kapitola I. - konec
Na planině obehnané lesem stály dvě armády. Nijak zvlášť velké. Jedna zářila ve slunci jako hvězda a druhá pohlcovala jeho paprsky. Vojáci z Říše Světla a Temnoty. Dvě straný jedné mince, které se tolik nenáviděly.
Přesto dnes stály na pomyslné hranici. V míru. Musely. Neměly na výběr. Jejich zeměmi se už několik týdnů proháněla silná bouře a vzala sebou vše, co jí stalo v cestě. Zničila zásoby, obydlí a vyděsila nejedno srdce. Proto proti sobě stály ve vynuceném míru a vyjednávaly, jak si navzájem pomoci. Bylo to neochotné, nepřátelské a tvrdé vyjednávání. Jistě ne první a ani poslední.
Každý ze zástupců chtěl samozřejmě získat výhodu pro svou zem. Nevýhodu pak pro své nepřátele. Za zastupci stála vyrovnaná vojska, v čele s jejich generáli. Zamračeně, s náladou temnější než zbroj černého vojska sledovala své protějšky.
Za poslední dny se už setkali několikrát. Jejich setkání ale bohužel vždy končila bojem. Nedokázali najít společnou řeč. Vojáci nedokázali zůstat v klidu. A dlouhý mokrý chlad také moc nepomáhal.
Ozval se hluk.
“Co jsi to řek, ty nablejštěnej frajere?” Ozval se tvrdě jeden z Temných a srazil pěstí k zemi jednoho ze Světlých. Stačilo tak málo.
Vysoký světlovlasý muž, v krásné lehké zbroji, se zadíval směrem šarvátky. Jeho protějšek, v podobné ale temné zbroji, udělal to samé. Oba si jako jeden povzdechli. Ne znovu. Sledovali další a další vojáky, kteří se přidávali k boji.
Světlovlasý generál vykryl ostří dlouhým zářícím mečem a uhl před jiným. Strčil za sebe zástupce své země a podíval se na druhého. Pousmál se. Výhled mu zakryl Temný generál s mečem v ruce. Jeho ostří bylo z černého kovu.
“Můžem?” Promáchl několikrát na prázdno a přitom se protáhl. Temný příkývl a udělal to samé. Pustili se do sebe.
Vždy pro ně bylo přijemnou vložkou bojovat spolu. Ne ve vzteku či nenávisti, tak jako všichni kolem. Ne. Boj s tím druhým je uspokojoval. Bavil. Rozproudil krev v žilách. Nechtěli si navzájem ublížit. Možná se zlehka zasáhnout. Dokázat, kdo z nich je lepší. Ale ne zabít. Navzájem se respektovali a vážili si umu toho druhého.
Temný uhl před ostřím, které přišlo z pravé strany. Vojak znovu udeřil. Překvapeně zamrkal, když meč zastavilo ostří jeho generála.
Muž ho silou odstrčil. Zakroutil hlavou a vrátil se k boji se svým sokem. Proplétali se mezi bojujícími až skončili pod korunami stromů. Neúnavně uhýbali, vykrývali a opětovali výpady. Skoro jakoby tančili ne bojovali.
“Co je s tebou? Stárneš a ztrácíš styl?” Ozval se Temný a pobavil Světlého. On zakroutil hlavou.
“Nesmysl. Jen se dnes držím zpátky, vypadáš unaveně.” Oponoval, ale v duchu se pokáral. Seber se. Poroučel si bez hlasu. Jak ale? Vnímal každý záchvěv dlouhých vlasů. Pronikavý pohled temně modrých očí. Uražený odmítavý výraz krásné tváře.
“Pokud vypadám, je to jen vaše chyba. Nedá se s vámi rozumně domluvit. Dnes to jistě zase byla zasluha jednoho z tvých.” Zamračil se muž. Druhý se pousmál.
Pak překvapeně zavrávoral, když šlápl do prázdna. Za sebou ucítil prostor a tělo ho zradilo. Chňapl do vzduchu a jediné, čeho se mohl chytit, byl Temný. Ten překvapeně zamrkal a oba se zřítili ze strže. Zapadli do ledové masy.
Vyplavali a chrchlali vodu. Řeka. Odkdy tudy teče řeka?
“Co to ksakru... mohl jsi mě zabít!” Rozčiloval se muž a držel se ho kolem ramen. V ruce stále svíral svůj meč. Snad jen instinktem. Měl ho moc rád na to, aby ho nechal utopit. Muž se pobaveně pousmál.
“Promiň. Až se zas budu řítit ze skály, nechytím se tě.” Rozhořčil ho ještě víc a on začal vztekle prskat odpověď.
Světlý se na něj zadíval. Dlouhé černé vlasy a až dokonale krásný jemnější obličej. Postavou byl drobnější než on a díky tomu v boji o něco rychlejší. Se svým úzkým mečem byl smrtelně nebezpečný protivník. Svou krásou také.
Temný překvapeně rozšířil oči. Rty? Sledoval měkký pohled v zelených očích. V opálené tváři doslova zářily. Slova se vytratila a on strnule přijímal polibky. Hluboké, vášnivé doteky.
Oči se zavřely a muž si ho přitáhl blíž. On se konečně vzpamatoval. Silou ho odstrčil, ale dovolil, aby mu stále pomáhal udržet se nad hladinou.
