kapitola I. - konec
V elegantním předpokoji čekali dva muži. Oba na sobě měli černé sako s černou košilí. Bez kravaty. Seděli v měkkých křeslech a nešetřili pohodlím.
Dvoukřídlé dveře se rozjely do stran a v nich stál vysoký světlovlasý muž v kvalitním obleku. Bez zájmu o přítomné se vydal k východu. Za ním kráčel temně hnědovlasý mladík. Bylo v něm cosi křehce něžného.
Dva muži vstali a následovali dvojici. Dlouhou chodbou až k výtahu. Jím pak sjeli do podzemních garáží a natoupili do elegantního vozu. Jeden z mužů řídil.
Projížděl nočními ulicemi plnými velkých drahých domů až k jednomu z nich. Zajel na soukromé parkoviště a všichni vystoupili. Namířili si to ke vchodu, kde světlovlasého muže přivítal samotný pán domu.
V něm se konal jeden z každoročních večírků, na kterém nesměl nikdo chybět. Nikdo ze zlaté smetánky města.
Dva muži se postavili k baru, objednali si nealko pití a sledovali svého chlebodárce. Snad všichni v domě se s ním chtěli pozdravit. On jim samolibě – potěšen jejich zájmem – odpovídal. Mladík se držel v těsné blízkosti. Mlčky ho doprovázel. Půvabný a křehký.
Černovlasý muž se snažil setřást jednu z místních dam a pro jistotu se rychle vzdálit. Ucítil zvláštní zašimrání na zátylku. Nebylo nepříjemné. Naopak. Jakoby ho pošimraly něžné prsty. Rozhlédl se a pohled se setkal s temně modrým. Rychle se odvrátil.
Muž sklonil hlavu. Už tolikrát. Už tolikrát se jejich pohledy mlčky setkaly. Jen krátce. Téměř neznatelně ale tak neskutečně silně. Přestože se modré oči vždy až plaše odvrátily. Krásné a hluboké. Jako moře samo. Nikdy si nebyl jistý, jestli si jen něco nenamlouvá. Jestli to není prostě jen náhoda. Není, nebo ano?
Když se mu konečně povedlo zbavit ctitelky, kývl hlavou na svého společníka a namířil si to na terasu. Zhluboka se nadechl a uvolněně vydechl. Tohle přesně potřeboval. Zadíval se na nebe. Sklonil hlavu. Přizvedl obočí a přistoupil blíž k zábradlí.
V zahradě pod terasou stála velká bílá fontána. Na jejím okraji seděl on. Půvabný, křehký a sám. Tak neskutečně sám. Muž se zamračil a vykročil ke schodům. Zarazil se.
K mladíkovi přišel světlovlasý muž. Chvíli spolu mluvili. Muž zvedl oči k terase. Přímo k černovlasému. Cukl sebou. Jakoby ho přistihl... ne, nic špatného nedělal. Ujišťoval se.
On na něj mávl. Mladík na strážce trochu zaskočeně hleděl.
“Pane.” Kývl jemně hlavou.
“Toree se necítí dobře, odvezeš ho domu.” Strážce se uvnitř jemně zachvěl. Přikývl a otočil hlavu k mladíkovi. Vedl ho pryč. V zádech cítil silný chladný pohled.
On i Max věděli, jak moc je muž žárlivý. Nikomu nedovolil s mladíkem zůstat o samotě. Natož se ho dotknout. Na druhou stranu měl své společenské povinnosti. Proto ho občas svěřil jemu. Vždy jemu. Nikdy ne Maxovi. Netušil proč a neřešil. Byl rád. Rád, že spolu mohou být chvíli sami. Když byli, mladík byl tak nějak uvolněnější. Klidný. Nemluvil, neusmíval se ale jeho oči.
Mlčky došli na parkoviště. Otevřel mu... rozhlédl se. Jemně se pousmál. No jistě. Toree seděl na sedadle spolujezdce a zapínal si bezpečnostní pás. Nastoupil k němu.
