kapitola I.

 

V potemnělé místnosti stáli dva mladíci. Jeden - drobnější z nich - se opíral o stěnu za sebou. Měl zakloněnou hlavu, přivřené oči a s bušícím srdcem přijímal doteky druhého. Jeho horké velké dlaně. Měkké laskající rty. Nedočkavě si olízl rty, když první z knoflíků jeho kalhot podlehl. Další a další.

„P-počkej. Nemůžeme, někdo by mohl... přijít.“ Vydechl v chabém protestu. Stejně nepřesvědčivě chytl druhého za ruku a snažil se mu zabránit pokračovat.

„Kdo by sem chodil? Všichni se dole báječně baví.“ Pousmál se mladík a zvedl se k jeho obličeji. Sklonil se k pootevřeným rtům aby je ochutnal. Ucukl hlavou, když mu druhý vyšel vstříc.

„Nebo vážně nechceš?“ Pobavil ho jeho zmatený výraz. On vytřeštil oči.

„Ne, totiž... chci.“ Řekl rychle. Druhý se pousmál a opřel se rukama o stěnu, sklonil se k sladce hříšným rtům.

Oba sebou cukli, když se otevřely dveře a rozsvítila světla. Vyměnili si lehce překvapené ale hlavně pobavené výrazy, když se ozval jim známý hlas. Větší chytl druhého mladíka a zatáhl ho do stínů místnosti. Zvedl prst k ústům. On spiklenecky přikývl a zapl si kalhoty. Oba se zaposlouchali do rozhovoru.

Vyšší světlovlasý mladík sklonil hlavu k temně rudovlasému. Rozhlížel se po knihovně. Otočil se. Nadšení z jeho obličeje doslova tryskalo. Blonďák se spokojeně usmál.

„Říkal jsem, že je velká.“

„Já vím, jen jsem nečekal...“ Rozhlédl se znovu po plné knihovně. Dva mladíci si vyměnili tázavé pohledy. Znamenaly totéž – Víš, kdo to je?

„A tys vážně žádnou...“ Přešel rudovlasý k plnému regálu a vytáhl jeden z titulů.

„Pár ano.“ Připustil blonďák, oblečený v dokonalém kostýmu ducha. Pak se pousmál.

„Nic proti knížkám ale znám mnohem... příjemnější aktivity.“ Přešel k němu a vztáhl ruku k zátylku. Zmateně zamrkal, když mladík z ničeho nic vrátil knihu a šel pryč. Zastavil se u prosklené vitríny a zadíval se na mohutnou starou knihu.

Pár ve stínech se na něj zadíval. Opět si vyměnily pohledy. Oba zakroutili hlavou a zaměřili se zpět na mladíka. Na sobě měl kostým rytíře – možná snad i někoho konkrétního z minulosti. Nebyli si jistí. Je víc zajímal majitel. Znají ho? Měli by ho znát? Ne. Neznají a proč by měli? Nebyl vyloženě ošklivý – jen obyčejný – nevýrazný vzhledem. Takových byla jejich škola plná.

„Hmm... myslel jsem, že Curtisovi se líbí černovlasý krásky.“ Zašeptal odměřeně menší. Druhý pokrčil rameny a prohlížel si rytíře.

„Jo to líbí... možná se s někym vsadil.“

„Spíš už nějákou sázku prohrál.“ Pobavil menší svého přítele. Ten přikývl a nespouštěl oči z dvojice.

„To je otcova pýcha... nikdo se na ni nesmí zle podívat. Natož sáhnout.“ Dodal. Mladík se zasmál a příkývl.

„Chápu proč. Zbyly prý jen tři výtisky.“ Prohlížel si s posvátnou úctou svazek. Zarazil se, když ucítil Curtisovo ruku na zátylku. Zlehka – jen konečky prstů hladil jeho kůži. Rytíř se zamračil a zadíval se na svůj odraz ve skle.

„Proč jsem tady?“ Překvapil všechny tři mladíky. Blonďák se vzpamatoval a usmál se.

„Hmm... upřímně? Doufal jsem, že tím trochu zaboduju.“ Pohladil jeho ucho svým horkým dechem. Pobaveně se usmál, když se za něj mladík chytl a otočil se.

„C-co tím.... o čem to mluvíš?“ Mračil se. Curtis se trpělivě a suveréně usmál a pohladil ho po tváři.

„Jsem si jistý, že víš, o čem mluvím.“ Chytl jeho ruce a zvedl nad mladíkovu hlavu. Propletl prsty a naklonil se k němu.

Pár vytřeštil oči a nevěřícně sledoval situaci. Curtis seděl a držel se za pusu, víc překvapený výraz nemohl mít. Rytíř se tyčil nad ním – ještě zaťatou pěst. Tvářil se chladně. Hleděli si do očí. Oba sebou cukli. Menší ze schovaných mladíků se neudržel a vyprskl smíchy. Přítel ho pobaveně držel a omluvně se podíval na Curtise, když vyšli ze stínu. On na ně překvapeně hleděl. Ujistil se, zda nekrvácí a vstal.

„Promiň, to jsme nechtěli... ale stejně ti to moc nevyšlo.“ Usmál se a otočil hlavu k rudovlasému mladíkovi. Ten na něj zaskočeně hleděl. ´Já možná neznám jeho, ale on mě očividně ano.´ Pomyslel si spokojeně. Měl pravdu. Mladík ho znal. Samozřejmě, že ho znal. Musel by být hluchý a slepý aby ho neznal. Byl jednou z nejzářivějších hvězd školy. Dust. Krásný světlovlasý potomek anděla – alespoň to si o něm všichni mysleli. Měl světlounce blonďaté skoro bílé dlouhé vlasy a výrazné zelené oči. Jako dva smaragdy. Stejně zářící a stejně krásné. Dust. Mladá hvězda přehlídkových mol a módních časopisů. Dust. Potomek anděla.

