kapitola I. - konec
Byl páteční večer a ulice, cluby i bary byly plné. Všechny. Možná ne všechny, ale většina jistě. V jednom, který patřil mezi ty plnější, seděl černovlasý muž. Byl štíhlé postavy, neposlušných odrostlých vlasů a výrazných velkých očí. Seděl na baru a rozhlížel se kolem.
Dnes to prostě udělá. Musí. Dnes už ano. Vstane, půjde za ním a... pozve ho na pití. Ano, přesně to udělá. Teď. Hned. Vstane a půjde za ním. Teď. Jo. Teď. Hodil do sebe zbytek obsahu své skleničky, odhodlaně ji odložil a... zůstal dál sedět. Proboha. Sevřel prsty a pak si promnul obličej. Není to přece tak těžké. Jenom vstát a jít za ním. Rozhlédl se znovu po místnosti. Hm. Možná by to mohl... pohled se jemně zachvěl. Jeden z boxů - přímo proti němu - byl plný žen. Žen, které jistě nikdy neslyšely slůvko ne. Měly hebké vlasy, rudé rty a každá z nich výstřih hlubší než dno oceánu. Tvář rozjasněnou úsměvem a lýtka zvýrazněná vysokými podpatky. On však ani jednu z nich neviděl. Jediný, koho vnímal, byl muž sedící mezi ženami. Muž, kterému se všechny snažily zalíbit. Byl jako socha vytesaná z kamene. Vysoký – i v sedě, pevný a jistý. Měl kolem sebe auru něčeho... jakoby měl svoji vlastní gravitaci, která přitahovala všechny kolem. Když ne je – jejich pohledy jistě. Tak jako pohled černovlasého. Jeho mysl. Jeho tělo. Zlehka se zhoupl z barové stoličky a vykročil k muži. On. Musí to být on. Šeptala mysl tiše a sevřené srdce s ní.
Zatmělo se mu před očima, když ucítil ostrou bolest v holeni. Skoro mu vytryskly slzy. Tiše zaklel a trochu se vzpamatoval. Hrana stolu. Zvedl oči. Pohledy všech sedících ho sledovaly. Trochu zaskočeně ale mnohem víc pobaveně. Jeden s nimi. Světlý jistý pohled. Byl lehce zamlžený alkoholem a stejným pobavením, ale přesto. Jakoby dokázal vidět skrz něj. Do něj. Přímo do jeho hlavy. Srdce.
„To muselo bolet.“ Hluboký lehce chraplavý hlas muže – chlapa, kterým dokázal podlomit kolena a dotknout se slabin. Stojící se jemně zachvěl a nadechl.
„Já...“ Rozhlédl se po ženách. Povzdechl si a opět se podíval na něj. Nervózní a vyplašený. Situací, svým vlastním chováním i mužem. Chlavně asi mužem a on si všiml. Nešlo si nevšimnout. Přizvedl obočí a prohlížel si ho. Pěkný. Pomyslel si a natáhl se pro skleničku na stole. Černovlasý muž sledoval každý jeho pohyb. I ten nejjednodušší křičel slovo chlap. A i ten nejjednodušší na něj působil. Nejen na něj. Tak proč on by měl v tom davu... znovu si povzdechl a jemně kývl hlavou.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem rušit.“ Otočil se a zamířil zpět na své místo. Bylo obsazené. Zatraceně. Potřebuje panáka. Něco silnějšího po čem by se mu přestaly třást ruce a srdce.
„Promiňte... dovolíte... jen bych...“ Snažil se najít kudy se protáhnout. Někdo se přes něj natáhl a odstrčil muže opírajícího se o bar. Ten rozčíleně otočil hlavu. Přiopilý pohled se zachvěl a jeho majitel se ztratil mezi návštěvníky clubu. Černovlasý muž se nejistě otočil. Překvapeně zamrkal.
„Co to bude?“ Hluboký lehce chraplavý hlas muže – chlapa. On na něj mlčky hleděl. Světlý pohled se pousmál a zvedl k barmanovi. Muž zvedl dva prsty a podal mu peníze. Sklonil hlavu zpět ke svému společníkovi. Sledoval ho.
„Hm. Něco´s chtěl, nebo ne?“ Vytáhl kovové pozdro a z něj cigaretu. Jedním pohybem si připálil a spokojeně potáhl. Pak si vzal dvě skleničky od barmana a jednu postavil před druhého muže. On si ji bez řečí vzal a hodil do sebe. Mladík za barem ho nevěřícně sledoval. Váhavě zvedl oči k většímu z mužů. Ten se pobaveně pousmál a podal mu další bankovku. Své pití přistrčil černovlasému muži. Opět ho bez řečí přijal, ale tentokrát se napil jen zlehka.
„Takže?“ On se jemně zachvěl a zvedl hlavu. Zadíval se do světlých očí. Zatvářil se téměř nešťastně.
„Chtěl jsem... totiž...“ Sklonil hlavu ke své skleničce. Odložil ji a vztáhl ruku. Jeho společník zlehka zadržel dech. Trochu překvapeně ale mnohem víc spokojeně. Jeho rty zrovna hladily cizí. Měkké, hebké a rozechvělé. Drobný muž stál na špičkách, opíral se dlaní o jeho hrudník a líbal ho. Opatrně až plaše. On se usmál a natáhl ruku. Přes boky zaplul na záda. Přitáhl si štíhlé tělo blíž a prohloubil polibek. Muž mu zasténal u rtů, ale neodtáhl se. Ne. Vztáhl paže a položil kolem širokých ramen.