Opět tiše projížděli ulicemi. Zachytil pohyb. Otočil hlavu. Mladík zlehka vysel ve svém pásu. Oči zavřené. Spal. ´Jak jsi to zvládnul tak rychle?´ Přemýšlel muž a vztáhl ruku. Přizvedl bradu a opřel mu hlavu. Růžové rty něco zašeptaly. Jemný malý zvoneček. Křehký a něžný.
Auto za nimi zatroubilo. Mladík zamrkal ve svém spánku a on vyjel. Co nejklidněji projížděl městem až do podzemních garáží. Zaparkoval a vystoupil.
“Toree?” Otevřel dveře. Toree. Dotkl se štíhlých prstů. Stále nic. Opatrně ho odepl a ještě opatrněji vzal do náruče. Zabouchl dveře. Sklonil hlavu. Mladík se ošil, ale spal dál. Důvěřivě a klidně mu ležel v pažích a snil o něčem příjemném. Výraz ho prozradil. Bezpečný růžový sen.
Muž se nadechl a celým tělem vstřebával ten okamžik. Pak vykročil.
Temnými chodbami ho donesl až do ložnice. Položil na velkou postel. Zul boty a přikryl. Chvíli tiše stál a sledoval jeho snění. Pak se co nejtišeji vytratil. Toree otevřel oči. Lehl si na bok, zabalil se do peřiny. Něco tiše zašeptal do její látky. Jméno.
Dva strážci čekali před schody prestižní školy Illuminium. S nimi jejich chlebodárce. Všichni tři sledovali velký vchod. Z něho se hrdě hrnula masa v uniformách a mířila k parkovišti. Je zaujal pár někde mezi. Toree s vysokým světlovlasým mladíkem.
Černovlasý muž si povzdechl a otočil hlavu k druhému. Zakroutil hlavou a oba sklouzli pohledy k jejich třetímu společníkovi. Jak si mysleli. Zamračeně sledoval dva studenty. Došli k nim.
“Dobrý den, jsem...”
“Nashle.” Chytl muž Toreeho a zatáhl do auta. Světlovlasý mladík nejistě zvedl oči k ochrance.
“Poradím ti. Vyhýbej se mu. Pro svoje vlastní dobro.” Řekl mírně, aby si mladík nemyslel, že mu vyhrožuje on.
Nastoupili do auta. Muž zpovídal Toreeho. Vyměnili si další pohled a snažili se neposlouchat.
Černovlasý strážce přizvedl obočí. Slyšel dobře? Přemýšlel chvíli.
“Já, pane?” Zeptal se. On? Copak zapomněl, že to on je číslo jedna v jeho ochrance? Zarazil se. Na druhou stranu. Proč že o tom tak zbytečně. Sám se sebou. Diskutuje?
“Rozumím, pane.” Řekl než se muž stačil ozvat.
“Fajn, asi ti dochází čeho se týká tvoje práce.” Opíral se v pohodlném křesle. Uhlazený, dokonale vyrovnaný. Kde se bere ta posedlost?
“Pane, Toree už dorazil.” Ozval se v intercomu asistentův hlas. Tam. Přesně tam se bere.
“Ať počká venku.” Vypl přístroj a zvedl oči.
“Držet ho v bezpečí... od lidí. Je od něj.” Jistěže ví. Čeho. Hleděl do zelených očí. Muž se spokojeně pousmál. Přikývl.
“Odvez ho domu. Odpoledne mám plný.” Strážce kývl hlavou a šel pryč.
“I od tebe.” Otočil se. Pane? Zeptal se.
“Vím, že jsi loajální. Vždy klidný a profesionální a... máš rád ženy.” Přizvedl obočí.
“Nezklam mou důvěru.” Hleděl na něj. Klidný. Ale jeho oči. Muž se zachvěl. Zabil by ho. Bez váhání. Bez výčitek. Přikývl a odešel.
