútočit.
Cizinec si stáhl šál a oni zaváhali. Byl krásný. Velice krásný. I oni to viděli. Jako muži. Vojáci.
Měl dlouhé světlé vlasy, místy stažené v několika copech, kolem obličeje úzkou čelenkou. V bronzově opálené tváři zářily krásné jantarové oči. Medové. Teplé medové oči. Jako slunce. Jako hřejivé hvězdy. Tůně tekutého zlata. V životě neviděli tak hluboký, tak podmanivý, tak klidný pohled. Všichni se zachvěli. Panovník s nimi a tělem se rozlilo teplo citu. Něžného, ale silného.
Na sobě měl lehký dlouhý kabátek a široké kalhoty, stažené u kotníků. Hrudník holý. Několika pohyby si uvolnil šálu.
Všimli si, že je neozbrojený. Díky tomu se uvolnili. Hlavně ale spíš díky němu. Díky klidnému, vlídnému kouzlu, kterým bylo jeho okolí prosycené. On byl.
Posadili se zpět. Jejich pán mu nabídl místo po svém boku. Poděkoval a přijal ho. Tak jako večeři.
“Jsi tu doma nebo jen procházíš?” Chtěl vědět jeden z mužů. Doma. Zněla odpověď.
“Jen jsem byl dlouho na cestách.” Dodal a zadíval se do ohně. Vojáci na něj. Vážně. Nemůže být jen obyčejný cestovatel.
“Pak jsi jistě někdy viděl místní... bohy.” Zvedl oči od své večeře. Přikývl. Muži zpozorněli.
“Každý je jiný.” Odpověděl na otázku, jací jsou.
“A Sinha?” Zeptal se muž, sedící mu po boku. On se zadíval do ohně.
“Je z nich nejstarší.” Otřel si drobky z prstů a ještě jednou poděkoval za jídlo.
“Jsme z daleka a moc o nich nevíme.” Přiznal panovník.
“Ale. Slyšeli jsme, že on je z nich... nejmoudřejší a nestaví své vlastní dobro na první místo, jako někteří.” Pokračoval a tázavě se na muže podíval.
On se zadíval do výrazně zelených očí. Jako čerstvé listí stromů. Tráva z jara. Byly plné urozené hrdosti a zároveň jisté pokory. Srdce se mírně zachvělo. Zaskočeně sklonil hlavu. Přemýšlel kdy naposledy, se stalo něco podobného.
“Říká se to.” Zvedl opět oči a prohlížel si zbytek tváře, kterou ozářil živý oheň. Byl velice půvabný a mladý. Uvědomil si muž. Možná mladý, ale oni ho poslouchají. Takže jejich pán. Všiml si starostí a tíhy, která se v něm odrážela. Malý princ. Ne. Malý král. Opravil se.
“Je jich sedm, nebo ne?” Zvedl muž oči k vojákům, kteří už nezvládli únavu a šli si lehnout. U ostatních stále vyhrávala zvědavost. Popřáli dobrou noc a vrátili se pohledem na cizince.
Sledoval krásnou urozenou tvář. Osum. Překvapil je. Král zakroutil hlavou a on jim vyprávěl o posvátných tvorech. Bozích.
Bylo jich osum. Kouzelných bytostí. Místní je uctívali jako bohy. Nakonec si tak začali říkat i oni sami. Bratři. Každý úplně jiný. Vzhledem i svou mocí. Mocní a krásní. Milovaní. S divokým zvířecím plamenem uvnitř.
Nejstarší z nich byl král zvířat. Lev. Krásný a vznešený. Sinha. Byl moudrý, silný. Dokázal být tvrdý ale stejně tak laskavý. Jeho lid ho miloval. Stejně tak královštví pomci, kterým byl patronem. Dokázal na sebe vzít podobu všech koček. Všech velikostí. Třeba i malé chlupaté koule. Kotěte.
Druhý byl velký bílý medvěd. Silný a hrdý. Karadi. Vzbuzoval strach a respekt. Přesto měl velké houževnaté srdce. Dost často vznětlivé. Pak dokázal vyděsit kohokoliv i své mladší bratry. Svým hlubokým mohutným řevem. I on dokázal měnit podoby dle potřeby.
