kapitola I. - konec
Pokaždý. Pokaždý, když je pátek, mám pocit, že se den hrozně vleče. Zbytečně dlouhý ráno. Zbytečně dlouhá škola i odpoledne. Nemůžu se dočkat večera. Přijdu do clubu a okamžitě zamířím na terasu v druhym patře. Na ní je taková obrovská kytka a za ní. Za ní čeká on. Vždycky si říkám, čeká? Vážně ano nebo už ho to přestalo bavit? Mě ne, a v tuhle chvíli si nedokážu představit, že by mělo přestat. Mám rád sex. Ne. Hrozně moc mám rád sex. A sex s nim. Sex s nim je prostě úžasnej. Můj úžasnej sexy cizinec. Cizinec. Je to tak. Netušim, kdo je. Čim se živí. Kde bydlí. Jestli má doma ženu, přítele, děti. Vůbec nic o něm nevim. Jen to, že se dotýká jako nikdo před nim. Bože. Jsem si jistej, že na to má nějakej patent.
Potkal jsem ho náhodou. Snažil jsem se schovat před jednim ze svých milenců. Říkal jsem to. Mám rád sex, hm? No. A díky tomu mám docela dost zkušeností. Taky docela dost milenců. Dokud jsem tedy nepotkal pana Neznámýho. Od tý doby, co mě držel on, nechci aby mě držel někdo jinej. Moje tělo to nechce.
No ale zpět k tomu večeru. Snažil jsem se zašít, ale nijak zvlášť se mi to nedařilo. Měl jsem pocit, že ten chlap je všude. O tom jsem se nezmínil, hm? Mám radši starší chlapy. Zkušený a obvykle nad věcí. Prostě ty, co se chtěj jen trochu odreagovat. Odpočinout si od manželky. Práce... já nevim, čehokoliv. Neřešim jejich důvody, soukromej život, problémy. Jen spolu spíme, nechci se k nim nastěhovat. Protože takový, obvykle nedělaj problémy. Když mě přestanou bavit. Jenže tenhle. Tenhle problémy dělal. Zamilovanej idiot.
Tehdy večer jsem se snažil schovat mezi zamilovanýma párama na terase clubu. A on to snad musel vědět, nebo co. Já nevim, číst myšlenky? Hledal mě na jakymkoliv – jakymkoliv! Místě, na kterym jsem se zašil. Nejsem typ, co se schovává před konfliktem, ale trvalo to už několik tejdnů, a bylo to tak strašně únavný.
Myslel jsem, že budu mít další zkaženej večer, jenže pak se ke mně někdo přitočil, a zatáh za tu obrovskou kytku. Opřel o zeď a zakryl svým tělem. Nejdřív jsem se bránil. Jistěže ano. Jenže pak mi došlo, že mi zrovna pomoh. Přestal jsem s nim bojovat a čekal až se ten idiot ztratí. Netušim, kdy se to stalo, protože to naše společný čekání za obrovskou kytkou se nějak zvrtlo. No, zvrtlo. Možná to bylo tim, že mi ten pitomec už docela dlouho kazil můj sexuální život. Nebo tim, že můj zachránce příjemně voněl a vypadal. Příjemně. Vypadal sakra dobře. Vysokej, takovej ten mužnej typ, co je upraveně neupravenej. Víte, jak to myslim. Snaží se vás přesvědčit, že ráno vstali, jen tak mimochodem si oblíkli tuhle sexy košili, džíny, rukou pročísli vlasy a šli. Ale to přece není možný. Prostě není možný, že někdo takhle vypadá bez úmyslnýho snažení. Nebo jo? No to je jedno. Prostě vypadal dobře. No a ještě líp líbal. O zbytku nemluvě.
Když se můj bejvalej milenec ztratil, a můj budoucí milenec mě konečně propustil, rozloučili jsme se. Bez představení, zbytečnejch slov a slibů. Myslel jsem, že to bude hororovej večer, ale místo toho to byl úžasně zakončenej večer. Nebylo třeba kazit ho zbytečnýma řečma.
Jenže čtrnáct dní na to. Po několika marných snahách intimně se sblížit. Nutno dodat – překažených z mý strany. Jsem v pátek večer – v podobnou dobu jako ten předešlej, stál na terase clubu a já nevim co, asi čekal. Nebyl jsem sám.