“Co to děláš?!” Vyštěkl.
“Hrozně moc tě chci.” Zašeptal Světlý a přitáhl si ho zpět.
“Cože?” Nechápal muž Jemně se zachvěl. Je to docela... ne! Odtáhl se.
“O čem... o čem to mluvíš? Jak chci?” Cítil sucho v krku přestože okolí bylo přeplněné vodou. Druhý muž se klidně pousmál.
“Toužím se tě dotýkat. Líbat... milovat se s tebou.” Řekl tiše u pootevřených rtů a pak je znovu ochutnal. Temný přivřel oči a nachvíli podlehl něžným dotekům. Znovu se vzpamatoval a odtáhl se. Zakroutil hlavou.
“Jsem přece tvůj úhlavní nepřítel. Vždy jsme spolu... jak můžeš...” Ztrácel hlas na jistotě. Světlý se zničeně pousmál.
“Já vím. Samotného mě to překvapilo. Nemůžu si ale pomoct.” Máchl rukou v několika tempech.
Nohy se dotkly dna a on se postavil. Druhý muž s ním. Sebral mu meč a společně se svým hodil na břeh. Ani on o něj nechtěl přijít.
Opět vzal Temného do náruče a sklonil se ke rtům. On mu dovolil něžně je uloupit a následoval ho blíž ke břehu.
Posadili se na mělčině a věnovali se polibkům. Muž seděl v klíně druhého. Líbal ho se stejnou intenzitou, s jakou s ním vždy bojoval. Se stejnou vášní. Se stejným zápalem. Rychle otevřel oči.
“P-počkej. Tohle...” Nadechl se polekaně. On ho chytl a položil za sebe do mělké vody.
“Promiň, ale já nezvládnu dýl čekat.” Přizvedl jeho stehna a přirazil. Temný zasténal. Bolestí a přicházející touhou. Dráždivou horkou touhou.
Muž se zhluboka, uvolněně nadechl a pohl boky. Znovu a znovu. Druhý se ho pevně držel. Bolest brzy přestala a on cítil to, co bylo za ní. Pálivě hřejivou - spalující jiskru. Sílila a zvětšovala se. S každým přírazem. S každým polibkem. S každým pohledem.
“Tak hrozně tě nesnáším.” Postěžoval si zadýchaně. Světlý se usmál a zvedl se k němu v polibku.
“Já vím.” Zašeptal a jemně se zamračil. Tak hrozně ho miluje. To už teď ví také. Zrychlil své pohyby. Temný sevřel pevné paže a přitiskl se k němu.
“Nepřestávej.” Jak kdyby byl něčeho takového schopen. Pomyslel si muž lehce pobaveně a pak se vše vytratilo. Myšlenky. Ledová řeka kolem i hluk boje za zády. Zůstal jen palivý tryskající oheň v srdci a ve slabinách.
Opíral se o ruce a jeho hrudník se mohutně nadýmal. Otevřel oči a zvedl k muži, ležícímu ve vodě. Zhluboka oddechoval. Oči zavřené. Vypadal nádherně.
Usmál se a sklonil se k otevřeným rtům. Víčka se pohla a pohledy setkaly. Temný se zničeně ale spokojeně pousmál.
“Trochu jsi mě... zaskočil.” Zachraptěl a rozesmál muže. On mu pomohl vstát. Snad jen silou vůle rozdělali oheň a nazí si lehli do trávy. Bylo to lepší než zůstat v mokrém oblečení. Z dálky k nim stále doléhal hluk boje.
“Jak dlouho se na mě nedívaš jako na nepřítele ale...” Zrůžověl a zmlkl. Sledoval zamračené nebe. Muž zamyšleně také. Strčil si ruce pod hlavu a zavřel oči.
“Už je to docela dlouho.” Přiznal. Temný k němu otočil hlavu. Lehl si na bok a zadíval se na jeho profil.
“A jak jsi nato přišel? Prostě sis řekl, možná bude příjemnější se s nim vyspat.” Vyvolal pobavený úsměv.
“Něco na ten způsob.” Rozesmál ho muž.
“Ne. Vlastně to bylo v lázních.” Otevřel oči a otočil k němu hlavu. Zadíval se do modrých.
“Při docela žhavym sexu. Někdy během jsem si vzpomněl na tebe. Skoro mě to zabilo.” Překvapil ho.
“A pak mi došlo, že mě vlastně vždy naše souboje trochu vzrušovaly. Od té chvíle, ať jsem držel v náruči kohokoli, myslel jsem na tebe.” Zvedl se a naklonil nad muže, jeho položil. Prsty pohladil nahý bělostný hrudník.
“Začal jsem si všímat, jak krásnou tvář vlastně máš. Oči a rudý rty.” Přejel palcem po dolním rtu. Temný se zachvěl a hleděl do zelených očí. Poutaly ho pohledem.
“Krásný temný vlasy.” Zajel muž prsty mezi dlouhé prameny a pročísl je.
“Drzej, ostrej jazyk.” Sklonil se k němu a zaplul mezi rty.
Ležící mu vzdychl do úst. Věděl, že si zrovna neskutečně komplikuje život, ale... objal ho pevně kolem krku a přitáhl si ho blíž k sobě.
