kapitola I. - konec
V potemnělé místnosti. Za zvuku hořících svíček. Bylo slyšet šeptání. Tichá slova – téměř nešlyšně vyřčená. Jakoby ani nebyla. Jen jemné zachvění na rtech. Nejistých chvějících se rtech. Patřily postavě klečící uprostřed místnosti. Uprostřed kruhu svíček. Před ní ležel položený svitek. Postava z něho tiše předčítala. U jednoho ze slov se přeřekla. Zmlkla a zadívala se na písmo. Vztáhla ruku a prsty se ho dotkla. Možná to není dobrý nápad. Zavřela oči.
Velký noční club byl plný návstěvníků, věnujících se sobotní noci. Boxy, stoly, parket i bar byl plný. Personál clubu byl v jednom kole. Za jedním z barů osbluhovali dva barmani. Nalévali jeden panák za druhým, koktejl střídal koktejl a sklenka něčeho lehčího sklenku něčeho tvrdšího. Mezitím si stačili povídat.
„Hm. Neřikal jsem ti to? Byl to zmrd už od pohledu.“ Zakroutil větší z mužů hlavou a vzal si od mladé dívky peníze. Usmála se od ucha k uchu a s několika skleničkami mezi prsty odkráčela směrem svých kamarádek.
Menší z barmanů si povzdechl a otevíral láhev vína.
„Já vím, Shinseii ale... já prostě nechci být sám, nemůžu... neumím.“ Zamračil se a rozléval víno. Podal mladému muži a vzal si peníze. Jeho přítel zakroutil hlavou a připálil si cigaretu.
„A jenom proto se necháš sbalit od každýho hňupa, co sem přijde, a doufáš, že tentokrát mu půjde o víc než jen to tvoje... hebký, sladký tělo.“ Chytl ho pod bradou a přizvedl k sobě. Palcem pohladil rty. Muž se na něj zamračil a pleskl ho přes prsty.
„To neznamená, že i od tebe.“ Napomenul ho a pobavil. Barman se zasmál a nenuceným gestem se zeptal dívky stojící na druhé straně baru. Objednala si.
Menší z barmanů procházel mezi regály a vybíral, co koupit. Zarazil se a zadíval na barevný přenosný stojan. Zamračil se a pokračoval v nákupu. Zaplatil u pokladny a městem pokračoval domů. V každé ulici, na každém rohu – v každém krámku. Bylo toho plné město. Den zamilovaných.
Několik následujících dní sledoval město – jeho obyvatele připravující se na Den lásky. S blížícím se datem byl víc a víc nevrlý, ale pak přišel nápad.
Jeho kolega přizvedl obočí a otočil k němu hlavu.
„Cože uděláš?“ Zeptal se. Muž pokrčil rameny.
„Najmu si společníka.“ Řekl přesvědčivě. Druhý muž zakroutil hlavou.
„To přece nemůžeš myslet.... Je to jen blbej uměle vytvořenej svátek.“ On znovu pokrčil rameny.
„No a? Rozhodně je smysluplnější než spousta ostatních svátků.“ Oponoval. Jeho přítel si povzdechl. To možná je, ale...
„Víš, kolik tě to bude stát? Nehledě na to...“ On ho přerušil.
„Bude takový, jaký si budu přát. Dle mých přání a představ. Dokonalý večer s dokonalým společníkem.“ Usmíval se spokojeně.
S každým dalším dnem ale jeho spokojenost slábla - to, když začal uskutečňovat svůj plán. Proč? Nebyl jediný s podobným nápadem. Bylo trochu naivní myslet si, že je, hm? Uvažoval a postavil před dva mladíky pití.
„Tak? Už sis vybral svýho pana dokonalýho?“ Chtěl vědět kolega. Muž se zamračil a chvíli přemýšlel.
„Vlastně ano.“ Řekl nakonec. Přítel se za něj zadíval.
„Něco se děje?“ On sebou cukl a rychle zakroutil hlavou.
„Ne. Jen jsem nikdy něco takového nědělal. Jsem z toho trochu nervózní.“ Zamračil se. Druhý muž se pousmál a vzal ho kolem ramen.