Od tý doby se scházíme. Každej pátek. V podobnou hodinu. Bez nějaký domluvy či slibů. Asi prostě do chvíle, kdy to jednoho z nás přestane bavit. Ani neznám jeho jméno a on moje. Pokud jednou přestane čekat, těžko bych ho našel. Otázkou zůstává, jestli bych ho vůbec hledal.
Noční vzduch jemně hladil odhalenou kůži návštěvníků clubu a příjemně ochlazoval. Většina z nich byli milenci. Terasa byla oblíbené místo párů. Ticho, přítmí a rozlehlá terasa – vítaná kombinace.
U zdobeného zábradlí stál hnědovlasý mladík – štíhlý sexy hajzlík, vědom si svých předností. Povzdechl si a zvedl hlavu k jasnému nebi. Dneska mu to nějak trvá. Že už by ho to konečně přestalo bavit? Jednou to muselo přijít. Jen doufal, že to nebude tak... jemně se nadechl. Někdo se přes něj opřel o zábradlí. Srdce uvolněně vydechlo, aniž by si všiml. Po krku ho pohladily horké rty. Usmál se a opřel do náruče za sebou. Ve stejný okamžik otočil hlavu – rty se setkaly s jeho. Oči také.
„Jdeš pozdě.“ Postěžoval si, nijak zvlášť vyčítavě. Muž se usmál a vpil se hlouběji.
„Provoz.“ Řekl jen. Vždy to tak bylo. Od doby, co se znali, prohodil jen pár slov. Jednoduchý dost často jednoslovný věty. Mladík to ale neřešil. Nechodil si sem popovídat.
Přivřel oči a nachvíli zadržel dech. Muž ho opřel o stěnu a přizvedl si ho. Očividně se na něj těšil, hm? Objal široká ramena. Milenec zlehka přirazil a pohledem se zeptal. Mladík se spokojeně usmál. Víc nebylo třeba. Muž v rychlém tempu přirážel a přidržoval štíhlé tělo. Přitom stejně hluboce bloudil mezi žádoucími rty. Jemně se nadechl, když ho mladík sevřel lýtky.
„Otoč se.“ Poručil šepotem a přiměl milence zachvět se. Mnohem víc – téměř vyrcholit. Poslechl a svezl se na zem. Dlaněmi opřel o zeď. Muž se spokojeně usmál a paží ho objal kolem pasu, druhou rukou propletl prsty s jeho. Opět přirazil. Stejně tvrdě a rychle. Mladík se mu opíral do hrudníku a čekal na jediné. Nevyhnutelné a úžasné. Vytoužené. Pevně stiskl dlouhé prsty a zasténal do měkké dlaně. Muž s ním.
Oba zadýchaně stáli a užívali si jemné téměř pálivé impulsy po těle. Větší z milenců otevřel oči a něžně políbil opálený krk.
„Mám žízeň.“ Zachraptěl druhý suše a pobavil ho.
„Tak pojď, koupim ti něco k pití.“ Zašeptal muž a překvapil ho. To je něco novýho. Pomyslel si student, ale zapnul si kalhoty, a otočil se. Následoval muže. Po dvojitých schodech, přes barevný živý parket k jednomu z barů. Následoval. Široká záda rýsující se pod černou košilí. Nijak neřešil. Teď zrovna nedokázal přemýšlet nebo něco řešit.
Muž se opřel o barový pult a mávl na jednoho z mladíků za ním. Objednal pití. Pobaveně se usmál, když se jeho společník žíznivě napil. Sám na tom nebyl jinak. On k němu zvedl oči. Modré, jakoby ukradly barvu moři. Výrazné a jasné.
„Díky.“ Vzpomněl si. Muž jen přikývl a otočil hlavu k parketu.
„Co kdychom to příště zkusili jinde?“ Mladík si přitáhl brčko a napil se. Hm. To zní zajímavě.
„Jako v jinym clubu?“ Prohlížel si sbírku lahví za barem.
„Vlastně jsem nemyslel sex.“ Překvapil ho muž. Mnohem víc – šokoval. Jemně se zakuckal a otočil hlavu. Tupý šokovaný výraz.
„Jako regulerní rande nebo něco takovýho?“ Zeptal se zaskočeně možná víc nesouhlasně. Muž se zamračil při pohledu do jeho tváře.
