kapitola I. - konec
U kraje silnice zastavilo několik aut a z nich vyskákala početná skupina mladých lidí. Zaplatili řidičům a namířili si to do velkého několikapatrového clubu. Jeden z nich. Drobný, hnědovlasý mladík se na budovu zadíval.
„Velký.“ Bylo první, co ho napadlo. Pak přišlo živý a barevný.
„Nikdy´s tu nebyl?“ Podíval se na něj jeden z jeho společníků. Zakroutil hlavou. Druhý také.
„Kdes byl probůh zavřenej? Celou tu dobu?“ Sem chodí všichni. Řekl téměř káravě a mávl na pár dívek. Odpověděly.
Drobný mladík si povzdechl. Kde byl? Kde byl? Nikdy nebyl moc společenský a raději si přečetl dobrou knihu než... už na škole. Vlastně byl celou dobu přesvědčený, že sem dnes nepřijde. Když mu přišla pozvánka, hodil ji někam pod hromadu časopisů a nevěnoval pozornost. Několikrát na ni narazil a dopis byl součástí dalších a dalších hromad dokud se mu nedostal do ruky dnes. A teď je tady. Na školním srazu po pěti letech. A sám neví proč. K tomu tak brzo. Proč ne po deseti, patnácti? Vůbec? Povzdechl si a následoval svou společnost dovnitř.
Rozhlédl se po velkém clubu – jednom z mnoha v budově. Byl našlapaný návštěvníky. Mladík si znovu povzdechl a začal se tak jako ostatní protahovat k baru.
„Doufám, že tu je. Je tak sladkej.“ Zaslechl před sebou.
„Určitě, už mám vychytaný jeho směny. Proč myslíš, že jsem vybrala dnešek a tohle místo.“ Usmála se dívka.
„To sem moh vědět.“ Zakroutil mladík, protahující se za hnědovlasým, pobaveně hlavou. On k němu otočil svou. Otázku v očích.
„Jeden barman tady. Polovina... možná spíš třičtvrtě holek, je tu kvůli němu.“ A chlapů asi taky. Dodal pobaveně.
„Proč?“ Nechápal. Bývalý spolužák se zasmál. Proč? Zopakoval.
„Protože je jako... já nevim. Počkej až ho uvidíš.“ I to jméno. Ifrit. Zakroutil hlavou. Mladík přizvedl obočí.
„Jako ten Djinn?“ Cože? Nechápal druhý.
„Efreet. Ohnivý Djinn.“ Vysvětloval. Mladíkův výraz se nezměnil. Ani slovo, které vypustil. Cože? Zopakoval lehce opile.
„Velice mocný démon ohně ze starých legend. Taky velice smyslný a krásný. Bohužel ale i velice arogantní a sobecký.“
„Jo to by sedělo, kde ale ksakru všechny ty věci bereš. Fakt ses vůbec nezměnil.“ Zakroutil hlavou způsobem, který nenaznačoval kompliment. Ani jeho hlas.
Konečně se dostali až k jednomu z barů. Mladík se zvědavě zadíval na tři barmany. Vypadají docela obyčejně. Zhodnotil lehce zklamaně muže. Vážně čekal...
„Ale ne, je u toho druhýho.“ Ozvalo se o dost víc zklamaně vedle něj. Otočil hlavu. Všechno kolem pohltily plameny. Horké, spalující jazyky. Jasně cítil jejich žár a sílu. Jejich dotek nebolel, ale probouzel. Něco uvnitř. Prostupovalo to tělem a... mladík se nadechl.
„Ifrit.“ Slyšel se šeptat a sledoval mladého muže za barem. To on byl zdrojem ohnivé bouře kolem. Krásný, zářivý. Ohnivý. Dlouhé spletené vlasy byly. Oči. Dva proudy ohně za zády, tvořící... křídla? Mladík se vydal k baru. Aniž by vnímal svět kolem. Dvě dívky se zamračily, když je odstrčil z cesty.
„Hej! My tu byli první.“ Vyštěkla jedna. Ne. Tohle místo si silou vydobily a nenechaj se o něj jen tak připravit. On zamrkal a otočil k nim hlavu. Barman k němu.
Přizvedl obočí. Pěkný. Pomyslel si a prohlížel drobné půvabné něco s rozkošně okouzleným výrazem. Mělo to temně hnědé vlasy a velké světlé oči – snad diamantově modré. Bělostnou neopálenou pleť. Jistě hebkou a voňavou.
