kapitola I. - konec
Černá a bílá. Představující Světlo a Tmu. Jejich věčný boj. Vždy to tak bylo. Vždy spolu zápasily. Tak jako Světlí a Temní. Národ urostlých, zářivých bohů a pak. Pak tu byli ti, žijící ve stínech. Drobnější vzrůstem, štíhlí a pobledlí. Temných vlasů i očí. Hbití, nemluvní, chladní. Na pohled téměř bez emocí.
Světlovlasý muž se rozhlédl po temném lese. Kolem kmenů se valila těžká mlha a na obloze nebyla jediná hvězda. Jak kdyby na tom záleželo, přes husté koruny stromů by se jejich světlo stejně nedostalo. Pomyslel si a zabalil hlouběji do svého pláště. Vykročil za vzdalující se skupinou.
Má sebou své nejlepší muže. Měl by bejt v klidu. Ale. Už od rána jsou jeho instinkty napjaté a má zlý tušení. Rozhlédl se. Zlý tušení. Sykl povel.
Muži se jako jeden zastavili, přitom sáhli po mečích. Zvedl k nim ruku a zakroutil prstem. Nadechli se a nejistě ho sledovali. Připraveni. On hleděl někam do tmy. Měli by tu být v bezpečí. Měli by. V zemi nikoho, ale byl si téměř jistý, že... zavelel povel a rukou odrazil letící dýku.
Vojáci se schovali za stromy a on uslyšel tichý spokojený úsměv. Pak. Se před ním. Z noci. Z černého kouře zhmotnila temná postava. Zaútočila. Uzkými dlouhými dýkami. Couval před ní a rány vykrýval pokovanými chrániči na předloktích. Věděl, že jeho dlouhý měč je mu v tu chvíli na nic.
Ostří sklouzlo po kovu a muž chytl štíhlé zápěstí. Odhodil útočníka na strom. On se rozplynul. Muži se polekaně rozhlédli. Jeden z nich se sténaje svalil na zem. Jiný jen tak tak uhnul před ranou.
„Tohle je území nikoho a my jen procházeli!“ Rozhlížel se jejich velitel. V ruce bílý zářící meč.
„To vysvětluj těm mrtvolám za vámi.“ Odpověděla noc a další z mužů se svil. Ostatní zpozorněli. Dívka? Pomysleli si.
„Nerozumim. Nikoho jsme nezabili. Jen doprovázíme karavanu.“ Ozval se opět a pohledem zkontroloval vyplašeného obchodníka.
„Museli byste být slepí, abyste si jich nevšimli. Vaše stopy vedou pár kroků od těl.“ Nevěřila dívka. Zvedli hlavy. Někde nad nimi? Snažili se zachytit jakýkoli pohyb v korunách stromů.
„Prober se. Nevidíme to, co vy. V týhle tmě.“ Sledoval temnou masu. Pohla se a on zasténal bolestí. Srazila ho k zemi - ke krku přitiskla černé ostří.
„Lžeš.“ Zašeptala tvrdě. Muž se zadíval do bledé tváře. Přesněji do očí. Stříbrných jako samotný měsíc. Zbytek obličeje byl zakrytý černou látkou. Tak jako vlasy i tělo. Stříbrných. Zašeptala mysl.
„Odstupte!“ Poručila tiše, když se muži za ní pohli. Zacouvali a on ji omráčil. Jednou rychlou, tvrdou ranou. Svalila se na něj. Lehčí než závan větru.
„Provaz.“ Chytl ji. Oni ho zmateně sledovali ani jeden se nepohl. Patří k nim ale... dívka. Zaváhali. Muž zopakoval svůj příkaz.
Jeden z vojáků sebou cukl a od karavany přinesl kus provazu. Pomohl mu svázat štíhlé tělo. Nohy a ruce. Velitel chytl pouta, něco zašeptal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se jemně rozzářila. Muž vstal a oprášil se.
„Vy doprovodíte karavanu. Ty a zbytek ji odvedete do Stelly. Co nejrychleji a počkáte tam na mě.“ Voják vytřeštil oči a sledoval, jak velitel nasedá na koně a skrz hustý lesní porost míří pryč. Bez dalších slov či ohlédnutí zpět.
Zaskočený druh se otočil k ostatním.Tvářili se stejně, jako on se cítil.
„Hm. Tak do toho.“ Pokrčil rameny a sklonil se pro dívku. Zvedl ji, překvapen její lehkostí a drobností. Vlastně se s jejich dívkou ještě nesetkal. Pokud ano, nevšiml si. Neměl moc času všímat si. S mečem v ruce a vůlí přežít. Otočil se. Muži ho s trochu tupými výrazy sledovali. Zamračil se.
„Pohyb!“ Nesl ji ke svému koni. Strážci i obchodník sebou cukli a rychle poslechli.
Malá skupinka jezdců se zadívala na opevněné město. Stella. Ležela nejblíž hranicím jejich království, proto s nejsilnější obrannou silou. Proto sem? Přemýšlel jeden z vojáků a sklonil hlavu k dívce. Všiml si jeho výrazu – tam v lese. Jakoby ji poznal.
Zamračil se a zvedl oči. Mohutná brána se začala s duněním otvírat. Pomalu a ztěžka. Když je konečně pustila do města, zamířili do vojenské pevnosti obehnané vysokou zdí.
Jakmile muž zmínil jméno svého velitele, bez řečí jim nabídli pokoje a jídlo. Jemu samostatnou ložnici. Připoutal dívku k posteli a přešel k oknu. Zadíval se na temné nebe. Co teď? Brzy přijde ráno a i kdyby ne, stejně by neusnul. Ne teď a... Rozšířil oči. Pomalu se otočil.
Prohlížela si pouta. Hodnotila. Jejich pevnost a snad i kouzlo. Když se ujistila, že ji nepropustí, rozhlédla se. Ještě stále jemně otupělá. Pohled se zastavil na muži. Zamračila se.
„Proč?“ Zeptala se a on ji chvíli mlčky sledoval. Nemá strach? Vážně jsou...
„Odpověz!“ Poručila tiše. Zamračil se a sklonil hlavu. Zakroutil s ní.
„Já nevim. Dostal jsem příkaz.“ Pohoršil ji.
„A nezeptal ses?“ Nechápala. Pokrčil rameny.
„Jsem voják, neptám se. Plnim rozkazy.“ Bránil se. Odvrátila pohled, on přešel blíž.
„Heat odjel. A netušim, kam ani kdy bude zpátky.“ Vysvětlil, aniž by se ptala. Sklopila k němu oči. Stříbrné jako samotný měsíc. Stříbrné. Nemají mít temné oči? Uvědomil si. Zavřela je a povzdechla si.
„Surovec.“ Zabručela. Muž s jemným, omluvným úsměvem přikývl..
„Taky mě tim dost překvapil. Vlastně. Podívám se, možná to bude chtít obklad.“ Vzpomněl si a posadil se k ní. Začal stahovat pokrývku hlavy a šálu. Vytřeštila oči.
„Přestaň...“ Zmlkla, když se jeho pohled změnil. V lehce okouzlený.
Pomalu vztáhl ruku a až opatrně se dotkl dlouhých temných kadeří. Promnul mezi prsty. Nikdy dřív... Sklopil oči k ní. Všiml si výrazu. Nejsou tak úplně bez emocí, hm? Prohlížel si půvabnou tvář.
Opatrně rozvázal šálu a přitom hleděl do stříbrných očí. Jejich pohled se mírně zachvěl – muž sáhl ke kabátku a pomalu rozepl, pak pár knoflíků košile a zlehka odhalil bělostné rameno. Vklouzl rukou pod dívku a přizvedl k sobě.
