kapitola I.
Jmenuju se Raiden. Raiden Fierce. Bastard, co to prej nikam nedotáhne. Slýchám to od doby, co jsem na týhle zaplivaný škole. Vlastně možná spíš od dětství. Od pěstounů, učitelů, rodičů mých kamarádů. Sousedů. Stačí se nachvíli zastavit a poslouchat. Šepot za dveřmi, za rohem. Když je míjím na ulici, ve škole. Kdekoli. Pokaždý, když se naše oči setkaj, vidim v jejich strach.
Svym způsobem maj proč. Jsem delikvent. Rváč, co nechodí pro ránu daleko. Nebo jak se to říká. Rozdal jsem spoustu ran. Taky dostal. Faktem je, že vyhrávám. Faktem taky je, že mě to baví. Bejt ten, komu se ty správný lidi vyhejbaj. Koho ty správný holky pustěj tam, kam nikoho jinýho.
Abyste mě špatně nepochopili. Nejsem hajzl, co vám zabodne nůž do zad. Jen mě vychovaly okolnosti. Bejt rychlejší. Drsnější. Tvrdší než lidi kolem. Stát sám za sebe. Spolíhat jen na ty, kterým opravdu věřím. Mám pár takových přátel. Přátelé, co přijdou a zvednou mě. Vytáhnou z jakýkoli stoky. Jedním z nich je Norman Keen.
Norman. Malý sladký sluníčko, kterýmu byste přinesli lízátko a rozplývali se nad jeho něžnými půvaby. Právě on může za absurdní a velkou změnu v mym životě. Noční můru. Ne. Tak strašný to vlastně nebylo. Neni.
Ten den jsme jako obvykle seděli u hřišť a věnovali se jídlu. Norman měl svůj vyšperkovanej oběd z domova a jako obvykle se se mnou podělil. Nestydim se říct, že jsem se zamiloval do jeho kuchaře. Kdokoliv, kdo by ochutnal jeho mistrovský dílo, by na tom byl stejně.
Vlastně jsem nikdy dost dobře nechápal, proč chodí na Haradskou školu. Mojí školu. Od prvního pohledu bylo jasný, že je z bohatý rodiny. Slabý slovo. Dokonale zazobaný famílie.
Oblečení, sestřih, ty obědy, řidič, hodinky, notebook. Všechno, co mu říkalo pane, křičelo slůvko luxus. Ale ne luxus, kterej seženete v obchodě. Ne. Ten druh luxusu, kterej vidíte na obrázku vytrženym z časopisu. Proč vytrženym? Protože ani ten druh časopisu se nedostane do ruky jen tak někomu.
Jednou jsem se zeptal a on řekl, že má svý důvody. Nikdy neřekl jaký. Já nevyzvídal. Nejsem ten typ. No co. Dobře pro mě. Mít za přítele malýho sladkýho nevinnýho Normana. To byl můj první omyl. Co se Normana týkal. On je možná malej ale určitě ne sladkej a nevinnej.
Potkali jsme se za jedním clubem. Tam se mu skoro dvoumetrovej chlap snažil dostat do kalhot. Možná jsem rváč, ale nesnášim násilníky. Což jsem mu taky dost tvrdym způsobem vysvětlil.
Pak přišel šok. Otočil jsem se a všiml si Normanovo úsměvu. Čekal jsem slzy. Taky tak trochu doufal, že bude potřebovat utěšit. Něžně utěšit. Asi jsem se nezmínil. Mám zkušenosti s obojím. S ženskýma i chlapama. Teda s malýma sexy kráskama.
Ale on se netvářil nijak vzrušeně. Ve skutečnosti se bavil. Pozval mě na skleničku - jako díky a já zjistil, že chodí do mojí školy. Že má dost ostrej jazyk, plnou kapsu peněz (to bylo v tu chvíli asi nejpodstatnější). Že je podobnej možná větší rváč než já. Rozhodně lepší. Protože já jsem jen pouliční rváč. Samouk. On se učil. No. A nakonec, že on sváděl jeho.
Od tý doby jsem byl svědkem hodně podobných scén. Kdy se malej nevinnej a sladkej Norman změnil ve zkušenýho lovce. Skoro jsem ty jeho oběti litoval. Občas. Měl jsem pocit, že bych je měl varovat nebo něco. Ale to by pak nebyla taková sranda sledovat. Tak proč mu kazit zábavu? Nehledě na to, že mu hodně dlužim.
Jak jsem říkal, mám pár skutečných přátel a hodně známých. Podobných jako jsem já. Lidí, co mě stahujou na svojí úroveň. Třeba nevědomě, ale nikdy by mi nedovili postoupit dál. Vlastně jsem to ani moc neřešil. Ne, dokud jsem nepotkal Normana. Ale on. On mě vytáhnul o úroveň výš. Už jen tim, že mě bral za sobě rovného.
V ten osudovej den mi o sobě prozradil ještě o něco víc. Něco, co přede mnou nikomu. Tím spustil lavinu událostí, která mě dostala... Ale to předbíhám. Tak zpátky ke slunečnímu poledni. Na školní zahradě.
Někdy během oběda mu volal on. Jako každej den. Tatík, co měl tu klasickou přehnanou starost o svýho syna. Kterej otec by neměl? O syna s podobnou vizáží. Norman ve svým otci viděl boha.
