kapitola I. - konec
Světlovlasý muž si dopl černou košili a zastrkal do černých kalhot. Zvedl oči k oblékajícímu se mladíkovi. On k němu. Půvabný jemný obličej a velké oči. Usmál se a zvedl na špičky. Elegantním pohybem položil ruce kolem širokých ramen. Políbil a zadíval se do modrých očí. Byly jako modré hlubiny moře. Hluboké, zářivě chladné a nebezpečné.
„Půjdu první. Měj se.“ Řekl hravě a namířil si to ke dveřím knihovny. Muž se pousmál a prohrábl si vlasy. Pochvíli vyrazil za ním.
Procházel velkým domem až na stejně velkou zahradu. Tam přítel pořádal jednu ze svých vyhlášených odpoledních sešlostí.
Proplul mezi hosty a posadil se k jednomu ze stolů, u kterého seděli jeho přátelé. Tolik mu podobní. Mladí, bohatí šlechtici, užívající si život plnými doušky. Všední i společenský. Hry spojené s ním. Přepych a moc. Víno, ženy i muže. Nezávazně. Někteří. Zvedl oči k jinému stolu. Nico a jeho okouzlující milenec. Tak jako Blaid a jeho krásná žena. Vážně to nedokázal pochopit. Vzdát se zbytku náručí kvůli jedné jediné. Na světě je tolik půvabných krásek, které je třeba poznat. Ochutnat. Učit. Přemýšlel s jemným úsměvem.
„Zdá se, že sis to užil.“ Probral se a otočil hlavu. Přítel ho pobaveně sledoval. Napodobil výraz a přikývl.
„S Prestonem vždycky, ale.“ Chtělo by to nějakou novou ovečku. Naléval si víno. Muž se na něj zadíval.
„Hm. Slyšel jsem, že Charise v poslední době viděli s někym novym.“ On se zamračil a pohledem našel jmenovaného.
Charis. Nebyl jiný než oni. On. Přesto byli od mala přirození rivalové. Ve všem. Sportu. Učení. Posteli. Snad i díky němu byl ve všem tak dobrý. Tolik se snažil. Možná by mu měl poděkovat. Pomyslel si ironicky a sledoval černovlasého muže. Vysoký, urostlý, temný. Ne jako on. Zářivý až oslnivý. Vždy to tak bylo. Lidé byli rádi v jeho společnosti. Byl zábavný, chytrý a veselý. Charis byl... Charis byl jako temně krásný princ. Měl v sobě něco. Nebezpečného. Podmanivého. Tajemného.
Muž vycítil pohled a otočil k němu hlavu. Šedivé oči. Stejně temné a tajemné. Pomyslel si on a jemně se zachvěl. Vzpamatoval se a zamračil. Odvrátil pohled. Zatraceně, co to bylo?
Ráno se probral. Promnul si oči a otočil hlavu vedle sebe. Pousmál se. Sheeta. Krásnej a půvabnej. Potkal ho včera večer. Na jiné společenské sešlosti a on mu tak sladce a odevzdaně podlehl. Sténal pod ním a chvěl se. Nezkušený, zrůžovělý. Chvílemi polekaný. Tak jak to má rád. Malé, rozechvělé krásky. Rozkošně půvabné.
Povzdechl si. Rád by znovu ochutnal, ale má nějaké povinnosti. Co nejtišeji vstal a zašel do koupelny.
Někdy odpoledne se vrátil. Unavený a dost vyhládlý. Na cestě chodbou se k němu přidal sluha a tvářil se zbytečnně moc nejistě. Možná i trochu provinile.
"Co se děje?" Zamrazila ho na zátylku zlá předtucha.
"Váš noční společník, pane." V kolik odešel? Zeptal se. Služebnictvo už bylo zvyklé a vědělo co s jeho nočními návštěvami. Pěkně nakrmit a vyprovodit.
"To je ten problém, pane. Ještě neodešel." Řekl muž nejistě. Jeho pán k němu nechápavě otočil hlavu. Jak jako? Neodešel? Vešel do svého pokoje.
Sheeta seděl ne malé pohovce a četl si. Zvedl oči. Rozzářily se jako dvě tůně plné zlata a on vstal. Vrhl se muži kolem krku.
"Chyběl jsi mi." Poztěžoval si a přitulil. Cože? Nechápal on.
"No, to mě těší, ale jsem dost unavenej a mám ještě nějakou práci. Nechci vyznít nezdvořile, ale měl bys jít." Mladík se odtáhl a nechápavě na něj hleděl.
"Kam?" Domu? Pomohl muž. On vytřeštil oči, ale přikývl.
"Jistě." Kdy tě zase uvidím? Zeptal se hned. Muž nenuceně pokrčil rameny.
"Nejsem si jistej. Třeba se zas někde potkáme." Medové oči se rozšířily mnohem větším šokem. Váhavě zopakoval poslední slovo. Muž přikývl.
"Jo, určitě bych si to rád někdy zopakoval." Byl jsi úžasnej. Pousmál se. Mladík zakroutil hlavou.
"Nerozumím, udělal jsem něco špatně?"
"Samozřejmě, že ne. Oba jsme si to užili, mám pravdu? Tak si to nebudem kazit, hm?" Medový pohled zakryl temný stín. Zlato vychladlo.
"Užili?" Zopakoval šepotem. Sklonil hlavu.
"Víc... O víc ti nešlo, že? Jen si užít." Zvedl k němu opět oči.
"Copak tobě ne?" Je mi líto jestli's to viděl jinak.
"Líto?" Mračil se Sheeta. Líto. Zopakoval znovu.
"Kolik takových líto bylo přede mnou? Čistí. Nevinní. Naivní." Mluvil tiše ale jistě. Muž se jemně zachvěl. Mladík mu nedovolil reagovat.
"I mně je to líto, Danyeli." Řekl klidně a hebký hlas zvláštně mrazil.
"A tobě. Bude taky." Dodal.
A tobě. Bude taky. Modré oči se otevřely a chvíli tupě hleděly do stropu. Bože, proč ho tak hrozně bolí hlava? Posadil se a promnul si obličej. Hm. Něco je... Otočil hlavu ke dveřím, které se otevřely. "Dobré ráno, mladý pane. Snídani?"
"Jo, dám si, díky." Vstal a sáhl pro svůj župan. Sluha něco zabručel, ale nic neřekl. On se oblékl. Co to ksakru. Sledoval lemy županu válející se po zemi. Zbytečně dlouhé rukávy. Zbytečně velký župan.
Přešel k zrcadlu. Srdce, mozek, veškeré orgány v těle se zastavily. Co to má do hajzlu znamenat?! Vykřikl v duchu a dost možná i nahlas. Sluha k němu zvedl oči, ale nevyjádřil se.
"Bude to vše, mladý pane?" Danyel? Zeptal se muž. Pán domu musel bohužel už odejít. Povinnosti. Vysvětlil druhý naučeně.
"Mrzí ho to a rád vás zase někdy uvidí." Pán domu pokýval hlavou. Sluha se omluvil a odešel. On přešel k zrcadlu. Položil dlaně na chladný povrch a naklonil se blíž.
Světlé, neposlušně se kroutící vlasy. Velké modré oči a půvabný ksichtík. Jemný a něžný. On byl. Drobná okouzlující kráska. A tobě. Bude taky. Ozvalo se kolem. Sheeta. Ten malej bastard. To on mu to proved. Musí ho najít a ať už mu proved cokoliv, musí to vzít zpět.
Zašel do šatny a rozhlédl se. No bezvadný. Pomyslel si zničeně a vyndal jednu z košil a kalhot. Ohrnul rukávy i nohavice a zadíval se na sebe do zrcadla. Proboha, rozkošnějc vypadat nemůže? Hm. Ale moh dopadnout hůř. Je vážně okouzlující. Potkat se někde, svede se. Tak nejdřív oblečení.
Velice tiše se vkradl do své vlastní pokladnice a s váčkem plným peněz vyrazil do města. Sem se vrátí v noci až budou všichni spát.
Švec s krejčím na něj hleděli dost podezíravě a odměřeně dokud nevytáhl zlaťáky. Po pár hodinách si městem vykračoval v novém oblečení a dva muži velice spokojeně počítali peníze. Stavil se na jídle v místním pohostinství a v duchu stále doufal, že se probere. Zároveň přemýšlel, jak kde a co bude dělat dál.
Počkal do tmy a snažil se nevnímat pohledy, které vzbuzoval. Mohli by ho přestat sledovat jako šťavnatej kus masa? Přemýšlel rozhořčeně. Ne, někteří na něj hleděli jako na malého huňatého králíčka. Oboje ho dost vytáčelo.
Jeden z mužů se odhodlal. Postavil se ke stolu a nadechl v otázce.
"Rozhodně ne." Nedovolil mu Danyel promluvit. On přizvedl obočí.
