kapitola I. - konec
Světlovlasý mladík se pobaveně zasmál a napil ze své skleničky.
„Žertuješ, že?“ Jeho přítel zakroutil hlavou.
„To ti nežeru. Určitě je to jenom špatnej vtip.“ Zvedl krabičku a z ní vytáhl jednu z cigaret. Připálil si a s lehce bohémským výrazem potáhl.
„Nevím o tom, že moje vtipy by byly takhle špatné.“ Řekl lehce uraženě temně hnědovlasý mladík. Blonďák přizvedl obočí.
„Fakt mluvíš vážně?“ Zeptal se nevěřícně. On přikývl. Veselý výraz přítele se vytratil.
„To po mně přece nemůžeš chtít.“ Zakroutl hlavou.
„Vždyť... z jaký prdele vůbec je? Nebudu si s ním rozumět, jak se mám o něj celej den starat?“ Hnědovlasý se klidně pousmál.
„Z téměř tý samý jako já. No tak, není mu pět. Jen nechci, aby byl sám. Bude to jeho první den tady.“ Sebral cigarety a také si jednu připálil. Blonďák se pohoršeně zamračil.
„Jak mu mám dělat společnost, když tim vašim jazykem nemluvim.“ Trval na svém.
„Navíc nechápu. Proč musí přijet zrovna v den, kdy tu nejsi.“ Dodal. Mladík si povzdechl.
„Měl jsem být a on už má koupenou letenku. No tak. Jak myslíš, že se cítí on? Úplně sám. V cizí zemi. S naprostým cizincem, kterýmu navíc nerozumí. V životě neopustil svoji vesnici.“ Zamračil se a pokáral ho pohledem.
„Začínám litovat, že ty jo.“ Odpověděl se stejným výrazem druhý mladík. On se zasmál.
„Prosím Axele. Vím, že je na tebe spoleh. Budu klidnější, když bude s tebou.“ Blonďák se stále tvářil odmítavě ale přikývl. Přítel se uvolněně pousmál.
„Jak se jmenuje?“ Chtěl vědět.
„Říkáme mu Nidhi. Znamená to poklad.“ Usmál se jemně. Axel přizvedl obočí a zopakoval poslední slovo. On přikývl a jemný výraz se změnil v něžný.
„Pochopíš až ho uvidíš. Je... není mi moc podobný.“ Řekl nakonec.
„Hmm... takže neni hrozně ošklivej s chlupama všude a děsivýma očima?“ Pobavil ho mladík.
„Některým ženským odsud připadám dost sexy. Tmavý hustý vlasy, velký oči, snědá pleť.“ Usmíval se. Axel se na něj zadíval. Ve skutečnosti byl Mahan jeden z nejvíc sexy chlapů, jaké kdy potkal. Nebyl moc vysoký, ale byl atletický. Tmavých vlasů i očí. Měl v sobě zvláštní divoké charisma. Když se mu zadíval do očí, jakoby slyšel dusot kopyt. Viděl vlající temné hřívy. Silné napínající se svaly. Divokost a sílu. Zamrkal a vzpamatoval se.
„Mám ho vzít do města, ukázat památky nebo co ode mě čekáš?“
„To nechám na tvojí fantazii. Hlavně mi ho nezkaž.“ Dodal. Axel se pobaveně usmál.
„To nevim, jestli ho chceš svěřit tomu pravýmu. Podívej se na sebe.“ Rozesmál přítele. Mahan se uklidnil.
„Budu ti dlužit.“ Byl slyšet dík v jeho hlase.
„Víc než to.“
Axel, držející papírovou ceduli, se rozhlédl po malé skupince přítomných. Drželi podobné a sledovali bránu označenou velkým písmenem C. Zakroutil hlavou a postavil se mezi ně. S nimi kolem si nepřipadal jako takový trouba s cedulí v ruce.
Konečně se objevili první z pasažérů. Axel si je prohlížel. Chtěl po Mahanovi fotku, teď mu to připadalo jako dost naivní žádost. Všichni byli snědí, většinou dlouhých tmavých vlasů a očí. Někteří měli úžasně propracované barevné hávy s hlubokými kapucemi. Usmál se a přemýšlel, jaký je asi pocit mít něco takového na sobě. On. Rockový rebel s odbarvenými vlasy.