Mladík otočil hlavu k Dustovu společníkovi. Jak jinak. Byla to drobná rozkošná víla. Dust měl po svém boku vždy někoho takového. Dívku či mladíka. Pohlaví nebylo tak podstatné. Ne tolik jako půvabná tvářička. Rytíř si všiml jeho posměšného výrazu. ´Tak proto.´ Pomyslel si a sklonil hlavu. Bezeslov odešel.

Curtis se zamračeně podíval na pár.

„Dík... fakt jste pomohli.“ Upravil si svůj háv. Oba se zatvářili omluvně. Menší z mladíků se usmál a objal jeho paži.

„Vsadil ses, že jo?“ Chtěl vědět. Curtis nechápavě přizvedl obočí.

„Prostě to sveď na nás. My ti dosvědčíme, že to byla naše chyba.“ Vykouzlil mladík jemný úsměv. Výraz hostitele se neměnil. Zvedl oči k Dustovi.

„O čem to ksakru mluví?“ Dust pokrčil rameny a upravil si kostým vojáka z dávných dob. V jeho andělském podání byl odzbrojující.

„Hmmm... mysleli jsme, že si se vsadil nebo prohrál sázku.“ Vysvětloval. Blonďák se zhluboka nadechl a zavřel oči.

„Skvěle... takže to si teď myslí i Ruby.“ Uvědomil si.

„No jistě Ruby. Chodí se mnou na matiku. Říkal jsem si, že mi je povědomej.“ Usmál se nejmenší z mladíků. Curtis se znovu zamračil.

„Odveď ho odsud nebo mu ublížím.“ Promnul si čelist. Dust na něj překvapeně hleděl.

„Co blbneš? Kvůli nějákýmu...“ Zmlkl když k němu Curtis zvedl hlavu.

„Fajn. Pojď.“ Chytl svého přítele a vedl pryč. Přiměl ho mladíkův chladný pohled. Nikdy u něj podobný neviděl. Ke všemu kvůli nějákýmu tuctovýmu... vybavil si Rubyho, tak hrdě stojícího se zaťatou pěstí. Jako malý bůh pomsty. Usmál se při vzpomínce.

 

Curtis zvedl hlavu a přes okraj svého notebooku se podíval na příchozího. Sedl si do lavice před jeho – zády k tabuli. Odhrnul si delší ofinu z očí a tázavě se zadíval na spolužáka.

„Takže? Když to nebyla sázka, co to bylo?“ Opřel se rukama o opěrku židle. Curtis sklopil monitor.

„Záleží na tom?“ Pozdravil se s procházejícím spolužákem.

„Tobě očividně ano. I když trochu nechápu proč. Takových jako on tu běhá...“ Nedořekl. Opět ho umlčel Curtisův temný pohled.

„Začals bejt tak povrchní až teď nebo jsem si dřív prostě jen nevšim?“ Mračil se. Model opětoval pohled.

„Dovol mi připomenout, že do včerejší noci ses obklopoval pouze a jen černovlasýma kráskama. Tak se mě neopovažuj soudit.“

„Nemůžu si pomoc, černý dlouhý vlasy mi prostě připadaj sexy.“ Pousmál se zamyšleně. Vzpamatoval se a zvedl oči zpět k modelovi.

„Z čehož trochu vybočuje tvůj novej objev.“ Připomněl mu Dust a sáhl po plechovce na stole. Napil se aniž by se dovolil.

Curtis se na něj zadíval. I při tak prosté činnosti působil skoro až nadpozemsky. Byli přátelé dlouho. Přesto si nikdy úplně nezvykl. Ne na jeho kouzlo, světlo, které v něm všichni viděli.

Měl ho rád. Jako jediný ze školy ho skutečně znal. Ostatní ho vnímali jen jako dokonalou zářící hvězdu. Když měli štěstí, požehnala je svou září. Znal ho. Měl ho rád a snad i proto měl občas nutkání tvrdě ho praštit. Hodně tvrdě a nejlíp několikrát. Kdy se ve své roli dokonalé zářící hvězdy začal tak ztrácet?

„Já vím.“ Povzdechl si a přikývl.

„Ale on je tak...“ Vzal mu plechovku a napil se. Dust ho zvědavě sledoval.

„Zapomeň na to. Už na tom stejně nesejde. Po tý oslavě se mnou nechce mluvit.“ Hodil. Spolužáci zatleskali, když prázdná plechovka zmizela v odpadkovém koši.

„Jestli chceš, můžu s ním promluvit... jestli ti na tom vážně tak záleží.“ Usmál se model. Curtis k němu zvedl oči.

„Vysvětlit mu, že to nebyla sázka.“ Dodal.

„Stejně jsem dostal košem... tvrdým košem.“ Promnul si čelist. Dust se pobaveně pousmál.

„Že ti ji ale natáhnul.“ Rozesmáli se oba. Curtis přikývl a zvedl oči k příchozímu učiteli. Dust se otočil a se svou vrozenou elegancí si odstrčil dlouhé prameny vlasů za ramena. Dav spolužáků si jako jeden zasněně povzdechl. Bylo až neuvěřitelné, jak moc na ně působil.