"Ani nevíš, na co..." Neni tak těžký uhodnout. Přerušil ho opět.
"Nashle." Ty malej! Rozčiloval se muž a chytl ho za paži. Malej? No, vlastně je. K tomu slabej. Uvědomil si.
"Hm, často se vytahuješ na slabší?" Zvedl oči. Bože. Proč se s nim vůbec baví? Proč mu prostě jednu nevrazí? Protože by si spíš zlomil ruku než aby mu nějak ublížil. Odpověděl si sám. Muž něco zavrčel a za jeho zády se ozval pobavený hluboký smích.
"Pust ho." Stejně pobavený hluboký hlas. Muž trochu Danyela překvapil, když ho okamžitě pustil. On otočil hlavu. Vyplivl srdce a s ním jméno. Sedící přizvedl obočí.
"My se známe?" Nejsou sice přátelé, ale...
"Jistě, já jsem přece Dan-ko." Opravil se rychle. Je idiot? Mužův výraz se nezměnil.
"Jsem Danyelův bratranec. Vzdálený. Jednou mě vzal k Nicovi. Potkali jsme tě tam a on mi o tobě vyprávěl." Muž se pobaveně pousmál. Jo, dokáže si představit co. Danyel si všiml výrazu. Zamračil se a jemně kývl hlavou.
"Díky za pomoc. Měj se." Obrátil se k odchodu. On je ten poslední, koho chce teď vidět. Vrčel v duchu. Co tu vůbec dělá? Takovej pajzl.
Šlechtic se za ním zadíval. Povzdechl si. Takhle přijde brzo k úrazu. Odstrčil nedopité pití a vstal. Mávl na hostinského a namířil si to ke dveřím.
Danyel procházel nočním městem aniž by si všímal pozornosti, kterou vzbuzoval. V duchu zuřil. On byl vážně ten poslední, na koho měl teď náladu.
Dva muže, procházejíci kolem, zapálil chtíč ve slabinách. Hned na to vyděsila vysoká postava, která se vynořila z noci. Oni rychle pokračovali dál a ona za Dankem.
Konečně dorazil ke svému sídlu. Světla nesvítila a v domě byl klid. Pousmál se a vydal se k terase. Úsměv se pomalu vytrácel, čím blíž on byl. Přes okna a všechny vchody byla zatlučená dřevěná prkna. Co to ksakru. Rozeběhl se ke vchodu.
Pomalu obcházel jednu z hlavních zdí. Vážně. Všechna okna i dveře. Zastavil až na druhé straně domu, kde byla terasa se zahradou. Vyběhl pár schodů a chytl jedno z prken zakrývající vchod. Zatáhl. Vší silou zabral. Moc jí tedy nemá. Zhodnotil trpce svůj fyzický stav a zkusil jiné prkno.
"Chceš pomoct?" Skoro vylétl z kůže. Měl pocit, že ji na sobě udržel jen silou vůle.
"Ty jsi ten..." Jo, jistě. Přerušil sám sebe a otočil se. Muž se pobaveně usmíval. Přešel k němu a chytl jedno z prken. Rozčílil Danyela, když ho v celku i snadno uvolnil. Druhé jen odklonil. Přidržoval a otočil hlavu.
Danyel zabručel díky a protáhl se dovnitř. Rozhlédl po potemnělé jídelně. Vše bylo pryč. Co zůstalo, bylo zakryté bílými plátny. Nechápavě se rozhlížel.
"Hm, to nevypadá, že by se chtěl v brzký době vracet." On jemně nadskočil, otočil se. Co ksakru ještě chce? Nevšímal si ho a vydal se dál do domu. Muž, k jeho velké nelibosti, za ním.
Ostatní pokoje byly ve stejném stavu jako jídelna. Došel do ložnice. Přešel k posteli a posadil se. Co teď? Nemá peníze, nemá jídlo, oblečení. Nic. Jenom střechu nad hlavou ale bůhví na jak dlouho. Zvedl oči. Zamračil se.
"Proč mě sleduješ?" Vyštěkl.
"Protože kdybych to nedělal už by tě třikrát znásilnili a minimálně dvakrát okradli." Překvapil ho.
"Čekáš snad díky? Neprosil jsem se." Zavrčel on. Muž se pobaveně pousmál.
"Vlastně ani ne. Vzledem k tomu, jak moc mi připomínáš Danyela." Rozčílil ho ještě víc.
"Fajn, tak můžeš jít." Vrčel víc a víc.
"Vážně čekáš, že tě nechám samotnýho..."
"Nachápu, co je ti do toho. Nehledě na to, že ty jsi ten poslední, s kym bych teď chtěl bejt!" Vyštěkl znovu. Muž si povzdechl a přikývl.
"Fajn, kdyby sis to rozmyslel, všichni ve městě ví, kde bydlim." To on taky. No a co? Čekal až odejde. Pak se zřítil do peřin a během chvíle usnul. Unavený náročným dnem.
Ráno se probral do teplého slunečního dne. Pro něj byl temný a nepříjemně parný. A nejen díky zabedněným oknům. Obzvlášť když zjistil, že to všechno nebyl jen sen.
Oblékl se, opláchl v jezírku zahrady a vyrazil za jedním ze svých přátel. Když se představí jako Danyelův příbuzný, pomůže mu nebo ne?
Sluha ho provázel domem až na terasu zahrady. Bylo jich tam víc a snídali. Unaveni po náročné noci. Jistě jeden z večírků, kterých i on měl už tolik za sebou. Jak ale můžou slavit, když zmizel? Přemýšlel pohoršeně.
"Pane?" Ozval se sluha a sedící otočili hlavy. Pohledy se sešly na půvabném cosi, změnily se v dost podobné a Danyel se zachvěl.
"Díky, můžeš jít." Vstal pán domu a přešel k němu. Zvědavě si ho prohlížel.
"Omlouvám se za svou nezdvořilost. Jsem Calvin." Podal mu ruku. On jemu.
"Danko, Danyelův..." Příbuzný. Přerušil ho.
"Jo, jo. Slyšel jsem. Musím říct. Je to trochu... šok. Netušil jsem, že má tak půvabné příbuzné. Kde tě schovával? Celou tu dobu." Pobavil sebe i přátele.
Danko zadržel temný zamračený výraz a vykouzlil úměv. Jo. Vám bych někoho takovýho jistě představil. Pomyslel si a uvědomil, že zrovna sám sebe předhodil vlkům. Kdyby sis to rozmyslel. Zaznělo mu v hlavě. Ne, že by on byl méně nebezpečný ale představa, že skončí v jeho spárech místo v jejich, působila o něco míň odpudivě. Což dost dobře nechápal.
"Doufal jsem, že mi povíte, co se stalo a kde je." Muž pokrčil rameny.
"To my netušíme, prostě byl jednoho dne pryč." Danyel se zamračil.
"A vy jste neřešili kam a proč?" Vyštěkl podrážděněji než chtěl. To si říkaj přátelé?
"Samozřejmě, že jsme to řešili. Ale bohužel jme nic nezjistili." Ozval se jeden z mužů a vstal. Odstrčil Calvina a zaujal jeho místo. Pán domu se zamračil. Tak to se mu zrovna nepovedlo.
Danyel se na muže odměřeně podíval. Jo, jistě. Snažíš se zabodovat, co?
"Tak děkuju, měl bych jít." Počkej, můžem ti pomoct s hledáním. Nabídl se muž. Za malý poplatek. Pomyslel si on. Co by asi chtěli, kdyby zjistili, že je bez prostředků?
"V pořádku, někdo už mi pomoc nabídl." Uklonil se jemně a šel pryč. Vážně čekal, že mu jen tak nabídnou pomoc? A vážně uvažuje o tom, že půjde za ním? O co je lepší než oni? On sám by podobný situace využil.
Chvíli přešlapoval před vjezdem do domu a v duchu počítal pro a proti. Proti vyhrála. Otočil se. Úmysl co nejrychleji zmizet.
Vyjekl, uskočil a v duchu si gratuloval, že spodní prádlo zůstalo čisté. Instinktivně se dotkl srdce a sledoval velkou, temně černou hlavu. Ona jeho. Černýma lesklýma očima. Zamrkal. Kůň. Oznámil mozek. Kůň. Uvědomil si on. Jak to ksakru něco tak velkýho mohlo zvládnout tak tiše? Takhle se připlížit.
Zvedl hlavu a zamračil se. Charis, sedící na krásné bestii, mu beze slova podal ruku. Danyel svou.
Zamrkal, když z ničeho nic seděl na koňském hřbetě. Jedno stisknutí kolen a zvíře se pohlo. On cítil jeho svaly a sílu. Jak se pod ním s jistotou a klidem napínají. Zajel prty do husté hřívy a pousmál se. Žádný z jeho koní není tak velký. Tak majestátný. To musí napravit až se vše vrátí do normálu.