Mladík věnoval dívkám lehce tupý výraz a otočil hlavu zpět. Barmanův pohled se mírně zachvěl. Ne.
„Jsi Ifrit.“ Vydechl on. Dívky se zasmály a muž za barem mlčky hleděl do modrých očí.
„Tvoje pozorovací schopnosti...“ Mlč! Poručil aniž by otočil hlavu a dva rudé úsměvy se vytratily. On sledoval mladíka.
„To jsem.“ Žhnuly oči dvěma plameny.
„Efreet.“ Zašeptal mladík znovu. On se mírně usmál.
„Afreet. Afrit i Ifreet. Myslím, že to budou asi všechna. Má jména.“ Zamyslel se. A ty? Jsi? Chtěl vědět.
„Já... já jsem Lexie.“ Ifrit se pobaveně pousmál. Jo. Čekal nějaký podobně půvabný jméno. Natáhl se pro pár lahví a začal míchat nápoj. Lexie i dívky ho mlčky sledovaly. Smyslný a krásný. Jistý a arogantní. Skončil a postavil koktejl před mladíka.
„Jsi... obdivuhodně vnímavý, Lexie.“ On přivřel oči. Způsob jakým muž jméno vyslovil. Jakoby měl v těle malé prskavky a ty najednou zažehly.
„Musím říct, že jsem trochu na rozpacích. Ale mile překvapen.“ Pokračoval barman s úsměvem. A prskavek přibývalo a přibývalo. Jemně ho šimraly a srdéčko poskočilo. Mile?
„Nestává se mi každý den... vlastně asi nikdy. Aniž bych si to já sám přál. Hmm.“ Naklonil se přes bar a zakryl mladíkovo oči. Dívky vytřeštily své. On ho pustil. Lexie překvapeně zamrkal.
„Co to...“ Lepší nebo ne? Zadíval se na něj krásný rudovlasý muž, hnědých téměř žlutých očí a snědé pleti. Na sobě černou košili a kalhoty. Lexie zaskočeně přikývl a prohlížel si ho. Stále ho viděl – oheň, který v sobě měl, přestože muž vypadal jako obyčejný člověk. No, obyčejný.
„Proč tu jsi? “ Odvážil se zeptat.
„Bavím se.“ Mladík nechápavě zakroutil hlavou.
"Mám rád lidi, společnost." Obdiv. Zachvěla se Lexiemu myšlenka v hlavě ale on ji nevyslovil. Nadechl se v jiné otázce.
"Končím ve dvě." Lexie zamrkal a zmlkl. Dívky se nebyly schopné nadechnout. Cože se to zrovna děje?
"Musím se vrátit k práci. Počkáš, nebo se pletu?" Mladík zapomněl odpovědět.
"Promluvíme si potom a v soukromí." Rozhodl barman a šel se věnovat ostatním hostům clubu. On otočil hlavu k dívkám. Skoro ho zardousily pohledy. Měl pocit, že jasně cítí křečovité prsty na krku. Ale taky cítil něco mnohem... Sklonil hlavu ke svému pití.
"Hm." Přitáhl si brčko a napil se. Dobré. Pomyslel si a napil se znovu. Pak jednoduše čekal.
Spokojeně se rozhlížel a užíval si nápoje, které mu Ifrit míchal. Nebyly nijak silné. Příjemně voněly a vypadaly.
"Lexie, kam ses ztratil? Mysleli jsme, žes už odešel." Objevil se za ním původní společník.
"Ne, odchází až teď." Ozvalo se za ním. Mladík se překvapeně otočil. Barman si ho dál nevšímal a podíval se na Lexieho. Přikývl a svezl se ze stoličky. Přijal nabízenou ruku.
"Měj se." Otočil se ještě než zaplul s Ifritem do davu. Pak bez řečí nastoupil do rudého auta a stejně mlčky sledoval ulice, které míjeli. Až do hotelu. Hotel. Zachvělo se srdce. Přesto Djinna následoval dál. Do jednoho z pokojů.
Zavřel za sebou dveře. Zamrkal, když se k němu Ifrit otočil a vzal ho do náruče.
„Říkal... říkal jsi promluvíme.“ Zapomínal Lexie dýchat. On pohladil hebkou tvář.
„To můžem potom. Nebo ty vážně chceš... mluvit?“ Usmíval se klidně a hnědé oči hořely. Mladík měl nutkání utéct, ale nohy zvláštně otupěly. Jakoby přestaly patřit jemu. Sklonil hlavu.