Ženy. Tak proto. Ty řeči o klidu, loajalitě. Pomyslel si. Kecy. Musel slyšet o jeho... zájmu o ženy. Nemalých zkušenostech s nimi. Proto si ho vybral jako ochránce? Číslo jedna? Nechá ho s ním o samotě? Narozdíl od Maxe, který nevyhledává jen ladné křivky ženského těla? Nezáleží na tom, že je jeden z nejlepších v oboru? Bože! To je tak ubohý. Cítil se jakoby ho někdo... myšlenky i pocity se vytratily. V křesle před ním seděl Toree a četl si. Pohoršenou mysl pohladil něžný klid. Usmál se. Nezáleží na tom.
Následující dny trávil jako jeho stín. Velice spokojený stín. Byly to klidné, nerušené dny. Vlastně. Něčím přece jen. Muž si oblékl sako a vstal. Kývl hlavou a odešel z pokoje. Něčím přece jen. Zamračil se. Do hajzlu. Jak rád by... co? Co by rád? Zadíval se na Maxe. On na něj.
“Zajdem na skleničku.” Navrhl aniž by se ptal.
Sedli si do oblíbeného baru a objednali pití. Max si připálil a uvolněně vydechl.
“Tak? Jak probíhá stráž do postele naší princezny?” Opřel se pohodlně. Muž se zamračil a napil se.
“V pořádku. Nic moc vzrušujícího.” Vážně ne? Usmíval se přítel. On sebou cukl a zvedl k němu oči. Zamračil se ještě víc.
“Co tim ksakru...” Max pokrčil rameny.
“Asi nic. Mám jen pocit... že se bojí špatného strážce.” Přemýšlel a pobaveně sledoval nesouhlasný výraz.
“Znám tě, Kaine. Víc než kdokoli jiný. Pro mě nejsi nečitelná, chladná mrcha jako pro ostatní.” Pobavil sám sebe.
“Jo, jsem půvabný zářivý sluníčko.” Rozesmál ho přítel. Něco na ten způsob. Přikývl.
“Ne, jen... je mi jedno. Jestli se s nim vyspíš. Jestlis to už udělal. Vlastně bych ti asi i zatleskal, ale... Said je žárlivej magor. Nechci... chci abys byl opatrnej. To je všechno.” Zvážněl. Kain se pousmál a připálil si.
“Nespal jsem s ním a nic takovýho neplánuju. Nejsem sebevrah. Nestojí to za to.” Dodal. Max trochu uvolněně přikývl. Mávl na barmana a zvedl dva prsty.
Přišlo pár dalších dní, kdy se vyhříval v mladíkovo něžném světle a ještě mu za to někdo platil. Neskutečný. Během nich si ale uvědomil, jak moc je Toree sám. Vždy to vědel. Samozřejmě. Nikdy ale neviděl na vlastní oči.
Všichni ve škole se mu obloukem vyhýbali. Studenti i učitelé. Většina znala Saidovo vliv. Mnohem víc je ale děsila jeho žárlivost. Zbytek. Pár odvážlivců či nováčku hodně rychle poučili. Oni nebo Kain.
Sám. Křičelo z mladíka, který seděl v učebně mezi ostatními. Sám. Obklobovalo ho v tiché knihovně. Sám. Šeptalo do uší, když seděl v autě a sledoval ulice kolem. Neni divu, že nemluví. Neusmívá se.
Ještě k tomu ten žárlivej... Zvedl oči ke dveřím. V nich stál Said. Je k němu něžnej? Laskavej? Hladí ho a líbá, vyvolává touhu nebo jen bolest? Bolest. Byl si jistý. Jeho vášeň je posedlá, ničivá, mučivě spalující síla, kterou ho pohlcuje. Zabíjí. Sledoval muže. On mladíka.
Přešel k němu a postavil ho. Objal a vdechl vůni vlasů.