Jezdec provedl koně alejí k hlavnímu domu a zahl za roh. Danyel se zvědavě rozhlížel. Vlastně tu nikdy nebyl. Taky si nikdy neuvědomil, že Charis je z nich všech nejbohatší. Sledoval nesouhlaně velké sídlo.
Muž zastavil u stájí s velkým výběhem a sesedlal. Zvedl ruce. On se zamračil.
"Zvládnu to sám." Muž ustoupil a on si uvědomil, jak moc vysoko to je. Zamračil se ještě víc a natáhl paže. Charis zadržel své pobavení a pomohl mu dolů. Postavil.
„Pane.“ Danyel vyjekl a téměř se vyšplhal na široká ramena. Srdce někde v místech krku. Dost možná ještě výš.
Vzpamatoval se a zlehka odtáhl. Podíval se na pobaveně se tvářícího podkoního. Byl to rudovlasý mohutný muž. Jakej podkoní takový koně? Napadlo ho ne moc smysluplně. Mnohem podstatnější ale. Co to s ním ksakru je? Nikdy se takhle nechoval. Lekat se a červenat? Mít divné pocity z jeho... rozšířil oči a rychle odstoupil. Blízkosti? Zvedl oči k Charisovi. Měl podobný výraz jako sluha.
Danyel se zamračil a lehce uraženě odvrátil pohled. Je možný, že za to může jeho nový tělo? To se teď bude i chovat jako malá půvabná víla? Nejen vypadat? Přemýšlel nešťastně. Ne. Je prostě vystresovaný. Bylo toho na něj moc. Na každého by bylo. Uklidňoval se a zvedl oči. Uvědomil si, že ho oba sledují. Stále stejně pobaveně. Zamračil se.
„Co? Ztratil se mi bratranec. Jsem trochu ve stresu.“ Vyštěkl. Charis přikývl a podal mu ruku.
„Pojď se mnou. Díky, Kinsley.“ Muž se pousmál a vedl koně pryč. Danyel tak nějak automaticky přijal ruku a následoval pána domu. Provázel ho chodbami až do jedné z ložnic.
"Hladový?" Zeptal se. Danyel nerad ale přiznal, že hrozně. On slíbil, že to zařídí a odešel.
Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil sluha s obědem a oznámením, že koupel bude hned připravená. Koupel? Pomyslel si ale nestěžoval. Posadil se do křesla u malého stolku a pustil se do jídla. Pak zaplul do vany plné horké, napěněné vody a nachvíli zapomněl na své problémy. Pak. Jenoduše usnul. Zachumlaný do navoněných peřin a noční košile, kterou dostal. Noční košile. Bylo to poslední, co ho napadlo.
Pomalu se probouzel. Vnímal hlas, který na něj mluvil ale ještě stále ne slova, která říkal. Zamrkal a zvedl hlavu. Sluha se pousmál.
"Je čas večeře, mladý pane. Přeješ si jíst tady nebo s pánem v jídelně?"
"V jídelně?" Zeptal se a sluha to bral za odpověď. Přikývl a oznámil, že počká v předpokoji.
Danyel se vyhrabal z postele, oblékl a důkladně upravil. Sluha opravdu čekal. Odvedl ho do velké jídelny. On se rozhlédl. Stejně velké, jako vše kolem. Vážně tady obyčejně jí? Někdo jako on? Zastavil se pohledem na muži. Vstal.
"Díky, Marcusi." Sluha přikývl a odešel. Charis ho pobídl aby se posadil. Společně večeřeli. Beze slov, bez vzájemných pohledů. Danyel se rozhlédl.
"Nelíbí?" Cukl sebou a otočil hlavu. Rychle s ní zakroutil.
"Je. Uchvatný, jen moc velký a zářivý. Na tebe." Dodal. Muž se pobaveně usmál a zvedl pohár s vínem.
"To asi jo. Ale pro tebe tak akorát nebo ne?" Co? pomyslel si on ale neřekl. To kvůli němu? Má rád přepych a drahé věci. Rád vystavuje své bohatství na obdiv. Ale. Charis si všiml? Kdy? A předpokládá, že Danko je jako Danyel? To kvůli němu? Ohleduplné. Nebo vypočítavé. Rozhodně ho do svý postele nepustí! Mračil se v duchu.
"Dobrý večer." Ozval se příjemný mladý hlas a oba otočili hlavu. Danyel zamrkal a sledoval malou půvabnou věc, stojící ve dveřích. Ona jeho. Byl to mladík světlých téměř bílých vlasů a velkých poměnkových očí. Zamračil se a vydal k Charisovi. Objal ho kolem krku a políbil na tvář. Muž se usmál a Danyel zamračil. Uvědomil si to a zamračil se ještě víc.
Mladík se posadil a otočil hlavu k němu.
"Kdo jsi?" Zeptal se stroze. Christo! Napomenul ho muž a pak představil. Mladík nic neřekl a věnoval se své večeři.
Danyel měl chuť hystericky zaječet. Silně a hlasitě. Buď v klidu, nemám o toho tvýho prince na děsivý temný bestii zájem. Bručel v duchu. Mladík ho očividně bral za soka. To Charis je jeho rival. To on je před ním v nebezpečí. Alespoň doteď by byl.
Dojedli a Christo otočil hlavu k Charisovi. Muž se pousmál a přikývl. Podíval se na Danka.
"Přidáš se?" Překvapil jednoho mladíka a nepotěšil druhého. Jo. Už pro ten jeho výraz. Přikývl aniž by tušil s čím zrovna souhlasil.
K jeho překvapení došli do velké knihovny. On sám moc nečetl. Raději se věnoval... aktivnějším činnostem. Ale když už je tady a co s načatým večerem.
"Tady." Ozval se Christo a podával muži knihu. On přikývl, vzal si ji a posadil se. Mladík na opěrku jeho křesla a svezl se mu na paži. Danyel si přisedl. Chápe to dobře? Chápe. Ujistil se, když Pán domu začal číst. Bezva. Aspoň se nemusí namáhat sám. Opřel se a poslouchal.
Charisův hluboký hlas oba pomalu ukolébával. Otočil hlavu, když se mu Christo sesunul do náruče. Založil stránku a odložil svazek. Zvedl oči k Danyelovi. Seděl, objímal pokrčené nohy a spal. Muž se pousmál a opatrně vstal. Přidržel mladíka, který začal sklouzávat hlouběji do křesla a jemně položil. Sklonil se k Dankovi.
"Danko." Pohladil ho po paži. On sebou trhl a rychle zvedl hlavu. Zamrkal a promnul si oči.
"Co tu ksakru..." Snažil se pochopit, proč se nad ním sklání jeho... aha. Vzpomněl si.
"Asi jsem usnul." Rozhlédl se. Charis přikývl.
"Odvedu tě do ložnice." Stále lehce desorientovaný mladík se hodně rychle vzpamatoval. Zamračeně zvedl hlavu.
"Nevyspim se s tebou!" Vyštěkl, vstal a vydal se pryč. Charis přizvedl obočí.
"Dobře, že to vim." Pokoj. Najdeš? Dodal. Danyel sebou cukl. Vlastně. Zastavil se a otočil. Všiml si pobaveného úsměvu. Charis nic neřekl. Zvedl Christa a vykročil ke dveřím. Mladík za ním.
Opravdu ho dovedl k pokoji, popřál dobrou noc a šel pryč. Danyel zaplul dovnitř. Svalil se na postel a zadíval se do stropu. Vážně ho chtěl jen doprovodit. Zavřel oči. Cítil se trochu uražený. Jaktože ho nechce? Je snad to nejpůvabnější, co kdy viděl. Tak proč nechce Charis využít příležitosti? A proč on nad tím přemýšlí a rozčiluje ho to? Nechápal. Pak usnul.
Strávil v mužovo sídle několik dní, během kterých se snažil Charisovi, Christovi. Celkově všem z domu vyhýbat. Prvních pár dní to bylo vcelku snadné. Trávil většinu dne venku a hledal kohokoli, kdo by znal Sheetu. Bez úspěchu. V žádném pohostinství, hostinci, dokonce ani lidi z večírku, na kterém ho potkal. A on začal být trochu bezradný. Netušil, za kým by měl jít. Kdo by mu mohl pomoci. O co víc. Kdo by mu uvěřil. A navíc byl stále v tom strašnym baráku, kde všichni vstávaj tak zatraceně brzo! Ksakru. Posadil se rozčíleně. Zabalil se do domácího županu a šel hledat původce hluku za okny.
No jistě. Drzej podkoní. Sledoval muže. Něco stloukal před stájemi. Všiml si ho.
„Dobré ráno. Snad jsem tě nevzbudil.“ Kývl jemně hlavou.
