kapitola I. - konec
Chladnou nepřívětivou nocí. Pod temně šedivými mraky a tisícem kapek procházely tři vysoké postavy. Nijak rychle ani rozechvěle chladem. Kráčely pomalu, jistými těžkými kroky. Temnou zablácenou nocí.
Jedna z postav se zastavila a zadívala na osadu pod kopcem, na kterém staly. Ostatní dvě ji napodobily.
„To je ono?“ Zeptal se podle hlasu muž. První z postav přikývla a sledovala domy. Vydala se k nim.
Dorazili k první z budov a pokračovali dál. Hlouběji do malého města, nebo možná větší vesnice. K jednomu z domů. Byl jeden z největších. S velkou dřevěnou bránou - vraty a obehnaný vysokou zdí. Vedle brány visela dřevěná cedule. Cestovatelé si ji chvíli tiše prohlíželi.
„Jsi si jistej?“ Zeptal se lehce váhavě jiný mužský hlas. Ten, který je vedl, pokrčil rameny a silně zabušil na bránu. Nic se nedělo. Zabušil znovu a přidal na důrazu.
Konečně se ozvalo odemykání těžkého zámku. Vrata se jen lehce otevřela a zpoza nich vykoukla mužská hlava. Odměreně se zadívala na cestovatele.
„Jdete dost pozdě.“ Oznámil a očividně se mu moc nechtělo pouštět je dál. Jejich dlouhé pláště, kterými se chránili před deštěm, byly celé zablácené a potrhané. Oblečení pod jistě nevypadalo jinak.
„Brock?“ Zeptal se první z cestovatelů. Muž se zamračil a přitakal.
„Přišli jsme kvůli Buckovi.“ On rozšíril oči a jeho obličej se rozjasnil.
„Znáte mého bratra?“ Pootevřel o něco víc. Oni se mezi sebou rozhlédli. Dva přikývli a třetí si povzdechl.
„Znali jsme.“ Brockův pohled se jemně zachvěl bolestným pochopením. Sklonil hlavu a uvolnil jim cestu.
„Pojďte dál.“ Pobídl je. Trojice ho poslechla. Zlehka se rozhlédli po velkém dvoře a následovali muže do jeho domu. Do útulné ale skromné světnice. Posadil je u dřevěného stolu, a když si stáhli kapuce, ujistil se, že měl pravdu. Byli špinaví, zarostlí a očividně velice dlouho na cestě – bez domova, pravidelného spánku v posteli či střechou nad hlavou.
Připravil jim silný horký vývar z bylin a posadil se k nim. Otázku v očích.
„Cestovali jste s ním do Montixu?“ Jeho hosté přikývli a první se ujal slova.
„S ním a desítkou dalších.“ Zamračil se a napil.
„Byla to jedna velká... past. Nikdo z nás se neměl vrátit.“ Brock napodobil výraz a pokýval hlavou.
„Kníže?“ Zeptal se, ale spíš konstatoval. Muži si vyměnili pohledy ale nakonec přikývli.
„Poslal nás na smrt. Z těch, co přežili, se stali otroci ve výcvikovym táboře pro vojáky. Buck byl mezi nimi. Vždy patřil mezi ty nejsilnější a nejtvrdší vojáky království.“ Bratr jmenovaného se pousmál. Jeho úsměv nebyl veselý. Byl trpký ale hrdý. Téměř něžný. Přikývl a chvíli jim vyprávěl o svém bratrovi. O společném dětství. O bojích. O hrách. O poutu. Mezi nimi. Nepřerušovali ho. Jen mlčky poslouchali a vzduch byl nasáklý trpce-veselou chutí. Téměř jakoby slyšeli smích dvou chlapců při dětských hrách a soubojích. Muž zmlkl a chvíli hleděl do svého hrnku. Povzdechl si a zvedl k nim oči. Přitom rozehnal slzy. Ten který mluvil, to bral za pokyn, a pokračoval.
„Chtěli nás zlomit. Nás všechny. U některých uspěli, ale... neviň je, prosím. Bylo to...“ Zamračil se při vzpomínce a jeho společníci také. Nadechl se a pokračoval.
„Buck jim nikdy nepodlehl. Byl jako skála – zeď. Hrdá, pevná zeď, co stála za námi a snažila se nás udržet na nohou. Držet nás.“ Usmál se a šedivý pohled zaplavily slzy. Nechal je sklouznout na tváře a pak dolů po bradě.
„Hrdá, pevná skála.“ Zopakoval a jeho oči vzpomínaly. Zavřel je a pak zvedl k muži.
„Trvalo to necelejch osum let. Už si nepamatuju kolik nás bylo na začátku, ale zbylo nás pět. Netušim, kolikrát jsme se snažili utýct. Kolik jich přitom umřelo, kolik při trestech potom, ale nakonec se nám to povedlo. Převážně díky Buckovi. Obětoval se, abysme se dostali pryč.“ Opřel si bradu o ruce a chvíli přemýšlel. Brock i muži ho nechali. Možná přemýšleli také či prostě jen čekali až bude pokačovat.
„Stál mezi námi a desítkou vojáků a ani jednou nezaváhal. Necouvnul. Ne. Přinutil je couvat.“ Usmál se a jeho společníci s ním.
„Když jsem se naposledy otočil...“ Nedořekl a opět zvedl oči k Brockovi.
„Hodně nám o tobě vyprávěl. Stále dokola, asi proto aby sám nezapomněl. Podle jeho vyprávění jste si byli hodně podobný. Ve všem.“ Pán domu souhlasně pokýval hlavou a hleděl do šedivých očí. Jejich majitel pokračoval.
„Omlouvám se, pokud se pletu, ale jsem si jistej, že Buck by chtěl radši znát bolestnou pravdu než žít v nejistý naději.“ Brock lehce překvapeně přizvedl obočí. Opět pokýval hlavou.
„Tak jako já.“ Muž ho napodobil a přikývl.
„Řekl jsem, co jsem chtěl. Nebudeme tě dýl zdržovat.“ Postavil se a překvapil svého hostitele. Rychle se postavil také.
„Počkejte. Rád bych alespoň nějak poděkoval.“ Oni k němu zvedli oči. Nenechal je promluvit a pokračoval.
