kapitola I.
Kdysi dávno. Nikdo si nebyl jistý, jak moc dávno, vládl zemi Ahura Mazda. Mocný nesmrtelný vládce. Bůh. Za jeho vlády byla na zemi rovnováha. Mezi dobrem a zlem. Světlem a Temnotou. Jenže těm, kteří stáli na straně Světla, se rovnováha nelíbila. Byli si jistí, že pro Temnotu není na zemi místo. Stejně tak si byli jistí, že jejich bůh je jiného názoru.
Nejmocnější z urozených hlav se začaly radit a plánovat jak svrhnout boha. Jak zradit boha. Vlákat ho do pasti. Samozřejmě. Nedokázali ho zabít a proto ho spoutali, zavřeli a zahodili klíče. Pomyslné klíče. Ve skutečnosti použili dlouhé měsíce připravovaná magická kouzla, zámky a pečetě.
Pak. Zničili, spálili a zakryli všechny důkazy o své zradě, a lid si myslel, že je jejich bůh jednoduše zradil, opustil a nechal jejich osudu. Jak byli vděční svým pánům, kteří bohatě vyzbrojení s armádou za zády vyrazily na temnou stranu jejich země. Bez slitování zabíjeli, plenily a vyháněli ty, které nedokázali porazit. Oslepení dalším a dalším vítězstvím neviděli, že za jejich světlem se rozlévá temnota. Mocnější, děsivější a hrozivější než ta, kterou doposud poznali.
Malá skupina vojáků se zadívala na o něco menší skupinu démonů. Možná jich bylo míň, na druhou stranu byli větší a děsivější. Obzvlášť jeden z nich. Obrovský, mohutný démon v temném brnění. V ruce držel neskutečně velký štít a o ramena si opíral obrovský meč. Muže děsilo s jakou lehkostí.
Jeden s vojáků, krčící se za skalou, otočil hlavu.
„Mohli bychom je obejít.“ Navrhl. Muž klečící vedle něj se na něj podíval. Byl to vysoký, štíhlý muž, zahalený ve tmavém lehkém brnění. Mělo vysoké ze předu kovové boty přesahující kolena. Rukavice stejného stylu – obě dosahovaly až k rameni, ale jedna byla mohutnější. Horní polovinu těla měl muž zakrytou zdobeným kabátkem, přepásaným silným páskem. Vzadu byl kabátek dlouhý až po kolena, zapínání na straně – několik tenkých pásků. Límec a ramena kabátku byla pokovaná, propojená s rukavicemi. Stejně tak s hlubokou zdobenou kapucí, kterou měl muž nasazenou. Dolní polovinu obličeje – ústa, větší část nosu a tváře měl zakryté ochrannou zdobenou maskou. Navazovala na vysoký stojáček, který muži sahal až někam do vlasů.
On se zamračil a otočil hlavu zpět k démonům.
„Nevidim důvod.“ Pohnul se. Jeho muži ho bez nadšení následovali. Skrytí ve vysoké trávě a křoví.
Velitel sáhl k meči a pohledem sledoval největšího z démonů.
„Až bude mrtvej, zaútočte.“ Zavelel a kradmou chůzí pokračoval blíž k nepřátelům. Vojáci se po sobě rozhlédli. Nepochybují o něm, ale ten démon je vážně veliký. Jeho meč a štít také. K tomu to brnění. Jak ho chce... vytřeštili oči.
Démoni zařvali a kolos stojící mezi nimi máchl svým mečem. Muž obratně uskočil před jeho úderem a dostal se mu tak do zad. Než se mohutný tvor stačil otočit, zasadil mu několik ran mířených mezi spoje brnění. Démon děsivě zařval a zaklonil se bolestí. Ve stejnou chvíli voják znovu sekl. Odpudivá hlava prolétla vzduchem – ústa stále roztažená řevem. Vojáci s křikem vyrazili. Démoni také. Neměli šanci. Ne, když muže vedl on.
Cestovatelé se uvolněně zadívali na kamennou pevnost. Velká brána se před nimi otevřela a oni vešli dovnitř, za nimi povoz se zásobami. Mezi strážci, kteří je radostně vítali, stál jeden v rouchu mágů. Mladý, drobnější než vojáci kolem. S úsměvem přešel k veliteli a objal ho.
„Něco jsem objevil, musím ti to ukázat.“ Vyhrkl nadšeně a táhl ho pryč.
„Musí to být...“
„Ano, hned.“ Přerušil ho a jeho nadšení – možná spíš rozrušenost byla silnější a silnější. Muž si povzdechl. Doufal, že se umyje, zalehne do postele a minimálně týden bude spát. Možná líp – prostě jenom zalehne a týden bude spát. No, zdá se, že ne. Následoval čaroděje.
Dovedl ho do sklepení. Kolem prázdných sklípků na víno a zásoby až ke sklepu plnému starých svitků a knih. Muž se neochotně rozhlédl. Tohle přece už objevili dávno. Otočil hlavu ke svému příteli. Ten si všiml výrazu a usmál se.
„Podívej.“ Rozložil starou částečně potrhanou mapu a poklepal prstem. Voják se naklonil blíž.
„Co mám vidět?“ Mág ho pokáral pohledem.
„Tahle mísnost. Není tam. Nebo je, ale jenom jako chodba, která pokračuje dolů.“ On nechápavě pokrčil rameny, způsobem co má být. Čaroděj si povzdechl a prstem kopíroval kresbu.
„Na všech zbylých mapách to není. Tuhle jsem našel jen náhodou. Byla v jedné z knih.“ Kývl hlavou ke štosu svazků.
„Někdo se očividně moc snažil schovat to, co je pod námi.“ Řekl významně.
„Hm. To je divný, ale může tam bejt cokoliv.“ Prohlížel si mapu. Mág zakroutil hlavou.
„Tohle místo bývalo studnicí vědomostí a magie. Mohlo by tam být něco cenného. Možná kouzelné svitky nebo nějaká magická zbraň, která by nám mohla pomoct.“ Usmál se. Muž k němu zvedl oči. Povzdechl si.
„Fajn. Pošlu sem pár vojáků. Ať ti to otevřou.“ Potěšil přítele. On se zatvářil nadšeně a objal ho. Voják ho zničeně objal zpět. Miloval ho. Jako přítel může přítele milovat. Byl... jiný než ostatní. Většina ho na první pohled odsoudila, zaškatulkovala do přihrádky slaboch, ale on je v boji rychle přesvědčil, že tomu tak není. Nebyl slaboch. Ne. Byl velice chytrý, vzdělaný ale hlavně mocný čaroděj. Už mnohokrát jeho i jeho muže vytáhl ze spárů smrti nebo alespoň vážného zranění, a on si ho za to vážil. Nejen zato a nejen vážil. Miloval ho. Jako přítel může přítele milovat.
Čistě umytý a oholený ležel v posteli a odpočíval. Doufal, že po čtrnáctidenním pochodu usne jako špalek, ale opak byl pravdou. Ve skutečnosti už dlouhou dobu nemohl spát. Několik let. Spal jen krátce a k tomu nijak zvlášť tvrdě. Dnešek nebyl vyjímkou.
Povzdechl si a posadil se, když někdo zaklepal a bez vyzvání vešel. Byl to jeho přítel. Víc nadšeně se snad nemohl tvářit. Rychle k němu přispěchal a snažil se ho vytáhnout z postele.
„Brzdi, stalo se něco?“ Zabalil voják své nahé tělo do deky. Mág jemně zrůžověl, ale pak zakroutil hlavou, jakoby v duchu sám sebe napomínal.
„Tohle musíš vidět.“ Táhl ho ke dveřím. Muž se zamračil.