Sledoval shledání lidí kolem. Někdy chladně formální jindy hřejivá, když se jednalo o příbuzné. Ve všech byl nádech jemné decentnosti a pokory. Přemýšlel, zda byl Mahan taky takový. Dřív než se dal dohromady s ním. Ne. Mahan byl od přírody rebel. Pomyslel si pobaveně a vyhlížel svého cizince.
´Poklad.´ Sklonil hlavu k ceduli a zadíval se na jméno. Proč Poklad? Zvedl oči. Proto. Sledoval půvabný přízrak. Byl jako zlatavý teplý den s jemným deštěm. Mladík drobnější než ostatní kolem, hnědých dlouhých vlasů s nádechem slunce. Sametové snědé pleti a medových očí v půvabné tváři. Jejich zlatý pohled byl hřejivý. V tu chvíli zrovna hřejivě nejistý. Rozhlížel se.
Axel se přinutil nadechnout. Pak se snažil pohnout. Udělat cokoliv, jen tam tak tupě nestát a nezírat. Proboha, tohle přece nemůže být Mahanův příbuzný. Sklonil hlavu ke své ceduli.
Příjemný hlas pohladil uši. Nerozuměl mu, ale bylo to jistě to nejkrásnější, co kdy slyšel. Pomalu přes převážně bílý háv zvedl oči. Pohled se setkal s karamelovým. Mladík se jemně usmál a ukázal k ceduli.
„Jsi Nidhi?“ Dostal ze sebe Axel. Jemné zamyšlení a přikývnutí. Větší z mladíků se zhluboka nadechl. ´Do hajzlu Mahane, to nemůžeš myslet vážně.´ Hleděl do laskavých očí.
„Jsem Axel.“ Položil si dlaň na hrudník. Hebké rty se pohly.
„Osel.“ Uzemnil ho Nidhi. Dokonale se probral. ´Víc než jen dlužit.´
„Axel.“ Opravil ho.
„Esel?“ Mladík se zhluboka nadechl.
„Vždyť je to jedno. Tak pojď.“ Sáhl po cestovní tašce.
„Nic víc nemáš?“ Sklonil k němu hlavu. Cizinec nejistě zakroutil hlavou. No asi ne. Šel pryč.
Mladík se za ním zadíval. Zvedl svoji ruku. Dokonale se chvěla. Stejně tak srdce. Mahan mu mladíka sice popsal, ale nepřirovnal ho k bouřkovému letnímu dni. Oči k nejkrásnějším mořským hlubinám moře a rty ke květům máku. A tvář... k tváři anděla, lemované bílými prameny. Otočil se.
„Tak jdeš?“ Zabručel. Nidhi sebou cukl a rychle k němu šel. A on ho očividně něčím urazil.
Mladík ho vedl k velkému parkovišti. Chvíli zamyšleně stál, pak se vydal mezi stojící vozy.
„Axel?“ Tělem projela jemná vlna vzrušení a pošimrala ho ve slabinách. Otočil se a téměř až vyčítavě se podíval na Nidhiho. On znejistěl, když si všiml výrazu. Sklonil hlavu a šepotem zkoušel vyslovit jméno. Axelovo tělo se pokaždé slabě zachvělo. ´Co to ksaku...´
„Skvělý, skvělý. Už to máš. Tak toho nech.“ Přerušil mladíka a vedl dál.
„Myslim, že osel bylo lepší.“ Dodal spíš pro sebe. Uvolněně se zadíval na svou černou pýchu na čtyřech kolech. Vedl k ní Nidhiho. Prohlížel si vůz.
„Pěkný, co?“ Usmál se samolibě.
„Je moc hezký.“ Zvedl k němu mladík oči. Axel přikývl. Otevřel mu dveře a sám si sedl za volant.
„Mám docela hlad. Stavíme se někde na jídle a pak ti ukážu město. Co ty na to?“ Otočil k němu hlavu. Nidhi ho tiše sledoval. ´Že se vůbec snažim.´ Vyjel mladík.
Odvezl ho do své oblíbené restaurace. Možná ho měl vzít jinam. Rozhlédl se po známých tvářích. Pozdravili ho a pak se očima zastavili na mladíkovi. Jejich výrazy se dost shodovaly.