„Jistě jste si všimli tý cedule venku.“ Lehce váhavě přikývli. On se pousmál.
„Počkejte tu.“ Odešel. Muži se mezi sebou rozhlédli. Všichni tři podobně zaskočené výrazy.
„Nechce nám...“ Ozval se jeden. Druhý pokrčil rameny.
„Jestli jo. Bože, jak dlouho myslíte, že vydržíte? Pět minut?“
„Šílíš? Sotva dvě.“ Pobavil třetí své dva přátele. Oba pokývali hlavou. Jo. Dvě. To zní reálnějš. Pomysleli si trpce, ale někde ve slabinách se ozval život. Kdy naposledy něco takového cítili? Dávno, hm? Neskutečně dávno.
Barevná lehká přikrývka se pohla a z pod látky vykoukla světlovlasá hlava.
„Brocku?“ Zachraptěla rozespale ale mnohem víc nechápavě
„Potřebuju... čeká na tebe zákazník.“ Borůvkový pohled zaplnil šok a mladý muž se začal soukat z peřin.
„Takhle pozdě?“ Nechápal víc a víc.
„Je to vyjímečná situace. Prosím. Nikdy jsem tě o nic nežádal, mám pravdu? O tohle tě žádám.“ Překvapil ho Brock ještě víc. Proč to probůh říká? S tak vážným výrazem a... pokud je to zákazník, proč ho žádá? O co? Zabalil nahé tělo do hebkého županu a nazul se do bot.
„Hm. Měl bych se...“ Otočil hlavu k zrcadlu a začal si upravovat vlasy.
„Myslim, že to není podstatný.“ On otočil hlavu.
„Co se děje?“ Zeptal se. Muž zakroutil hlavou a vedl ho ven z ložnice. Spáč zamrkal. Tak teď už vážně vůbec nic nechápe. Sledoval dva muže stojící před jeho ložnicí. Působili stejně rozespale ale hlavně zmateně jako on. Pokrčili rameny a následovali Brocka.
Všichni tři se jako jeden zastavili mezi dveřmi. To si snad dělá.... sledovali nevěřícně tři sedící muže. Co je to probůh za popudy? Nechápali při pohledu na zarostlé, špinavé, zablácené, promočené postavy. Tam, kde ve tvářích něměli vousy, měli špínu. Dlouhé pocuchané vlasy a staré, potrhané oblečení. Zablácené a... hrůza. Nečeká se od nich, že se jich budou dotýkat. Že je nechají, aby se dotýkali, nebo ano? Zvedli nechápavě oči k Brockovi. On vykročil ke svým hostům.
Zvedli hlavy, pak je otočili ke dveřím. Jejich pohledy se změnily v podobně... překvapené. Možná víc okouzlené. U dveří stáli tři mladí muži – jeden půvabnější než druhý. První měl čistě blonďaté kratší přerostlé vlasy – nyní půvabně rozdrbané. Hebkou opálenou pleť a borůvkově modré oči. Byl štíhlé a drobnější postavy. Dva další na tom byli podobně. Jeden měl rudé dlouhé vlasy, které působily jako plameny. Jako obloha při západu slunce. Zatímco světlovlasý byl malé hřejivé slunce, on měl hrdý – urozený obličej. Se stejně hrdým šedivým pohledem. Téměř arogantním. Poslední měl husté havraní vlasy, jakoby ukradly hebkost a lesk sametu. Měl porcelánovou pleť a jasné zelené oči. Působil křehce a něžně.
„Hm. Když to tak sleduju. Nejsou i ty dvě minuty zbytečně dlouho?“ Ozval se jeden z hostů. Další dva se pobaveně zasmáli a podívali se na Brocka. On se usmál.
„Ráno si ještě promluvíme. Dobrou.“ Kývl hlavou. Odešel a tři muži, stojící u dveří, se snažili probrat. Tohle přece musí být sen nebo ne? Zlá noční můra. Přemýšleli. Světlovlasý si povzdechl a přinutil se pohnout.
„D-dobrý večer. Jsem... Joy.“ Uklonil se jemně před jedním z hostů. Vždy se mu líbili černovlasí muži a to strniště a zaprášené hnízdo na hlavě připomíná vzdáleně černou, nebo ne? S velkou dávkou fantazie. Přemýšlely myšlenky nešťastně. Muž přizvedl obočí. Pousmál se a jemně kývl hlavou.
„Já jsem... rád tě poznávám, Joyi.“ Řekl a jeho hlas zněl překvapivě hebce a příjemně. Byl hluboký a lehce ochraptělý. Možná z chladných zaprášených cest. Joy jemně zamrkal a chytl muže za ruku. Hm. Ty ruce si tedy určitě nejdřív pořádně vydrhne! Pořádně! Vykročil ke dveřím aniž by něco řekl. Muž ho stejně tiše následoval. Zbylí dva se za přítelem zadívali.
„Jestli fakt dáš těch pět minut. Jsi u mě bůh.“ Pobavil jeden druhého a vykročil k mladíkům. Aniž by se zastavil, chytl rudovlasého, a vedl ze dveří. On šokovaně rozšířil oči ale následoval ho.
„P-pokud se neoholíš a ne-nezbavíš se těch... těch...“ Gestikuloval rukama u své hlavy.
„Nedotknu se tě!“ Pobavil muže. On pokrčil rameny.
„Kolik myslíš, že to zabere času? Zbavit se toho? A jak dlouho myslíš, že bude trvat ta naše šťastná chvilka? Přes osum let jsem neměl na sex ani pomyšlení.“ Šokoval mladíka. Osum let?! Nechápal.
„Tu chvilku bys to moh vydržet nebo ne? Co ty víš, třeba si ani nevšimneš.“ Dodal s úsměvem. On se na něj téměř uraženě zamračil a vedl ho do své ložnice.
Poslední z můžu se nepřestal pobaveně usmívat, když vykročil k poslednímu z mladíků.
„Dobrý večer. Jsem Briskin.“ Podal mu ruku. Mladík se zatvářil nesouhlasně ale přijal ji.
„Já jsem... jsem Kurai.“ Řekl a vedl ho pryč. Do své ložnice.
Rudovlasý mladík se zadíval na muže ležícího v zabudované lázni, která byla součástí jeho ložnice. Zamračil se.
