kapitola I. - konec
Byla noc. Temná a bláznivá. Lidé předstírali, že jsou někým jiným. Vílami, rytíři, králi. Schovávali se pod barevné masky a odložili ty své. Byla noc. Temná. Blaznivá. A svobodná.
V ruznorodém davu stál Smrť. V černé rozhalené kápi. Tělo i tváře pomalované. Stíny kolem očí jim dodávaly hloubky, ty po těle pak podtrhovaly menší ale pevnou postavu. Muž držel průsvitnou kosu napodobující sklo. Třpytila se pod umělými světly.
Smrť se rozhlížel po maskách kolem. Byl omámený kouzlem večera. Jeho vůní. Jeho chutí. Bylo v něm něco známého a zároveň vzdáleného. O čem kdy jen četl. Nebo snil.
Někdo se zasmál. Ne, možná spíš... Otočil se, ale původce nenašel.
„Sekt, Pane?“ Zvedl hlavu a zadíval se na vysokého sluhu. Padnoucí kabátek, vestička, košile a bílá paruka. Dokonalý sluha. Tvář bílou od pudru a rty sitě rudé růží. Host sáhl pro vysokou sklenici. Zastudila ho do prstů.
„Ne. Proto tu nejsem.“ Uvědomil si a sluha se netvářil nijak překvapeně. Usmál se.
„Jak si přeješ. Mohu pomoci s něčím jiným?“ Dolíčené oči se usmívaly s ním. Bylo v nich něco klidného.
„Ne. Děkuji. Možná jen.“ Odcházející sluha se otočil zpět.
„Pane?“ Zeptal se. Klidný až laskavý.
„Hledám hostitele.“ Řekl muž a slova vycházela odněkud zevnitř. Druhý se znovu usmál a otočil hlavu.
„Je na parketu.“ Uklonil se a byl pryč. Smrť následoval směr pohledu. Na parketu. Prohlížel si tančící a jejich překrásné masky. Některé hrály barvami. Jiné se třpytily a leskly. Další byly temnější než noc za okny a jiné lehčí než tiché zašeptání. Proplétaly se. Vlnily. Třepetaly a mezi nimi on.
Kouřový pohled se mírně zachvěl. Je na parketu. Sledoval muže bavícího se v davu. Zářil. Oslepoval jako světlo na konci tunelu. Celý v bílém na očích jednoduchou škrabošku. Zářil. Ale ne díky světlům kolem. Díky světlu uvnitř. Byl obklopen svými hosty a oni ho milovali.
Smrť sklonil hlavu. Zhluboka se nadechl a vykročil. Zmateně zamrkal. Hostitel byl pryč. Rychle se rozhlédl. Kde. Vydal se mezi tančící. Protahoval se mezi nimi a hledal jeho. Svého...
„Dobrý večer.“ Zachvěl se. Hlas ne nepodobný bohu. Otočil se a zadíval do světlých očí.
„Jsem rád, že jsi přišel.“ Usmíval se muž a podal mu ruku. Přijal ji.
„Mé jméno je Guide.“ Kývl jemně hlavou. Smrť zrůžověl a nadechl se.
„Já jsem...“ Ralph. Já vím. Doplnil ho muž a stále se usmíval. Svým mírným hřejivým úsměvem. Ralph znovu zrůžověl a hleděl do hlubokých očí. Měly v sobě tisíce hvězd. Zářících v hluboké propasti, do které se okamžitě začal propadat.
„Co bude...“ Vyklouzlo mu. Guide zlehka pokrčil rameny a zachytil veselou ženu. Jemně na ni kývl. Zarděla se a okouzleně omluvila.
„To záleží na tobě.“ Vrátil se pohledem zpět k němu. Otázku v očích. Ralph se zamyslel.
„Nejsem si jistý.“ Přiznal. Muž se usmál a vztáhl ruku. Pohladil bledou tvář.
„Co to pro začátek zkusit s vínem?“ Navrhl a host bez zaváhání přikývl. Přijal nabízenou ruku, pak nabízený pohár. Přinesl ho jiný sluha, stejně dokonalý.
Napil se. Víno ho zahřálo v krku a svět se mírně zatočil. Zvedl oči. Guide ho mlčky sledoval. Tím svým pohledem. S tím svým úsměvem. Jakoby se v něm topil. Cítil horkost ve tvářích.