„Ne. Já...“ Opřel se čelem o pevný hrudník. Djinn se spokojeně usmál a objal ho kolem ramen. Stiskl a zavřel oči. Miloval dotek lidského těla. Jeho teplo.
Vztáhl ruce a vzal drobný obličej do dlaní. Hebkost a měkkost. Pohladil rozechvělé rty. Poddajnost. Prohloubil polibky a mladík mu zásténal v náruči.
Vášeň a touhu. Štíhlé paže ho objaly a stáhly níž k sobě. Schopnost oddat se okamžiku. Přirazil hluboce a horké tělo pod ním odpovědělo.
Učenlivost. Držel jemně se vlnící boky a sledoval záchvěvy v zarudlé tváři. Žár v očích a srdci. Stáhl k sobě drobného milence, sedícího mu v klíně.
„Musel jsem udělat nějakej dobrej skutek.“ Pohladil rty svými a přetočil se na břicho. Vklouzl do horkých úst.
„Že jsem si tohle zasloužil.“ Zašeptal a Lexie se pod ním prohl. Nikdy necítil takový žár. Nikdy necítil podobnou touhu. Nikdy tak moc nevnímal každý dotek, pohled, polibek. Zaklonil hlavu a zašeptal jméno. Ifrit mu pobaveně vydechl do hrudníku.
„Nadechni se, Lexie. Ještě jsme neskončili.“ Mladík rozšířil oči a sledoval dva proudy ohně za Djinnovo zády. Křídla. Jeho vlasy. Znaky po těle. Oči. Zasténal opět vzrušený. Muž se znovu usmál.
„Ještě zdaleka ne.“ Sklonil se ke rtům a pokoj kolem vzplanul.
Lexie něco zabručel a protáhl se. Nikdy nebyl tak unavený. Příjemně unavený. A taky spokojený. Otevřel oči. Zabalil se do vyhřáté peřiny a měl nutkání znovu se oddat spánku. Pak si vzpomněl.
Rychle si sedl a rozhlédl. Jeho oblečení a... nejen jeho. Zaradovalo se srdce. Uvědomil si zvuk sprchy. Vstal a téměř omámeně zamířil do koupelny.
Ifrit se otočil, když ucítil lehký dotek na zádech. Usmál se a chytl mladíka za ruku. Zatáhl pod sprchu.
„Dobré ráno.“ Políbil ho. Lexie zamumlal odpověď a přitulil se. Čekal by, že po takové noci bude bolavý, vyčerpaný a... mrtvý. Byl ale jen spokojeně unavený. Tak nějak rozechvěle a hřejivě. Užíval si objetí pevných paží.
„Hm. Nechvátáš, mám pravdu?“ Pohladily ho měkké rty po rameni. Zakroutil hlavou. Ifrit se usmál.
„Dobře. Zatím se vysprchuj. Objednám snídani.“ Pustil ho Djinn a nahý, neutřený šel realizovat. Lexie se pousmál a postavil se pod padající vodu.
Svěží a voňavý vyšel z koupelny. Zadíval se na muže rozvalujícího se na posteli. Byl částečně zahalený lehkou přikrývkou a zdálo se, že spí. Vedle něj ležel tác.
Mladík si téměř plaše přisedl. To všechno jen pro ně dva? Prohlížel si vydatnou barevnou snídani.
„Jez. Potřebuješ nabrat energii.“ On zvedl oči. Zrůžověl aniž by tušil proč. Tušil. Ve sprše se dokonale probral a když si uvědomil, co vše v noci... jak se choval. Sténal. Chvěl. Líbal a dotýkal se. Netušil, že v sobě něco takového má. Vždy byl tišší, pro okolí nudný a bezemocí. Vlastně ani netušil, že ho přitajují muži. Ne muži ne. To jen... Ifrit pobaveně sledoval rudnoucí tváře.
„Vážně bys měl něco sníst.“ Lexie zamrkal a vzpamatoval se. Máme před sebou dlouhý víkend. Šokoval ho Djinn a naklonil se k němu. Políbil.
„Tak jez.“ Dodal. Drobný milenec vytřeštil oči. On sám!?
Chladivá noc pohltila krajinu a probudila zářivý městský život. Cluby. Noční podniky. Bary. Hlučné barevné atrakce. Tisíce nohou, tisíce hlasů zaplnilo ulice a mezi nimi jeden.