„Můžu se aspoň...“ Zmlkl a pokývnutím pozdravil procházející hlídku. Povzdechl si a bez protestů přítele následoval. S dekou kolem pasu a chladný kamenem pod chodidly.
Prošli nově probouraným otvorem a po loučemi osvětlených schodech pokračovali hlouběji pod pevnost.
„Co tu je?“ Rozhlížel se voják. Čaroděj opět zakroutil hlavou, jakoby sám sebe chtěl o něčem přesvědčit. Něčem neuvěřitelném. O něčem šíleně neuvěřitelném.
Sestoupili po schodech a pokračovali nepříjemně úzkou chodbou. Voják si zlehka zakryl pusu i nos. Vzduch kolem byl zatuchlý, vlhký a... zvláštně... netušil, co ale bylo to stejně nepříjemné jako vše kolem. Chladné zdi, zavřené cely s mřížemi a osvětlená místnost na konci tunelu. U ní stáli vojáci a nakukovali dovnitř.
Konečně stanuli v otevřených dveřích. Rozhlédl se po místnosti. Oči se šokovaně zastavily a mozek se snažil pochopit, co se to děje. Proti němu, připoutaný ke kamenné zdi, seděl muž. Což by nebylo tak zvláštní – vzhledem k tomu, že vše kolem působilo jako vězení. Mnohem děsivější bylo, že žil. Žil. Silné slovo. Vypadal živě. Jeho tělo, jeho vlasy... ne, je to socha, nebo ne? Přešel blíž a vyslovil svou doměnku nahlas. Mág ho následoval a dřepl si.
„To jsem si taky myslel, ale...“ Dotkl se vězňovy špinavé paže. Jakoby na sobě měla jemný skořápkovitý povrch, který po doteku popraskal a odpadl. Pod ním byla kůže – lidská, živá kůže. Voják se jemně zachvěl a přešel blíž.
„Je živej?“ Nedokázal pochopit. Nedokázal uvěřit. Nedokázal říct víc. Dřepl si před sedícího a zadíval se do jeho špinavého obličeje. Pomalu vztáhl ruku a dotkl se tváře. Její povrch popraskal a začal opadávat. Oba vstali a vojáci za jejich zády zadrželi dech.
„Myslím... myslím, že vážně žije. Asi kouzlo nebo já... nevím, ale vypadá živě, nebo ne?“ Ujišťoval se čaroděj. Na jeho vkus zbytečně živě. Přikývl velitel a prohlížel si muže. Navíc překvapivě v kondici – vzhledem k tomu, jak dlouho tu musí bejt zavřenej. Přemýšlel. To přece... nemůže být pravda. Někdo si z něj prostě udělal dobrej den. Jinak to přece není možný. Dotkl se okovů. Ne. Jsou staré, zarezlé a lidská ruka se jich naposledy dotkla hodně dávno. Uvědomil si.
„Odpoutáme ho.“ Poručil a snažil se uvolnit pouta.
„K sakru, potřebujem je něčim rozbít.“ Rozhlédl se a vojáci přispěchali na pomoc.
„Počkej. Nejsem si jistý, zda bychom to měli dělat. Myslím, že to kvůli němu všechny ty tajnosti. To je podezřelé nebo ne?“ Chytl ho mág za paži. Vojáci zpozorněli a jejich velitel s nimi. Zamračil se. Pravda. Ty největší – nejmocnější mágové ho zamkli tady dole, zahodili klíče a... co zahodili klíče, zazdili ho a dali si dost velkou práci se zničením všech důkazů. To je zatraceně podezřelý. Prohlížel si muže.
„Fajn, tak ho zkusíme probrat a zeptáme se.“ Dřepl si k muži a zatřásl s ním. Tenký křehký povrch začal okamžitě opadávat. Muž se neprobral. Voják si hlasitě povzdechl.
„Zatraceně. Je mi zima, jsem unavenej a chci se aspoň tvářit, že spim. Odnesem ho nahoru a znova spoutáme, hm?“ Sklonil hlavu k příteli. On váhavě přikývl. Muž s ním a vojáci udělali, jak řekl. Vězeň se neprobral. Ani druhý den a ani následující.
Velitel seděl na dřevěné stoličce a sledoval ležícího. Byla noc a pevnost spala zaslouženým spánkem. On ne, tak se rozhodl, že ho bude hlídat. Možná spíš, že bude hlídat, kdyby se probral. Moc nadějně to nevypadalo. Cizinec ležel klidně a tiše – téměř jakoby byl mrtvý, nebo možná nějakým kouzlem zamčený v jediném okamžiku mezi nádechy. Navždy. Nebo možná ne. Vstal voják. Hned potom, co se vězeň v šokovaném nádechu posadil. Zhluboka oddechoval, hlavu skloněnou – nevnímaje své okolí. Stojící muž se zamračil a přešel blíž.
„Hej.“ Zeptal se opatrně. Sedící rychle zvedl hlavu. Oči bílé – bez panenek. Jemně zářily. Voják zaváhal a místností zaduněl hlas sedícího.
„Kde to jsem? Kdo jsi. Proč...“ Změnila se slova v bolestný sten a on se dotkl hrudníku. Bílé, děsivé jizvy, která se na něm táhla. Unaveně se nadechl a přizvedl ruce s pouty. Zadíval se na ně. Byla připoutána ke zdi dlouhým silným řetězem. Zamračil se a znovu zvedl hlavu. Jeho oči byly modré, jako moře pod jasným nebem. Ze špinavého, unaveného obličeje doslova zářily.
„Jak dlouho?“ Zachraptěl. Voják zakroutil hlavou, že netuší. Muž se znovu zamračil a sklonil hlavu k okovům.
„Potom nemáš tušení, kdo jsem.“ Zašeptal. Druhý se posadil.
„A kdo jsi?“ Chtěl vědět. Vězeň zvedl hlavu. Nadechl se v odpovědi, ale jeho slova přerušil jiný hlas.
„Můj bože.“ Zašeptal čaroděj a nevěřícně ho sledoval. Otočil hlavu k příteli.
„On... on... on...“ Nedokázal ukočírovat myšlenky. Přešel blíž a pohledem sledoval cizince. On jeho.
„Čaroděj.“ Usoudil znovu. Mág hodil rychlý pohled po svém příteli a pak přikývl.
„Jmenuji se Morton. Jsem členem magického řádu.“ Uklonil se jemně. Muž si ho prohlížel. Vrátil se pohledem na jeho přítele.
„Co chcete?“ On pokrčil rameny.
„V první řadě bys nám moh říct, kdo jsi a proč jsi byl tam dole. V druhý. Jak je ksarku možný, že jsi furt naživu.“ Navrhl tvrdě. Cizinec se zamyslel nad jeho slovy.
„Můžete mi říkat Asha. Jsem... byl jsem u toho, když ho zradili, spoutali a...“ Zamračil se a zmlkl. Oni dva se na sebe podívali. Morton se váhavě zeptal.
„Ho?“ Muž k němu zvedl oči a ironicky se pousmál.
„Kam zmizel váš bůh?“ Oba se zamračili. Mág o něco víc.
„Odešel. Nikdo neví proč a pak se začali objevovat démoni. Mocnější a děsivější než kdy dřív. Z počátku je prý lidi dokázali zahnat, ale pak...“ Zakroutil hlavou.
„Teď se prostě snažíme přežít do druhýho dne. Démoni jsou... jsou všude a on s tim nic nedělá. Jestli vůbec ještě existuje.“ Doplnil ho přítel. Muž se znovu ironicky pousmál.
„To vám řekli, hm? Kdo vám teď vládne?“ Chtěl vědět. Přes dobu strávenou tam dole, přes očividnou únavu, přes bolest v očích, která se nevyrovnala ničemu, co viděli, mluvil hrdě a jistě. Opět se na sebe podívali. Voják pokrčil rameny.