„Nemáš z čeho, jsem si jistej, že ten tvůj slavnej společník tak půvabnýho klienta ještě neměl.“ Polibil ho do vlasů. Jeho přítel ho lehce dloubnul loktem, ale přitom jemně zrůžověl. Sklonil hlavu. Klienta, hm? Společník, hm? Pomyslel si.
Když se začalo blížit ráno a většina z hostů se vytratila domů či pokračovala jinde, dva muži zamíříli do společných šaten. Menší z nich se postavil ke své skříňce a otevřel. Převlékl se a rozloučil z kolegy. Cestou domů zalovil v kapse a vytáhl černou kartičku. Byla to vizitka. Na jedné straně bylo jméno, na druhé adresa. Oboje napsané jemným elegantním písmem.
Klečící muž se zhluboka nadechl a otevřel oči. Modré – jako květy lenu. Sklouzly pohledem ke svitku. Co se asi stane? Nic, hm? Jednoduše si z něj udělal dobrý den a teď sedí někde s přáteli a všichni se upřímně baví nad jeho naivitou a hloupostí. Ne. Ten muž vypadal všelijak. Ve skutečnosti nikdy neviděl někoho tak... krásného. Dokonale krásného – bylo v tom něco až děsivého, ale určitě nevypadal jako někdo, kdo si dělá z ostatních dobrý den. Ne. Nevypadal. A pokud skutečně není, je možné, že to bude fungovat? Co když ano? Dotkl se znovu prsty svitku. Co když bude?
Vysoký muž sedící na baru se omluvně pousmál a pokrčil rameny.
„Je mi líto, ale je to svátek Lásky. Většina z mých společníků má tento den zamluvený měsíce dopředu.“ Nepotěšil muže sedícího proti němu. On si povzdechl a přikývl.
„Jístě, díky. Vlastně jsem s tím počítal, ale za zkoušku člověk nic nedá.“ Napil se ze své skleničky. Majitel se znovu – ze slušnosti omluvil a rozloučil. Muž se za ním zadíval. Nelhal. Opravdu nečekal jinou odpověď. Tohle nebyl první podnik, ve kterém byl, a ve všech dostal podobnou odpověď jako zde. Rozhlédl se. A tak jako v ostatních i zde na první pohled poznával společníky a společnice. Většina z nich byla výrazná svým vzhledem a někteří... někteří byli malými bohy, kráčejícími mezi obyčejnými smrtelníky. Bylo by úžasné strávit Svátek zamilovaných s jedním z nich.
„Ruším?“ On sebou jemně trhl. Otočil hlavu a zadíval se na světlovlasého muže v bílém. Nebyl si jistý, ale pravděpodobně odpověděl, protože muž se pousmál, a sáhl do náprsní kapsy. Vytáhl černou kartičku.
„Pokud jsem to správně pochopil, sháníte někoho, s kým strávit Den zamilovaných.“ Zadíval se do modrých očí. Patřily černovlasému muži, drobnější štíhlé postavy, jehož půvaby se vyrovnaly dívčím. On váhavě přikývl. Muž se znovu usmál. Jemným klidným úsměvem. Jakoby věděl vše. Úplně vše.
„Pak myslím, bych vám mohl pomoci.“ Překvapil muže. On nejistě zopakoval jedno ze slov.
„Ano. Přijďte zítra. Sem a promluvíme si.“ Poručil téměř. Usmál se a odešel. Druhý muž se za ním lehce zaskočeně zadíval. Přesto. Následující den opravdu stál na adrese z černé kartičky. Nervózní až lehce vystrašený.
Zhluboka se nadechl a vykročil. Zastavil se. Bože, proč má takový strach? Vždyť to není první... možná protože to nevypadá jako ty ostatní cluby, hm? Zadíval se na jednoduchý vchod bez neonů a barev. Bez viditelné reklamy. Zamračil se a chytl zdobenou kliku – pustila ho do malého elegantního obchůdku. Bylo v něm několik prosklených vitrín, zdobený stolek s několika křesly a pultík s usměvavým obchodníkem. Trochu se uklidnil a přešel blíž.
„Dobrý den, dostal jsem...“ Vytáhl nejistě vizitku. Muž se pousmál a přikývl. Ukázal ke křeslům a pak zašel někam hlouběji do domu. On se posadil a prohlížel si místnost.