Lexie se nedočkavě zadíval na noční club. Přes masu návštěvníků se nakonec dostal dovnitř. Do jednoho z pater. Rozhlédl se. Oči našly a srdce se zaradovalo.
„Dobrý večer.“ Ifrit přizvedl obočí a otočil se. Zadíval se na usměvavého mladíka.
„I tobě.“ Řekl téměř opatrně. Stávalo se to ale netušil, že i s ním. S úsměvem, v klidu se rozloučili a každý si šel svou cestou. Jo. Byl to víkend plný vášně ale to bylo ono nebo ne? Víkend plný vášně. Tak co tu teď chce? Neukázal se čtrnáct dní a on už téměř zapomněl. No. Byl to víkend plný vášně, na který asi jen tak nezapomene. Lexie byl vážně obdivuhodně učenlivý a vnímavý ale to nemění nic na faktu, že to byl jen víkend plný vášně. Sledoval, jak se mladík šplhá na stoličku.
„Omlouvám se, nemohl jsem přijít dřív. Pracovní cesta.“ Vysvětlil a on nechápal proč. Vlastně chápal. Stávalo se to. Láska. Potřeba vlastnit a být vlastněn.
Miloval jejich vášní protkaná těla ale tahle jejich slabost mu lezla na nervy. A v některých ji bohužel probudil společně s vášní. Mysleli si, že jim patří. Po pár nocích touhy. Hlupáci. Proč by měl? Někomu patřit? Držet v náruči jen jedno tělo, když jich tam venku běhá tolik. I když to jeho bylo vyjímečně... zamračil se. Ne. Přijdou jiní. Rozmanití a podobně učenliví. Podobně vášniví. Podobně půvabní. Prohlížel si jemný obličej.
„Pití?“ Zeptal se. Lexie přikývl. Djinn prsty pohladil pár lahví, několik vyndal a namíchal úžasně barevný nápoj. Přitom poslouchal mladíkovo vyprávění.
Někdy mu dlouho vyprávěl, byl překvapivě sečtělý a měl přehled. Jindy ho jen mlčky sledoval při práci. Krotce a odevzdaně. Jako pes vděčně a trpělivě čekající na páníčka. Přemýšlel Ifrit a postavil před mladíka jiný barevný koktejl. Pousmál se, když se dva modré diamanty rozzářily a on ochutnal. Tak moc na něm bylo znát, jak mu chutnají.
To ovšem neznamená, že je musí pít každej den. Pomyslel si Djinn rozhořčeně a sledoval Lexieho na barové stoličce. Vážně. Každej den. Seděl tam. Na tom samém místě. S tím samým výrazem a narušoval... sklonil hlavu. U jeho boku stál půvabný černovlasý mladík. Tvář lehce posetou pihami. Odevzdaný. Připravený oddat se horké ohnivé touze aniž by tušil s kým má ve skutečnosti tu čest. Uvědomil si muž. Zvedl oči zpět k Lexiemu. On ano. Bylo příjemný být jednou sám sebou a...
Zatraceně. Promnul si oči a zadíval se do stropu. Už zase. Otočil hlavu a zadíval se na spícího milence. Vztáhl ruku a přikryl odhalené rameno. Lexie něco zamumlal a přitulil se mu k boku. Ifrit si povzdechl a otočil se k němu. Vzal do náruče a zavřel oči. Tentokrát to bylo opravdu naposledy. Konejšil sám sebe a pak spokojeně usnul. Tak jako další, další a další noc.
Míchal mu barevné koktejly. Poslouchal historky z práce nebo jen postřehy odjinud a nebyl schopný ho od sebe odehnat. Svým způsobem ho jeho hlas uklidňoval. Cítil v Lexieho přítomnosti zvláštní spokojenost, i když třeba jen mlčky seděl a sledoval bavící se dav. Přestože se mu sám vetřel do života, bylo to tak nějak nenucené. Jakoby tam vlastně patřil. Několikrát se přistihl, že ho vyhlíží. Že je nervózní, když se mladík dlouho neukáže.
Znovu a znovu zkoumal tvář, kterou znal nazpaměť. Přestože se znali tak krátce. Znovu a znovu objevoval citlivá místa na štíhlém těle. Probouzel vášeň. Vyhříval se v něžném pohledu, kterým ho... Ne!
Velkým bytem se rozezněl telefon. Bylo něco po půlnoci. Tiché, klidné půlnoci. Kolem bylo slyšet jemné šumění moře a majitel bytu se oddával...