Nikdy jsem tomu moc nerozuměl. Ani jsem vlastně nemoh. Nikdy jsem podobnej vztah neměl. Vztah otce se synem. Vztah matky se synem. Celkově. Slovo rodina pro mě nikdy. Nic moc. Neznamenalo. Svým způbem bylo zajímavý sledovat Normana. Někoho, pro koho ano.
Ale ten den se stalo něco zvláštního. Pohádali se. Pak se stalo něco ještě divnějšího. Norman mě pozval k sobě domu.
Znali jsme se poměrně dlouho, ale jeho rodinu jsem neviděl. Pokud vím, nikdo ze školy. Myslel jsem, že vím proč. Mýlil jsem se. Kvůli jejich zlatý žíle to nebylo.
Norman mi vysvětlil, že má narozeniny. Ve skutečnosti měl. Předešlý den. Což byla další novinka a ne poslední toho týdne.
Oslav se obvykle účastnila rodina, vzdálená rodina a blízcí přátelé. Žádní kamarádi. Letos byli pozvaní a Norman netušil proč. No a jediný z celý školy. Koho byl ochotný označit za kamaráda, jsem byl já. Přesto ale nevypadal nijak nadšeně. Já taky nebyl.
Během týdne se to nijak zvlášť nelepšilo a pak konečně přišel pátek. Oslava se měla konat v sobotu. Příbuzní se sjížděli už v pátek. Já slíbil, že dorazím v sobotu před obědem. Celej dlouhej den s jeho rodinou a pak. Ještě neděli. Vážně jsem měl chuť vycouvat. Norman to musel nějak tušit, protože mi celej večer a pak ráno psal, zda vážně dorazím. Možná trochu doufal, že nakonec řeknu ne.
Neřek jsem a v sobotu dopoledne zaparkoval svojí starou motorku před jeho domem. Měl jsem to vědět a už to mě mělo varovat. Obrovskej barák obehnanej vysokou zdí. Byl jednopatrovej a o to víc roztahanej.
Jak jsem čekal. Otevřel mi sluha. Ale to jak vypadal, bylo překvapení. Žádnej stařík v kvádru. Měl oblek a pohledem by dokázal zabít. Někdy v tu dobu začalo nepříjemný mrazení v zádech.
Představil jsem se a on mě bez řečí pustil dál. Já zjistil, že dům je ještě větší než jsem myslel. Uprostřed byla dokonce zahrada s jezírkem. Všude hosté. Jak jinak. Křičelo z nich: Vyšší Třída ale zároveň ještě něco jinýho a moje mrazení zesílilo. Obzvlášť když jsem si uvědomil, že mě všichni označující štítkem cizinec. Jediným pohledem. Někde uprostřed toho všeho čekal nervózní Norman.
Nebyl jsem si jistej, jestli se tváří víc zklamaně nebo nejistě. Vzal mě stranou a konečně mi vše vysvětlil.
Ve skutečnosti se nejmenuje Norman Kenn. Jmenuje se Norman Fortis. Jeho otec Mico Fortis. Hlava místní mafie.
Musel jsem se zatvářit hrozně vyděšeně, protože mě začal uklidňovat. Hlavně tím, že otec musel odejít. Že dorazí později a že se s ním možná ani nesetkám. Možná. Ale co ti ostatní? Musel jsem bejt slepej, že jsem si nevšim sám. Blbej, že jsem neposlouchal svoje mrazení.
Měl jsem vážně nutkání utýct, Pak se ale Norman omluvil. Poprvé se choval jako ta malá sladká nejistá kráska. Ten jeho výraz. Vážně. Vysvětlil mi, že proto mě tu nechtěl. Bál se, že mě to vyděsí. Jo, vyděsilo. A odradí. To už ne.
Na řadu přišel slavnostní oběd a u něj si mě všichni znovu prohlíželi. Zase jsem byl jednou rád, že vypadám, jak vypadám. Udržuju se v kondici a vzal jsem si svoje nejlepší hadry.
Ani nevim jak, ale oběd jsem přežil a odpoledne taky. Hlavně asi díky Normanovi. Ukazoval mi dům. Bavil mě rodinnými historkami a zářil. Protože mi nevadilo, kdo je. Bylo to osvěžující. Taky. Všichni kolem byli vlastně docela přátelský. Až na pár výjímek. Pár strýců a nějaká tetka, co mi okatě dávala najevo, jakej jsem póvl. Nehodnej Normanovo přátelství. Celkově být v blízkosti kohokoliv z nich.
„Hm. Doufal jsem, že už umřela nebo něco.“ První věc, kterou mi řekl. Hlasem kterej mě vzrušil. Tam. V davu. A ta věc, co prohlásil. Byl to hroznej šok. Ještě větší, když jsem se podíval, komu přesně patří.
Byl vyšší než já. Ne o moc, ale byl. Mohutnější a temnější. Pohled v modrých očích byl. Temný a chladný. Jako oceány na severu. Sledovaly mě způsobem, jakoby o mně věděl všechno. Tím myslím všechno. Co cejtim. Na co myslim. Čeho se bojim. Všechno.
Světlý vlasy měl sčesaný, hladce oholený, v černý košili i kalhotech. Elegantní přesto ležérní. Nemůžu uvěřit, kolika věcí jsem si všim. Na jedinej pohled. Bylo jich mnohem víc.