 

Dust se rozhlédl po plavecké školní hale. V tribunách sedělo pár diváků a sledovalo probíhající tréningy. Curtis se o mladíkovi odmítal bavit. Byl tak neuvěřitelně tvrdohlavý. Občas by mu tu jeho tvrdohlavost nejradši vytloukl z hlavy. Pro jistotu několikrát za sebou. Pro jistotu.

„Promiň?“ Oslovil dívku, sedící nejblíž uličce. Otočila k němu hlavu. Šok v obličeji se změnil v rozpačitý úsměv. Vykoktala pozdrav a byla na sebe neskonale hrdá.

„Který z nich je Ruby?“ Usmál se svým zvláštně tajemným mírným úsměvem. Chvíli čekal.

„Bejvá na pětce.“ Ozvalo se nad nimi. Mladík, který vyslechl strohý rozhovor, kývl hlavou k bazénu.

„Vždycky plave tam.“ Vysvětloval. Dust otočil hlavu ke skokanskému můstku s číslem pět. Očima kopíroval linie dráhy až narazil na plavce. Pousmál se. Curtis se o něm odmítal bavit. Něco v jeho pohledu ale mluvilo o tom, že příhoda z oslavy byla chyba. Veliká chyba. Které teď lituje. Model poděkoval a šel blíž k bazénu. Sedl si do první řady a čekal. Brzy ho obklopil dav. Nikdo z něj ho neoslovil, jen si s domělou nenápadností sesedali kolem něj. Model je nevnímal a sledoval plavce. V jeho pohybech bylo něco uklidňujícího, něco bezstarostného. Nevnímal okolní svět, soustředil se jen na svá tempa, vodu, nádechy.

Dust se pousmál. Musí to být něco nádherného. Vypnout a zapomenout na všudypřítomné oči okolí. To on nikdy neuměl. Dokázal je nevnímat – odsunout do pozadí ale stále věděl, že tam jsou a sledují ho. Proto se snažil být dokonalý v každé situaci. Vypadat dokonale v každé situaci. Je model. Živí se vzhledem. Měl by takový být.

Sledoval Rubyho. Mladík položil dlaň na chladný povrch bazénu a zhluboka oddechoval. Stáhl si brýle a zvedl oči k příchozímu trenérovi. Ten zakroutil hlavou. Ruby zaklel a sklonil hlavu. Otřel si obličej a plaval ke břehu. Obratně se vyhoupl na břeh a šel si pro ručník. Uvědomil si pozdvižení mezi diváky. Všiml si, kdo ho způsobil.

Dust shlédl jeho pevnou postavu a s úsměvem kývl hlavou místo pozdravu. Mladík se zamračil. Ze všech možných míst si musí sednout zrovna k jeho věcem. Přešel k němu a zvedl svůj ručník. Model si uvědomil, že ho ignoruje. Pousmál se.

„Zdravím.“ Překvapil všechny. Udiveně otočili hlavy k Rubymu. To za ním přišel? Plavec si všiml výrazů. Otočil hlavu k modelovi. Trochu zacouval, stál u něj a prohlížel si ho. Byl tak o deset čísel vyšší.

Dust se znovu usmál a sklonil se k jeho uchu. Mluvil tiše, tak aby to slyšel jen mladík.

„Rád bych s tebou mluvil... v soukromí.“ Jeho dech pálil mnohem víc než Curtisovo. Zrovna vylezl z bazénu. To proto. Vysvětloval si Ruby a odstoupil. Dust čekal stejně hrdý a tvrdý výraz jako na oslavě. Ve skutečnosti ho chtěl znovu vidět. Netušil proč. Výraz, který mladík předvedl, měl ale do hrdosti a tvrdosti hodně daleko. Jeho tváře byly dokonale rudé, přestože zrovna vylezl z bazénu a jistě mu byla zima. V očích měl rozkošně zmatený výraz. ´Zvláštní barva.´ Uvědomil si Dust při pohledu do šedivých očí nebo modrých? Nebyl si úplně jistý.

Ruby se beze slov vydal pryč. Model se za ním zadíval. ´Je... plachej?´ Přemýšlel překvapeně. Uvědomil si, že se usmívá. ´Už zas.´

„A to jsem si myslel, že jsem vyděl všechno.“ Ozvalo se za ním. Dust se otočil a hledaje vysvětlení poznámky se zadíval na jednoho z plavců.

„Nemá rád doteky... natož něco tak intimního.“ Zakroutil mladík hlavou.

„Zdá se, že tvoje kouzlo opravdu působí na všechny.“ Model poděkoval a šel za Rubym. Rozhlédl se po pánských šatnách. Plavci uvnitř si ho rychle všimli. Instinktivně se zakryli a někteří upravili.

„Omlouvám se, nenechte se rušit. Hledám Rubyho.“ Usmál se, zvyklý na podobné reakce.

„Je ve sprše.“ Jen přikývl a opřel se o stěnu. Ruce zkřížil na prsou. Přítomní si uvědomili, že čeká. To by nebyl takový problém, kdyby se nerozhodl čekat tady uvnitř. Zatímco Dust se tvářil naprosto nevzrušeně a nad věcí, nervozita a nejistota ostatních rostla s každou sekundou.

Ruby vyšel ze sprch. Intenzita pocitů v místnosti ho skoro praštila do obličeje a vrátila zpět. Nechápavě se rozhlédl. Pohled se zastavil na postavě, stojící u dveří. Tentokrát mladíkův výraz skutečně ztvrdl. Zamračil se a šel ke své skříňce.

