kapitola I.- konec
Firemní večírek se vydařil. Všechno tak nějak zapadlo do sebe. Jako skládačka. To správné místo. Ta správná hudba. Ta správná atmosféra. To správné množství alkoholu. Pro některé. Ty, kteří se opili do veselé nálady a věděli, že ráno je možná bude trochu bolet hlava ale nic víc. Budou mít jen dobrý zážitek, pár nových veselých historek a dobrý pocit ze své maličkosti, že si na ně následující týdny nebudou kolegové ukazovat a dobírat. Někteří. Pár jedinců nemělo takové štěstí.
Pokoj pensionu pokrýval závoj noci ale ne její klid. Narušoval ho pár ležící v horkém objetí na velké posteli. Menší z nich ležel na zádech, omámený nejen svými pocity. Prsty tišil své vlastní rozechvělé steny. Druhou rukou se dotýkal temene svého milence. On se odklonil a zvedl se k němu. Usmál se a odtáhl prsty. Vklouzl mezi rty.
Temně hnědovlasý muž se zamračil. Tělo měl v jednom ohni a ta horkost vycházela ze srdce a odněkud od pasu. Pálivá jemně bolestivá horkost. Nadechl se a olízl si rty. Točila se mu hlava a nemohl se pohnout. Jakoby měl na sobě tíhu lidstva nebo alespoň jednoho z nich. Znovu se nadechl a zamrkal. Tělem projela šimrající horká vlna. Přijemný. Pomyslel si. Další a další. Slyšel se sténat.
Otevřel oči a zadíval se do zelených. Byly jako dva spalující nefritové plameny. Jasné a... přizvedl bradu a stiskl muže lýtky. Cože to zrovna udělal?! Uvědomil si a na malý okamžik vystřízlivěl. Šokovaně hleděl do krásné cizí tváře plné ohně. Je cizí nebo ne? Napadlo ho nachvíli ale nedokázal se nad tím zamyslet. Jak by mohl? Teď a takhle? Neudržel další sten, když muž znovu pohl boky. Bože. Nemuže s tím nachvíli přestat? Není schopný se díky němu... bože. Stiskl pevné tělo a doufal, že to neřekl nahlas. Prohl se pod mužem a sevřel ho v sobě. On se zamračil a naposledy přirazil. Tvrdě a hluboce. Zhluboka se nadechl a opřel o ruce. Zadíval se na svého milence. Byl zrůžovělý, zadýchaný a nádherný. Usmál se a sklonil se k němu. Fialkové oči se vyčistily a muž ho prudce odstrčil.
„Hned s tím přestaň!“ Vyštěkl a odstrkoval ho.
„Ty odporný prase!“ Světlovlasý vysoký muž zalapal po dechu. Cože? Pomyslel si a odtáhl se. Hnědovlasý se nadechl a posadil. Zakryl svou nahotu.
„Hned odsud odejdi! Nesnaším ubožáky, co využívají opilosti jiných.“ Štěkal chladně.
„Bože, vždyť jsem ani nemoh být při vědomí, když jsi mě sem zatáh.“ Zozčiloval se.
„Počkej, měli bysme si něco...“ Nesahej na mě! Plácl ho přes prsty a odstrčil ruku.
„Nemůžu uvěřit, že jsem se vyspal s chlapem. Ještě k tomu ani netušim s kym.“ Zelené oči potemněly.
Muž polekaně zvedl hlavu, když druhý vstal. Přizvedl obočí a zadíval se na vysoké pevné tělo. Jemně se zachvěl. Krásný. Napadlo ho. On si oblékl kalhoty a košili. Sklonil k němu hlavu. Prohrábl si delší vlasy a chladně se zamračil.
„Pak tě asi moc nepotěší, že to nebylo jen jednou.“ Hluboký sametový hlas. Sedící vytřeštil oči. Muž kývl hlavou k oknu a odešel. On se nevěřícně zadíval na svítání za okny. Proboha, jak dlouho tu byli? Proboha. Vyhrabal se z peřin a zasténal bolestí. Svět kolem se jemně zatočil. A kolik toho vlastně vypil? A co to s ním prováděl?
V pondělí ráno. Precizně oblečený, učesaný a tvářící se vyrazil do práce. Sebevědomí klesalo s blížící se kancelářskou budovou. Rozhlédl se po proskleném atriu. Uprostřed byla schodiště, výtahy a terasy, kolem kanceláře. Zhluboka se nadechl a vystoupil z výtahu. Zamířil do jejich. Velké kanceláře se spoustou stolů. Jeho byl přímo u prosklené stěny lemující atrium. Měl úžasný výhled na zeleň dole a terasy určené k odpočinku, také na protější kanceláře. Pod i nad. To bylo asi to jediné, co měl na své práci rád.
Zaplul za stůl a přál si, aby si ho nikdo nevšiml. Trochu naivně. Někdo přistoupil ke stolu. Opatrně zvedl hlavu. Elegantní žena se opřela o stůl.
