kapitola I.

 

Dva studenti seděli na okně dlouhé chodby a sledovali dění na pavlačové zahradě školy. Přesněji. Sledovali dění kolem jednoho ze studentů. Vše, co se ho týkalo, křičelo jedno slovo – idol. Dvě slova. Dokonalý idol. Měl čistě blonďaté vlasy na krátko střižené a výrazný obličej, který by se vyjímal na přední straně časopisu. Dominantou jeho krásné opálené tváře byly šedivé oči a věčný sebevědomý úsměv. Moc dobře znal svou cenu a uvědomoval si obdiv a zájem, které vzbuzoval. Užíval si je – plnými doušky.

„Je prostě dokonalej.“ Povzdechl si student a nenechal si ujít jediný mladíkův pohyb. Jeho přítel zakroutil hlavou.

„Nechápu tě, to chceš vážně patřit do seznamu Přítel na týden v lepším případě Čtrnáct dní, čtrnáct dní!" Zahrál nadšení. 

"Přítel – silný slovo.“ Zabručel.

„Hmmm... ale mají hezký vzpomínky. Nikdo z nich o něm nemluví špatně. Naopak – tvrdí, že se choval úžasně.“ Pokrčil mladík rameny.

„Jo, protože doufaj, že tak se k nim vrátí.“ Seskočil druhý z římsy. ¨Spolužák si povzdechl a ještě se pokochal pohledem na muže svých snů. Pak napodobil přítele a šel za ním do učebny.

 

Černovlasý mladík zahrál šťouch a hrdě zvedl oči ke svému společníkovi. Zničeně si povzdechl. Mladík sledoval jeden z boxů místního clubu. V něm seděla rozesmátá bavící se skupina jejich spolužáků. Podstatné bylo – seděl mezi nimi jeden z jejich spolužáků.

„Hraješ nebo co?“ Nic. „Camerone.“ Přítel sebou cukl. Neměl rád své jméno a už vůbec, když ho jím někdo oslovoval. Všichni mu říkali Ron – nebyl si jistý, zda si tím vlastně pomohl. Uvědomil si, že je na řadě. Omluvil se a naklonil se nad stůl. Hráli kulečník v místním vyhlášeném clubu – tak jako většinu pátků. Ve skutečnosti sem ale nechodil kvůli kulečníku. Byl to oblíbený club jeho Prince na bílém koni.

„Nechápu proč musím chodit s tebou. Stejně celej večer sleduješ Fynna. K tomu mě nepotřebuješ.“ Měl čím dál horší a horší náladu. Přítel se jemně pousmál.

„No tak, musíš přece pomoct zamilovanýmu.“ On se zamračil.

„Zamilovanýmu bych pomohl... jdu.“ Odložil tágo do stojanu a zvedl svou mikinu. Druhý mladík rozšířil oči.

„To nemyslíš vážně. Nemůžem teď...“ Zahrál lehkou ukamenovanost.

„Máš pravdu nemůžeme... já můžu.“ Zdůraznil a skrz návštěvníky clubu se vydal k východu. Tohle vážně nemá zapotřebí. Proč se s tím hlupákem vůbec baví? Hlupákem. Ne. Je to jeho přítel. Jediný přítel. Neodradil ho chlad, hrubost ani nevrlost, která odehnala ostatní. Kdysi k němu přišel na dětském hřišti a snažil se mu vysvětlil, že nemůže na každého vrčet. Že to není hezké chování. Že si tak nenajde kamarády. Dokonale nechápal možná spíš přehlížel skutečnost, že on si ve skutečnosti kamarády najít nechce.

Povzdechl si a otočil se. Jeho přítel ho sledoval nešťastným výrazem. Vypadal jako malé dítě, kterému zrovna někdo sebral oblíbeného plyšového medvěda.

„Tak pojď, došlo mi pití.“ Usmál se a vedl ho k jednomu z barů. Mladík se usmál

“Jsi úžasnej.” Objal ho kolem krku a políbil na tvář. Povídali si, popíjeli a on poočku sledoval svého světlovlasého idola. Očividně něco slavili a všem se jim povedlo úspěšně se opít. Noc se svým tempem blížila k ránu a mladíci se shodli, že je správný čas vyrazit k domovu.

Ron čekal až se přítel vrátí z toalety a dopíjel svůj nápoj. Zarazil se a otočil hlavu vedle sebe. Nezdálo se mu to. Skutečně slyšel jeho hlas. Strnule stál a nejistě sledoval Fynna opírajícího se o bar. Objednával pití. Vycítil pohled a sklonil hlavu. Ron se zadíval do těch jeho krásných šedivých očí.

“Ahoj.” Usmál se mladík. Druhý sebou cukl.

“A-ahoj.” Překvapil sám sebe, když dokázal odpovědět. Fynn se znovu usmál a otočil hlavu k barmanovi. Spíš odtušil částku ze rtů a podal mu peníze. Vrátil se pohledem na mladíka. Prohlížel si jeho “nákup”. Sklonil se k němu.

