kapitola I. - konec
Eliot procházel mezi návštěvníky svého clubu a jemným pokývnutím hlavy je zdravil. U některých se zastavil a prohodil pár slov. Když si naléval své oblíbené pití, všiml si hosta stojícího u baru. Usmál se a namířil si to k němu.
“Zdravím.” Stoupl si za vysokého muže. S úsměvem se otočil. Shlédl pohledem Eliotovu postavu a zvedl zpět k hlubokým temně modrým očím. Objali se.
“Já tebe... chyběl mi ten tvůj něžnej ksichtík.” Přejel mu rty po čele a užíval si blízkost.
Posadili se k baru a Johny vyprávěl o svých cestách. Eliot si všiml, že sleduje čas a následně východ clubu.
“Někoho čekáš?” Chtěl vědět. Johny přikývl a vytáhl cigaretu z krabičky na baru.
“Vlastně ano. Domluvil jsem se s přítelem. Byl dost zvědavý na tvůj club.” Usmál se ale nedokázal zakrýt nervozitu. Eliot se na něj s otázkou v očích podíval. Povzdechl si a hluboce se napil.
“Asi se ti nebude líbit, čím se živí.” Výraz majitele clubu se neměnil.
“Hmmm... je to nájemný vrah.” Řekl skoro bez hlasu. Chvíli oba mlčeli a Johny nemohl vyčíst jediný náznak emoce.
“Žertuješ?” Zeptal se Eliot stále klidně. Muž zakroutil hlavou a pak poprvé v životě viděl chladnou stránku Eliotovy krásné tváře.
“Pozval jsi do mého clubu nájemného vraha? Odkud ho vůbec... a jak víš... to se ti s tím jen tak svěřil?” Nedokázal vstřebat informace, které zrovna obdržel.
“Vlastně mi pomohl. Šli jsme pro jedno velký zvíře v Kirosu a nějak se to zvrtlo. Naštěstí tam byl on a dostal mě pryč. Měl stejný cíl jako my.” Odpověděl Johny na otázku, co tam zabiják dělal. Eliot si povzdechl.
“Ale jen protože ti... jestli někomu ublíží.” Napil se výhružně.
“Nemusíš se bát. Jsem si jistý, že ne. Je milej... takovým divně chladným a temným způsobem. Ale vážně je.” Snažil se muž.
“Milej? To snad žertuješ. Je to najemný vrah, jak může být... zabíjí lidi.” Nechápal druhý.
“Jestli jsou jeho cíle, jako byl ten poslední... lidstvo mu dluží.”
“Ale... fajn pro dnešek, ale víckrát ho tu nechci vidět.” Johny se pousmál a uvolněně nadechl, když se Eliotův výraz vyčistil.
“Změníš názor, uvidíš. Jmenuje se Joshua.” Mávl na barmana, po té co s nepředstíranou žízní vyprázdnil svou skleničku.
Eliot se zrovna vracel z toalet. Zarazil se a zadíval se na muže, procházejícího mezi hosty clubu. Byl vysoké, atletické postavy a černých vlasů s širokým šedivým pramenem. Na sobě černé triko s dlouhým rukávem a kalhoty. Pohyboval se s vrozenou elegancí a mrazivou jistotou. Připomínal pantera. Divokou vznešenou kočku, uvědomující si svou krásu a sílu. Zároveň stejně divoký a nebezpečný.
Muž vycítil něčí pohled a otočil hlavu jeho směrem. Oči se setkaly se světlovlasým andělem v bílé košili. ´Eliot.´ Zakřičela mysl a on omámeně hleděl do krásných hlubokých očí. V duchu zaklel a jen silou vůle odvrátil pohled. Rozhlédl se. Všiml si Johnyho. Ten se usmál a mávl na něj.
“No konečně. Našels to vpořádku?” Podal mu ruku. Eliot dvojici nejistě sledoval. ´Joshua?´ Poskočilo srdce. Přinutil své tělo opět k pohybu a vydal se k páru.
“Eliote... dovol mi představit vás. To je Joshua, to Eliot.” Muži si podali ruce a tiše hleděli do očí. Johny chvíli těkal očima z Eliota na Joshuu a z Joshui na Eliota. Během jediného podání ruky na něj zapomněli. ´Jo, víckrát ho tu nechceš vidět.´ Pomyslel si s úsměvem a mávl na barmana.
