kapitola I. - konec
Prostorný účelový byt ovládalo ticho. Pomalým, klidným způsobem. Téměř jakoby byla cítit jeho chuť. Jeho vůně. Bylo hmatatelné. Příjemné na dotek. Ticho. Pak se jemně zavlnilo. Nádechem. Znovu a znovu.
Rozhrabaná přikrývka na dvoulůžkové posteli se pohla. S ní tmavé řasy a odhalily temně fialkové oči. Místy šedivé. Ten, komu patřily, se mírně zamračil a snažil probrat.
Mysl zlehka pohladily vzpomínky. To byla zase noc. Promnul si oči a zamrkal. Mysl pohladily úplně jiné vzpomínky. Srdce ho šťouchlo do hrudníku. Horké, vášnivé, spalující vzpomínky. Zvedl hlavu a v duchu několikrát hystericky vykřikl. Chvíli tupě sledoval spící obličej. Nadechl se a co nejtišeji vstal.
Na zemi našel své oblečení, oblékl se a vyšel na chodbu. Muž, ležící v posteli, otevřel oči. Pousmál se a lehl si na záda.
Černovlasý muž zvedl hlavu. Výtah zavrněl a dveře se otevřely. Nadechl se, upravil oblek, prohrábl vlasy a vykročil. Do velké kanceláře.
Namířil si to k jednomu ze stolů. Přizvedl noviny, ležící na klávesnici počítače. Zadíval se na hlavní titulek. Nájemná vražda. Úspěšná. Byl u toho. Dokonce ví kdo. Vybavil si spící obličej. On. Zavřel oči. Zatraceně. Jak k tomu mohlo dojít? Vybavil si víc než jen spící obličej.
„Prej to bylo pěkně drsný.“ Cukl sebou. Otočil hlavu a zadíval se na sedícího kolegu. Houpal se na své židli. Jen přikývl a svlékl si sako.
„Chce s tebou mluvit.“ Otočil muž hlavu k pevné lince na stole. Sáhl pro sluchátko.
„Anderson, slyšim... Detektiv Ford?“ Zvedl hlavu. Ford zlehka zakroutil svou a vydal se k prosklené kanceláři.
„Zrovna odešel...“ Slyšel ještě. Upravil si vlasy, zaklepal a vešel. Muž za stolem zvedl oči. Narovnal se a opřel do pohodlného křesla.
„Do oběda budu mít napsanou zprávu.“ Oznámil detektiv a přešel blíž. Jeho nadřízený zakroutil hlavou.
„To počká. Posaď se... jak jsi na tom?“ Zeptal se, když se muž posadil. On nechápavě zvedl oči.
„Tahne se to už dost dlouho, co kdyby ti s tim někdo pomoh?“ Nabídl přestože věděl, že zbytečně. Povzdechl si a zakmytal s perem, které držel. Narovnal se a lokty opřel o stůl.
„Fajn. Nedáváš mi jinou možnost. Vem si dovolenou. Tvoje případy si vezme Anderson.“ Ford vytřeštil oči a vstal.
„To přece... nepotřebuju dovolenou.“ Zamračil se.
„To není návrh, Forde. To je rozkaz.“ Trval muž na svém.
„Podívej se na mě, copak vypadám...“ Začal jeho podřízený znovu protestovat.
„To je ten problém. Jak mám poznat, co se ti honí hlavou. Nikdo tady to neví. Jsi tak...“ Hledal sedící správné slovo.
„Prostě si vem dovolenou. Všechno vypusť a užívej si. Umíš to nebo ne?“ Detektiv se odmítavě zamračil. Zavřel oči.
„Fajn. Na jak dlouho?“ Dám ti vědět. Zněla odpověď. On zakroutil hlavou a šel pryč.
Anderson si ho zvědavě prohlížel. Trochu zklamaně si povzdechl. Žádný výbuch? Pomyslel si. Muž k němu otočil hlavu.