„Rozhodně to bude chtít obklad.“ Zhodnotil temnou modřinu na zátylku a položil ji zpět. Zadíval se na ni. Mlčky ho sledovala. Lehce rozhalená, v husté černé záplavě. Srdce ho jemně šťouchlo v hrudníku. Opřel se o ruce kolem její hlavy a hleděl do očí. Stříbrných jako měsíc sám. Prostě to nešlo. Nedokázal jinak.
Pomalu se k ní sklonil. Světlé oči se rozšířily šokem.
„Co to...“ Vydechla, když ji po krku pohladily rty. Měkce a něžně.
„Omlouvám se, ale...“ Líbal hebkou světlou kůži a líbilo se mu to.
Vztáhl ruku a prsty pohladil odhalený dekolt. Zamířil níž až zavadil o košili. Rozepl další knoflík. Cítil, jak se hrudník zastavil v nádechu.
„Přestaň s tím!“ Poručila tiše. Neposlechl a zajel rukou pod. Byla tak drobounká. Úplně jiná než jejich ženy. Ty byly vysoké, bujného poprsí – krásné bohyně. Dokonalé ale ne... půvabné a křehké. Hladil zlehka drobná ňadra a líbilo se mu to. Moc se mu to líbilo.
„P-proč to děláš?“ Snažila se utýct před horkou měkkou rukou.
„Já nevím. Nemůžu si pomoct. Jsi tak...“ Stiskl štíhlý pas a zničeně vydechl do hebkého krku. Přivřela oči. Nikdy nebyla tak moc vyděšená. Patřil k Světlým. Ona spoutaná a taky. Nikdy se jí žádný muž nedotýkal. Ne jako ženy. Skoro se nemohla nadechnout, jak moc se bála.
Vytřeštila oči a ucukla tělem. Muž chytl černý pásek a rozepl. Po něm kalhoty a prsty vklouzly pod.
„P-počkej. Prosím. Přestaň.“ Prosila polekaně. Odtáhl se. Dívka se nadechla a zadívala do zlatých očí.
„Hrozně se bojím.“ Přiznala. Usmál se.
„Nemusíš. Neublížím ti. Nemám rád násilí.“ Pohladil zrůžovělou tvář. Zachvěla se a ucukla pohledem.
„Když už... když už k tomu musí dojít, nehci, aby to bolelo.“ Překvapila ho. Prsty otočil drobný obličej k sobě.
„Nikdy jsi...“ Zakroutila hlavou. Pohladil ji úsměvem a překvapil měkkým polibkem.
„Nebude, dobře? Jen se zkus uvolnit.“ Jak by mohla? Takhle a... vydechla a přizvedla bradu. Možná by i mohla. Přivřela oči.
Po jejím těle bloudily velké horké ruce a přenášely ji někam jinam. Někam, kde bylo teplo, měkko a nádherně. Hleděla do zlatých očí. Byly jako horký karamel. Jemně se zachvěla. Muž si stáhl košili a odhalil široká opálená ramena a hrudník. Nikdy neviděla. Nikdy necítila jejich horkou kůži na své. Nikdy se nedotkla.
„Chtěla bych...“ Vydechla pod rukou. Zvedl k ní oči. Ona své k poutům. Muž trochu vystřízlivěl. Nadechl se a chvíli přemýšlel. Pomalu chytl pouta. Něco zašeptal. Záře zmizela a provaz povolil. Stáhl ho.
Promnula si zápěstí a pak zvedla oči k jeho. Chvějící se prsty se pohly a až opatrně dotkly opálené paže. Horká a pevná, jak si myslela. Vztáhla i druhou ruku a pohladila nahý hrudník. Cítila srdce. Tlukot někde uvnitř. Rychlý a silný.
Jemně se pousmála a trochu ho uklidnila. Natáhl se ke kotníkům. Stáhl provaz i z nich. Vrátil se k dívce. Čekala na něj, zrůžovělá, chvějící se a toužící. Usmál se a sklonil k měkkým rtům. Jemně ucukla hlavou, ale pootevřela je. Něžně se vpil. Pak do jejího těla. Pomalu, něžně a hluboce.
Velitel zpomalil zadýchaného koně a ještě než zvíře úplně zastavilo, seskočil na zem. Podal otěže strážci a vydal se do pevnosti.
„P-pane.“ Pozdravil ho jeho voják. Nemohl se tvářit víc nejistě. Obzvlášť po otázce: Kde je? Zamračil se a ucukl pohledem.
„Ona... ona tu není.“ Utekl téměř, když k němu jeho nadřízený otočil hlavu. Zopakoval poslední slovo. Voják polekaně přikývl.
„Zmizela. Ona i... už včera.“ Popoběhl, když se Heat vydal chodbou. Nasměroval ho a oba se zadívali na prázdnou ložnici.
„Co to má, zatraceně...“ Nechápal velitel. Podřízený nešťastně zakroutil hlavou.
„Hlídal ji Flash a... takhle jsem to tu večer našel. Nesl jsem jí večeři.“ Vysvětloval. Muž sledoval postel. Otočil hlavu a pohled se ptal. Voják ucukl svým.
„Ptal jsem se strážců u brány. Viděli ho odjíždět... vezl tělo.“ Proč jí, probůh, nesl tu hloupou večeři? Přemýšlel nešťastně, když se muž zeptal. Přikývl a pokračoval.
„Nedokázali říct, zda žila nebo ne.“ Heat se zamračeně svezl na postel. Zaklel a promnul si oči.
„Zatraceně, Flashi. Co sis myslel?“ Velel mu dlouho. Byl víc přítel než podřízený. Myslel si, že ho zná. No. Očividně se pletl.
„P-pane?“ Ozval se muž nejistě. Druhý zakroutil hlavou a zvedl k němu zelené oči.
„Říká ti něco jméno Mist?“ Voják dokonale pobledl až obezředně přikývl. Jeho velitel se zničeně pousmál.
„No, tak ona je Luna. Jeho sestra.“ Vyděsil ho. Ještě víc následující větou.
„Chtěl jsem ji vyměnit za vojáky, který zajali. Jsou na cestě sem a hádej, kdo je s nimi.“ Mluvil klidně a tiše. Druhý muž se skoro rozbrečel. Žertuje?
„C-co budeme dělat?“ Velitel zakroutil hlavou, že netuší. Nadechl se a vstal.
„Musíme doufat, že ona žije, a že s nim bude rozumná řeč. Dorazí večer.“ Dodal a šel pryč.
Pevnost se probrala k životu.
Velitel Světlých seděl na svém koni a sledoval přibližující se noc. S ní přijížděli temní jezdci. Slunce zapadlo - oni stanuli proti sobě. Jeden z Temných se svezl na zem a přešel blíž. Za ním přicházeli spoutaní zajatci. Špinaví, lehce potlučení ale živí. Pomyslel si a sledoval postavu v černém.
Slyšel o něm legendy. Nejlepší, nejrychlejší, snad všechna nej, co se boje týče. Zároveň ale označený. Stejně jako sestra. Říkalo se, že jim požehnal sám Měsíc. Proto stříbrné oči, tolik netypické pro jeho druh.
„Kde je?“ Zeptal se aniž by pozdravil. Heat se zamračil a nadechl.
„Než se rozhodneš je zabít... jsem si jistý, že žije.“ Temný se mu zadíval do očí.
„Rozveď to.“ Poručil tiše. Voják si povzdechl a vysvětlil mu svá slova. Mist chvíli mlčel.
„Proč by ji unášel?“ Zeptal se. Velitel pokrčil rameny.
„Upřímně? Netušim. Znám ho dlouho a...“
„Tak proč jsi si tak jistý, že žije?“ Přerušil ho Temný. Světlý se zamračil.