“Tak? Co to bude?” Joshua jen vzdáleně vnímal mužský hlas. Otočil hlavu.
“Nepiješ?” Zeptal se přítel, když poprosil o džus. Zakroutil hlavou a sklonil ji zpět k Eliotovi. Sledoval jednoho ze svých svěřenců. Zdálo se, že má problémy se zákazníkem. Omluvil se a šel k páru. Joshua se za ním zadíval.
“Dobrý večer, nějáký problém?” Stoupl si za hnědovlasého mladíka s velkýma temně modrýma očima. Blonďatý muž, držející ho za paži k němu zvedl oči.
“To bych řek, zaplatil jsem moc velkej balík na to, aby mě ten malej bastard poslal do háje.” Zamračil se. Eliot udiveně zvedl obočí. Sklonil hlavu k mladíkovi.
“Myslí si, že s ním půjdu domů, jasně jsem mu řekl, že takové služby neposkytuju.” Řekl tiše, tak aby to slyšel jen on. Muž si povzdechl a opět zvedl oči k druhému.
“Je mi líto pane. Zdá se, že jste si spletl služby našeho clubu. Mí svěřenci jsou společníci ne prostituti. Platíte si jejich společnost nic víc.” Usmál se jemným úsměvem.
Joshua, který si nenechal ujít jediný pohyb rtů, udiveně zvedl obočí.
“Co je to za nesmysl?” Zamračil se host.
“Poslal mě sem známej a říkal, že když budu chtít sex, dostanu sex.”
“Hm... a vy si sex obvykle vynucujete silou?” Zeptal se Eliot stále klidným a přátelským hlasem, což muže rozčílilo snad ještě víc.
“Co si to...” Řekl vztekle.
“Jak jsem řekl, v mém clubu jsou společníci. Záleží na každém z nich, zda je jim jejich zákazník natolik sympatický, aby překročili určitou hranici.” Položil mladíkovi ruku na rameno. Jemně ho postavil za sebe. Moc dobře znal ten pohled. Tomuhle člověku slovy nedomluví.
“Pokud si přejete, vrátíme vám vaše peníze. Poprosím vás ale, abyste odešel.”
“Na to zapomeň...” Prskal a chytl ho za košili na prsou. Eliot mu na ni položil svou. Zadíval se muži do očí.
“Měl byste odejít. Pro své vlastní dobro.” Řekl klidně. Muž znejistěl. Zdá se mu to, nebo opravdu... vyrostl? Zároveň se v něm něco probudilo. Něco vznešeného a prastarého. Hleděl na muže sebevědomým, jistým pohledem. V očích... Zákazník ucukl pohledem a snažil se mu vytrhnout.
“J-jistě, chápu. Už jdu.” Uvolnil se, když ho Eliot pustil. On se pousmál, přikývl a vrátil se ke svému starému já. Hřejivý, přátelský a neškodný. Rozloučil a sklonil hlavu k mladíkovi. Ten s úsměvem poděkoval za pomoc. Eliot ho pohladil po vlasech.
“Máš dneska někoho?” Když mladík zakroutil hlavou, přikývl.
“Pak jdi domů, jestli chceš.”
Společník přiznal, že ho to trochu polekalo, ale že si jen nachvíli sedne a bude se věnovat jiným hostům. Eliot šel zpět ke své společnosti. Všiml si Joshuova zamyšleného nečitelného pohledu. Nevěděl proč, ale jemně zrůžověl.
Johnny mu podal skleničku a tvrdými slovy utrousil, že lidi typu - pomáhal jsem stvořit tenhle svět - ho nesmírně rozčilujou. Oni se pobaveně pousmáli a přikývli.
Eliot oba muže bavil příhodami z clubu a celým tělem vnímal Joshuovu přítomnost. Při každém setkání očí cítil horkost v obličeji, při každém úsměvu jemně zadržel dech a srdce se zachvělo. Vnímal každý dotek či blízkost, kdy se téměř dotýkali. Nenechal si ujít jediné slovo, zabalené do hlubokého sametového hlasu... Nikdy nic podobného nezažil. Zásah na první pohled.
Všichni tři sklonili hlavu k mladíkovi. Prudce chytl Eliota za paži a skoro mu ji utrhl.