Rozechvěle zalapal po dechu a zadíval se do světlých očí, když se odklonili. Spokojeně se usmívaly a byly plné ohně. Měly v sobě sílu. Hlubokou, houževnatou, neuhasitelnou. Nebyla vznětlivá – splajucící. Ne, jakoby ho pomalu obklopila, objala, kůží pronikala do těla. Pomalu a postupně a každé místo, kterého se dotkla jemně šimralo – rozpouštělo se. Toužilo.
Oba vzrušeně vydechli. Muž ho opřel o šedivou stěnu, a hluboce zaplul mezi růžové rty. Hluboce a dlouze. Když se opět odklonil, drobný milenec mu visel na krku. Odevzdaný a rozechvělý. On se usmál a vztáhl ruku k půvabné tváři. Prsty pohladil.
„Čím jsem si tohle zasloužil?“ Sklonil se ke rtům a svým hlasem víc a víc rozechvíval místa v těle. Oba otočili hlavu – někde pod nimi bouchly dveře. Menší z mužů se zatvářil polekaně, když ránu následovaly hlasy. Stáli na jednom z podlaží únikových schodů. Nejvyšším – schováni ve stínech chodby, osvětlené pouze směrovými nápisy. Chce ho. Strašně moc, ale takhle...
„Nemohli bychom.... totiž k tobě.“ Odvážil se, když k němu druhý muž sklonil hlavu. On se mu zadíval do očí. Lehce nečitelný výraz. Pousmál se a přikývl.
„Jistě.“ Sklonil se znovu ke rtům a měkce políbil.
Jeho společník za ním nastoupil do auta s řidičem, aniž by se ptal. Na zadním sedadle pro něj opět otevřel své rty, aniž by zaváhal. Pak ho lehce vystrašený ale toužící přijal ve velké posteli a muž ho hýčkal a nedovolil mu stáhnout se zpět či si něco nechat pro sebe.
U velké prosklené stěny stála vysoká temná postava a sledovala noční město. Noční, hm? Ne, blížil se úsvit. Brzy přijde ráno. Podle obrysů muž típnul cigaretu a otočil hlavu k posteli. Přešel blíž. Uprostřed hedvábných přikrývek – lehkých a měkkých, ležel štíhlý muž. Nahý a spokojený. Posadil se k němu a vztáhl ruku – prsty ke klidné tváři. Zlehka pohladil. Zamračil se a stáhl svou ruku zpět. Věděl, kdo je a proč tu je. Jistěže věděl. Riskoval, když ho přijal, ale... kdy on neriskuje? Prohlížel si spící tvář. Navíc on je tak... povzdechl si a sáhl pro telefon, ležící na nočním stolku.
Temně rudé přikrývky se pohnuly a z pod nich se vyhrabala černovlasá hlava. Muž, kterému patřila, si promnul oči a rozhlédl se. Kde to... rozšířil oči a vzpomněl si na noc. Na světlé šedivé oči. Pobavení v nich. Vášeň v nich. Sílu a jistotu. Stalo se to. Rozhlédl se po velké prosvětlené ložnici. Vstal a přešel k dlouhým závěsům. Roztáhl. Překvapeně zamrkal. Moře? Jaktože moře? Vždyť... vzpomíná si na moderní činžovní dům. Nejvyšší patro v něm. Ne moře. Ne tohle. Rozhlédl se. Oči se znovu rozšířily. Ve dveřích stál jeho hostitel. V lehkých látkových kalhotách a tílku. Vše černé barvy. Oboje zvírazňovalo jeho vysokou pevnou postavu. Držel tác s jídlem – se snídaní.
Štíhlý muž jemně zadržel dech a instinktivně se zakryl závěsem. Nahý a nejistý. Je směšné stydět se po dnešní noci. Věděl to, ale nemohl si pomoct. Spali spolu – nejen jednou. Měli k sobě tak blízko – blíž to snad ani nešlo, ale... vlastně se vše tak trochu vymklo jeho plánům. Plánoval se s ním vyspat. To ano, ale pak se chtěl vytratit do noci a už ho nikdy nevidět. Tohle nemělo přijít – rozpačíté, nejisté ráno. Co má říkat? Dělat? Vždyť ani nezná jeho jméno.
Muži přeběhl po obličeji úsměv a on přešel blíž.
„Snídani?“ Přizvedl tác. Jeho host nešťastně spojil obočí. Sklonil hlavu.
„Asi... asi bych měl jít. Je pozdě a...“ Zvedl ji k nebi. Jeho milenec přešel ještě blíž a odložil snídani.
„A kam?“ Domů. Dostal okamžitou odpověď. On se na něj zadíval.
„Hm. To trochu popírá logiku, nebo ne? Copak ses nechtěl dostat přesně tam, kde jsi teď?“ Přešel ještě blíž. On nejistě zakroutil hlavou. Otázku v očích.
„Ke mně.“ Stál najednou před ním. Opřel se o sklo. Muž se jemně zachvěl a hleděl do klidných očí. Sevřel látku závěsů a přikývl.