„V našem čele stojí císař Clement III.“ Asha se nad jeho slovy opět zamyslel. Tiše – téměř neslyšně zopakoval jméno. Pak k nim opět zvedl oči.
„Znal jsem rytíře Clementa. Stál v jejich čele.“ Překvapil je. Muž se zamračil a zakroutil hlavou.
„O čem to ksakru furt mluvíš?“ Zavrčel.
„... podle jeho slov je Ahura Mazda varoval, že pokud naruší rovnováhu, vyvolájí zkázu vlastního rodu. Chtěli po něm, aby vyhladil démony, ale on odmítl. Tak ho jeho nejbližší... v čelem s Clementem, vlákali do pasti a spoutali magií. A pak vyrazili na démony a nechali ho, aby vše sledoval. Aby viděl pád temné říše a vzestup světla. Když zabili či vyhnali většinu z démonů, zavřeli ho do magické cely a zničili všechny důkazy o jejich zradě.“ Ukončil Morton své vyprávění a velký sál vybuchl debatou. Staří mágové – členové magické rady, císařští rytíři i rádci. Všichni hučeli, jaká je to nehoráznost a drzost. Co je to za špatné žerty.
Starší mohutný muž, sedící ve zdobeném křesle, mlčel. Stáhl si z hlavy korunu a opřel se. Rozhlédl.
„Zmizte! Všichni! Hned!“ Sál okamžitě ztichl a na muži stanuly desítky váhavých pohledů.
„Hned!“ Zopakoval tvrdě.
Morton se nejistě podíval na svého přítele. Ten pokrčil rameny a zvedl je opět k císaři. Když se sál vyprázdnil, muž zavřel oči a zhluboka si povzdechl.
„Vyvolají zkázu vlastního rodu.“ Zašeptal. Znovu si povzdechl a pak otevřel oči.
„Ví kde ho hledat?“ Šokoval je. Velitel se zamračil.
„Je to pravda?“ Nedokázal uvěřit. Jeho pán jemně pokýval hlavou, oči plné viny.
„Netušili, co dělají. Co tím způsobí. Sobě i těm, které milovali. Kteří milovali je.“ Povzdechl si a najednou působil starý a slabý.
„V jejich čele stál skutečně Clement. Můj pra pra pra... nevím kolikátý předek. Bojovali pod záštitou Světla, ale jejich skutky takové nebyly. Jejich hněv, nenávist, bezcitnost s jakou napadali démony... to, co provedli svému bohovi. Možná démony porazili, ale za příšerně vysokou cenu.“ Zakroutil hlavou.
„Jakou cenu?“ Zamračil se voják. Ani trochu se mu nelíbilo, co zrovna poslouchá.
„Pokud bojuješ s monstry... musíš si dát pozor, aby se z tebe nestalo stejné monstrum. Horší.“ Dodal šepotem. Dva muži zaváhali.
„To oni?“ Zeptal se Morton. Císař opět pokýval hlavou.
„Svými skutky krmili temnotu. Tu kolem ale i tu ve svých srdcích až nezbylo nic jiného. Démoni opět povstali, mocnější než kdy dřív. Světlo obrácené na temnotu je tak nějak děsivější, zvrácenější než sama temnota.“ Zachvěl se jemně.
„Co se stalo pak?“ Zeptal se voják, přestože tušil. Císař k němu zvedl oči. Příkývl, jakoby četl myšlenky. On se zamračil.
„Otočili se proti svým... kdo to ale řekl tobě?“ Nechápal.
„Zničili všechny důkazy a navzájem si přísahali, že nikdo z nich tajemství neprozradí. Ale samotný Clement svůj slib porušil. Přiznal se své družce. Neřekl, co přesně mu provedli, ani kde ho zavřeli. Jen se prořekl opojený oslavami nad vítězstvím. Ještě než jeho srdce pohltila temnota. Ona to pak vyprávěla synovi. Snad aby ulevila své bolesti, svědomí nebo protože doufala, že v tom je přece jen nějaká naděje.“
„Hledal ho někdo někdy?“ Zeptal se Morton tiše. Císař zakroutil hlavou.
„Nevím, ale pochybuji. Netušili kde.“ Zvedl oči k vojákovi. On se zamračil.
„Tak kdo je ksakru Asha?“
„Možná někdo, kdo nesouhlasil... možná jeden z démonu, nebo někdo zpřízněný s Ahurou. Netuším. Nevíme, co se tehdy přesně stalo. Představte si, jak mocná kouzla museli použít, aby spoutali boha. Jak mocní museli být oni.“ Dva muži se zamračili. A oni teď stojí na druhé straně.
„Co máme dělat?“ Zeptal se voják. Clement III. k němu zvedl oči.
„Musíte ho najít.“
„Chceš ho pustit?!“ Postavili se oba šokovaně. Císař přikývl.
„Je naše jediná naděje.“ Morton zakroutil hlavou.
„Někdo, koho jsme zradili? Spoutali na bůhví jak dlouho? Nejsem si jistý, zda je to dobrý nápad.“ Zvedl váhavě oči k příteli. On souhlasně přikývl.
„Mám stejnej názor.“ Císař si povzdechl.
„Máme snad na výběr? Prohráváme, Conalle. Pokud se hodně rychle něco nestane, lidský národ padne.“ Conall se zamračil. Ne. Lidský národ už dávno padl a teď se dost neúspěšně snaží zvednout, nebo možná spíš prostě jen nepadnout ještě níž. Hloubš. Ale proto se přece neuchýlí k šílenostem. Jako je ta probouzet zrazenýho, jistě dost naštvanýho boha z dávných časů.
„Co když nebude schopnej nic udělat? Nebo se postaví na jejich stranu?“ Císařova tvář se projasnila a on se dokonce pousmál.
„Pak bude náš konec skutečně rychlý.“ A jim to znělo zbytečně uvolněně. Voják se zamračil a zkřížil ruce na prsou.
„Chceš s nim mluvit?“ Clement III. téměř nadskočil. Polekaně k nim zvedl oči. Byly plné viny a strachu.
Asha stojící u okna sledoval temnou krajinu. Přes ramena měl přehozenou deku, ruce stále spoutané. Nadechl se a zavřel oči. Stále tam je. Cítí ho. Jistěže je, hm? Je nesmrtelný. Dokázali ho oslabit, spoutat ale víc nedokázali. Ne. Dokázali ho zranit. Hlouběji a bolestněji než by dokázala jakákoliv lidská zbraň.
Otočil se, když zacvakal zámek, a otevřely se dveře. V nich stál vysoký hnědovlasý muž. Štíhlou pevnou postavu zušlechtěnou válkou a bojem. Vlasy měl krátce střižené, na tvářích několika-denní strniště. Conall – nejvyšší velitel císařských vojsk. Možná ne oficiálně nejvyšší ale jistě ten, kterého vojáci i lidé nejvíc respektovali a následovali. Přešel k němu.
Asha přizvedl obočí, když mu začal odepínat pouta. Sundal je a zahodil.
„Byl jsi jeden z těch, co ho zradili?“ Překvapil muže. On sklonil hlavu.
„Na tom nesejde. Jsem stejně vinen jako oni. Měl jsem to vidět. Temnotu která se jim už tehdy rozlévala v srdcích.“ Promnul si zápěstí. Jemně se pousmál. Byla najednou neskutečně lehká. Conall se na něj zadíval.
„Proto tě zavřeli tam dole? Byl jsi proti?“ Asha zvedl modré oči k temně šedivým. Byla v nich síla, odhodlání a světlo. Silný plápolající plamen hrdiny.
„Ještě stále jsi mi neřekl, jak se jmenuješ.“ Ignoroval otázku. Conall se zamračil a odstoupil. Jemně se uklonil a představil.