Zamračil se a vedl ho ke stolu. Usadil a znovu se rozhlédl. Měl rád pozornost ale takovou tedy ne. Vzal si jídelní lístek a zabořil v něm obličej. Chvíli si vybíral pak přes okraj zachytil Nidhiho oči. ´Zatraceně.´ Věděl to. Věděl, že je to špatný nápad.
Mladík si všiml pohledu a svůj sklopil k jídelnímu lístku. Snad se v něm i snažil číst. Axel nezadržel úsměv. Prsty sklopil desky menu. Nidhi k němu zvedl své krásné oči. Průvodce se usmál a rozechvěl jeho dech.
Objednal oběma velký zeleninový salát a ovocný džus. Tím jistě nic nezkazí. Když jim přinesli vrchovatou mísu, ujistil se, že tím opravdu nic nezkazil. Nidhi ho pohladil úsměvem a nandal si do své misky. Oba se věnovali časnému obědu.
Axel zvedl oči. Povzdechl si a pozdravil přítele.
„Co to tu máš za krásku? Je to ona nebo ne?“ Prohlížel si cizince.
„Těsně vedle.“ Napil se. Mladík přizvedl obočí.
„No, nekecej. Ahoj. Jsem Todd.“ Podal mu ruku. Nidhi váhavě svou. Pousmál se, když si s ním mladík potřásl.
„Moc mě těší. Mně říkají Nidhi.“ Pustil ho a sklonil hlavu ke své ruce. Todd se zmateně podíval na přítele.
„Nevšim sis, že není odsud?“ Mladík se zasmál.
„To jo, ale... co říkal?“ Přizvedl obočí, když Axel pokrčil rameny.
„Je to Mahanův přibuzný. Dneska ho hlídám.“ Vysvětloval. On si prohlížel mladíka.
„Je to vážně chlap... když si ho tak prohlížím, ale Mahanův příbuzný?“ Zakroutil nechápavě hlavou.
Nidhi tiše poslouchal slova, kterým nerozuměl. Přitom přejížděl po své dlani. Podání ruky. Zvyk, který u nich nemají.
Zvedl oči k Axelovi. Chtěl by si podat ruku s ním. Sledoval výrazy mladíkovo tváře. Úsměvy, přivření očí, přizvednutí obočí. Pobavený výraz a... zarazil se. Sklonil se k tašce přes rameno a začal v ní hledat. Vyndal malý přehrávač a zapl display. Hledal mezi soubory.
Zastavil na přední fotce z alba čtyřčlenné skupiny. V čele stál téměř bělovlasý zpěvák v černé košili, výrazně dolíčený. Zvedl oči k Axelovi. Sklopil zpět k fotce. Znovu k němu a zpátky. Je to on. Neskutečný. To jemu patří ten lehce ochraptělý sexy hlas? Proč mu to Mahan neřekl? Poslal mu přehrávač k loňským narozeninám a nahrál na něj své oblíbené skupiny. On si oblíbil jednu z nich. Hlavně díky jemu. Díky jeho hlasu. Miloval ho v tvrdších skladbách ale mnohem víc v pomalých baladách.
Jemně zrůžověl a sklonil hlavu zpět k přehrávači. Cukl sebou, když se k němu Todd naklonil.
„Ále... to ti dal Mahan?“ Sebral mu přístroj a zadíval se na fotku. Axel se k němu nechápavě naklonil. Přizvedl obočí a otočil hlavu k Nidhimu. Tomu dokonale zrudly tváře.
„Hmm... myslím, že tu máme malýho fandu.“ Usmál se stojící a prohlížel si obsah. Vrátil se k původní fotce.
„Važ si toho. Začínáme bejt slavný... vím, že je to přes ten jeho ksicht nezřetelný.“ Položil Axelovi prsty přes obličej a odstrčil ho. On se pobaveně zasmál.
„Ale podívej. Tady. To jsem já.“ Naklonil se k mladíkovi a ukazoval na kytaristu. Nidhi k němu zvedl oči.
„To jsi ty.“ Uvědomil si. Todd hrdě přikývl, jakoby mu rozuměl. Mladík se usmál a vzal si přehrávač.
„Musím jít, řekni mu ať ti na to nahraje nový skladby... nebo ho vem na zkoušku.“ Sklonil hlavu k Axelovi. Ten podokl, že ho hlídá jen dnes. Přítel se rozloučil a šel pryč.
