kapitola I.
Možná nejsem ten pravej.
Možná ani neni ten pravej čas, ale chci ti něco říct.
Něco, co ve mně spí už dlouho.
Něco, co je mezi námi.
Drobný výboje elektrizující vzduchem. Jemný neviditelný pavučiny.
Dotýkají se míst.
Citlivých míst a něco probouzejí. Jemný neviditelný pavučiny.
Cejtim je, když tě vydim procházet pod korunama stromů.
Když zachytim tvůj modrej pohled.
Když zachytim tvoji vůni.
Když se lesem rozeznívá tvůj smích. Veselej srdečnej smích. Jako malý zvonky.
A tvůj hlas. Něžnej kouzelnej hlas. Jako prvrrrní kapky deště dopadající na vodní hladinu. Na rozevřené květy. Ještě než přijde déšť.
Nejradši bych se zabořil do zlatý záplavy hladící tvoje ramena. Vdechl jejich vůni. Cejtil jejich hebkost. Zavidim jim. Jednomu každýmu z nich. Že se můžou dotýkat tvý jemný kůže. Tvých štíhlých ramen, krku. Dokonalé tváře.
Nejsem si jistej, jak dlouho už to trvá. Ani kdy přesně jsem si všim. Že můj hlad je jinej. Silnější. Intenzivnější. Bolestnější. Jakoby uvrrrnitř zažehnul jiskru a ta mě postupně spalovala. Zevrrrnitř. A sílila. Pokaždý. Když tě vidim. Pokaždý. Když na tebe myslim. Pokaždý. Když o tobě snim.
Nechtěl jsem to tak. Bojoval jsem s tim. I v den, kdy na tebe v lese narazila vlčí smečka. Jeho smečka. Nejsilnějšího alfa samce v okolí. Všichni se ho báli. Velkýho bílýho vlka. Napadlo mě... dobře. Bude konec tý bolesti. Bude konec těm divnejm pocitům. Umlčí to ten hlad. Jenže hlad byl silnější. Přinutil mě všechny je zabít. Když tě neslyšně obklíčili a ty sis ani nevšim. Beztarostně si proplouval lesem a neslyšel vlčí vrrrčení. Jejich bolestné kňučení. Jejich smrt.
A hlad sílil. Pokaždý, když ses octnul v nebezpečí, a já cejtil tu neutišitelnou touhu chránit tě. Hlídat. Z povzdálí sledovat. Jako tvůj temnej stín. Samozvanej ochránce.
Nechtěl jsem, abysis někdy všimnul. Oči jsou prej brány do duše a já nechtěl, abys v těch mejch viděl, co je v mý. Temný hladový duši.
Nikdy jsem nebyl zářivej hrdina. Nikdy jsem nechtěl bejt. Vždycky jsem byl spíš na druhý straně, ale pak do mý kopky zasvítil paprsek. Něžný, jemný světlo, který mě k sobě přitáhlo a začarovalo. Pohladilo. A já... netvrdim, že to co dělám, je hrdinský. Ne. Hrdinství vychází z ušlechtilýho srdce. To moje neni ušlechtilý. Ne. Je sobecký a temný. Touží po věcech, který bych s tebou chtěl... Ne. Neni to hrdinství, ale jakoby najednou můj život dostal smysl. Nikdy jsem si nevšim, že do tý doby vlastně žádnej neměl.
Ne. Nikdy jsem nechtěl, abysis všimnul. Proč taky? Vyděsilo by tě to k smrti, ale já to potřebuju říct. Nahlas a všechno. To. Jak moc mi chybíš, když jsem bez tebe. To. Jak moc tě potřebuju. Víc než cokoliv na světě. To. Jak moc tě chci. Víc než co jsem kdy chtěl. To. Jak moc tě miluju. Víc než kohokoliv v životě.
Proto tady teď sedím. Každou noc. Sám v temnotě noci. Jen já a on. Bílý zářící měsíc. Tam vysoko na nebi a já. Mu teskně žaluju.
Vlk.