„Zapomeň na to. Tak příště.“ Byl pryč. Mladík vytřeštil oči. Co to ksakru... vydal se rychle za ním. Zatraceně to se mu všichni stáví do cesty úmyslně nebo co? Protahoval se davem a sledoval široká záda rýsující se pod černou košilí. Výhled se ztratil. Někdo ho chytl a otočil k sobě.
„Donnie. Vůbec jsem si nevšimla, že tu jsi.“ Usmála se dívka vesele. Koho to zajímá? Pomyslel si a otočil hlavu směrem k muži. Zatraceně.
„Ksakru, kvůli tobě mi...“ Vymanil se z dívčiny náruče a pokračoval k východu. Naprosto zbytečně. Milenec byl pryč. Jak to ksakru zvládnul tak ryhle? Přemýšlel a rozhlížel se po živé noční ulici. Zamračil se. Asi nemusel zareagovat tak šokovaně, ale na druhou stranu - co od něj čekal? Doteď spolu prostě jen spali. Na terase nočního clubu. Bez jmen a života toho druhýho. A on na něj z ničeho nic vyrukuje s něčim takovym. Každej by se na jeho místě zachoval stejně. Nebo alespoň tvářil. Rande, hm?
Rande. Pomyslel si a sledoval učitele při výkladu. Rande znamená jména. Začít mluvit o sobě, zjistit něco o tom druhym. Pustit ho dál. Nikdy nic takovýho nechtěl. Nechtěl s nikým chodit, chtěl s nima jen spát. Bez závazků, pravidel, bez nevyřčených slibů. Proč by měl zrovna s nim tohle všechno chtít? S nim? Vybavil si temně karamelový pohled. Jistý a silný. On takový byl. Jistý a silný.
Rande. Těžko říct, jestli tomu říkat rande. Už spolu spí a nevedou rande právě převážně k tomu? Některá? K sexu? Co to teda má bejt? Běžná schůzka dvou milenců? Přátel? Těžko by si mohli říkat přátelé. Ani neznaj svý jména. Zatraceně proč mu tohle dělá? Proč to musí tak komplikovat? Protože většina lidí chce víc, hm? Chce s někym sdílet. O někoho se opřít. S někym se smát a … zatraceně. Začíná bejt sentimentální. On tohle nechce.
Ale možná. Kdyby šlo o něj. S nim by si něco jako vztah dokázal přestavit. Něco jako vztah. Už jen to, že spolu spí tak dlouho, aniž by on sáhnul někam jinam. To se mu často nestává. Spíš nikdy nestalo? Opravil své myšlenky a snažil se vypnout spolužačky šťebatající kolem něj. Seděli na obědě ve školní kantýně. Nejen on a jeho spolužáci. I ostatní studenti školy. Třeba oni dva. Sledoval jednoho z místních idolů. Fynn. Byl stejnej jako on. Užíval si a nevázal se. Ještě nedávno. Pak se ale v jeho životě objevil Simon. Malej temnej princ školy a dokonale ho k sobě připoutal. No a Fynn vypadal spokojenější než kdy dřív. Možná to u něj bude stejný, hm? Možná mu ke spokojenosti chybí zrovna tohle. Spokojenosti? Vždy byl přece se svym životem dokonale spokojenej. Tak odkdy neni? Od tý doby co mu ten bastard nasadil ten hloupej nápad do hlavy, hm?
Bože. Proč to vůbec tak řeší? Už několik dní? Nejde přece o život. Prostě s nim půjde na tu blbou... rande. Nebo víc a když to nevyjde nic se neděje. Posune se dál. K někomu jinýmu. K někomu jinýmu, hm? Jenže přesně to on nechce. Nechce se posunout dál. Ne od něj. Zatraceně. Možná proto to tolik řeší.
Tak jo. Udělá to. Prostě ho někam sám pozve. Měl by to teď udělat on, když ho tak bravůrně zazdil, nebo ne?
To si z něj snad někdo dělá legraci. Sledoval zamračeně provazy vody visící z nebe. To vážně zrovna dneska musí pršet? Slabí slovo. Lejt? Povzdechl si a otočil se. Možná bude čekat někde uvnitř? Napadlo ho a vyrazil do clubu.
Jo, jak kdyby tady měl šanci ho najít. Sledoval místnost plnou tančích, bavících se a popíjejících návštěvníků. Zatraceně. Zamířil k několika známým, kteří seděli na obvyklém místě. S úsměvy ho přivítali mezi sebou. Nehledě na to... rozhlédl se. Co když neni v tomhle patře? Přijal panáka a bez myšlenek hodil do sebe. Spolužáci kolem také. Ne poslední toho večera.