„Připravili jsme ti koupel a čisté oblečení. Budu chtít co nejdřív vyrazit.“ Upozornil ho. Mužův výraz se změnil v nejistý.
„Najít ho a vysvobodit. Víš, kde je, nebo ne?“ Vysvětlil druhý. Ashův pohled se jemně zachvěl.
„To ano, ale... najdu ho.“ Řekl nakonec. Conall si ho chvíli prohlížel, zamračil se a pobídlo ho.
„Pojď se mnou.“ Vykročil ke dveřím. Asha ho následoval. Ještě stále unavený lehce klopýtl. Voják ho rychle zachytil a přidržel. Přizvedl obočí, když ho muž rukou objal kolem pasu a obličej schoval v ohybu ramene. Byli podobně vysocí i stavění.
„Dovol mi takhle zůstat... alespoň na chvíli.“ Vydechl. Conall nejistě stál a čekal. Cítil, jak muž svírá jeho košili na zádech, pevnost jeho těla, jeho... slzy na krku. Zamračil se a vztáhl ruce. Překvapil Ashu pevným objetím. On uvolněně vydechl a objal ho zpět. Téměř křečovitě, ale jemu to nevadilo. Chápal proč. Každý. I ten nejtvrdší voják by po letech strávených tam dole. V samotě. Bez světla. Chtěl cítit teplo lidského doteku. Třeba i úplného cizince. Někoho, koho zrovna potkal.
Voják došel do svého pokoje. Na jeho posteli seděl Morton a čekal na něj.
„Měl byses připravovat na cestu.“ Upozornil ho Conall a přešel ke džbánu, nalil si a napil se. Čaroděj se zamračil a vstal. Přešel k němu a chytl se jeho pasu. Čelem se mu opřel o záda.
„Já vím, ale mám hrozný pocit... viny. Kvůli němu. Kvůli oběma.“ Zašeptal. Muž se otočil a objal ho kolem ramen. Morton zvedl hlavu.
„Smím dnes zůstat u tebe?“ On si povzdechl a jemně přikývl. Mág se uvolněně usmál a přitulil se. Conall ho mlčky držel. Potřeba cítit teplo lidského doteku, hm? Vzpomněl si na muže, kterého před chvílí držel v náruči. Zamračil se a přizvedl si půvabný obličej.
„Půjdeme spát.“ Morton se pousmál.
„Spát?“ Zvedl tázavě obočí. Conall napodopil výraz a sklonil se k měkkým rtům. Tím dal tichou odpověď. Čaroděj spokojeně vydechl a stáhl ho níž k sobě. Spali spolu už několikrát. Víc než jen nekolikrát. Nebyla v tom láska, ale prostě jen potřeba. Potřeba člověka obklopeného temnotou a násilím. Potřeba cítit něhu a laskavý dotek. Alespoň na chvíli zapomenout.
Conall chytl paži kolem svého hrudníku a opatrně vstal. Otočil hlavu, Morton se spokojeně zachumlal pod přirkývku a spal dál. Muž se usmál a natáhl si kalhoty. Nazul se do vyšších kožených bot a přes ramena si natáhl košili.
Tiše procházel temnými chodbami a zdravil hlídky, které potkával. Došel do kruhového sálu. Netušil k čemu sloužil mágům - možná také k tréningu, jako nyní slouží jim. Nebyla zde kamenná podlaha ale písčitá. U jedné ze zdí byly stojany s různými typy zbraní. Před nimi... přizvedl obočí. Stál Asha a prohlížel si je.
„Neměl bys... no, tys toho asi naspal dost.“ Uvědomil si Conall a přešel blíž. Muž se otočil.
„Jistě víc než ty.“ Hádal. Voják pokrčil rameny a přešel ještě blíž. Sáhl pro jeden z delších úzkých mečů a vytáhl.
„Umíš s mečem, nebo ne?“ Asha přikývl, že kdysi uměl. Conall se pousmál a pobídl ho ať si vybere. Muž se otočil zpět a prohlížel si zbraně. Sáhl pro jiný meč – podobný Conallovu.
Postavili se proti sobě a chvíli zkoušeli tíhu a úchop mečů. Voják zvedl oči, Asha také a přikývl. Muž se usmál a zaútočil. Druhý vykryl jeho ránu.
Po několika úderech, po několika úhybech se oba ujistili, že ten druhý používá meč s mistrovkým umem. Snadno, zlehka, zručně. Přestali se držet zpátky, nepřemýšleli – jen se navzájem zasypávali dalšími a dalšími údery, a oba se cítili volní, tak nějak lehcí a bezstarostní.
Asha lehce uhnul stranou. Meče sklouzly po hranách a on otočením čepele přiměl muže povolit sevření prstů. Dalším pohybem mu vyrazil meč. Dalším se otočil kolem své osy, aby dal úderu sílu. Cíl byl jasný – Conallův krk. Vše bylo stejně rychlé jako jediný pohyb víček. Jemný nádech. Voják rozšířil oči. Ostří se zastavilo těsně u jeho kůže. Jasně cítil chladivý dotek kovu. Zadíval se do modrých očí. Pobaveně se zasmál a unaveně se svezl na zem. Asha se usmál a spustil meč.
„Jsi dobrej.“ Zvedl muž oči. Druhý se pousmál a oplatil poklonu. Protočil meč v ruce. Stiskl v dlani.
„Mistrovská práce. Jako prodloužená paže.“ Přizvedl ruku a prohlížel si povrch a rovnost čepele. Conall se hrdě pousmál.
„Moje práce.“ Překvapil stojícího. Sklonil k němu hlavu.
„Býval jsi kovář?“ On zakroutil hlavou a opřel se o ruce.
„Můj otec. Chtěl, abych převzal řemeslo, ale já...“ Zamračil se a nedokončil myšlenku. Asha se posadil proti němu.
„Chtěl být hrdinou?“ Hádal. Conall opět zakroutil hlavou.
„Chtěl jsem prostě jen něco udělat. Nějak... pomoct. Já nevim. Asi jsem si myslel, že tenhle prokletej svět zachránim.“ Řekl ironicky a postavil se.
„Díky za tréning. Zachvíli bude svítat. Měl byses připravit na cestu.“ Šel pryč. Asha si prohlížel meč, který stále držel.
„Zachránit svět...“ Přejel prsty po značce v čepeli. Očividně byla něco jako kovářům podpis.
Ráno se připravovali na cestu. Několik vojáků, jeden mág a jejich velitel. Nechtěli vzbudit zbytečnou pozornost, proto zvolili jen malou skupinu.
Morton zvedl oči ke Conallovi. Ten si nasadil kapuci, a jakoby četl myšlenky, řekl.
„Dojdu pro něj.“ Vydal se k východu. Zastavil se. Před ním stál Asha. Na sobě dlouhý kabát s kapucou. Pod kovovou zdobenou vestičku, kožené kalhoty a boty pod kolena s kovovými pláty vepředu. Stejně zdobenými jako byla vestička. Dlouhé blonďaté vlasy měl částečně spletené. U pasu mu vysel meč, se kterým v noci bojoval. Vydal se k nim. Conall nechápal, jak se po tolika letech strávených tam dole může pohybovat tak hrdě, tak jistě, vypadat tak... Přivítal muže přikývnutím a otočil hlavu k šeptajícím vojákům. Při jediném pohledu zmlkli. Zaměřil se opět na něj.
„Takže? Kam to bude?“ Zeptal se. Asha se vydal k bráně. Otevřela se a pustila je ven. On udělal pár kroků a zastavil se. Zavřel oči, několik minut se nepohl. Jakoby slyšel, možná spíš cítil něco, co oni ne. Vojáci se mezi sebou rozhlédli. Mírně ustoupili, když se najednou otočil.