„Jistěže vzbudil. Mám okno támhle za rohem.“ Rozčiloval se. To mu Charis dal určitě úmysleně. Pokoj nejblíž stájím. Přemýšlel pohoršeně. Na druhou stranu, má úžasný výhled na výběh. Nálada ještě víc potemněla, když se muž neomluvil ale pobaveně pousmál. Pak zvedl dřevěnou konstrukci a šel do stáje. Danyel se ještě silněji urazil. Ošil a šel dovnitř.
Podkoní opravoval jeden z kotců. Mladík se rozhlédl. Stáje byly dokonale čisté a udržované. Kinsley svou práci očividně miloval. Tak jako své čtyřnohé svěřence.
„Podej mi ty hřeby.“ Natáhl ruku a přidržoval konstrukci. Danyel se zamračil. Proč by měl? Ať si je podá sám. Hm. Drží to celé sám. Uvědomil si. Je vážně... vzpamatoval se a rychle sáhl pro kovovou plechovku s velkými hřebíky. Jeden vyndal.
„Bezva díky.“ Vzal si ho muž. Mladík chvíli sledoval, jak se s tím pere.
„Mohl bych já.“ Překvapil podkoního ale mnohem víc sebe.
„Neublížíš si?“ Pohoršil ho on. Začal supět odpověď.
„Dobře.“ Přerušil ho muž a jeho úsměv. Podal mu velké kladivo a hřeb.
„Tady. Je to dost tvrdý, tak se toho neboj.“ Jistě, jistě. On ví. Zamračil se ale neřekl.
„Hm. Musíš si ho podržet.“ Sledoval Kinsley jeho počínání.
„Ale to se můžu praštit.“ Pobavil ho mladík.
„Fajn, ukaž.“ Ale takhle praštím tebe. Protestoval znovu.
„To přežiju.“ On si povzdechl a napřáhl. Zděšeně zvedl oči k muži.
„Zas takovou silou nemusíš, jen aby se ti chytil. Pak ho doklepeš.“ Zamračil se jemně ale nezasténal. Danyel poslechl. Nadšeně zvedl oči. Muž se usmál a přikývl.
„Je trochu nakřivo.“ Přejel mladík po hlavičce hřebu.
„Nevadí. Druhej už nebude.“ Řekl podkoní přesvědčivě. On se pousmál a vyndal jiný. Opravdu. Druhý hřebík šel snáz a rovněji. Třetí i čtvrtý také a Danyel se cítil nějak líp. Jakoby do dřeva nezatloukal hřebíky, ale své problémy a své starosti. S každým nárazem kladiva. Jeho zavibrováním. Jeho tvrdostí. Byl svět kolem jasnější a on smířenější.
„Říkal jsem ti ať nezačínáš beze mě, že ti pomůžu.“ Ozvalo se káravě z chodby. Kinsley se otočil.
„V pořádku, mám jiného pomocníka.“ Usmál se. Charis přizvedl obočí a sledoval mladíka v kotci. Zrovna si vybíral vhodný hřebík. Tady ho tedy nečekal. Ne s kladivem v ruce. Ne tak... spokojeného?
Všiml si. Že se Danko stačil během jen několika dní potopit do jisté beznadějné apatie. Věděl, že se ve městě snaží zjistit, co se stalo Danyelovi. On sám se snažil o to samé, ale muž jakoby se propadl do země. Nikdo nic nevěděl.
„Pojď. Tady bude lepší, když to přidržíme oba.“ Pobídl ho Kinsley. Danyel se nechápavě otočil. Všiml si pána domu. Zamračil se ale nic neřekl.
Muž pozdravil a postavil se k nim. Přidržovali horní trám. Mladík se zadíval nahoru.
„Mám...“ Ne! Udělám to. Zamračil se odmítavě. Charis se pousmál.
„Fajn, tak ukaž.“ Chytl ho a vysadil na dolní trám. Danyel si opatrně klekl, zvedl ruce a zabalancoval. Zamrkal, když se muž postavil za něj a opřel ho o sebe. Mnohem lepší. Připustil s povzdechem a jen vduchu. Znovu zvedl ruce.
Po prvním hřebu ho začaly bolet. Takhle je to tedy o dost namáhavější. Opět zamrkal. Charis chytl jeho ruku a pomáhal mu s váhou kladiva. Společně zatloukali zbylé hřeby. Konečně přišel poslední.
Danyel se svezl na zadek a hodnotil své dílo. Otočil hlavu ke Kinsleymu. Ten přikývl.
„Úžasná práce, díky.“ On se zamračil ale oni si všimli spokojenosti v očích.
„Mám hlad.“ Podal mu nářadí a s Charisovo pomocí seskočil. Aniž by se otočil zpět, odešel.
Při snídani přemýšlel, že by měl opět zajít do města. Bolavé ruce a celkově tělo nesouhlasily. Nic se nestane, když jeden den vynechá.
Den strávil ve svém pokoji, večer jako několik posledních v knihovně s těma dvěma. Nebyl zvyklý chodit spát brzy a netušil, čím jiným se zabavit.
Charis otočil stránku a zvedl oči. Danko spal. Usnul po prvních pár odstavcích. Musel být vážně unavený. Pousmál se muž a zadíval se na něj. Zapomněl číst dál. Christo zvedl oči. Zamračil se.
„Je neskutečně rozhýčkanej.“
„Hm. Pomáhal Kinsleymu ve stáji.“ Zakroutil Charis hlavou. Mladík vytřeštil oči a zašeptal jméno. Muž přikývl. On se zamračil.
„Jsem taky unavenej. Dočtem to zítra.“ Odložil pán domu knihu a vstal. Přešel ke spícímu a opatrně zvedl.
„Dobrou.“ Odešel. Christo něco zasupěl a šel do svého pokoje.
Ráno si to Danko opět namířil do stájí. Zadíval se na podkoního sedícího před. Kolem sebe měl několik sedel. Jedno držel a promazával. Mladík přešel blíž a chvíli ho sledoval. Kinsley si ho všiml.
„Jestlis mi zas přišel pomoc, budu jen rád.“ Danyel se zamračil.
„Nejsem žádnej tvůj pomocník.“ Odsekl. Muž pokrčil rameny a věnoval se kůži.
„Chci si to zkusit.“ Ozval se mladík pochvíli. On se pousmál a pobídl ho. Danyel se posadil k němu a nechal si vysvětlil postup. Přikývl a vzal si sedlo. Mlčky seděli a věnovali se práci.
Christo se na ně zadíval. Zamračil se a uraženě zašel do domu. Následující a dny po něm sledoval podobné scény. Danka pomáhajícího Kinsleymu.
Danyel se zadíval na Charisovo koně. On na něj. Bez zájmu otočil hlavu pryč. Mladík se zhluboka nadechl a přešel blíž. Vztáhl ruku. Přejel po lesklé srsti. Zvíře výhružně zabručelo. Chvíli váhavě stál s rukou v prostoru. Nadechl se a odhodlal.
„V pořádku.“ Pohladil ho. Kůň stál hrdě téměř bez jediného pohybu. Přesto cítil pod prsty jeho sílu. Tvrdost. Divokost rozlévající se v žilách. V každé buňce. Pousmál se.
„Nádherná temná bestie.“ Zašeptal téměř posvátně. Tak jako jezdec. Ozvalo se za ním. Cukl sebou a otočil se. Pak se pousmál a přikývl. Bezesporu. Pomyslel si. Kinsley přešel ke koni a chytl jeho velkou hlavu.
„Má ho od hříběte. V životě jsou okamžiky, o kterých víš, že se prostě maj stát. Jako ten, když se ti dva potkali.“ Usmál se při vzpomínce a pohladil zvíře mezi očima.
„Už jako hříbě vyčníval ze stáda a zůstalo mu to. Tak jako Charisovi.“ Pokračoval muž překvapivě něžně. Danko se na něj zadíval. Otočil hlavu ke koni.
„Vždycky jsi byl podkoní?“ Kinsley si povzdechl. Kolikrát tohle už slyšel? Ne, to vážně nebyl.
„Teď jsem.“ Danyel pokýval hlavou. Myslel si to. Jeho jisté, tvrdé přesto tiché pohyby. Jeho postava. Jeho pohled. Býval žoldákem. Vojákem. Strážcem. Velitelem. Zvyklý velet, držet zbraň v ruce a hledět smrti do tváře.
Otočil k muži hlavu. On se pobaveně pousmál. A kolikrát následovalo tohle? Pohladil koně a zakroutil hlavou.
„To už je teď jedno. Minulost je minulost. Nechci se k ní vracet. Což neznamená, že bych ji chtěl měnit.“ Mladík se zamyslel. Zvláštní, on tu svou. Ten večer. Tu noc. Jak rád by vše vzal zpět. Kinsley sledoval pohled modrých očí.
„Věci se dějí z určitýho důvodu. I chyby.“ Danyel k němu zvedl oči.