“Můžeš jít.” Kain se zamračil a vstal. Mlčky odešel. Došel do svého bytu. V Saidovo domě. Svlékl si sako a hodil přes křeslo. Zavřel oči. Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Zabořil prsty do vlasů. Každý večer ty samé představy. Ty samé myšlenky. Pár v milostném objetí. Křehké štíhlé tělo a... Zamračil se a vytáhl telefon.
“Zdravim, to jsem já.” Tak jako několik předešlých nocí. Nedokázal zůstat v klidu. Ne v tomhle domě.
S lahví minerálky v ruce procházel školní zahradou. Byl podzim a většina studentů si užívala poslední ze slunečních dní toho roku. Mezi nimi Toree.
Kain se zastavil a zadíval na mladíka sedícího na lavičce. Pousmál a šel k němu. Zase? Opatrně si přisedl a jemně se předklonil, aby mu viděl do obličeje. Oči zavřené. Ústa zlehka pootevřená. Neslyšně oddechoval.
Muž se opřel a sledoval život kolem. Sklonil hlavu. Mladík se mu svezl k boku a spal dál. Téměř podvědomě ho vzal kolem ramen a políbil do vlasů.
Ozvala se krátká melodie. Upozornění, že polední přestávka bude brzy končit. Štíhlé tělo v jeho náruči se pohlo a rty jemně zavlnily. Kainovo srdce vynechalo. Zdálo se mu to nebo... zašeptal jméno nebo ne? Jeho jméno.
Zamračil se a zvedl oči k procházejícím studentům. Toree sebou cukl a probral se. Promnul si oči a rozhlédl. Uvědomil si, kde je. Zvedl hlavu. Zrůžověl. Kain s ním, ale usmál se.
“Měli bychom jít, bude hodina.” Vstal. Tady tvoje voda. Dodal a podal mu láhev. Toree poděkoval a zvedl své věci. Vydal se k budově.
Muž se za ním zadíval. Srdce mu stále lehce rozechvěle šeptalo v hrudníku. Zamračil se a nadechl. Seber se. Trávíte spolu poslední dobou tolik času. To proto. Mohlo se mu zdát cokoliv. Cokoliv a ty hned popouštít uzdu svý fantazii. Pokáral se a šel za mladíkem. Vážně. Kdo že je ta klidná, chladná mrcha, o který mluvil Max?
Dny rychle plynuly dál. Jakoby jen za oknem. Téměř nepozorovaně proplouvaly kolem. Slily se do hřejivého sladkého koktejlu s lehce trpkou příchutí v každém loku.
Said byl na schůzce mimo město a tak trávili odpoledne procházkou. Ani jeden z nich netušil kdy, ale ulice kolem se změnily. Lidé také. Staré město.
Kain se zamračil. Asi by se měli raději vrátit. Kdyby to Said zjistil, zabije ho. Sklonil hlavu. Rychle se rozhlédl. Toree stál kus za ním a hleděl přes ulici.
Park. Hřejivé světlé místo v šedivé mase kolem. V barvách podzimu působil téměř neskutečně.
Mladík se vydal k němu. Kain ho rychle následoval. Procházeli pod stromy a rozhlíželi se. Byl tu cítit klid a pohoda. I v lidech kolem.
Muž se pousmál a chvíli sledoval děti na dětském hřišti. Sklonil hlavu. Jakoby cítil dlouhou úzkou jehlu pronikající do srdce. Pomalu a o to víc bolestně.
Růžové rty se jemně usmívaly ale jejich úsměv... a temně modrý pohled. Byl plný vzpomínek zalitých smutkem a bolestí. Tehdy byly šťastné a křehce hřejivé, ale už se nevrátí. Nikdy.
“Toree? Chceš jít domu?” Mladík zvedl hlavu.
“Chtěl bych zůstat. Ještě chvíli.” Prosil. Kain přikývl. Nebe nesouhlasilo.
Nad jejich hlavami se během pár chvil nahromadily temné mraky. Zvedl se vítr a jen pár minut po něm přišel déšť. Prudký silný déšt, který hladově pohlcoval vše kolem.