“Trochu oslavujem.” Ron sebou cukl a otočil k němu hlavu. Celý zrůžovělý se držel za ucho. Fynnův dech byl mnohem horčejší, šepot mnohem sametovější než si představoval. On se usmál nad reakcí.

“Mám narozeniny... měl jsem.” Opravil se. Cameron udiveně zvedl obočí.

“N-narozeniny?” Jak mu mohlo něco takového uniknout? Přemýšlel. Neuniklo. Zapomněl! Uvědomil si zděšeně. Druhý mladík si ho prohlížel.

“Hmm... měl bys mi popřát.” Přerušil myšlenky. Opět sebou cukl a zvedl k němu oči.

“P-Popřát?” Zeptal se nejistě.

“Vždy začínáš větu t-takhle?” Bavil se Fynn. Mladík dokonale zrudl a začal koktat odpověď.

“Je to roztomilý.” Přerušil ho druhý. Pak se na něj starostlivě zadíval.

“Cítíš se dobře? Jsi trochu zarudlý v obličeji... myslím, že máš teplotu.” Vztáhl ruku k jeho čelu.

“Jsem... jsem v pořádku, jen je tu trochu vedro.” Snažil se menší z mladíků.

“To asi ano.” Zamyslel se Fynn. Pak se opilecky usmál.

“Takže?” Ron nechápavě přizvedl obočí.

“Všechno nejlepší, Fynne.” Rozpažil mladík. Srdce druhého se zachvělo. Pomalu vztáhl ruce a přistoupil k němu. Zašeptal přání a něžně se přitulil k hrudníku. Fynn ho spokojeně objal.

“Hmmm... má něco do sebe být oslavenec.” Zašeptal. ´Nejen oslavenec.´ Pomyslel si Cameron a užíval si pevné objetí.

“Na něco jsi zapomněl.” Pohladil Fynn svým šepotem jeho ucho. Mladík se nejistě odtáhl. On se usmál a sklonil se k němu.

“Co by to bylo za přání bez...” Utichl hlas v polibku. Tentokrát se Ron zachvěl celý. Srdce poskočilo a on se přinutil nadechnout. Přivřel oči, když se Fynn po něžném polibku neodtáhl. Místo toho začal hladit jeho rty svými. Jen zlehka – skoro až plaše. Usmál se, když mladík uvolnil rty a pootevřel je v odpovědi. On něco zamumlal, když Fynn prohloubil polibky.

Jen vzdáleně slyšeli mužský hlas. Fynn se nedobrovolně odtáhl – byl odtažen od mladíka. Stále lehce omámený Ron si uvědomil, že vedle nich stojí někdo další. A ten někdo zrovna spílal Fynnovi. Dotyčný sklonil hlavu k němu. Chvíli na něj bezúčelně mluvil.

“Hej.” Položil mu ruku na rameno. Mladík se konečně vzpamatoval. Rozhlédl se a uvědomil si, že jeho princ je pryč. Vrátil se pohledem na narušitele.

“Jsi v pohodě? Omlouvám se... dost toho vypil.” Ron přizvedl obočí. ´To on je důvod proč...´

“Co jsi to ksakru udělal!” Vybouchl a dokonale ho šokoval – tak jako vracejícího se černovlasého mladíka.

“Víš, jak dlouho jsem čekal na... ty... ty pitomej kreténe, kdo se tě prosil o pomoc? Kdo ji vůbec potřeboval!” Ronův přítel nevěřícně sledoval situaci. Nejen, že pro něj byl mladíkův hněv naprostou novinkou ale hlavně. Obrátil ho proti někomu, na koho by se neodvážili křičet ani ti nejstatečnější na škole. Před Cameronem stál idolův nejlepší přítel. Byl Fynnův dokonalý opak. Nepřátelský, tvrdý, chladný ke svému okolí. Jen svým vzhledem vzbuzoval respekt – svým pohledem dokázal všechny dokonale vyděsit. Většina na škole se ho bála a nedovolila si se na něj jen špatně podívat. Snad i proto byl pro místní stejný idol jako Fynn. Byl jako krásný temný princ.

Fynnův přítel si nebyl jistý, zda se má rozčílit nebo se začít smát. Dlouho si nikdo nedovolil zvýšit na něj hlas. A nikdy někdo takový. Prohlížel si mračícího se mladíka. Byl střední štíhlé postavy a jemného obličeje. Rozkošná malá víla. Kolem krásné tváře se neposlušně kroutily odrostlé temně černé vlasy a ještě víc zvýrazňovaly fialkové oči, tak jako jeho půvab. Nedokázal jinak než se pousmát.

“Rád bych ještě chvíli poslouchal tvoje hřejivý slova, ale musím jít. Uvidíme se.” Šel pryč. Ronův přítel přešel k mladíkovi.

“Uvědomuješ si, komu jsi to zrovna vynadal do kreténů?” Zeptal se stále šokovaně. On se zamračil.

“Je mi to jedno... nejradši bych ho...” Rozčiloval se mladík. Druhý přizvedl obočí a dožadoval se vysvětlení.