„Takže fanda?“ Usmál se Axel. Všiml si Nidhiho rozpaků. ´Zajímavý.´
„Hmm... když budeš hodnej kluk, možná ti něco zazpívám.“ Chytl ho za ruku a zadíval se mu zpříma do očí. Všiml si záchvěvu v mladíkovo. ´Vážně zajímavý.´ Tímhle je skóre srovnaný nebo ne?
Nidhi sklonil hlavu ke spojeným rukám. Jedním pohybem vyměnil jejich prsty a pak vložil dlaň druhé ruky do mladíkovo. Zvedl oči zpět k němu.
„Nidhi.“ Usmál se. ´Nebo ne.´ Pomyslel si Axel zničeně, když se srdce zapomnělo.
„Axel.“ Stiskl pevně štíhlé prsty.
Opět nasedli do mladíkovo auta. Projel několik křižovatek a zastavil před knihkupectvím. Vrátil se, v ruce silný prospekt o městě. Podal ho Nidhimu. Nejistě ho otevřel.
“Vyber si, co chceš vidět.” Připálil si Axel. Mladík chvíli listoval v knize. Zavřel ji a zvedl oči k řidiči.
“Nechci prohlídku města. To mi může ukázat Mahan. Chtěl bych...” Zmlkl, když si uvědomil, že mu stejně nerozumí. Navíc netušil, co vlastně chce. Ale ano, tušil. Chce být s ním. Chce ho poznat. Vidět víc výrazů tváře, víc úsměvů. Topit se v modrých očích a dotknout se světlé kůže. Nejen na ruce. Zrůžověl při představě. Nikdy nic podobného necítil. Nikdy na nic podobného nemyslel. S ním od prvního okamžiku, kdy se zadíval do hlubokých očí.
“Nechceš prohlídku města?” Zeptal se Axel, když mu vrátil knihu. Zakroutil hlavou. Mladík se na něj zamyšleně podíval.
“A co chceš dělat? Celej den?” Večer ho může vzít někam do clubu. Pravděpodobně ho to asi ani nezabije, ale co s ním má dělat celej dlouhej den? Přemýšlel a prohlížel si ho. Tělo se jemně zachvělo touhou. ´To ne.´ Pokáral vduchu vlastní myšlenky.
Nidhi rukou ukázal na něj. Axel přizvedl obočí.
“Co já chci dělat?” Mladík váhavě přikývl a vyvolal lehce překvapený výraz. Druhý se zamyšleně zadíval před sebe. Chvíli sledoval projíždějící auta. Co by asi dělal, nebýt Mahanovo návštěvníka? Pravděpodobně ještě spal. Byla sobota, takže žádná práce a on by určitě dospával páteční noc. Až by se vykopal z postele, chvíli by trénoval. Najedl se a zkoušel. Pak by šel pravděpodobně zase ven. Jo, úžasný dech beroucí sobotní den.
Otočil hlavu zpět ke spolujezdci. Sledoval ho. Ale proč vlastně ne?
“Chceš jet ke mně?” Nidhi nejistě zakroutil hlavou. Axel si povzdechl.
“Ke mně domů.” Snažil se. Prostě ho tam vezme. Ať se mu to líbí nebo ne.
Nidhi za ním vešel do bytu. Byl to jeden prostorný pokoj s malou kuchyní, velkou postelí a úžasným výhledem. Ve skutečnosti tu byl ještě jeden pokoj – malá zkušebna spojená s tělocvičnou.
Host se zvědavě rozhlížel a hostitel hodil cestovní tašku na postel.
“Tady dneska budeš spát. Promiň, ale nemám pokoj pro hosty. Většina návštěv sem stejně chodí jen kvůli... zapomeň na to.” Věděl, že mu nerozumí, ale co kdyby náhodou.
“Můžeš si odpočinou, jestli jsi unavený. Nebo umýt... Proč ksaku tolik mluvim? Ty stejně nechápeš o čem.” Povzdechl si. Nidhi k němu otočil hlavu.
“Rád bych si trochu odpočinul. Jsem unavený po cestě.” Axel zvedl ruce a pobídl ho gestem. Mladík zaváhal, ale pak přešel k posteli. Sedl si a zřítil se do peřin. Druhý mladík se pousmál. Tak přece jen. Šel do kuchyně. Napil se a se skleničkou v ruce přemýšlel, co by teď měl vlastně dělat on - se spící návštěvou v bytě.