Dust se odpoutal od zdi a přešel k němu. Sedl si na lavici mezi skříňkami a rozhlédl se. Mladíci, sledující je, se rychle vrátili ke své činnosti. On se vrátil pohledem na Rubyho. Ručníkem si protíral delší přerostlé vlasy. ´Kdyby změnil účes, nebylo by to tak strašný.´ Přemýšlel Dust a prohlížel si vypracovaná záda. Sjel níž k úzkému pasu, pokračoval přes bílý ručník k lýtkám. Pousmál se, když si mladík stáhl ručník a přehodil ho přes dvířka skříňky. Očividně na něj modelova přítomnost nezapůsobila jako na ostatní plavce. Necítil stud ukázat vše. Proč by měl - s takovou postavou? Přemýšlel Dust a sledoval, jak si obléká školní uniformu.

Když skončil, namířil si to pryč. Zastavil ho model, který se rukou opřel o skříňku před ním. Ruby k němu otočil hlavu.

„Nemůžeš mě stále ignorovat.“ Řekl mladík klidně.

„Řek bych, že můžu. Sleduj.“ Sklonil se a prošel pod rukou. Dust si povzdechl a položil mu ruku na rameno. Zamračil se bolestí, když ho za ni Ruby chytl a tvrdě ho narazil na skříňky.

„Co po mně ksakru chceš?“ Mluvil chladně, tak jako se tvářil. Ne vztekle – ve hněvu. Mrazivě klidně. Což lidi kolem děsilo snad ještě víc.

„Říkal jsem, že s tebou chci mluvit.“ Zadíval se mu do očí. Modrých očí. Jen jednoho? Stále si nebyl jistý.

„Mluv.“ Nepouštěl ho mladík.

„V soukromí.“ Dodal model. Místnost se vyprázdnila. Ať už zmizeli kamkoliv, provedli to mistrně. Dust se trochu zaskočeně rozhlédl.

„Hmmm... chtěl jsem se jen omluvit za tu oslavu. Byli jsme ve špatnou chvíli na špatném místě.“ Uvolnil se, když Rubyho výraz polevil. ´Zdá se, že to zabírá.´ Přemýšlel.

„Taky... nebyla to žádná sázka.“ Dodal a čekal na mladíkovu reakci. Možná že ve skutečnosti jsou zelený. Hleděl mu do očí. Ruby ho pustil a odstoupil.

„Dobře.“ Šel pryč. Dust zmateně zamrkal. Dobře? Jak dobře? Co dobře?

„Počkej, co tím myslíš?“ Upravil si oblečení.

„Řekls mi, cos chtěl nebo ne?“ Otočil se mladík. Druhý příkývl.

„Tak co ještě chceš?“ Model zalapal po dechu.

„No... čekal bych...“ Poprvé v životě ho někdo připravil o jeho sebevědomí, o jeho výřečnost.

„Čekal bys špatně. Je mi to jedno a omlouvat se nemusíš. Ve skutečnosti vám dlužím díky. Dostali jste mě z trapný situace.“ Dust na něj nevěřícně hleděl. Zakroutil hlavou.

„Možná Curtis udělal chybu, ale jste přeci přátelé. Nemůže ti to být jedno. Viděl jsem tvůj výraz a jeho výraz... mrzí ho to.“ Ruby udiveně zvedl obočí.

„O čem to ksakru mluvíš? Nejsme přátelé, pracovali jsme spolu na jednom referátu z literatury. Myslel jsem, že proto mě zval na tu oslavu. Ze slušnosti.“ Zamračil se mladík. Dust se zatvářil překvapeně.

„Na tohle nemám čas. Měj se.“ Zmizel Ruby za dveřma. Model se do nich zadíval. Sklonil hlavu. Nebyl zvyklý na tak odmítavý postoj. Ale co na tom záleží? Je to jen obyčejnej neotesanej surovec.

 

Dust strávil celý den ve fotografickém studiu. Unaveně se svalil do křesílka a zvedl obličej. Zavřel oči. Vizážista se pousmál a naklonil se k němu, aby ho odlíčil.

„Byl jsi skvělý... ostatně jako vždy.“ Odhrnul mu ofinu z obličeje a prsty ho tak pohladil po tváři. Byl zvyklý na modelky a modely a ze všech těch krásných tváří měl nejradši Dustovu. Mladík otevřel oči, když ho důkladně odlíčil. Dotkl se barevných pramenů připnutých ve vlasech.

„V pořádku, nech si je.“ Opřel se muž o pult zrcadla. Model k němu otočil hlavu.

„Sluší ti, navíc jsem je kupoval speciálně pro tvé vlasy.“ Chytl jeden z dlouhých pramenů a přičichl. Voněly po medu. Muž se pousmál. Dust se o svou dlouhou hustou hřívu vždy pečlivě a s láskou staral. Pěstoval si ji od dětství.

Mladík se na něj zadíval. Pousmál se a chytl jeho ruku. Stáhl ho na svá stehna. Muž se zatvářil nejistě, ale nebránil se. Byl zvyklý na podobné chování od hvězd, které líčíl. Přece jenom vždy byl výrazný svým vzhledem. Už od dětství si ho pletli s dívkou. I snad díky tomu se naučil, jak správně říkat ne. Ne, které pochopí každý. Věděl, že by Dust přestal, kdyby ho odmítl. Nevěděl ale, zda by skutečně odmítl. Zadíval se mladíkovi do očí. Pravděpodobně ne.