„Nechápu, jak mě může odvolat. Uprostřed případu.“ Posadil se a zvedl noviny. Prohlížel si velkou fotku na přední straně. Jeho kolega pokrčil rameny.
„Neboj se. Svět se bude točit dál.“ Usmál se. Ford k němu otočil hlavu a utrousil, že nechápe proč se s ním vůbec baví. Muž se zasmál.
„Protože jsem tvůj jedinej přítel.“ Pohoršil druhého. On se zamračil a sklonil hlavu zpět k novinám.
Otevřel dveře svého bytu a vešel. Opřel se a snažil si srovnat myšlenky.
„Jsi tu brzo, snídani?“ Šokovaně zvedl hlavu a zadíval se na světlovlasého muže. Co tu ksakru ještě... nechápal a zeptal se. Samozvaný host pokrčil rameny.
„Jsem hledaný muž, nemůžu se jen tak procházet po ulici.“ Řekl způsobem, jakoby to bylo naprosto samozřejmé. Vynucený hostitel zakroutil hlavou.
„Mnou hledanej.“ Připomněl. Muž se usmál a odložil talíř. Přešel blíž a dlaní se opřel o desku dveří za Fordem.
„Zatkni mě.“ Sklonil se ke rtům a zlehka je pohladil. Detektiv vytřeštil oči a ucukl hlavou. Mírně se praštil, ale to bylo naprosto vedlejší.
„Co to...“ Hleděl do světlých očí. Muž se naklonil blíž.
„Navazuju na noc?“ Usmíval se a jen lehounce líbal překvapené rty. Ford se mírně zamračil ale neodstrčil ho. Zachvěl se a přivřel oči. Odpověděl. Muž se usmál a opřel se i druhou dlaní. Vpil se hlouběji. Měkčeji. Vracelo to vzpomínky a pocity. Na jejich první noc. Tu dnešní.
Začalo to typem od informátora. Pak přišla přesná, rychlá, do puntíku naplánovaná akce. No. Očividně ne až do takovýho puntíku. Stačila jedna jediná střela. Smrtelná rána.
Někdo si ale viděl střelce. Přišlo pronásledování. To už má trochu mlhavé. Nakonec zbyl sám, možná byl od začátku.
Najednou stáli tváří tvář se zbraní v ruce a pak. Pak si pamatuje objetí. Opíral se o chladnou tvrdou zeď a on v něm bludil, líbal ho a tiskl. A jemu se to moc líbilo. Víc než jen líbilo.
Přivřel oči a zvedl bradu. Tak jako teď. Jemně zasténal, když muž přizvedl jeho stehna a vzal si ho. Pohl se.
On se zadíval do hořících očí. Spalovaly ho, pohlcovaly, milovaly. Nadechl se a raději odvrátil pohled. Chytl se pevných ramen a snažil se zadržet steny. Snažil se znovu nepodlehnout, ale tolik se mu to líbilo. Tak hrozně moc. Naklonil se ke rtům a políbil. Muž se usmál a otevřel je pro něj.
Leželi v posteli. Unavení. Možná lehce potlučení, ale spokojení. Klidní. Ford neměl sílu otevřít oči, nebo prostě nechtěl. Ležel v pevné náruči a užíval si příjemné hlazení prstů. Po paži, hrudníku a ramenech.
„Dostal jsem dovolenou.“ Ozval se. Muž za ním se usmál a propletl jejich prsty.
„Hm. Mám dobrý nápad, jak ji strávit.“ Pobavil milence. On se zadíval na bezbarvé nebe za okny. Takhle a teď. To nezní tak špatně. Napadlo ho. Zachumlal se hlouběji do horké náruče a stiskl dlouhé prsty. Až se probere, vyhodí ho. Pomyslel si ještě a oddal se spánku.
Pomalu otevřel oči. Skoseným pohledem spatřil muže, stojícího v kuchyni. Smysly jemně zpozorněly. Posadil se a promnul si oči. Hm. Zítra. Je taky den. Zabalil se do přikrývky a vstal.