„Uděláš mi z toho bahenní lázeň.“ Vytknul a pobavil muže. On k němu otočil hlavu.
„Co kdybyses místo toho bručení radši přidal?“ Mladík se zatvářil téměř uraženě.
„Nevím, proč bych to dělal.“ Odmítl, ale přesto si stáhl župan z ramen, a pomalu sestoupil do vody. Skoro tím muže zabil. On se pobaven sám sebou nadechl a sledoval ho.
„Hm. To jsi takhle milej na všechny svý zákazníky?“ Zeptal se a očividně ho tím opět urazil.
„Platící ne.“ Odsekl mladík a sáhl si k vlasům. Stáhl do mohutného drdolu. Sklopil zrak k zelenému pohledu. Jemně se nadechl. Bylo v něm něco provokativního a ryzího. Mírně zacouval, když muž z ničeho nic vstal, chytl ho a otočil zády k sobě. Opřel o lem vany.
Mladík hlasitě vydechl a muž ho sevřel v pažích. Nadechl se a pohnul. Bože. Tohle bude vážně krátký. Držel štíhlé boky a ztrácel se v měkké horkosti. Krátce a rychle. Sevřel hebkost pod prsty a hluboce přirazil. Mladík jemně stiskl okraj vany, ještě stále lehce překvapený náhlým útokem. Sklonil hlavu a nadechl se. Na zádech cítil horký dech a uvnitř něj tepal život. Horký a pulsující. Bylo to směšně krátké, ale... způsob, jakým se muž dotýkal. Způsob, jakým dlouhé prsty pohladily jeho hrudník, boky. Něco v jeho přírazech mluvilo o zkušenosti a jistotě.
Muž se zhluboka nadechl a opřel se mu čelem o záda.
„Čím jsem si tohle zasloužil?“ Zašeptal spíš pro sebe. Mladík překvapeně zamrkal. Netušil proč, ale srdce se mu sevřelo v hrudníku. Než se vzpamatoval, jeho společník se narovnal a pustil ho.
„Promiň.“ Vystoupil z vany a sáhl pro osušku. Mladík se za ním zadíval. Na jeho urostlou opálenou postavu. Pevnou a... plnou jizev. Uvědomil si a nejistě si je prohlížel. Nikdy nic podobného neviděl. Jeho zákazníci byli zhýčkaní, obvykle starší, dobře vykrmení šlechtici – blízcí přátelé knížete. Uchvástaní a arogantní. Nesnášel je, ale platili mu hotové jmění, a on nechtěl skončit jako většina obvyvatelstva. To radši probrečí pár bezesných nocí než živořit v chudobě jako oni. Jako on. Sledoval muže. Zamračil se a sáhl pro druhou osušku. Zabalil se do ní a přešel k posteli. Host se v ní drze rozvaloval. Mladík se opět lehce urazil a vlezl si pod přikrývku. Zády k ležícímu s plánem tvářit se, že tam vlastně vůbec není. Nejsi tu! Pomyslel si nešťasntě, když ho muž chytl, a přitáhl k pevnému hrudníku. Spokojeně objal.
„Ještě to se mnou chvíli vydrž, hm?“ Zívl a pak usnul. Mladík nesouhlasně zabručel ale neodtáhl se. Otočil hlavu a zadíval se do klidného obličeje. Vztáhl ruku a prsty pohladil lem obočí. Jemně se zachvělo ve spánku. On se zamračil a otočil hlavu zpět.
Joy ležel na zádech a držel se opálených předloktí. Muž se nakláněl nad ním a pomalu vlnil boky. Jemně se zamračil a stiskl látku pod prsty. Joy k němu zvedl oči. To tedy opravdu nebylo moc... zadržel dech a myšlenky se vytratily. Cizinec vklouzl rukou pod něj a objal ho kolem pasu, přitom ho zlehka zalehl. Hlavu si položil na opálený hrudník. Zhluboka vydechl a stikl štíhlé tělo. Mladík tiše ležel a hledět do stropu. Lehce zaskočený, ale... přes jeho příšerný vzhled. Přes špínu za nehty a děsivé oblečení. Přes zarostlý obličej připomínající víc medvěda než člověka. Přes vše, co k němu patřilo, Joy neměl potřebu jít se okamžitě umýt, vyzvracet či opít – nejlíp vše najednou. Ne, tak jako po sexu s jeho obvyklými zákazníky.
On, Kurai a Damon byli jedni z Brockových černých koní. Měl hodně společníků – mladé muže i ženy, i když převážně spíš muže, kteří neměli moc jiných možností, jak se uživit. Doba byla zlá a obyčejný lid byl chudý, unavený a zvláštně zlomený. Stačilo necelých deset let vlády knížete.
K Brockovi jeho i Kuraie přivedl Damon. Jeden z jeho patronů mu vyprávěl o muži, který „společníkům“ nabízí bezpečný domov a živobytí. Za malý poplatek. Samozřejmě. Stačilo, aby ukázal prstem a Brock se nepříjemného zákazníka bez mrknutí oka či ptaní zbavil.
Brzy se jeho dům stál vyhlášeným v království a začali se do něj sjíždět všichni urození a známí knížete. Obyčejný lid na něco takového neměl peníze a snad ani pomyšlení.
Kníže je mnohokrát zval do královského paláce. Na plesy, odpolední sešlosti i jen tak a on patřil mezi jeho oblíbence. A teď. Ho v náruči drží někdo jako on. Sklonil hlavu k muži. Zdálo se, že spí. Mladík si povzdechl a téměř opatrně ho objal kolem krku. Zlehka stiskl. A on jakoby se po dlouhé době mohl nadechnout. Zavřel oči a štíhlé prsty zajely to temných vlasů. Pročísly. Znovu a znovu a on se s každým něžným pohybem propadal hlouběji a hlouběji. Do něčeho příjemně měkkého. Bezpečného.
Kurai sedící Briskinovi v klíně jemně hladil muže po zádech. On ho pevně držel, čelo opřené o jeho rameno a zhluboka oddechoval. Mladík ho pohladil po vlasech. Muž si povzdechl a zlehka si odkašlal.
„Najednou jakoby všechny ty roky nebyly podstatný.“ Zašeptal. Mladík zamrkal a sklonil k němu hlavu.