„Dobrý den.“ Rychle otočil hlavu a vstal. Oplatil pozdrav a přijal mužovu ruku.
„Jsem rád, že jste přišel.“ Zavěsil ho majitel do sebe a vedl někam hlouběji do domu. Všiml si, že muž trochu zpanikařil, a jemně se pousmál.
„Nemusíte se bát. Nabízím jen pomoc.“ Usadil ho ve stejně elegantním salónku a posadil se proti němu.
„Víno?“
„Ne, děkuji já...“ Hledal muž správná slova. Druhý se opět pousmál. Klidný a jistý.
„Rád bych, abyste věděl, že podobnou službu nenabízím každému. Své klienty si vybírám. Velice pečlivě.“ Otevřel lesklou krabičku na stole a vyndal jednu z cigaret. Jeho návštěvník ho lehce fascinovaně sledoval. Vážně, co to s tim chlapem je? Přemýšlel a zakroutil hlavou, když se jeho hostitel zeptal, zda mu nevadí, když bude kouřit. On si připálil a pohodlně se opřel.
„Jak jsem říkal již včera, jsem si jist, že vám mohu pomoci...“ Zvedl tázavě obočí.
„Já... jsem Benny. Všichni mi říkají Benny.“ Vyvolal barman další klidný úsměv a přikývnutí.
„Pak tedy Benny, co kdybych vám nabídl víc?“ On nechápavě zopakoval poslední ze slov.
„Dokonalého společníka nejen na nedělní noc.“ Vysvětlil a jeho host ho váhavě sledoval.
„Nerozumím.“ Přiznal. On se nepřestal usmívat. Zvedl ruku. Benny vytřeštil oči a nechápavě sledoval stočený list papíru ve štíhlých prstech.
„C-co to...“ Vstal.
„Posaďte se.“ Řekl muž klidně. Druhý ke svému úžasu poslechl.
„Nabízím vám někoho, kdo vás bude milovat a splní, co vám na očích uvidí. Dokud si budete přát.“
Vosku hořících svíček pomalu ubývalo a v místnosti stále převládalo ticho. Benny klečící uprostřed kruhu se zhluboka nadechl. Musí zjistit, zda je to skutečné. Možná by neměl, ale... někdo, kdo ho bude milovat. Pousmál se a sklonil hlavu ke svitku.
Zvedl ho a posadil se. Začal číst. Stejně potichu a rozechvěle.
Zadržel dech, když plameny svíček kolem zaplápolaly. To bylo... děsivý, hm? Četl dál a jeho hořící neživé společnice ožívaly. S každým dalším slovem. S každým dalším nádechem.
Překvapeně zamrkal, když se hladina tekutiny v míse, ležící před ním, rozvlnila. Proboha! Proč... proč v tom vlastně pokračuje? Přemýšlel, ale nedokázal přestat číst. A svíčky kolem se vlnily různými směry a ve vodě před ním se tvořil větší a větší vír.
Poslední ze slov a v místnosti se k jeho úžasu zvedl vítr. Plameny kolem zhasly – světlo ale nezmizelo. Dokázal rozeznat všechny obrysy kolem i muže stojícího před ním. Šokovaně rozšířil oči a zacouval. Je to skutečné! Vykřiklo srdce a mozek – mysl, celý člověk s ním.
„D-d... já... halo?“ Kuňkl. Spolkl své srdce, když stojící otevřel oči. Bíle zářily. On se rozhlédl a pak se pohledem vrátil na něj. Něco řekl. Benny se polekaně nadechl ale zakroutil hlavou.
„Já... já ti nerozumím.“ Přiznal. Stojící se pohnul – směrem k němu. Zastavil se a zadíval na zem – na kruh ze svíček, barev, kamenů a květin. Usmál se půlkou úst a vyděsil muže ještě víc, když si dřepl k němu. Na venkovní straně ochranného kruhu.