“Zatraceně. Zavolám nám řidiče. Tady těžko na nějakýho narazíme.” Rozeběhli se k silnici. Schovali se pod malou stříšku domu. Asi spíš jen pro ten pocit.
Řidič je odvezl k domu.
“Svleč si to mokrý oblečení, napustím ti vanu, dobře?” Toree přikývl a začal se soukat z mokré mikiny. Muž se jemně zachvěl při pohledu na bělostný hrudník. Odvrátil oči a šel do koupelny.
Došel k sobě a převlékl se do suchých kalhot. Otočil hlavu k telefonu putujícímu po posteli.
“Jo?”
“Zdravim, chci ti jen říct, že se dnes nevrátíme.” Oznámil Max. Kain se nechápavě zeptal.
“Saidovo schůzka se dost protáhla. Vlastně až do zítřka. Zrovna mluví s Toreem.” Dodal volající.
“Nevrátí se ani zítra?”
“Pozdě večer, řekl bych.” Hádal muž. Kaine? Ozval se, když druhý nic neříkal. Jo?
“Buď něžnej, dobře?” Zasmál se, když přítel začal protestovat.
“No nic, budu končit. Měj se.” Ozval se ve sluchátku známý nijak oblíbený tón.
Kain chvíli zamyšleně seděl a hrál si s telefonem. Vstal a oblékl si triko s dlouhým rukávem. Vydal se za mladíkem.
Zlehka zaklepal na pootevřené dveře koupelny. Smím? Přidal ještě a po souhlasu vešel. Srdce se něžně pousmálo.
Mladík ležel ve vaně plné vody. S hustou bohatou vrstvou pěny. Vlhké vlasy nedbale. Jen prsty sčesané. Místnost zaplňovala navoněná vlhkost, hladící smysly.
Kain se podrbal ve vlasech. Silný vtíravý pocit, že by se měl otočit.
“Mluvil jsi se Saidem, nebo ne?” Sklonil hlavu. Viděl spoustu nahých žen. Proč nebyl z žádné tak nervózní jako z Toreeho, ležícího ve vaně? Vždyť vlastně ani vůbec nic nevidí. Toree přitakal.
“Dobře, budeš chtít ještě něco? Pokud ne, budu u sebe.” Dodal. Mladík se nachvíli zamyslel.
“Ne, děkuji.” Usmál se zdvořile. Kain příkývl a popřál dobrou noc.
“Zůstaň.” Ozvalo za ním, když stál ve dveřích. Bylo to tiché. Víc než jen tiché. Otočil se zpět. Vlastně si vůbec nebyl jistý, zda mladík skutečně něco říkal. Říkal. Prozradil nejistý výraz.
“Zůstat?” Zeptal se. Toree ucukl pohledem ale přikývl.
“Mohl bys?” Zvedl opět oči. Muž přešlápl a chvíli váhavě stál. No, asi by mohl. Proč ne?
“Rád zůstanu a budu ti dělat společnost.” Usmál se a mladík uvolněně s ním. Pobídl ho, aby si sedl. Kain opět zaváhal ale pak si sedl na zem k okraji vany. Opřel se o ni. Zády k mladíkovi. Jo, to je mnohem lepší. Přemýšlel.
Chvíli oba mlčeli. Tak jako vždy, když byli sami. Vlastně nebylo nutné něco říkat. Byli spokojení a klidní jen díky přítomnosti toho druhého. Přesto se jim vždy. Ve stejnou chvíli. Lehce chvělo srdce.
“Ve starém městě jsem byl naposledy jako dítě.” Ozval se Toree a překvapil muže. Do dnešního dne netušil, že tam někdy byl. Ale dnes. Jeho oči. Jejich pohled a ten jemný úsměv. Povzdechl si. Vždyť o něm vlastně vůbec nic neví. Přemýšlel a zeptal se.
