kapitola I. - konec
Temnými uličkami probíhaly dva páry nohou. Dva páry, které pronásledovaly desítky jiných. Těžších a hlučnějších. Černé stíny zaběhly do krátké uličky, končila drátěným plotem. Za ním blikala nocí barevná světla majáků.
„Vypadá to, že dneska nemáme dobrej den.“ Povzdechl si jeden ze stínů a otočil se. Za nimi se tmou prořezávala světla baterek. Blíž a blíž. Druhý stín se pousmál. Přesně kvůli tomu to dělal. To nebezpečí. To vzrušení. Adrenalin – zábava.
„Nesmysl.“ Chytl ho za rukáv a zatáhl do uzké temné postranní uličky.
Pronásledovatelé doběhli k plotu. Nechápavě sledovali své kolegy za ním.
„Kde...“
„Tady! Museli utýct tudy.“ Svítil jeden z hlídačů areálu do úzké uličky. Všichni k němu přiběhli.
„Tam!“ Ukázal muž na stín přeskakující plot.
„Míří do obytný zóny.“ Zahlásil do vysílačky a vydal se úzkou uličkou pronásledovat uprchlíky.
Jeden z nich se otočil.
„Ví o nás.“ Oznámil příteli. Ten si povzdechl. Zatraceně. Možná že dneska vážně nemaj dobrej den. Za chvíli zburcujou celou tuhle čtvrť a to by nebylo dobrý. Uvědomělí občané jsou snad to nejhorší. Rozhlížel se po domech kolem. Rychle sklonil hlavu. Z kolmé ulice na jejich vyjelo několik rozblikaných aut. Zatočilo k nim. Zakroutil hlavou. Bože, to ukradli národní klenot, nebo co? Pomyslel si nevrle a hledal cestu ven. Usmál se.
„Pojď se mnou.“ Rozeběhl se k jednomu z domů. Muž za ním. On se obratně vyhoupl na stříšku nad vchodem a pokračoval výš. Do druhého patra. K pootevřenému oknu. Byly to nízké řadové domy navazující na sebe - se zahradou za.
„Zešílel jsi? Co když bude někdo uvnitř?“ Protestoval druhý zloděj, ale následoval prvního. On co nejtišeji otevřel okenici a zhoupl se dovnitř.
„Lepší než zůstat venku.“ Kývl hlavou k začátku ulice. Strážníci se je očividně snažili sevřít do kleští. Zloděj si povzdechl a přehoupl se dovnitř. Oba se rozhlédli. Psací stůl, jednolůžková postel, velká knihovna a vyděšený drobný mladík, stojící proti nim. Pohl se směrem ke dveřím. První zloděj taky. Chytl ho a dlaní zakryl výkřik.
„Uklidni se. Neublížíme ti. Jen se tu na chvíli schováme.“ Držel ho pevně. On se mu snažil vytrhnout.
„No tak, děláš si to jenom horší.“ Zavrčel zloděj tvrdě. Mladík přestal bojovat, ale jeho srdce, plíce – dech ne. Snažily se mu roztrhnout hrudník. Jeho oči vyděšeně sledovaly muže stojícího u okna. On sledoval dění tam venku.
„Dobře. Pojď.“ Vedl ho druhý zloděj k oknu.
„Vidíš je? Jakmile budou pryč. Budem i my.“ Oznámil a tak jako přítel sledoval muže zákona prohledávající ulici. Musí tu přece někde být. Museli běžet tudy. Jinou cestou to nešlo. Nechápali, kam se ti dva vypařili.
„Teď pustim tvojí pusu,dobře? A ty nebudeš křičet.“ Poručil zloděj. Majitel pokoje pokýval hlavou. Zloděj ho pomalu pustil a on jak slíbil, nekřičel.
„Fajn. Je v domě ještě někdo jinej? Někdo koho by ty trubky tam venku mohli vzbudit?“ Sledoval zvědavé sousedy, vykukující z oken.
„Spousta.“ Vyhrkl mladík. Zloděj se pobaveně zasmál.
„Hm. Takže nikdo.“ Usoudil. On se nesouhlasně téměř uraženě zamračil a sledoval muže venku. Přizvedl obočí. To nejsou členové Bratrstva, vypadají spíš jako nějaká soukromá ochranka. Pomyslel si. Koho to probůh okradli? Zvedl oči ke zloději, který ho držel. Měl černou mikinu s kapucou – tu nasazenou. Kolem krku zavázaný široký šátek, který mu zakrýval dolní polovinu obličeje. Naprosto úmyslně. K tomu černé kalhoty i boty. Byl vysoký a podle všeho zpevněný pohybem. Taky mladý. Dle očí i... hlasu. Hlasu. Pomyslel si.
„Jsou vytrvalí.“ Zakroutil zloděj hlavou. Mladíkovo obočí se zachvělo. Hlasu. Zopakovala mysl znovu a on měl pocit... někde uvnitř. Ne, nebo ano? Sledoval zloděje. On vycítil jeho pohled a sklonil k němu hlavu. Zadíval se do polekaných očí.
„Uklidni se, slíbil jsem přece, že ti neublížíme.“ Sledoval, jak zděšení v očích ještě zesiluje. Hm. Zdá se mu to nebo...
„Fajn, měli bysme vypadnout.“ Ozval se druhý zloděj a přerušil myšlenky. Jeho přítel k němu otočil hlavu. Rozhlédl se po pokoji a všiml si školní uniformy vysící na dveřích skříně. Zničeně se pousmál. To si děláš srandu.