Třeba jemnej úsměv, když si mě prohlížel. Pevnej stisk, když mi podal ruku, a nepředstavil se. Vůně parfému smíšená s jeho vůní. Dohromady byly... Hm. Prostě na mě zapůsobil, jako žádnej chlap. Jako vůbec nikdo.
„Jsi Raiden.“ Pustil moji ruku a svoje strčil do kapes. Pak mi nabídl pití. Chtěl jsem, někdo jako on se ale neodmítá. Tak jsem ho následoval k baru. (Jo. Vlastní bar.)
„Norm o tobě dost mluví. Je to poprvý, co jsem ho slyšel o někom mluvit.“ Zamyslel se a podal mi skleničku. Neřešil jsem obsah a vypil ho na jedinej lok. On se jen pousmál. Tim svym úsměvem a dolil mi.
Nechápu, že mi to nedošlo. Musel jsem bejt fakt mimo. Mělo mi to dojít. Ale já prostě nebyl schopnej přemejšlet. Vnímat, co říká. Jen jsem stál vedle něj. Poslouchal hlubokej hlas a nemoh dejchat. Nemohl jsem nic.
Nevim, jestli se mě na něco ptal. Stejně tak nevim, jestli jsem odpovídal. Nakonec mě vysvobodil jeden z jeho mužů. Netušim, co byl zač ale byl jsem mu vděčnej.
Na řadu přišel monstrózní dort a dárky. Byl jsem rád, že se Norman nepídil po mym. Nechtěl jsem mu ho předávat před všema. Jenom jsem stál. Někde vzadu a užíval si jeho zářící obličej. Byl jak malý dítě. Úžasný. Zahřálo to na srdci a zároveň zabolelo.
Vyzní to sobecky, ale. Bylo to pro mě trochu krutý, protože já nikdy nic podobnýho nezažil. Necítil. Nebyl jsem nikdy v kruhu bezpečí. Mezi těmi, co vás mají rádi. Tak jako on v tu chvíli.
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy měl podobný pocity. Možná jako dítě. Asi ano. Jako dítě určitě. Co jsem věděl. On byl ten poslední, koho jsem chtěl vidět. No. On si to bohužel nemyslel.
„V pohodě?“ Zase tam stál. Opíral se o zeď a sledoval Normana. Nejradši byste mu dali pěstí, aby nevypadal tak... Jenže on by vám to vrátil.
Slyšel jsem se odpovídat. Znělo mi to jako souhlas. Potkal jsem hodně tvrdejch lidí. Nebezpečnej lidí ale on byl úplně jiná liga. Jasně, že byl. Patřil k mafii, jako všichni kolem. To mi taky zrovna moc nepřidalo.
Dostali jsem dort a já byl rád, že mě zase někdo zachránil. Úplně jinej chlap, dost podobnej prvnímu. Patetický. Dvakrát v jedinej den. Co mi trochu spravilo náladu, byl dort. Zas ten jejich kuchař. Očividně i cukrář. O tom jsem se zapomněl zmínit. Oběd. Byl božskej.
Zase jsem stál v rohu. Sám, ale tentokrát mi to bylo jedno. Protože ten dort. Hmm. A všichni kolem měli očividně stejný pocity. Dokonale ztichli a jen si užívali tu sladkou pohádku.
Někdy mezi tím přišel další zázrak. Ohňostroj. Ve vnitřní zahradě. Nebyly to takový ty rakety, co letí k nebi a tam se rozprsknou. Ne. Tyhle se držely na zemi. Jako zářící vodopády. Fontány, kytky a jiný obrazce. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl a jestli ti kolem ano, svým nadšením to dobře maskovali.
Tak jsme tam všichni stáli, ujídali ten boží dar a oči nám zářily jako malejm parchantům. Světla se vytratila a já jsem si docela jistej, že i ostatní cítili zklamaní. Zároveň proklínali kapelu, která se rozezněla uprostřed zahrady. Nakonec ale začali tancovat a bavit se dál.
Já ne. Nechtěl jsem. Bylo to něco novýho. Pocity, který jsem měl byly nový. Nejsem sentimentální ani melancholickej. Nebejvám ale tehdy jsem byl. Taky jsem byl Normanovi. Jeho otci poprvý za večer vděčnej, že mě pozval.
Tak jsem si sednul do tišší a klidnější části zahrady a potápěl ve svý melancholii. Dokud mě nenašel Norman. Dal jsem mu dárek. Byl nadšenej. Alespoň vypadal. Vždycky se mu tenhle můj náramek líbil. Tak jsem nechal udělat stejnej pro něj. Padla na něj dost velká část mýho platu, ale jeho nadšení ho svým způsobem vyvážilo.
„Tak jaký bylo první setkání?“ Zeptal se a hrál si s náramkem. Vůbec jsem netušil, o čem mluví. Jo, idiot v celý svý kráse. Nešlo to jinak. Musel jsem se zeptat.
„Přece s mym tátou.“ Vysvětlil mi a já se zase, jak ten největší hlupák, zeptal. Norman ukázal rukou. Na něj.
Stál na terase a sledoval tančící. Kolem něj se, stejně mistrně jako had, obtáčela neskutečně krásná ženská. Byla dokonolá. Dokonalý tělo, dokonalý vlasy, ty správný šaty. Typ ženský co vytáhne cigaretu v prázdný místnosti a kolem se najednou objeví dvacet chlapů se zapalovačem.