Donnie zamračeně zamrkal a promnul si oči. Bože. To byl zase večer. Málej zázrak, že nemá otravu alkoholem. Pomyslel si a posadil se. Nejistě rozhlédl. Kde to ksakru... otočil hlavu. Vedle něj spal vysoký dost pohledný muž. Zatraceně. Vysoukal se co nejtišeji z peřin a mezi oblečením poházeným po zemi našel to svoje.
Polámaný, ještě stále lehce opilý dorazil domů. Několikrát zvracel a pak celý den prospal. K večeru bylo tělo konečně schopné fungovat a něco přijmout.
Nepřišel, hm? Kvůli jemný spršce. No, pořádnýmu dešti, ale stejně. Copak je z cukru? Na druhou stranu. Možná je to dobře. Nepřijde a co udělá on? Vyspí se s prvnim pitomcem, co se ho snaží sbalit. Povzdechl si.
Týden na to stál na terase a čekal. Téměř dvě hodiny. Muž se neukázal. Následující týden také ne. Donnie téměř ležel na zábradlí a sledoval rozzářené město. Co s nim ksakru je? Možná je nemocný?Tak dlouho? Něco vážnýho? Ne. Možná nepřišel, kvůli tý jeho reakci. Našel si někoho, kdo nezareagoval tak idiocky jako on. Někoho, kdo chce víc. Zatraceně. Copak on nechce? To mu nedošlo, že ho tim prostě jenom překvapil?
Ve velké kanceláři seděli dva muži. Jeden diktoval druhému. Seděl pohodlně opřený ve svém křesle a sledoval píšícího. Pobaveně se pousmál.
„A protože je můj jindy úžasně svědomitý asistent už několik týdnů naprosto nepoužitelný, najdi mu nějakýho milence. Očividně se potřebuje nějak odreagovat. Warren.“ Zakončil svůj diktát. Muž dopsal poslední slovo. Zarazil se a zvedl oči. Warren se pobaveně usmíval.
„Hm. Ty sis všim.“ Konstatoval. Muž se zamračil.
„To má být nějaký žert?“ Druhý pokrčil rameny.
„Nepřipadá ti vtipný?“ Vůbec ne. Pobavila ho odpověď. Povzdechl si a zkroutil hlavou.
„Tak co se děje?“ Chtěl vědět. Odpovědí mu byl stále zamračený tichý pohled. Warren si znovu povzdechl.
„Fajn. Co kdybych tě někam pozval? Popijem, ty se svěříš, já ti poradím, a vše bude zase jako dřív.“ Byl naprosto spokojený se svým plánem.
„Nechce se mi.“ Uzemnil ho muž. On si povzdechl.
„Můžu ti to přikázat, jako tvůj nadřízený.“
„Na něco takového nemáš pravomoc. Vše?“ Chtěl vědět a postavil se.
„Luco, počkej. Mám vážně starost.“ Ozval se sedící. Muž si povzdechl a otočil se. Po otázce v kolik a kde se Warren spokojeně usmál.
„Vyzvednu tě, kolem osmý? Je pátek, takže nepočítej s tim, že tě pustim brzo domu.“ Luca se jemně zachvěl. Pátek.
Oba se zadívali na živou několika-patrovou budovu. Asistent se zamračil. To si z něj snad dělá srandu. Otočil hlavu k muži. On se pobaveně pousmál a pokrčil rameny.
„Neděs se tak. Suterén je klidný, příjemný místo.“ Uklidnil ho. Jeho společník pokýval hlavou. On ví, jenže... povzdechl si a následoval muže do nejnižšího z pater. Oproti ostatním to skutečně bylo klidné příjemné místo s živou hudbou. Posadili se na bar a popíjeli. Mluvili. Nejprve Warren ale pak se rozpovídal Luca. Muž ho mlčky poslouchal a nesoudil. Jenom mlčky poslouchal.
O několik pater výš. V ten samý večer seděl Donnie se svými přáteli. Někde uvnitř ještě stále doufal, že se muž ukáže. Tak jako ostatní zvedl oči, když se k nim přiřítila zadýchaná spolužačka.
„Neuvěříte, kdo je dole.“ Sáhla pro kamarádčinu skleničku a napila se.