„Můj pane.“ Kývl jemně hlavou a vztáhl ruku dlaní k nebi. Muž ho vyděšeně sledoval. Vyděšeně ale zároveň zvědavě. Prohlížel si. Jeho vysoké urostlé tělo, pomalované jemně zářícími ornamenty. Široká ramena a pevné paže. Dokonalou tvář lemovanou světlými prameny. Světelný obrys křídel... křídel? Ne, to se mu musí zdát. Nebo ne? Nebyl si jistý. Sklopil zrak k velké dlani – prstům, které se mu nabízely. Zvedl své. Zaváhal a sevřel.
„Jsi... jsi démon. Vyvolal jsem tě. Tímhle.“ Řekl. Muž se znovu pousmál. Přikývl.
„Máš... máš splnit, to co chci.“ Řekl Benny znovu. Muž opět přikývl – dlaň stále otočenou k nebi. Druhý se zhluboka nadechl. Zvedl svou a zadíval se na ni.
„Nevypadáš jako démon. Totiž. Ty ornamenty možná ano a tvoje oči, ale... myslel jsem. Nejsi děsivý ani... neublížíš mi, nebo ano?“ Řekl téměř nešťastně. Démon, klečící před ním, si zničeně povzdechl.
„Neublížím, Benny.“ Muž vytřeštil oči. Zná jeho... odkud zná... no, je to démon. Bůhví, co všechno umí, hm? Natáhl pomalu ruku a vložil chvějící se prsty do velké dlaně. Byla příjemně teplá a měkká.
„C...“ Zamrkal, když démon vstal a on musel s ním.
„T...“ Nezmohl se na víc, když ho jeho společník přiměl vykročit z kruhu. Nejistě držel dlouhé prsty a bál se zvednout hlavu. Zadržel dech, když ucítil ruku na rameni a blízkost rtů na svém uchu.
„Je večer dne všech zamilovaných.“ Mluvil tentokrát démon. Benny mlčky přikývl.
„A ty sis přivolal mě.“ Muž opět jen tiše přitakal. On se ho dotkl pod bradou a přizvedl k sobě.
„Oprav mě jestli se pletu, ale ne proto abychom si povídali, hm?“ Jeho pán se zhluboka nadechl a chvíli mlčky stál. Zakroutil hlavou. Vyjekl, když ho démon jedním pohybem zvedl do náruče. On se pousmál.
„Dobře.“ Sklonil se k němu. Benny hlasitě vydechl do měkkých rtů a bez přemýšlení jim otevřel své. Bez protestů či zaváhání. Nejen otevřel – odpověděl. Měkce a něžně a zároveň naléhavě.
Když se od něj démon odklonil, uvědomil si, že ho objímá kolem krku a tiskne se k němu. Zrůžověl a zadýchaně se mu opřel čelem o jeho.
„Tam... tam je ložnice.“ Kývl hlavou ke dveřím. Jeho společník se pousmál a vykročil. Kolem ochranného kruhu k zavřeným dveřím. Otevřel je a rozhlédl se po větší ložnici.
Benny opět zadržel dech, když ho muž položil do peřin a naklonil se nad ním. Vztáhl ruce a chytl se pevných boků. Zadíval se do bílých očí. Přivřely se a démon se k němu sklonil. Opět políbil. Muž mu vzdychl do úst a prsty vklouzl na široká záda. Tiše zasténal, když se jeho milenec nad ním prohnul. Bože, to je tak... pomyslel si a nechal si přetáhnout triko přes hlavu... příjemný. Přivřel oči, když muž začal bloudit rty po jeho těle. Něžně a měkce. Víc než jen příjemný. Úžasný. Přizvedl bradu a užíval si laskavé doteky. Zadíval se do stropu. Vážně úžasný, ale...
„P-počkej. Mohl bys... Počkej.“ Dotkl se hladících prstů. Démon k němu zvedl oči. Tázavý pohled v nich. Benny ucukl svým.
„Já... chtěl bych. Totiž... nemohli bychom jen ležet? Dneska.“ Dodal. On se na něj zadíval. Zničeně si povzdechl a sklonil se k němu. Měkce políbil.
„Cokoliv si přeješ.“ Zašeptal. Muž pod ním se jemně zachvěl, když ho démon zlehka zalehl a obličej schoval v jeho krku.
„Tak?“ Zeptal se. Benny se spokojeně usmál.