„Tudy.“ Řekl jednoduše a vykročil. Oni lehce váhavě za ním. Morton chytl Conalla za rukáv. Sklonil k němu hlavu, pokrčil rameny a následoval muže. On i jeho vojáci. Přímo do středu říše démonů.
Conall prsty zavřel vojákovy oči a v duchu se krátce pomodlil za jeho duši. Nadechl se a zadíval na mrtvého. Zatraceně. To už je druhej. Jestli to půjde tímhle tempem, brzy přijde o všechny. Ucítil ruku na rameni, položil na ni svou a postavil se.
„Pokračujem.“ Zavelel ke zbylým vojákům. Morton sledoval Ashu, hledícího někam do dáli.
„Možná jsme udělali chybu.“ Rozhlédl se. Určitě udělali chybu – tak slepě ho následovat. Do samotného středu jejich říše. Nikdy si nikdo netroufl tak daleko a on. On je vede ještě hloubš. To přece...
„Je to logický. Nemyslíš?“ Sledoval Conall jejich průvodce. Morton k němu nejistě zvedl hlavu. Nemusel se ptát – výraz to udělal za něj. Jeho přítel pokrčil rameny a vysvětlil.
„Je možný, že ví, kde je. Pokud ano, budou ho chránit.“ Čaroděj zakroutil hlavou. Proč by ho probůh měli chránit? Přemýšlel.
„Určitě nechtěj, aby se k němu někdo dostal a propustil ho.“ Vysvětloval Conall, jakoby četl myšlenky.
„Pokud je to skutečně tak, je to pro nás dobrá zpráva.“ Mág nechápavě zopakoval dvě poslední slova. Muž zastrčil svůj meč do pochvy a upravil si kapucu.
„Znamená to, že se ho bojí a nedokážou ho zabít.“ Vykročil za Ashou. Morton si povzdechl a následoval ho.
Vojáci se krčili u sebe a snažili se zachytit co nejvíce tepla svých druhů. Jakoby nestačila zima, kolem ještě byla černočerná tma. Když sem přišli, mysleli si, že nerozeznají den od noci. Jak moc se mýlili. To, co přišlo se setměním, bylo téměř hmatatelné. Černá neprodyšná temnota, kterou nedokázal rozehnat žádný plamen ohně. Jakoby samotné plameny měly strach hořet – osvětlit to, co se skrývalo v černém kalu kolem. Věděli, že tam jsou. Oči, které je sledují. Cítili je. Tak jako hněv, který se v nich odráží. Rudý jako krev, kterou by rád prolil.
Muži rychle vstali. Odněkud z temnoty přišlo tlumené zavrčení. To dlouhé špičaté tesáky ho utlumily. Byli si jistí. Rychle se otočili a tasili zbraně. Z druhé strany přišlo další. Blíž než první.
„Zády k sobě.“ Zavelel Conall tiše. Muži otočili hlavy. Další děsivý pozdrav. Rozhlíželi se a báli se toho, co se vynoří z temnoty.
Conall sledoval čerň kolem a snažil se něco spatřit. Cokoliv, co by mu pomohlo... zamračil se. Z noci se vynořili obrovští šupinatí... psi? Ne, do psů měli daleko. Huby plné žlutých tesáků, žhnoucí oči a ocasy s ostny. Jeden z mužů vykřikl a ztratil se v temnotě. Vojáci chytli jeho kamaráda a se zrychleným dechem poslouchali bolestný řev. Utichl.
„Držte formaci!“ Přesekl Conall břicho příšery, která vyskočila z noci. Začala se zvedat. Silou ji příšlápl a zabodl meč do boku. Zakňučela, zacukala sebou a stuhla. Zamračil se a z čepele sklepl černou krev.
Morton zvedl ruku před obličej a pevně sevřel svou kouzelnickou hůl. Začal něco šeptat. Vyjekl. Někdo mu ji bez problémů sebral a chytl ho. Dlaní zakryl pusu. Čaroděj se snažil vysmeknout, ale byl příliš slabý. Bezmocně sledoval, jak psi trhají na kusy dalšího vojáka. Conall usekl jedné z bestií ocas a jeho muži zabili zbylé dvě. Temnotu prořízlo dlouhé zavytí. Ozvalo se ještě několik vzteklých zavrčení, ale pak jakoby se bestie stáhly. Možná našly snažší oběť.
Sevření mága propustilo. On se vztekle otočil.
„Co jsi to... proč jsi mě... jsi na jejich straně!“ Začal Ashu mlátit. On se nebránil, vojáci se nechápavě otočili. Část jejich pozornosti byla ještě stále zaměřena na tmu kolem.
„Morte, uklidni se! Co to ksakru děláš?“ Chytl ho Conall a odtáhl. Mág se zamračil.
„Já? Co on dělá?! Přerušil moje kouzlo. Mohl jsem ho zachránit.“ Velitel i jeho muži přizvedl obočí a tázavě se podívali na Ashu. Ten se zamračil.
„Zachránit? Akorát bys upoutal pozornost dalších.“ Řekl tvrdě.
„Jsme příliš hluboko v jejich říši. Používat tady magii světla by bylo jako nakreslit si na záda terč a křičet tady jsem.“ Mladý čaroděj zaváhal.
„Ucítí ho?“ Zeptal se jeho přítel. Asha k němu zvedl oči.
„Vy je snad necítíte?“ Conall se zamračil. Jistěže cítí. Všude kolem. Otočil hlavu ke svým mužům. Váhavě ho sledovali. Jeden zakroutil hlavou.
„Nepřežijeme, ne bez jeho ochranné magie.“ Jeho velitel se zamračil.
„Ne, nepřežijeme. Když to budete vzdávat předem.“ Řekl temně a zakryl mužovy ostatky. Klekl si a položil ruku na zbytky hrudníku. Tiše se pomodlil.
„Musíme jít. Mohli by se vrátit.“ Otočil hlavu k jejich průvodci. Ten příkývl a vrátil čaroději jeho hůl. Vydal se do noci. Okamžitě ho pohltila. Muži ho rychle následovali. Meče vytasené a oči sledovaly temnotu kolem. Morton je mlčky následoval.
Se svítáním zastavili, aby si odpočinuli. Čaroděj seděl mezi ostatními a přežvykoval sušené maso a cestovní chléb. Zvedl oči ke Conallovi. Držel stráž. Společně s několika dalšími. Pokud je nedokáže chránit svou magií, je jen zbytečná přítěž. Proč ho Conall raději nenechal doma? Pomyslel si trpce a schoval nedojedené zbytky.
„Bez tebe to nezvládnou.“ Jemně sebou cukl a podíval se směrem hlasu. Ten snad vážně čte myšlenky. Nechápal a zamračil se.
„A k čemu jim sem? Bez své magie?“ Asha sledoval Conalla. Otočil hlavu k čaroději.
„Zapomněl jsi? Spoutali ho magií.“ Morton rozpačitě sklonil hlavu. No jistě. Je hlupák. Zvedl zrůžověle oči k modrým.
„Vážně myslíš, že to dokážu... myslím tím. Spoutali boha. Jak mocná kouzla asi museli použít, že se nedokázal osvobodit.“ Asha se zamračil a chvíli mlčel.
„Nijak zvlášť, stačil jim moment překvapení.“ Čaroděje jemně píchlo u srdce. Natáhl ruku a chytl mužovy prsty. On k němu překvapeně zvedl oči. Morton se smutně pousmál.
„A tebe zavřeli tam dole, protože jsi nesouhlasil. Omlouvám se, Asho. Není to má chyba. Nebyl jsem u toho, ale... omlouvám se.“ Vztáhl ruce a objal muže kolem krku. Pevně stikl. On se lehce nadechl, zvedl paže a objal štíhlé tělo. Uvolněně zavřel oči. Když je po delší chvíli otevřel, jejich pohled se setkal s temně šedivým.