„Byla jsem obhlídnout chlapy.“ Vysvětlila dívkám.
„No a na baru v suterénu sedí náš ředitel.“ Šokovala dívky.
„Drake?“ Zeptala se jedna. Spolužačka přikývla. Ony se mezi sebou nadšeně rozhlédly.
„Sluší mu to? Je sám? Je to takovej kocour.“ Mluvily jedna přes druhou. Pokrčila rameny.
„Nevím, zrovna seděl sám, ale pochybuju, že je.“ Povzdechla si.
„Koho to zajímá. Jdem ho pozdravit.“ Usmála se jedna. Ostatní dívky nadšeně přikývly a vstaly. Sklonily hlavy k mladíkům.
„Nejdete?“
„Leda tak domu.“ Vstal Donnie. To byl tedy zase večer.
„Nemluv hlouposti. Pojď s námi. Bude zábava.“ Chytla ho jedna. Mladík se zamračil.
„S ředitelem školy? Jo, úžasná.“ No. Taaak. Protáhla dívka. Donnie si povzdechl.
„Fajn. Na chvíli.“ Potěšil je. Táhly ho dolu než si to rozmyslí. Někteří z mladíků je dle Donnieho příkladu následovali. Přece tu nezůstanou sami.
Spolužáci se zastavili ve dveřích.
„Kdo je to?“ Sledovali muže, sedícího zády k nim. Seděl na stoličce vedle Warrenovy a zlehka otáčel skleničku na baru. Mezi prsty kouřící cigaretu.
Donniemu jemně vyschlo v krku. Zdá se mu to, nebo... sledoval široká záda, rýsující se pod bílou košilí. Vydal se k muži. Ostatní nejistě za ním.
Warren přizvedl obočí, když si mladíka všiml. Než ale stačil cokoliv říct, Donnie stál u nich.
„Co to má zatraceně znamenat?!“ Srdce sedícího muže proskočilo krkem a rychle utíkalo po baru pryč. Otočil hlavu. Zamračil se.
„Co myslíš?“ Všiml si hněvu, který svými slovy vyvoval. Warren taky. Rychle mladíka chytl než stačil vybuchnout.
„Nebudeme tu dělat scénu, že pane Lenoxi.“ Uklidnil ho a zvedl oči k dívkám.
„Zdravím dámy. Co kdybychom se šli nahoru trochu pobavit a nechali ty dva v klidu si promluvit?“ Poslední větu řekl k Luce. On se zamračil, že není o čem. Muž se pobaveně usmál.
„Mám jiný pocit.“ Kývl hlavou k Donniemu. Luca se zamračil a přikývl. Dívky mnohem víc nadšeně s ním a táhly svého ředitele pryč.
Luca se za nimi zadíval. Povzdechl si a pobídl mladíka, aby se posadil. On se odmítavě zamračil. Muž zakroutil hlavou.
„Chceš mluvit ve stoje?“ Típl cigaretu. Donnie se zamračil.
„Odkdy ti ve stoje vadí?“ Rýpl si a posadil se. Mávl na barmana a objednal si pití. Luca ho mlčky sledoval. Připálil mu, když si mladík bez dovolení vzal jednu z jeho cigaret. On si povzdechl a napil se.
„Nechápu to. Proč už jsi nepřišel? Chtěl jsi přece víc.“ Muž se zamračil.
„Přišel.“ Překvapil mladíka. Otočil k němu hlavu a zopakoval slovo. Luca přikývl.
„Abych zjistil, žes mě vyměnil za někoho jiného.“ Pokrčil rameny. Donnie vytřeštil oči. Ten večer, hm? Povzdechl si.
„To byl... čekal jsem na tebe.“
„A zkrátil si čekání s ním?“ Zeptal se muž ironicky. Donnie se zamračil.
„Ne, hrozně se opil. Vůbec nic si nepamatuju. Vim, že to není omluva ale... prosím, snaž se to pochopit. Nikdy jsem s nikym nechodil. Nevázal se, ale s tebou...“ Povzdechl si a zakroutil hlavou.
„Bože. Ani neznám tvoje jméno, ale nechci, aby to jen tak skončilo.“ Přiznal. Luca přizvedl obočí. Ještě stále ho nepoznal, hm? No, není jediný.