“Žil jsem tam. Do toho parku jsem si chodil hrát.” Potvrdil mužovo domněnky.
“Pak jsem potkal Saida a vše... se změnilo.” Pokračoval. Tolik toho pro mě udělal. Pro mě i mou matku. Dodal.
Kain se zamračil. Vždy věděl, že Said drží Toreeho po svém boku vděkem nebo něčím podobným. Co? Udělal? Chtěl vědět.
“Byla nemocná, hodně nemocná. Otec to nezvládl a odešel.” Zatraceně. Tohle taky tušil.
“Ani s jeho penězi nebyla možnost ji zachránit, ale... díky němu byla ke konci skutečně šťastná.” Usmál se. Kain zavřel oči.
“Takže ho nemiluješ.” Uklouzlo mu. V duchu si zanadával. Toree se natáhl a připustil horkou vodu.
“Na tom nezáleží.” Utíral vlhkost z kohoutku. Jakoby to bylo možné - mokrými prsty.
Opět chvíli mlčeli. Víc než jen chvíli. Kain se rukama opíral o kolena. Hlavou o vanu a vnímal každý pohyb za sebou. Slyšel pomalý jemný dech. Prsty položené na okraji vany, zlehka roztírající vodu po hladkém povrchu. Jak rád by vztáhl ruku a dotkl se jich. Drobných štíhlých prstů. Smysly byly omámené příjemným teplem a květinovou vůní. Srdce...
Toree jemně kroužil prsty a vnímal hluboký pravidelný dech. Věděl, že kdyby jen trochu natáhl ruku, dotkne se černých vlasů. Temene hlavy. Jemně se zamračil a vklouzl pod hladinu. Voda alespoň na chvíli přehlušila tlukot srdce.
Vynořil se a nadechl. Sáhl pro houbu. Místnost pohladila nová květinová vůně. Kain poslouchal, jak se omývá.
“Kdybych pro tebe mohl cokoliv udělat...” Řekl spíš pro sebe. Slyšel, jak mladík zadržel dech. Houba se zastavila v pohybu.
“T-to je v pořádku, zvládnu to sám.” Zrůžověl. Pak překvapeně zamrkal, když se k němu muž otočil a opřel se o vanu.
“Ne. Tak jsem to... Kdyby sis mohl cokoliv přát, co bych mohl... Cokoliv. Co by to bylo?” Toree se mu zadíval do očí. Ve svých lehce polekaný pohled. Sklonil hlavu.
“Já... já nevím. Nic mě nenapadá. Zrovna teď.” Muž se zamračil. Vážně nechce pryč? Z té chladné zlaté klece? Ne. Byl si jistý, že chce. Oči ho prozradily. Ale on nemůže udělat nic, dokud ho nepožádá. Nemůže ho nutit. Toree je tu z vlastní vůle. Svým způsobem.
Vstal. Mladík k němu rychle zvedl hlavu.
“Zapomeň, že jsem se ptal. Jsem unavenej, tak... dobrou noc.” Šel pryč. Opět se zastavil mezi dveřmi. Říkal něco nebo ne? Srdce se jemně zakuckalo. Opravdu zrovna vstal a vylezl z vody? Skoro se bál otočit.
“Řekl jsi... cokoliv.” Ozvalo se za ním. Muž zavřel oči, nadechl se a otočil. Měl pocit, že se snad rozbrečí. Stál za ním, zabalený ve velké měkké osušce. Z vlasů. Těla mu kapala voda a v obličeji měl trestně nejistý rozkošný výraz. Tváře rudé a ne díky horké vodě.
Kain beze slov přikývl. Mladík zamrkal.
“Tak... tak pro dnešní noc. Jen jednou.” Zadíval se mu do očí. Zůstaň se mnou. Třásl se. Víc nervozitou než chladem.
Muž na něj chvíli němě hleděl. Pohl se a vykročil zpět. Toree se rozechvěle nadechl a snad i trochu zacouval. On chytl ruku, držející lem ručníku, a přizvedl.