„Nerad rušim, ale musíme vyrazit.“ Čaroděj se rychle odtáhl a jemně zrůžovělý se podíval na přítele. Ten se pobaveně usmíval. Muž zrudl a vstal.
„Mlč!“ Šel lehce uraženě pryč. Conall se zasmál a následoval ho.
„Netušim, o čem mluvíš.“ Vzal ho kolem ramen. Mág se zamračil a odstrčil jeho ruku.
„Tak to vůbec není. Jen jsem se chtěl omluvit.“
„Divný, když ses nedávno omlouval Berenovi, nevšim jsem si, že bys ho u toho objímal.“ Morton něco temného zavrčel.
„To je něco jiného.“ Bránil se. Conall gestem ruky zvedl své muže a otočil se k příteli.
„Jo a vůbec s tim nesouvisí, že on je velkej krásnej chlap.“ Kývl hlavou k jejich průvodci. Čaroděj něco zasyčel a šel si pro své věci. Přítel se za ním pobaveně zadíval. Vždy to tak bylo. Morton měl slabost pro velké krásné chlapy. Hrdiny, kteří stáli před ostatními a bránili svými životy. Vedli je a probouzeli v nich odvahu. Měli něco silného v srdci. Pevného a nezdolného. Něměli tam ten strach, který svíral srdce všech kolem. A Asha... Asha. Otočil hlavu k muži. Jakoby byl vzorem všech těch hrdinů. Nikdy neviděl nikoho tak... Navíc měl pocit, že to každým dnem sílí. Zadíval se do modrých očí. Byly čisté a hluboké. Hlubší než cokoliv, kdy viděl.
Rozšířily se šokem. Muž lehce vzdáleně zaslechl své jméno. Jeho instinkty zavibrovaly a on se sehnul. Vzduch nad jeho hlavou prořízlo ohromné rudé ostří. Svět kolem se vrátil a s ním volání vojáků a vrzání těžké zbroje za jeho zády. Otočil se s mečem v ruce a uhnul další těžké ráně. Zacouval. Před ním stál obrovský rytíř v temné zbroji. Místy rudě žhnula. Opět máchl mečem. Překvapivě lehce, ale v úderu byla cítit i vidět tíha zbraně. Tak jako použitá síla.
Vojáci se rozestoupili kolem a netušili, jak se dostat skrz. Jakoby v brnění nebyl jediný spoj. Jediné slabé místo. Rytíř proti nim máchl mečem a aniž by se jich dotkl, odhodil je tlakovou vlnou. Conall se zamračil a stiskl jílec meče. Obratně uskočil před další ránou. Překvapeně rozšířil oči. Úder neskutečně rychle změnil směr – zpět k němu. Ozval se střet kovů. Něco zastavilo ohromné ostří. Vojáci se jemně nadechli. Vedle Conalla stál Asha, svůj meč skřížený s rudým.
„Držte se stranou.“ Odstrčil silou ostří a postavil se před muže. Rytíř se na něj zadíval. Zbroj zavrzala a on několikrát máchl na prázdno. Silnými těžkými údery.
Asha prsty sevřel zbraň a čekal. Nepřítel se pohnul. Těžké ostří prudkou rychlostí vyrazilo kupředu – probodlo vzduch. Muž uskočil a mečem zastavil další úder. Silou se snažil přetlačit. Rytíř dunivě zamručel a rychlým pohybem oddálil ostří. Znovu sekl – kolmým tvrdým úderem. Jeho protivník obratně uhnul a nohou skopl ostří k zemi. Zaseklo se do tvrdé půdy. Asha se pousmál a přeručkoval si. Rozeběhl se proti nepříteli, který se snažil vytáhnout zbraň. Povedlo se. Rychle máchl rukama. Muž se sklouzl a proplul pod ostřím. Meč, který držel souměrně s paží, zavibroval. On sekl. Ostří se zaseklo do brnění. Asha přitlačil a kov chránící nohu povolil. Rozletěl se do okolí. Rytíř zařval bolestí – možná víc vzteky a otočil se po nepříteli, který proklouzl pod ním. On se prohnul a zastavil ostří, snášející se mu na hlavu. Zabral a odklonil zbraň. Rytíř mu vztekle zařval do obličeje a snažil se meč osvobodil. Asha ho silou tlačil k zemi. Vojáci nevěřícně rozšířili oči. Kov povolil a rozlomil se. Muž se pousmál a přišlápl rytířovu část. Přiměl ho tak sklonil se ještě níž. Sekl. Brnění se rozlétlo a na strupovité, zjizvené kůži se otevřela dlouhá rána. Rytíř se za ni chytl. Rychle zvedl hlavu. Helma prolétla vzduchem a těžké tělo chvíli samovolně klečelo. Sesunulo s k zemi. Vojáci sklonili hlavy k přilbě, která přilétla k jejich nohám. V hledí jasně žhnuly oči. Rychle ustoupili. Záře vyhasla. Oni zvedli hlavy.
„Můj bože, to bylo...“ Vydali se ke svému novému hrdinovi. Conall se uvolněně usmál a napodobil je. Asha sledoval mrtvé tělo. Zvedl svou ruku a zadíval se na ni. Pevně sevřel prsty.
Muži utichli, když si klekl a položil dlaň na ohromnou paži. Zavřel oči.
„Nedal jsi mi jinou možnost, Olwene.“ Překvapil vojáky. Nejistě zvedli oči ke svému veliteli. On se tvářil stejně jako oni. I cítil.
„Znal jsi ho?“ Zeptal se Morton a vyslovil otázku za všechny. Asha se postavil.
„Ano. Patřil k věrným rytíře Clementa.“ Všichni se sborově zamračili.
„Pak si nezaslouží tvou lítost.“ Zamračil se jeden z vojáků a okamžitě zalitoval svých slov, když k němu Asha zvedl oči. Nic neřekl jen zastrčil meč do pochvy a otočil hlavu ke Conallovi. Ten přikývl.
„Jdeme.“ Zavelel a následoval jejich průvodce.
Mlčky kráčeli vedle sebe až je opět pohltila noc, přesto nezastavili a pokračovali v cestě. Pochybovali, že by dokázali usnout, navíc nechtěli zůstávat dlouho na jednom místě.
„Dřív... před tím než... byli všichni jako ty?“ Prolomil jeden z vojáků ticho. Asha, kráčející s Conallem vepředu, se nechápavě zeptal.
„Clement a ostatní. Rytíři staré doby.“ Přidal se jiný voják. Asha se zamyslel.
„Asi ano.“ Muži se usmáli.
„Museli být úžasní. Skuteční rytíři. Neomlouvám, co udělali, ale... pokud byli jako ty, chápu proč je jejich vojáci následovali.“ Řekl jeden, ostatní souhlasně přikývli.
„Přichází z úst muže, který následuje svého velitele do srdce demoní říše.“ Voják se zarazil. Pravda. Rozhlédli se po sobě.
„Nebyli větší rytíři než jste vy. Nebyli statečnější, vznešenější... větší hrdinové. Byli to obyčejní muži, kteří se jednoduše rozhodli. Něčemu věřili a byli ochotni obětovat se pro to. Tak jako vy.“ Vojáci nezadrželi hrdé úsměvy. Asha se pousmál s nimi a otočil hlavu ke Conallovi. Pobaveně se usmíval. Rychle zvedl ruku - pěst zaťatou. Ani ne dva metry před ním se z černého kalu vynořila temná skála.
„Co to zatraceně...“ Přišli muži blíž. Rozhlédli se. Otočili hlavy k veliteli. Pokrčil rameny.