„Hmmm... vždycky jsem to chtěl zkusit.“ Natáhl se mladík pro pouzdra na stolku. V každém byla jiná barva očních stínů. Zamyšleně se na ně zadíval. Vybral si pár odstínů a otevřel. Z hrnku za nimi si vytáhl úplně nový aplikátor a sundal ochranou folii. Zvedl oči k muži.

„Zavři.“ Řekl měkce. Poslechl a zavřel oči. Dust se pousmál a nanesl stín na víčko. Muž trpělivě seděl a čekal. Cítil v mladíkových pohybech a dotecích stejnou lehkost, kterou viděl při focení. Byl zvyklý na líčení rukou někoho jiného. Proč si ale nikdy nevšiml, že dotek aplikátoru je jako pohlazení. Že chloupky štětečku dokáží být tak jemné. Dust se ho dotkl pod bradou a zaměřil se na rty.

„Pootevři.“ Zašeptal. Muž tak udělal. Mladík přejel po spodním rtu. Všiml si jemného zachvění. Pousmál se.

Vizážista se přerývaně nadechl, když měkký štěteček vystřídaly mnohem měkčí rty. Jen zlehka ho hladily, skoro jakoby to byla součást líčení. Otevřel oči a zadíval se do zelených. Mladík se pousmál a odtáhl se.

„Promiň. Neodolal jsem.“ Muž se na něj zadíval. Ne. Neodmítl. Naklonil se k němu a spojil rty. Dust se spokojeně usmál a objal ho.

„Nepřijde sem někdo?“ Ujišťoval se. Vizážista zakroutil hlavou.

„Ne, sem nikdo.“ Svlékal si s Dustovou pomocí triko. Mladík se pousmál, když si uvědomil rozhovor. Stejný jako na oslavě – jen obráceně. Přítáhl si muže k sobě. Šokovaně zamrkal. Ruby? Pomyslel si.

„Co to sakra...“ Promnul si oči.

„Stalo... stalo se něco?“ Tvářil se muž starostlivě. Dust k němu zvedl hlavu. Zakroutil s ní a přitáhl si ho. Beze slov. Něžně muže přesvědčil, že se nic nestalo. Sebe nakonec taky.

 

Mladík se rozvaloval na velké posteli. Měl zavřené oči a poslouchal tiché bubnování deště. Bylo rytmické, melodické – uklidňující. Opět byl pozván na jednu z nudných společenských událostí, na které nesměl chybět. Opět mu v náruči skončila půvabná drobná víla. A opět v ní viděl jeho. Otevřel oči a skrz částečně prosklený strop se zadíval na temné mraky, zakalené deštěm.

Už se to stalo potřetí. Proč? Proč ve svých něžných křehkých kráskách vidí někoho, kdo by snad jen v parodii mohl představovat jeho ideálního partnera. Budiž. Kdyby při všední situaci, ale při sexu? Proč proboha při sexu? To si nezaslouží. Povzdechl si a zavřel oči.

„Doufám, žes mi tu neusnul.“ Ozvalo se nad ním. Zadíval se na drobnou dívku. Vztáhl ruku a prsty pročísl dlouhé rudé kadeře. ´U ní by to mohlo být vlasy.´ Přemýšlel. Ale u ostatních? Přítáhl si dívku k sobě. Spokojeně se usmála, když se vpil do jejích rtů.

 

Dust se rozhlédl po stadionu. Byl poloprázdný. Rubyho tréningy probíhaly brzy k ránu a pak pozdě večer. Dle modelova “informátora” si to tak mladík vyžádal u trenéra. Jako jednomu z nejlepších plavců školy mu vyhověl. Ráno měl bazén jen sám pro sebe a večer přicházel v půlce tréningu ostatních. Jen pátky měl společné s nimi.

Mladík si stáhl kapucu své mikiny hlouběji do obličeje a sedl si. Našel Rubyho dráhu. Byla prázdná. Zamračil se a znovu rozhlédl. ´Kde ksakru je, má snad tréning.´ Přemýšlel rozhořčeně. Spokojeně se pousmál, když k okraji bazénu přišel plavec v dlouhých plaveckých šortkách. Obepínaly jeho postavu. Na hlavě měl rudě zdobenou čepici.

Model sledoval protahujícího se mladíka. Nikdy by nevěřil, že bude někoho šmírovat. Musí ale zjistit proč. Proč na něj myslí. Proč o něm sní. Proč tolik přitahoval Curtise? A jeho? Povzdechl si. To je směšný. On je směšný. Zpozorněl, když se Ruby vyhoupl na stupínek. Nasadil si brýle a skočil do vody. Několikrát přeplaval bazén aby se rozehřál. Dust z něj nespustil oči. Rubyho pomalé rozvážné pohyby ho fascinovaly, uklidňovaly. Byl zaujatý mladíkem a ani si nevšiml, že se stadion i bazén vyprázdnil. Zůstali jen oni dva.

Ruby se položil na vodu a zadíval na noční oblohu skrz prosklené stěny haly. Cukl sebou, když se tichým stadionem rozezněla melodie. Otočil hlavu k tribuně. Udiveně zvedl obočí. Sedící mladík zvedl omluvně ruku a vyndal telefon. Ruby doplaval ke břehu a vylezl z vody.

Dust schoval telefon a sklonil hlavu k mladíkovi. Uvědomil si, že zůstali sami. No. Jako agent v utajení by se neuživil. Nechat se odhalit hned první den.