“Takhle brzy nastydneš.” Otřel mu vodu z ramen a krku. Cítil, jak se chvěje pod jeho prsty. Sáhl ke stojanu a vytáhl další ručník. Přehodil mu ho přes hlavu a protíral jím vlasy.
Mladík zavřel oči. Znamená to ne? Odmítl ho? Měl chuť někam utéct. Možná prostě jen nepochopil... pochopil. Zašeptalo srdce. Muž se k němu pod ručníkem sklonil a ochutnal. Měkce a hebce. Jenom zlehka. Stále mu jemně protíral vlasy.
Mírně se odklonil. Mladík na něj strnule hleděl a snažil se nadechnout.
“Chápu to správně?” Zašeptal Kain. Toree přikývl. On mu položil ručník kolem ramen a jemně si ho jím přitáhl k sobě. Mladík pevně svíral lemy druhého.
“Jsi si jistý?” Hleděli si do očí. On opět jen mlčky přikývl. Pak zalapal po dechu a zapřel se o pevný hrudník. Muž ho vzal do náruče a políbil. Měkce a hebce. Zároveň naléhavě a hluboce. Líbal ho a téměř mu nedovolil nadechnout se.
Konečně se odklonil. Toree mu visel kolem krku a zadýchaně hleděl do očí. Sklonil hlavu a přitulil se. Usmál se, když ho muž pevně sevřel v pažích. Přesně tak. Přesně takové si to představoval.
“Chtěl bych... jít k tobě.” Zamumlal do trika. Kain otevřel oči. Zhluboka se nadechl. Jak si přeješ. Zašeptal a zvedl ho i s ručníkem do náruče. Mladík se ho chytl kolem krku. Ne. Lepší než si představoval.
Nechal se položit do měkkých přikrývek. Jemně se nadechl a vdechl jejich vůni. Kainovu vůni. Oklopila ho a hladila smysly. Tak jako mužovo blízkost. Jeho ruce. Prsty jemně pohladily tvář a sklouzly ke krku. Muž se sklonil ke rtům. Znovu je ochutnal. Rukou sklouzl k mladíkovo, stále svírající osušku. Uvolnil ji a rozhalil.
“Neni ti zima?” Trochu. Přiznal Toree.
“A-ale přestává být.” Dodal rychle. Kain se usmál a svlékl si triko. Přizvedl mladíka a přes ramena si přetáhl lehkou přikrývku.
“Lepší?” Lepší. Přikývl Toree. On se znovu pousmál a zadíval se na něj. Tolikrát o tom snil. Tolikrát si představoval a teď... sklonil se ke rtům. Sladší a hebčí než v jakémkoli snu. Líbal je něžně. Musí být něžný. Svezl se ke krku a políbil. Něžně a pomalu ho hýčkat. Jeho tělo i srdce.
Opravdu. Hladil ho a líbal. Téměř uctíval. Hebké štíhlé tělo, chvějící se mu v náruči. Pod rty a rukama. Když hladil hladký hrudník. Štíhlá stehna nebo ho objal dlaní a jemně promnul.
“K-Kaine.” Vydechl mladík a dotkl se prstů. Pohly se. On zasténal a zlehka se kousl do rtu. Obočí se zavlnilo s každým pohybem. Kain si nenechal ujít jediný záchvěv. Kochal se pohledem, užíval si horkost pod sebou a ve slabinách ho nedočkavě pálilo.
Překvapeně téměř bolestně vydechl, když na něj zaútočily štíhlé prsty. Objaly tepající mužství a pohladily. Muž zavřel oči a jemně se zamračil. Toreeho. To je vážně Toreeho ruka. Křičelo srdce a tělo s ním.
Lehce omámený vlastními pocity se nechal položit. Úžasný. Vážně úžasný.