„Ano a bylo to úžasné, ale měl bych jít než...“ Řekl téměř nešťastně. Jeho společník se na něj zadíval. Co je to zatraceně za hru? Ví, kdo je. Proč tu je, tak co je to za zatracenou hru? Teď když se k němu dostal, chce zmizet? To přece nemůže myslet... pokud tedy není...
¨Skutečnej.“ Vydechl. Muž zmateně zamrkal a nechápavě na něj hleděl.
„Jsi skutečnej. Šlo ti o dnešní noc, hm?“ On zrudl a provinile přikývl. K jeho úžasu se jeho hostitel zasmál a odstoupil. Zakroutil hlavou.
„Ale proč... to mám narozeniny nebo co?“ Zeptal se téměř užasle. Drobný muž zamrkal a zrůžověl.
„Ne, to já.“ Zašeptal. On k němu otočil hlavu. Muž dokonale zrudl.
„To já... měl jsem. Včera. Narozeniny.“ Vysvětloval. Povzdechl si a pokrčil rameny.
„Omlouvám se, chtěl jsem jen... zjistil jsem teprve nedávno, že... vlastně je to pár měsíců.“ Ukázal k němu.
„Že mám rád muže. Chodil jsem do toho baru tak dlouho a chtěl... ale nikdy jsem nesebral odvahu nebo na poslední chvíli zpanikařil, ale s tebou. S tebou ne. Vím, že je to sobecké, ale jsem tak rád, že jsi to byl ty.“ Usmál se jemně. Jeho společník ho nevěřícně sledoval. Sklonil hlavu.
„Poprvý, hm? A já myslel...“ Pousmál se zničeně. Jeho drobný milenec nešťastně zakroutil hlavou a chytl ho za paže.
„Já se omlouvám, mrzí mě, jestli jsi...“ Rozšířil oči a zaskočeně přijímal měkké polibky. Do zad ho studilo chladné sklo, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Nadechl se a zmateně se zadíval do světlých očí.
„Nezlobíš se?“ Zašeptal překvapeně.
„Nemám důvod.“ Usmíval se muž u jeho rtů. Zadíval se do modrých očí.
„Jak se jmenuješ?“
„Manny, jsem Manny.“ Zrůžověl snad ještě víc.
„Mně říkaj Reese.“ Nepřestával ho muž líbat. Manny přivřel oči a pomalu se mu svezl do náruče – ještě stále zabalený v látce závěsu. Reese se odklonil a s úsměvem se zadíval do zamlžených očí.
„Takže? Určitě máš hlad.“ Jeho drobný milenec přikývl. Oba se posadili na postel a věnovali se snídani, Manny zabalený do lehké přikrývky. Zamyšleně se zadíval z okna.
„Včera. Měl jsem pocit, že bydlíš v jednom z těch luxusních domů ve městě. Asi jsem toho vypil víc než jsem myslel.“ Povzdechl si. Reese se pobaveně pousmál.
„Bydlim.“ On k němu nejistě otočil hlavu. Muž pokrčil rameny a chytl ho za ruku, přitom vstal – Manny musel s ním. Vedl ho k proskleným dveřím. Otevřel a vyvedl ven – ještě stále nahého. On se rozhlédl po malém zálivu s písečnou pláží, lemovaly ji vysoké palmy a květy všech barev. Zachvěl se. Byl si téměř jistý, že podobná pláž v blízkosti města není. Ale co on může...
„Už pěkně dlouho jsem potřeboval dovolenou.“ Přerušil Reese jeho myšlenky. On k němu nejistě zvedl hlavu. Muž sklonil svou. Usmál se a políbil ho.
„Jsme na jednom z ostrovů jižních moří.“ Šokoval muže. „Pronajal jsem ho na dva tejdny. Nikdo jinej tu neni.“ Manny ho nevěřícně sledoval.
„A-ale... opuštěný ostrov?“ Vydechl. Jeho „hostitel“ přikývl.
„Mimo dosah civilizace.“ Menší z mužů zakroutil hlavou a odstoupil.
„Ale... ale. Bez mého vědomí a souhlasu a... nemám tu nic... únos?“ Zachvěl se hned jakmile svou myšlenku vyslovil.
„Svym způsobem.“ Připustil Reese a vyděsil ho snad ještě víc – pokud to tedy ještě šlo. Přistoupil k němu. Neskutečně jistý a klidný. To jeho „hosta“ děsilo snad nejvíc.
„Bože. Myslel jsem... a zatím jsem narazil na šílence, co... to bych asi neměl říkat.“ Zakryl si rychle ústa. Reese se zasmál a položil mu ruce na ramena.
„Manny.“ Zašeptal a svým hlasem mu téměř podlomil kolena.
„Slibuju, že ti neublížim a za dva tejdny tě celýho a zdravýho odvezu zpátky do města.“ Manny váhavě zvedl hlavu a zadíval se do šedivých očí. Dovolená, hm? Na úžasném ostrově, s úžasným milencem. S ním. No. Možná vlastně má štěstí. Pousmál se a chytl se pevných paží. Něžně se přitulil.
„Jak dlouho jsem vůbec spal?“ Uvědomil si a zvedl hlavu. Reese ho objal kolem pasu a pokrčil rameny.