“Danieli?” Řekl muž nejistě, když si všiml očí plných slz a dočista zapomněl na svou bolest. Blonďaté půvabné cosi se mu beze slov vrhlo do náruče. Přizvedl obočí a objal ho.
“Co se stalo?” Zašeptal měkce. Bez odezvi. Stále jen tiše vzlykal a tiskl se k němu.
“No tak. Uklidni se a řekni mi, co se stalo.” Hladil ho po blonďatých kadeřích, které tolik dopomáhaly k jeho rozkošnosti a jemnosti. Daniel se lehce odklonil a zvedl oči. Popotáhl. Víc bezradně se opravdu nemohl tvářit.
“On... on udělal hroznou věc. Hroznou.” Zakroutil hlavou a znovu se k němu přitiskl.
“Slibuju, že vše bude v pořádku. Postarám se o to. Musíš mi ale říct, kdo a co udělal.” ´Vše bude v pořádku.´ Uvědomil si Joshua. Eliotův hlas a oči ho nutily věřit. Vše skutečně bude v pořádku. Neměl pochyb. Muž měl v sobě něco uklidňující a hřejivého. Určité světlo a kouzlo. Vzbuzovalo důvěru a pocit bezpečí. Johny se cítil stejně.
“Paul.” Vzlykal Daniel dál. Eliot udiveně zvedl obočí.
“Paul? Ale nikdy přece nic...” Nechápal. Mezi hosty se objevil elegantní černovlasý muž a namířil si to k nim. Eliot si ho všiml. Joshua zamyšleně sledoval chlad v modrých očích a zároveň něhu, se kterou se choval k Danielovi. Sklonil hlavu. Lhal mu?
“Myslím, že máš co vysvětlovat.” Řekl muž se svou tradiční klidnou tváří – jen ty oči. Paul si povzdechl a přikývl.
“Odjíždím z města.” Vytáhl cigarety a jednu si připálil. Eliotův pohled se vyjasnil.
“Proto pláčeš?” Sklonil hlavu k Danielovi. Ten zakroutil hlavou a odtáhl se.
“To není celé. Chce... chce abych jel s ním.” Stěžoval si nešťastně a opět se rozbrečel. Muži udiveně zvedli obočí.
“To není fér. Nemůže po mně chtít, abych se rozhodl... abych si vybral.” Popotáhl. Eliot mu jemně otíral vlhké tváře.
“Vybral?” Chtěl vědět i když tušil odpověď.
“Přeci mezi tebou a jím.” Řekl mladík bezradně. Všem se rozlilo teplo po těle, když se Eliot laskavě usmál. Políbil mladíka na čelo a přitáhl si ho zpět do náruče.
“Ale ty chceš jet, mám pravdu?” Zvedl hlavu k Paulovi. Zadívali se do očí. Muž přikývl. Nemuseli mluvit, přesto si rozuměli. Zrovna mu tichým souhlasem slíbil, že se o mladíka postará.
“A-ale... tolik ti toho dlužím, nechci...” Odklonil se mladík. Eliot ho pohladil po tváři.
“Nic mi nedlužíš a pokud si vážně myslíš, že ano. Splatíš to tím, když odjedeš s Paulem. Dobře?” Usmál se. Daniel si promnul zarudlé oči.
“Vážně?” Popotáhl opět.
“Vážně.” Přikývl Eliot. Mladík sklonil hlavu. Zašeptal tiché dobře, čímž vyvolal šťastný úsměv na Paulovo tváři. Když se dostačně uklidnil a byl schopný Eliota pustit, odvedl si ho.
“Byl to ten, kdo si myslím, že to byl?” Zadíval se Johny za Paulem. Eliot přikývl, že pravděpodobně ano. Muž zakroutil hlavou a raději se věnoval svému pití. Majitel clubu zvedl oči k Joshuovi. Opět ten zvláštní pohled, který mu rozechvěl dech. Tak jako Johny raději sáhl po své skleničce a věnoval se jejímu obsahu. Ten večer vypil víc, než měl ve zvyku.
Joshua se zadíval na spícího muže. Měl ho tam, kde chtěl. Přesto ho to nijak netěšilo. Sedl si k postel a odkryl neposlušné prameny z obličeje.