„Zatraceně!“ Vyhrabal se z přikrývek a pohledem sestřelil přístroj putující po stole. Jak dlouho to bude zvonit? Zřítil se zpět do měkkých peřin. Neměl nejmenší chuť vstát.
Dlouho. Došlo mu, když telefon ne a ne zmlknout. Podle postavy muž s temným zavrčením vstal a ještě temněji zavrčel otázku.
„To jsem já. Potřebuju tvou pomoc.“ Hrozivá nálada byla ta tam.
„Efreete?“ Zeptal se lehce překvapeně mužský hlas. Příjemný, klidný ale silný.
Djinn postavil sklenice před hosty clubu a otočil hlavu. Přizvedl obočí. Na stoličku proti němu si sedal světlovlasý muž. Vysoký, dobře stavěný se zvláštně mrazivým klidem v obličeji.
„Nečekal jsem tě tak brzy.“
„To znělo trochu vyčítavě.“ Usmál se muž. Ifrit lehce pobaveně ale rychle zakroutil hlavou.
„Ne. Jsem rád. Jsem trochu...“ Hledal správné slovo. Trochu? Oponoval on. Barman si povzdechl.
„Docela dost... bezradný.“ To asi jsi, když voláš mně. Vzal si sedící sklenici a napil se. Spokojeně se pousmál a znovu napil.
„Jsi stále nejlepší.“ O tom začínám pochybovat. Zabručel Djinn spíš pro sebe. Muž přizvedl obočí.
„Efreete?“ Zeptal se jednoduše.
„Hm. Je to pár týdnů, co jsem se s ním vyspal. Teď se ho nemůžu zbavit.“ Povzdechl si Ifrit.
„Odkdy máš s něčím takovým problémy?“ Nechápal přítel a prohlížel si ho. To, že je divoký ohnivý démon? Arogantní a nebezpečný? On se zamračil.
„Já nevím. Potkal jsem mnoho hezčích. Zábavnějších. Půvabnějších. Ale on je... viděl mě.“ Zvedl oči a zadíval se do modrých. Hlubokých jako moře samo. Muž nechápavě zopakoval poslední dvě slova. Barman přikývl.
„Aniž bych to já chtěl. Hned první noc.“ Překvapil ho. Stalo se ti to někdy?
„O tom nevím.“ Vzpomínal. A dál? Chtěl vědět. Djinn pokrčil rameny.
„Chodí sem. Skoro každou noc. Ani nevim, kolikrát jsem s nim už spal.“ Domíchal nápoj a postavil před okouzlenou dívku. Obdařil ji úsměvem a dál nevěnoval pozornost. Sedící ho sledoval. Ne stále je to on, ale...
„Zamiloval ses?“ Šokoval ho. Ifrit k němu odmítavě otočil hlavu.
„O čem to zatraceně... zapomněl jsi s kym mluvíš? Jsem Ifrit. Proč bych se měl zamilovat do obyčejného člověka?!“ Nesmysl! Zahořely hnědé oči a návštěvnící clubu měli na malý okamžik pocit, že je pohltily plameny. Žhnoucí a oslnivé. Jen krátce a když znovu otevřeli oči, vše bylo pryč.
„Vychladni.“ Řekl muž klidně. Co jiného to potom je? Dodal. Barman zamyšleně sklonil hlavu.
„Na tom nesejde. Chci zpátky svůj život.“ Zvedl ji zpět k němu. Přítel se pousmál.
„Co mám udělat?“
Club zářil ve své kráse a polykal zástupy návštěvníků a někde mezi sousty byl i Lexie. Měl pocit, že se na něj s každým dnem těší víc a víc. Nemohl se dočkat až se protáhne davem a uvidí ho stát za barem v celé jeho kráse a... rozšířil oči.
Vše se vytratilo. Tančící i ostatní hosté clubu. Hudba, světla, barvy. Kolem se rozprostřelo moře. Tiše šeptající a klidné. Přesto cítil v každém šplouchnutí sílu a divokost. Jeho středem byl muž sedící u baru. Měl dlouhé husté vlasy barvy moře. Místy přecházely v bílou, stažené jemně zdobenými čelenkami. Na sobě lehkou rozhalenou sukni z více vrstev a pár jemných ozdob, připomínajících třpytící se hladinu.