 

Mladíci seděli na svém oblíbeném místě na okenní římse. Ron se opíral o stěnu a sledoval zahradu. Jeho přítel se věnoval notebooku. Někdo se postavil před něj. Mladík zvedl hlavu. Neskryl své překvapení, když si uvědomil, kdo před ním stojí. Pobaveně se pousmál, bez jediného slova zaklapl počítač a seskočil na zem.

“Kam...” Zmlkl Ron, když k němu otočil hlavu. Skoro až šokovaně sledoval mladíka. Znal ho. Jistěže ho znal. To on... Zamračil se.

“Co ksakru ještě chceš?” On se klidně pousmál.

“Hmm... někam tě pozvat.” Cameron nevěřícně rozšířil oči. Zničení jeho snu bylo málo? Ještě se chce pobavit na jeho účet? Zamračil se ještě víc a svezl se z římsy. Cukl sebou, když se o ni mladík opřel – vedle jeho boků a znemožnil mu tak odejít. Zachvěl se a vyhoupl se zpět.

“C-co to děláš?” Snažil se zakrýt rozpaky.

“Čekám na odpověď.” Tvářil se stále stejně klidně a nad věcí.

“Já... já vůbec nechápu proč si myslíš, že bych s tebou chtěl někam...”

“Hmm... protože jsem stejně úžasnej, pohlednej, zábavnej a sexy jako Fynn.” Řekl pobaveně a dokonale Rona umlčel. Ve skutečnosti měl pravdu. Byl to mladík vysoké pěstěné postavy a krásného obličeje. Jeho součástí byly výrazně zelené oči. Se školou nikdy neměl problémy a tak jako Fynn byl talent snad na všechny sporty. Ale na rozdíl od něj měl v sobě určitou podmanivost, charisma a sílu. ´Zapomněl na nesnesitelnej.´ Pomyslel si mladík a sklonil hlavu.

“Ale nejsi Fynn.” Odstrčil ho a šel rychle pryč.

 

Ron rozhořčeně informoval svého přítele o mladíkově neuvěřitelné drzosti. On lehce pobaveně poslouchal a věnoval se svému obědu.

“Hmm... polovina lidí na týhle škole by dala cokoliv, aby za nimi přišel.” Podotkl. Spolužák se zamračil.

“No, pak patřím do tý druhý poloviny. Nechápu, kde vzal tu drzost...” Zakroutil hlavou. Mladík se pousmál.

“To je snad poprvý, co tě vidím tak rozčílenýho. A to jak jsi ho seřval...” Zasmál se při vzpomínce. Ron ho obdařil pohoršeným pohledem.

“Nechápu, co je na tom tak vtipnýho. Za to může on, je tak... je úplně jiný než Fynn. Ten je...” Povzdechl si zasněně. Přítel zakroutil hlavou a zvedl oči ke spolužákovi, který se k nim postavil.

“Jo?” Změnil se jeho tón v neutrální skoro až chladný. Mladík se trochu nejistě ošil a otočil hlavu k Ronovi.

“Chtěl jsem jen... ty jsi něco proved Dantemu?” Oba udiveně přizvedli obočí.

“Ptal se mě na tebe a co vím, nejen mě.” Vysvětloval. Ron se nechápavě podíval na svého přítele. Ten pokrčil rameny. Mladík se zamračil a vstal.

“Mám hodinu, musím jít.”

 

Došel do zkušebny hereckých tříd – jejich zrovna nacvičovala novou hru na školní představení. Studenti zkoušeli, upravovali a debatovali o různých scénách. Ke konci hodiny jen seděli na okraji podia a domlouvali se, co si mají doma nazkoušet.

Ron se přes učitelovo rameno zadíval na jednoho z diváků v hledišti. Bylo jich jen pár. Obvykle studenti, kteří měli volnou hodinu. Mladík mezi nimi dokonale vynikal. Uvolněně seděl, kotník opřený o koleno druhé nohy a bradu si podpíral rukou. Když si všiml jeho pohledu, zvedl prsty v pozdravu. Ron odvrátil oči a snažil se vnímat učitele. Mozek ale odmítal spolupracovat.

Dante sledoval zkoušku a trpělivě čekal až skončí. Ne, že by ho to zrovna moc bavilo. Co na tom taky mohlo být zábavnýho? Neustále dokola zkoušeli několik určitých scének. Pro diváka nic moc zajímavýho. Nijak mu to ale nevadilo. On sledoval Rona. Pohyby, výrazy tváře, úsměvy. Úsměvy, kdy se koutky zvedly v hřejivém přátelském pohlazení.

Několik posledních dní strávil vyptáváním se po škole. Nejdřív chvíli trvalo než ho podle popisu našel, ale pak se mu poštěstilo a narazil na jednu z jeho spolužaček. Ve skutečnosti chtěl jen vědět jméno a třídu, ale ona se rozpovídala. Způsob jakým o něm mluvila. Pohled, který měla v očích. Vše ještě víc vzbudilo zvědavost a zájem o něj. Snad i proto oslovil pár dalších spolužáků. Mluvili stejným způsobem, se stejným výrazem. Měli ho rádi, byli s ním rádi. Ne, protože by se s ním dobře pařilo, byl extrémně zábavný nebo něco podobného. Bylo prostě příjemné být mu nablízku. Byl malé hřejivé slunéčko. Dokázal úsměvem – pohledem pohladit, utěšit. Prý měl vždy pro každého schovaný úsměv. Jen pro něj ne. Musel ho vážně rozčílit.