„Je silné.“ Sklonil hlavu ke sklenici. Muž přikývl.
„Pro někoho jistě ano.“ Ralph zakroužil s pohárem. Otočil hlavu. Tančící pár vedle nich se přiblížil zbytečně blízko. Veselý a bezstarostný. Zasmáli se mu do obličeje. Zamračil se a rozhlédl po parketu. Všichni. Jsou tak veselí a bezstarostní. Hluční. Opilí a... zvedl se mu žaludek. Jen on je. Zadíval se do hlubokých očí a svět kolem se opět jemně rozostřil. Hlasy, hudba, smích. Vše mírně ustoupilo stranou. Ralph se nadechl. Lepší. Napil se.
„Všiml jsem si zahrady.“ Byla to lež. Jen hádal. Za okny byla tma. Jakoby před nimi viselo temné černé plátno. A když sem přicházel... zamyslel se. Když sem přicházel...
„To jsem rád, jsem na ni opravdu hrdý.“ Zvedl hlavu a uvolněně se pousmál. Opět přijal nabízenou ruku.
Guide otevřel prosklené dveře a sklonil hlavu k němu. On prošel. Byl si jistý, že venku je příjemný chladivý vzduch, ne to teplé sucho jako uvnitř. Usmál se a nadechl. Přesně jak si myslel.
Otevřel oči. Pohled se jemně zavlnil okouzlením. Jsem na ni opravdu hrdý. Zaznělo mu v uších. Byla jako zahrady, které vídal jen na obrázcích. V knihách. Krásné křehké kouzlo. A její vůně. Nadechl se. Svěží, odlehčená kapkami rosy.
„Líbí?“ Pohladil ho hlas. Kouřové oči se zaleskly vlhkostí.
„Je nádherná.“ Přikývl. Guide se usmál a zavřel za nimi dveře. Ralph se otočil a zadíval na tančící dav. Působil mnohem dál. Mnohem víc cize. Přesto měl pocit, že pár tváří zná. Pár ano. Třeba ten... vždyť je to jedno. Ucítil jistý dotek na rameni. Vycházel z něj klid. Otočil se.
„Chci se podívat.“ Muž přikývl a vedl ho z terasy. Ruku v ruce procházeli pod korunami stromů. Až k třpytící se fontáně. Smrť se postavil k okraji a zadíval se na rybky ve vodě.
Otočil se a opřel o okraj nádrže. Hm. Zvedl hlavu. Veliký dům plný světla. Hudby a tance. Když se zaposlouchal, slyšel je.
„Co slaví?“ Zeptal se. Guide se opřel vedle něj. Chvíli si prohlížel dům, jakoby ho viděl poprvé.
„Odchod přítele.“ Ralph zvedl hlavu.
„Pokud odchází, nejsou zbytečně moc veselí?“ Zamračil se. Hostitel se usmál.
„Myslím, že to protože ho mají rádi.“ Sklonil k němu hlavu. On začal protestovat. Muž se opět pousmál. Klidný a laskavý. Naklonil se k němu. Ralph zadržel dech a hleděl do světlých očí a jeho rty hladil dotek cizích. Jen zlehka, jen krátce. Jen to zašimralo. Na rtech a na srdci.
Guide se pousmál nad výrazem a narovnal se.
„Nechtějí, aby si je pamatoval smutné. To není dobrá poslední vzpomínka. Na někoho jiného. Nemyslíš?“ Sledoval okna domu. Smrť zavřel oči a vydechl. Zvedl hlavu k domu. Ne. To asi není.
„Když jsem byl malý, byl jsem hodně nemocný. Tak, že jsem často skončil v nemocnici.“ Pousmál se při vzpomínce.
„Pokaždé když za mnou přišli, usmívali se. Jakobych měl narozeniny. Každý den. Jakoby... neměl jsem je za to rád.“ Sklonil hlavu a nohou jemně postrčil pár kamínků z cesty.
„Přišlo mi to od nich sobecký, protože já musel ležet tam a oni byli tak veselí.“ Usmál se. Pak se oči jemně orosily.
„Ale pak jsem ji viděl plakat. V malé místnosti. Mluvila s doktorem v bílém plášti a plakala.“ Guide k němu sklonil hlavu.