„Ve tvý náruči.“ Dodal Briskin a přiměl Kuraie zadržet dech. On se mírně odtáhl a vzal mužův obličej do dlaní. Zvedl k sobě.
„Kdo jsi... jste?“ Zadíval se do mandlových očí. Briskin se trpce pousmál a opřel se o ruce. Chvíli tiše přemýšlel.
„Hm. Jenom vzpomínka na starý časy.“ Řekl nakonec. Půvabný milenec nechápavě zakroutil hlavou. Muž k němu zvedl oči a laskavě se pousmál.
„To nevadí. Nech to být. Nechci tě tím zatěžovat. Kazit tuhle chvíli.“ Vztáhl ruku a pohladil porcelánovou tvář. Kurai se nesouhlasně zamračil.
„Ale...“ Přerušil ho něžný polibek. Zachvěl se. Briskin se znovu pousmál a přitáhl si ho k hrudníku.
„Vyprávěj mi něco.“ Poručil něžně. Mladík se nechápavě zeptal. Muž jemně pokrčil rameny.
„O sobě.“ Upřesnil a dokonale ho šokoval. O něm? Nevzpomínal si, že by se někdy některý z jeho zákazníků o něj zajímal. O jeho život. O jeho sny. O něj. Sklonil hlavu a chvíli přemýšlel. Pak začal vyprávět. O sobě. O svém dětství. O své rodině. O svém životě. O tom jak potkal Damona s Joyem. O tom jak se ho ujali. O Brockovi. Briskin ho mlčky poslouchal, jen občas se na něco zeptal.
Když příběhy došly, Kurai si uvědomil, že muž sedí opřený o pelest postele, a on mu sedí schoulený v náruči. Přitulený k jeho hrudníku. Bylo to příjemné. Příjemně laskavé a bezpečné. Dlouho se tak necítil. Naposledy možná jako dítě. Možná nikdy. Zavřel oči a něžně se přitulil. Briskin k němu sklonil hlavu. Pousmál se a políbil ho do vlasů.
„Sladký sny.“
Mladík se ráno probral. Spokojeně se protáhl a zadíval do stropu. Zamrkal a rychle se posadil. Je pryč. Píchlo ho u srdce. Píchlo? Proč proboha píchlo? Vstal a oblékl si župan. Kolik vlastně vůbec je? Nazul se do domácích papučí a vyrazil směrem kuchyň. U podlouhlého stolu seděli dva jeho přátelé. Všichni ostatní z domu byli již očividně po snídani. Vážně kolik vlastně je? Posadil se k nim a pozdravil. Všichni tři se mlčky věnovali snídani.
Damon zvedl hlavu. Nadechl se, aby něco řekl, ale nestalo se tak. Místo toho se zamračil a vrátil se k snídani. Joy zvedl oči. Zadíval se na dva mladíky, kteří se nimrali ve své snídani. Kurai zvedl hlavu. Přizvedl obočí.
„Co...?“ Zašeptal. Třetí z mladíků rychle zvedl hlavu. Joy zakroutil svou.
„Nic, jen... spali jste dlouho.“ Řekl rychle. Damon pokrčil rameny.
„Asi tak jako ty.“ Podotkl a čekal, co bude následovat. Mladík se zatvářil téměř nešťastně.
„Možná, ale... kdy naposledy jsi spal déle než jen pár hodin?“ Zadíval se do šedivých očí. Ucukly pohledem. Kurai pokýval hlavou a pokračoval.
„Je to dlouho, že? Netuším, co byl zač. Trvalo to směšně dlouho a k tomu jeho vzhled. Myslel jsem, že to bude ten nejhorší večer v mém životě, ale nebyl.“ Pousmál se smutně.
„Když jsem se ráno probral a zjistil, že je pryč... bylo mi to líto. Bože. Tak strašně se mi sevřelo srdce. Vůbec jsem netušil, že něco takového jde.“ Sklonil hlavu ke své snídani a chvíli si s ní hrál. Kurai odstrčil tu svou.
„My jsme si hrozně dlouho povídali. Tedy... spíš jsem mluvil já. O sobě. A pak jsem mu usínal v náruči.“ Přiznal. Joy se na něj rychle podíval. Damon se zamračil a vstal. Oba k němu zvedli oči.
„Netušim o čem mluvíte. Já jsem rád, že jsou pryč.“ Odešel. Dva mladíci si vyměnili podobně nesouhlasné pohledy.
Brock si povzdechl a spustil meč, se kterým trénoval. Zadíval se na příchozího mladíka.
„Neříkej mi, že i ty.“ Otřel si obličej do rukávu. Joy přizvedl obočí. I on? Pomyslel si a zeptal. Muž pokrčil rameny a vysvětlil.
„Už se mě na ně ptal Kurai. Netušim, kdo jsou. Vim jen, že byli vojáci. Tak jako můj bratr. Znali ho a přišli mi říct, co se stalo.“ Překvapil mladíka. Všiml si, jak se nadechl.
„A kam odsud odešli, taky netušim.“ Řekl aniž by se Joy zaptal. On si povzdechl a přikývl. Šel pryč Brock se za ním zadíval. Zamračil se a sklonil hlavu.
„Omlouvám se.“ Zašeptal a vydal se stejným směrem.
Několik následujících dní se Kurai s Joyem snažili vrátit k předchozímu životu. Předchozímu životu před jednou nocí, která je tak poznamenala. Vůbec netušili, jak se to mohlo stát. Během jediné noci. Během pouhých pár hodin. Během jediného sexu. O co víc. Nijak zvlášť úchvatného.
Damon se zadíval na dva mladíky. Zakroutil hlavou a zničeně se opřel do křesla.
„Jste oba dva směšný. Vůbec nechápu... vážně nechápu.“ Řekl nakonec a sebral jednu z knih, ležících na stolku vedle jeho křesla. Zabořil se v ní.
Oba dva k němu zvedli oči.
„Tváříš se, že ne, ale poznamenalo tě to. Tak jako nás.“ Nesouhlasil Kurai. Damon téměř nadskočil rozčílením.
„Co je to za nesmysl? Jak by mě někdo jako on....“ Zmlkl a otočil hlavu ke dveřím. V nich stál Brock.
„Dostali jsme pozvání z paláce.“ Všichni tři mladíci zamrkali.