Nidhi se ještě v polospánku převalil na druhý bok a pomalu otevřel oči. Zamrkal a zadíval se do krásné tváře svého hostitele. Rychle si sedl.
Axel ležel na druhé půlce postele, čelem k němu a oddechoval v klidné pravidelnosti. Na sobě měl černé triko, obepínající pěstěný hrudník. Mladík si opatrně lehl zpět s dlaní pod hlavou. Vztáhl ruku a zhleka se dotkl tváře, odhrnul prameny vlasů z obličeje. Pousmál se a sledoval nerušený spánek.
Axel se pomalu probouzel a skrz dlouhé řasy se zadíval do medových očí. Laskavých medových očí. Cítil, jak tělo zaplavuje hřejivé teplo. Pohled se vyčistil a on si uvědomil, na koho se dívá. Promnul si obličej a lehl si na záda. Otočil hlavu k oknu. Přizvedl obočí. Večer? Prospal celý den. Vrátil se pohledem na svého hosta.
“Jsi dlouho vzhůru? Moh si mě vzbudit.” Sedl si a prohrábl vlasy. Sklonil hlavu zpět k němu.
“Mám ti dělat jedinej den společnost a já ho prospim. Jo, Mahan měl pravdu. Je na mě fakt spoleh.” Hleděl mu do očí. Nidhi stále ležel a sledoval ho tím svým pohledem.
“A ty vůbec netušíš o čem mluvím. Ani na co myslím. Klidně si tu ležíš, usmíváš se tím svým úsměvem a já...” Sledoval mírně pootevřené rty. Záchvěv řas, když mladík zamrkal. Jemně se zvedající hrudník. ´Já co?´ Přemýšlel. Chce ho. Od první chvíle. Možná je dobře, že to prospal. Zamračil se a chytl ho za ruku. Zvedl k sobě. Zadívali se do očí.
“Půjdeme.” Mezi lidi. Mezi dav lidí. Vstal a Nidhi s ním. Axel ho pustil a šel do své koupelny. On omámeně stál. Srdce bilo s takovou razancí, jakoby se chtělo dotknout hvězd. Dech se mu chvěl na rtech a do dlaně ho pálil dotek cizí. Sklonil hlavu.
Opět se najedli v jedné z místních restaurací a pak ho Axel zatáhl do oblíbeného clubu. V jednom z boxů seděl Todd s několika přáteli. Mladík se s nimi pozdravil a usadil druhého. Oni neskryli svou zvědavost. Axel jen zakroutil hlavou a šel si objednat pití.
Nidhi se za ním zadíval, otočil hlavu k přítomným. Všichni ho sledovali. Jemně se usmál a rukou mávl na Todda. On se pousmál a představil ho, pak jemu zbylé členy skupiny. S ostatními se nenamáhal.
Axel se vrátil se svým pitím, před mladíka postavil vysokou sklenici s více-barevným obsahem. Nidhi si ji nejistě prohlížel. Zvedl oči k mladíkovi. Sedl si k němu.
“Bez starostí, je to jen džus.” Přitáhl si brčko a napil se.
Host usrkával svůj několikátý barevný nápoj. Poslouchal šum kolem a přitom sledoval parket. Přestože jen mlčky přihlížel a nebyl schopný komunikovat, cítil se spokojený. Axel se od něj nehl, jen když šel pro pití či na toaletu. Ve skutečnosti to nebylo zrovna snadné, byl vážně velice oblíbený. Povídal si s Toddem a krátkými pohledy kontroloval mladíka.
Někdy v půli noci se zvedli a pokračovali jinam. Axel, Todd a další člen skupiny. Nidhi si nebyl úplně jistý, ale asi mu ho představili jako Gilese. Jistý si byl, že je bubeník. Oba se cestou odpojili a ztratili ve stínech noci.
Nidhi se rozhlédl po potemnělé místnosti – baru. Pohled se zastavil na výrazně krásném muži za pultem. Axel si to namířil k němu.
“Zdravím, jako obvykle.” Chytl zmateného mladíka za boky a vysadil na barovou stoličku. On párkrát zamrkal a hleděl mu zrůžověle do očí.
“A něco sladkého pro tuhle malou krásku.” Barman s úsměvem přikývl. Axel otočil hlavu vedle sebe. Tam seděl vysoký černovlasý muž s půvabnou rudovlasou vílou.