Třetím byl rudý opičák. Veselý a chytrý. Manki. Rád se bavil a oslavoval. Jeho lid ho miloval, přestože byl zhýčkaný a sebestřetný. Jeho oslavy byly legendou mezi říšemi a vždy se na ně scházela většina bratrů a lidí. A on byl dobrý hostitel. Dokázal na sebe brát jakoukoli podobu svého druhu.
Čtvrtým byl sametový černý vlk. Samotářský a mlčenlivý. Tola. Postrádal společenskou povahu svého druhu. Byl temně krásný, pro ostatní děsivý. Jeho lid ho miloval, přestože byl tvrdý a přísný bůh. Ale spravedlivý. Jediní, ke komu měl skutečně blízko, byl nejstarší a nejmladší z bratrů. Tak jako ostatní, dokázal na sebe brát podoby spřízněné s jeho druhem.
Pátým byl velký štíhlý had. Elegantní a moudrý. Havu. Chvílemi trochu líný a neochotný, ale když se zapojil neúnavný. Tak jako Karadi vzbuzoval respekt a strach. Ale jiný druh strachu. Lehký štiplavý mráz na zátylku, který vám nepříjemně skřípe do uší. Svírá srdce a přiškrtí dech. Tepe do spánků. Nebránil se mu. Vlastně se mu líbilo, jak působí na svůj lid. I on dokázal měnit podobu do různých forem svého druhu.
Šestým byl velký orel. Ladný a bezstarostný. Haddu. Miloval volnost a vítr kolem svého těla, samozřejmě. Nejméně zodpovědný z bratrů. Dokázal na dlouhé měsíce zmizet a nechat svůj lid na pospas jejich osudu. Možná to bylo dobře. Nespoléhali na něj tolik jako ostatní na své bohy. Když ho ale skutečně potřebovali, schoval je pod svá křídla a chránil jako milované děti. Tak jako bratři ukazoval se v různých formách a velikostech.
Sedmým byl ohnivý býk. Zdatný a silný. Guli. Byl vznětlivý a hrdý. Tvrdý až nemilosrdný. Jeho lid se mu se zbožnou úctou klaněl. Báli se ho a milovali. Krásného a děsivého boha. On je za jejich poslušnost chránil. Jako neprodyšná zeď, která stála před nimi. Miloval boj a výzvu. Miloval život. Jako ostatní bratři dokázal na sebe brát vlídnější a jemnější formy svého druhu.
Osmý bratr. Poslední. Byl velký ještěr. Později mu začali říkat drak. Krásný a čistý. Varangyan a pak Dryagan. Byl benjamínkem mezi bratry. Přesto většina věřila, že nejmocnější z nich. Jeho lid ho miloval. S posvátnou úctou a obdivem v očích. Byl jako malá zářivá hvězda prohánějící se mezi mraky. Pro ně i pro bratry. Zlomilo je, když se ze dne na den ztratil. Beze stop. Bez jediného zvuku. Od noci, kdy zmizel, ho nikdy nikdo neviděl. V žádné z jeho podob.
Jejich říše sahaly daleko i vysoko. Úrodné a bohaté země s různými životními podmínkami. Samozřejmě převládaly ty oblíbené boha té země.
Král tiše poslouchal vyprávění a hleděl do žlutých očí. Jakoby ho vtahovaly do sebe. Pevně spoutávaly. S každým slovem, jemným úsměvem. S každým pohybem dlouhých řas cítil, jak mu podléhá. V cizí zemi. Cizinci. Beze jména.
Pak se ptal a muž odpovídal. Jejich vzhled. Jejich lid. Králové a královny. Města a krajiny. Chtěl vědět vše. Chtěl slyšet vše. Jeho hlasem. Příjemným klidným hlasem.
Byl unavený, ale nedokázal odrthnout oči od hřejivého pohledu. Rozpouštěl starosti a tíhu, která mu už tak dlouho ležela na ramenech. Místo nich dával naději a sílu.