Jeho host k němu zvedl oči. Usmál se.
„Hladový?“ Vlastně ani moc ne, ale úžasně to voní. Určitě nepohrdne. Pomyslel si a přikývl.
Posadil se na stoličku u pultu a sledoval, jak jim připravuje jeho oblíbené jídlo. Oblíbené jídlo. Uvědomil si a zvedl hlavu. Muž si všiml výrazu. Znovu se usmál a naklonil se k němu. Políbil.
„Taky o tobě dost vim.“ Ford se mu zadíval do očí. Zamračil se na něj, ale nezvládl nezrůžovět.
Společně se najedli a pak společně umyli. Pod jeho sprchou. Dlouze, něžně a pomalu. Opíral se o lesklé, chladné dlaždice a on se v něm ztrácel. Pomalu a hluboce. Úžasně. Prohl se v zádech a muž držející jeho vzrušení se pousmál. Políbil štíhlý krk a pevně ho stiskl.
Ford ležel zachumlaný v přikrývce a hleděl do stropu. Jestli budou tímhle tempem pokračovat, už to nikdy nerozchodí. Pomyslel si. Neřešil. Cítil se klidný a spokojený, téměř až bestarostný.
Otočil hlavu a zadíval se na muže. Zvedl se k němu. On otevřel světlé oči a zadíval se do fialkových.
„Pokračování?“ Usmál se a objal muže, který ho zalehl. Ford nic neřekl a začal ho líbat.
„Zdá se, že ano.“ Řekl milenec spokojeně a nechal se něžně zneužít.
Z horké vody jemně stoupala pára. Dlaždice, zrcadlo, kovové drobnosti byly zamlžené. Z některých dokonce pomalu stékaly kapky.
Pán domu ležel ve vaně a užíval si horkou náruč koupele. Její klid a vůni. Otevel oči. Nezvaný host seděl na zemi a opíral se o vanu. Paže položené na jejím lemu. Hlavu také. Měl zavřené oči a užíval si jemnou olejovou vůni.
Ford se na něj zadíval. Kolik dní už to je? Dní plných doteků, polibků, objetí. Jakoby se pro ně zastavil čas a nechal je zapomenout na starosti. Možná by měl kapitánovi přece jen poděkovat. Bože. Má pocit, jakoby to bylo několik let ne dní. Co byl naposledy v práci.
Zvedl nohu a jemně muže šťouchl do ramene. Přejel po paži a zpátky. On se pousmál a chytl ji. Prsty pohladil lýtko a pak chodilo. Ford jemně ucukl. Muž otevřel oči.
„Hm. Jsi lechtivý.“ Druhý připustil, že možná. Trochu. Nechal se posadit a pak přetáhnout do klína.
„Takhle mi bude zima.“ Podotkl, ale věděl, že nebude. Muž se usmál a měkce pohladil vlhké rty.
„Nebude.“ Vyvolal pobavený úsměv a ochutnal. Mnohem hlouběji. Mnohem měkčeji.
Dva milenci leželi v posteli. Menší z nich za větším a držel se ho kolem pasu.
Fialkové oči pomalu zamrkaly. Ještě v polospánku se pousmál a přitulil k širokým zádům. Vycházelo z nich teplo a klid. Políbil rameno a vyhrabal se z přikrývky.
Natáhl domácí tepláky a poškrábal na holém břiše. Přešel k lednici. Nebyl hladový, prostě jen zvyk. Otevřel ji a chvíli studoval obsah. Zelenina, ovoce, sýry, maso, mléko a... vyndal krabici a napil se. Spousta jiných věcí.
Pohladila ho smetanová chuť. Vždy ho měl rád. Vše mléčné. Sýry, jogurty i samotné mléko. Byl ale celé dny v práci, takže měl doma jen málokdy čerstvé. Neměl čas nakupovat. Jedl venku a... zadíval se do lednice. Vždy ho fascinovaly plné lednice v reklamách a filmech. Tak nějak podvědomě toužil. Otevřít svou a... tohle v ní najít. Uvědomil si a pustil chladné dveře. Zavřely se.