Dante se pousmál při vzpomínce a sledoval, jak se studenti rozcházejí. Rozestoupili se a odhalili Rona. Sledoval ho. Nasazený zamračený výraz. Asi to bude přece jen chvíli trvat než i jemu věnuje svůj slavný úsměv. Přemýšlel a vstal. Došel k mladíkovi.

“Zdravím.” Vlastně ho ani nepotřebuje usměvavého, zamračený je snad ještě rozkošnější. Prohlížel si mladíka.

“C-co tu chceš?” Proč jen má ten pocit, že i kdyby Dante neprovedl, co provedl, bude ho tak nesnesitelně rozčilovat?

“Stále čekám na tvou odpověď.” Ron překvapeně přizvedl obočí. Byl si jistý, že dal docela jasnou odpověď. Mladík četl v jeho výrazech.

“Neřekl jsi ne.” Oponoval aniž by druhý stačil něco říct.

“Pak ho říkám teď.” Neváhal Cameron s odpovědí.

“Hmm... proč? Protože se bojíš? Mě? Možná toho, že by se ti to mohlo líbit.” Přemýšlel Dante s úsměvem. Menší z mladíků se zamračil.

“Tak to vůbec není! Nebojím se.” Bránil se rozčíleně.

“Dokaž to.”

“Fajn!” Řekl rázně. Druhý mladík se spokojeně pousmál.

“Fajn.” Zopakoval klidně. Kde bydlíš? Vyzvednu tě. V sedm. Dodal. Ron napsal svou adresu a číslo bytu na vytržený list ze sešitu a podal mu ji.

“Nesnáším nedochvilnost. Jestli přijdeš pozdě, neotevřu.” Neztrácel hlas na důrazu. Se stejnou razancí si to namířil pryč. Na cestě chodbou se zarazil. Zdá se mu to nebo se zrovna nechal vyprovokovat ke schůzce s tím... s tím... vybavil se mu Dantův obličej. Krásné oči. ´Krásné´ Uvědomil si svou vlastní zrádnou myšlenku a rychle si ji vyhnal z hlavy. Fynn má mnohem – mnohem hezčí oči. Nejen oči. Uklidnil se a dokonce se opět začal usmívat.

 

Zamračil se, když se jeho přítel začal upřímně smát. Dokonale tím vyděsil ostatní spolužáky.

“Začíná mě děsit, jak moc se bavíš nad mým utrpením.” Pokáral ho. Mladík se omluvně pousmál a uklidnil se.

“Ale jdi... nemyslím, že bude tak zle. Možná se ti to vážně bude líbit.”

“Pochybuju. Mám chuť škrtit jen když ho vidím.” Řekl zničeně a zabořil se do židle.

“Nechápu, jak Fynn může mít za přítele někoho takového.” Zakroutil hlavou. On se na něj zadíval.

“Zvlaštní, že to říkáš. Podívej se na nás.” Připomněl mu. Ron nonšalantně mávl rukou.

“To je něco úplně jiného.” Zakroutil hlavou.

“Ale možná si mě Fynn všimne, když mě s ním uvidí. Přece jen je to jeho nejlepší přítel.” Přemýšlel. Všiml si přítelovo nesouhlasného pohledu.

“A nekoukej na mě takhle. On přece ví, že se mi líbí Fynn. Je to jakoby se sám nabízel.” Řekl přesvědčivě.

 

Večer se chystal ven. Zadíval se na sebe do zrcadla. Prsty sklepal imaginární smítko. Zamračil se a vyzkoušel si jiné triko. Vrátil se k původnímu. Svlékl si ho. Proč to probůh vlastně řeší? Nechce se mu líbit. Je úplně jedno, co bude mít na sobě. Sáhl pro triko, které jen ze sentimentu ještě nevyhodil. Odhodlaně se vydal ze své ložnice.

 

Cukl sebou, když se ozvalo jednoduché, ne moc hlasité zaklepání. ´Ten nezapře svoje sebevědomí, to si myslí, že čekám za dveřma?´ Pomyslel si mladík pohoršeně. Uvědomil si, že ve skutečnosti vlastně čeká a jeho nálada klesla ještě o stupínek níž. Otevřel a zadíval se na Danteho. Tradičně vypadal dobře. Samozřejmě ne tak dobře jako Fynn.

“Můžem?” Usmál se. Nastoupili do výtahu a větší z mladíku zmáčkl tlačítko. Sklonil hlavu k druhému.

“Sluší ti to.” Ron sebou cukl. ´Měl jsem si vzít to starý triko.´ Poděkoval a doufal, že tváře nejsou tak rudé, jak je cítí.

“Nemusel jsi mě vyzvedávat u bytu. Mohl jsi počkat dole.”