Jakoby jeho slova byla vlídné laskavé světlo, které mu daroval. Teď ho držel v dlaních a bylo to to nejpříjemnější, nejhřejivější, co kdy cítil. Pronikalo do těla. Do každé buňky. Do srdce. Srdce. Vždy věděl, že se neožení z lásky. Nepočítal s ní. Neměl ji potkat. Tak proč teď. V předvečer svých námluv cítí to, co cítí?
Zvedl oči k ohni a uvědomil si, že vojáci zmizeli ve svých stanech. Bylo to porušení povinností. Nechat svého pána samotného s naprostým cizincem. Ale nezlobil se na ně. Chápal je. Právě ten cizinec je přiměl. Uklidnil. Ukolébal. Někde uvnitř cítili, že je s ním v bezpečí.
“Myslím, že je pravý čas na spánek. Musíš být unavený po dlouhé cestě.” Srdce polekaně poskočilo. Je, ale... ráno se jejich cesty rozejdou a už se pravděpodobně neuvidí. Kdyby ano, bude manželem. Nechce... Povzdechl si.
“Asi ano. Navíc mi začíná být zima.” Vstal. Nechce prospat jejich první a jedinou noc. Ale když zůstane, svým způsobem to bude bolestnější, nebo ne? Netušil. Netušil, co si má myslet a co cítit. Tohle prostě není fér. Doufal, že se zamiluje do ní. Jak by teď mohl? Jistě je krásná a chytrá a... ale.
Muž si všiml zachvění v zelených očích. Srdce se zavlnilo stejným.
Král zlehka zacouval, když cizinec vstal. Tentokrát srdce poskočilo mnohem rázněji. To když vztáhl ruce a zabalil ho do svého šálu. Byl teplý, měkký a svou hebkostí hladil kůži.
Zmateně na něj hleděl. On se usmál.
“Takhle ne.” Nechce, aby odešel! On také ne!? Cítí to stejně? Vážně? Hleděl do žlutých očí. Hladily ho pohledem, protože ruce stále váhaly. Nakonec se ale odhodlaly a opatrně se dotkly tváře. Prsty jen zlehka sčeřily tmavé prameny vlasů.
“Přemýšlel jsem a myslím, že se sluší, abych ti poděkoval a nějak splatil vřelé pohostinství.” Kopíroval linie tváře až se dotkl brady. Zlehka ji přizvedl.
“Zrovna teď mě napadá jediný způsob a vlastně jsem za to rád.” Král začal protestovat, že to skutečně nemusí.
Oči se rozšířily a srdce vykřiklo šokem. Slova se ztratila v lehkém polibku. Jen stál a přijímal hebké a horké rty. Něžné a měkké. Přitom hleděl do jantarových očí. Usmívaly se.
Víčka se pohla a dlouhé světlé řasy s nimi. Muž si ho přítáhl blíž a objal kolem pasu. A on se nebránil. Ne. Vztáhl ruce a položil na nahý hrudník. Byl příjemně horký a hladký. Přizvedl se na špičkách a paže vklouzly pod látku kabátku. Zachvěl se. Pevné krásné tělo. Odpovídal polibkům a byl rád, že ho muž drží v pažích.
Odklonili se a zadívali do očí. Opět seděli a on jemu v klíně. Zlehka zrůžověl. Tohle tedy na seznamu věcí, které si myslel, že zažije, taky chybělo. Ale bylo to příjemně dráždivé a vzrušující. Vzrušující. Uvědomil si a došlo mu, o jakém díky muž mluvil.
On se usmál, když si všiml rudých tváří. Vzal je do dlaní a přitáhl si ho k sobě.
“Neboj se, neublížím ti.” Řekl hebce u jeho rtů a stejně hebce je pohladil svými.
Malý král se zachvěl a zhluboka nadechl. Přikývl. On přece ví. Ví, že on by mu neublížil. On ne. Je... víčka se zavřela a brada jemně přizvedla. Cizinec vklouzl rukou pod látku kalhot a pohladil vzrušení. Je vzrušený? Tak rychle? Překvapil muž sám sebe a nedočkavě čekal na další pohlazení.
Jemně se zamračil a stiskl rty. Horká velká dlaň. Jakoby objala srdce. Pevně ale něžně. Zaklonil hlavu a opřel se muži o stehna. Poprvé zažíval něco tak horkého, intenzivního. A to byli na samotném začátku. Co probůh může přijít potom?