“Promiň, nechtěl jsem rušit.” Sundal si kapucu. Ruby udiveně zvedl obočí. ´Dust?´ Neskryl své překvapení. Přehodil si přes ramena velkou měkkou osušku a zaskočeně na mladíka hleděl. Oba sebou cukli, když Dustův telefon začal opět zvonit. Zadíval se na jméno. Povzdechl si.

“To bude jen chvíle.” Omluvil se a odstoupil. Ruby si otřel obličej a stále zaskočený jeho přítomností se za ním zadíval. Stáhl si čepici. Proč na něj vlastně čeká? Uvědomil si a šel k šatně.

Model ukončil hovor, otočil se. Udiveně zvedl obočí. Mladík byl pryč. ´Proč že mě to překvapuje?´

 

Ruby si stoupl pod sprchu v šatnách a pustil na sebe vodu. Nechápal Dustovo chování. Chodil na všechny večerní tréningy. Trvalo to už déle než čtrnáct dní. Stále nosil svůj kabátek s kapucou ale už si sedal do první řady. Jen tiše seděl a sledoval. Mladík nechápal, kde si ve svém nabitém programu našel čas a vlastně ho to ani nezajímalo. Proč by ho to mělo zajímat?

Vypl sprchu a osušil se. Omotal si kolem těla ručník. Když se oblékl, vyšel ze šatny. Dust byl pryč. Ruby sklonil hlavu. Nezajímá ho to. Nezajímá.

 

Potemnělou ložnici zaplnil nepříjemný zvuk budíku. Chvíli se zdála jeho námaha bezúčelná, pak se ale peřina na velké posteli přece jen pohla. Odněkud se vyhrabala paže a nahmatala přístroj. Vypla. Peřina se opět pohla. Dust si odhrnul vlasy z očí a zadíval se na elektronické číslice.

“Kašlu na to.” Zachumlal se zpět pod peřinu. Byt opět ztichl. Mladík si s hlasitým povzdechem sedl. Bez své obvyklé lehkosti a ladnosti se umyl, oblékl a svým autem vydal do školy.

“Kdo ksakru může dobrovolně vstávat takhle brzo?” Rozčiloval se, když čekal na křižovatce. Konečně dojel ke škole. Namířil si to k plaveckým bazénům. Šokovaně zjistil, že je stále zamčeno.

´To snad...´ Přerušily ho kroky. Otočil se. Ruby na něj překvapeně hleděl. Dust si udržel svůj sebejistý výraz a uhl z cesty. Mladík si stáhl sluchátka a beze slov kolem něj prošel. Otevřel studentskou kartou a šel dovnitř. Model ho následoval.

“Co posloucháš? Smím si to půjčit?” Ruby se zastavil, sklonil hlavu k přehrávači. Podal ho i se sluchátky Dustovi a šel pryč. Mladík se pousmál a sedl si. Nasadil si sluchátka a zapl hudbu. Chvíli zamyšleně poslouchal. ´Beatris? Poslouchá Beatris?´ Pomyslel si překvapeně. Čekal snad cokoliv ale Beatris? On?

Ruby se věnoval tréningu a snažil se nevnímat Dustovu přítomnost. Myšlenky se ale neustále stáčely k němu. Sundal si brýle a otočil k mladíkovi hlavu. Pomalu přeplaval ke břehu a vyhoupl se na něj. Zdá se mu to nebo...?

Dust sebou cukl a otevřel oči. Zamrkal a snažil se zorientovat. ´Kde to... usnul jsem.´ Uvědomil si. Udiveně zvedl hlavu. Ruby stál nad ním a podával mu papírový kelímek. V druhé ruce držel malou láhev. Mladík si oboje vzal.

“Já... děkuju.” Řekl zaskočeně. Stojící jemně zrůžověl. Zamračil se.

“Jestli kávu nepiješ, prostě to vylej.” Šel k bazénu. Dust za ním nejistě hleděl. Sklonil hlavu k nápojům. Uvědomil si, že se usmívá. Uvědomil si mnohem víc. Hřejivý pocit – tam někde uvnitř.

 

Večer Ruby zjistil, proč byl Dust na ranním tréningu. Na odpoledním se neukázal. Uvědomil si, že zrovna mladíka vyhlížel. Ještě hůř. Je zklamaný, že nepřišel? Zamračil se a skočil do vody. Měl by být rád, nebude ho rozptylovat. Rozptylovat? Odkdy ho rozptyluje? Nasadil si brýle a věnoval se tréningu.

Trenér se zadíval na svého svěřence. Jako po každém tréningu ležel na zádech a nechal se nadnášet vodou. Muž dlouho neviděl takový talent, takovou přirozenost, takovou lehkost pohybů. Jakoby voda a Ruby byli jedno – měli mezi sebou pouto. Neviditelné ale silné pouto. Milovala ho, chránila, byla k němu vlídná a laskavá. Ale jako každý i Ruby měl své slabší dny.

Muž přešel k vylézajícímu mladíkovi. Podal mu ručník. Byl jeho nejlepší žák ale nikdy si nebyl jistý, jak s ním vlastně mluvit. Není žádný psycholog ani poradce. Jen obyčejný trenér. Ve skutečnosti s ním ani moc mluvit nemusel. Ruby byl možná lehce problémový spolužák, ale jistě ne student. Nezanedbával tréning ani ostatní předměty. Nebyl žádný génius ale měl hodně daleko do hlupáka.