„Počkáme... za chvíli by mělo svítat. Sílný slovo. Tady.“ Řekl spíš pro sebe. Muži se rozdělili do hlídek a opravdu čekali na svítaní.
Všichni se zadívali na vysokou skálu. Nedohlédli k vrcholu. Conall se zamračil.
„Je na druhý straně?“ Asha přikývl. Muž si povzdechl. Jak jinak? Pomyslel si a rozhlédl se. Teď kudy? Vlastně je to asi jedno. Ta skála přece někde musí končit.
„Fajn. Půjdem tudy.“ Vykročil. Muži za ním. Asha s nimi.
Netušili, jak dlouho šli, ale zdálo se, že skála nemá konce. Ať nahoře či do stran.
„Asi jsme měli jít...“ Zmlkl voják, když se Conall zastavil. Hleděl vedle sebe. Vojáci k němu nejistě přišli. Rozšířili oči. V kameni byla úzká štěrbina. Měla sotva dva metry, ale táhla se od země k vrcholkům.
„Vážně?“ Zeptal se Morton nejistě. Conall se zamračil a vykročil.
„Držte se u sebe.“ Zavelel. Asha ho následoval. Vojáci také. Čaroděj se zhluboka nadechl a vykročil za nimi. Dva vojáci uzavřeli skupinu.
Kráčeli rychle a bez zastávek. Chtěli být, co nejdříve pryč. Ta skála kolem je děsila. Jakoby byla živá. Pokud ne ona. Něco na ní. Či v ní. Jistě ano. Nezkoumali co, i samotný dotek jim byl odporný, a rychle pokračovali za svým velitelem. Téměř se srazili, když se muž zastavil. Stál na křižovatce, kde jedna z cest vedla vpravo. Byla širší, ale... zamračil se.
„Půjdeme tudy.“ Rozhodl a vykročil k levé stezce. Vojáci ho bez protestů následovali. Na široké cestě bylo něco děsivého. Něco z čeho se jim ježily chlupy na krku a svírala srdce.
Prostor kolem se pomalu propadal do tmy. Conall se zamračil. Zatraceně. Musejí to projít dřív než přijde... vešel do prostoru. Překvapeně se rozhlédl.
„Jsme venku.“ Zašeptal jeden z vojáků.
„Ano!“ Vykřikl jiný. Ostatní sebou cukli.
„Víš, jak jsem se leknul.“ Praštil ho přítel. On se zasmál.
„Dej mi pokoj, jsem rád, že jsme...“ Zmlkl a zvedl hlavu. Nestačil nic. První z uvolněných kamenů ho srazil k zemi. Další dva ho zavalily. Asha s Conallem se zamračili.
„Rychle pojďte!“ Pomáhali vojákům přelézt kameny. Conall podal ruku Mortonovi, on jemu. Překvapeně rozšířili oči. Voják stojící za čarodějem ho stáhl zpátky. Na místě, kde byly ještě před chvíli jejich ruce, byla teď hromada kamenů. Další a další je zasypávaly. Ostré kusy skal. Voják držel čaroděje za ruku a táhl ho zpět po stezce. Skály jakoby je pronásledovaly.
„Proboha... ať už to přestane!“ Zakrýval si Morton hlavu. Skály konečně utichly. Dva muži se zadívali na neprodyšnou bariéru. Tohle nikdy nezvládnou. Ne s blížící se noci a tím odporným... dotkl se čaroděj jednoho z kusů skály. Rychle stáhl svou ruku zpět. Na prstech měl čerstvou krvavou ránu.
„Jsou ostré.“ Otočil hlavu. Voják se zamračil.
„Tudy nemůžeme. Zkusíme tu druhou cestu.“ Navrhl. Morton přikývl a následoval ho.
Conall nevěřícně sledoval zasypanou chodbu. Přešel blíž a rukou se zapřel, aby vylezl na kámen. Rychle ji stáhl zpět. Kožená část rukavice, zakrývající dlaň, byla čistě prořízlá. Zamračil se a odhodlaně se zadíval na kameny.
„Conalle, ne!“ Chytli ho jeho muži. Silou zabral, ale oni ho pevně drželi. Když konečně přestal bojovat, váhavě ho pustili. Svezl se k zemi a se slzami v očích sledoval skálu.
„Možná že i ta druhá cesta vede skrz. Musíme to zkusit.“ Vstal a otočil se k nim. Vojáci zaváhali a jejich pohledy mluvily za vše – byli přesvědčeni, že je mrtví. Oni oba. Muž se zamračil a otočil se zpět ke skále. Chvíli ji mlčky sledoval. Zakroutil hlavou.
„Neodpustil bych si, že jsem to nezkusil.“ Vydal se podél skály. Vojáci se mezi sebou rozhlédli. Povzdechli si a vykročili za mužem. Asha se za nimi zadíval. Otočil hlavu. Tam někde. Cítí ho. Už to není tak daleko a je ve skutečnosti nepotřebuje. Jen Morton mu byl k něčemu. Neměl by ztrácet čas. Co když si ostatní všimli Olwenovy smrti? Hledají toho, kdo ho zabil? Je možné, že ho nepoznají – tak jako on, ale co když ano? Nesmí zjistit, že je volný, ne dřív než... probudí Ahuru. Vykročil. Zamračil se a zastavil. Něco zavrčel a následoval muže.
Morton s vojákem se zadívali na druhou stezku. Podívali se na sebe.
„Třeba zjistíme, že po dvou metrech končí a budem mít vyřešeno.“ Pokrčil voják rameny a vykročil. Čaroděj za ním.
Prostor kolem pohltila noc. Dva muži pomalu pokračovali a drželi se za ruce, aby se jeden druhému neztratil.
„Zatraceně.“ Zastavil se voják. Morton vrazil do jeho zad.
„Co se děje?“ Zeptal se polekaně. Muž zakroutil hlavou.
„Vidim úplný...“ Zavrčel a zhluboka se nadechl. Otočil.
„Musíš nám aspoň trochu posvítit.“ Čaroděj zakroutil hlavou.
„Ale... slyšel jsi, co říkal Asha. A má pravdu, bůhví, co všechno tu v okolí je. Co všechno dokáže cítit mou magii.“ Voják přikývl.
„No právě. Bůhví, čemu takhle po slepu vběhnem do náruče.“ Trval na svém. Morton se rozhlédl. Povzdechl si a prsty stiskl svou hůl. Její vršek se jemně rozzářil a lehce rozehnal temnotu kolem. Voják se pousmál.
„Lepší.“ Vykročil. Čaroděj za ním. Je to lepší, ale... zvedl hlavu.
„R-Rovane.“ Strážce se otočil. Rychle vytasil meč.
„Co to...“ Chytl kouzelníkovu hůl a přiblížil ke skále. Černá slizovitá chapadla se stáhla stranou. Vycházela z povrchu skály. Mág stáhl hůl zpět. Chapadla ji pronásledovala – přitahována bílým světlem.
„Asi si měl pravdu.“ Přiblížil Rovan špičku hole k druhé skále. Morton zacouval.
„Možná, že my dva je... proboha.“ Máchl holí za sebe. Něco mrazivého se dotklo jeho zad.
„Jsou... jsou ledový.“ Tiskl se zády k muži. On se zamračil a bleskově přesekl několik chapadel za sebou.
„Jo, a meč jim nic nedělá.“ Sledoval, jak opět dorůstají. Zamračil se.
„Musíme jít. Než nás úplně obklíčí.“ Chytl štíhlé rámeno a táhl za sebou. Ať už byla chapadla cokoliv, pronásledovala je. Vyrůstala ze skal kolem – další a další. Morton se je svým kouzlem snažil udržet dál.