Eliot pomalu otevřel oči a zadíval se do stropu. Zakalený pohled se vyčistil. Tahle ložnice mu rozhodně neříká pane. Rychle se rozhlédl a oči se setkaly se sedícím mužem. Na sobě měl černou košili – částečně rozeplou. Ještě vlhké vlasy ze sprchy. Eliotův dech se zastavil na rtech a srdce ho jemně šťouchlo do prsou. Byl jistě to nejpřitažlivější, co kdy viděl. A on se tak opije! Vzpomněl si.
“Omlouvám se, obvykle toho tolik... citím se hloupě.” Sedl si a promnul si obličej, potom si prohrábl vlasy. Joshua se pousmál a naklonil se k němu. Eliot nejistě zvedl oči.
“Nemáš se za co omlouvat. Po pravdě. Byl jsi neuvěřitelně roztomilý a okouzlující.” Usmíval se muž.
“Vlastně jsem měl celý večer nutkání něco udělat.” Dodal. On mu nechápavě hleděl do očí. Pak překvapeně zamrkal. Joshua se naklonil ještě blíž a zlehka ochutnal pootevřené rty. Eliotovo srdce vynechalo. Váhavě vztáhl ruku a položil muži na rameno. Ještě váhavěji odpověděl. Joshua se pousmál a vzal ho do náruče. Položit zpět do peřin a prohloubil polibky. Eliot něco zamumlal ale objal ho kolem krku.
Najednou ho zamrazilo. Srdce objaly vlhké chladné prsty a surově sevřely. Téměř vykřikl bolestí.
“P-počkej.” Odtáhl od sebe Joshuu. Ten se mu zadíval do očí. Všiml si stínu v nich.
Eliot citíl v okolí něco známého. Možná něco z minulosti. Jen si vzpomenout. Pátral a hledal ve své paměti. V nejtemnějších koutech mysli. Zakryl si pusu. Žaludek se vzbouřil a snažil se vyhodit obsah. Chlad postoupil do celého těla. Ne! To není možné. Nemohl ho najít. Nemohl!
“Musím jít.” Odstrčil Joshuu a sedl si.
“Kam pak?” Zbledl a otočil hlavu ke dveřím. Zadíval se na tmavovlasého muže. Měl příjemný hezký obličej a světle šedivé oči. Usmíval se půlkou úst.
“Dobrý den, Safrone.” Pozdravil s úklonou a odpoutal se ode dveří. Eliot se zamračil ale pozdrav oplatil.
“Doufal jsem, že už tě neuvidím.” Dodal. Muž se pobaveně pousmál.
“To mi tak trochu došlo z tvého malého útěku. Nedokážeš si představit, co jsem cítil. Stále cítím.” Zamračil se. Eliot sklonil hlavu.
“To je to, co mě vždy děsilo... to co cítíš.” Nedokázal jinak než se zachvět. Cítil mrazivé konečky prstů na svých zádech. Jejich pozhlazení bylo jako tisíce ledových jehliček.
“Jen jsem netušil, že bys mohl chtít... mou smrt.” Zašeptal. Příchozí něco vztekle zavrčel a zakroutil hlavou.
“Když tě nebudu mít já pak nikdo. Skonči to.” Otočil hlavu k Joshuovi. Jen seděl a tiše poslouchal rozhovor.
“Ne.” Muž k němu nevěřícně otočil hlavu.
“Lhal jsi mi. O všem.” Pokračoval s naprostým klidem.
“Záleží na tom? Nechceš svoje peníze?” Řekl druhý rozzuřeně.
“Nechci tvoje peníze.” Odpověděl Joshua a hleděl mu do očí.
“Fajn, tak mi uhni z cesty... udělám to sám.” Prskal. .
“Nemyslím si.” Chytl ho Joshua za paži. Muž se vztekle otočil.
“Nezapomínej s kým mluvíš!” Rozzářila se jeho ruka bílým světlem.
Eliot rychle vstal. Pak nevěřícně rozšířil oči. Joshua hodil muže proti zdi. Bez sebemenších problémů. Místnost potemněla a zmenšila se. Joshuu obklopila temná aura. Změnila se v několik drobnějších hmotných stínů. Byly v nich znatelné humanoidní obrysy. Některé se odpojily a chytly muže. Přitiskly ke zdi. Vrčely a šeptaly mu do uší. Oči se rozšířily šokem.
“Co... co jsi zač?” Snažil se bránit. Rozzářil se celý. Joshua ho chytl pod krkem a stiskl.