„Vlastně celej den. Čekal jsem, že se probereš během cesty, ale spals jak dřevo.“ Manny jemně zrůžověl.
„Půjdem se vykoupat?“ Navrhl raději. Muž spokojeně přikývl a vedl ho k vodě.
Strávili spolu úžasných čtrnáct dní, během kterých se Manny propadal hlouběji a hlouběji do jistého šedivého pohledu. Nemyslel na nic. Jen si užíval jejich společné noci, které trávili v objetí. Dny, které trávili v objetí. Koupele v moři a klidné večery na pláži – při západu slunce. Vlastně ani neměl moc šancí, jak se tomu ubránit. Jeho srdce nemělo.
Seděli na schodech terasy – oba tónovaní sluncem a hleděli na nebe. Blížící se bod. Reese si povzdechl a připálil si. Jeho světlé vlasy i oči byly díky opálení ještě výraznější. Pronikavější. Úžasnější. Pomyslel si Manny s povzdechem a zadíval se do nich. Nechal se políbit.
„Co dál?“ Překvapil ho milenec. Nejistě zakroutil hlavou.
„My dva?“ Pomohl muž. Modrý pohled se zachvěl a on jemně pokrčil rameny.
„Nejsem si jistý...“
„Prostě řekni, co chceš.“ Přerušil ho Reese. Hluboký lehce chraplavý hlas muže – chlapa. Manny sklonil hlavu.
„Tebe.“ Zašeptal téměř opatrně a chvíli čekal na odpověď. Nedostalo se mu jí. Váhavě zvedl oči. Jeho společník mlčky sledoval přibližující se vrtulník a přitom kouřil. Sklonil k němu hlavu. Pousmál se a políbil ho.
„Půjdeme.“ Chytl ho za ruku a vstal. Manny s ním a následoval ho k přistávajícímu stroji.
Rozhlédl se po velkém obývacím pokoji, za ním byla skleněnými tabulemi oddělená terasa s bazénem. Věděl, že v podobných domech jsou úžasné luxusní byty, jen si nedokázal představit jak moc úžasné. Reesův byt měl i vlastní posilovnu s tělocvičnou, kterou muž denně využíval. Proto měl také postavu jak malý bůh. Alespoň Mannymu to tak připadalo.
Pár dní potom co se vrátili z ostrova, ho Reese k sobě nastěhoval. Do svého velkého bytu, do své velké postele. Uvolnil mu část své šatny, koupelny – svého bytu. S někým jiným by to Mannymu připadalo zbytečně rychlé – nepřestavitelně rychle ale ne s Reesem. Možná tomu dopomáhalo i to, že muž byl hodně zaměstnatný. Pokud tomu Manny dobře rozuměl, několik obchodních společností mu říkalo pane.
Odložil kabelu s notebookem a svlékl si sako. Vytáhl košili z kalhot. Ve skutečnosti byl učitelem. Oblíbeným u svých žáků i kolegů. Pro svůj vzhled i přátelskou jasnou povahu. Jeho čtrnácti-denní zmizení všechny dokonale vyděsilo, ale byli rádi, že se vrátil, tak mu jeho neohlášenou dovolenou rychle odpustili. Obzvlásť potom, co se na školním účtě objevila nemalá částka od neznámého dárce, který se odkazoval na Mannyho.
Manny otevřel lednici a zadíval se dovnitř. Sáhl pro mísu salátu. Zarazil se a rychle vytáhl vyzvánějící telefon. Zadíval se na jméno. Usmál se.
„Ano?“
„V kolik dorazíš?“
„Jsem doma.“ Uslyšel tichý úsměv.
„Fajn, dneska dorazim dřív. Jsem tam... za hodinu.“ Hádal muž. Manny neskryl šťastný úsměv.
„Dobře, budu se těšit.“
„To doufám.“ Zabručel Reese a zavěsil. Jeho milenec se ještě chvíli usmíval, odložil mísu se salátem a hledal dál. Budou spolu večeřet, hm? Musí něco uvařit. Pomyslel si a pustil se do přípravy pokrmu.
„Večeře?“ On překvapeně otočil hlavu.
„Jsi tu... dřív.“ Položil talíře na stůl. Reese pokrčil rameny a odložil sako.
„Chvátal jsem.“ Rozepl si rukávy a ohrnul. Manny se usmál a chytl se pevných paží. Zadíval se do šedivých očí. Byli spolu už několik týdnů, ale ještě stále si nezvykl. A asi nezvykne. Přijal měkký polibek.
Navečeřeli se spolu, vysprchovali a pak v objetí usínali. Po vášnivém přesto něžném sexu.
Manny se ráno probral. Jeho milenec byl už pryč. Natáhl ruku a zamáčkl budík. Zadíval se na číslice. Nařizoval ho? Nepamatuje si, že by ho nařizoval. Promnul si obličej a protáhl se. Otočil hlavu k druhé půlce postele. Prsty se dotkl polštáře. Pousmál se a vstal.
Snědl připravenou snídani, oblékl se a vyrazil do práce. Nedorazil.
Posadili ho k jednoduchému dřevěnému stolu v malé místnosti se zrcaldem. Mlčky seděl a nervózně žmoulal své rukávy. Rychle otočil hlavu. Dveře se otevřely. Vešel vysoký světlovalý muž a zavřel je za sebou. Držel silné desky. Zadíval se na sedícího – on sledoval jeho.