„Kdybych zůstal, čím jsem byl... nikdy bych nepotkal Charise a ostatní. Jsem tu spokojený a svým způsobem šťastný.“ Pokrčil rameny.
„Ale já byl šťastný a spokojený tam, kde jsem byl. Chybí mi... všechno.“ Řekl nakonec a pohladil koně. Přitulil se k němu.
„Úplně všechno.“ Zamračil se. Koníčky. Zvyky. Přátelé. Milenci... I koně. Pokračoval v duchu a zvedl oči k tvorovi.
„Chtěl bych se projet.“ Uklouzlo mu, když si vybavil pyšné krásavce ve svých stájích. Kinsley se pousmál.
„Můžeš.“ Danyel zamrkal a mysl se vrátila do místnosti. Nechce. Určitě ne na něm. Polekal ho muž.
„Umíš jezdit nebo ne?“ Jistěže umí. Uměl. Zda i v tomhle těle, je otázkou.
„Může jet se mnou.“ Mladík sebou cukl. Oba se otočili. Jestli tedy chceš. Dodal Charis a přešel ke koni. Nebyl si moc jistý, jestli chce. Přesto. Najednou seděl před Charisem a mířil ven z města. Když se ocitli za jeho branami, jezdec koně popohnal. Danyel se pousmál. Ale ano. Chce. Opřel se o muže a užíval si jízdu. Skoro mu bylo líto, že začalo pršet a oni se museli vrátit.
Kinsley přidržel koně a pomohl mladíkovi dolu.
„Díky... já.“ Otočil se k Charisovi. Je mi zima. Zamračil se a běžel do domu. Muž slezl a protřepal si vlasy.
„Neobtěžuje tě, nebo ano?“ Překvapil druhého. Nebo nepřekáží. Upřesnil. Kinsley se pousmál a zakroutil hlavou.
„Dobře. Očividně mu to pomáhá, víc než to bezúčelný hledání.“ Zamračil se pán domu.
„Stále nic?“ Zeptal se podkoní. Zakroutil hlavou. Naprosto nic. Řekl téměř nechápavě a pomáhal muži vytřít koně.
Mladík si poručil teplou koupel. Christo se zadíval na mokrý kabatek válející se po zemi. Zvedl je a pokračoval dál do pokoje. Narazil na košili a vestičku. Zvedl je také. Jejich majitele našel v koupelně. Soukal se z kalhot.
„Jsi rozmachaný a nevděčný.“ Danyel zamrkal a konečně se mu povedlo stáhnout mokrý oděv.
„Dovolíš, chystám se koupat.“ Kývl na služku, která mu připravovala koupel. Odešla. Christo jí cestou podal mokré oblečení a poděkoval.
„Věděl jsem to, hned když jsem tě viděl poprvé. Přesto.“ Zamračil se. Jak... jak jsi to udělal? Zakroutil hlavou. Druhý mladík se zapomněl třást zimou a nechápavě se na něj zadíval.
„Víš, jak dlouho se k němu snažím dostat?“ Vymýšlím, jak se přiblížit. Kvůli čemu a o čem mluvit? A ty? Přijdeš si sem a... oba ti zobou z ruky. Zakroutil hlavou.
„To není fér!“ Danyel se zachvěl.
„O čem... o čem to mluvíš?“ Zabalil se do osušky. Christo se trucovitě zamračil a on přizvedl obočí. Je možné, že by.
„Mluvíš o Kinsleym?“ Vydechl. Mladík ucukl pohledem. Druhý lehce rozpačitě zamrkal. Žarlí na něj? Ale proč? Neudělal nic, co by... Ani ve snu by ho nenapadlo. No. Chodí za ním každý den a... Proboha! Snad si to nemyslí i on. Zbledl.
„Podívej. Možná, že to vypadá... ale já o něj vážně nemám zájem. To je směšný.“ Zakroutil hlavou. Christo se zamračil.
„Proč? Protože pro tebe není dost dobrej? Věděl jsi, že byl královským velitelem vojsk?“ Ty v něm ale vidíš jen ubohýho podkoního. Mračil se dál. Danyel si povzdechl.
„Tak to není. Jen... sám nevím proč. Když mu pomáhám, nepřemýšlím.“ Christo zaváhal a zeptal se. Danyel přikývl.
„Jenom proto.“ Zopakoval jeho slova.
„Promiň, je mi zima. Nebude vadit.“ Dodal. Druhý mladík rychle zakroutil hlavou. On si vlezl do horké lázně. Otočil hlavu. Christo chvíli váhal ale pak se posadil k němu. Povzdechl si.
„Líbí se mi od první chvíle, co tu jsem.“ Svěsil ramena. Ale. Nedokážu s ním promluvit jediné slovo. Sotva se k němu přiblížím, natož abych s ním mluvil. Dodal ironicky. Danyel přizvedl obočí.
„Myslel jsem, že jsi Charisův milenec.“ Všichni si to myslí. Dodal v duchu. Christo zamrkal.
„Jsem... jsem jeho bratranec.“ Vydechl překvapením, tváře dokonale rudé. Pak si povzdechl.
„Vzal mě k sobě, protože mě moje rodina vydědila.“ Překvapil ho. Danyel se zeptal. Mladík přikývl.
„Ano. S tím jak vypadám. No, musíš to znát. Nikdo mě nebere vážně. Ani vlastní rodina. Znám spoustu takových jako jsem já. Snaží se zaujmout šlechtice, jako je Charis. Svým vzhledem a tělem. Na pár dní se vyhřívat v jejich zájmu. Ale. Já takový nejsem.“ Zamračil se.
„Pilně jsem se učil. Tvrdě pracoval, abych jako jediný syn mohl převzít otcovo sídlo ale... on ho odkázal manželovi mé sestry.“ Zakroutil hlavou.
„Ze mě prý nikdy nevzejde silný dědic.“ Potopil špičkami prstů pár růžových lístků. Danyel se zamračil. Skoro se bál zeptat, ale nakonec se odhodlal. Mladík se zachvěl.
„Měl jsem být součástí obchodu. Přišel za ním mocnější a majetnější muž než je on a...“ Zmlkl a zakroutil hlavou.
„Odmítl jsem a on mě vydědil. Když se to Charis dozvěděl, hrozně zuřil a přijel si pro mě.“ Usmál se.
„A to jsme se skoro neznali.“ Překvapil Danyela. On změnil poslední slovo v otázku. Christo přikývl.
„Jen vzdáleně. Párkrát jsme se potkali na rodinných sešlostech a promluvili spolu jen pár slov. Jednou jsme vlastně strávili celý večer spolu. Mluvili jsme o otcovo hospodářství. Byl první, kdo skutečně poslouchal, co říkám.“ Vzpomněl si a usmál se.
„Neumíš si představit, jak všechny vyděsil. Byl jako bůh pomsty na velký temný bestii.“ Ale jo. Umí. Pomyslel si Danyel a neudržel úsměv.
„Ale pro mě. Byl jako úžasnej hrdina v zářivý zbroji.“ Pokračoval mladík. Nabídl mi ubytování, jídlo a práci. Překvapil druhého. Práci? Zeptal se. Christo přikývl.
„Svěřil mi některé své obchody a správu několika pozemků.“ Usmál se. On s ním a zaplul pod vodu. Vynořil se a ulízl vlasy. Christo se na něj zadíval.
„Tím jsem nechtěl říct, že odsuzuju takové, jako jsi ty. Nesouhlasím s tím, ale neodsuzuju.“ Řekl omluvně. Danyel zamrkal.
„Já... já takový nejsem!“ Vyhrkl.
„To Charis za mnou přišel a vnutil mi pomoc. A já mu jasně řekl, že se s ním nevyspim!“ Řekl odmítavě a překvapil tentokrát on jeho.
„Neni můj typ.“ Zabručel. Christo se na něj zadíval.
„A ten vypadá jak?“ Danyel nechápavě zvedl hlavu. Tvůj typ. Vysvětlil mladík. Malý půvabný krásky jako jsi ty. Povzdechl si druhý v duchu. Teď už vlastně i já. Uvědomil si. Zatraceně.
„Hm. Znáš Danyela?“ Tvého bratrance? Viděl jsem ho. Přikývl Christo.
„Tak přesně někdo jako je on.“ Kývl koupající se rázně hlavou. Sedící se pobaveně pousmál. Neznělo to moc přesvědčivě ani nevypadalo.
Po večeři ležel Danyel v posteli a snažil se usnout. Můj typ. Můj typ. Pomyslel si. To vždy byly půvabný křehký krásky, jako jsi ty. Zabručel v duchu. Byly? Uvědomil si. Jsou! Zakřičel v duchu a přetočil se na bok. Zavřel oči a spatřil jeho. Téměř vyděšeně se posadil. Co to ksakru.