Do slabin udeřil blesk. Proboha! Rozšířil oči a měl silnou chuť utéct. Rychle. Hlavně rychle. Jeho rty. Jeho sladký rty a horký ústa. Sledoval, jak se ztrácí v měkkých ústech. Proboha. Položil se zpět a zakryl si oči paží. Prsty druhé ruky stiskl látku pod sebou. Jemně přizvedl boky. Tohle je o tolik lepší. O tolik. Těžkl jeho dech.
“Toree, to stačí.” Pohladil ho po vlasech. Mladík pokračoval.
“Vážně, přestaň. Hned!” Chytl ho, přitáhl k sobě a přitiskl k hrudníku.
“Nelíbilo se ti to?” Nelíbilo? To snad žertuje. Zasmál se v duchu.
“Bylo to úžasný, ale teď zas chvíli já, dobře?” Snažil se opět získat kontrolu. Přetočil se a jemně ho položil do peřin. Toree se ho chytl kolem ramen. Pousmál a přikývl.
Kain si povzdechl a položil se na něj. Pevně objal. Mladík jeho kolem krku. Stiskl a políbil do vlasů.
“Nechceš pokračovat?” Zašeptal.
“Chci, ale...” Když bude, vezme si ho hned. A on ještě není připravený, musí ho nejdřív...
“Tak, tak to udělej.” Rozehnal rozechvělý hlas myšlenky. Kain se odtáhl a zadíval do modrých očí. Byly plné něhy a touhy. Zároveň důvěry. Další blesk ve slabinách.
“Prosím.” Zašeptal mladík. Muž se nadechl. Sklonil se ke rtům a přizvedl stehna. Pomalu přirazil. Oba ve stenu zašeptali.
Kain zhluboka oddechoval. Kdyby vzal všechno krásný a úžasný, co kdy zažil. Spojil v jediný okamžik, nikdy nepředčí to, co zrovna cítí. Mysl pohladil klid. Neskutečný klid a tělo teplo. Tak jako srdce.
Pomalu se pohl. Ven a zpět dovnitř. Do horkého, měkkého nebe. Znovu. Ven a zpět. Stále dokola. Rytmicky. Pravidelně. Hluboce.
Opřel se o ruce a mírně přizvedl. Pohled se setkal s modrým a do slabin udeřil třetí blesk. Ten nejsilnější. Krásné modré oči plné odevzdání a štěstí. Pak taky lásky. Lásky. Šeptalo srdce a tělo se chvělo.
Držel horkou štíhlost pod sebou a snažil se nadechnout. Mladík s ním. Svíral ho lýtky a tiskl se k pevnému, vyhřátému hrudníku.
“Nejsem moc těžký?” Zachraptěl Kain. Toree rychle zakroutil hlavou. Určitě? Určitě. Přitakal.
“Navíc, navíc se mi to takhle líbí.” Muž se pousmál a odtáhl.
“Takhle?” Zeptal se a užíval si pohled na zrůžovělé tváře. Rozpačitý pohled. Vážně cítí rozpaky? Po tom co zrovna sám... Pomyslel si muž pobaveně. Toree přikývl a zrůžověl ještě silněji. Takhle. Zopakoval. Kain se znovu pousmál a sklonil se ke rtům.
“Máš pravdu. Je to úžasný.” Zašeptal hebce a ochutnal. Mladík radostně vydechl a pustil ho dál. Měkce a hluboce. Odpověděl a stáhl si muže níž k sobě. On něco jemně zamručel. Ve slabinách cítil nový život. Nejen ve svých. S úsměvem se odtáhl.
“Pokračujem?” Zvedl tázavě obočí. Toreeho tváře zahořely, ale v očích mu zajiskřilo. Neodpověděl a stáhl ho zpět k sobě.
Celou noc. Jemně, něžně, hluboce se proplétali. Hladili. Milovali. S každým dalším vrcholem šeptal Kain jeho jméno. A on mu odpovídal. Snažili si zapamatovat každý dotek, každý polibek. Hluboko zarýt do paměti. Do vzpomínek. Do srdce. Protože podruhé už nepřijde.