Zlehka přizvedl boky proti ruce a prsty stiskl látku kalhot. Znovu a znovu. S každým pohybem se přerývaně nadechl.
Sklonil hlavu a pohled se setkal se zlatým. Tělem prolétl blesk a uděřil do slabin. Svaly se napnuly a on se prohl.
Uvolnil tělo a sesunul se na muže. Hlasitě oddechoval. Co to s ním je? Jediný pohled a... to on. On za to může. Je tak... zhluboka se nadechl a odtáhl. Lehce trucovitý, nesouhlasný výraz.
Cizinec ho pohladil po tváři a přitáhl si rty.
“Jsi nádherný.” Jeho krásný milenec zalapal po dechu a téměř vyvrcholil podruhé. Co to s ním provedl? Přemýšlel a sklonil se k usmívajícím rtům. Něžně se do nich vpil a užíval si horké velké dlaně na svém těle. Hladily ho pod látkou kabátku i košile a pomáhaly dalším a dalším pocitům ovládnout tělo. Tak jako horké hýčkající rty, obětí a samotná blízkost.
“Smím? Můj malý králi?” Muž se odtáhl a nejistě se mu zadíval do očí. Ve svých otázku. On se usmál.
“Tvoje držení těla. Pohyby. Řeč. Vše prozrazuje, že nejsi obyčejný člověk.” Ten pravý promluvil. Pomyslel si král a sklonil hlavu. Přikývl.
Muž se pousmál a zlehka ho přizvedl. Druhý se jemně zamračil. Cítil bolest, ale nebyla podstatná. Odstrčily ji pocity za ní. Přicházely s horkostí a pevností, pronikající do těla.
Sklonil hlavu a vydechl. Tohle probůh může přijít potom. Užíval si vír pocitů. Nejhřejivější byl ten v srdci. Otevřel oči a zvedl ke svému něžnému trýzniteli.
Jemně se mračil, oči přivřené. Hrudník se mohutně nadýmal. Očividně na tom byli dost podobně. Spokojeně se usmál a sklonil se ke rtům. Zadívali se do očí.
Cizinec, držející jeho boky, ho pomalu přizvedl a stáhl zpět k sobě. Oba zadrželi dech. Zopakoval pohyb. Znovu a znovu. Král mu pomohl. Znovu a znovu až se začal pohybovat sám.
Jemně vlnil boky, paže kolem opáleného krku. Rytmus zrychlil. Oni si stále hleděli do očí. Poutali se polibky a pohledy.
Žlutý se ztratil za víčky a muž pevně stiskl štíhlé boky. Stáhl k sobě a zabořil se do horkého těla. Opřel se o rameno druhého a zhluboka oddechoval. On ve stejnou chvíli zasténal a pevně se ho chytl.
Jejich dech se pomalu mírnil a srdce tišila tlukot. Muž otevřel oči a zamrkal. Odtáhl se a opět se zadíval do žlutých očí. Jak je možné, že je za jediný večer tolik miluje? Povzdechl si a nechal se políbit. Něžně se přitulil.
Věděl, že to možná byla chyba. Ale. Možná si zrovna vytvořil tu nejkrásnější vzpomínku v životě. Možná to zítra nebude bolet, ale naopak. Bude vzpomínat s hřejivými pocity. Ať tak či tak. Byl si jistý, že to za to stálo. Políbil štíhlý krk a zabořil se do pevné náruče.
Muž otevřel oči a pohladil ho po vlasech.
“Unavený?” On rychle zakroutil hlavou.
“Trochu.” Přiznal.
“Ale nechci jít spát.” Dodal. Cizinec se pousmál a zabalil ho do šálu.
“Hmm.. tak co kdybys mi teď vyprávěl ty? Třeba o sobě.” Navrhl. Malý král otevřel oči.
“O mně? Ale co?” Cokoliv. Zněla odpověď. Zachvěl se a chvíli přemýšlel. Pak začal mluvit.
Vyprávěl mu o svém krátkém ale vcelku i šťastném dětství. Matku si nepamatoval a otce skoro neviděl a vlastně ani nechtěl. Kdo pro něj byl podstatný, byla chůva.