Ráno. Celý nevyspalý a nevrlý dorazil na snídani. Charis i s Christem už seděli u stolu. Zachraptěl pozdrav a zaplul na židli. Jeho nálada se trochu zlepšila, když se muž jen mezi řečí zmínil o sešlosti u Nicopola. Danyel dost neústupně trval na tom, že půjde s ním. Přidal se i Christo a večer nakonec všichni tři stáli ve společenské místnosti Nicova sídla a rozhlíželi se po hostech.
Mladík zachytil hostitele a jeho půvabného milence. S nimi ještě nemluvil. S Nicopolem a Blaidem. Možná oni ho budou znát. Christo zachytil směr pohledu.
„Pojď, seznámím vás. Khaki je malý zlatíčko.“ Chytl ho za paži a vedl k páru. Při podání rukou si Danyel všiml koucourovo zaváhaní. Khaki zamrkal a ucukl pohledem.
„Mám... mám trochu žízeň.“ Nico se usmál a vedl ho pryč.
„Hm. To bylo zvláštní.“ Taky si všim? Otočil mladík hlavu k druhému. On zamyšleně hleděl za párem. Tak se mu to nezdálo.
Celý večer sledoval kocoura a čekal až ho Nico alespoň nachvíli pustí z dosahu. Což bylo asi trochu naivní, nepustil ho ani z náruče. Neustále si ho držel u boku.
„Dobrý večer.“ Zamrkal a otočil se. Calvin se pousmál.
„Sluší ti to. Pití?“ Nabídl mu pohár. Danyel se zamračil a zakroutil hlavou, že nepije.
„Pravej čas začít.“ Trval muž na svém. Mladík se stále mračil, ale pohár si vzal. Napil se. Jak jinak. Víno. Silné červené víno.
„Slyšel jsem, žes dorazil s Charisem.“ Je to tak. Přikývl ale neřekl.
„Nevím, jestli to víš, ale ti dva jsou letitý rivalové. Obzvlášť Danyel ho tak bral.“ Co ty můžeš vědět o tom, koho... Rozčílil se Danyel aniž by tušil proč.
„Nechci tě děsit, ale možná právě proto ti nabídl pomoc.“ Pokračoval Calvin zamyšleně. Mladík se mu nechápavě zadíval do očí. Muž se usmál.
„Představ si, že ti rival svede blízkou osobu? Jak byses cítil?“ Pokrčil nenuceně rameny a napil se.
Danyelovo tváře zahořely. Nebyl si jistý jestli víc kvůli vínu či vzteku. Vzteku. Určitě ano. Jak se k čertu opovažuje... vůbec Charise nezná! On ho přeci vůbec nesvedl! Nesvádí! Nabídl mu pomoc aniž by něco chtěl! Aniž by se ptal! Prostě jen protože on ji potřeboval. Vůbec ne kvůli jejich rivalitě. Ne! Nebo ano? Rivalitě. Rival! Je jeho rival! Proč ho Calvinovo slova tak rozčilují? Je rival. Nezáleží mu na něm. Natož na tom, co o něm kdo prohlašuje! Starému Danyelovi by nezáleželo. Starý Danyel.
„Danko?“ On zamrkal a otočil se. V pořádku? Zeptal se Charis. Zadíval se mu do očí. Zamračil se a vrazil mu víno.
„Jak by mohlo?! Kvůli tobě... už nechci!“ Odstrčil ho a ztratil se. Charise zastudilo víno na hrudníku ale nevěnoval tomu pozornost.
„Cos mu k čertu řek?“ Zeptal se tiše ale Calvin mírně ustoupil. Přinutil se k úsměvu.
„Neříkej mi, že mu pomáháš z dobroty srdce.“ Musí to bejt úžasnej pocit, žes nad ním nakonec vyhrál, hm? Nad našim úžasným, dokonalym Danyelem. Řekl téměř s odporem.
„Tak co kdybys nechal i nás okusit, jaký to je? Konečně vystoupit z jeho stínu?“ Charisův výraz ještě potemněl.
„Přibliž se k němu. Kdokoliv z těch tvých povedených kamarádíčků a zničim vás všechny.“ Řekl mrazivě tiše a šel pryč. Calvin zbledl. Byl si jistý, že to nebyla jen planá výhružka. Charis by toho byl schopný. Ať svým rozumem tak vlivem.
„C-co se stalo? Potkal jsem Danka, vypadal...“ Zastavil Christo muže.
„Kam šel?“ Ven. Vzal si od něj mladík pohár a než stačil cokoliv jiného, Charis byl pryč.
Vyběhl na dvůr a do ramen se mu opřel silný déšť. Zatraceně. Rozhlédl se. Pak rozšířil oči. Ze stájí se vyřítil kůň a zmizel za branou. Ne, ledajaký. Jeho Lord. Znovu zaklel a rozeběhl se ke stájím. Pokud ho cestou někde neschodí, užene si zápal. V tomhle počasí.
Vybral nejstatnějšího z Nicovo koní a aniž by ho osedlal, nasedl. Vydal se za mladíkem, doufaje, že míří domů. A on mířil. Domů.
Lord ho rychlým, jistým klusem donesl k bráně. Aniž by se s ním pral, aniž by protestoval. Mladík zastavil pod schody a zadíval se na sídlo. Bylo temné noci a lesklo se dešťem.
Zamračil se. Chce to zpátky. Chce to všechno zpátky. Být zase Danyel a nepřemýšlet... nemít v hlavě ty zmatené myšlenky. Tehdy bylo vše jasné. Možná ne tak úplně správné, ale byl šťastný.
Šel ke vchodu. Proklouzl dovnitř a procházel domem. Otevřel snad každé dveře, dotkl se každého kusu nábytku, který tu zbyl. Až došel do své ložnice. Zadíval se na svou postel. Klesl na kolena a rozbrečel se.
„Bolí?“ Otočil hlavu. Rychle vstal. Mladík se pousmál a prohlížel si ho.
„Jaké to je?“ Danyel si utřel slzy.
„Já... se omlouvám. Prosím. Vím, že jsem ti ublížil a... mrzí mě to. Teď už chápu, že jsem...“ Sheeta zakroutil hlavou.
„Nechápeš vůbec nic. Mě nezajímají tvoje omluvy a už vůbec tě nechci napravovat.“ Zamračil se. Otočil hlavu ke dveřím. Danko s ním.
„Danko!“ Rozezněl se domem Charisův hlas. Mladík se zamračil a otočil hlavu k druhému. Byl pryč.
„Co...“ Rozhlédl se. Pak se zadíval na Charise, který se objevil ve dveřích.
„Danko.“ Vykročil k němu. Pojď, nemůžeš tu zůstat. Ne v týhle zimě, promočený na kost. Řekl mírně. Danyel zacouval a zakroutil hlavou.
„Už... už nemůžu.“ Vytryskly mu opět slzy.
„Chybí mi. Moje věci, můj život... všechno. Chci zpátky. Chci být zase jako dřív. Nemyslet... myslet... nechci v sobě ten zmatek.“ Zakroutil hlavou.
„Nebyl jsem dokonalý, ale... byl jsem šťastný a spokojený. Prosím.“ Vzlykal nešťastně. Charis se zamračil a chytl ho. Přitáhl k hrudníku.
„Najdu ho, dobře? Nakonec ho najdem.“ Zašeptal mu do vlasů. Mladík otevřel oči a odtáhl se.
„K-koho?“ Nechápal. Přece Danyela. On rozšířil oči. K Charisovo úžasu se rozbrečel.
„Vidíš! Proto. Přesně proto mám v sobě ten zmatek.“ Praštil ho zlehka do prstou.
„Proč nejsi... proč tě nedokážu vidět tak jak dřív?“ Řekl vyčítavě a vlhké tváře pokrývaly další a další slzy. Charis mu je setřel.
„Jako dřív?“ Jako Danyel. Vysvětlil mladík. Muž se pobaveně pousmál.
„Zvláštní. Ty mi ho víc a víc připomínáš.“ Překvapil ho. On se mu zadíval do očí.
„Vážně?“ Charis přikývl.
„Tím jak mluvíš. Tvýma očima. Tvými gesty. Něčím, co máš v sobě.“ Tou tvojí hrdou provokativní povahou. Dodal s úsměvem. Danyel ho mlčky sledoval.
„K čertu s tím.“ Překvapil muže. Pak ještě víc, když ho stáhl k sobě a políbil.
„Je mi. Je mi hrozná zima. Kvůli tobě. Musíš s tím něco udělat.“ Držel se ho kolem krku a nehodlal pustit. Tak dlouho necítil něčí blízkost a jeho byla tak nesnesitelně příjemná.
Charis se zamračil. Ksakru. Tohle by neměl, ale... znovu se zamračil a přizvedl mladíka k sobě. Nesl k posteli. Poslepu stáhl bílé plátno a odhrnul peřinu. Posadil se a jeho si posadil do klína.