„M-Marid?“ Sedící muž se jemně zakuckal. Ifrit cítil lehké zadostiučinění. Jeho přítel otočil hlavu a zadíval se na tu malou půvabnou věc.
„Lexie?“ Zeptal se tentokrát on. Mladík zamrkal a prohlížel si ho. Krásná, jistá tvář. Klidná, jako moře samo a stejně jako ono skrývající sílu. A pak oči. Hlubší než všechny vody oceánů. Rozbouřenější. Divočejší. Nebezpečnější.
„Hm. Opravdu nás vidí.“ Překvapil ho muž ještě víc a podíval se na Ifrita. Ten přikývl. On lehce pobaveně zakroutil hlavou a otočil ji zpět ke stojícímu. Ten ho okouzleně sledoval.
„Víš, kdo jsem. Hm?“ Vztáhl ruku a pohladil hebkou tvář. Lexie se zachvěl. Jakoby měl v těle malý zvoneček a ten jemně zacinkal. Šimralo to. Jako jemné vlnky.
„Marid. Vodní Djinn.“ Nejmocnější z Djinnů. Dodal. Marid se spokojeně usmál.
„To je hluboce zakořeněný omyl.“ Mladík nechápavě zakroutil hlavou.
„Ve skutečnosti jsme jen my dva. Všechny ty podobizny, obrazy, představy. Zachycují nás dva. Není nikdo jiný. Nikdo další.“ Prohlížel si jemný obličej. A vlnky zlehka narážely a jako něžné prsty probouzely... Lexie přizvedl obočí.
„Jen vy dva?“ Otočil hlavu k Ifritovi. On přikývl.
„Necítíš se opravdu... požehnaný? Jen dva svého druhu a ty s oběma strávíš noc.“ Mladík šokovaně rozšířil oči a vlny zaútočily mnohem silněji.
„O-oběma?“ Vykoktal. Marid se usmál a jemně si ho přitáhl.
„Věř mi. Není druhý takový.“ Pohladil překvapené rty svými. Jen zlehka a krátce.
„Ale Efreet mi vyprávěl... vzbudil moji zvědavost.“ Usmíval se muž a Lexie mu růžověl v náruči.
„Neřekneš ne, nebo ano? Tak jako jsi neřekl jemu.“ Pohladil Marid štíhlý krk šepotem pak svými rty. Mladík zadržel dech. Svět se s ním mírně kolébal a on to nedokázal zastavit.
Ifrit mlčky příhlížel. Cítil zvláštní úzkostlivé zklamání. Proč se mu chvěje v náruči a neodstrčí ho? Je přece zamilovaný do něj, nebo ne? Tak proč... sledoval déle a déle spojené rty. A o čem to probůh přemýšlí? Proč ho sem asi zavolal? Aby mu pomohl zbavit se ho. Zatraceně. Zasupěl v duchu a naklonil se přes bar.
„To stačí.“ Chytl Djinna. On se pousmál a odtáhl. Lexie ho následoval. Nadechl se a zlehka se mu svezl do náruče. Jakoby se topil. Přesto nebyl vyděšený. Ne. Moře, ve kterém se topil, bylo něžné a laskavé.
„Rozmyslel jsem si to. Nech ho být.“ Zamračil se Ifrit. Marid se usmál.
„To snad žertuješ. Potom co jsem ochutnal. Je obdivuhodně...“ Přemýšlel nad správným slovem.
„Já vím a je můj.“ Mračil se barman. Oči plné ohně. Vodní Djinn se zatvářil pobaveně.
„Chceš snad říct, že ses vážně zamiloval? Ty?“ Ohnivý Djinn se zamračil.
„To je moje věc. Vím, že jsem tě zavolal ale... beru to zpět.“ Zahořel a okolí s ním. Jeho přítel se klidně pousmál.
„Hm. Dobře. Co kdybychom nechali vybrat jeho?“ Plameny zmizely. Ifrit zaváhal pak se arogantně pousmál.
„Nemáš šanci. Ne proti ohni, který dokážu probudit.“ On se znovu stejně klidně pousmál. Jo. On ví. Z vlastní zkušenosti. Přikývl.
„Uvidíme.“ My na tebe počkáme. Kopíroval prsty Lexieho páteř. Mladík stál, zabořený v pevné náruči a měl pocit, že je to celé jen sen. Nevnímal okolní svět, jen to jemné šplouchaní a kolébání. Zvláštním způsobem v něm rozlévalo teplo.