„Právě protože ho znám. Nevěřim, že by jí ublížil.“ Řekl bez jediného zaváhání. Hrdý a jistý. Jeho sok se na něj zadíval. Sklonil hlavu. Zdálo se, že přemýšlí.
„Zůstal tu provaz, kterým byla spoutaná.“ Vzpomněl si velitel. Druhý zvedl oči.
„To mě má uklidnit?“ Zeptal se ironicky. Heat pokrčil rameny.
„Může to znamenat, že s ním jela dobrovolně.“ Nebo že je mrtvá. Doplnil ho Temný a otočil se na své. Přesněji na zajatce. Chvíli je mlčky sledoval. Je noc. Dokáží zmizet během mrknutí oka, ale ne s nimi.
„Puste je.“ Řekl tiše.
„Pane?“ Zeptal se voják. Mist se zamračil a zopakoval rozkaz.
„Já své slovo dodržel. Je řada na tobě.“ Překvapil muže a otočil k němu hlavu. Jakoby se všechny hvězdy z nebe shlukly v jediném místě. V jeho očích.
Temní propustili zajatce, pak se na rozkaz svého velitele ztratili v noci. Zůstal sám. Obklopen nepřáteli. Přesto klidný a hrdě jistý. Nemůže si tolik věřit, nebo ano? Takže věří jeho slovu. Napadlo Heata a cítil se stejně hrdý.
„Nikdo jiný, jen ty. Povedeš mě.“ Poručil Mist a on trochu váhavě přikývl. Copak ví kam?
„Říkal jsi, že ho znáš. Pak musíš vědět, kam odjel. Kde se cítí v bezpečí.“ Pokračoval muž, jakoby četl myšlenky. Druhý se zamyslel. To ano. Zná ho. Dlouho. Potkali se náhodou a on ho nechal převelet ke svým mužům. Tak moc si sedli a on mu věřil. Tak proč ksakru tohle? Zamračil se a přikývl. Vlastně možná tuší... kam. Uvědomil si. Otočil hlavu k jednomu z vojáků.
„Nechte nám připravit zásoby na cestu.“ Temný začal protestovat.
„Chceš se zdržovat sháněním jídla po cestě?“ Nechci se jídlem zdržovat vůbec. Zavrčel muž a pobavil ho.
„Já ano.“ Pohoršil on jeho a otočil hlavu k vojákovi. Přikývl. Muž ho napodobil.
Dva jezdci vyrazili na cestu. Jeden druhému cizí přesto jednotní v cíli. Prosbě. Aby dívka stále žila. Cestovali mlčky a rychle. Když se na východě objevil jemně zářící obrys, drobnější z jezdců zpomalil svého koně. Druhý také.
„Problém?“ Zeptal se. Muž sledoval obzor. Je v jeho rukou. V jeho zemi. Brzy se nebude mít kam schovat. Přemýšlel. Ještě stále by mohl... zamračil se. Ale ona je tu taky.
„Nechystám se ti vrazit nůž do zad.“ Překvapil ho Heat. Otočil k němu hlavu a zadíval se do zelených očí.
„Nechtěl jsem jí ublížit. Jen jsem chtěl svoje muže. I pro mě jste legendou, co si zaslouží zemřít v boji.“ Překvapil ho ještě víc. Všiml si a přizvedl obočí. Zdá se mu to nebo... Mist se zamračil a stáhl se hlouběji do svého černého pláště.
„Ztrácíme čas.“ Popohnal koně. Znovu se zamračil a opět ho zpomalil.
„Ty pro mě taky.“ Překvapil muže a vyrazil. On se za ním s úsměvem zadíval. Zrůžověl, hm? Teď už si byl jistý. Netušil proč, ale cítil spokojenou radost.
Pozdě odpoledne konečně zastavili, aby se najedli. Heat se unaveně svezl na velký kámen, potom co se postaral o svého koně. Mist chvíli váhal, ale pak se posadil k němu.
„Co se nachvíli vyspat?“ Navrhl Světlý a pohoršil Temného.
„Nechce se mi.“ Odsekl. Muž se zamračil a zakroutil hlavou.
„Nespal jsem tři dny. Potřebuju se aspoň trochu prospat.“ Zdůraznil. Mist přijal zabalený balíček s jídlem a chvíli si ho prohlížel. Rozbalil a ochutnal. Dobré. Pomyslel si a nálada se trochu rozjasnila.
„Prospi se. Budu hlídat.“ Překvapil muže. On jeho úsměvem a podal mu láhev.
Po jídle Heat opravdu usnul. Na kameni, v sedě, ruce zkřížené na prsou. Temný si oprášil drobky a naklonil se k němu. Zadíval se do spící tváře. Byla jako tvář slunce. Jasná, pravidelná a přitahující oči. Tvář zarostlého slunce. Uvědomil si několikadenní strniště a pousmál se tomu.
Opřel se o ruce a zadíval na nebe. Bylo jemně zbarvené západem, jasné a daleké. Krásné. Pomyslel si. Ve skutečnosti měl barvy slunce rád. Jejich teplo a... vytřeštil oči.
Heat se mu opřel o rameno. Pak se mu svezl do klína. Mist zaskočeně seděl, paže ve vzduchu a netušil, co dělat. Až opatrně se dotkl jeho ramene a naklonil se blíž. Hm. Spí. Pěkně tvrdě. Povzdechl si.
„Jsi těžký.“ Napomenul ho, přestože věděl, že zbytečně.
Velitel Světlých pomalu zamrkal a otevřel oči. Zadíval se na temnou krajinu před sebou. Noc. Napadlo ho. Otočil se na záda a překvapeně se zadíval na muže. On k němu sklonil hlavu.
„Dobré... odpočatý?“ Zeptal se nakonec. Heat přikývl. Víc než by čekal. Nemohl spát tak dlouho, nebo ano?
„Dobře, tak bys mě mohl pustit.“ Poručil Temný a on se vzpamatoval. S omluvou se posadil. Uvolněně protáhl.
„Na kámen se na něm spalo dost dobře.“ Zívl a rozčílil Mista.
„Jaký kámen, vždyť jsi...“ Zmlkl, když se muž s úsměvem otočil a poděkoval. Temný zamrkal. Zamračeně vstal a šel ke svému koni. Lehce uražený nebo rozčílený. Heat si nebyl jistý. Ať tak či tak. Bylo to půvabný. Zarazil se. Půvabný? Přemýšlel a nasedl na koně.
Cestovali celou noc. K ránu je zastavila široká řeka. Mist se rozhlédl po rychlé hladině. Otočil hlavu ke svému společníkovi.
„Most?“ Zeptal se jednoduše. Heat zakroutil hlavou.
„Pokud vim, stával tady. Muselo se tudy prohnat něco silnýho. Nevim o tom, že by byla tak rychlá a široká.“ Sesedlal a šel blíž k vodě. Mist ho zamračeně napodobil. Zadíval se do zakalené vody.
„Nejsem dobrý plavec.“ Přiznal. Velice nerad a nesouhlasně. Světlý k němu sklonil hlavu.
„Já ano, ale... ne tak.“ Kývl hlavou k řece.
„Myslim, že po proudu bejval brod. Mělo by to tam bejt lepší.“ Navrhl. Temný přikývl a opět nasedli. Kopírovaly říční tok. Téměř celý den.
Mist otočil hlavu. Heat zrychlil koně a ujížděl někam pryč. Nechápavě ho sledoval. Rozšířil oči. Někde uprostřed řeky stál koňský povoz se senem. Na něm vyděšený sedlák s dcerou a ženou. Bez koní. Řeka tu naštěstí byla rozlitá do stran a proud nebyl tak silný.
Heat prudce zastavil koně. Otec rodiny si ho všiml a začal volat o pomoc.