V tu chvíli mě ale víc zaujal on. Jako bych viděl lva. Divokýho, nebezpečnýho a krásnýho. Byl jako... Bože. Myslim, že se mi z něho postavil. Ne, jen nemyslim. Fakt se mi postavil. Trochu tomu dopomohla ona. Její ruce, bloudící po jeho těle. To, jak se kolem něj vinula. Touha, která z ní sálala. Chtěla ho a já v tu chvíli taky. Jeho se to nijak zvlášť nedotklo. To bylo snad ještě víc... Fakt jsem měl sto chutí po něm něco hodit.
„Nebude ti vadit, když už pojedu?“ Zeptal jsem se a sledoval modrý oči. Lev s modrýma očima. Norman se zatvářil jako mučedník.
„Nelíbí se ti tu?“
„Líbí. Bylo to úžasný, ale ještě něco mám.“ Zalhal jsem. Pousmál se a přikývl.
„Dík, žes neutek.“ Objal mě kolem krku. Skoro mě udusil ale nevadilo mi to. Objal jsem ho zpět. Bylo to příjemný.
„Dík, žes mě pozval.“
Vytlačil jsem motorku před bránu a nijak zvlášť neřešil, kdo ji zaparkoval za ni. Nasadil si sluchátka, dopnul koženou bundu, napařil helmu a posadil se na svoji mašinu. Je to stará silniční motorka z druhý ruky, ale mám ji rád. Kámoš mi pomoh s opravama a ona teď vrní jako kotě. Velký kotě.
Rozjel jsem se a než jsem zmizel za rohem, zdálo se mi, že ve zpětnym zrcádku někoho vidim. Stát u brány. Obrovskej dveřník. Napadlo mě a víc jsem to neřešil. Proč taky. Podstatný bylo, že jsem konečně pryč. Daleko od něj, zase volnej a přesvědčenej, že už ho neuvidim.
Projížděl jsem nočnim městem. Poslouchal hudbu a přesně věděl, kam mířim. K Doris. Sladká, hebká, zkušená Doris. Nevim, kolikrát už jsem přidržoval její měkký stehna a předstíral, že ji miluju. A ona předstírala to samý.
Zazvonil jsem u jejího bytu. Otevřela mi v průsvitnym župánku. Jak kdyby věděla, že tam stojim. Co chci. Voňavá, nádherná Doris. Pozvala mě dál a pak mi dala přesně to, pro co jsem přišel. Co jsem potřeboval.
Přišlo pondělí a lavina událostí pokračovala v ničivym sesuvu. Hned ráno se ke mně přitočil Norman, u kterýho ještě stále převládalo sobotní nadšení. Což bylo trochu nakažlivý ale nevydrželo dlouho. Hlavně asi protože přišel s pozváním na večeři. Od otce. Bez příbuzných, přátel, známých. Prostě jen otec, syn, ty děsivý chlapy z ochranky a já.
Není nic „lepšího“ než naštvat mafiánskýho bosse, takže jsem kejvnul a zeptal se kdy. Ta úleva, která pak přišla. Byla jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy cejtil. Mělo to bejt ve středu. Jenže ve středu jsou pouliční zápasy. A já. Si na nich obvykle dost vydělám, takže o ně samozřejmě nikdy nechci přijít.
Norman předved zklamanej výraz a já bych si za ten svůj zúčastněnej rozhodně zasloužil nějakou cenu. Přetlumočil mojí omluvu otci. Že prej nevadí a já se cítil jako vítěz.
Ve středeční noc jsem si to namířil do tajný arény. Ten večer jsem se vážně cejtil dobře. Znáte to. Dobrej den.
Hned první zápas to potvrdil. Poslal jsem soupeře tak rychle k zemi, že všem chvíli trvalo než si všimli. Že je po boji. Mně samotnýmu taky. Druhej byl o něco delší, ale chlapík prostě neměl šanci. No a třetí. Třetí.
Chvíli jsme kolem sebe obcházeli a odhadovali se. Byl tvrdej už od pohledu. Zjizvenej a potetovanej. Starší než já. Zkušenější. Levák. Co nepoužívá nohy. Jenom pěsti. Tvrdý jak kladiva. To všechno jsem věděl ještě než zaútočil. Jako první. Pomalejší než já. Ne, tak mrštnej. Opravdu levák.
Znovu zaútočil a já zas uhnul. Čerství zranění na noze. Dobře to skrýval, ale ne dost dobře. Byla řada na mně. Zásténal a jemně pokrčil nohu. Jo. Čerstvý zranění a nejistota v pohledu, zda jsem si vážně všim. Všim. Jenže pak něčeho jinýho. Lva.
Zatmělo se mi před očima a já cejtil jak padám. Ostrou bolest v obličeji a chladnou zem pod sebou. Muselo to trvat jen pár sekund. Pro mě to byla věčnost. Slyšel jsem volání. Znělo trochu zastřeně. Pak se vyčistilo. Bylo to skandování. Abych se postavil. Postavil jsem se a svět kolem se vrátil. Přesně včas, abych uhnul další ráně a zasáh toho bastarda do nohy. Znovu a pak úder do obličeje, když se mu podlomilo koleno. Pak už to bylo snadný.