„Nejdřív to mokrý oblečení, dobře?“ Přijímal horké měkké polibky. Danyel se odtáhl, přikývl a bez rozpaků se začal soukat z mokrého oblečení. Charis mu s úsměvem pomohl. Pak sobě.
Mladík se při pohledu na něj zachvěl. Jaktože mu připadá mnohem přitažlivější než všechny ty krásky, co držel v náruči? Chytl se muže kolem krku a nechal se položit do peřin. On se nad ním naklonil a přes ramena si přetáhl přikrývku.
„Lepší?“ Ochutnal růžové rty. Mladík přikývl a prsty hladil pevné paže. Stáhl muže k sobě a pevně objal. Hm. Je příjemné cítit jeho teplo všude kolem sebe. Zadíval se do šedivých očí. Horká temná touha v nich mu rozbušila srdce. Nedočkavě se pousmál a zvedl se k muži. Políbil.
„Možná... možná to působí jinak, ale... ještě jsem s mužem nebyl.“ Zašeptal a Charis si všiml, že přesto, co řekl, nemá v očích strach ani nejistotu. Usmál se a přikývl.
„Budu na to myslet.“ Pobavil ho a vklouzl mezi usmívající se rty. Myslel. Když hladil štíhlé chvějící se tělo. Líbal a hýčkal. Myslel. Když probouzel touhu a rozdmýchával žár. Horký a spalující. Zároveň něžný. Myslel. Přesto ho dlouhé hodiny nedokázal propustit.
Danyel se jemně zamračil a otevřel oči. Nikdy se necítil tak rozlámaný, unavený ale zároveň spokojený. Otočil hlavu a zadíval se na muže spícího za ním. Pousmál se. Pak zamrkal a vzpomněl si na noc. Bože. Sténal pod ním a chvěl se jako nějaká... zatraceně. A moc se mu to líbilo.
Otočil se pod mužovo paží a prohlížel si ho. Čekal, že v sobě bude mít tu ryzí temnou vášeň ale s tou zvláštně hlubokou pomalou něhou nepočítal. Bylo to jakoby se mu dostával pod kůži. Hluboko a navždy. S každým dotekem. Polibkem. Byl tak nesnesitelně... bože neví co. Ale bylo to nesnesitelné. Povzdechl si. Sklonil hlavu a přitulil se k hrudníku. Muž ho ve spánku stiskl.
Christo netrpělivě přecházel po dvoře a vyhlížel ty dva. Co se to v noci stalo? Nejdřív Danko a pak Charis.
„Vím, že máš starost. Ale to neznamená, že nemůžeš čekat v teple.“ Mladík zamrkal a otočil se. Kinsley se pousmál a pobídl ho. Christo zaváhal ale pak ho následoval do domu, který byl součástí stájí. Rozhlédl se po místnosti s krbem. Byla to kuchyň, jídelna i ložnice.
„Tady.“ Postavil muž na stůl dva velké hrnky a pak snídani. Mladíka přemohl hlad a sedl si. Slušně poděkoval a napil. Překvapeně se nadechl. Dobré. Pomyslel si a napil se znovu. Zvedl hlavu. Kinsley mu podával teplou vlněnou deku.
„Venku je vlhko po dešti. Musíš to mít mokrý.“ Tentokrát ho přemohl chlad. Přikývl a začal se svlékat. Zabalil se do deky a posadil se zpět. Napil se a sáhl pro krajíc.
„Co se stalo u Nica?“ Sledoval ho muž. Pokrčil rameny a převyprávěl mu, co viděl on.
„Neměl jsem ho nechávat samotného. Bůh ví, co mu ten...“ Povzdechl si. Kinsley zakroutil hlavou.
„Možná vypadá jako malá křehká víla, ale uvnitř neni. Nehledě na to, že ho Charis určitě našel.“ Mladík zvedl oči. Myslíš? Zeptal se. Muž přikývl. On ho napodobil.
„Asi ano.“ Sklonil hlavu a napil se.
„Chci ještě. Je to dobré, co je to?“ Kinsley se usmál a vzal si hrnek. Svařené víno. Vstal a přešel ke kamnům. Víno? Pomyslel si mladík. Aha. Proto cítí horkost ve tvářích. Vzal si nový hrnek. A zároveň se cítí... zvedl oči k sedajícímu si muži.
„Hrozně jsem na něj žárlil.“ Napil se. Kinsley překvapeně zvedl hlavu. Christo se pousmál a zadíval se mu do očí. Takhle zblízka je nikdy neviděl. Přikývl a znovu se napil.
„Ale... pak jsem si s ním promluvil a zjistil, že nebylo proč.“ Povzdechl si. Jen mě utvrdil v tom, co já dávno vím. Pokračoval a opět se napil.
„Asi bys měl trochu zpomalit.“ Zakryl muž hrnek dlaní. Pak zaváhal. Mladík na ni položil svou tvář a spokojeně se usmál.
„Že jsi můj hrdina.“ Zavřel oči. Kinsley ho strnule sledoval. Přizvedl obočí. Spí? Pomyslel si.
Charis ustájil Lorda a vydal se ke Kinsleymu. Zaklepal. Podkoní otevřel a všiml si pánovo nervozity. Usmál se a pustil ho dál. Aniž by něco řekl.
Muž se rozhlédl a pohled se zastavil na mladíkovi zachumlanému v posteli. Tvářil se spokojeně a klidně.
„Bože. Ten mi dal.“ Vydechl Charis uvolněně a zvedl hrnek ze stolu. Napil se.
„On tobě? To vy jemu. Udělám ti nový.“ Vzal mu Kinsley hrnek. Jeho pán přikývl a posadil se.
„Kde je Danko?“ Spí. Usnul na cestě od Nica. Když jsme mu byli vrátit koně. Vysvětlil, když k němu Kinsley nechápavě otočil hlavu.
„A vše jak má být?“ Zeptal se. Charis se opřel do židle a zkřížil ruce na prsou.
„Nejsem si jistý.“ Zamračil se. Něco je na tom všem... Nedořekl, jen se zamyslel. Muž před něj postavil hrnek.
„Možná, když se zeptáš. Poví ti co.“ Lord? Zeptal se. On jen přikývl, že se o něj postaral. Napil se. Zamyšlená tvář se rozjasnila.
„Už bys mi moh prozradit ten svůj recept.“ Postěžoval si. Kinsley se pobaveně pousmál a zakroutil hlavou. Zapomeň. Posadil se.
Christo se probral. Zachumlal se do příjemné teplé měkkosti a vdechl její vůni. Zamrkal a rychle si sedl. Nechápavě se rozhlédl. Kde... Charis. Vyhrabal se z peřin. Zachvěl se a zabalil do deky přehozené přes.
Beze slova muže objal a překvapil. On se usmál a vztáhl ruku. Políbil do vlasů.
„Omlouvám se.“ Mladík se odklonil a zakroutil hlavou. Danko? Zeptal se. Když dostal odpověď spí, usmál se a zvedl oči k druhému muži. Zrudl a odtáhl se od Charise.
„Jdu za ním.“ Odešel. Jen v dece a bosý. Pán domu nechápavě otočil hlavu ke svému podkonímu. Všiml si pobaveného, jemného úsměvu a zamračil se.
„Měl bych něco vědět?“ Zatím nevim o ničem. Nepotěšil ho muž. To slůvko se mu vážně nelíbilo. Zatím.
Danyela probudil jemný lehký dotek na zátylku. Usmál se a otočil.
„Dobré ráno.“ Usměv se vytratil a on si rychle sedl. Nejistě se zadíval na mladíka. On na něj.
„Hm. Zdá se, že sis to užil. Tvoje poprvé, hm? Dokonce bych řekl, že ses i zamiloval.“ Zamračil se. Danyel zaváhal. Sheeta se vztekle postavil.
„Měl jsi trpět a ne... budeš trpět. Nakonec ano!“ Zvedl ruce. Mladík rychle vstal.
„Počkej, já...“ Umlčela ho bolest. Chytl se za hlavu. Co to... klesl na kolena. Zadíval se na své ruce. Zářily. On omdlel.
Probralo ho zaklepání a Christův hlas. Malátně vstal a sáhl po Charisovo županu. Přizvedl obočí a otočil hlavu k zrcadlu. Ne. Zašeptal. Dveře se otevřely a on zaplul do šatny. Mezi oblečení.
Muži rychle otočili hlavy ke dveřím, které se prudce otevřely. Do místnosti vběhl rozrušený Christo.
„Danko, není u sebe a ani u tebe. Vlastně nikde v domě.“ Upřesnil.