„Jsem detektiv Gibson.“ Posadil se. „Tušíte aspoň trochu, proč tu jste, pane Bresline?“ Zadíval se mu zpříma do očí.
„Já... netuším.“ Přeskočil mu hlas. Nic přece neprovedl nebo ano? Nemá se proč bát. Musí to být jen hloupý omyl. Pomyslel si a sklonil hlavu k deskám, které mu Gibson přisunul. Nejistě k němu zvedl oči. On ho pokývnutím hlavy pobídl. Manny se jemně zamračil a otevřel je. Přizvedl obočí a začal listovat.
„Ve městě je opravdu několik nebezpečných lidí a váš nový přítel patří mezi ně. Jistě vám říká něco jméno Mico Fortis.“ Zadíval se na něj tázavě. Muž nejistě zakroutil hlavou.
„Hm. Ani Reese Stark?“ Nechápal detektiv, když Manny opět zakroutil hlavou.
„Kde jste žil celej život?“ Zamračil se. Učitel pokrčil rameny a sklonil hlavu k deskám.
„Jsem jen obyčejný muž, starající se o obyčejné věci. Učitel. Asi... jsem ta jména slyšel, ale... proč mi to ukazujete?“
„Protože vás několikrát viděli v jeho přítomnosti. Hůř, že s ním žijete.“ Manny zaváhal ale pak přikývl.
„Jak jste řekl, jste jen obyčejný muž. Učitel. Nemáte vůbec ponětí do jakého světa jste se zapletl, ale ještě není pozdě. Můžu vám pomoct dostat se pryč.“ On nejistě zvedl své modré oči. Tázavý pohled v nich.
„Copak vám nedochází, co vás po jeho boku čeká? Co vám hrozí? Nehledě na to, co je zač. Je to zločinec. Takovej, že se ho i podobní jemu bojí.“ Zamračil se Gibson.
„Mafiánský boss. Máte představu kolik lidí zabil? Nechal zabít? Ještě zabije? Opravdu chcete vedle někoho takovýho žít?“ Manny se jemně zachvěl. Zakroutil hlavou.
„Co ode mě chcete?“ Detektiv se pousmál a vytáhl cigarety. Jednu si připálil. Nabídl muži. On odmítl a tázavě ho sledoval. Muž pokrčil rameny.
„Pro začátek? Trochu spolupráce.“ Manny na něj nevěřícně hleděl.
„Žertujete? Zrovna jste mi tu vylíčil, jak moc je nebezpečný. Proč si myslíte... proč si myslíte, že by to nezjistil?“ Nechápal. Policista zakroutil hlavou.
„Jsme profesionálové, nezjistí nic, pokud budete postupovat dle našich pokynů.“ Ujišťoval ho.
„Stark je nebezpečný nejen svými zločiny, ale i svou inteligencí. Nikdy jsme na něj nedokázali nic vyhrabat, ale... on si taky nikdy nepustil do života někoho jako jste vy.“ Překvapil muže.
„Jako jsem já?“ Zašeptal. Gibson přikývl.
„Obyčejného smrtelníka.“ Vysvětlil. Manny sklonil hlavu.
„Rád bych si to rozmyslel.“ Detektiv znovu přikývl.
„Samozřejmě.“ Postavil se. „Vyprovodím vás.“ Nabídl se a učinil. Cestou ještě předal muži svou vizitku. On pomalu kráčel ulicí a snad jen instinktivně zvolil směr školy. Přitom přemýšlel. Vlastně ani moc ne. Nebyl schopný.
Odučil několik svých hodin a vyrazil k domovu. K domovu, hm? Zastavil se. Rozhlédl. Přešel k bílé lavičce na kraji chodníku a posadil se. Mlčky seděl a sledoval kolemjdoucí – aniž by je vnímal.
Cukl sebou a vytáhl zvonící mobil. Zavřel oči. Co teď? Když mu to nevezme, bude to podezřelé, ale pochybuje, že s ním dokáže mluvil. Normálně mluvit. Sledoval jméno. Zhluboka se nadechl a přijal hovor.
„Ahoj.“ Snažil se uklidnit hlas.
„Něco se děje?“ Šokoval ho Reese.
„C-c-co tím... proč by se mělo...“
„Je deset a ty nikde.“ Šokoval ho mnohem víc. Deset? Jak dlouho tady probůh sedí? Rozhlédl se. Tma? Jaktože tma? Nechápal.
„Já... jen... šel jsem se projít a zapomněl jsem na čas. Promiň.“ Je to téměř pravda, hm? Pomyslel si.
„Hm. Předpokládám, žes nejed, tak co zajít na večeři a pak si někam sednout? Zejtra nevstáváš nebo jo?“ Navhrhl jeho milenec. Manny nedokázal jinak než se pousmát. Občas ho... vlastně dost často ho překvapoval svojí neuvěřitelnou pamětí. Pamatoval si snad vše, co mu kdy řekl. Úplně vše. Přislo mu to... pozorné.
„To... vlastně jsem nevečeřel.“ Uvědomil si.
„Fajn. Vyzvednu tě, kde jsi?“ Muž znejistěl a rozhlédl se.
„Já... si vlastně nejsem jistý. Asi v nějaké obytné zóně. Vůbec nevím, jak jsem se sem dostal.“ Přiznal a vyvolal klidný tichý úsměv.