“Co bych to byl za prince na černym koni, kdybych čekal dole?”

“Na černym?” Nechápal mladík. Dante, uvolněně se opírající o stěnu, se pousmál.

“Ten na bílym je přeci Fynn.” Ron přizvedl obočí. Pobaveně přikývl. Mladík ho dovedl ke svému autu. Otevřel mu a sám si pak sedl za volant.

Ron sledoval ulice a chodce za oknem. Otočil hlavu k řidiči. Ve skutečnosti ho svým klidem a lehkostí při řízení překvapil.

“Děje se něco?” Zeptal se mladík, který vycítil pohled. On sebou cukl.

“Ne, já jen... jen jsem se chtěl zeptat, kam vlastně jedeme.” Napadlo ho. Dante zastavil na světllech a otočil k němu hlavu.

“Zamluvil jsem stůl v jedný restauraci.” Ron na něj zaskočeně hleděl. ´Zamluvil stůl?´

“Nejedl jsi nebo ano?” Mladík zakroutil hlavou. Řidič se nepatrně pousmál a opět vyjel.

 

Ron vystoupil a lehce oněměle hleděl na restauraci. Byl připravený na vše, alespoň to si myslel. Byla to malá, růžová, krajková, nadýchaná, rozkošná... bybiččina restaurace. Netušil, že něco takového tu je – tak asi jako většina obyvatel města. Zvedl oči k mladíkovi, který se k němu postavil. Ten si všiml výrazu.

“Hmm... myslel jsem, že se tu budeš cítit dobře.” Pokrčil rameny. Ron vytřeštil oči. Proč by se měl v něčem takovém cítit... dělá si z něj srandu, určitě ano.

“Proč bych se měl zrovna tady...” Netušil jestli se má urazit nebo rozčílit. Rozhodl se pro oboje.

“Pojď a uvidíš.” Chytl ho Dante za ruku a vedl dovnitř. Když vešli, jejich smysly pohladila příjemná vůně. Ron se zastavil mezi dveřmi. Jakoby jimi prošel do jiného světa a ten rychlý, hlučný a zářící nechal někde za sebou. Byl tu zvláštní klid, pohoda a zároveň něco známeho. Cítil se jakoby přišel... domů. Uvědomil si. Beze slova se nechal posadit k jednomu ze stolů a rozhlížel se po hostech. Očividně není sám, kdo se tu tak cítí. Teď chápal Dantova slova. Zvedl k němu oči.

“Omlouvám se, myslel jsem... je to tu tak... měl jsi pravdu.” Řekl nakonec a zvedl oči k servírce, která se k nim postavila. Přizvedl obočí a bez zaváhaní ji určil jako majitelku podniku. Měla nasazený snad ten nejúpřímnější úsměv, jaký kdy viděl. Nedokázal jinak než se začít usmívat také.

“Dante, chlapče. Dlouho jsi tu nebyl. Pojď na mou starou hruď.” Rozpažila. K Ronovu úžasu mladík skutečně vstal a objal ji. Nepůsobil tak chladně a tvrdě jako vždy.

“Ani dneska tě nepřemluvím k jednomu z našich úžasných koláčů?” Dante se pobaveně usmál, zakroutil hlavou a posadil se zpět.

“Mě určitě ne.” Podíval se na Rona. Ten přizvedl obočí. Ví, že má rád sladké? Přemýšlel a otočil hlavu k ženě. S úsměvem si ho prohlížela.

“Možná tvůj krásný společník ano... dobrý den, jsem Rossie.” Podala mu ruku.

“Já jsem Cameron.” Podal jí svou. Žena se usmála.

“Máme ty nejlepší koláče a moučníky, dáš si nějáký, že?”

“Vlastně miluju sladké.” Přiznal se. Rossie se zatvářila spokojeně.

“To mám radost, tenhle tvrdohlavec je neustále odmítá. Vůbec netuší, o co přichází.” Zamračila se na Danteho. Ten si pročítal jídelní lístek.

“Hmm...já ti nějáký vyberu sama, dobře? Obvykle poznám, co má kdo rád.” Řekla sebevědomě. Ron se zatvářil lehce zklamaně.

“Jen jeden?” Uklouzlo mu. Vyvolal pobavený úsměv na tváři svého společníka a šťastný na její.

“Doufám, že jsi ho poznal až teď. Jinak bych ti neodpustila, žes ho nepřivedl dřív.” Otočila hlavu k Dantemu a když přikývl, vzala si jeho objednávku.

“Ty to nech na mně, ano?” Usmála se a šla pryč potom, co si objednal pití.

“Vlastně jsem na něco zapomněl.” Podal mu mladík ruku. On trochu zaskočeně svou. Rozšířil oči, když si ho přes stůl přitáhl a něžně políbil.

“Jsem Dante.” Ron zalapal po dechu a rozechvěle se mu zadíval do očí

“Já-já Cameron.” Uvolnil se, když ho mladík pustil. Sklonil hlavu.

“Patří jí to tu, že?” Když Dante přikývl, pousmál se.

“Chodím sem už hodně dlouho, člověk se tu cítí jako...”