„Hm. Jak je?“ Usmála se. Jak by mělo být? Zamračil se, ale vyznělo to lehce opatrně a nervózně. Ona se pousmála.
„No, po dlouhé vášnivé noci? Slova by neměla stačit.“ Bavila se. Muž se opět zamračil.
„Zas tak slavný to nebylo.“ Zasmála se. Žertuješ, že? Zeptala se. Znovu se zamračil a začal rovnat věci na stole. Dokonale srovnané věci na stole.
„Hm. Ví, o tom někdo?“ Zvedl k ní oči. Zamyslela se.
„Asi ano. Ale k čertu s nimi. Já jsem ráda, že ses konečně uvolnil a odvázal.“ Řekla spokojeně a hrála si se zakutáleným perem. Sebral jí ho a vrátil mezi ostatní.
„Já ne. Jednou se opiju a...“ Nadechl se zhluboka. Mám rád svoji...
„Nudnou uhlazenost?“ Přerušila ho.
„Vůbec není nudná!“ Zamračil se. Ona se usmála.
„Ale jdi. Možná je dobrá sem, ale... jsem ráda, že jsem tě jednou viděla opravdu se bavit. Vypadal jsi tak šťastně.“ Řekla a její tvář během jediného okamžiku zjemněla. Zadíval se na ní. Byla jedinou přítelkyní tady. Ostatní se k němu chovali s chladnou úctou a on k nim. Ale ona. Měla ho skutečně ráda a snad proto s ním měla i takovou trpělivost. Věděla, že někde pod chladnou, uhlazenou skořápkou je měkké křehké cosi s něžnou duší.
„A ráno? Muselo to být úžasný, sladký probuzení v jeho...“ Zasnila se.
„Blázníš?!“ Okřikl ji a ostatní se k nim otočili. Cukl sebou a ztišil hlas.
„Vyhnal jsem ho.“ Žena neskryla svůj šok.
„Davise? Ty jsi vyhnal Davise ze svý postele?“ Tentokrát šokovala ona jeho.
„Ty... ty ho znáš?“ Zarazila se. Jistěže a ty přece taky. Přidala na panice. On? Zná ho? Odkud? Nevzpomíná si na žádného Davise, jeho tvář taky nezná... nebo že by ano? Bože, musel to být takový šok, že si ho podvědomí dokonale vymazalo z paměti. Pomyslel si.
Žena ho zvědavě sledovala. Tohle bude ještě zajímavý. Pomyslela si a narovnala se. Zvedl k ní oči.
„Musím jít něco dělat.“ Ale, počkej. Chytl ji. Sklonila k němu hlavu. Položila mu ruku na rameno a naklonila se blíž.
„Jen se chvíli trap.“ Usmála se a úmyslnou vlnivou chůzí se vydala ke svému stolu. Vyvolala přesně takovou reakci, jakou chtěla. Obdivné pohledy mužů kolem a závistivé žen. Zaplula za svůj stůl a zvedla oči k příteli. Sledoval ji. Provokativně přizvedla obočí a pustila se do práce. Zamračil se a sklonil hlavu k počítači. Nesmí na to myslet, musí pracovat.
Snažil se. Opravdu se snažil pracovat, ale mysl neustále sklouzávala k oslavě. K pensionu. K temné ložnici a dvěma tělům vlnícím se na ní. Bože. Opláchl si obličej a utřel do papírové utěrky. Zadíval se na sebe do zrcadla. Opravdu je v jeho životě někdo jménem Davis? Byl to firemní večírek, ale ta je roztahaná do několika pater. Nezná každého. Zná sotva pár lidí ze svého oddělení. Nehledě na to, že si mohli přivést protějšky. Kohokoli. Jen jednoho ale to výběr stejně dost rozšiřuje. Ale jestli ho zná Karin, měl by být odsud nebo ne? Přemýšlel. Co na tom záleží? Stejně ho určitě moc často nepotkává. Usoudil.
Zavalil se prací. Na několik dní. O jedné z pauz na oběd seděl za stolem a věnoval se jídlu. Z domova. Vždy to tak dělal. Sám. Jedl u svého stolu a sledoval atrium za sklem. Uklidňovalo ho to. Vždy to tak dělal, tak proč má pocit... vidlička se zastavila v pohybu a on pomalu procital. Jakoby se blížila myšlenka. Mnohem víc. Vzpomínka.
„Chybí ti, hm?“ Zamrkal a otočil se.
„Cože?!“ Rozlehlo se prázdnou kanceláří. Všichni byli na obědě. Karin se pousmála.
„Přece Davis. Chtěl bys, aby tě znovu sevřel v pažích a...“ Zasnila se další představou.
„Nemluv hlouposti, stačila mi jedna noc. Bolelo mě z toho tělo takovým způsobem, že bych ho nejradši...“ Zmlkl, když si všiml zamyšleného pohledu.
„Hm. Koukám, že to musela být noc plná vášní.“ Zdůraznila. Nedivím se, že jsi předvedl ten výraz, co si zrovna předvedl. Opět nechápavě vyštěkl.