„Kníže pořádá jeden ze svých plesů.“ Dodal muž a zadíval se na ně.
„Přemýšlel jsem o vás třech a několika dalších.“ Kurai se nejistě podíval na Joye. On na něj. Brock si povzdechl.
„Jestli se na to necítíte...“
„Nesmysl. Nikdo neplatí tak dobře jako kníže.“ Vstal Damon. „Jdu se sbalit.“ Odešel. Dva mladíci si povzdechli. V tom má pravdu a oni přece nemůžou vzdychat po někom, koho už pravděpodobně neuvidí. Shodli se pohledy a vstali také. Šli se připravit.
Jako vždy palác je dokonale připravil o dech. Bylo to krásné – úchvatné místo plné světla a prostoru. Tak nějak čisté a zářivé – úplně jiné než kníže a jeho nejbližší.
Sluha je odvedl do velkého pokoje a nechal je jejich přípravám. On sám se vrátil k přípravám na ples.
„To vypadá na něco velkýho.“ Stáhl si Damon cestovní plášť a posadil se do jednoho z křesílek. Brock pokrčil rameny a odložil cestovní tašku.
„Myslim, že jsem zaslech něco o jeho narozeninách.“ Nebyl si úplně jistý. Měl pravdu. Kníže měl opravdu narozeniny a chystal velkolepou oslavu. S hudbou, tancem, ohňostrojem a něžnou třešínkou na dortu pro své nejbližší i pro sebe.
Ples začal krátce před setměním. Jak každý předpokládal, kníže nešetřil na občerstvení, výzdobě ani šatech a počtu hostů. Společenské události v královské pevnosti byly vždy velkolepé a dech beroucí, ale ta dnešní všechny předešlé zastínila. V počtu hostů, úchvatnosti vystoupení, rozmanitosti pokrmů i hudby. Hosté na sobě měli drahé zdobené masky – jakoby se jeden snažil předčít druhého. Jen ne knížete. Samozřejmě.
On seděl na svém trůnu a spokojeně sledoval oslavující. Joye po svém boku. Jeho malé půvabné slunce. Jeho tedy určitě nikomu nepropůjčí. Ne dnes. Proč by měl? Má narozeniny a plán nechat se rozmazlovat. Jeho dokonalým hebkým tělem, jeho měkkými rty a zkušenými doteky. Jemně se zachvěl a stiskl štíhlé prsty, které držel. Zajat příjemnou představou. Mladík k němu otočil hlavu. Všiml si pohledu v šedivých očí. Jemně se zachvěl odporem, potom si vzpomněl na jiné šedivé oči. Podobné barvy – snad dokonce stejné, přesto o tolik jiné. Zachvěl se znovu, ale tentokrát z jiného důvodu. Povzdechl si a rozhlédl se po tančícím davu. Bude to těžší než myslel. Asi udělal chybu - neměl sem jezdit. Pomyslel si a prohlížel si masky kolem. Zarazil se a zadíval na muže protahujícího se davem. Mířil k trůnu. Mladíkovo srdce jemně poskočilo. To skoro vypadá... zadržel dech, když host stanul pod trůnem. Kníže si ho všiml a pobaveně se pousmál. Gestem zarazil hudbu. Hosté se zastavili a nechápavě otočili. S nehraným odporem odstoupili. Bože. Co je to za odpornou a hloupou masku? Nechápali. Jejich pán se pobaveně pousmál.
„Musím říct. Rozhodně bys zasloužil odměnu za nápad a provedení. Bojím se ale, že cenu za nejlepší masku večera nevyhraješ.“ Usmíval se. Hosté se zasmáli a prohlíželi si špinavého otrhaného muže. On se dotkl srdce a jemně se uklonil. Kníže se zatvářil samolibě a prohlížel si ho.
„Omlouvám se, že se ptám, ale... pod tím vším by tě jistě nepoznala ani vlastní matka. Kdo že z mých poddaných má tak zvláštní smysl pro humor?“ Chtěl vědět. Muž se pousmál pod svými vousy a jistými klidnými pohyby si začal ohrnovat rukáv kabátku a pak košile. Hosté ho lehce zvědavě sledovali – kníže s nimi. Když skončil zvedl oči k trůnu a paži do vzduchu. Kníže z ničeho nic zbledl a vstal. Nestačil nic. Na cizincově ruce se začaly objevovat zářící ornamenty. Táhly se od konečků prstů, přes klouby, hřbet ruky až k lokti. Sál dokonale utichl, téměř jakoby všichni zapomněli i dýchat. On promluvit.
„Tvůj král.“ Jistý hluboký – lehce nakřáplý hlas. Joy téměř omdlel. To přece... ne. Ne ne ne. Ne. Šeptaly myšlenky.
Kníže se vzpamatoval. Vztekle se zamračil.
„To je nějakej trik! Aiden je mrtvej! Mrtvej! Chopte se ho!“ Rozkázal strážcům, kteří se protáhli mezi hosty. Ti nejistě sledovali ještě stále zvedlou paži. Všichni je znali. Znaky táhnoucí se po její délce. Bylo to kouzlo královské rodiny – spojující je se zemí, které vládly. S jejich předky i jejich potomky. Nikdo netušil, zda se s ním již rodí či si ho předávají nějakým rituálem, ale všichni věřili, že právě díky němu se jejich zemi daří. Zemi i lidem. Jejich králům. Jakoby byli požehnáni samotnými bohy. A snad i proto začala zem chřadnout a strádat – když se ztratil poslední z nich. Princ Aiden. Ne, jen proto jistě ne. Shodly se nevyslovené myšlenky.
„Na co čekáte?!“ Rozčiloval se kníže. Strážci zamrkali a pohli se. Následník trůnu se po nich rozhlédl. Spustil ruku a druhou snad jen reflexem sáhl po svém meči visícím mu u pasu. Oni ho obestoupili. Jejich velitel muže mlčky sledoval. Jeho obličej se najednou rozjasnil, jakoby mu z ramen spadla obrovská tíha. Usmál se a uklonil.
„Můj pane.“ Narovnal se a přešel blíž, aby svému králi podal ruku. On ji bez váhání přijal.
„Vítej zpět.“ Otočil voják hlavu ke svým mužům. Tvářili se podobně jako on. Obklopili muže a měli - v tu chvíli nepochopitelnou - potřebu začít se mu představovat.