„Jsem Luca.“ Překvapil mladíka. On se usmál a otočil k němu hlavu. Pak přizvedl obočí. Luca? Pomyslel si a všiml.
„Drakův asistent?“ Zatvářil se ještě víc překvapeně, když muž přikývl.
„Vypadáš... jinak.“ Řekl nakonec. Muž se pobaveně pousmál. Ano, on ví a je to naprosto úmyslné.
„Dřív jsem učil na Illuminiu. Jedna ze studentek se mě snažila sbalit, a když neuspěla nařkla mě, že jsem ji obtěžoval. Bohatá dcerka. Komu myslíš, že věřili?“ Donnie se zamračil.
„Hm. Proč jsi jim neřek, že tě ženský neberou?“ Navrhl.
„Co by na to asi řekli jejich rodiče?“ Mladík se zamračil. Jo, dokáže si představit, co by na to ty zbohatlíci řekli.
„Warren slyšel, co se stalo, a nabídl mi místo svého asistenta. Samozřejmě potom, co si poslechl mojí verzi.“ Donnie přizvedl obočí.
„Jen tak?“ Nechápal.
„Spíš protože se s Vicem nemají v lásce. Ředitel Illuminia.“ Vysvětlil, když mladík zopakoval jméno. On se pobaveně pousmál. Začíná mít o jejich řiditeli úplně jiné mínění. Ne, že by si ho dřív nevážil, ale teď... váží si ho ještě o něco víc.
„Chápu to tak, že ses nechtěl objevit v hledáčku nějaký další studentky? Proto ve škole vypadáš tak škrobeně, suše a...“ Přemýšlel nad správným slovem. Muž pobaveně přikývl.
„Hm a se studentem problém nemáš?“ Překvapil ho mladík. Luca se mu zadíval do očí. Jemně se pousmál a pokrčil rameny.
„Ne, když si ho vyberu.“ Donnie se jemně zachvěl. Sklonil hlavu. Až opatrně vztáhl ruku a položil muži na stehno. Naklonil se blíž.
„Čekal jsem každej pátek. Chtěl jsem se omluvit za tu svojí hloupou reakci a...“ Zavřel oči. Zhluboka se nadechl.
„Někam tě pozvat. Já nevim. Na večeři. Do kina. Kamkoliv.“ Překvapil muže znovu. On se spokojeně usmál. Taky se nechtěl vázat. Dřív než si na škole všiml jeho.
Mladík zamrkal, když ho chytl, a přitáhl k sobě. Pevně objal.
„Co kdyby tomu předcházel sex... na usmířenou?“ Pobavil Donnieho. On se odklonil a zadíval do karamelových očí. Usmál se.
„Bál jsem se, že to nenavrhneš, a já tě budu muset opít a zneužít.“ Pobavil tentokrát on jeho. Luca se zasmál a sklonil se k usmívajícím se rtům.
„To taky nezní špatně.“ Ochutnal. Donnie se pod dotekem nedočkavě zachvěl. Bože, už je to tak dlouho a on po něm vždy tak moc toužil. Chytl se pevných paží. Muž si ho přitáhl blíž a vpil se hlouběji.
„Půjdeme, hm?“ Zašeptal lehce zadýchaně. Donnie se odklonil. Stejně zadýchaně se usmál a přikývl.
„Fajn, měl bych to říct Warrenovi.“ Svezl se ze stoličky. Mladík s ním a následoval ho do vyššiho patra.
U jednoho z barů stál muž obklopený studentkami a studenty. Usmál se, když si všiml páru.
„Vše tak, jak má být?“ Luca přitakal a přidal, že jsou na odchodu. Jeho nadřízený zlehka pokčil rameny.
„Není třeba děkovat.“ Řekl nonšalantně.
„Tobě?“ Nechápal muž. Druhý se pousmál.
„Kdo tě sem vzal?“ Luca pobaveně zakroutil hlavou.
„Díky Warrene. Bav se.“ Kývl hlavou a vedl Donnieho pryč. On jen stačil mávnout na podzrav než je pohltil dav.
Vyšli před budovu. Oba zhluboka vdechli chladivý noční vzduch. Muž otočil hlavu.
„Bydlim asi deset minut odsud.“ Oznámil. Mladík přikývl. To je blíž než k němu. Pomyslel si a následoval svého společníka.
Sklonil hlavu. Usmál se a stiskl propletené prsty. Jo, s ním by to mohlo jít.