“Děje se něco?” Odhodlal se. Ruby k němu zvedl oči. Nechápavý výraz.

“Jakoby ses nesoustředil.” Mladík se zamračil.

“Zhoršil jsem se?” Muž si povzdechl.

“Nijak významně ale ano.” Ukázal mu stopky. Ruby zaklel a podrbal se ve vlasech.

“Možná za to může tvůj přítel.” Snažil se trenér. Mladík sebou cukl a zvedl k němu oči od ciferníku.

“Přítel?” Děsil se zeptat. Muž přikývl a vysvětlil mu svou poznámku.

“Dlouho se tu neukázal, ale předtím chodil každý den nebo ne?” Rubyho výraz čím dál víc chladl. Proč kdy lezl na tu hloupou oslavu?

“Omlouvám se. Jestli se tu ještě ukáže, vyhodím ho.” ´Hodně tvrdě.´

“Špatně´s mě pochopil, Ruby. Když tu byl, lámal jsi své rekordy. Zhoršil ses za ten poslední týden, co se neukázal.” Mladíkův výraz se změnil v šokovaný.

“Není to nic neobvyklého, prostě ses před ním víc snažil.”

“Proč jste mi neřek, že...” Trenér se nevině zasmál.

“Nechtěl jsem, abys polevil.” Pokrčil rameny.

“Měl bych jít. Přemýšlej o tom. Dobře?” Poplácal mladíka po rameni a šel pryč. Stále šokovaný Ruby se za ním zadíval. Zlepšoval se? Díky němu? To snad ne. To přece ne. Proč musel přijít a obrátit jeho život vzhůru nohama? Do teď si vedl dobře. Bez naivních nadějí a snů. Ne. Vždy měl své naivní naděje a sny. Díky Dustovi se ale nezdály být tolik naivní.

 

Mladík se rozhlédl po nočním clubu. Potřebuje se odreagovat. Potřebuje vypnout. Možná pomůže jiný druh vody, když nepomohla chlorovaná.

Protahoval se mezi hosty k baru. Všiml si pár povědomých tváří. To snad ne. Curtisovo známí z večírku. Otočil se a spatřil poslední osobu, kterou si přál vidět. Dust podal pití svému společníkovi a vzal si své. Letmým pohledem zachytil šok v Rubyho očích. Poděkoval barmanovi a bez zájmu šel pryč. Jeho přítel – mladík z oslavy – se zvědavě otočil.

“Nebyl to ten...” Ozval se.

“Možná... kašli na to.” Vzal ho Dust kolem pasu a vedl pryč. Mladík se spokojeně usmál a objal ho.

Ruby přimraženě stál. Co se to zrovna stalo? Ignoroval ho. Dokonale ho ignoroval, že? Nestál mu ani za hloupý pozdrav. Otočil hlavu k barmanovi, který ho oslovil. Zakroutil hlavou a šel pryč. Nevnímaje své okolí došel před budovu a vydal se pryč. Zastavil se a schoval hlavu mezi paže.

“Hej, jsi v pohodě?” Ozval se jeden z mladíků, stojících před vchodem. Ostatní se zasmáli, že to očividně přehnal s pítím.

“Zklapněte... no tak, jsi dobrej?” Položil mu ruku na rameno. Ruby sebou cukl a prudce ho odstrčil.

“Jak se opovažuješ?” Zamračil se.

“Cože?” Nechápal mladík, tak jako jeho přátelé.

“Jak se ksakru opovažuješ?” Srazil ho Ruby pěstí k zemi. On se chytl za tvář.

“Co to do hajzlu...” Zmlkli ostatní, když stíny za Rubym se pohly. Z nich vystoupil vysoký štíhlý muž. Bezřečí jako jeden odešli. Nevyděsila je ani tak jizva, která se táhla přes levé oko – ani kamenný výraz v obličeji. Mnohem víc je vyděsil způsob, jakým se muž pohyboval. Tichá jistota v chůzi.

Ruby se otočil. Pohled se vyčistil.

“Jak... jak se opovažuje vnutit se do mýho života, dát mi naději a pak jednoduše odkráčet?” Muž se překvapivě laskavě usmál a položil mu ruku kolem ramen. Vedl ho k černému autu, stojícímu opodál.

 

Dust doběhl ke vchodu stadionu a schoval se pod stříšku. Oklepal si trochu bezúčelně oblečení a otočil se na deštivou masu. Byla tvořena silnými provazy vody. Zachvěl se. Co tu probůh dělá? Proč nedokázal počkat do pondělí a hnal se sem přes celý město.

Žene se sem v neuvěřitelně hustém dešti aby... zjistil, že je zamčeno? Zděsil se. ´To snad...´ Přiložil ruce ke sklu a zadíval se dovnitř. Na cestě sem neřešil, zda se uvnitř svítí či ne. Měl jiné starosti. Možná by to ani nepoznal. Ruby při večerně–nočních treninzích svítil jen světly v bazénu a osvětlením v podlaze. Ta mu nebránila vidět nebe.

Dust se zamračil. Zaťukal na sklo. Ještě jednou. Tentokrát rázněji. Musí tu být. Je jeho čas. Chce ho vidět. Myslel si, že počká do pondělí. Spletl se. Celý týden byl roztěkaný a nesoustředil se. Do včerejšího večera si nebyl jistý proč. Teď už ano. Chyběl mu Ruby. Klid a pohoda – pocity, které měl, když ho sledoval. Znovu zaťukal na sklo. ´I kdyby byl uvnitř, nemůže mě...´ Zadíval se skrz sklo na mladíka. On sledoval jeho. Pomalu přešel ke dveřím a otevřel.