“To tebe už vážně nemusí zajímat.” Řekl chladně. Mužem začaly probleskovat černé výboje. Jeho záře zmizela a on se rozkřičel bolestí. Eliot se zamračil.
“Joshuo, prosím. Ne.” Položil mu ruku na rameno. Několik stínů ho okamžitě obklopilo. Muž přestal křičet.
“On chtěl zabít tebe.” Zamračil se Joshua. Eliot přikývl.
“Já vím, ale... předáme ho Bratrstvu, ano?” Zadíval se mu do očí. Joshua se zamračil. Sklonil hlavu a jemně zacvičil s rameny. Jakoby se rozhodoval a něco mu šeptalo do uší. Tiše, tak že to slyšel jen on. Stínové kreatury netrpělivě syčely. Joshua se zhluboka nadechl. Stíny se s reptáním stáhly zpět. Temná aura zmizela. Místnost se vyčistila a Eliot byl schopný opět se nadechnout. Rychle otočil hlavu k muži, který se vymrštil proti Joshuovi se zářící dýkou v ruce.
“Ne.” Zavelel jednoduše a bez jediného pohybu. Z jediného slova vzešla silná tlaková vlna a smetla útočníka. Hodila ho proti zdi. Sesunul se k zemi a nehýbal. Byl to jediné, čeho se kouzlo dotklo. Joshua se rychle otočil a jeho stíny jemně rozechvěly vzduch. Podíval se zpět na Eliota.
“Myslím, že si zasloužím vysvětlení... možná my oba.” Zvedl k němu muž oči.
“Jen bych rád odsud. Možná spíš od něj. Zavolám Seymora a jeho Rytíře.” Řekl nakonec.
Joshuu nepřekvapilo, když dorazil samotný Seymor s hlavními Rytíři z Bratrstva. Eliot se uklonil a pozdravil se s Chrisem. Zelenovlasým mužem, který byl něco jako vůdce Rytířů. Samozřejmě až po Seymorovi. Krásné magické bytosti plné světla.
“Jsi v pořádku?” Položil muži ruce na ramena. Rytíři na něj trochu překvapeně hleděli.
“Netušil jsem, že se znáte.” Ozval se Chris. Strážce se pousmál svým laskavým úsměvem a zadíval se Eliotovi do očí.
“Víc než bys řekl... je jedním z nás.” Pohladil Eliota pohledem. Ten se jemně pousmál, když si všiml Chrisova šokovaného výrazu. Zavřel oči. Rozzářil se bílým světlem. Záře zmizela. Rytíři na něj lehce zaskočeně a okouzleně hleděli. Byl to skutečně Strážce. Kouzelná bytost vyšší než kterýkoliv člověk. Krásného obličeje, dlouhých blonďatých vlasů, bělostné pleti. Na sobě měl háv podobný Seymorovu. Vyzařoval to samé, co on. Světlo a něco hřejivého.
“Hmmm... konečně začínám chápat kouzlo, kterým je nasátý tvůj club.” Usmál se Chris. Sklonil hlavu k muži, který stále nevnímal.
“Kdo je to?” Eliot se zamračil a sklonil hlavu.
“Je to také Strážce... jako my.” Všichni na něj překvapeně hleděli.
“Můj bože, kolik vás tu je a proč vás nikdo...” Zakroutila hlavou rudovlasá Rytířka a sklonila se k muži. Seymor si sedl na postel a pohledem pobídl Eliota. Povzdechl si.
“Mé jméno je Safron. Byl jsem jedním z Knihovníků, starajících se o Knihovnu v Shinseině. On také. Vždy jsem věděl, že o mě má zájem. Ale čím blíž jsem ho poznával, tím víc mě děsil. Byl mnou posedlý. Udělal by cokoliv, jen abychom byli spolu. Nebo abych nepatřil někomu jinému.” Odmlčel se. Poslouchající na něj nejistě hleděli.
“Cokoliv?” Zeptal se Robert. Fialovovlasý Rytíř. Eliot přikývl. Zamračili se.
“Utekl jsi?” Chtěl vědět Chris. Muž opět přikývl.
“Ano. Díky Seymorovi. Jen on ví, že jsem tady. Tedy věděl. Nejprve jsem dlouho cestoval. Opravdu dlouho a pak se usadil v Krystalu. Vždy jsem měl kolem sebe rád lidi, tak jsem otevřel svůj club.” Pousmál se jemně.