Znovu prohledali celý dům aby zjistili, že opravdu nikde není. Muž nevěřil tomu, že by se znovu vrátil do Danyelovo domu, ale pro jistotu se k němu vydal. Už když k panství přijížděl, všiml si té změny. Zastavil před a zaklepal na dveře. Otevřel mu sluha a pustil dál.
„Mohu s něčím pomoci, pane?“ On se chvíli nechápavě rozhlížel.
„Hledám Danka.“ Vysvětlil konečně. Sluha nechápavě zakroutil hlavou.
„Danka?“ Charis k němu otočil hlavu. Přece Danyelovo bratrance. Muž opět zakroutil hlavou.
„Omlouvám se, netuším, o kom mluvíš, pane. A pan Danyel je unavený. Spí po dlouhé cestě. Je mi líto, ale mohl bys, prosím, přijít jindy?“ Spíš oznamoval než prosil. Charis se zamračil. Co to má ksakru... přikývl a šel pryč.
Zpráva o Danyelovo návratu se roznesla velice rychle. Přesto ho několik následujících dní nikdo neviděl. Nikoho k sobě nepustil a ani on sám nikoho nenavštívil.
Charis seděl ve své knihovně a snažil se pracovat. Opravdu jen snažil. V křesle u okna seděl Christo a četl si. Nemluvil, neutěšoval prostě byl s ním. Kdyby ho potřeboval nebo si chtěl promluvit.
Někdo zaklepal a vešel.
„Máte návštěvu, můj pane. Pan Nicopol a jeho společník.“ Oznámil. Charis přikývl. Přiveď je sem. Odložil listiny, kterým stejně nevěnoval pozornost.
Vstal, když do místnosti vešel Nico svou jistou hrdou chůzí. Za sebou vedl Khakiho.
„Zdravim, čemu vděčim za to překvapení?“ Muž zaváhal a sklonil hlavu ke kocourovi.
„Vlastně Khakimu.“ Pokrčil rameny a překvapil dvojici. Charis se nejistě podíval na mladíka. On mnohem nejistěji na svého milence. Nico se usmál a pobídl ho. Kočka si povzdechla a sklonila hlavu.
„To kvůli Dankovi.“ Pán domu k nim rychle přešel. Zopakoval jméno. Khaki přikývl.
„Jsem kočka. My kočky jsme na ni citlivé.“ Na magii. Vysvětlil nechápavému výrazu všech. Nezměnily se. Kocour si povzdechl.
„Stydím se, že jsem se ho nezeptal hned. Nebo mu nenabídl pomoc. Muselo to pro něj být těžké. Byl v tom jistě sám a...“ Charis se zamračil.
„Omlouvám se, že jsem tak netrpělivej ale. O čem přesně mluvíš?“ Khaki si znovu povzdechl.
„Někdo ho očaroval.“ Šokoval všechny. Zakroutil hlavou.
„Nevím přesně jak. Tedy, co to bylo za kouzlo, ale změnilo ho. Vše, co se ho týkalo.“ Mrzí mě, že jsem nepřišel dřív. Zvedl oči k Nicovi.
„Ale nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal. Nejdřív jsem si nebyl vůbec jistý, co to cítím. Až pak, když jsem se nad tím zamyslel.“ Řekl omluvně. Muž se usmál a políbil ho.
„To je v pořádku. Nemůžeš za to.“ Uklidnil ho a zvedl oči k Charisovi. On lehce otupěle hleděl na kocoura.
„Charisi?“ Muž k němu zvedl oči.
„Změnil ho.“ Zopakoval. Danyel. Zašeptalo srdce a on s ním. Než se vzpamatovali, byl pryč. Nico nechápavě otočil hlavu k Christovi.
„Danyel?“ Zopakoval. Mladík se mu zamyšleně zadíval do očí.
„Hm. Danko se objevil, když Danyel zmizel a...“ Naopak. Dodal šepotem. Nico se zamračil.
„Pokud ho vážně někdo očaroval, nemusel s tím skončit.“ Christo se zamračil. Charis! Běžel za mužem.
Charis seskočil z téměř klusajícího Lorda a vyběhl schody. Zabušil na dveře. Otevřel mu stejný sluha a povzdechl si.
„Dobrý den, omlouvám se, ale pán domu...“ Musím s nim mluvit. Odstrčil ho muž a dál si nevšímal. Sluha ho zděšeně následoval ale nedovolil si zastavit.
Charis vzal za kliku. Dveře ho nepustily dál. Zamračil se a silně zaklepal.
„Čemu přesně na slově nerušit nerozumíte?“ Zeptal se nevrle Danyelův hlas. Muž se pousmál.
„Danyeli?“ Zevnitř se ozval šramot.
„C-co tu chceš? Nechci nikoho vidět. Natož tebe.“ Ozvalo se mnohem blíž. Charis se znovu pousmál a položil dlaň na dřevo.
„Mohl bys otevřít? Tenhle rozhovor přes dveře je směšnej.“
„Kdo tě k němu nutí?“ Ozvalo se téměř za dveřmi. Charis si povzdechl.
„Ty?“ Danyel přizvedl obočí a přešel ještě blíž. Vztáhl ruku a opřel se o dveře.
„Prosím, Danyeli. Vím, co se ti stalo.“ On překvapeně rozšířil oči.
Charis se nadechl, když zámek zacvakal. Dveře se otevřely. Zadíval se na Danyela. Na sobě měl župan, vlasy jemně rozdrbané a tvářil se nejistě. A on si uvědomil, že nic rozkošnějšího v životě neviděl. Usmál se a sluhu nechal na chodbě. Danyel nejistě zacouval.
„Víš?“ Zeptal se. Charis přikývl.
„Od Khakiho. Jako kočka vnímá a vidí věci, který my ne.“ Muž si vzpomněl na kocourovo zaváhání z večírku. Zamračil se a sklonil hlavu.
„Jmenuje se Sheeta. Strávil jsem s ním noc a odkopl ho. Proto to všechno.“ Zvedl k muži oči. Charis přizvedl obočí a rychle k němu přešel. Jemně setřel slzy.
„Omluvil jsem se. Několikrát, ale...“ Zakroutil Danyel hlavou.
„Prosil ho, aby mě vrátil zpátky.“ Muž se nechápavě zeptal.
„K tobě.“ Vysvětlil druhý plačky a on se uvolněně pousmál.
„O čem to mluvíš? K tomu ho přece nepotřebuješ.“ Pán domu zamrkal a zvedl hlavu.
„A-ale vypadám takhle. Už nejsem malá půvabná roztomilá kráska.“ Popotáhl. Charis se pobaveně usmál.
„Když to tak sleduju, mám jinej názor. Nehledě na to, že na tom nezáleží.“ Překvapil muže.
„Vážně myslíš, že tě chci jen proto?“ Danyel zamrkal a znovu popotáhl.
„Nechceš?“ Charis se téměř rozesmál. Vážně. Kde vzal, že neni půvabnej a roztomilej? Vztáhl ruce a přitáhl si muže do náruče.
„Nechci.“ Zašeptal mu do vlasů. Danyel vydechl a pevně ho stiskl.
„Zajímavý.“ Muži se rychle odklonili a zadívali na mladíka. Charis se zamračil a strčil Danyela za sebe.
„Sheeta?“ Zeptal se. On si ho nevšímal.
„Co ti musím vzít, abys konečně trpěl?“ Podíval se na Danyela. Výhled mu zastínil Charis.
„Bejt tebou, nezjišťoval bych to.“ Řekl tvrdě. Mladík se zamračil.
„Silný slova. Na člověka.“ Odfrkl si. Muž napodobil výraz.
„Nevim, kdo nebo co jsi. Ale jestli mu ublížíš víc, než jsi ublížil, najdu si tě.“ Sheeta se zamračil a nadechl v odpovědi. Charis ho přerušil.
„Je mi jedno, co ti udělal. Jestli jsi v právu nebo ne. Zajímá mě jen on.“ Pokračoval. Mladík se vztekle zamračil a zadíval se mu do očí. Jemně se zachvěl. Je to jen člověk. Obyčejný člověk, ale jeho slova a oči. Ucukl pohledem.
„Fajn. Vyhrál jsi. Stejně jsem s ním strávil už zbytečně moc času.“ Zabručel a otočil hlavu ke dveřím. Příchozí trojice ho nejistě sledovala.
„Vše v pořádku?“ Charis se otočil.
„Myslim, že ano.“ Danyel se zadíval na nezvané hosty.
„Dovolíte? Tohle je moje ložnice.“ Upozornil je nonšalantně. Nico se pobaveně pousmál a omluvil. Vedl všechny pryč. Dokonce i Sheetu. Charis vykročil s nimi. Pán domu zamrkal a chytl ho za rukáv.
„To nepatřilo tobě.“ Řekl nejistě. Muž se usmál.
„Já vim, jdu zamknout.“ Vyvolal pobavený úsměv doprovázený jemně rozpačitým výrazem.