“U milované babičky nebo tetičky, kterou nikdy neměl.” Doplnil ho Ron. Mladík přikývl a zvedl oči k ženě, která se vrátila. Položila na stůl jejich pití a přitáhla si židli. Posadila se.

“Nebudu vás dlouho otravovat. Jen toho prostě musím využít. To je poprvé, co si sem Dante někoho přivedl. Jsem zvědavá.” ´Poprvé?´ Pomyslel si Ron překvapeně.

“Odkud se znáte?” Chtěla vědět.

“No, ze školy... ne, jsem o rok mladší... moc dlouho ne... seznámil nás přítel.” Otočil po několika odpovědích hlavu k mladíkovi. Prosbu v očích.

“To stačí Rossie, děsíš ho. Přivedu ho znovu, dobře?” Žena zahrála provinilý výraz a přikývla. Nechala mladíky o samotě.

“V pořádku?” Ron přikývl a dotkl se květiny na stole. Trochu ho překvapilo, že je živá.

Když jim přinesli večeři, mladík se nadšeně usmál. Dostal velký talíř s kouskem snad od každého koláče, který tam měli. Když si je prohlédl důkladněji, uvědomil si, že mezi nimi není jediný tvarohový.

“Jak věděla...” Zvedl oči k Dantemu. Pokrčil rameny. Nikdo netušil, jak to žena dělá, ale vždy poznala jaký koláč komu chutná.

Ron spokojeně likvidoval obsah svého talíře a dokonce se rozpovídal o své herecké kariéře a školních představeních. Druhý mladík tiše poslouchal, jen občas se na něco zeptal. Když dojedli, ještě chvíli seděli a rozpovídaný Cameron si hrál s květinou na stole. Cukl sebou, když Dante chytl jeho prsty. Zvedl k němu oči.

“Nevím, co ti provedla, ale omlouvám se za ní.” Ron rychle sklonil hlavu k rostlině. Pár lístků bylo nenávratně užmoulaných. Mladík dokonale zrudl a vrátil se pohledem na druhého.

“To jsem... “ Zmlkl a otočil hlavu k Rossie, která mu přinesla papírovou krabičku s uchem. Všimla si provinilého výrazu a pak květiny. Pobaveně se usmála.

“To je v pořádku, stává se to docela často... holky už jsou na to zvyklé.” Promnula láskyplně jeden z lístků mezi prsty.

“Já-já ti příště přinesu novou... moc mě to mrzí.” Schoval mladík ruce v klíně. Žena se pousmála.

“Bude stačit, když znovu přijdeš.” Ron přizvedl obočí. Vážně zrovna navrhl, že znovu přijde? Samozřejmě s ním. Nechodí sám do restaurací. Přikývl a bez zaváhaní si vzal krabičku. Sklonil k ní hlavu.

“Co je to?” Uvědomil si. Rossie se usmála.

“To máš na cestu. Za to, že ti tak chutnalo... mějte se hezky, chlapci. Uvidíme se.” Rozloučila se a šla pryč. On nejistě otočil hlavu ke svému společníkovi. Ten opět jen pokrčil rameny a vstal. Oznámil, že odcházejí.

Opět nastoupili do jeho auta a mladík vyjel. Ron sklonil hlavu ke krabičce na svých stehnech. Pousmál se a prsty kopíroval vyražený emblém restaurace.

 

Rozhlédl se, když Dante zastavil. Udiveně přizvedl obočí. ´Park´ Zadíval se na skromně osvětlené stromy a keře. Za jiných okolností mu park připadal jako nejromantičtější místo ve městě. Ne dnes. Dnes ho děsil. Kvůli němu. Otočil hlavu k Dantemu, který vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Přešel ke kufru svého auta.

Nemohl ho vystát, neměl ho rád a už vůbec ho nepřitahoval ale... Nebyl idolem svých spolužáků pro nic za nic. Kdyby něco zkusil. Obzvlášť tady. Jistě by mu podlehl.

Dante zaklapl kufr. Rozhlédl se. Uvědomil si, že Ron stále sedí v autě. Lehce zaskočeně přešel k jeho okénku. Pousmál se a zlehka otevřel dveře, aby mladíka ještě víc nevyděsil. On sebou přesto cukl a otočil k němu hlavu. Dante si dřepl, chytl drobné prsty. Tentokrát rolovaly ucho krabičky.

“Stalo se něco?” Řekl mírně. Měl sto chutí se začít smát. Jak je možný, že někdo dokáže být tak roztomilý? Ron se mírně zamračil a zakroutil hlavou.

“Ne, já jen... jen... co tu děláme? Nechci... k čemu máš tu deku?!” Řekl zděšeně, když si všiml, že mladík drží složenou kostkovanou deku.

“Hmm... neříkal jsi, že se mě nebojíš?” Natáhl se přes něj k bezpečnostnímu pásu a ten rozepl.

“Nebojím.” Řekl Ron lehce trucovitě.

“Tak pojď.” Sedící ztrápeně zakroutil hlavou. Dante se klidně pousmál a držel ho za ruce.