“Z počátku to byl obyčejný club. Pak jsem ale v jedné restauraci potkal společníka se zákaznicí. Nejrpve jsem myslel, že je to nějáký chytrák, co využívá osamělé ženy, ale pak...” Zakroutil hlavou, oči zahleděné někam do minulosti.
“Sledoval jsem je celý večer. Choval se tak pozorně a laskavě, něžně. Doslova z ní tryskalo štěstí a pocit jedinečnosti. Přestože to bylo jen nachvíli, zapomněla na své starosti a byla volná. Když se rozloučili, dal jsem se s ním do řeči a zjistil, že je to velice chytrý a vzdělaný mladík. Zábavný a milý. Napadlo mě, že by možná byli rádi za místo pro jejich schůzky. Bezpečné místo s jistotou. V té době tady nic takového nebylo. Lidi si je často pletli s prostituty a byli agresivní, když dostali košem. Byl nadšený a stal se mým prvním společníkem.” Pousmál se při vzpomínce.
“Myslím, že jsem nikdy nebyl tak spokojený jako tady.” Dodal.
“No a teď mě našel on... a Joshua mi pomohl.” Otočil hlavu k muži. Všichni s ním.
“Otázkou ale zůstává, jak se do toho zapletl on.” Joshua si povzdechl. ´No báječný. Rytíři.´
“Jak jsi řekl. Byl schopný všeho. Objednal si tvou smrt.” Pokrčil rameny. Rytíři se mezi sebou rozhlédli.
“Jsi... najal si tě na smrt Strážce? Kdo ksakru jsi?” Připálil si Chris cigaretu.
“Záleží na tom?” Otočil k němu muž hlavu.
“V mým městě je někdo, kdo si troufne na Strážce. Jo, záleží na tom.” Opětoval vůdce Bratrstva zamračený výraz. Joshua si znovu povzdechl. Vstal.
“Je to pár let, co jsem se probudil takhle.” Opět ho obklopila temná aura a malí démonci. Všichni sebou cukli.
“Jsi démon.” Vydechl Seymor. Muž přikývl.
“Myslím, že ano. Nemám tušení, co přesně jsem a jak dlouho. Na nic si nevzpomínám. Ale tyhle malý bestie mi říkají pane.” Chytl jednoho kolem krku. Stínový tvor se mu s trucem zakousl do ruky. Očividně mu nijak neuškodil. Démonek zavrčel a vyčítavě se na Joshuu podíval.
“Tvoříš je?” Přistoupila k němu Dominika - zrzovláska a prohlížela si tvora.
“Ne. Žijí ve stínech. Já je jen přivolávám a používám jejich moc. Ale nebylo to tak vždycky. Ze začátku ovládali oni mě. Byla to jako jedna dlouhá noční můra. Všechny ty dotěrný hlásky v mý hlavě, temný krvavý myšlenky a obrazy, co mi ukazovali." Odmlčel se nachvíli.
"Oni nerozlišují zlo či dobro. Jediné, co je zajímá je jejich zábava. A zábavu pro ně znamená bejt málá, zlomyslná, zuřivá, divoká bestie. Dlouhý měsíce jsem se zavíral a vycházel jen minimálně, abych nikomu neublížil. Postupem času jsem byl slabší a slabší a oni se mnou.”
“I oni?” Nechápal Seymor. Joshua přikývl.
“Ano nevím jak ani proč, ale jsem s nimi spojený a těchle pár se mnou. Navzájem se potřebujeme a musíme žít v harmonii. Jinak nikdo z nás nepřežije. Udělali jsme dohodu. Slíbili, že budou hodný a já že je vezmu ven.”
“Porušili to?” Řekla pobaveně Ray a dotkla se jednoho ze stínů. Chňapl zubatou tlamičkou po její ruce.
“Udělali neuvěřitelnou spoušť a mně došla trpělivost. Prostě jsem to zastavil. Bylo to tak...” Zvedl svou ruku a zadíval se na ní. Sevřel v pěst.
“Zjistil jsem, že je dokážu ovládat. Do jednoho. Měnit a tvarovat. Jediné, co zůstává je jejich divoká násilná povaha. To neovlivním. Dlouho jsem přemýšlel, co s tím. Nakonec jsem se nechal najmout od Enklávy. Řeší problémy dost rázně ale to mým malým společníkům vyhovovalo. Pak začaly chodit první nabídky. Zpočátku jsem je odmítal, ale když jsem viděl cíle. Nechci omlouvat svou práci, ale někteří...” Řekl zhnuseně.