„Vezmu tu mladší, je menší.“ Ozvalo se vedle něj. Než otočil hlavu, Mistův kůň vběhl do kalné vody a zamířil k povozu. Heat se pousmál a vyrazil za ním.
„Převezem je, pak se vrátim pro tebe.“ Otec přikývl a pomohl své ženě. Pevně se chytla vysokého jezdce a slz trochu ubylo. Objal ji kolem ramen a stiskl koně. Rozšířil oči.
„Ty... Ty jsi..!“ Vyjekla dcera a prala se s drobným jedzcem. Kůň se začal nervózně zvedat na zadní. Výš a výš. Muž zapadl do vody. Než se vzpamatoval, proud ho strhl sebou. Dívka ho vyděšeně sledovala. Heat vyrazil ke břehu.
„Vem si jeho koně!“ Zavelel k muži a dál si ho nevšímal. Na břehu postavil ženu a popohnal koně. Očima stále sledoval drobný černý stín, snažící se udržet nad hladinou.
Předjel ho a konečně skočil do vody. Tělo se ztratilo pod vodou. Zatraceně. Zamířil k místu, kde by se měli potkat. Poslepu sáhl do vody. Srdce zapomnělo tlouct. Vydechlo. Prsty se dotkly látky. Pevně ji sevřel a zabral. Proud je nesl dál, ale blížili se ke břehu.
S pomocí svého koně vytáhl drobné tělo a unaveně se vyhoupl k němu. Odhrnul temnou látku.
„Miste?“ Poplácal ho. Naklonil se blíž. Muž se mu rozkašlal do obličeje. Otočil ho čelem k zemi a uvolněně se svalil vedle něj.
„Už je to dobrý.“ Položil ruku na štíhlá záda. Vlastně si nebyl jistý, koho zrovna uklidňuje. Jeho nebo sebe? Temný se konečně nadechl a otočil k němu hlavu.
„Díky.“ Popotáhl. Vyděšený, zmáčený a vděčný. Heat se jen pousmál a zavřel oči. Pak překvapeně zamrkal. Muž se k němu vrhl a objal ho. Pevně stiskl.
„Hrozně jsem se bál. V životě jsem se tak nebál.“ Mluvil z něj šok a srdce. Kdo vymyslel to, že nemaj emoce? Objal ho Světlý nechápavě kolem ramen.
„Jo. To já taky.“ Pohladil černé vlasy.
„M-moc se... hrozně mě to mrzí.“ Otočil hlavu a zadíval se na tříčlennou rodinu. Ženy se držely muže a dcera je nešťastně sledovala. S úsměvem se posadil.
„Nic se nestalo, nemám pravdu?“ Sklonil hlavu. Temný si otřel obličej a prohrábl krátké vlasy. Zakroutil hlavou. Ničeho jiného nebyl schopný. Ještě se třásl, k tomu se přidával chlad z mokrého oblečení.
„Bydlíme nedaleko, tak...“ Navrhl otec. S díky přijali a následovali je do jejich domu.
Zabalení v suchém oblečení a dekách seděli u stolu a srkali horký čaj. Přitom se krmili domácími buchtami. Už klidní a spokojení. Téměř. Mist se držel těsně u Heata, jakoby se u něj cítil víc v bezpečí. Klidnější a jistější. Sám tomu nerozuměl. Díky svým očím si v dětství hodně vytrpěl. Nejen v dětství. Protože se lišil. Musel být tvrdší a lepší než ostatní, aby si získal respekt. Vzbudil strach. On i Luna. Naučil se spoléhat jen na sebe a na ni. Ale.
„Jsou výborný.“ Pochválil Heat hospodyňce a ona jemně zrůžověla. Nejradši by mu skočila kolem krku a umačkala ho, jak mu byla vděčná. Jim. Otočila hlavu k drobnému černovlasému muži. Nikdy žádného z nich neviděla. Měl krásnou tvář a vycházel z něj zvláštní chlad, ale zároveň působil křehce a půvabně. Ještě stále polekaný a nejistý. Mlčel. Krmil se velkou buchtou a v druhé ruce držel velký hrnek. Tělem přitisklý k druhému muži.
Rozhlédl se po pokoji. Ložnice. Velká postel, pár skříněk, něco na umytí a víc nic. Povzdechl si a vešel. Manželé jim nabídli pohostinství svého domu i přes noc. Nesouhlasil, ale žena jim vyprala oblečení a to nestačilo uschnout.
Otočil se. Heat vešel za ním a zavřel dveře. Lehce to bouchlo. Omluvně se pousmál a rozhlédl se po pokoji. Posadil se na postel. Temný ho nesouhlasně sledoval. Už byl opět klidný a sám sebou. Trochu pohoršený ze svého chování a pocitů. Možná víc zaskočený.
Posadil se z druhé strany postele a pomalu začal svlékat. Postel mírně zavrzala a prohla se. Rychle se otočil. Heat se bez rozpaků svlékl a vklouzl pod lehkou peřinu. Polonahý, krásný kus chlapa. Malý bůh.
„Jsem polomrtvej.“ Protáhl se a strčil ruce pod hlavu. Mist ho mlčky sledoval. Ne. Není polomrtvej, ale pokud se bude chovat tak... tak... mohl by být. Hodně brzy. Přemýšlel pohoršeně a sám nechápal proč. Co ho tak rozčílilo. Otočil se zpět. Stáhl si teplou venkovskou halenu a kalhoty pak rychle vklouzl pod peřinu, zády k druhému muži.
„Dobrou.“ Usmál se Heat a lehl si na bok. Čelem k němu. Mist něco zabručel a snažil se usnout. Hlavně rychle, aby už neměl ty divné pocity. Z něho.
Mluvil pravdu - včera ráno. Nikdy se nepotkali, ale slyšel o něm. Tak asi jako každý. Hrdý ale ušlechtilý. S jasnou myslí a upřímným srdcem. Tvrdý ale spravedlivý. Jeden z velitelů Království Světla. Vojáci k němu vzhlíželi a ženy ho milovaly. Hodně žen. To také slyšel. S jeho zářivým úsměvem a světlem v očích mu žádná nedokázala odolat, pokud projevil zájem. A on projevoval. Často a rád.
Vlastně byl úplný opak. Jeho úplný opak. On nezářil a neusmíval se. Nevzhlíželi k němu, báli se ho. Jeho i Luny. Už kvůli jejich očím. Nikdo si nebyl jistý, zda je to dobré či zlé znamení. Většina se přikláněla k druhému. Ale proč nevyužít jejich schopnosti boje a vedení? Věděl, že je využívají. Jen trpí, ale tak jako většina i oni dva chtěli někam patřit.
Zamračil se a zachumlal hlouběji pod peřinu. Opravdu by měl už raději usnout. Snažil se, ale spánek jednoduše nepřicházel. Ani přes emotivní dny, únavnou cestu a ještě únavnější ráno. Přestože několik dní nespal. Pravidelný tichý dech za jeho ramenem mu taky moc nepomáhal. Klidně si spí a on zatím... pomyslel si nesouhlasně a lehl na záda. Otočil hlavu k muži.
Povzdechl si. Opravdu by mu měl tolik věřit? Dokonce věří, že Luna žije. Zadíval se do opálené tváře. Ale jeho instinkty se obvykle nemýlí. Vztáhl ruku a zastavil kousek od klidného obličeje. Zamračil se a chtěl se otočil zpět. Vytřeštil oči. Heat mu to nedovolil. Chytl ho kolem pasu a přitáhl se k němu. Částečně ho zalehl, hlavu schovanou pod jeho bradou.