Sesunul se k zemi jak hromada sulcu. Dav kolem ožil. Otočil jsem se. Stál tam. Zamířil jsem na druhou stranu. Pro svoje věci ale hlavně prachy.
Dostal jsem zaplacýno. Přetáh si přes hlavu mikinu a omotaný ruce jsem neřešil. Chtěl jsem bejt, co nejdřív pryč. Než za mnou přijde. Nevim, kde jsem sebral jistotu, že přišel kvůli mně.
„Rád bych vyzved výhru.“ Hm. Vsadil si na mě? Přistih jsem se, že mám radost.
Hodně si vsadil. Sledoval jsem, jak mu bankéř vyplácí peníze. Vůbec nevim proč, ale čekal jsem. Než jsem si to uvědomil, bylo pozdě. Měl svoji výhru v kapse a zaměřil se na mě.
„Měl bysis na to dát led.“ Vykročil a já za nim. Jak ovce.
Venku čekal jeden z jeho mužů. Opřenej o černý auto. Mně svitla naděje.
„Jsem tu na motorce.“ Oznámil jsem.
„Dej klíčky Bishotovi.“ A já aniž bych se ptal, poslechl. Zůstali jsme sami. Než jsem si všim, seděl jsem na sedadle spolujezdce a jel bůhví kam. S nim.
Sem. Sledoval jsem malej, béčkovej nonstop s kuchyní. Když jsem se vevnitř rozhlíd, změnil jsem to na céčkovej. Starej, špinavej podnik s ušmudlanym kuchařem a barmanem. Očividně mýho společníka znal, protože ho šel přivítat.
Usadil nás na baru a mně došla jedna věc. Přestože to byl takovej pajzl, bylo tu plno. Když jsem se pořádně rozhlíd, už to nebyl takovej pajzl.
„Tady. Hmm. Přinesu ti led.“ Všiml si barman mýho obličeje, když mi podával jídelní lístek.
„Co si dáš k pití?“ Dodal. Objednal jsem si a kapucu stáh ještě hloubš. Nevim proč, ale nechtěl jsem, aby si všimnul někdo další. Pak jsem se konečně pustil do rozvazování dlaní.
„Potřebuju se trochu umejt.“ Ozval jsem se.. Mico příkývl a ukázal k toaletám.
„Dám si tohle.“ Svez jsem se ze stoličky.
Chvíli jsem klel před zrcadlem. Otevřený to nebylo, ale ke slovu se začala hlásit modřina. Oplách jsem si obličej, pak paže krk a hrudník. Mezi tím přemýšlel. Zda by ho hodně naštvalo, kdybych utek. Jenže zatraceně. Moje motorka.
Když jsem se vrátil, jídlo už čekalo na baru. Vypadalo to úžasně a chutnalo ještě líp. Snad ty nejlepší hranolky a burger, jakej jsem kdy jed. Obrovská porce a já byl hladovej za tři. Svět kolem se trochu projasnil. Zvláštní jak málo stačí. Dobrý teplý jídlo.
„Myslel jsem, že jste s Normem jen přátelé.“ Překvapil mě. Mastnou pusou jsem potvrdil, že jsme.
„Na tý zahradě to tak nevypadalo.“ Zahradě? Chvíli jsem nevěděl, o čem mluví. Pak mi to ale došlo. To objetí.
„To mi jen děkoval, že jsem... za dárek.“ Přece mu nebudu vykládat pravdu. Bůhví, jak by to vzal.
„Jinak od něj držim ruce dál.“ Měl jsem pocit, že o tom bych ho měl ujistit hlavně. Radši několikrát. Aby nevznikly nějaký pochybnosti. Pro moje vlastní bezpečí. Takže mě jeho odpověď dost překvapila.
„Proto jsem se neptal. Co mezi sebou máte, je čistě jeho věc.“ Pak mi ho bylo dokonce trochu líto. Taťka, co si myslel, že ztratil synovu důvěru.
„Jen mě trochu překvapilo, že by mi to neřek. Tim myslim, že spolu chodíte.“ Jenže pak přišlo vysvětlení.
„Vlastně jsem byl přesvědčenej, že jste spolu spali. Když jsem tě viděl.“ Po týhle větě jsem zčervenal. Jo. Nejsem na to moc hrdej.
„Něco jinýho ale je vyspat se spolu a chodit spolu.“ Jasně. Ty kecy o tom, že mu nevadim. Co by asi řek, kdybych kejvnul a zeptal se, jak mu mám říkat. Nevim, co by řek ale asi bych byl mrtvej. Po pravdě. Měl jsem trochu nutkání to vyzkoušet. Nejsem sebevrah ale prostě jsem měl.
„Ukaž, jak to vypadá.“ Chytl mojí ruku, držející ledy a odkryl tvář. Pobaveně se pousmál a já se cejtil jak malej.
„Sestřelil tě parádně.“ A kdo za to asi může? Chtěl jsem na něj zaječet. Naštěstí jsem se sám včas zastavil. Aspoň jsem nadával v duchu a vůbec si nevšim. Toho, že stále drží mojí ruku. Jeho prstů na mý druhý tváři.
Zlehka odkryl ledy, dotknul se ranky na rtu a já cejtil jemný šimraní. Někde kolem žaludku. Taky v místě doteku.