„Tvářil jsi se tak... nostalgicky a smutně.“ Zamračil se. Nesmysl. Zabručel ale jistý si nebyl. Sklonil hlavu ke svému obědu.
„Karin?“ Zeptal se opatrně. Odkud ho znám. Přizvedla obočí.
„Ty vážně stále nevíš?“ Překvapil ji. On se zamračil. Povzdechl si.
„Nemůžu si vzpomenout, byl to pro mě takový šok, když jsem...“ Vzpomněl si na vystřízlivění v pensinonu a raději nepokračoval. Karin si všimla zrůžovělých tváři.
„Myslím, že jsem prostě zapomněl. Nevěděl jsem, že je něco takového možné ale asi... znám ho dlouho? Odkud a jak dobře?“ Zvedl k ní oči. Vypadal tak... rozzuřeně, když jsem ho vyhodil. Dodal. Aby ne. Pomyslela si žena. To já měl právo být rozzuřený. Ne on. Pomyslel si muž.
„Hm. Myslím, že ho znáš docela dlouho.“ Řekla zamyšleně. Vážně? Zeptal se. Přikývla.
„A odkud? Pracuje tady?“ Ona se usmála.
„Na to si, Owene.“ Narovnala se. Budeš muset přijít sám. Šla pryč. Cože? Proč mu to zatraceně neřekne? Rozčiloval se nechápavě. Něco zavrčel a zaklapl krabičku s obědem. Přešla ho chuť. Zatraceně. Vždy byl klidný a chladný a teď se rozčiluje kvůli někomu, koho ani nezná. Zrovna teď nezná.
Pár dalších dní se stále a dost zbytečně snažil vzpomenout. Dokonce nakoukl do několika sousedících oddělení a párkrát zašel do jídelny a posilovny pro zaměstnance, která byla v budově. Muž se nikde neukázal, jakoby se mu to snažil úmyslně ztížit. Trochu ho tím urazil a ještě víc naštval. Proč nevykoukne někde zpoza rohu, neřekne, že se omlouvá a... cože? Uvědomil si. Ale mohl by se po něm trochu shánět. Nejdřív ho tak zneužije a pak se klidně vypaří. No, vyhnal ho ale... co je to za chlapa, když se nechá odradit jedním vykopnutím? Přemýšlel pohoršeně. On je přece dobrá partie, která stojí za boj. Rozčiloval se víc a víc. S každou další myšlenkou.
Obchodní dům hučel životem a někde mezi hukotem se pohyboval Owen. Neměl moc rád nákupní centra, ale rád nakupoval. Měl rád drobné obchůdky, schovávající se mezi velkými retězcovými obchody. Dokonce se mu líbil i osobnější přístup prodavačů v malých krámcích. Měl pocit, že ho vždy rádi vidějí. Jistěže vidějí, je zákazník, ale... a vůbec se tím nesnaží vynahradit to, že nemá přátele. Utvrdil sám sebe a zaplul do butiku. Překvapeně zamrkal. Karin se usmála.
„Owene.“ Šla se s ním pozdravit. Vypadala dočista jinak než v kanceláři. Víc rozevlátě, víc uvolněně, víc... lidsky. Dlouhé vlnité vlasy rozpuštěné a na sobě letní šatečky. V ruce držela spoustu tašek a za jejími zády se tyčil vysoký muž.
„Nakupuješ?“ Trochu. Přikývl. Usmála se.
„My taky.“ Muž sklouzl pohledem na druhého. Přesně její typ. Vysoký, dbající o sebe, krásný kus chlapa. Přesně jako... Davis. Vybavil si muže. Po jejím boku by vypadal dobře. Možná je nějaký její bývalý. Ne, to by snad nespal s ním a ona z toho nebyla tak nadšená, nebo ano? Představa se rozplynula a on podal muži ruku.
„Jsem Owen.“ Jistě, dost jsem o tobě slyšel. Jsem Casper. Potřásli si.
„Mužeš se přidat.“ Předběhl ženu s návrhem. Očividně potřeboval mužskou společnost. Owen přizvedl obočí. Karin přikývla.
„Dobrý nápad, jdeme si pak někam sednout.“ Owen souhlasil a Casper si na sebe nevědomky ušil bič. Nejdřív při nákupech a pak v baru.
Karin se omluvně pousmála. To když se Owen skoro zakousl do muže a nešťastně, dost opile a dost vyčítavě naříkal.
„To je tak ubohý. Nejdřív... nejdřív a pak... a kde je teď. Hrdina!“ Zvedl oči k muži. On se laskavě pousmál.
„To bude v pořádku, uvidíš.“ Napadlo ho jen. Owen se mu zadíval do očí.
„Ty jsi tak úžasný, proč není jako ty. Ty byses nenechal odradit jedním odmítnutím, že ne? Snažil by ses a... a...“ Objal ho kolem pasu a přitulil se. Casper si povzdechl a vzal ho kolem ramen. Ne, nenechal. Otočil hlavu k ženě.
„Máš úžasnou postavu, skoro jako...“ Zamumlal Owen spokojeně a nehodlal muže pustit.