„Zkus zapnout polohu telefonu.“ Radil Reese.
„T-to... jak?“ Zeptal se muž nejistě. Volající si povzdechl.
„Najdi křižovatku a řekni mi názvy ulic.“ Manny zamrkal a rozhlédl se, přešel k nejbližší křižovatce, a nadiktoval muži názvy ulic. Pak se posadil na zídku jednoho z domů a čekal. Ještě stále neschopen přemýšlet. Prostě jen čekal.
Zhluboka se nadechl a zadíval na Reesovo auto. Nějak neschopen vstát. Muž vystoupil a postavil se nad něj. Zadíval se mu do očí. Byly zvláštně prázdné. Dřepl si k němu a chytl ho za ruce.
„Náročnej den?“ Manny si povzdechl a přikývl.
„Vlastně ano.“ Připustil a zadíval se do šedivých očí. Reese ho měkce políbil a postavil.
„Tak pojď. Znám podnik, kde skvěle vaří. To by ti mělo aspoň trochu zvednout náladu, hm?“ Vedl k autu. Muž ho poslušně následoval. Posadili se na zadní sedadla.
„K Rudymu.“ Muž za volantem přikývl a vyjel. Reese podal Mannymu papírovou krabičku. On si ji váhavě vzal.
„Co je to?“ Otevřel ji nejistě.
„Pořádnej telefon. Jednoduchej na ovládání.“ Překvapil ho jeho milenec a pohodlně se opřel. On s ním. Sklonil hlavu k mobilu. Pousmál se a vrátil ho do krabičky.
Vystoupili a ruku v ruce si to namířili k ušmudlanému nonstopu s kuchyní. Černovlasý muž následoval svého společníka – prsty propletené a zaskočeně si prohlížel podnik. Sem? Vážně? Nechápal, ale neřekl.
Rozhlédl se po místnosti. Hm. Plno. Pomyslel si trochu překvapeně a vykročil za Reesem k baru. Rozšířil oči. Zdá se mu to nebo... toho muže dnes viděl. Na fotce. Na jedné z fotek v těch deskách. Zbledl.
„Zdravim.“ Barman i muž otočili hlavu a Manny měl pocit, že mu do uší zařval lev. Ne, možná jen tiše zamručel – nebyl si jistý. Jistý si byl tím, že ho každou chvíli zradí kolena, plíce – srdce. Celé tělo. Důvodem byl světlovlasý muž sedící na baru. Instinktivně sevřel dlouhé prsty a měl nutkání utéct. Reese k němu sklonil hlavu. Všiml si výrazu.
„Já vim, hroznej pajzl, ale vaří tu výborně.“ Pobavil dva muže a vysadil svého společníka na barovou židličku. Posadil se vedle něho.
„To je Manny... to Mico a Rudy.“ Oba muži mu podali ruku – on postupně jim. Reese jim objednal jídlo i pití a když Rudy postavil před Mannyho jeho porci, muž začal přehodnocovat svůj názor na vše kolem. Když ochutnal, původní pocity z baru byly pryč. Spokojeně se věnoval jídlu a poslouchal rozhovor dvou mužů. Reese mu mezitím nastavoval nový telefon. Téměř dokonalá přátelská idylka.
„Hm. Mám neskutečnej hlad.“ Ozvalo se za nimi. Trojice i s barmanem se otočili. Za nimi stál vysoký mladík. Manny měl pocit, že by pohledem dokázal zbořit zeď – jakkoliv širokou, jakkoliv tvrdou – jakkoliv vysokou. On přešel k nim. Odložil helmu a koženou bundu.
„Jdu se opláchnout.“ Oznámil a Rudy, aniž by se ptal, mu šel ke kuchaři objednat večeři a nalít pití. Mladík se vrátil, posadil se vedle Mica, a pustil se do čekající večeře. Spokojeně kývl na barmana a věnoval se jídlu. Potichu a sám ve svém světě – tak jako před ním Manny.
„Jak to šlo?“ Ozval se Reese, když dojedl. On pokrčil rameny.
„Ten poslední mi dal trochu zabrat, ale... jinak dobrý.“ Napil se a sytý a ještě o něco víc spokojený se opřel do opěrky barové stoličky. Otočil hlavu k Mannymu.
„Nemyslim, že se...“ Zmlkl a zatvářil se překvapeně.
„Jsi učitel nebo ne?“ Muž bezdůvodně zrůžověl a přikývl.
„Jsem Manny. Chodíš na Harad?“ Chtěl vědět. Mladík pokrčil rameny.
„Chodil jsem.“ Přikývl. „Jsem Raiden.“ Potřásli si. On se napil a zvedl oči k Reesovi.
„Mám se ptát, jak jste se potkali?“ Pobavil muže. Mannyho méně. Jeho milenec si připálil.
„Jako spousta jiných, v baru.“ Neváhal s odpovědí. Mladík se usmál s ním.
„Musel bejt vyděšenej k smrti, když´s na něj nastoupil.“ Přemýšlel nahlas a znovu Reese pobavil
„To on nastoupil na mě a nedal mi na výběr.“ Překvapil pár i s Mannym. Co tím...? Zrůžověly mu tváře. Raiden k němu sklonil hlavu.