„Krev ti neteče. Bolí to hodně?“ Víte. Během toho našeho „mafiánskej taťka decentně vyhrožuje“ rozhovoru jsem úplně zapomněl, jak na mě působí. Teď se všechno vrátilo stonásobnou silou, jak kdyby mi to pamět chtěla vrátit. A já měl pocit, že si všim. To jak se usmál.
„Teď když máme jasno. Dost o Normovi, dobře?“ No, tak můžem jít domu. Nemáme jiný společný téma. Nebo jo? Chci odsud pryč! Myslim, že jsem začínal bejt v duchu trochu hysterickej. Taky jsem se snažil vybavit, co je vlastně za den. Co přesně v tenhle den dělá Doris.
„Půjdem, jestli už nebudeš.“ Jdeme! Najim se doma. Nebo u Doris.
Vlastně jsem myslel, že ten barák už neuvidim. No co? Vezmu si motorku a pojedu. Konec těmhle šílenejm pocitům. Starostlivej taťka a nevhodnej nápadník maj mezi sebou jasno, takže se můžou vrátit k tomu svýmu.
Zajeli jsme do garáže a já se v tý tmě začal rozhlížet po svý motorce. Skoro jsem si ustřík do trenek, když mi položil ruku na rameno a ozval se za mnou. Jak to do hajzlu zvlád tak tiše?
„Tudy.“ No jasně, nebudou mít jen jednu garáž. Následoval jsem ho skrz temný chodby. Dost by pomohlo, kdyby rozsvítil. Alespoň malej kousíček světla. Pak bych si nepřišel tak... skoro jsem se o něj přizabil. Zachytil mě a rukou zakryl moje nadávky.
„Potichu, nerad bych vzbudil Norma.“ Jo, já bych taky hrozně nerad vzbudil Normana, ale moh bych dostat svoji motorku a vypadnout?
„Díky Bishote. Dobrou.“ Bishot? Ten... vykouk jsem zpoza Micovo ramene. Stál tam. Ještě stále v obleku. Kývl na mě a šel pryč. On mě vedl dál.
Konečně otevřel nějaký dveře a já už se viděl pryč. Rozhlíd jsem se. Moje oči už byly uvyklý a tohle rozhodně nebyla garáž. Byla to ložnice. Chce, abych přespal?
„Nechci bejt...“ Způsob, jakym mě umlčel. Tak ten by mě nenapad ani v nejdivočejšim snu. Proč taky? Viděli jsme se jednou, když nepočítám dnešek. Mluvili... těžko to nazívat rozhovorem. Je to otec mýho dobrýho kámoše. Mafiánskej taťka a já... ne že bych nebyl fešák. Vlastně jsem, taky dobře stavěnej a tak. Ale určitě nejsem ta nádherná baba z večírku. Myslete si, že jsem idiot, ale mě to ani na pikosekundu nenapadlo.
Tak si asi dokážete představit ten šok. Já opřenej o dveře cizí ložnice a on. On mě líbá. Způsobem, kterej nenajdete v knížkách. A porno? Jo jasně. Jazyky ven na kameru, drahé hvězdy. Což je spíš nechutný než sexy.
Ale ten jeho polibek. Líbal jsem. Na svůj věk hodně a rád, ale takhle ne. Bylo to, jakoby mě obklopilo něco horkýho, měkkýho a tak nehorázně vzrušujícího. Myslel jsem, že mě to šimrání v břiše a ve slabinách zabije. Ušimrán k smrti. Ty palcový titulky.
Ten jeho jazyk. To, co s nim dělal. Do hajzlu. Bylo to. Mám chuť zakřičet, když si na to vzpomenu. Netisk se, nesvíral. No, přitlačil mě na ty dveře, ale nedusil mě. Nesnažil se spolknout. Líbal mě.
Pak přestal. Já se zhluboka nadech. Srdce mi tlouklo do uší a já zjistil, že se ho držím.
„Měl jsem to udělat už na tom večírku.“ Políbil mě na ucho a já skoro vyjek. Nevím proč, nemám citlivý uši. Neměl jsem. Předtím. Usmál se tomu a znovu mě políbil. Jenom tak měkce. Jakoby mě hladil. Večírek. Uvědomil jsem si. Norman.
„Tohle přece. Norman.“ Bylo to jediný, co jsem byl schopný vysoukat. Taky jsem se ho snažil odstrčit. Bylo by to efektnější, kdybych nesvíral jeho košili. Zase se jen usmál a políbil mě.
„O toho se neboj.“ O Normana? Bojím se o sebe! Protestoval jsem v duchu a zasténal pod polibkem. Do tý doby jsem vůbec netušil, že něco takovýho dělám. Sténám pod polibkem. Sténám pod něčími prsty.
Bože. Otevřel jsem oči. Proč jsem si pod tu mikinu nic nevzal? Hladil mě po břiše. Jen konečky prstů, ale slabiny začaly reagovat. Jemně jsem zaťal svaly. Já nevím, snad proto abych tomu zabránil. Nebo to samo. Vůbec nevím. Moje tělo. Nepoznával jsem ho a on mi svlékl mikinu a já se zachvěl pod jeho spokojeným pohledem. Moc se mu líbilo, co viděl a moc se mu líbilo dotýkat se toho. Mně taky. Hrozně moc.
Držel jsem se ho kolem krku, opřenej o dveře a chvěl se.
„Měli bysme jít do postele.“ Líbal mě na krku a já skoro předl. Postel? Uvědomil jsem si. Nechci jít...