Byla to chytrá a tvrdá žena, ale dokázala být i laskavá. Byla bývalý velitel v otcovo armádě, proto jí svěřil svého syna. Doufal, že z něj udělá silného a tvrdého krále. Vojáka. Spletl se.
Učila ho boji, ale zároveň mu otevřela svět knih, věd a etikety. Nechtěla z něj vychovat kopii svého pána. Tak jak si to přál on. Chtěla, aby byl lepší panovník. Chytrý. Vzdělaný a společenský. Vlídný a tvrdý, pokud bude třeba. Milovala svou zem a už ji nechtěla vidět trpět.
Rajya. Kdysi bohatá a krásná říše. Nyní zanedbaná a vysátá válkou. Jako vyschlý hrozen vína. Vrásčitá, tvrdá a schnoucí. Takoví byli i její obyvatelé. Unavení. Stržení a s vrásčitými srdci, které teď on musí vyléčit. Tak nejlíp, jak to půjde. Odmlčel se.
Muž chvíli zamyšleně mlčel.
“Jste dost daleko od domova. Proč?” Zeptal se, přestože tušil odpověď.
“Naše zdroje jsou vyčerpané a nemáme prostředky na jejich nákup. Jediná a asi nejrychlejší možnost je spojit se s bohatší zemí. Svatbou.” Tak jak si myslel. Povzdechl si muž a zeptal se znovu.
“S Rani.” On zavřel oči. Možná se měl zeptat trochu dřív. Určitě se měl zeptat dřív.
“Souhlasila? Byl jsem pryč dýl než jsem myslel.” Dodal, když dostal kladnou odpověď.
“Znáš ji?” Odtáhl se muž a zadíval do očí. On přikývl.
“Jaká je? Vlastně jsem si ji vybral kvůli Sinze.” Překvapil ho. Zopakoval jméno. Malý král přikývl.
“Ano. Nějak prostě... myslím, že tak úplně nesouhlasím s místními. Spoléhat se na bohy. Na rozhýčkané, sobecké bohy. Ale možná právě jejich moc by mohla můj lid zachránit.” Vysvětloval.
“A on mi připadal... uctívají ho a klaní se mu, protože si ho váží a milují. Ne proto kdo je, ale jaký je.” Pokračoval. Muž se pousmál.
“To jsi slyšel?” Druhý přikývl a překvapeně zamrkal, když ho cizinec něžně políbil.
“Uvidíš zítra. Nemusíš se bát, je to dobrá a krásná královna.” Přitáhl si ho zpět a pevně objal. Vdechl vůni vlasů.
“Prospi se trochu, potřebuješ to.” Zašeptal. Malý král jemně zaprotestoval, ale pak se mu sesunul do náruče. On stále seděl a držel ho. Nesobecký, moudrý bůh. Teď si tak tedy rozhodně nepřipadal.
Muži se ráno probrali. Panovník s nimi. Zadíval se do látkového stropu stanu. Rychle si sedl a vylezl ven. Rozhlédl se. Srdce se bolestně sevřelo. Je pryč.
Sáhl si ke krku a stáhl teplý šál. Stiskl v dlaních. Zamračil se a zabořil do něj obličej. Vdechl vůni.
Město bylo plné lidí. Chtěli si prohlédnout a přivítat budoucího pána.
Projížděli ulicemi až ke krásnému velkému paláci. Jeho součástí byl chrám boha Sinhy. Moudrého a vznešeného.
Jezdci mířili k paláci. Zastavili koně před mohutným vchodem a správce je přivítal a provázel chodbami. Krále a jeho velitele. Zbytku vojáků se ujal sluha.
K jejich úžasu je nedovedl do trůního sálu ale na úžasné terasovité zahrady.
“Moje paní si myslela, že bude lepší soukromé a klidné setkání.” Vysvětloval tázavému výrazu a provázel je zahradou až k velkému altánu s posezením.
Cizinec měl pravdu. Byla to velice krásná a moudrá žena. Vtipná a bystrá. Laskavá ale hrdá. Kdyby nepotkal jeho, možná by ji dokázal milovat. Snad se to časem naučí.