“Bude se ti to líbit. Slibuju.” Mladík vytřeštil oči. Druhý se tiše zasmál a sklonil hlavu. To nebyla zrovna správná volba slov. Uvědomil si.

“Camerone.” Ron přizvedl obočí. ´Moje jméno... z jeho úst... zní jinak.´ Vystoupil lehce omámeně s Dantovou pomocí. On zamkl auto a vedl ho skrz spící park.

Menší z mladíků si uvědomil, že zamilovaných dvojic kolem ubylo. Dostali se do zapadlejší a temnější části parku. Když jejich nohy opustily bezpečí cesty a namířily si to přímo mezi husté keře, Ronovi vyschlo v krku. Možná mu přece jen neměl tak naivně věřit a následovat ho. Zvedl oči k Dantemu. Přidržoval delší z větví porostu, aby mladíkovi usnadnil průchod. Ron špitl díky a cítil se trochu provinile. Sklonil hlavu ke své krabičce. Proč ji probůh tahá s sebou? Rychle zvedl hlavu, když vrazil do druhého mladíka. Ten k němu otočil hlavu.

“Tady opatrně... jsou tu kořeny.” Ukázal pruhem světla na zem. Ron přizvedl obočí. Odkdy má tu baterku? Přemýšlel a opatrně překročil smotek kořenů. Zarazil se. Zdá se mu to nebo slyší hlasy? Ne. Vážně slyší hlasy. Vykročil a skoro se přizabil o jiný spletenec kořenů. Naštěstí ho Dante stačil chytit.

“V pořádku?” Přidržoval ho. Ron hleděl před sebe.

“Oheň?” Zapomněl dokonale na svůj pád a leknutí, které utrpěl.

Vyšli na menší palouk s planoucím ohništěm. Kolem něj postávalo a sedělo několik lidí. ´Tancují?´ Přemýšlel mladík a oprašoval si oblečení od možných větviček a lístečků. ´Ne. Hrají.´ Uvědomil si. Opravdu stojící byli herci. Jejich pódium bylo ohraničené několika chráněnými loučemi. U ohniště sedělo pár diváků. Převážně na dekách. ´Tak proto.´ Pomyslel si Ron a zvedl oči k Dantemu. Podával mu jeho krabičku. Mladík zděšeně rozšířil oči a vzal si ji. Opatrně otevřel.

“Přežily?” Posvítil mu Dante. Některé byly lehce potlučené ale přežily.

“Co je to? Nikdy jsem neslyšel...” Vykročili k ohni.

“To je záměr, moc lidí o tom neví. Je to něco jako generálka představení pro Letní slavnosti. Letos jsou pojatý jako oslava elementům. Tohle je hra o ohni.” Vysvětloval Dante a zvedl si prst k ústům, když přišli blíž. Tiše rozložili deku a sedli si.

Ron se zájmem sledoval hru a snažil se poznat herce v maskách. Působily přírodně a jednoduše. Představitel ohně měl dřevěnou škrabošku přes oči – její součástí byla bohatá dlouhá hříva – barvami připomínající plameny ohně.

“T-to je Ric Lasair.” Zašeptal Ron a otočil hlavu ke svému společníkovi.

“Je úžasnej.” Křičelo nadšení z jeho hlasu. Obdařil mladíka šťastným úsměvem a otočil hlavu zpět k hercům. Dante na něj chvíli tiše hleděl. ´Jsem v háji.´ Pomyslel si a otočil hlavu k podiu.

 

Herci dohráli a uklonili se. Diváci uznale zatleskali.

“Dante. Bál jsem se, že už nedorazíš.” Překvapil Ric Rona, když se svezl na jejich deku. Ostatní členové souboru zapluli mezi diváky, kteří si sesedali blíž k ohništi.

Herec si sundal škrabošku. Byl to rudovlasý muž, výrazně hnědých očí. On oheň nemusel hrát – měl ho v sobě. Divoký, hravý, silný plamen.

“A nechat si to ujít, to bych si nedovolil.” Podal si s Ricem ruku. Muž se pousmál.

“Ještě aby, je to taky tvoje dítě.” Otočil hlavu k Dantově společnosti.

“Hmmm... myslím, že se odněkud.” Přemýšlel. 

“Jsi Cameron... Cameron Lindo.” Šokoval mladíka ještě. Váhavě přikývl. Muž se usmál.

“Viděl jsem tvé školní představení... jsi výbornej.” Podal mu ruku. Ron si s ním nadšeně potřásl. 

Oba se zabrali do rozhovoru o školním představení a pak o představení pro Letní slavnosti. Ric mu během něj neúmyslně vysvětlil svou poznámku ke hře, kterou zkoušeli. Dantovo dítě. Ve skutečnosti ji pro ně napsal. Obvykle nepsal celé hry, jen básně či krátké příběhy. Temné příběhy, které dokázaly rozechvět srdce. Ricovi se jeho styl vždy líbil a proto mu dal námět a požádal, aby zkusil napsat jejich hru.

“Netušil jsem, že píšeš.” Otočil Ron hlavu k Dantemu.