„Co to... co to zatraceně...!“ Nechápal kníže. Aiden k něm zvedl oči. Zamračil se.
„Zatkněte ho.“ Strážci zaváhali a sálem to zašumělo.
„Pane?“ Zeptal se velitel. Jeho znovuobjevený pán se opět zamračil. Chladně a tvrdě.
„Za zradu vůčí svému králi. Za vraždu stovky jeho bratrů ve zbroji. Za krádeže a příkoří, která způsobil této zemi i jeho lidu... mám pokračovat?“ Zadíval se do šedivých očí – stejné barvy, jako měl on. Kníže se zamračil.
„Nevím o čem mluvíš! Nikoho jsem nezabil! Staral jsem se o zemi za tvé...“
„Poslal si je na smrt! Je i mě!“ Přerušil ho Aiden tvrdě. On se odmítavě zašklebil. Muž ho nenechal reagovat a pokračoval.
„Zasloužíš smrt. Pomalou a bolestnou. Takovou bych pro tebe vybral já. Já ale nebudu ten, kdo o tom rozhodne. To nechám na svém lidu.“ Kníže ještě víc zbledl – možná spíš zezelenal a téměř omdlel. Král se zamračil a odvrátil od něj pohled.
„Odveďte ho.“ Řekl téměř s odporem a ustoupil stranou, aby uvolnil strážcům cestu. Velitel se zamračil a kývl na dva ze svých mužů. Vedli knížete pryč – do žaláře.
Aiden vystoupil na schůdky trůnu. Zadíval se na něj. Aniž by se otočil, opět promluvil.
„Od vás všech. Drazí pánové a dámy budu chtít vidět výkazy, za co jste utráceli daně svých poddaných.“ Řekl jistým a silným hlasem – aniž by křičel, ale slyšeli ho i poslední z davu. Sálem to zašumělo a nejbohatší z nich si vyměnili váhavé pohledy. Většina z nich byli nejbližší přátelé knížete – přidělil jim moc i panství po zmizení prince. Tak aby mu pomohli se správou nad zemí.
„Předpokládám, že vám došlo, že ples zrovna skončil.“ Dodal. Hosté zamrkali. No, asi ano. Otočili se směrem k východům.
Muž poslouchal, jak odcházejí. Joye jemně píchlo u srdce, když si jeho pán hlasitě povzdechl. Jakoby se zmenčil. Svěsil ramena a v obličeji – v celkovém postoji se mu odrážela letitá bolest a smutek. Tíha, která ho tlačila k zemi. Nelítostně a intenzivně. Mladík měl nutkání rozbrečet se, pevně ho obejmout a utěšovat. Podržet – dát mu svou sílu, i když jí nebylo mnoho, aby na to nemusel být sám.
Překvapeně zamrkal, když k němu Aiden otočil hlavu. Chvíli na něj mlčky hleděl, jakoby ho neznal. Pak se šedivé oči zaleskly poznáním.
„Ty jsi...“ Rozjasnila se jeho tvář a on vystoupil k mladíkovi. Ten lehce zpanikařil a zrůžověl.
„Já... já...“ Držel v náruči samotného krále. Dokončil v myšlenkách. Krále! Následníka trůnu! Krále!!! Nedokázal stále pochopit.
„Já... já... můj pane.“ Vzpamatoval se trochu a uklonil. Aiden se usmál a vztáhl ruku k půvabné tváři. Byla zrůžovělá rozpaky. Prsty ji pohladil a hleděl do borůvkových očí. Sklouzl k dlani a vložil do své. Vykročil dolů ze schodů. Joy nejistě s ním. Zamrkal, když se muž zastavil.
„Potřebuju si odpočinout a...“ Dotkl se vousů.
„Postarej se, prosím, se svými muži o zbytek hostů a... rozdejte, co zbylo z jídla.“ Velitel vojáků se pousmál a přikývl. Muž ho napodobil a otočil hlavu. Kus od něj stáli jeho dva přátelé. Z povzdálí dohlíželi, aby se mu nic nestalo. S nimi Brock.
„Ty zůstaň... i tví společníci.“ Překvapil muže. On se pousmál a přikývl. Král kývl hlavou a vykročil směrem k východu. Zastavil se a otočil hlavu k přihlížejícím služkám a sluhům, kteří předtím na oslavě obsluhovali. Nyní zmateně přihlíželi a ještě stále si nebyli jistí, co se to vlastně stalo. Aniž by cokoliv řekl, jedna z nich pochopila. Rychle přešla blíž a uklonila se.
„Potřebuju ložnici a koupel.“ Přikývla a vedla ho pryč. On Joye.
Dívka je dovedla do jedné z připravených ložnic. Připravila koupel a čisté oblečení. Aiden seděl na posteli a trpělivě čekal. U něj stál Joy. Opíral se o jeho stehno, svíral dlouhé příjemně teplé prsty, a čekal, kdy se konečně probere.
„Koupel je připravena, můj pane. Mám zavolat někoho, kdo...“ Dotkla se tváře. Zakroutil hlavou.
„Ne, to zvládnem sami. Díky. Můžeš jít.“ Dívka se jemně uklonila a odešla. Muž hlasitě vydechl a svezl se do peřin. Zadíval se do stropu.
Mladík ho nejistě sledoval. Cukl sebou, když k němu Aiden sklopil oči. On se posadil a objal ho kolem pasu. Obličej zabořil do drahé látky a vdechl její vůni – jeho vůni. Joy nejistě stál a netušil, co dělat.
„Omlouvám se. Vim, že pro tebe jsem byl jen další zákazník. Dost možná ten, na kterýho bys nejradši zapomněl, ale já...“ Zmlkl a povzdechl si.
„Zasáh si mě takovym způsobem, že mě to samotnýho překvapuje. Nikdy bych nevěřil, že se něco takovýho stane zrovna mně. Během jediné noci. Po letech strávených...“ Zmlkl opět a stiskl horké voňavé tělo. Kurai vytřeštil oči.
„T-tak to není! Totiž ze začátku... ale... není to tak.“ Vyhrkl. Muž k němu překvapeně zvedl oči. Mladík dokonale zrudl a ucukl pohledem.