Mist šokovaně ležel. Dvakrát téměř během jednoho dne? Co to s tím chlapem je? Rozčiloval se v duchu. To si ho plete s jednou ze svých milenek, nebo co? Navíc. Nemohl by se oholit? Hrozně škrabe! Snažil se osvobodit. Naprosto zbytečně. Muž ho přesahoval silou i vahou.
Zhluboka se nadechl a vzdal. Zadíval se do stropu. Jestli včera netušil, co dělat, nyní byl úplně bezradný. Chvíli přemýšlel, zda by ho neměl jednoduše vzbudit. Silným, tvrdým úderem. Někdy během svých myšlenek usnul. Klidný a spokojený, objímající pevné, opálené tělo.
Heat se jemně zamračil. Někdo s ním zatřásl a snažil se ho probrat. Otevřel oči a vdechl cizí vůni. Byla příjemná a... někdo s ním znovu zatřásl.
„Co se ksakru...“ Zmlkl při pohledu na spícího muže. Promnul si obličej a hledal zdroj... Pán domu ho nervózně sledoval.
„Můj pane. Vesnicí projíždí vojáci. Myslím, že hledají vás.“ Překvapil ho. Cože? Nechápal mozek a snažil se probrat. Jak je? Proč? Přemýšlel. Sedlák zakroutil hlavou a vysvětlil.
„Hledají dva muže, jeden z nich má být...“ Nedořekl a podíval se na Temného. Stále spal. Dokonale spokojený a klidný.
„Nevím, zda je to pravda a je mi to jedno.“ Ujistil ho muž. Mluvil tiše a opatrně.
„Prý jsi zradil království tím, že jsi mu pomohl utéct.“ On se posadil a Mist se konečně probral. Lehce zmateně se rozhlédl.
„Zradil? O čem to ksakru...“ Nechápal Heat. Vesničan zakroutil hlavou.
„Já, já nevím, můj pane. Jen jsem tě chtěl varovat a...“ Velitel Světlých přikývl.
„Nemusíš se bát, odjedeme co nejdřív. Nechci vás ohrozit.“ Uklidnil ho muž. On se omluvně pousmál.
„Omlouvám se, že pro vás víc nemohu udělat. Zachránili jste nás a...“ Heat se pousmál a položil mu ruku na rameno.
„Udělal jsi dost.“ Otočil hlavu k Temnému. Nejistě přihlížel.
Oba se zadívali na malou skupinu vojáku, která se usadila na kraji vesnice. Byli mokří, prochladlí a snažili se zahřát. Asi bude mít tu řeku nakonec rád. Pomyslel si Heat a popohnal koně. Mist ho následoval.
„Hledají nás?“ Zeptal se. Světlý se zamračil a přikývl. Po otázce proč, ještě víc.
„Někomu se nelíbí, že se snažim dodržet svůj slib.“ Vysvětlil nesouhlasně. Mist chvíli přemýšlel.
„Nebylo by lepší vydat mě? Očistil bys své jméno.“ Pohoršil muže. On se zamračil a zadíval před sebe.
„Ne, zaplival bych ho tak jako všechno, čemu věřim.“ Pohled Temného se zachvěl. Prudce zastavil koně. Světlý se nejistě otočil a přibrzdil svého, otočil zpět.
„Zapomeň na to, že tě...“ Zmlkl, když k němu Mist zvedl oči. Byly plné slz. On zakroutil hlavou.
„Jak? Jak to děláš, že jsi tak.“ Stiskl křečovitě otěže a zavřel oči. Heat ho nejistě sledoval.
„Jsi tak a já. Já se jen... snažím přežít. Plním a vydávám rozkazy, kterým nevěřím. Žiju v zemi, která je mi cizí. Mezi těmi, kterých se svým způsobem bojí. Přesto se snažím, aby mě přijali za svého.“ Řekl nešťastně.
„Snažím se zavděčit a dělám to, co se ode mě očekává. Vždy poslušný a...“ Světlý se zamračil a přejel blíž. Položil ruku na štíhlé rameno. Temný polekaně zvedl hlavu. Muž se laskavě usmál.
„Nemůžeš nás dva srovnávat. Vyrůstali jsme v jiných podmínkách. Měl jsem rodinu a přátele, co mě podporovali.“ Mist popotáhl a zadíval se mu do očí.
„Ale... proč mám pocit, že na mém místě bys byl stále takový. Tak nesnesitelně... hrdina.“ Zamračil se nesouhlasně a ztrápeně. Heat přizvedl obočí. Hrdina. Pomyslel si a nedokázal jinak než jemně zrůžovět. S úsměvem přizvedl drobný obličej k sobě.
„Neděláš teď ty něco, čemu věříš? Už jen to, žes nechal jít mé muže.“ Překvapil ho. On znovu popotáhl a zamyslel se.
„M-možná, ale to je něco jiného. Jde o mou sestru. Je všechno, co mám.“ Světlý jemně sestřel slzy.
„Na tom nesejde.“ Pustil ho a chytl otěže.
„Hm. Ještě jsme to tvoje všechno nenašli. Měli bysme pokračovat.“ Stiskl koně, zvíře okamžitě vyrazilo. Mist se za ním zaskočeně zadíval. Vztáhl ruku a dotkl se své tváře. Teplé měkké prsty. Laskavé a něžné. Ještě stále je cítil. Ne. S Heatem nic není, to s ním je něco v nepořádku. Pomyslel si a popohnal svého koně.
Během cesty se museli vyhýbat několika hlídkám. Všechny měly jasný cíl. Najít je dva. Cestovali celý den až opět přišla noc.
Mist z ničeho nic zavelel tichý povel a zastavil. Heat nejistě s ním – pohledem se ptal.
„Vojáci, kus před námi.“ Světlý se zadíval do tmy. Kde jako? Snažil se spatřil světlo, stín vlastně cokoliv. Než se stačil zeptat, Temný pokračoval.
„Naši.“ Překvapil ho. Rychle slezl z koně a rukou chytl jeho tlamu. Kdyby náhodou. Muž ho napodobil.
„Tady?“ Zeptal se Heat tiše a nechápavě. Mist pokrčil rameny.
„Zjistím, co tu dělají. Možná... myslí, že potřebuji pomoct.“ Řekl s nadějí v hlase a vytratil se v noci. Muž zakroutil hlavou a chytl jeho koně. Jak tohle ksarku dělaj? Povzdechl si.
Pak jednoduše čekal. Nic jiného mu vlastně nezbylo. Moc toho neviděl, oheň rozdělat nemohl a sám nikam chodit nechtěl. Co kdyby kolem běhalo víc Temných? Jeden z nich se zhmotnil přímo před ním. Zastavil sám sebe před hlasitou nadávkou. Uklidnil srdce a tázavě se podíval na svého společníka. On zamračeně zakroutil hlavou.
„Nepřijeli pomoct.“ Řekl jen a stáhl se hlouběji do svého pláště. Vzal si otěže.
„Může jich tu být víc, měli bychom raději jet.“ Pohladil svého koně – společně vykročili. Heat ho chytl.
„Počkej, co se stalo?“ Otočil ho zpět k sobě. Mist ucukl pohledem, střibrné oči plné bolesti. Hluboké a letité.
„Zapomeň na to. Musíme jet.“ Snažil se mu vytrhnout. Muž ho nepustil, pevněji stiskl jeho paži a zamračil se.
„Nikam nepojedu, dokud mi neřekneš, proč tu jsou.“ Řekl tvrdě. Temný vztekle zvedl hlavu.
„Na tohle nemáme čas!“ Vyštěkl. Světlý pokrčil rameny.
„Pak bys měl mluvit rychle.“ Řekl klidně. Mist zalapal po dechu. Jemně se stáhl, jakoby chtěl někam utéct. Pryč. Daleko. Od všech. Bezradně zakroutil hlavou.