„Tak.“ Zopakoval a pevně muže stiskl. On ho stejně pevně stiskl a zavřel oči.
„Sladký sny.“ Políbil hebký krk. Jeho drobný milenec jemně zadržel dech. Bože, jestli je to jen sen, ať se nikdy nevzbudí. Nikdy.
Otevřel oči a zadíval se do žlutého stropu. Zamrkal a promnul si oči. To byl tedy sen. Šílený. Protáhl se. Vlastně se snažíl protáhnout, ve skutečnosti byl příliš těžký. Otočil hlavu. Překvapeně zamrkal. Kdo? Sledoval nejistě světlovlasého muže. Vztáhl chvějící se prsty a opatrně odhrnul delší prameny. Naklonil hlavu na stranu. Modré oči se rozšířily a rty zašeptaly jméno.
Ležící muž něco zabručel. Prohrábl si vlasy a pomalu se opřel o ruce. Bože. Co v noci dělal, že se cejtí jak... pohled se vyjasnil a on si vzpomněl. Rychle se rozhlédl. Tentokrát jméno zašeptal on.
Oslovený seděl ve velkém pohodlném křesle v rohu místnosti. Nohy pokrčené před sebou. Objímal svá kolena a sledoval ho. V obličeji několik pocitů – ten nejsilnější byla bolest. Ležící se zamračil a začal se zvedat.
„Měl bych ti...“ Zmlkl, když Benny zakroutil hlavou.
„T-to bys měl. Má to být nějaký žert? Jak jste to... Bože, připadám si jako takový idiot. No, snad jste se alespoň dobře pobavili.“ Spustil nohy na zem a vstal. Chtěl jít pryč. Jeho společník rychle vstal.
„Benny, počkej. To neměl být...“ Chytl ho za paži. On se otočil a zrudl. Druhý muž se omluvně pousmál a omotal si kolem pasu deku přehozenou přes křeslo.
„Nebyl to žert. Bylo to skutečné. Vše.“ Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Benny ji odstrčil.
„Přestaň ze mě dělat...“ Rozšířil oči a zacouval. Mužovy panenky, duhovky i bělma se jemně rozzářila a na těle se mu začaly objevovat zařící ornamenty. Vlasy se prodloužily a on jakoby vyrostl, zkrásněl. Za ním se rozevřela křídla – ne to se mu muselo jen zdát. Přemýšlel Benny a šokovaně ho sledoval.
„Ty... ty... ty jsi... skutečný.“ Vztáhl ruku a dotkl se hrudníku. Prsty přejel po jednom ze znaků.
„To jsem.“ Promluvil démonův hlas z noci. Jeho drobný společník se jemně zachvěl a zadíval se do bílých očí.
„A... a jsi můj.“ Připomněl nejistě. Démon se pousmál
„To jsem.“ Zopakoval. Lehce pobaveně zadržel dech, když se k němu Benny něžně přitulil a objal ho kolem pasu. Pousmál se a objal ho zpět. Políbil do vlasů. Jemně zamrkal. Druhý muž se prudce odtáhl.
„A-ale... známe se tak dlouho. Proč nevím... a... nikdy jsi... no, vlastně ano. Ale bral jsem to vždy jen jako nevinný flirt. Prostě jen...“ Zadržel dech. Démon se změnil zpět a sklonil se k němu. Něžně políbil.
„Copak si mě někdy nechal?“ Zašeptal mu do rtů. Benny ucukl pohledem.
„Kdybys... kdybys to myslel vážně.“ Vyčetl rozpačitě, ale nechal se znovu obejmout.
„No, a to, kdo jsem, není zrovna běžný téma hovoru, hm?“ Užíval si démon štíhlé objetí.
„Proto jsi za mnou poslal toho... druhého?“ Chtěl vědět jeho nový pán. Poslal? On si vůbec neuvědomuje, jak blízko byl... Jaké má štěstí, že... Otevřel démon oči a zamračeně se odklonil. Muž k němu nejistě zvedl hlavu – modrý pohled. Modrý jako květy lenu. On si povzdechl a přikývl. Zvedl štíhlé tělo do náruče. Benny překvapeně zamrkal. Démon se pousmál a sklonil se k němu.