„Když to tak sleduju, nedal, hm?“ Přiměl drobného muže ještě víc zrůžovět a dva zbylé znovu pobavil.
Dlouho ještě seděli a popíjeli. Opět nastala klidná, přátelská atmosféra, během které se jim povedlo lehce opít. Některým víc. Manny většinu času seděl a poslouchal jejich rozhovor. Přitom se opíral o Reese, prsty propletené – aniž by si to uvědomil.
Muž k němu sklonil hlavu a pousmál se.
„My to pro dnešek zabalíme.“ Zvedl oči k páru. Mico přikývl a sklonil hlavu ke svému milenci.
„Taky pojedem. Už jsem volal Bishotovi.“ Oznámil. Raiden přikývl a svezl se ze stoličky.
„Moje motorka.“ Uvědomil si, když si oblékal bundu.
„Rudy ti jí dá k sobě, zejtra pro ní dojedem.“ Mávl jeho milenec na Rudyho a vedl mladíka ven, pár je následoval.
Mico se rozhlédl. Všiml si přijíždějícího auta a vydal se k němu. Potom, co páru popřál dobrou noc. Jeho milenec sklonil hlavu k Mannymu a jeho pohled byl najednou dokonale střízlivý.
„Když ti dojde, že on stojí za tebou, nebude to už tak děsivý.“ Zašeptal tak, že to slyšel jen muž. On k němu překvapeně zvedl hlavu. Raiden se znovu pousmál a zvedl oči k Reesovi. Opět opilý.
„Mějte se.“ Šel k čekajícímu autu, o které stál opřený Mico. Reese vedl svého drobného milence na druhou stranu – tam čekalo jejich.
Manny seděl opřený o muže a svět kolem se vlnil. Na jemných téměř pravidelných vlnách. Reese k němu sklonil hlavu, potom co jejich řidič zaparkoval v podzemních garážích.
„Manny? Jsme doma.“ Přizvedl k sobě jeho obličej. On měl zavřené oči a objímal pevnou paži.
„Jsem hrozně unavený.“ Zabručel v polospánku a přitulil se. Reese si povzdechl a pomohl mu z auta. Pak ho zvedl do náruče a nesl k výtahům.
Černovlasý muž se spokojeně zachumlal do peřin a přestal vnímat okolní svět. Jeho milenec mu svlékl, co se dalo a zašel do koupelny.
Čistě umytý a nahý si vlezl pod přikrývku. Otočil hlavu a neodolal pokušení obejmout ho. Tak strašně rychle si zvykl na to usínat s ním v náruči. Neskutečně rychle. Pomyslel si. Neuvěřitelně rychle. Zamračil se a zavřel oči.
Velkou ložnicí měkce protékalo ticho a temné rolety ji chránily před slunečními paprsky a snad i teplem. Ve velké posteli uprostřed místnosti leželi dva muži. Jeden objímal druhého a oba se oddávali klidnému, spokojenému spánku.
Menší z nich sebou jemně trhl a otevřel oči. Rozespale zamrkal a protáhl se. Muž za ním ho zlehka stiskl a spal dál. Otočil hlavu. Pousmál se, natáhl se k němu v polibku a pak... To přišlo. Jako velká hromada cihel. Jakoby ho někdo velice tvrdě a velice surově praštil přes obličej. Železnou trubkou. Mafiánský boss.
Jsou tři – nejmocnější hlavy místní mafie. Každý ovládá svou vlastní velkou mocnou organizaci a Reese. Reese je jeden z těch tří. Bylo to vážně jako tuna cihel – najednou mu vše začalo docházet.
Nemluvný řidič, který s mužem všude chodil jako jeho stín – a nosí stále ten tmavý oblek. Zbylí nájemnící bytů v jejich patře – nosící tmavé obleky.
Proč jsou všechny byty propojené tou velkou terasou, táhnoucí se kolem celého jejich patra - vedlo z ní několik schodišť na samotnou střechu, kde byla umělá zahrada a heliport.
Skutečnej. Co přesně tehdy Reese myslel těmi slovy – teď už to chápal. Reese si jistě myslel, že je na něj nasazenej, hm? Aby ne, když po něm tak vyjel. Přesto to ale risknul a přijal ho... Na druhou stranu. Proč ne? Čeho by se asi tak měl bát? Zrovna on? Přemýšlel.
Najednou to vážně všechno začalo dávat smysl – i ty nejmenší drobnosti a on si připadal, jako naprostý hlupák, že mu to nedošlo dřív. Tak jako mu už včera mělo dojít, že musí zmizet. Jenže včera nedokázal přemýšlet, byl tak... ale teď je to nad slunce jasné. Musí zmizet. Rychle a někam daleko, kde ho nenajde, kdyby ho hledal. Bude ho vůbec hledat? A je takové místo? Nemá ponětí, čeho jsou lidi jako Reese schopni. Kam až jejich moc sahá.