„Klidně zůstanu tady, ale pro tebe to bude pohodlnější.“ Když už se mě musíš dotýkat, zklapni. Doteky v kombinaci s hlasem. To je prostě moc.
Pak mi to došlo a já vystřízlivěj. Dokonale. Pohodlnější. Pro mě.
„Měl bych jít.“ Otočil jsem se a chyt kliku. Nepustil mě a přitisk se. Ucítil jsem ho. Byl tvrdej a velkej. Vzrušilo mě to.
„Vážně chceš? Takhle?“ Zajel rukou do mých kalhot a prsty zlehka pohladil. Prohnul jsem se mu v náruči a zakous se do rtu. Nechtěl jsem sténat. Znovu ne. Aby neviděl, jak moc chci zůstat. Směšný.
„Nechci...“ Vydech jsem a opřel se dlaněmi o dveře. Protože on mě objal dlaní.
„Co? Tohle?“ Pohl boky proti mně. Zasténal jsem a nenáviděl se za to. Přikývl jsem a schoulil se pod jeho rukou. Objal mě kolem ramen.
„Neřek bych.“ Přímo do ucha. Ten jeho hlubokej horkej hlas. Nemoh jsem se nadechnout, moje tělo se chvělo a já chtěl to co nikdy v životě. Chtěl jsem ho v sobě.
Otevřel jsem oči. Uslyšel jsem cinkot pásku a pak zip. Zip!
„Rozepni se.“ Tohle ne. Prosím. Poslech jsem. Nohou mě přiměl rozkročit a dlaní mi zakryl pusu.
„Nadechni se, Raidene.“ Poslech jsem a pak si mě on vzal. Zásténal. Hluboce a temně a já se mu zakous do prstu. Myslim, že mi vytryskly slzy. Taky něco jinýho. Udělal jsem se. Netušim proč. Měl jsem pocit, že mě roztrhne. Že teď umřu v mukách a tohle je vlastně trest. Chtěl jsem pryč. Domů. Schoulit se do postele a tři dny v kuse brečet. Chtěl jsem...
„Uklidni se, to je v pořádku.“ Hebkej měkkej polibek na krk. Nadech jsem se a uvědomil si dech na svym rameni. Horkej a rychlej. Cítil jsem tlukot srdce na svých zádech. Byl rychlej a hlasitej, snad stejně jako můj.
„Dobře. Zkus se trochu uvolnit. Hrozně mě svíráš.“ Měl jsem sto chutí ho praštit.
„Jistěže tě... jak by bylo tobě, kdyby ti někdo narval něco tak velkýho...“ Umlčel mě polibkem. Pobaveně se usmál a pohladil mě po tváři.
„Přesně tak.“ Cože? Nechápal jsem, on se pohnul. Vytřeštil jsem oči a chyt ho.
„Ještě jsem se...“ Zasténal jsem, protože znovu přirazil. Ještě hloubš do mýho těla.
„Nepovídej.“ Bavil se a já ho nenáviděl. Zamračil jsem se na něj a opřel se o dveře. Stále to bolelo. Neříkám, že ne. Ale. Zároveň mě to spalovalo. Zevnitř a ten žár přicházel od něj. Prostupoval tělem. Do paží, do nohou. Do prstů. Do tváří. Do špičky jazyka. Do slabin.
„Mico?“ Zasténal jsem.
„Hm?“ Zabručel on, bořil se ve mně a mně se to líbilo.
„Asi znovu...“ Nebyl jsem ani schopnej dokončit větu. Přes zrychlenej dech a sucho v krku. Hlavně to sucho.
„V pořádku. Já taky. Jsi tak těsnej, že...“
„Přestaň říkat věci jako svíráš a těsnej. Kdo to, do hajzlu, chce poslouchat?!“ Rozzuřil mě. Zasmál se a pak mě pevně stisk v pažích.
„Jsi sexy, když se vztekáš.“ Kdybych neměl tolik práce s vlastním tělem, jednu bych mu vrazil. Sevřel jsem pěsti a doufal, že ty steny nejsou tak hlasitý, jak se mi zdaj. Naposled přirazil a já asi nachvíli odpad. Šlo to ven. Všechno. Hlas. Horkost. Moje srdce skrz hrudník.
Svez jsem se na něj. Měl sakra štěstí, že mě chyt a přidržel po tom všem, co mi udělal. Opíral jsem se o pevnej hrudník a oddechoval. Hlasitě a zhluboka. Měl jsem nutkání otočit se a přitulit. To bylo tedy něco.
„Mám hlad.“ Zachraptěl jsem. Zasmál se a políbil mě na rameno.
„Proč myslíš, že jsem tě vzal na tu večeři?“ Přidržoval mě.
„Hm. Myslel jsem, že kvůli Normanovi, ale... někde jsem se šeredně zmýlil.“ Pobavil jsem ho.
Slíbil, že mi něco přinese a já si vzpomněl na jejich kuchaře. Musely se mi rozzářit oči jak malýmu, protože se znovu pousmál na můj účet a odešel. Ještě předtím mi stih ukázat směr koupelny.
Postavil jsem se pod sprchu a předstíral, že ten zvláštní tepot mezi půlkama necejtim. Pár dni se asi neposadim. Pak. Mi to došlo. Zrovna jsem to dělal s Normanovo tátou. S jeho mafiánským tatíkem. S mym lvem. Mym. Heh. To je trochu...