Davis, stojící u stolu, ho němě sledoval. Karin si ho všimla.
„D-Davisi.“ Zašeptala. Opilý kolega malátně zvedl hlavu.
„Hrdina v celý svý kráse.“ Odrfkl si.
„Jdeš pozdě. Propásls příležitost.“ Zamračil se a odmítavě otočil hlavu. Zelený pohled zchladl. Sklonil hlavu k dívce.
„Bavte se a... pořiď mu náhubek. Než pokouše někoho dalšího.“ Šel za svými přáteli. Ona za ním nejistě hleděla. Povzdechla si a dotkla se Owena.
„Owene, zlato. Půjdem domu, ano?“ Zvedla omluvně oči ke Casperovi. Pousmál se a přikývl.
Owen se probral. Bože. Už se nikdy nenapije. Pomyslel si a promnul si čelo. Vstal a rozhlédl se po ložnici. Naštěstí očividně nezvracel. Vybavil si zelený pohled. Co? Zarazil se. Sklepal myšlenku a šel najít něco k jídlu.
Skoro mu vybuchlo srdce při pohledu na muže sedícího na gauči. Před ním stála konvice s kávou a talíř se snídaní. To snad ne, už zase?
„Kdo... kdo k čertu jsi?“ Světlovlasý muž zvedl oči od novin. Pousmál se.
„Doufal jsem, že tvůj nový přítel. Posaď se, udělal jsem snídani.“ Owen šokovaně zamrkal. Posadil se a sledoval ho. Vybavil si pár scén z baru. Zelený pohled. Co? Nechápal mozek stále, na co si má vzpomenout.
„Bože, já jsem tak...“ Casper se pobaveně pousmál.
„Owene, uklidni se. Jsem Casper. Přítel Karin. Byl to jen žert.“ Muž rychl zvedl hlavu a vzpomněl si. Nechápavě se zeptal. Druhý se omluvně pousmál.
„Nemoh jsem si pomoct, Karin mi vyprávěla o... Davisovi a tobě.“ Pokrčil rameny a nalil mu kávu.
„Cukr, mléko?“ Oboje. Přikývl a vzal si nabízený šálek. Moment. Nejsou u něj doma? Došlo mu. Casper si všiml pohledu.
„Včera jsme tě odvezli a tys trval na tom, že máme zůstat. Karin ještě spí.“ Owen se napil a zakroutil hlavou.
„Fakt bych neměl pít.“ Povzdechl si. Muž se pobaveně usmál a zvedl oči k příchozí. Ještě téměř spala. Svezla se mu do klína a zívla.
„Jsem mrtvá.“ Zavřela oči a spala dál. Pousmáli se a věnovali se snídani.
Owen seděl v kanceláři a ťukal něco do počítače. Něco pracovního. Snažil se tvářit. Ve skutečnosti si dopisoval s Karin. Téma bylo poslední dobou jediné. Davis. Snažil se, ale žena byla neústupná.
„A co Casper?“ Napsal.
„Co s ním?“ Přišla odpověď stejně rychle jako blesk.
„Jen že to vypadá docela vážně.“ Zvedl oči k jejímu stolu. Hodila po něm zlý pohled a odepsala.
„Musím se zas věnovat práci.“ Pobaveně se usmál.
„Lhářko.“
„Tak neměň téma.“ Pokárala ho.
„Co? Bavit se můžeš jen Ty?“
„Když. To je tak sladký, jak se ho snažíš najít. Sladce zamilovaný Owen.“ Vytřeštil oči.
„Vůbec nejsem zamilovaný.“ Ohradil se.
„Ne? A co jsi? Proč se ho tak moc snažíš najít? Jestli to byla nejhorší noc v Tvém životě, proč se nesnažíš zapomenout. Nejsi rád, žes zapomněl. Všichni ostatní by byli.“ Muž zaváhal. Vlastně ano. Zvedl k ní oči. Vítězně se usmála a zvedla zvonící telefon. Kývla na přítele a opravdu se věnovala práci. Owen své. Počítač pochvíli zapípal. Otevřel zprávu.
„Řeknu ti co Casper, když mi na něco odpovíš.“ Muž překvapeně zvedl oči k ženě. Co? Napsal jen.
„Čím tě vlastně Davis tak rozčílil?“ Owen vytřeštil oči. To snad žertuje.
„Jak se můžeš tak hloupě ptát? Byl jsem dokonale opilý. Přesto šel a vyspal se se mnou.“ Žena přizvedla obočí.
„On ne, Owene. To ty.“ Uzemnila ho odpověď. Zvedl hlavu. Přikývla. On? Zadíval se na poslední zprávu. Vzpomněl si. Vzpomněl si na své odvážné možná spíš naprosto nevhodné chování. To on přišel za ním. To on se ho snažil svést. A Davis se zachoval jako dokonalý gentleman a postaral se o něj. Přes jeho protesty ho odvedl do pokoje a uložil. Ale on ho nenechal spát a Davis nakonec neodolal a nechal se svést.