Teplo. Šimrající. Hýčkající. Vzrušující teplo. Objalo jeho tělo a probouzelo žár v citlivých místech. Dva. Druhy tepla.
Jedno bylo jako pálivý tryskající ohňostroj. Surové a divoké. Probouzelo téměř bolestně pálivý žár. Silný, neskrotný plamen. Každé pohlazení, každý dotek. Jako malá exploze pocitů, která nedovolila tělu vyhasnout.
Druhé bylo klidnější, pomalejší. Jako mírné vlny. Laskavé a trpělivé. Přesto právě jeho klid a mírnost, téměř línost probouzely silné hluboké pocity, které přetrvávaly. Pomalu a jistě kolébaly tělo a on tušil, že na konci čeká silný ohlušující vodopád. Který ho ale neshodí ze srázu, ne vynese ho vysoko.
Jemně se prohl. Dva jemné spokojené úsměvy. Dva páry rukou, které ho zkušeně hladily. Dva páry rtů, které ho zkušeně líbaly. Otevřel oči a zadíval se do ohnivých.
Ifrit věnující se mladíkovo hrudníku se pousmál a zvedl se k chvějícím se rtům. Zaplul dovnitř. Když ho propustil, Lexie zaklonil hlavu a zadíval se do modrých. Marid se k němu naklonil a uloupil rty pro sebe. Prsty objímal mladíkovo vzrušení a pomalu pohyboval rukou. Ležel na boku. Za ním. Drobného milence zabořeného v náruči. Před nimi ležel Ifrit a hýčkal štíhlé chvějící se tělo. Oba hýčkali. Každý po svém a dohromady...
Lexie se opět prohl. Prsty ohnivého Djinna v něm vytrvale bloudily a prsty vodního stále objímaly jeho vzrušení. Dva živly, které spolu soupeřily a on byl v ohnisku boje. Úžasném, vášnivém přesto něžném.
Zavřel oči a objal široká ramena za sebou. Stiskl. Nebyl si jistý, které z jmen zašeptal a nebylo to podstatné. Muži se usmáli. Ifrit pohladil hrudník, ve kterém silně bilo rozechvělé srdce a opět vyhledal rty.
Zvedl oči k Maridovi. Jemně se zachvěl. Krásný a mocný Marid. Tak nesnesitelně klidný přesto věděl, že dokáže být divoký. Nebezpečný. Snad víc než on. Pomyslel si zničeně a zadíval se do modrých očí, rozbouřených touhou. Zvedl se a než se v nich stačil utopit políbil usmívající se rty. Když se odklonil Djinnův úsměv setrval.
„Smím?“ Zeptal se a Ifrit si všiml, jak moc nedočkavě. Napodobil výraz a přikývl. Marid se jemně zachvěl očekáváním a políbil bělostné rameno před sebou. Jemně přizvedl stehno.
Lexie mu zasténal v náruči a on nedokázal zadržet tiché zabručení. Spokojeně se nadechl a opatrně pohl. Mladík znovu sevřel široká ramena a otevřel oči. Opět vyhledal modrý pohled a utopil se. V hlubokém modrém pohledu. V pomalých klidných přirazech. V horkých měkkých ústech. Zasténal znovu a sklonil hlavu. Ifrit přidržoval hebké stehno a rty objímal vzrušení. Měkce. Zkušeně až nesnesitelně horce.
Lexieho na malý okamžik napadlo, že by měl utéct. Rychle a daleko nebo ho ty dva... zasténal a prohl se. Umře. Úžasnou, horkou, něžnou smrtí ale umře. Následoval Maridovo pohyby.
Ne. I kdyby chtěl, nemá kam utéct. Jak utéct. Před jejich velkýma rukama. Před polibky. Před pocity, které probudili. Měl pravdu. Požehnaný. Otevřel oči a prsty se zabořil v Djinnovo ohnivých vlasech. Pohl boky.
A ani nechce. Utíkat.
Opět se cítil spokojený a unavený. Víc než kdy dřív. Zároveň v bezpečí a klidně. Ucítil měkký hebký dotek na rameni. Pousmál se, otevřel oči a otočil hlavu. Marid se usmál a tentokrát pohladil rty.
„Dobré ráno. Jak ti je?“ Nechali jsme se trochu...
„Úžasně.“ Přerušil ho mladík. Djinn se znovu usmál a přikývl.
„To ty jsi. Úžasný.“ Překvapil ho a opět políbil. Mladíkovo vyčerpané ale spokojené srdce mírně poskočilo. Zabořil se do pevné náruče a položil si hlavu zpět.