Opatrně se vymanil z pevné náruče a vstal. Na sobě trenýrky. Přešel k šatně a rychle se oblékl, aniž by řešil, co přesně si obléká. Na to nemá čas. Musí rychle zmizet. Reese by se mohl každou chvílí vzbudit a... co asi udělá, hm? Zadíval se na spícího milence. „Prostě řekni, co chceš.“ Hluboký lehce chraplavý hlas muže – chlapa. Jemný, spokojený úsměv po odpovědi. „Tebe“ Manny se jemně zachvěl a přešel blíž. „Když ti dojde, že on stojí za tebou, nebude to už tak děsivý.“ Zašeptal mu do uší jiný hlas. To řekl, nebo ne? Raiden. Má včerejší večer zastřený alkoholem, ale pamatuje si ta slova. Stojí za ním, hm? „...on si taky nikdy nepustil do života někoho jako jste vy.“ Tak proč jeho ano? „Obyčejného smrtelníka.“ Přešel ještě blíž k posteli. Bože. Co má dělat? Co má teď dělat?
Ležící muž se jemně zamračil a zadíval do stropu. Hmm. Asi toho vypil víc než si pamatuje. Promnul si čelo a nadechl se. Posadil. Přizvedl obočí. Na posteli před ním seděl jeho drobný milenec a sledoval ho.
„Dobré ráno.“ Naklonil se Reese blíž, aby ho políbil.
„P-počkej.“ Zakryl Manny jeho rty chvějícími se prsty - jeho hlas se chvěl úplně stejně. Muž přizvedl obočí a zadíval se do modrých očí. Jejich pohled zatěkal.
„Nebo možná... ne.“ Stáhl své prsty níž a měkce políbil lehce zaskočené rty. Jedním pohybem se přisunul blíž a obkročil sedícího, paže kolem jeho širokých ramen. Reese se přerývaně nadechl a objal štíhlý pas klečícího muže. Prsty zabořil do vlasu a stáhl ho níž k sobě.
„Nebudu se zlobit, když mě takhle budeš budit každý ráno.“ Usmál se lehce ochraptěle. Milenec se zachvěl pod jeho hlasem a svlékl si triko s dlouhým rukávem. Opět muže objal a sklonil se k usmívajícím se rtům. Naléhavě a hluboce. Naléhavě a hluboce se s ním miloval – jakoby to mělo být naposledy. Možná ano. Možná je. Sevřelo se jeho srdce bolestně. Zvedl hlavu a zadíval se do stropu – seděl obkročmo na muži a vlnil boky. Jeho hluboko v sobě. Horkého a tvrdého.
„R-Reesi.“ Vydechl hlasitě a sevřel muže ve štíhlých pažích. On mu zabořil obličej do hrudníku a vydechl s ním. Vyvrcholil s ním. Nadechl se a snažil se uklidnit srdce, tělo – dech.
Zvedl hlavu, když se půvabný milenec odklonil. Zadívali se do očí. Manny si povzdechl a políbil měkké rty. Něžně a pomalu.
„Chtěl bych... musím s tebou mluvit.“
„Mluv.“ Pokrčil Reese rameny. Druhý muž se zamračil a odtáhl se od něj.
„Takhle... takhle nemůžu.“ Postěžoval si – téměř vyčetl a sáhl pro své kalhoty. Oblékl si je – pak triko.
„Hm. Mám se taky oblíct?“ Zeptal se sedící. Manny k němu otočil hlavu.
„Ano... ne. Já nevím.“ Zadíval se na něj nešťastně. Reese se zamračil.
„Manny?“ Zeptal se hlasem, který žádal vysvětlení – požadoval. Oslovený se jemně zachvěl a zakroutil hlavou.
„Já... nechci, abyses zlobil. Nechci... ale chci, abys to věděl.“ Zadíval se do šedivých očí. Jejich majitel na něj mlčky hleděl. Nadechl se a zeptal.
„Co? Abych věděl?“
„Proč jsem se byl včera ve skutečnosti projít.“ Reese cítil, jak něco uvnitř něj uvolněně vydechlo. Klidně a uvolněně.
„Poslouchám.“
Reese seděl ve velké kanceláři a poslouchal staršího prošedivělého muže sedícího za stolem. Sklonil hlavu a vytáhl jemně vibrující mobil.
„Jsem na jednání.“ Oznámil aniž by si přečetl volajícího.
„Sebrali ho. Gibson.“ Muž zakryl sluchátko.
„Omluv mě na chvíli.“ Vstal a vyšel z kanceláře, přes kancelář asistentky až na chodbu.
„Kde jsi ty?“
„Jsem před stanicí. Co chceš, abych udělal?“ Reese se zamračil a připálil si.
„Nic.“
„Nic?“ Zopakoval volající lehce zaskočeně.
„Počkej tam a zavolej až ho pustí.“
„Fajn... řeknou mu, kdo jsi. Je ti to jasný?“ Upozornil ho muž. On se opřel o stěnu. Se svým vrozeným klidem a jistotou.
„Nakonec by to stejně zjistil, takhle... zavolej až ho pustí.“ Ukončil hovor a opřel si hlavu. Takhle si Manny bude muset vybrat. Gibson. Útěk. Mlčení nebo pravda. Rád by věřil, že pravda ale... Zatraceně. Přišlo to příliš brzy. Doufal, že bude mít víc času na to ho k sobě připoutat. Měl být povyražení na pár dní volna, ale stal se mnohem důležitějším. Mnohem dražším. Nikdy by nevěřil, že se to stane zrovna jemu. S někým jako je on. Ale stalo se, no a teď o něj může hodně rychle přijít. Zatraceně. Vážně doufal, že to přijde dýl.