“Ashley? Dlouho jsme se neviděli.” Podali si ruce a pak se zhlehka objali.
“Ne, že by to byla moje vina.” usmál se muž. Axel pobaveně přikývl.
“Mám to teď dost plný.” Podíval se omluvně na barmana. Ten ho pokáral pohledem a pak jím sklouzl ke dveřím. Jemně se zamračil.
“Jsem Axel.” Prohlížel si Ashleyho společníka a podal mu ruku.
“Já jsem Art.” Přijal ji a zpěvák zvedl oči k černovlasému muži. Ten se pousmál.
“Můj přítel.” Axel přizvedl obočí. Vrátil se pohledem na mladíka a pustil ho.
“Rád tě poznávám.” Art se lehce uvolněně pousmál.
“Tvůj přítel... asi by mi nechtěl stát modelem.” Prohlížel si mladíka. Druhý trochu váhavě pokrčil rameny.
“Nevím a netuším, jak se ho zeptat.” Překvapil oba a následně jim vysvětlil proč. Art se pousmál a svezl se ze stoličky. Z baru zvedl zdobené desky. Chvíli se snažil Nidhimu vysvětlit, že by ho rád zvěčnil. Nakonec mu ukázal skicák, který byl v deskách. Mladík zrůžověl a zvedl oči k Axelovi. Ten se pousmál a jemně přikývl.
“Pokud chceš, sedněte si do boxu. Rozsvítim ti, abys viděl.” Ozval se barman. Mladíci se opravdu posadili k jednomu ze stolů a muž jim donesl jejich pití. Rozsvítil jim a vrátil se k baru.
“Je vážně půvabnej.” Prohlížel si Ashley cizince. Axel přikývl a zvedl cigarety. Připálil si a všiml si barmanovo pohledu.
“Zapomeň. Pokud mi pamět dobře slouží, přestáváš.” Pokáral ho pohledem.
“To se musí pomalu.” Řekl nevině a pobavil oba muže. Usmál se a vzal si od zpěváka cigaretu. Potáhl a zatvářil se dokonale uvolněně.
“Kio!” Muž se zakuckal.
“Když ne ty tak on? Jak to ksakru děláte?” Podíval se lehce vyčítavě na Ashleyho a pak otočil hlavu po hlase.
“Začínam si myslet, že tu snad máte kameru.” Vrátil cigaretu a sledoval temně rudovlasého vysokého muže, stojícího za Axelem. Pobaveně se mračil.
“To bylo dnes poprvé.” Bránil se. Příchozí se pousmál a naklonil se k němu přes bar.
“Já vím.”
“Tak kde je?” Zašeptal mu Kia u rtů.
“Zatím nikde, ale už nějákou dobu o ní přemýšlím.” Políbil ho znovu a pak se posadil. Axel ho překvapeně sledoval.
“Vážně jsem tu dlouho nebyl.” Uklouzlo mu. Muž otočil hlavu k němu.
“Zdravím, jsem James...” Podal mu ruku.
“Ashleyho šéf?” Přerušil ho mladík a přijal ji.
“Ano a Artův... kde vlastně je?” Zvedl oči k černovlasému muži. Kývl hlavou ke stolu.
“Otec?” Dodal Axel znovu a podíval se na Ashleyho. Přikývl.
“Myslím, že víc asi radši slyšet nepotřebuju.” Zvedl odmítavě ruku a pobavil všechny kolem.
Trojice seděla na baru a sledovala mladíky. Společně s nimi barman. Chvílemi to skoro vypadalo, že si povídají.
“Nemůže mu přece rozumět, nebo ano?” Přemýšlel nechápavě Axel.
“Pochybuju.” Napil se James.
“Řek bych, že rozkošný půvabaný víly, jako jsou oni dva, mají svůj vlastní jazyk.” Rozesmál je Ashley. Souhlasně a vcelku i vážně přikývli.
Kia zavřel a pak si s ostatními sedli k mladíkům. Někdy v tu dobu byl Art hotov.
“Úchvatný.” Políbil ho Ashley na krk. Mladík se něžně usmál a podal skicák Nidhimu. On si prohlížel kresby.
“Líbí?” Zeptal se autor.
“Jsou úžasné.” Zvedl k němu oči a přikývl. Art s úsměvem poděkoval. Nidhi napodobil výraz a vrátil se ke kresbám.