„Přijeli ji zabít.“ Řekl tiše. Heat ho pustil a nechápavě se zeptal. On přikývl.
„Tak aby to vypadalo, že ji zabil on. Na tvůj příkaz nebo možná ne. Na tom nesejde. Co bys udělal na mém místě? Nechal to být? Nebo bys...“ Mluvil tiše. Zlomený a sám. Nadechl se a zvedl oči.
„Prostě jenom dobrá příležitost, jak se tě zbavit.“ Pokrčil rameny, jakoby to bylo naprosto všední. Nebo se snažil, aby to tak vyznělo. Světlý zamračeně zakroutil hlavou. Chytl ho a přitáhl k hrudníku. Objal kolem ramen. Překvapený Mist se zapomněl bránit.
„Nedovolim jim to, dobře? Jim ani nikomu jinýmu. Neublíží vám. Tobě ani jí.“ Zašeptal muž do černých vlasů a pevně ho stiskl. Temný zaskočeně zvedl oči.
„Jsi si... jsi si vážně nějak moc jistý, že žije.“ Zabručel, ale srdce ho jemně šimralo v hrudníku. Šimralo a hřálo. Heat se usmál a položil dlaň na bělostnou tvář.
„Hm. To protože začínám tušit, proč ji unesl.“ Překvapil muže. On se nechápavě zeptal. Světlý se znovu pousmál a pomalu se k němu sklonil.
„Prostě jenom takovej pocit.“ Pohladil rty svými. Mist se mu zachvěl v náruči a opět netušil, co by měl dělat. A znovu kvůli němu. Bránit se? Praštit ho... Odpovědět? Přivřel oči a opatrně tak udělal. Odpověděl. Heat se spokojeně usmál a přitáhl si ho blíž. Výš k sobě. Vpil se. Měkce a něžně.
Svezl se na zem a muž s ním. Držel se ho kolem krku, přitom odpovídal polibkům. Rozechvěle ale hluboce. Když se Heat zlehka odtáhl, nadechl se a zadíval do zelených očí.
„Asi... měli bychom pokračovat. Pryč odsud.“ Připomněl a jemně přivřel oči, když ho po krku pohladily rty. Horké a laskavé. Heat s úsměvem přejel prsty po světlé kůži. Byla hebká a jemná jako dívky ne muže.
„To asi nepůjde.“ Zakroutil hlavou. Mist ho od sebe odtáhl a pohledem se ptal. Muž se pobaveně usmál. Sklonil se k pootevřeným rtům.
„Nechce se mi.“ Pokrčil rameny a pohoršil svého drobného milence. Jeho drobný milenec. Pomyslel si a musel se pousmát. Kdo by to byl čekal? Že ho někdy bude držet v náruči. Že se mu to bude tak moc líbit. Jeho blízkost, polibky, doteky a to co přijde, se mu bude líbít ještě mnohem víc. Byl si jistý.
„Ale... cokdyž nás uslyší nebo uvidí nebo...“ Snažil se Temný. Heat se znovu usmál a zlehka ho přizvedl. Položil do vysoké trávy. Naklonil se nad ním.
„Pak bys měl radši zmlknout a tiše se mi oddat, hm?“ Sklonil se ke rtům a svými umlčel další protesty. Mist se jemně zachvěl a objal široká ramena. Nechal si stáhnout plášť i košili. Hladit a líbat nahou kůži. On sám hladil a líbal.
Zadržel dech, když Heat přejel prsty po plochém břiše a pokračoval níž. K lemu kalhot. Zručně je rozepl a vklouzl dovnitř. Políbil pootevřené rty a přitom pohladil vzrušení. Jen zlehka, ale Mist hlasitě vydechl a přizvedl se proti němu. Stiskl ho v pažích.
Muž se usmál a dlaní ho objal. Zadržel další vzdech svými rty a pohl rukou. Zadíval se do stříbrných očí.
„Zapomněls? Tiše.“ Zašeptal a vyvolal vyčítavý pohled.
„T-to je tvoje chyba.“ Zabručel Mist. Heat se znovu usmál a pokračoval ve své něžné péči. Stupňoval touhu a kochal se pohledem na krásné tělo. Na jeho něhu, oheň v očích. Na jeho odevzdání a důvěru.
Opřel se o ruce a pomalu pohl boky. Drobný milenec ho sevřel lýtky. Prsty si zakryl pusu. Druhou pevně stiskl opálenou paži. Nadechl se a zadíval do zelených očí. Jemně přivřel své, když se muž znovu pohl. Znovu a znovu a on se ho držel a dokonale zapomněl na své druhy. Na vše kolem. Vnímal jen zelený pohled a pevné, horké tělo. Měl pocit, že ho spaluje, pohlcuje. Miluje.
Heat se protáhl, pak opět objal štíhlé tělo. Otevřel oči, rty pohladil mužův spánek a stiskl ho v pažích. Vdechl jeho vůni. Pohladil tvář a sklouzl ke rtům.
Mist pomalu zamrkal. Pohled se setkal se zeleným. Nebyl si jistý proč, ale zrůžověl. Vzpomněl si proč a dokonale zrudl.
Muž se pobaveně sklonil k jeho rtům. Ležel za ním. Temný se mu opíral o hrudník, dokonale schovaný v mohutné náruči. Přes sebe měli hozený černý plášť, na Heatově leželi.
„Dobré ráno.“ Pozdravil. Mist něco zabručel, ale nedokázal odolat. Otočil se a zachumlal hlouběji do pevné ale hlavně horké náruče. Příjemně horké. Vydechlo tělo uvolněně a on musel souhlasit.
Heat ho pohladil po zádech. Laskavě a měkce.
„Jsem sám proti sobě, ale teď už bysme vážně měli vyrazit.“ Užíval si jejich vzájemnou blízkost.
Dva jezdci se zadívali na táhnoucí se pohoří. Někde mezi horami se nacházelo horské pleso s vesnicí. Stála na břehu Jezera Zrcadel. Hladina se blyštěla takovým způsobem, že opravdu připomínala povrch zrcadla. Někteří věřili, že zrcadla se ve skutečnosti nacházají na jeho hlubokém dně a dodávají mu nádech kouzla. Kouzlo. Právě o něm Flash mluvil, když mu místo popisoval. Snažil se doufat, že jen jemu. Jako dobrému příteli a že zde opravdu hledá útočiště. Vždy tvrdil, že se sem jednou vrátí až bude čas na rodinu a děti. Zároveň mluvil o ne zrovna snadném přístupu k vesnici. Kdo hory neznal, snadno se v nich ztratil.
Mist otočil hlavu a pohledem se ptal. Heat si povzdechl a zvedl oči k horám. Snad si to pamatuje dobře. Proč si to ksakru nenechal ukázat na mapě? Pomyslel si nevrle. Na druhou stranu. Copak moh´ tušit, že sem někdy skutečně zavítá?
Popohnal koně a vydal se po horské stezce. Tu nebyl problém najít. V horách bylo několik vesnic a cest, některé vedly přes. To byl problém. Vydat se po správné. Dle Flashových slov se cesty dost podobaly a pro „usnadnění“ nebyly značené. A oni si nemohli dovolit bloudit. Bůhví, kde jsou jeho muži a bůhví, kde jsou ti jeho. Podíval se na svého společníka. Mlčky ho následoval a rozhlížel se.
Vycítil pohled. Tváře jemně zrůžověly. Zamračil se, snad aby zakryl rozpaky.
„Pokud je tak těžké najít ho. Odkud o něm ví on?“ Zeptal se. Světlý pokrčil rameny a zaměřil se na cestu.