Zamyšleně otočil hlavu k posteli. Nebyl pryč nebo ano? Všiml by si nebo ne? Zadíval se na ležícího muže. Jemně ho sevřelo v hrudníku. Chytl se pultu za sebou a opřel se o něj.
Jak? Dlouho? Snažil se počítat. Týden. Dva? Možná dýl. Možná jen pár hodin. Nebyl si jistý. Všechno bylo zastřené. Jako hřejivý, něžný sen. Přijal ho bez otázek, spokojeně a tak samozřejmě.
Uvědomil si pohyb. Nadechl se a zvedl oči. Muž se posadil a zadíval se na něj. Usmál se.
„Takhle jsi to chtěl, nebo ne?“ On se mu nechápavě zadíval do očí. Zopakoval první ze slov. Milenec se pousmál a vstal. Krásný a hrdý. Něčím... Ford se zachvěl a sledoval ho.
„Ty, já. Spolu. Takhle.“ Postavil se muž proti němu a chytl obličej do dlaní. Sklonil se ke rtům. Zachvěly se a vydechly. Odpověděly něžnému polibku.
„Ale teď už chceš jít. Proto sis všiml.“ Překvapil ho muž. Zakroutil hlavou.
„Nerozumím.“ Lhal. Rozuměl. Někde uvnitř, ale nechtěl. Ještě ne nebo ano? Zadíval se nešťastně do světlých očí. Pohladily ho pohledem. Sklonil hlavu a zavřel své. Předklonil se a přitulil k pevnému hrudníku.
„Nic z toho není skutečné.“ Řekl. Najednou to bylo jednoduché a čiré.
„Hm. Pro tebe ano, nebo ne? Tvoje štěstí, tvoje láska. Tvoje vzpomínky.“ Políbil ho muž do vlasů. On si povzdechl a stiskl ho. Vše. Bylo skutečné. Pro něj ano. Možná skutečnější než celý jeho život. Tím jen proplouval. Cizí všem i všemu. Klidný, chladný, precizní a sám.
„Kdo jsi?“ Tiskl se k pevnému hrudníku a věděl, že je někdo jiný. Někdo laskavý a krásný. Starostlivý a jeho. Teď i navždy.
„Jsem... průvodce.“ Ford se odklonil a nesouhlasně zakroutil hlavou. Muž se pousmál a sklonil se k němu. Pohladil hebké rty svými a umlčel otázky.
„Takový jaký sis přál, abych byl. Tvůj.“ On se zachvěl a přikývl. Znovu se přitulil. Stiskl ho. Pevně a naposledy.
„Co mám dělat?“ Zašeptal. Průvodce se znovu usmál a odtáhl se.
„Nech se vést.“ Řekl laskavě a hvězdy ve stříbrných očích se pohly. Jako jemný třpytící se vír.
Chodbou zaduněly výstřely a tělo kleslo na kolena. Ozvěna utichla a nahradila ji jiná. Pomalé kroky. Fialkové oči sledovaly temnou odcházející postavu. Šla klidně, nechvátala. Muž tiše vydechl. Bylo těžší a těžší udržet oči. Svezl se ke zdi a opřel o ni. Dlaně plné krve.
Otočil hlavu a zadíval se do krásné tváře. Chladné, arogantní a netečné. Vrah se pousmál a zmizel za rohem. Budovou se rozezněly hlasy a rychlé kroky. Desítky nohou.
„Tady!“ Zavelel Anderson a svezl se k příteli.
„Forde? Forde! Tady! Zavolejte záchranku!“ Křičel rozkazy a snažil se zadržet valící se krev.
Druhý den ráno se posadil za svůj stůl a zvedl noviny, ležící na klávesnici. Rozbalil a přečetl hlavní titulek. Nájemná vražda. Úspěšná. Oběť. Detektiv Benjamin Ford.