Před ním spal Ifrit. Hlavu na jeho paži. Obličej zabořený někde v místech krku. On ho držel kolem krku. Usmál se. Byl vtisknutý mezi těma dvěma, téměř se nemohl nadechnout natož pohnout. Přesto. Se cítil spokojeně.
„Co tím myslel?“ Ozval se pochvíli. Marid se nechápavě zeptal.
„Včera. Moc si toho...“ Zrůžověl a nepokračoval. Ale něco jsem přece jen zachytil. Zavolal tě sem? Chtěl vědět. Djinn si povzdechl.
„Vlastně ano. Byl... z tebe bezradný.“ Lexie vytřeštil oči, začal koktat otázku.
„Pochop. Jsme... staří. Velice staří. Občas někde vypomůžem, ale hlavně si užíváme. Jsme oba požitkáři. Mocní arogantní démoni. Sobečtí.“ Zdálo se, že ho to nijak netrápí.
„Pak. Si přijdeš ty. Po tolika milencích, které držel. A bylo jich opravdu hodně.“ Dodal.
„A on tě nedokáže odehnat. Samozřejmě neměl nikdy dřív s něčím takovým problémy. Zbavit se nežádoucího zájmu.“ Vysvětloval.
„Proto zavolal tebe?“ Ano doufal, že tě od něj... odlákám. Přemýšlel nad správným slovem. Lexie sklonil hlavu k spícímu.
„No, nějak to nezvládl.“ Myslím tím, nechat tě jít. Když nás spolu viděl. Usmíval se Marid pobaveně.
„Problém je ten, že já také ne.“ Překvapil mladíka. On zaklonil hlavu. Muž ho políbil.
„Teď. Je to na tobě.“ Usmál se, když drobný milenec zmateně zamrkal.
„Chceme tě oba. Ty si musíš vybrat, koho znás chceš ty.“ Hleděl do modrých očí. Vážně jako dva krásné diamanty. Lexieho pohled se zachvěl. Sklopil zrak. Vybrat? Pomyslel si. Jak po něm něco takového můžou... Jak by mohl?
„Tak?“ Ozval se Ifrit a protáhl se. Mladík k němu překvapeně sklonil hlavu. Muž ho zlehka políbil a zadíval se mu do očí.
„Kdo to bude?“ Lexie zakroutil hlavou.
„Nechci... nechci si vybírat.“ Překvapil oba. Jak bych mohl? Jste protiklady, které se tak úžasně doplňují. A dovolili jste mi ochutnat něco... Přemýšlel nahlas.
„Jste úžasní. Oba dva. Vážně ano, ale když zvolím jednoho... nechci si vybírat.“ Řekl nešťastně.
„O-omlouvám se, že jsem tak sobecký a troufalý.“ Sedl si a sklonil hlavu. Muži se na sebe podívali. Oba si zničeně povzdechli.
„Že já ti kdy volal. Moh´ jsem ho mít jen pro sebe.“ Zabručel Ifrit a posadil se. Marid s ním.
„Tvoje hloupost... Lexie.“ Položil mladíkovi ruce na ramena. On zvedl hlavu. Djinn se laskavě usmál.
„Nemusíš si vybírat. Chceme, abys byl šťastný a pokud k tomu potřebuješ oba. Nějak se s tím poperem.“ Překvapil ho. Lexie otočil hlavu k Ifritovi. Přikývl. Mladík se šťastně usmál a vrhl se mu kolem krku.
„Ale jsem lepší, že?“ Usmál se Ifrit provokativně a objal ho. Marid zakroutil hlavou a sebral mu drobného milence.
„Nemluv hlouposti. Já jsem.“ Přitáhl si ho k hrudníku.
„Uvidíme, kdo ho dokáže víckrát uspokojit.“ Usmíval se ohnivý Djinn pobaveně. Vodní s ním.
„Samozřejmě, že já.“ Trval na svém. Lexie mu ležel v náruči a byl naprosto spokojený. Zarazil se. Víckrát? Uspokojit?! Zvedl oči, když ho Ifrit položil hlouběji do Maridovo náruče a naklonil se nad ním. S úsměvem vklouzl mezi sladké rty. Mladík se zachvěl. Umře. Úžasnou, horkou, něžnou smrtí ale rozhodně umře. Objal opálený krk a zabořil prsty do ohnivých vlasů.