„Šťastná náhoda. Cestoval přes hory a ztratil se.“
„To se tedy musel ztratit.“ Zabručel Temný a pobavil ho. Jo, to asi jo. Pomyslel si a vedl ho horskými stezkami. On. Se naštěstí neztratil. Nebo možná ano. Tak či tak se před nimi rozprostřelo průzračné jezero v širokém údolí. Jeho hladina připomínala povrch zrcadla. Na jeho břehu stála malá vesnice, obklopená loukou. Barevnou, vonící loukou.
Mistův dech se zastavil na rtech, on se s úžasem rozhlížel. Kouzlo. Zašeptala mysl. Bylo druhé ráno ode dne, kdy vstoupili do hor a vše se pomalu probouzelo. Květiny, vesnice – nový den. Pousmál se a otočil hlavu. Heat napodobil výraz a pak překvapil ho lehkým polibkem. Cesta horami byla náročná a on téměř zapomněl... nebyl čas myslet na... povzdechl si a raději se vrátil pohledem na vesnici. Druhý muž s ním. Oba vytřeštili oči, když domy pohltil černý opar.
Flash vyšel z malého domku a protáhl se. Vdechl vůni rána s příchutí hor a chladivé jezerní vody. Zadíval se na něj. Na dívku, stojící na mělčině. Měla pánskou košili a vodu do půl těla. Vlasy mokré, pleť stříbrnou, na tváři jemný úsměv. To, když si ho všimla. Taky se usmál a jemně kývl hlavou. Napodobila ho. Pak. Se úsměv vytratil.
Muže mírně zamrazilo při pohledu do jejích očí. Udělal krok. Zlehka uskočil před tvrdou ranou ale jiná ho srazila k zemi. Téměř oslepila. Opřel se o ruce a snažil získat kontrolu nad vlastním tělem.
Někdo ho surově chytl a přiměl předklonit. S rukama za zády. Zamrkal a zvedl hlavu. Zadíval se do stříbrných očí. Polekaně ho sledovaly. Pak mu výhled zastínily vysoké postavy.
„Nevim, jestli tě mám zabít nebo povýšit.“ Ozval se příjemný hlas. Flash se snažil podívat ale dva vojáci ho přimáčkli zpět.
„No tak... s citem.“ Napomenul je hlas a oni muže postavili. Jemně zavrávoral ale udržel se na nohou. Mírně zatřepal s hlavou - mžitky trochu ustoupily. Podíval se. Zamračil.
„Bele.“ Zchladly jeho oči. Světlovlasý muž se pousmál a kývl hlavou. Na sobě zdobené brnění velitelů Království Světla. Nejhorší z nich. Pomyslel si Flash. Dřív pod ním sloužil. Hrdina v očích všech jen ne těch, co ho skutečně znali. On patřil mezi ně. On i Heat. Zamračil se a rozhlédl.
„Někoho hledáš? Snad ne toho zrádce.“ Usmíval se muž. Druhý zpozorněl a zopakoval poslední ze slov. Voják pokrčil rameny.
„Jak jsem řekl, měl bych ti poděkovat.“ Dřepl si k němu. Odhrnul prameny ofiny z obličeje.
„Za zabití dvou much jednou ranou.“ Řekl tiše a velice spokojeně. Flash ho nechápavě sledoval. Bel se mu zadíval do očí. Usmál se.
„Bohužel... mám příkaz tě zabít.“ Zahrál povzdech. Narovnal se a otočil, rozhlédl po okolí.
„Hmm. Ale měl jsi tehdy pravdu. Je tu nádherně.“ Pousmál se.
„Chyťte ji! Jeho zabte!“ Flash zabral a Luna vytřeštila oči. Nejistě se rozhlédla po vojácích na mělčině. Otočila hlavu k tomu svému. Jemně se pousmál.
„Uteč.“ Zašeptal. Zakroutila hlavou a otočila ji k veliteli.
„Půjdu s vámi, pokud ho necháte jít. Bez boje.“ Dodala. Muž se arogantně pousmál.
„Půjdeš s námi. Tak či tak. Kam teď a takhle asi utečeš?“ Pobavil své muže. Dívka se zamračila. Vytřeštili oči - ztratila se pod hladinou.
„Kde ksakru...!“ Vběhli někteří hlouběji do vody. Jeden vykřikl a zmizel pod hladinou. Následoval ho druhý a třetí.
„Z vody! Hned!“ Rozhlížel se Bel vztekle po klidné hladině. Vytasil meč a přešel k Flashovi. Přitiskl mu ostří ke krku.
„Vylez! Nebo ho zabiju!“ Vyštěkl. Hladina se zavlnila a propustila černý stín. Nejistě ho sledovali.
„Sám jsi řekl. Zemře. Tak či tak... proč by ale nemohl vzít pár tvých mužů sebou? Nebo třeba tebe?“ Odpověděla dívka a vykročila ke břehu. Vojáci polekaně zacouvali. Jejich velitel pevně stiskl jílec meče. Pak. Je obklopila noc.
Muži se nejistě rozhlédli. Luna s nimi. Zavřela oči a chvíli poslouchala. Šepot. Kouzelné zaříkávání. Téměř neslyšné. Temní kněží. Zvedla hlavu. Vojáci Království Světla drželi své meče a bránili se neviditelným útočníkům. Luna zmizela.
Bel vykryl rychlé ostří ale už ne tvrdý pohlavek do obličeje. Druhá rána ho srazila na kolena. Přizvedl bradu, když ho pod ní zastudil chladný kov. Dívka, stojící před Flashem, se zamračila.
„Zahoď to!“ Poručila tiše. Voják poslechl a upustil svůj meč. Přišlápla ho a zlehka odstrčila. Oba se rozhlédli. Světlí neměli šanci. Někteří se raději vzdali. Doufali, že jim to zachrání život. Když se vzdal poslední, Temní se vynořili ze tmy.
„Luno.“ Kývl jejich velitel hlavou. Váhavě ho napodobila, instinkty napjaté aniž by tušila proč.
„Děkuji.“ Řekla tiše. Muž natáhl ruku a jeden z Temných mu podal zabavený meč. Velitel si ho prohlédl, potěžkal a párkrát švihl na prázdno.
„Nemyslím, že je za co. Zvládla bys je všechny.“ Zvedl k ní oči. Otočila hlavu ke Světlým. Snad, aby se sama ujistila.
„Asi ano.“ Připustila. Zamračil se.
„Zabte je“ Poručil tvrdě. Luna jemně zacouvala. Něco bylo špatně. Cítila to. Sklonila hlavu k Belovi. Šokovaně sledoval své muže. Marně se snažili bránit. Zamračila se a zlehka mu přistrčila jeho meč. Zpozorněl. Ve stejnou chvíli k němu přistoupil jeden z Temných.
Zvedl zbraň v úderu. Jeho druzi vytřeštili oči. Co viděli, byl mrtvý voják padající k zemi. Co ne, byla Luna, která vykryla mužovo ostří a Bel, který ho zabil svým mečem. Pomalu se postavil.
„Hm. Instinkt?“ Zeptal se velitel Temných. Luna se zamračila.
„Myslím, že ano. Proč?“ Dodala. On pokrčil rameny.
„To tvůj bratr.“ Dívka zakroutila hlavou.
„Je tady?“ Zeptala se.
„Míří sem.“ Pousmál se muž. Usměv se vytratil.
„Je tady.“ Zašeptala noc tvrdě. Pak jakoby se zhmotnila za ním. Chladná a temná. Chladnější a temnější než ji kdy poznali. Vzala na sebe podobu člověka – s tísícem chladných hvězd v očích.
Velitel polekaně zadržel dech. Víc nestihl, snad ani nechtěl stihnout. Jeho hrudníkem projelo úzké ostří a temné postavy kolem se rozpustily.