Zavřel oči. Zabořil obličej do dlaní. Proboha. Vzpomněl si na ráno. Na svoje slova. Počítač zapípal. Zvedl hlavu.
„Podívej se doleva.“ Nechápavě se podíval k atriu. Zpět k obrazovce.
„Nahoře.“ Otočil hlavu ke sklu, pomalu ji zvedl a zadíval se na kanceláře. Oči se rozšířily šokem, pak vzpomínkami.
Owen seděl v kanceláři a obědval. Sám. Tak jak to měl rád, přitom si prohlížel poštu. Najednou ucítil něco silného, pálivého na zátylku. Na tváři. Otočil hlavu a hledal kdo. Zvedl oči a zadíval se na muže za sklem. V jedné z vyšších samostatných kanceláří. Telefonoval a sledoval ho. Ne. Možná spíš nevědomky koukal jeho směrem. Utvrdil se, když muž zatáhl žaluzie. Zamračil se a vrátil se ke svému obědu. Nadalo mu to a podíval se znovu. Žaluzie byly mírně roztažené. Srdce jemně poskočilo.
V jiný den v jinou dobu telefonoval s klientem, mezi prsty mu kmytalo pero. Vylétlo a zakutálelo se ke sklu. Sehl se pro něj. Narovnal a zvedl oči. Muž seděl za stolem, čelem k atriu. Opět telefonoval. Mezi prsty klidnými jistými pohyby protáčel pero. Vypl sluchátko. Opřel se do křesla a spokojeně se usmál. Owen se jemně zachvěl.
„Vážně nejdeš se mnou?“ Oblékala si Karin lehký kabátek.
„Víš, že si nosím obědy. Vždy.“ Vytáhl svůj dokonale naaranžovaný oběd.
„Můžeš si ho dát k večeři.“ Ne, díky. Dobrou chuť. Ukončil rozhovor. Povzdechla si a rozloučila se.
Owen se věnoval jídlu. Hm. Otočil hlavu ke sklu. Určitě bude... přizvedl obočí. Muž seděl za stolem a jako vždy telefonoval. Je vytížený. Napadlo Owena.
Zamračil se, když do kanceláře bez vyzvání vešli další dva. Přátelé. Čas oběda. V jídelně nebo nějaké restauraci. Jistě má spoustu přátel. Někdo jako on. Oblíbený, zábavný, sportovní typ. Vždy elegantní, úspěšný, jistě dobrý v posteli a zkušený. Přemýšlel a prohlížel si ho.
Muž zvedl prst k příchozím. Pak zakryl sluchátko. Oba si povzdechli a zmizeli za dveřmi. Owen byl rád, že s nimi nešel a zůstal s ním. S ním?
Bože. Věděl, že má pršet, jak si mohl zapomenout deštník? Svlékl si sako a oklepal. Bylo dokonale promočené. Košile částečně. Povzdechl si a stáhl kravatu. Rozepl košili a vytáhl z kalhot. Tak by měla uschnout dřív nebo ne? Prohlédl si mokré nohavice. Výborný, ještě nastydne. Protřepal si vlasy. Zvedl oči. Začalo to být téměř jako rituál. Každé ráno, několikrát během dne. Než šel domu. Vždy odcházel dřív. Přestože občas přicházel dýl. Muž seděl za stolem a samozřejmě měl vedle sebe opřený deštník. Owen si povzdechl. Snad do odpoledne přestane.
Ne, tohle nepřestane. Sledoval silné provazy deště za okny. Ostatní bez nadšení s ním. A ještě k tomu mají dnes poradu. Jak tam má jít takhle? Sklonil hlavu. Kalhoty sice už uschly, ale byly dost zacákané. No, snad si nikdo nevšimne.
Nevšiml. Svlékl si sako a posadil se. Přizvedl obočí. Na jeho stole ležel položený deštník. Velký stabilní deštník. Pánský s dřevěnou rukojetí. Hm. Asi Karin. Kdo jiný? Tady? Počkat!!
Owen sledoval zahradu v atriu. Zvedl hlavu. Skrz skleněný strop procházely sluneční paprsky a vytvořily barevné zářící kouzlo. Působilo jen jako křehký sen. Stromům dole dávalo nádech svěžesti a čistoty. Téměř cítil jejich vůni. Úchvatný, dech beroucí pohled. Nikdo jiný si nevšiml. Pokud ano, nevěnoval tomu pozornost.
Muž se pousmál a otevřel poštu. Podívej. Napsal a poslal. Karin zvedla oči. Kývl hlavou vedle sebe. Podívala se a zasněně usmála. Oči mluvily za ní. Krásný. Usmál se a vrátil pohledem. Přizvedl obočí a zadíval se na muže stojícího za sklem. Sledoval hru světel. Tak jako oni dva se jemně usmíval a kochal se pohledem. Owen cítil slabé zašimraní v hrudníku. Bylo... hřejivé a příjemné.