Ozvalo se zaklepání a já musel vylízt. Utřel jsem se, zabalil do jeho županu a cestou ke dveřim přemejšlet, jak se tvářit. Moc času jsem na to teda neměl. Takže jsem asi nevykouzlil nic moc chytrýho nebo přirozenýho.
Nevšim si. Nebo předstíral, že ne. Což bylo uplně jedno, protože držel jídlo od svýho kuchaře. Nějakej zbytek od večeře.
„Je dobrej, hm?“ Utrousil, když si všim mýho nadšení. Souhlasně jsem přikyvoval a užíval si bohémskej pokrm. Mico se šel umýt.
Dojed jsem a přemejšlel, co bych teď měl dělat. Začalo mi být chladno. Hlavně kolem srdce.
Než se vrátil, byl jsem oblečenej. Doufal jsem, že ho prozradí výraz. Naivně. Tvářil se stejně jako vždycky. Chladně tvrdej výraz, kterej nic nepoví.
„Odcházíš?“ Ošil jsem se a přikývl.
„Chceš se teď posadit na motorku?“ Vytřeštil jsem oči. Zatraceně! Proč mi to nedošlo? Pousmál se a dál si mě nevšímal. Prostě nahej vklouznul pod peřinu a požitkářsky se rozvalil. Báječný. Zase jsem se kvůli němu cejtil jak idiot.
Vysoukal jsem se z oblečení a snažil se nevnímat jeho zkoumavej pohled.
„Musíš bejt dobrej.“ Cože? Zapomněl jsem vyštěknout ale výraz to udělal za mě. To je nějaká narážka na mý...
„Hm. Nemáš skoro žádný jizvy. Na to kolik toho máš za sebou.“ Vysvětlil mi. Zrůžověl jsem. Fakt nemám ve zvyku růžovět, ale s nim. Asi přehodnotim situaci.
„Mluvil jsi o mně s Normanem?“ Bylo mi divně. Co všechno mu Norman navykládal? Všechno? O mym dětství. Střídání pěstounů. Průserech? Poškrábal jsem se na hrudníku a cejtil se víc nahej než kdy jindy.
„Říkal jsem ti, že o tobě mluví. Hodně. Vzbudilo to mojí zvědavost. Ani nevim proč. Nejsi nic extra. Slyšel jsem podobnej příběh mockrát. Vychoval tě těžkej život a okolnosti. Tak jako spoustu dalších. Našel bych deset takovejch a nedalo by mi to moc práce. Možná i stejně pohlednejch.“ Tady opět růžovym. Vytočenej kvůli tomu jeho monologu, ale růžovym. Když nejsem nic extra, tak proč mě ksakru zrovna...
„Když jsem tě viděl, přišlo. Aha. Tak to je on. Nic víc, nic míň. Nevim, co přesně jsem čekal ale... Když jsem spolu mluvili, ještě jsem přidal idiot.“ Vytočil mě.
„Jdi do prdele! Kdo by se ksakru choval normálně?! Potom co na něj jeho nejlepší přítel vybalí, kdo je jeho otec a pak se k němu ještě postavíš ty?! Viděl ses někdy v zrcadle?!“ Vážně. Měl jsem, co dělat, abych mu jednu nevrazil. Několik nevrazil a bylo mi jedno, že by mě pak pravděpodobně zabil.
Přizved obočí.
„Proto jsi mluvil tak...“ Překvapil jsem ho.
„Zatraceně, doteď nevim, o čem jsme mluvili.“ Přešel mě vztek a já se cejtil malinkatej. Obzvlášť potom, co se zasmál.
„Odcházim.“ Začal jsem se znova soukat do svýho oblečení.
„O tom jsme už mluvili. Zapomněls? Tvoje motorka.“ Zamračil jsem se a utrousil, že ji potlačim.
„Ještěs to neslyšel celý.“ Někde v útrobách mikini jsem zabručel, že jsem slyšel dost. Když jsem konečně zase viděl svět kolem, skoro jsem uskočil. Stál proti mně. Nahej a nádhernej. Lev. Zachvěla mnou touha.
„Cos čekal? Dojemný vyznání lásky?“ Chladný modrý oči. Jako oceány na severu.
„Ne. Jen trochu... Podivej, jsem docela přecitlivělej z toho všeho, co se stalo. U tvejch dveří.“ Obouval jsem se.
„Cos říkal, může bejt pravda, ale teď to fakt nepotřebuju slyšet.“ Zarazil jsem se.
„Do hajzlu. Kde mám druhou botu?“ Rozhlídnul jsem se. Vem to čert. Vysoukal jsem pravou nohu z boty a podíval se na něj.
„Měj se.“ Odešel jsem. On mě nezastavil. Zatracenej bezcitnej bastard. Kdo chce po sexu slyšet něco takovýho? Jak kdyby mi plivnul do ksichtu. A já ho jak debil pustim tam, kam nikoho jinýho. Můžu se z něho posrat a pro něj nejsem víc než jeden z davu.
Rázoval jsem si to skrz jeho dům a doufal, že motorka bude tam, kde minule. Byla. Bez klíčků. Zatraceně. Vytlačil jsem ji z brány a pak přes celý město k sobě domu. Bosej, bolavej a nasranej.