Mist se zamračeně rozhlédl. Ostatní s ním. Luna vykryla ostří, temná postava se opět rozpustila. Bel zamrkal a zvedl svůj meč.
„Musíme zabít ty kněží.“ Podívala se dívka na bratra. Přikývl a vykryl ránu, uhl před jinou a další. Postavy opět zmizely v noci. Luna se zamračila.
„Musíte je najít. My je zaměstnáme. Budou někde...“ Všichni se rozhlédli. Temnota mírně ustoupila. Mist se pousmál.
„To bude Heat.“ Flash si povzdechl. Pokud ho nezabijou oni, udělá to on. Nebo možná on. Zadíval se na Temného.
Heat stál přitisklý ke zdi. Na sobě Mistův černý plášť, aby se alespoň trochu ochránil před temnotou kolem. Nebyla už tak neprůhledná, ale stále se v ní dokázali schovat. Musí jich zabít víc. A jeden z nich je schovaný tam. Přiblížil se blíž k okraji domu. Pevně stiskl rukojeť meče a nadechl se. Tak tiše, jak dokázal.
Dvě ostří bleskově prořízla vzduch a stejně rychle se zastavila. U krku protivníka. Bez zranění. Jen se smrtelnou výhružkou. Zelený pohled se setkal s modrým. Heat se zamračil. Bel nepatrně zakroutil hlavou a pohledem ukázal k černému plášti, který měl na sobě. Patřil jednomu z mrtvých.
Oba se nadechli a pomalu pohli. Heat k němu tiše přešel a zeptal se. Aniž by cokoliv vyslovil. Bel zlehka kývl hlavou ke stáji.
„Myslim, že jich je pět. Plus ten čaroděj nebo co je zač.“ Řekl téměř neslyšně.
„Jseš si jistej?“
„Jak si ksakru můžu bejt?“ Vyštěkl šepotem. Heat se zamračil a opatrně ho obešel. Muž ho následoval k dřevěné stáji. Oba se postavili k odkrytému vchodu. Flashův velitel opatrně vykoukl. Přikývl a prsty potvrdil počet.
Temní zvedli oči, když se dva z nich svezli k zemi. Mrtví.
„Nepřestávej. Postaráme se o ně.“ Poručil jeden a tři postavy se rozpustily do tmy. Kněží dál zaříkával.
Bel vykryl uzké ostří a uhl před jiným. Heat se zamračil a hodil meč, přitom rozkryl úder okovanou paží. Temnota opět o něco ustoupila.
Kněží se sesunul mrtvý k zemi, v hrudníku zabodlý zářící meč, a dva velitelé se zadívali na postavy, schované v černém kouři. Ještě jeden a... přizvedli oba obočí. Temnota přešla v šero. Bel se usmál.
„Flash.“
Luna, stojící zády ke svému bratrovi, se rozhlédla. Zhluboka se nadechla a narovnala. Všichni. Do jednoho. Mrtví.
Otočila se a mlčky zadívala na bratra. On na ni. Chytl ji a pevně objal.
„Měli bychom zmizet.“ Otevřela oči.
„Než se vrátí.“ Pokračoval Mist. Dívka se pomalu odklonila.
„Nechci odejít a kam bych měla? Chtěli mě zabít.“ Připomněla mu. Zamračil se a pohladil ji po tváři.
„Nedovolím jim to, dobře? Ochráním tě, ale tady zůstat nemůžeš.“ Napodobila výraz.
„P-proč ne?“ Překvapila ho.
„Unesl tě.“ Překvapil on ji. Zakroutila hlavou.
„Neunesl. Posílala jsem zprávu, cestou sem. Kam jedu a že jsem v pořádku. Nedostal jsi...“ Řekla nejistě. Zamračil se a utrousil, že už musel být na cestě a že tu zprávu očividně dostal někdo jiný.
„Neunesl?“ Nechápal. Znovu zakroutila hlavou.
„On... já... my...“ Zrůžověla. On se na ni zadíval. Hm. To protože začínám tušit, proč ji unesl. Vybavila se mu Heatova slova. Taky to, co po nich následovalo. Napodobil sestru a zrůžověl. Rozpačitě sklonil hlavu.
„Jste...“ Nestačil se zeptat.
„Jste v pořádku?“ Ozvalo ve stejnou chvíli za nimi. Sourozenci polekaně zamrkali a otočili se.
Heat se uvolněně pousmál a přešel k nim.
„Zdá se, že ano.“ Sklonil se k Mistovi a zlehka políbil. Luna přizvedla obočí. Její bratr se na muže zamračil. Sklonil hlavu k Belovi. Velitel Světlých neskryl své překvapení ale nijak nekomentoval.
„Flash?“ Zeptala se nejistě dívka. Pokrčil rameny.
„Rozdělili jsme se.“ Svlékl si černý kabát a rozhlížel se po mrtvých. Zamračil se. Ještě stále má své rozkazy. Přivést toho zrádce a jeho. Mrtvé nebo živé. Raději mrtvé ale... jak? S těma dvěma proti sobě? Pomyslel si a tak jako ostatní otočil hlavu po krocích.
Flash, který vyšel z poza rohu, rychle zvedl ruce v obraně, když všichni tasili zbraně. Luna se uvolněně pousmála a vběhla mu do náruče.
„Jsi celá?“ Přikývla a tiskla se k němu. Mokrá, ještě stále v jeho košili ale spokojená. Usmál se a zvedl oči ke svému veliteli. On si pobaveně povzdechl.
„Co s tebou?“ Objali se muži.
„Hm. Odjeď a dej nám pokoj?“ Pobavil ho. Heat si povzdechl.
„Mám snad nějakou jinou možnost?“ Překvapil Mista. Ten začal protestovat.
„Nezapomínáte na něco?“ Přerušil ho Bel. Sourozenci i muži k němu otočili hlavy. Světlí se zatvářili zničeně.
„Vlastně jo. Úplně jsem... co chceš dělat?“ Muž se zamračil.
„Co můžu?“ Zavrčel.
„Odjet?“ Překvapil ho Heat. Bel se zatvářil nesouhlasně. Než stačil cokoliv říct, muž pokračoval.
„A řekni, že jsme mrtví. Všichni. To chceš nebo ne? Zbavit se mě a zaujmout moje místo oblíbenosti u krále.“ Překvapil ho. On se zatvářil pochybovačně.
„Jen tak odejdeš a...“ Heatovy zelené oči zchladly.
„Nechci sloužit králi, který zradil to, čemu věřim a druhá strana? Očividně není o moc lepší.“ Sklonil hlavu k sourozencům.
„Nemám se kam vrátit.“ Zvedl oči zpět k muži. On se zamyslel. Podal mu ruku.
„Nikdy se nevrátíš.“ Poručil jistě. Heat tak přislíbil a podal mu svou.
„Ani oni a on.“ Dodal. Muž opět přikývl. Bel ho pustil.
„Fajn. Sbohem. Spalte je.“ Kývl hlavou a šel pryč. Mist se za ním nechápavě zadíval. Co se to zrovna... a proč by měl...
„Proč bych tu měl zůstávat? Nechci tu...“ Rozčiloval se. Heat k němu sklonil hlavu.
„Neříkal jsi, že chceš někam patřit? Teď patříš.“ Muž se zamračil. Kam jako? Chtěl vědět. Bývalý velitel královských vojsk se pousmál a sklonil se k němu.
„Ke mně.“ Zašeptal něžně a hebce. Stejně hebce a něžně ho políbil. Mistův pohled se mírně zachvěl. Sklonil hlavu a zatěkal očima. Heat přizvedl obočí, když se jeho drobný milenec pomalu předklonil a opřel se o něj. Pak se něžně přitulil, vydechl a zavřel oči.