Vyndal oběd a ohřál. Vrátil se ke stolu. Zvedl oči. Hm. Poslední dobou tráví většinu obědů v kanceláři a kolegové mu pak obvykle přinesou něco s sebou. Že by měl tolik práce? Někdo jako on jistě. Vypadá dost úspěšně a spolehlivě.
„Tak proto obědváš tady a já to skoro brala osobně.“ Ozvalo se pobaveně za ním. Cukl sebou a otočil se. Karin sledovala muže v kanceláři.
„Hm. Pěkný, že si ale umíš vybrat.“ Zamrkal a zamračil se. Přesto si všimla jemného ruměnce ve tvářích.
„O čem to... vůbec netuším, o čem mluvíš. Nezůstávám kvůli němu.“ Snažil se.
„Zvláštní, že víš, o kom mluvím.“ Zamyslela se a on se v duchu pleskl do čela. Něčím hodně tvrdým a raději několikrát. Žena si povzdechla.
„Nechci ti brát iluze, ale... prý má pravidlo nezačínat si nic s lidma z práce a že se jich dost snažilo, aby si začal.“ Dodala pobaveně. Owen přizvedl obočí.
„Znáš ho?“ Vytřeštila oči. Jistěže, copak ty ne? Zeptala se nevěřícně. Povzdechla si, když zakroutil hlavou.
„Bože, Owene. Občas byses mohl alespoň trochu starat o lidi kolem.“ Pokárala ho.
„Ušetři mě toho poučování, víš, že to se nikdy nestane.“ Pobavil ji. Tak kdo je to? Zadíval se jí do očí.
„Hm. Jmenuje se Davis a patří k naší elitě. Má nad sebou jen velkýho šéfa. Nikoho jiného. Podívej se na něj, nekřičí to z něj?“ Usmála se. Muž otočil hlavu. Jistěže křičí. Vždy křičelo. Prohlížel si světlounce šedivovlasého muže. Urostlá atletická postava a krásná hrdá tvář. Jistý sebevědomý postoj. Chůze, pohyby také. Každý den měl na míru šitý oblek, delší vlasy úhledně sčesané. Přesto mu jich pár padalo do obličeje. Ale to nijak nevadilo. Možná spíš naopak. Jejich konečky se dotýkaly rtů.
Owen nervózně ťukal do klávesnice a mezi rty „cucal“ oblíbené pero. Zarazil se a utřel si bradu. Zadíval se na modré prsty. Bože. To mu ještě chybělo. Prohlížel si prasklé víčko. Sklonil hlavu.
„Do hajzlu.“ Muž vedle u stolu k němu otočil hlavu. Nebyl zvyklý slyšet ledovou královnu kanceláře nadávat. Přizvedl obočí a pobaveně se pousmál. No pěkný, taky se mu občas něco nepovede? Pomyslel si. Owen si neštastně otíral rty do kapesníku a hodnotil stav košile.
„Bože, co jsi dělal?“ Zhrozila se Karin. Nemáš dneska tu schůzku? Když přikývl, zamračila se.
„Můžeš se jít převlíct.“ To nestihnu. Podotkl a vstal.
„Tak s tím zkusíme něco udělat.“ Snad to smejem. Prohlížela si rty.
„Snad!?“ Zděsil se a šel s ní do koupelny.
Ze rtů a brady inkoust vcelku i smyli ale košile neměla šanci. Ať se snažili, jak se snažili, spíš všechno ještě zhoršili. Aby toho nebylo málo, Karin musela odběhnout k telefonu.
Owen se rezignovaně svalil do židle. Co teď? Má tam být do půl hodiny. Jestli tam nebude, šéf ho... mohl by si koupit novou. Napadlo ho, pak se zarazil a zadíval na složenou zabalenou košili s malou krabičkou, položené na klávesnici.
Zvedl krabičku a otevřel. Nové pero. Kvalitní, inkoustové. Tak jak má rád. I styl by si podobný vybral. Nejen podobný. Sundal víčko a zkusil stopu. Úžasný. Pomyslel si a odložil krabičku. Rozbalil košili. Vyzkoušel si ji. Přesně jeho velikost, stejně kvalitní jako pero.
Hm. To se tedy překonala. Bude jí líbat ruce do konce života. Nebo alespoň měsíce. Pomyslel si a byl vděčný, že má přítelkyni, jako je ona. Vůbec netušil, jak to mohla zvládnou tak rychle. Zvedl oči k jejímu stolu. Byla pryč. Počkat! Tehdy jí zapomněl poděkovat. Později už mu to bylo hloupé, ale... ona by se o tom sama zmínila. Znal ji. Proč se nezmínila? Zvedl oči ke kanceláři. Ne nebo ano? A ten deštník. Sklonil hlavu k počítači.
„Že by konečně?“ On se zamračil.
„Porada, hned.“ Napsal. Usmála se a téměř přiběhla. Tradičně se posadila na stůl v očích otázku.
„Trvá to už dlouho, že?“ Pár měsíců. Přikývla.
„A to pero?“ Zeptal se. Nechápavě na něj hleděla. Proboha.