“Co tu chceš?” Modela zmátl chladný výraz. Nepřekypoval zrovna přátelstvím, ale už dlouho se na něj nedíval tak tvrdě.

“Proč tak chladně, přišel jsem se podívat na tréning. To že sis mě nikdy nevšiml, není možný. Že bys měl tak špatnou paměť?.” Dodal s úsměvem. Ruby pobavení nezdílel. Zamračil se.

“Měl bys jít.” Chtěl zavřít dveře. Dust je chytl. Mladíka překvapila jeho síla. ´Musí cvičit, kvůli postavě.´ Uvědomil si.

“Co s tebou zase je? Neženu se sem v tom dešti, abych se nechal vyhodit. Nehledě na to, že mě nikdy nikdo nevyhazuje.” Řekl uraženě. Ruby se zhluboka nadechl. Co po něm ještě chce?

“Totiž. Myslel jsem, že jsme přátelé... silný slovo. Že mě... trpíš.”

“Proč? Protože ses tu párkrát ukázal? Je to školní bazén, ne můj.” Dust se mu zadíval do očí.

“Vlastně spíš protože jsem ještě stále neskončil s modřinou na obličeji.” Řekl mírně. Ruby zatěkal očima. Zamračil se ale jeho výraz už nebyl tak tvrdý.

“To jen protože, kdybych se dotknul toho tvýho opěvovanýho obličeje, druhej den mě najdou brutálně ubitýho v příkopě.” Zavrčel. Dust udiveně zvedl obočí. Neudržel se a rozesmál. Rubyho dech se zachvěl. Sklonil hlavu a tiše poslouchal jeho melodický smích. Mladík se uklidnil.

“Přinejmenším.” Zachvěl se chladem. Uvolněně se pousmál, když ho Ruby pustil dál.

“Ve skříňce mám druhý ručník.” Vedl ho k šatnám. Cestou mu podal svou velkou měkkou osušku.

“Tam jsou sprchy.” Dust k němu nejistě sklonil hlavu.

“Zahřeje to nebo ne?” Šel zamračeně pryč. Mladík se za ním s úsměvem zadíval.

 

Oba zničeně sledovali déšť – ani trochu nezeslábl. Ruby si povzdechl a roztáhl velký deštník, který našli v šatně. Doprovodil modela k autu.

“Jsi tu autem? Chceš odvézt?” Zeptal se, když zakroutil hlavou. Ruby zaváhal ale přikývl. Dust se spokojeně pousmál. Projížděli živým městem. I přes hustý déšť byla sobota večer – čas se bavit.

Ruby tiše kráčel za Dustem a rozhlížel se po útulné restauraci. Netušil proč souhlasil. Mladík mu navrhl večeři a on souhlasil. Posadili se do jednoho z boxů a objednali. Číšník znal modela osobně.

Tiše seděli a věnovali se večeři. Ruby si vidličkou hrál s jídlem na svém talíři.

“Nechutná?” Mladík sebou cukl a zvedl oči k druhému. Zadíval se na něj.

“Proč...” Řekl tiše.

“Skoro nic si nesněd... můžem jít jinam, jestli ti tu nechutná.” Ruby sklonil hlavu ke svému talíři. Vrátil se pohledem na mladíka.

“Promiň, jen jsem se zamyslel. Je to překvapivě dobrý.” Dust se pobaveně usmál a přikývl.

Dojedli, ale model se neměl k odchodu. Vyprávěl historky z oboru. Byl vážně skvělý vypravěč. Ruby se zájmem poslouchal. Viděl ho. Mladíkovo kouzlo. Světlo, ve kterém se vyhřívají lidé z jeho okolí. Kvůli němu ho milovali. Sklonil hlavu.

“Proč jsi mě nepozdravil?” Dust, zajatý svým vyprávění, nechápavě zvedl obočí.

“Včera.” Vysvětloval mladík. Neodokázal jinak než se zeptat. On se mu zadíval do očí.

“Nerozumím, udělal jsem něco špatně?” Ruby se rozhořčeně napil. To nemůže myslet vážně.

“To snad žertuješ. Ignorovals mě.” Model nezkryl své zmatení.

“Myslel jsem, že budeš rád.” Uzemnil mladíka.

“Rád? Proč bych měl být rád? Kdo by byl. V takový situaci?”

“Ty?” Ruby zalapal po dechu. Zakroutil hlavou a dožadoval se vysvětlení.

“Nemáš rád velkou společnost, tak jako pozornost. Já takové věci přitahuju. Nechtěl jsem na tebe upozorňovat víc než jsem upozornil ten první den.” Mluvil svým klidným mírným hlasem.

“Proč myslíš, že nosím tu kapucu? Nechci aby někdo narušoval tvůj klid a zasahoval ti do soukromí.”

“A ty můžeš?” Snažil se Ruby odlehčit situaci – zakrýt své rozpaky. Ve skutečnosti chtěl slyšet sobecký důvod. Jakýkoliv. Pak by bylo snažší vrátit se zpátky. Zamknout a zapečetit dveře do svého srdce. Dust ale zrovna odemkl poslední zámek. Možná už dokonce pootevřel. Nesmí mu dovolit otevřít je – spatřit, co je uvnitř.

“Samozřejmě.” Zasmál se mladík a přikývl. Ruby zakroutil hlavou a raději se napil.