“Neskutečný. Fakt si zvládnou pokecat.” Zakroutil Axel hlavou a naklonil se k mladíkovi, aby si prohlédl kresby.
“Otoč.” Pohladil jeho ucho svým šepotem. Nidhi se zachvěl a otočil. Znovu a znovu. Společně si prohlíželi kresby a on celým tělem vnímal zpěvákovu blízkost. Už nějakou chvíli cítil horkost ve tvářích a svět kolem se jemně vlnil. Mladíkův dotek vše zesílil. Zvedl k němu oči. Axel se do nich zadíval. Přizvedl obočí.
“Kolik jich měl?” Zvedl vysokou sklenici a přičichl.
“Myslím, že tahle bude pátá.” Přemýšlel barman váhavě. Pak se zatvářil lehce vyděšeně.
“Nechtěl jsi... neřekl jsi... nejsou nijak silné. Je v nich vážně jen trochu ovocné vodky. Pro chuť.” Omlouval se. Axel si prohlížel zarudlé tváře a jemně kalný pohled.
“Navíc mu hrozně chutnaly.” Dodal Kia a rozesmál všechny. Mladík pobaveně přikývl a podal mu blok. Sklonil hlavu zpět k Nidhimu, který se o něj opřel. Neodolal a vzal ho kolem ramen. Jak by mohl? Něčemu tak sladkému a lákavému?
Seděli a povídali si. Kia se zarazil a vstal. Naklonil se přes bar a zesílil radio.
“To jste vy nebo ne?” Otočil se na Axela. Nidhi, který poznal skladbu, k němu také zvedl oči. Zadíval se do nich a jemně přikývl.
“Věděl jsem, že tě odněkud znám.” Ozval se nadšeně Art.
“Chci to slyšet naživo.” Prosil. Axel si povzdechl a odkašlal si. Všichni se pousmáli, když se tichým zpěvem přidal k rádiu. Kia ho opět ztlumil. Mladík zpíval a hleděl Nidhimu do očí. On jemu. Omámený okamžikem a barevnými koktejly se k němu něžně přitulil. Zavřel oči.
Axel ležel na svém gauči a pokuřoval. Přítel si Nidhiho vyzvedl brzy k ránu. Oba ještě spali hlubokým spánkem, tak na sebe jen kývli a on se vrátil do postele. Pak se probral a uvědomil si, že už ho pravděpodobně neuvidí. Pokud ano, bude to v Mahanovo doprovodu. Propásl přiležitost. Ať už k čemukoliv.
Zamračil se a přemýšlel, zda není správný čas na změnu barev na zdech a stropě. ´Proč ksakru myslíš na takový hovadiny?´
Cukl sebou, když se ozval zvonek.
“Do hajzlu.” Vstal a típl cigaretu. Otevřel a chvíli strnule hleděl na mladíka, stojícího za dveřmi. Usmíval se váhavým úsměvem. V ruce držel telefon. Podal mu ho. Axel přinutil tělo k pohybu a vzal si ho. Uvědomil si, že je aktivní. Pomalu zvedl přístroj k uchu a stále sledoval mladíka.
“Jo?”
“Axele?” Ozval se na druhé straně známý hlas.
“Jo?” Sklonil hlavu. Uvědomil si, že má jen kalhoty. Zvedl oči zpět k Nidhimu. Jemně zrůžověle si ho prohlížel.
“Nevím, co jsi ksakru udělal, ale...” Axel přizvedl obočí a zaměřil se na hovor.
“Nic jsem neudělal.” Přerušil volajícího. Neudělal nebo ano?
“No, tak on chce díky tomu tvýmu nic strávit těch čtrnáct dní s tebou.” Šokoval ho přítel. Zpěvák se zadíval Nidhimu do očí. Pousmál se.
“Rozumim.” Spustil ruku s telefonem a přistoupil k němu.
“C-cože? Jak rozumím... co rozumím?!” Ozvalo se nechápavě a lehce pohoršeně ze sluchátka. Axel vymáčkl hovor a vztáhl ruku k mladíkovo obličeji. Prsty ho pohladil. Hebčí než si představoval.
“Sám jsi mi vběhl do náruče.” Usmál se a nedočkavě se k němu sklonil. Mnohem hebčí než si představoval.