„Joyi?“ Pobídl ho Aiden. On se odmítavě zamračil. Pak si ale povzdechl a otočil k němu hlavu. Téměř nešťastně pokrčil rameny.
„Taky nedokážu zapomenout.“ Přiznal. Muž na něj oněměle hleděl. Joy se zamračil a pokračoval.
„Měla to být nejhorší noc v mém životě, ale cítil jsem... já nevím. Pocit bezpečí a klidu. Jakobych... přišel domů.“ Hleděl do šedivých očí.
„Jako bys... a ty jsi zatím král.“ Povzdechl si.
„To vadí?“ Prohlížel si ho muž. Mladík se znovu zamračil.
„Jistěže ano, copak se hodí, aby po tvém boku stál někdo jako já?“ Řekl nešťastně. Aiden se spokojeně usmál.
„Stál po mém boku? Chceš stát po mém boku?“ Zeptal se. Joy sebou cukl a snad ještě víc zrudl.
„No... totiž...“ Muž se laskavě usmál a vztáhl ruce ke krásné tváři.
„Taky to chci.“ Uklidnil ho. „Moc to chci tak jako pomoct vyléčit tuhle zem, její obyvatele. Nebudu mít čas na rodinu a ani jí neplanuju. Královnu a potomky. Dědice. Až budu vědět, že jsem udělal, co jsem mohl. Že opět stojíme pevně na nohou, předám svůj titul.“ Šokoval mladíka. On začal protestovat. Muž ho přerušil dalším laskavým úsměvem a pohlazením.
„Už nejsem tím šlechticem - dědicem trůnu, kterým jsem býval. Jsem moc poznamenaný tím, co se stalo.“ Joy nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ale měl bys být králem... máš v sobě něco...“ Netušil, jak pokračovat. Aiden se pousmál.
„Děkuju.“ Vstal a vedl ho ke koupelně. Byla nasáklá jemně vlhkým voňavým odérem. Jakoby pohladil srdce – duši nejen nos. Oba se pousmáli a začali se svlékat. Pak si oba vlezli do horké stejně navoněné koupele. Joy pomáhal muži – vydrhnout jenbůhví jak dlouhou špínu. Omýt z těla, z vlasů, z vousů. Seděl mu v klíně a pomáhal. Zadíval se na něj.
„Zbavíme se těch...“ Dotkl se vousů. Aiden užívající si jeho něžnou péči otevřel oči. Přikývl a s ním v náruči se postavil. Vystoupil z vany a kolem pasu si omotal plátno. Mladík druhé kolem těla. Otřel se a pak se zabalil do dlouhého měkkého županu. Otočil hlavu k muži. Seděl na dřevěné stoličce a čekal. On se jemně zachvěl. Zvláštní – už nevypadá tak... přešel k lavoru a nůžkám s břitvou a holící pěnou, které pro ně připravila služka. Vše zvedl a nesl k muži. Lavor mu položil do klína a vyzkoušel si nůžky.
„Tak... můžeme?“ Nadechl se zhluboka. Co když ho střihne? Nebo řízne? Následníka trůnu? Přemýšlel a pomalu začal muže zbavovat vousů – nejprve pomocí nůžek. Když byly vousy dostatečně krátké, sáhl pro příjemně jemnou holící pěnu. Začal nanášet.
Zvedl oči k muži. Měl zavřené své a tvářil se dokonale uvolněně. Přidržoval lavor – polonahý, opálený, samá jizva. Tak strašně moc jizev. Vydechlo srdce bolestně. Mladík se zamračil a odložil nádobku s pěnou. Zvedl břitvu a vyzkoušel její ostrost. Zvedl oči zpět k muži. Zhluboka se nadechl a začal ho zbavovat vousů – tentokrát břitvou. Pomalu a klidně.
Odložil břitvu a zvedl bílé plátno. Otřel do něj zbytky pěny. Muž otevřel oči a vyzkoušel hladkost tváří.
„Hm. Nezvyk.“ Promnul si bradu. Mladík ho mlčky sledoval. Možná nezvyk ale... zrůžověl jemně. Bože, ty vousy dost zakrývaly. Zbytečně moc. Přemýšlel a prohlížel si muže. On k němu zvedl oči.
„Ještě ty vlasy.“ Joy překvapeně zamrkal.
„Ale... to jsem nikdy...“
„Cokoliv bude lepší než tohle.“ Řekl muž, aby ho uklidnil. Mladík si povzdechl ale přikývl. Zvedl hřeben a důkladně vlasy rozčesal, pak začal stříhat. Lehce roztřeseně ale pečlivě.
Kurai seděl v jedné ze společenských místnotí. Po boku jednoho z bohatších šlechticů a měl nutkání utýct. Rychle ale hlavně daleko. Překvapeně otočil hlavu ke dveřím – tak jako všichni v salónku, když se do místnosti nahrnuli vojáci. Začali zvedat hosty a posílat pryč. Oni nechápavě reptali, ale nedovolili si odmítnout. Zdá se, že kníže má zase jednu ze svých nálad. Mysleli si.
Kurai překvapeně zamrkal, když si všiml bělovlasého muže. Není to... jeden z nich? Vykročil k němu. Je nebo ne? Nebyl si jistý. Je. Vydechlo srdce. Ten, který strávil noc u Damona. Pokud je tu on... není tu... co tu vůbec dělá? Uvědomil si nechápavě. On si ho všiml. Pousmál se a přešel k němu.
„Dobrý večer.“ Kurai zamrkal a oplatil pozdrav. Muž se rozhlédl.
„T-tady není... ale je v paláci.“ Překvapil ho mladík. On se pobaveně pousmál a sklonil k němu hlavu. Všiml si výrazu.
„To Briskin taky. Myslim, že tě hledá někde v zahradě.“ Mladík zalapal po dechu.
„H-hledá? Ale odkud... jak jste se tu... v zahradě?“ Pobavil muže. On přikývl. Kurai se jemně pousmál. Pak se vzpamatoval a zvedl oči. Opět tím muže dokonale pobavil.
„Jen běž.“ Pobídl ho. Zakroutil hlavou, když společník byl z ničeho nic pryč. Povzdechl si a šel hledat jinam. Nijak úspěšně. Nakonec ho jedna ze služek na požádání velitele střážců odvedla do připravené ložnice a on se rozvalil v měkké, voňavé posteli. Okamžitě usnul.