“Moc lidí o tom neví... což není zas až takový překvapení, vzhledem k jeho vřelé a přátelské povaze.” Rozesmál Ric mladíka a pobaveně se podíval na druhého. Ten se na něj zamračil a vstal.

“Musim si odskočit.” Omluvil se a ztratil v temnotě noci. Ron se zadíval do plamenů.

“Vlastně si nemyslím, že je tak hrozný.” Muž přizvedl obočí a nechal ho mluvit.

“Totiž. Vypadá a na škole má pověst... ale ke mně se chová... totiž nechová...” Otočil hlavu k muži a doufal, že ho pochopil. Ric se pousmál.

“Hmm... potom jsi ho něčím zaujal. Což se povedlo jen pár lidem. Myslim, že bys je spočítal na prstech jedný ruky.”

“Nestál jsem o to.” Zabručel mladík. Ric se na něj překvapeně zadíval a neodolal otázce. Ron zakroutil hlavou a lehce rozpačitě mu vysvětlil svá slova. Herec si lehl s rukama pod hlavou a zadíval se na oblohu.

“Chápu... Fynn je...” Zamyslel se.

“Když přijde do místnosti, jakoby se rozzářila a všechny pohledy se otočí k němu.” Pousmál se jemně. Cukl sebou. Nad něj se postavil Dante.

“Na druhou stranu Dante...” Řekl rychle a rozesmál oba mladíky. Posadil se. Jeho přítel si sedl zpět.

“Hmm... nějak mi vyhládlo. Vzal jste někdo něco k jídlu?!” Zvýšil hlas, aby ho slyšeli i ostatní.

“Pokud myslíš tekutou stravu, pak ano.” Odpověděl jeden z herců a rozesmál ostatní. Ric si povzdechl.

“Poslíčka bych asi vyděsil k smrti, co?” Zvedl oči k Dantemu, pak překvapeně otočil hlavu ke Cameronovi. Podával mu svou krabičku plnou koláčů. Ric se usmál.

“Neuvěřitelný... můžu si ho nechat?” Objal mladíka kolem ramen a otočil hlavu ke svému příteli. Ten se pobaveně pousmál. Ric se spokojeně pustil do koláčů. Ron si zkoušel masku.

“Je úžasná.” Zatřepal s hlavou. Nejistě zvedl oči k herci. Oznámil mu, že je jeho.

“Mám ještě dvě... můj bože, jsou výborný.” Přečetl si název restaurace.

 

Ron se rozvalil na své posteli a zadíval se do stropu. Byl neuvěřitelně unavený ale stejně tak spokojený. Ještě dlouho seděli a povídali si. Někteří se lehce opili, tak jako Ric a všechny pak bavil historkami z představeních. Ric. Nikdy by nevěřil, že se s ním seznámí. Otočil hlavu k masce položené na nočním stolku. Lehl si na bok. A Dante. Zavřel oči. Dante. Usnul s jemným úsměvem na tváři.

Ráno se vzbudil. Vyprostil ruku z pod peřiny a poslepu hledal na nočním stolku. Něco zabručel a zvedl se na loktech. Začal hledal v posteli. Z pod polštáře vytáhl telefon. Rychle si sedl, když si přečetl čas. To snad ne, zaspal. Za to může ten... ten... a to ho skoro začínal mít rád. Rád? Nesmysl. Skoro mu přestával vadit.

 

Jeho přítel mu dal kopii poznámek z hodin, během kterých měl Ron ještě hlubokou noc. Tázavě se na něj podíval.

“Zaspal jsem.” Zamračil se mladík a poděkoval.

“Dlouhá noc?” Usmál se spolužák. Ron se ještě víc zamračil a zachumlal se do svého saka. Připustil, že trochu.

“A? Líbilo se?” On neodpověděl a zvedl oči k procházející dvojici. Mladíci seděli na velké pavlačovité zahradě a věnovali se obědu. Ron přemýšlel, zda to není jen špatný žert, když se pár zastavil vedle nich. Zadíval se na mladíka. Jeho oči, tvář – celý postoj mluvil o chladném nezájmu.

“Díky, už mám kopii od Fynna.” Cameron cítil lehké zadostiučinění. Očividně nebyl jediný, kdo zaspal.

“Možná mu něco uteklo, nikdy nevíš.” Snažila se dívka a vrazila mu poznámky. Dantův tvrdý výraz se neměnil.

“Fajn, měj se.” Chtěl odejít. Spolužačka ho chytla za paži.

“Počkej. Mohl bys mi poděkovat.” Usmála se. Třeba u večeře. Dodala hravě. Mladík se jí zadíval do očí.

“To bych mohl.” Vyvolal zamračený výraz na Ronově tváři.

“Ale o nic jsem se tě neprosil. Přišlas sama. Nic ti nedlužím.” Šel pryč. Ona se za ním vztekle zadívala. Otočila hlavu k mladíkům. Vrátili se ke svému obědu a tvářili se, že jim naprosto vše uniklo. Zamračila se a šla pryč. Ron překvapila jeho spokojenost nad scénou, kterou pár předvedl.