„Jsem takovej idiot. Na té oslavě byl úžasný, že?“ Princ v zářivé zbroji přesně takový, jakého´s ho viděl. Přikývla.
„Vůbec mi to neusnadňuješ.“ Nesnažím se. Pohoršila ho.
„Tak? Půjdeš za ním?“ Usmála se. Jak bych mohl? Vyštěkl a prohrábl si vlasy.
„Po tom, co jsem mu řekl to ráno.“ A v baru. Připomněla.
„Cože?“ Nechápal. Zasmála se. Ale nic. Nech to být. To už je asi jedno. Zakroutila hlavou. On ji chvíli podezíravě sledoval. Povzdechl si.
„Co mám dělat?“ Jak jsem řekla, jdi za ním. Stále ti uniká to, že s nikým jiným odsud nic neměl a nechtěl mít. S tebou ano.
„Mohl být opilý, tak jako já.“ Nepil. Kéž by to tak taky udělal. Pomyslel si nešťastně. Nadechl se.
„Asi ano, máš pravdu. Měl bych za ním jít.... alespoň se omluvit.“ Pokýval hlavou.
„Fajn.“ Usmála se a významně se na něj podívala.
„To jako teď?!“ Vytřeštil oči. Proč čekat?
„Jsem v práci.“ Já vím, je to tak romantické a... trochu rebelské, že? Usmála se.
„Bože, proč já se s tebou vůbec bavím.“ Protože jsem přinesla světlo do tvého života. Řekla samolibě.
„Hm. Teď už asi nejen já.“ Dodala s povzdechem. No tak. Nemyslíš, že uděláš dojem, když za ním půjdeš tady?
„Nebo ho vyruším od práce a ještě víc naštvu.“ Ženu zaujal pohyb. Zvedla oči. Zamračila se.
„No, snad to bude od práce.“ Owen se nechápavě otočil. Překvapeně zamrkal. Co? To? Snažil se mozek zhodnotit situaci.
Žaluzie se zatáhly. On rychle vstal. Ta malá drzá coura! Zchladl jeho výraz a on si to rázoval pryč. Karin se pousmála a seskočila ze stolu. To bychom měli. Pomyslela si a opět vyvolala pár obdivných a žárlivých pohledů.
Davis zvedl oči od počítače.
„Ahoj, krasavče.“ Usmála se kolegyně a chůzí ne nepodobnou Karinině si to namířila k němu. Pozdravil a vrátil se pohledem na monitor. Žena se zamračila nad nedostatkem zájmu. Posadila se na stůl.
„Pracuješ?“ Něco potřebuješ? Věnoval se počítači. Ona se natáhla k žaluziím a zatemnila.
„Promluvit si.“ Muž si povzdechl a opřel se do křesla. Zadíval se na ni.
„O čem?“ Usmála se, když získala jeho pozornost a naklonila se blíž.
„Slyšela jsem... vlastně i viděla, co se stalo na oslavě.“ Zamračil se. Kam míříš?
„Porušil jsi své pravidlo.“ Naklonila se ještě blíž. Nebo ne?
„To neznamená, že z toho udělám zvyk.“ Hleděl jí do očí. Klidným, jistým pohledem. Hravě se usmála.
„Jsem lepší než ten ubožáček bůhví odkud. Věř mi, nebudeš litovat.“ Naklonila se ještě blíž, tak že se jejich rty téměř dotýkaly.
„Dobře, že to vím. Ještě něco?“ Zeptal se téměř mrazivě klidný. Zamračila se.
„Nechápu to, co je na něm tak vyjímečnýho? Je to průměrnej obchodníček. Já tady jedna z nejlepších. Hodím se k tobě víc. Proč dáváš přednost jemu?“ Řekla uraženě a dost rozčíleně.
„Sama´s to řekla. Dává přednost mně. Tak co kdybys vypadla?!“ Ozvalo se mnohem zuřivěji ode dveří. Oba překvapeně otočili hlavu.
Ve dveřích stál zadýchaný Owen. Tvářil se jako malý velice rozzuřený bůh pomsty. Žena nejistě zamrkala.
„Ty jsi...“ Nesnáším, když někdo hmatá na moje věci. Tak dej ty nalakovaný pracky pryč! Vydal se k ní. Vyplašeně uskočila a sledovala ho. Sklonila hlavu k Davisovi, hledaje pomoc. Muž se snažil ale nedokázal zadržet jemný úsměv. Cítil jak v něm něco vydechlo. Skoro jakoby úlevou.
„Slyšelas ho.“ Zasupěla a uraženě klapala podpatky pryč. On otočil hlavu k Owenovi. Sledoval odcházející ženu.
„Tvoje věci?“ Muž sebou cukl a otočil se. Vztek byl ta tam. Bože. Zrovna vrazil do jeho kanceláře a choval se... co teď? Co teď? Zadíval se do zelených očí. Nebyl schopný z nich cokoliv vyčíst. Sklonil hlavu a povzdechl si.
„Já... já jsem si přišel promluvit.“ To je změna. Zabručel Davis. Owen se zamračil.