„Bolelo to mnohem víc než ty ublížený pocity.“ Mnohem víc. Zopakoval. Nadechl se a zahnal vzpomínku. Zvedl hlavu a zadíval se do očí plných hvězd.
„Máš pravdu. Nechtěl by, aby plakali.“ Usmál se. Muž s ním.
„Ještě víno?“ Zeptal se. Ralph zamrkal a sklonil hlavu ke své sklenici. Zjistil, že má dopito.
„Ne. Je na mě opravdu trochu silné.“ Zakroutil hlavou. Guide jen přikývl a ukázal pohledem. Host ho následoval a překvapeně hleděl na sluhu, stojícího před nimi. Kdy a jak? Nechápal, ale podal mu pohár. Muž se uklonil a šel pryč. On se zadíval, jak odchází.
„Má spoustu přátel.“ Sledoval dům. Hostitel s ním. Pousmál se. Ano, to má. Pomyslel si, ale neřekl. Ralph k němu otočil hlavu. Bílá košile, kalhoty a škraboška přes polovinu obličeje. Nijak zdobené. Přesto. Guide vycítil pohled a otočil k němu hlavu.
„Uspořádal jsi tu oslavu pro něj, nebo ne?“ Zamračil se muž nad představou. Druhý se usmál a přitakal.
„Neměl bys potom být s ním?“ Hned jak je vyslovil, se za svá slova styděl. Mnohem víc možná nenáviděl. Guide ho překvapil dalším úsměvem a vztáhl ruku. Zlehka pohladil tvář.
„Já jsem.“ Sklonil se k němu. Ralphovo obočí se jemně zavlnilo. Opět ty jeho měkké rty a... je? Zamrkal zmateně. Zadíval se do klidných očí. Je. Uvědomil si a vztáhl ruku. Dotkl se bílé náhražky tváře a sundal. Sklonil k ní hlavu a chvíli si ji prohlížel.
Srdce mu opět poskočilo v hrudníku. Muž prsty přizvedl jeho bradu. Palcem pohladil rty. Ralph se zachvěl v očekávání, ale on ho znovu nepolíbil. Zadíval se mu do očí.
„Mohu tě vést, ale ty se musíš rozhodnout.“ Překvapil svého hosta. Zatěkal očima. Otočil hlavu zpět k domu. Narovnal se a udělal pár kroků. Povzdechl si.
„Jsou čím dál víc cizí, jakobych... už mezi ně nepatřil.“ Přemýšlel nahlas. Otočil se.
„Jakobych někde uvnitř cítil... věděl, co mám dělat.“ Ale bojím se. Zvedl oči k jeho. Muž se usmál.
„Nemusíš.“ Ralph se nadechl a přešel k němu. Dotkl se krásné tváře. Byla skutečnější než cokoli kdy cítil. Naklonil se blíž. Guide se usmál a opětoval polibek. Hebký, něžný, rozechvělý polibek.
Vztáhl ruce a objal štíhlý pas. Přitáhl blíž štíhlé tělo. Zadívali se do očí. Ralphovo daly souhlas a rty se spojily v delším a hlubším polibku.
Smrť se zachvěl a zadržel dech. Po nahém hrudníku ho pohladily něžné prsty a směřovaly níž. Směřovaly dolů. Zlehka vklouzly do černých kalhot a pohladily. Muž sevřel látku bílé košile a něco zašeptal. Guide se usmál a políbil bělostný krk. Přitom dlaní dráždil probouzející se touhu.
Ralph se držel širokých ramen a srdce mu hořelo v hrudníku. Horkým úžasným plamenem. Nadechl se a odtáhl. Zadíval do světlých očí. Hvězdy v nich silně a horce žhnuly. Zachvěl se.
„Nikdy jsem... co mám. Co mám dělat?“ Zeptal se téměř nešťastně. Guide se sklonil ke rtům a pohladil svými.
„Nic nemusíš. Stačí se jen oddat.“ On zadržel dech.
„Oddat?“ Zeptal se a přivřel oči. Muž se usmál. Svým klidným hřejivým úsměvem a vyměnil jejich polohy. Vysadil Ralpha na okraj fontány.
„Mně.“ Zašeptal a rozběsnil hořící srdce. Ruce sklouzly k pasu a rozeply kalhoty.