¨Co dnes? Dnes už ano?“ Pohladil hebké rty. Jemně se zachvěly a muž zrůžověl – mnohem víc při své odpovědi. A pak ještě víc. To když se s ním jeho milenec něžně miloval. Něžně ale přitom vášnivě a intenzivně. Když se nad ním skláněl a líbal ho. Měkce a laskavě a on jeho. Něžně a štastně. Tak jako šeptal jeho jméno.
„Shinseii.“
Shinsei vešel do malého obchodu a rozhlédl se. Jemně se nadechl. Tak se nespletl. Zadíval se na usměvavého muže za pultem. Ten otevřel ústa v pozdravu. On ho přerušil.
„Chci s nim mluvit.“ Vydal se ke zdobeným dveřím. Muž vytřeštil oči a postavil se mu do cesty.
„P-počkejte, koho mám...“ Nebyl zvyklý na podobné chování. Sem všichni chodili s pokorou – možná spíš strachem a nejistotou. Tak proč ten muž... snažil se ho zadržet. Shinsei chytl jeho ruku a bez problémů odstrčil.
„Nesahej na mě.“ Poručil a otevřel dvoukřídlé dveře. Ocitl se v ložnici – velké mramorové ložnici se zlatým zdobením, přecházela ve velkou terasu s výhledem na malebné údolí s vodopádem. Uprostřed místnosti byla vyvýšená královská postel. Rozestlaná. Na muže pokoj ani změna prostředí nijak nezapůsobila. Vydal se k posteli.
„Hej.“ Postavil se nad ni. Hedvábné přikrývky se pohly a zpod nich se vyhrabal světlovlasý muž. Bez zájmu o nezvaného hosta otočil hlavu ke svému zaměstnanci. Ten se tvářil nešťastně. Muž se zamračil a gestem ho poslal pryč. Pročísl si vlasy a zaměřil se na přítomného.
„Hádám, že spolu máme nějaký spor.“ Usoudil a vstal. Natáhl se pro župan přehozený přez stojan a zahalil do něj nahé tělo.
„Benny. Byl tady včera. Štíhlej, půvabnej, modrý oči.“ Pán domu souhlasně přikývl. To ano. Byl, ale...
„Jistě. Malý půvabný Benny. Všiml jsem si ho hned, jakmile jsem vešel... A dál?“ Upravil si vlasy.
„Patří mně, chci jeho kontrakt.“ Nezaváhal Shinsei a pobavil svého nedobrovolného hostitele.
„Kdyby patřil tobě, nemohl by se upsat mně.“ Zakroutil hlavou. Druhý muž s ním.
„Neupsal se mi.“
„Potom nechápu...“
„Jsi jeden z padlých... Azazel. Řekl bych.“ Překvapil host hostitele. On zaváhal. Kdy naposledy slyšel tohle jméno? Už dlouho ho nevyslovil. On ani nikdo kolem. Kdo zatraceně...
„I kdybych ti chtěl pomoci, nemohu ten kontrakt jen tak zrušit. To víš. Znáš pravidla.“ Přizvedl obočí, když se Shinsei usmál klidným úsměvem.
„Nezrušíme ho.“ Překvapil hostitele ještě víc. Zvedl k němu ruku. On zaváhal ale nakonec zvedl svou. V ní se mu objevil svitek. Podal ho muži. Ten se zatvářil spokojeně a rozbalil ho. Přečetl obsah. Rozhlédl se a přešel ke zdobenému stolu. Rozložil svitek na něm. Zatížil a dotkl se Bennyho podpisu. Jemně se pousmál a pak se dotkl podpisu pod. Byl vedený ladnou jistou rukou. Zkušenou a klidnou.Kopíroval každé písmeno, jakoby ho sám psal. Azazel mu zvědavě nahlížel přes rameno. Překvapeně přizvedl obočí. Písmena se začala hýbat. Měnit. Když opět znehybněla, démon překvapeně zamrkal. Nejistě zvedl oči k druhému.
„Shemhazai. P-princ mezi padlými.“ Zachvěly se jeho rty šepotem. Oslovený se jemně pousmál a kývl hlavou.
„Díky.“ Šel pryč se stočeným listem.