Žena odvelela ostatní a trvala na tom, že se musí seznámit s jejich bohem. Vlastně se i docela těšil a byl zvědavý. Kdo by nebyl.
Dovedla ho do krásného prosvětleného chrámu. Muž kráčel po jejím boku a rozhlížel se.
“Sinha si na to nepotrpí, ale lidi to vyžadují.” Vysvětlovala. Opravdu. Jediným účelem sálu bylo ohromit. Vše křičelo dvě slova. Král zvířat.
Pobaveně se pousmál a přikývl. Zbledl a zastavil se. Strnule hleděl ke zdobenému vyvýšenému trůnu.
Kočka. Seděla na nejvyšším schodě. Krásná a hrdá. Hřívu řádně učesanou, místy spletenou do copů a propletenou ozdobami. Na krku jí visel úžasný velký náhrdelník. Tělo pomalované světlými ornamenty.
Králi se při pohledu na ni tajil dech. Měl pocit, že v životě neviděl nic vznešenějšího, nic krásnějšího.
Rani se usmála a pobídla ho. Pokračovali k trůnu. Lev se zvedl na všechny čtyři a pomalou elegantní chůzí k nim sešel. Muž měl pocit, že mu srdce brzy vypoví službu. Pokud ne srdce mozek jistě.
Tiše na něj hleděl a prohlížel si ladné svalnaté tělo. Mohutné tlapy a žluté oči.
“Dobrý den.” Silný hluboký hlas.
“I tobě, můj pane.” Uklonil se. Lev se posadil a prohlížel si ho.
“Myslím, že je z tebe trochu nervózní. Mohl bys...” Ozvala se žena. Sinha něco zabručel ale přikývl.
Král zacouval, když se rozzářil slabým bílým světlem. Jeho silueta se měnila. V lidskou. Šokovaně sledoval proměnu dokud záře nezmizela.
Zamrkal. Proti němu najednou stál vysoký krásný muž. Byl jako mírné zlaté slunce. Jeho světlé vlasy připomínaly hřívu lva. Dopomáhala jim zdobená rozčepířená čelenka. Na krku mu visel ten samý náhrdelník. Tělo měl nahé, pouze pomalované barvami. Kolem pasu měl nízko posazenou dlouhou světlou sukni s rozparkem na straně. Byl bosý a kolem kotníků měl náramky, stylem připomínající náhrdelník. Podobné i kolem paží. Žádná z ozdob nebyla kovová, působily přírodním, lehkým dojmem.
Zaměřil se na pomalovaný obličej. Urozený. Moudrý. Laskavý. Silný a hrdý. To vše v něm bylo vepsané. To vše a mnohem víc.
Zachvěl se a zaměřil se na oči. Srdce opustilo místnost a mozek je následoval. Pronikavý jantarový pohled. Jeho pohled.
Muž začal koktat zmatená slova a bůh, stojící proti němu, si povzdechl. Srdce se zachvělo radostí. Doufal, že ho nepozná. Byla tma a on jen pouhý cestovatel. Zároveň ale někde hluboko uvnitř prosil, aby ano. Pousmál se.
“Nech nás, Rani.” Královna trochu zaváhala ale přikývla. Omluvila se a odešla.
Mladý král stále koktavě hodnotil situaci, v očích zmatek. Pohled se zachvěl, když k němu Sinha přistoupil.
“Nadechni se.” Poručil. Udělal tak a zmlkl.
“Jsi Eleya, je to tak?” Jen přikývl. Bůh se jemně uklonil.
“Myslím, že je na čase se představit. Mé jméno je Sinha.” Menší z mužů zakroutil hlavou.
“A-ale... to přece... věděl jsi, kdo jsem a přesto...” Nechápal nešťastně. Druhý si povzdechl.
“Nevěděl jsem o svatbě a netušil, kdo jsi. Ne, dokud jsi nezmínil Rani.” Bránil se. Eleya rozechvěle zamrkal, když mu položil dlaň na tvář. Zadívali se do očí.
“Doufal jsem, že mě nepoznáš, ale zároveň...” Zavřel oči a znovu si povzdechl. Muž ho nejistě sledoval.