„Tak jdeš nebo co?“ Napomenul ho muž visící půlkou těla z okna. On se vzpamatoval a sklonil hlavu ke studentovi. Jemně kývl hlavou a zmizel v okně. Mladík se z něj rychle vyklonil a sledoval dvě postavy ztrácející se ve stínech noci. Otočil hlavu ke strážcům na druhé straně ulice. Zamračil se a zabouchl okno. Pevně zavřel a zatáhl závěs. Stiskl prsty. Byl to on, nebo ne?
Chodby i zahrady školy byly přeplněné studenty. Metsä – jeden z klenotů Krystalového Města. Mezi studenty procházel jeden a hledal. Jemným pokývnutím zdravil spolužáky, kteří nadšeně zdravili jeho. Sammy Drake – mladší bratr ředitele školy. Warrena Draka.
Mladík se pousmál a vydal se na vnitřní zahradu. Ke stolům kantýny. K jednomu z nich. Obědvající studenti k němu překvapeně zvedli hlavy. On se rukama opřel přes jejich spolužáka a naklonil se k jeho uchu.
„Našel jsem tě.“ Mladík zbledl a jemně se zakuckal. Pomalu otočil hlavu. Modré oči se nejistě zadívaly do šedivých. Ty se usmívaly. Sklopily se k tácu s jídlem.
„Zdá se, žes dojed. Takže můžeš jít se mnou, hm?“ Modrý pohled se téměř rozplakal. Jeho majitel přikývl a překvapil spolužáky, když se postavil a chytl tác. Znají se? Odkud se proboha znají? A proč se jim nepochlubil? Nechápaly přítomné dívky. Jedna z nich sebou cukla, když k ní Sammy otočil hlavu.
„Myslíš, že bys mohla být tý lásky, a odnýst to?“ Chytl lem tácu. Dívka rychle přikývla.
„Samozřejmě.“ Vzala si ho. On se usmál.
„Díky, kočko. Tak pojď.“ Chytl studenta kolem ramen a vedl pryč. Ostatní se za nimi stále zmateně a lehce závistivě zadívali.
Sammy vedl mladšího spolužáka chodbami školy a hledal tišší kout. Tišší kout. Tady. Učebny, hm? V čase oběda. Zatáhl mladíka do jedné a zavřel dveře. Otočil klíčem, pak sám sebe k němu. Student se polekaně nadechl a zacouval. On ho následoval.
„Takže jsi mě poznal.“ Usoudil. Mladík zatěkal očima a zakroutil hlavou. Nešťastně přikývl.
„Podle hlasu.“ Kuňkl. Sammy si povzdechl.
„Hm. Co teď s tebou?“ Přemýšlel nahlas a prohlížel si ho. Student nejistě zamrkal. Opět se téměř rozbrečel.
„Já... já to nikomu nepovím. Slibuju.“ Vyhrkl. Sammy přizvedl obočí. Pousmál se a vykročil k němu.
„Slibuješ?“ Mladík rychle přikývl.
„Neznám tě, jak mám vědět, že ti můžu věřit?“ Následoval couvajícího studenta. On sebou trhl, když narazil do katedry. Sammy se o ni dlaněmi opřel.
„Já... já jsem Dakota.“ Vykoktal mladík. Druhý se pousmál.
„A to mě má přesvědčit?“ Zvedl tázavě obočí. Dakota se zatvářil nešťastně.
„J-já... prosím. Neubližuj mi.“ Zakroutil hlavou, když mu Sammy položil ruku na tvář. On se znovu usmál a sklonil se k jeho uchu.
„Neublížim ti, Dakoto. Nemám rád násilí, na druhou stranu stejně tak nemám rád nejistotu.“ Student nechápavě zamrkal a zadíval se do šedivých očí. Otázku ve svých. Rozšířily se. Jeho rty pohladil dotek cizích. Strnule hleděl na spolužáka a nechápal, co se děje.
„C-co to...“ Chvěl se jeho hlas. Sammy pokrčil rameny a měkce se vpil do hebkých rtů.
„Napadlo mě, že dobrej způsob, jak si bejt jistej, je... přimět tě zamilovat se.“ Vysvětlil. Dakota se šokovaně odtáhl. Tváře dokonale rudé. Jeho spolužák se pousmál. Vypadá to, že má dobrý základy, hm? Přemýšlel a a chytl štíhlé boky, vysadil mladíka na stůl. On sklonil hlavu a přivřel oči, když ho po krku pohladily horké rty.
„Opravdu to nikomu nepovím.“ Zašeptal rozechvěle a čelem se opíral o Sammyho rameno. On se odtáhl a pohladil ho po tváři. Opět se sklonil ke rtům. Ochutnal.
„Hm. Možná, že tohle u tebe nezabere... možná bych měl zkusit peníze.“ Zahrál zamyšlení a vyděšený, rozechvělý mladík mu ho věřil. Rozšířil oči a snad jen reflexem ho chytl za rukávy.
„Z-zabere.“ Špitl. Sammy se spokojeně usmál a sklonil se ke rtům. Něžně se vpil.
„Když to tak sleduju... u mě taky.“ Šokoval mladíka. Pak mnohem víc, když si ho přitáhl k hrudníku, a vpil se hlouběji. Do rtů i do srdce.