„Musíš být tak jízlivý? Snažím se tu omluvit.“ Vyštěkl. Muž neskryl své překvapení.
„Omluvit?“ Zeptal se. Druhý zamrkal a ucukl pohledem.
„Ano. Totiž... to ráno v pensionu.“ Přešel ke sklu a roztáhl žaluzie. Zadíval se na svůj stůl. Má lepší výhled než já. Napadlo ho.
„To ráno v pensionu?“ Ozvalo se za ním. Rychle se otočil. Davis stál pár kroků od něj. Owen zacouval a vrazil do skla. Je vážně vysoký. Napadlo ho. A hezký. Prohlížel si muže. Sklonil hlavu.
„No já... obvykle tak nepiju a to co jsem udělal... mrzí mě to.“ Zvedl oči. Muž se zamračil.
„Co je to za omluvu? Spíš přihazuješ dříví do ohně než abys ho hasil.“ Owen nechápavě zamrkal. Davis se na něj zadíval. Povzdechl si. Kope si hrob. Proč si ho kdy musel tam dole všimnout?
„Co? Přesně tě mrzí?“ Pomohl. Muž znovu zamrkal.
„Och jistě. Ne, ne to co se stalo. Mezi námi.Totiž... bože, v tomhle jsem tak špatný.“ Zamračil se. On se na něj zadíval. Pousmál se.
„Já vím.“ Owen zvedl oči. Zeptal se.
„Ano. Viděl jsem to mockrát. Sám při obědě. Na cestě domů... i na tom večírku. Nejsi... moc společenský.“ Ne to, není. Pomyslel si muž. Pak se srdce jemně zachvělo. Viděl? Zašeptalo a on se zadíval do zelených očí. Davis do fialkových. Podíval se ke stolu tam dole.
„Odsud. Sleduju tě už dlouho. Nijak úmyslně a trvalo mi než jsem si všiml, ale pak to začala být rutina. Mnohem víc nutnost. Začal jsem se těšit na tvý příchody do práce. Dokonce přestal chodit s kolegy na obědy.“ Dodal trochu pobaveně. Kvůli mně? Pomyslel si Owen.
„To ty jsi mi dal to pero a košili a deštník?“ Zeptal se. Davis otočil hlavu zpět k němu. Přikývl.
„Já taky.“ Vydechl muž. Cože? Nechápal druhý.
„Tě sleduju.“ Překvapil ho Owen. On zakroutil hlavou. Potom nechápu. Zamračil se. Muž si povzdechl a sklonil hlavu.
„To ráno... totiž. Tak dlouho jsem tě sledoval tam odsud a pak se najednou proberu v tý situaci. Někdo jako já.“ Zčervenal a zrozpačitěl.
„Byl to takový šok, že jsem zapomněl. Úplně vše. Tebe. Vše spojené s tebou... zní to hloupě, že a neuvěřitelně.“ Zamyslel se. Muž ho chvíli tiše sledoval. Zapomněl. Zopakoval. Owen zničeně přikývl.
„Já... já to taky úplně nechápu. Možná to je tím, jaký jsem. Možná to na mě bylo moc rychlé. Možná to bylo prostě jen tak neuvěřitelné. Nevím. Ale bylo to jako bych tě neznal. Vůbec nikdy neviděl. A po totálním oknu z toho večera jsem najednou ležel...“
„Pod úplným cizincem, co využil tvý opilosti.“ Zavřel muž oči. Ano. Řekl druhý téměř opatrně. On zakroutil hlavou.
„Vážně jsem se snažil, ale tys byl tak... okouzlující a půvabný. Nejhorší na tom je, že jsi měl pravdu. Neměl jsem...“ Povzdechl si. Owen také a sklonil hlavu.
„Teď už mě ale znáš nebo ne?“ Překvapil ho muž a přistoupil k němu. Jinak bys nepřišel. Zadíval se mu do očí. On se trochu vyplašeně nadechl.
„Ne, já...“ Povzdechl si a odpoutal se od stěny. Chytl se mužovy košile a čelo si opřel o hrudník.
„Omlouvám se, Davisi. Mrzí mě, co jsem řekl a... pokud bys chtěl ještě někdy.“ Řekl tiše.
„Žertuješ?“ Překvapil ho muž. Rychle zvedl hlavu.
„Porušil jsem kvůli tobě svý pravidlo. Neustále na tebe myslím a nedokážu spát s nikym jiným. Nehledě na to, že nemáš rád, když někdo sahá na tvoje věci. Sám´s to řek nebo ne?“ Owen zrůžověl.
„Rozhodně to nebude jen někdy.“ Pokračoval muž a přizvedl ho sobě. Jsem mnohem náročnější. Dodal a ochutnal. Druhý se zachvěl pod polibkem a pevně stiskl látku košile.
„P-počkej.“ Zašeptal a odstrčil ho. Davis se nesouhlasně odtáhl. Owen sáhl vedle nich a zatáhl žaluzie. Vyvolal spokojený pobavený úsměv a opět přijal měkké horké rty.