„Stačí se mi prostě jen oddat.“ Políbil hebké rty a svezl se níž. Přes hladký hrudník, břicho, níž. Smrť hlasitě vydechl a chytl se lemu nádrže. Chvějící se, víc a víc toužící přijímal horká sladká muka. Zavřel oči a sevřel prsty.
„G-Guide, prosím už ne.“ Prosil a snažil se nadechnout.
„Ne?“ Pohladil ho hebký hlas a on jemně zaťal svaly.
„Já... ne. Nevím. Prosím.“ Nikdy. Nikdo. To co ten muž. Velké horké ruce. Něžné měkké rty a... on. Zadíval se do hlubokých očí, když se k němu zvedly. Guide je následoval a políbil chvějící se rty.
Jemně muže sundal z fontány a otočil. Opřel. Vyhrnul černý plášť a prsty pohladil páteř. Cítil, jak se pod nimi štíhlé tělo prohlo.
Vztáhl ruku a chytl drobné prsty. Druhou pohladil štíhlé stehno a přiměl Ralpha rozkročit. Pak se pohl. Jeho milenec zadržel dech a svezl se na lem nádrže. Zavřel oči, když Guide pomalu přirazil. Stiskl dlouhé prsty a konečně se nadechl. Znovu a znovu. Cítil ho za sebou, v sobě, všude kolem. Bylo to neskutečné jen jako sen přitom tak zvláštně ryzí. Jeho pohyby byly. Jeho doteky. Přenášely ho někam jinam. Pryč od všeho. Pryč od bolesti. Jakoby ze srdce odpadlo to křečovité, ulepené cosi, co ho svíralo.
Zapřel se o chladivý lem fontány a narovnal. Chytl ruku kolem pasu a zlehka se otočil. K měkkým rtům. Pohladily ho a pustily dovnitř. Měkce líbaly. Něžně, jakoby ho milovaly. On ho miloval. Přivřel oči a přitom se zlehka prohl v zádech. Zadíval se na nebe plné hvězd.
Cítil se šťastný. Milovaný, lehký a svobodný. Úplný. Pousmál se a opřel o pevný hrudník.
Ralph seděl zachumlaný ve velké naruči a sledoval noční nebe. Bylo všude kolem a někde uprostřed seděli oni dva. Na lemu fontány.
Nadechl se a sledoval hvězdy. Chytl paže kolem svých ramen a zachumlal se hlouběji.
„Necítím se jinak.“ Po krku ho pohladil úsměv a pak polibek. Tedy fyzicky. Vysvětlil.
„Stále tu jsem, stále...se dotýkám. Stále...“ Povzdechl si.
„Bylo to jiné než jsem čekal. Úplně jiné.“ Otočil se. Guide ho pohladil po tváři pak po rtech.
„Bylo to takové, jaké sis přál. Vždy to tak je. Jen vy se tolik bojíte, že...“ Povzdechl si a znovu políbil hebké rty.
„Taky jsem se bál.“ Uvědomil si Ralph.
„Tobě... jsem trochu pomohl. Trpěl jsi dost. Tam. To ovlivnit nemohu, ale tady ano.“ Malý Smrť se jemně zachvěl a něžně se přitulil.
„Smím tu zůstat s tebou?“ Zašeptal. Guide se pousmál a stiskl ho.
„Nemluv hlouposti. Čeká tě... všechno.“ Pohladil bělostnou tvář. On se zamračil.
„Nechci odejít.“ Řekl ale věděl, že odejde. Tak jako ti před ním. Sklonil hlavu a povzdechl si.
„Uvidím tě ještě někdy?“ Zadíval se do očí plných hvězd. Pohly se, jako jemný třpytící se vír. Ralph se zachvěl. Neuvidí.
Skrz bílé nemocniční závěsy prosvítalo odpolední slunce. Bylo léto. Teplé veselé léto. Venku. Okno jakoby bylo hranicí. Neprodyšným filtrem. Možná spíš ohniskem boje dvou světů. Ten uvnitř tvrdě a bezohledně vytlačoval ten venku. Tiše, bez hlasu tepal do okolí. Zvláštně svírající. Dusící. Hltající vše kolem sebe.
Nikdo si nevšiml. Neviděl ten okamžik. Svět kolem se opět pohl o kousek dál. Slunce svítilo, jemný vítr si pohrával s listy stromů. Lidé spěchali ať už kamkoli a postava ležící na bílém lůžku odešla.