Kurai si nijak nevšímal hostů, které potkával na chodbách. Nebyli důležití – tak jako rozruch kolem a důvody k němu. Ne. Všechno tohle mu jistě někdo vysvětlí zítra, teď chce... došel na zahradu a zastavil se. Rozhlédl. Opět vojáci a odcházející hosté. Hledal očima. Jejich pohled se mírně zachvěl. Ústa se usmála a nohy pohly. Téměř rozeběhly.
Briskin si povzdechl, když nenašel, koho hledal, a otočil se směrem k paláci. Srdce mírně poskočilo. Stál za ním. Půvabně nejistý, ale usmívající se. Sladce se usmívající. Muž se usmál s ním a vykročil. Ruka se samovolně zvedla a prsty pohladily bělostnou tvář. Hebké rty.
„Rád tě opět vidím.“ Sklonil se k němu a vzal štíhlé tělo do náruče. Pevně stiskl. Kurai vydechl a objal ho zpět.
„Já tebe taky.“ Zamumlal do látky kabátku. Uvolněně a šťastně.
Damon sebou cukl a probral se. Zamrkal a rozhlédl se. Ležel na posteli v jedné z ložnic. Oblečený a sám. Promnul si oči rudé od pláče a svezl se z postele. Jak probůh tohle vysvětlí? Utekl. Jako nějaký začátečník. Před jedním z nejblížších přátel knížete a zamknul se tady. Je takový hlupák. Kvůli někomu tak... tak... a to je odsuzoval a teď. Sám. Sám na něj nedokáže zapomenout. Na jeho oči. Úsměv. Doteky. Zkušené a jisté. Dřív to musel být úžasný milenec. Předtím než ho potkalo to, co ho potkalo. To, kvůli čemu má tělo plné jizev a bolest v očích. Vzpomnělo si mladíkovo srdce. On si povzdechl a téměř opatrně odemkl zámek dveří. Vykoukl na chodbu. Nikde nikdo.
Co nejtišeji za sebou zavřel dveře a vydal se hledat Brocka. Snad se ho zastane. Snad mu pomůže. Určitě ano... nebo ne? Přemýšlel nešťastně a zamířil do jejich pokoje. Palác byl neobvykle tichý a prázdný.
„Damone?“ Rychle se otočil. Před jednou z ložnicí stál Kurai s... přizvedl obočí. Kdo je to? Prohlížel si čistě blonďatého muže. Měl lehce přerostlé, jemně neupravené vlasy, hladce oholenou tvář a jemný úsměv v modrých očích. Zářily v opálené tváři. Byl vysoký a dobře stavěný – krásný kus chlapa. Uvědomil si mladík. Nikdy si nevšiml, že by mezi místními pány byl někdo takový.
Kurai se usmál a vydal se k němu.
„Našel tě Brazen?“ Kdo že? Nechápal mladík ale nevyslovil a stále si prohlížel muže. Proč má pocit, že ho zná? Přemýšlel a vzpomínal odkud. Před očima se mu objevila jiná tvář. Zarostlá a špinavá. Proč si teď probůh vzpomněl na toho... toho... to kvůli němu se chová jak hlupák. Pomyslel si nešťastně.
„Damone?“ Zeptal se nejistě Kurai. Mladík sebou cukl a sklonil k němu hlavu.
„Promiň, měl jsem špatnou noc a...“ Zvedl oči zpět k muži. Vážně. Proč při pohledu na něj myslí na toho... nechápal. Muž si povzdechl.
„Takže tě asi nenašel.“ Hádal. Kdo ho měl zatraceně najít? Rozčiloval se v duchu. Pak. Jakoby ho někdo propleskl. Jakoby někdo rozsvítil v temné místnosti. Uviděl ho.
„Ty jsi...“ Vydechl šokovaně a sklonil hlavu ke svému příteli. Ten s úsměvem přikývl.
„Briskin.“ Řekl něžně. Damon zalapal po dechu a nevěřícně dvojici sledoval. Ale pokud tu je on,. je tu i...? Zvedl tázavě oči k muži. On se usmál a přikývl.
„Vim jen, že tě v noci hledal, ale kde skončil, netušim. Zkusil bych nějakou služku.“ Navrhl. Mladík ho stále stejně šokovaně sledoval. Je tu! Je tady a hledal ho! Neřešil proč a kde se tu muži vzali. Ne. To v tu chvíli nebylo nijak podstatné. Jemně přikývl a byl pryč. Briskin se pobaveně pousmál a sklonil hlavu ke svému společníkovi. Měl podobný výraz. Jen možná o něco víc něžný.
Damon probíhal chodbami paláce a srdce mu tepalo do spánků. Služky teď budou v kuchyni – na snídani. Vydal se po točitých schodech do nižšího patra. Úzkou chodbou a... zastavil se. Z poza dveří se ozýval veselý smích. Nadechl se, trochu uklidnil a strčil do dveří.
U dlouhého stolu sedělo několik služek a sluhů. S nimi kuchaři a s nimi... Damonovo srdce se zastavilo. U jednoho z pracovních stolů stál bělovlasý vysoký muž a připravoval si snídani. Přitom něco vyprávěl a očividně tím bavil celou místnost. Byla v ní cítit uvolněná, veselá nálada. Klidná a příjemná.
Damon pomalu vykročil. Jemně zasténal, když se „lítací“ dveře vrátily a praštily ho. Muž otočil hlavu. Přizvedl obočí. Pousmál se a odložil nůž.
„Tak přece jenom.“ Překvapil své posluchače. Otočili hlavy směrem jeho pohledu. Není to jeden z Brockových společníků? Hádali. On si jich nevšímal. Došel k muži a zadíval se na něj. Byl vysoký – snad vyšší než minule. Oholený a krátce ostříhaný. Čistý a... tady. Zašeptalo srdce a on se najednou cítil klidný a v bezpečí. Zakroutil hlavou a vrhl se k pevnému hrudníku. Muž v úsměvu vydechl a objal ho kolem ramen.
„Hm. Skoro to vypadá, že mě rád vidíš.“ Zašeptal mu do vlasů. Damon se zamračil.
„Jen vypadá.“ Zavrčel ale téměř křečovitě se muže držel. On se usmál a stiskl ho pevněji.