“Jsem starý. Velice starý. Potkal jsem mnoho lidí. Hodně z nich držel v náruči a přesto.” Zakroutil hlavou a zadíval se mu do očí.
”Žadný z nich nedokázal, to co ty včera. Jediný pohled do tvých očí a... mocný bůh Sinha byl malé rozechvělé lvíče.” Řekl lehce pobaveně. On na něj tiše hleděl, neschopen odpovědi.
“Mluvil jsi o mně tak... snad i takový jsem, ale ne s tebou.” Eleya měl pocit, že brzy omdlí. On. Král.
“S tebou se chci zachovat sobecky. Tak jako bratři.” Vzal krásný obličej do dlaní.
“Chci, abys byl můj. Abych jen já viděl tu vášeň v tvých očích. Abych jen já ji směl ochutnat. Abys stál po mém boku ne jejím.” Zašeptal do rudých rtů a pak vklouzl mezi. Malý král se zachvěl a otevřel je pro něj.
Odklonili se a zadívali do očí.
“Co to má ksakru znamenat!?” Ozval se od vchodu hluboký vrčivý hlas. Oba tam otočili hlavu. Jistou elegantní chůzí k nim kráčel vysoký muž.
Eleya zaváhal. Černé dlouhé vlasy a výrazné modré oči. Pevná postava, zahalená v černém sametovém kabátku a kalhotech. Černá zdobená košile a vysoké boty. Temně krásný a divoký. Tola. Bezesporu. Sledoval muže.
Došel k nim. Zblízka působil ještě děsivější než kráčející. Asi.
“O čem mluvíš?” Řekl Sinha klidně. Očividně na něj bohovo temná aura nijak nepůsobila. Ani jeho temná nálada.
“Jsi její patron! Jak můžeš dovolit, aby si vzala nějakýho cizince! Ještě k tomu s pověstí jeho otce... a kdo je ksakru tohle?” Uvědomil si. Druhý bůh jemně přizvedl obočí. Tola nebyl výbušný typ. Ne. Byl spíš klidnější a rozvážný. Muselo ho to skutečně rozzuřit. Tušil proč. Nejen tušil.
“To je ten, o kterém mluvíš.” Řekl klidně a sledoval bratrův výraz. Ještě víc ztemněl. Něco zavrčel. Eleya překvapeně zamrkal, když se Sinha postavil před něj. Zakroutil hlavou.
“Tolo!” Ozvalo se od vchodu. Od něj přispěchala Rani a postavila se před svého boha.
“Co to děláš?” Pokárala druhého pohledem. On se zamračil.
“Co já dělám?” Řekl tvrdým ironickým hlasem. Na ni to ale nijak nezapůsobilo. K úžasu krále mu opětovala stejným.
“Já se chystám vdát.” Vlkovo oči zahořely.
“To ti nedovolím!”
“Neptám se na svolení!” Reagovala okamžitě a výraz temněl a temněl. Výraz obou. Tola se zhluboka nadechl.
“Nechápu. Proč teď. Proč on?”
“Líbí se mi. Nehledě na to, že tobě do toho vůbec nic není!” Stáli proti sobě. Ta drobná štíhlá žena a on. Ztělesnění temnoty. Přesto. V tu chvíli si byli rovni.
“Mě. Vem si mě.” Rani zalapala po dechu a Sinha se pousmál. Tak konečně.
“Pokud tolik stojíš o ženicha. Tady ho máš. Nedovolím, abysis vzala někoho jiného.” Zakroutil muž hlavou a vzal ji do náruče. Královna na něj chvíli tiše hleděla. Zamračila se a pěstí ho udeřila do prsou.
“Ty... ty... Víš vůbec, jak dlouho čekám?! Ty zatracenej... na to zapomeň. Už tě nechci!” Praštila ho znovu.
“V žádném připadě.” Znovu a znovu. Vlk chytl její zápěstí. Přitáhl si ji k sobě. Stačila zašeptat jen chabé ne a přitulila se. On se usmál a pevně ji objal.
Eleya zvedl hlavu, když ucítil ruku na rameni. Zrůžověl pod Sinhovo jemným úsměvem a objal ho kolem pasu, potom co si ho bůh přitáhl k boku.