“Proč potom Eliot?” Zakroutil Robert hlavou.
“Lhal mi. Dost nechutně pošpinil jeho minulost i club. Když jsem Eliota viděl, věděl jsem, že je něco špatně.” Otočil hlavu k muži. Jemu jemně zrůžověly tváře. Rytíři se pousmáli, když si všimli.
“No jistě, ten jeho club doslova křičí: patřím člověkovi s tím největším srdcem na týhle planetě... ne promiň, vlastně až po tobě.” Otočil Chris hlavu k Seymorovi. Pobaveně se zasmál tak jako ostatní. Pak zvážněl.
“Hmm... nesouhlasím s tím, co děláš. To tě jistě nepřekvapuje. Ale jsi chráněn Enklávou, takže s tím nic moc nezmůžu. Jsem z tebe trochu na rozpacích.” Vstal a zamyšleně zkřížil ruce na prsou.
“Jsi vrah. To nezapřeš. Myslím, že to děláš s chladnou hlavou. Promyšleně. Jinak bys je nedokázal ovládat. Máš v sobě něco... už když jsem sem přišel, viděl jsem to. Myslím, že všichni to vidí. Neřekl bych, žes byl někdy obyčejný člověk. Ale ani si nemyslím, že jsi démon. Jsi...” Nebyl schopný najít odpověď. Vlastně ano. Byl si jistý, že ji zná. Viděj ji. Její písmena byla ale rozmazaná a nečitelná. Přešel k oknu a zadíval se na noční ulici. Povzdechl si a zahnal nesouvislé myšlenky pryč.
“Na druhou stranu, pomohl jsi Safronovi a věřím, že ve skutečnosti jsi... dobrý muž. Tvůj příběh. To jak jsi se zachoval v minulosti.” Přemýšlel nahlas. Všichni ho tiše sledovali a čekali, k jakému závěru dojde.
“Nejsem si tím tak úplně jistý, ale mám pro tebe návrh.” Otočil se na Joshuu. On na něj překvapeně hleděl.
“Přidej se k nám. Nemáme takové praktiky jako Enkláva, ale... myslím, že někdo jako ty by se nám hodil. Přichází bouře a já bych tě při ní měl rád na naší straně.” Mužův výraz se nezměnil.
“Bouře?” Řekl nejistě. Seymor přikývl.
“Tví démoni to jistě cítí. Nemám pravdu?” Joshua sklonil hlavu a přikývl.
“To ano. Skutečně přichází něco velkého, temného...” Šeptal, oči zakalené černou mlhou.
“Vlastně už je to tu dlouho. Zlo ze starých časů. Mocnější než cokoliv jinýho.” Rytíři na něj překvapeně hleděli. Jeho pohled se vyjasnil.
“Věřím, že přijmeš můj návrh.” Přešel k němu Seymor a položil mu ruku na rameno. Jeden z Joshuových stínů se mu kolem ní omotal a zakousl. Všichni překvapeně rozšířili oči, když Stražce chytl démonka pod krkem a zvedl k obličeji.
“Ty malý lumpe, takhle nebudeme přáteli.” Tvoreček začal něco uraženě prskat.
“Přijdou mi docela roztomilí.” Ozvala se Dominika. Démonek k ní otočil hlavu a urazil se ještě víc. Seymor podal tvora Joshuovi a tázavě se na něj podíval. Muž přikývl.
“Pokud ti po tvém boku nebude vadit někdo jako já, rád se stanu tvým Rytířem.” Strážce se spokojeně usmál a sklonil hlavu k muži u zdi..
“Spí?” Otočil hlavu k Eliotovi. On přikývl.
“Dobře. Naložte ho. My se rozloučíme. Uvidíme se.” Oba se uklonili. Když Seymor s Rytíři odešli, Eliot se změnil zpět a otočil hlavu k Joshuovi. On k němu.
“Řekl bych, že jsme něco nedořešili.” Stoupl si před něj. Strážce nejistě zakroutil hlavou. Pak jemně zadržel dech. Joshua vzal jeho obličej do dlaní a sklonil se k němu.
“A já bych to rád důkladně a dlouze probral.” Zašeptal a pak ochutnal.