„Rozšiřuje se to.“ Oznámil Rovan a nebyl si jistý, zda má být rád či ne. Tak ne. Zastavil se. Čaroděj nejistě otočil hlavu. Rozšířil oči. Cesta pár kroků před nimi končila. Přišli blíž.
„To jsou...“ Zvedl Morton svou hůl. Stěna se pohla. On pevně stiskl dřevo ve své ruce. Záře začala sílit. Chapadla kolem ustupovat. Stěna držela. Muž se zamračil a udeřil tyčí do země. Obklopilo je oslňující světlo a stěna se ztratila ve skále. Čaroděj uvolněně stáhl své kouzlo.
„Díky bohu, tak pojď. Než se vrátí.“ Chytl ho Rovan a vykročil. Morton vyděšeně vykřikl. Z temnoty před nimi vylétly dlouhé ostnaté šlahouny. Probodly muži hrudník. Otočil hlavu – krev valící se z pusy.
„Uteč.“ Byl pryč. Za černou stěnou, která opět vyrostla ze skály. Čaroděj ji šokovaně sledoval.
„Ne! Rovane! Prosím! Ne!“ Rozzářil svou hůl. Nic se nestalo.
„No tak! Povol!“ Praštil do ní. Holí. Pěstmi. Vším. Rozbrečel se a klesl na kolena.
„Prosím.“ Opřel se o ruce. „Prosím.“ Vzlykal. Rychle máchl holí za sebe. Chapadla se stáhla ze světla, ale slyšel je. Ten zvláštní čvachtající zvuk. Běhal po něm mráz po zádech.
Zadržel dech na rtech a zavřel oči. Stěna za ním se pohla. Pomalu se otočil a vstal. Sledoval, jak se rozplétá a ztrácí ve skále. Stiskl svou hůl a pomalu vykročil.
Něco ho prudce stáhlo zpět. Vzduchem prolétlo ostří a přeseklo ostnaté šlahouny. Ozval se děsivý nelidský křik a stěna se zavřela. Morton se snažil nadechnout. Před ním stál vysoký muž. V dlouhém tmavém kabátku, s kapucou na hlavě a uzkým mečem v ruce.
„C-Conalle.“ Zašeptal čaroděj. Muž se otočil. Pod kabátkem měl rozhalenou košili, kolem krku dlouhý šál a na nohou sešívané kožené kalhoty. Vysoké boty. Z pod černé kapuci mu vylézaly dlouhé blonďaté prameny.
Morton ho nejistě sledoval. On zvedl oči za něj. Zamračil se a zvedl ruku k ústům. Rozfoukl do okolí zářicí prášek. Chapadla stahující se kolem čaroděje seschla a rozpadla se.
„Měli bysme jít, než si tvůj hladovej přítel olíže rány.“ Řekl a chytl ho za ruku. Přitáhl k sobě.
„Chyť se mě.“ Vzal ho kolem pasu. Morton nechápavě zvedl oči.
„No tak.“ Chytl cizinec jeho ruce a omotal si je kolem pasu. Zasténal bolestí. Čaroděj vyděšeně sledoval hrot procházející skrz jeho rameno. Muž si zničeně povzdechl.
„Přesně tomu jsem se chtěl vyhnout.“ Oba se ztratili za černou stěnou.
Morton tvrdě dopadl na zem, když ho muž pustil. Rychle se narovnal a rozzářil svou tyč. Před ním se tyčilo něco obrovského snad se stovkou dlouhých šlahounů. Vlnily se. Kmitaly a švihaly kolem monstra jako živý štít. Mezi nimi... čaroděj rozšířil oči a nevěřícně sledoval svého zachránce. Lítal mezi výrůstky a jeden po druhém přesekával. Ne jeden po druhém. Každou ranou jich padlo několik. Opravdu jakoby létal. Jednou byl tam jednou tam – nic rychlejšího v životě neviděl.
Muž doskočil před Mortona a jeho meč byl potřísněný temnou krví. Zadíval se na monstrum. Ono se nad ním vztyčilo svými šlahouny. Muž zakroutil hlavou. Zdálo se, že monstrum zaváhalo, ale pak se otevřela obrovská tlama plná tesáků a zařvala mu přímo do obličeje. On znechuceně zvedl svou ruku potřísněnou kalnými slinami a něčím... Přičichl.
„To si děláš...“ Oklepal se znechuceně. Zvedl oči. Rudě zažhnuly a čepel meče také. Rozeběhl se proti mostru. Čaroději se zdálo, že tvor se polekaně stáhl zpět. Muž vyskočil v úderu a přesekl bestii vedví – od země k vrcholu. Doskočil a uspokojeně vydechl.
„Varoval jsem tě.“ Sklonil hlavu ke svému oblečení. Zamračil se a vydal k mágovi. On ho nejistě sledoval.
„Kdo jsi?“ Vydechl. Muž se nad ním vztyčil.
„Myslim, že ptát bych se měl já. Ale rozhodně ne tady. A zhasni to konečně. Nevšim sis, jak je to přitahuje? Co myslíš, že přivedlo mě?“ Odstrčil hůl stranou. Morton sebou cukl a rychle stáhl své kouzlo. Překvapeně zamrkal, když muž zvedl ruku, rozzářila se. Uchopil světlo a vyhodil nad jejich hlavy. Zadíval se nahoru.
„Hm. Tak jdem.“
„Proč... proč ty smíš používat svá kouzla a já ne?“ Zeptal se mág téměř uraženě. Muž se pobaveně pousmál.
„Protože já jsem tady doma.“ Vykročil ke skále. Morton se za ním nevěřícně zadíval.
„Jsi... jsi... jsi démon?“ Zeptal se tiše.
„Jo. To jsem.“ Zadíval se muž nahoru. Čaroděj se rychle rozhlédl. Zvedl svou hůl v obraně a zacouval. Démon se otočil. Zakroutil hlavou.
„Všim sis, že jsem ti zrovna pomoh.“ Zadíval se na něj. Morton na něj. Vytryskly mu slzy a on se svezl na zem.
„Bože, tak strašně jsem se bál. Nikdy v životě jsem se tak nebál. Je to tu tak depresivní a všechny ty věci. Jakoby všechno tady kolem bylo proti nám a já... s tím ani nemůžu bojovat, protože moje magie...“ Muž si povzdechl a přešel blíž. Sklonil se nad tu malou hromádku neštěstí.
„No tak. Vezmu tě odsud, dobře? Někam, kde budeš v bezpečí.“ Objal ho kolem ramen. On zakroutil hlavou.
„Ale já musím...“
„Teď si musíš hlavně odpočinout. Věř mi.“ Zvedl ho do náruče.
Kráčeli hodiny. Bez přestání ale skála se před nimi neotevřela. Byla jako temná nedobytná pevnost. Conall otočil hlavu, když ucítil ruku na rameni. Asha se povzbudivě pousmál. On si povzdechl.
„Fajn. Tak veď.“ Chytl prsty na svém rameni a stiskl.
Muži je s trpkými výrazy následovali. Už jich zbylo jen sedm, včetně Conalla a jejich průvodce. A tam někde... na ně čeká armáda.
Morton se zadíval na pevnost obklopenou skalami. Vlastně možná spíš byla postavena z nich. Z cesty si moc nepamatoval. Jen vítr kolem těla a můžovu náruč. Pohyboval se neskutečně rychle – téměř jakoby se nedotýkal země.
On ho postavil a vykročil ke vchodu. Otočil se a podal mu ruku. Čaroděj zaváhal, ale pak ji přijal. Démon se usmál a vedl ho dovnitř.
U vchodu natáhl ruku a dotkl se neviditelného štítu. Ten v místě doteku probleskl a pustil ho dál. I s čarodějem. Procházeli úzkou chodbou a kolem nich se samy rozsvicely louče. Za nimi opět zhasínaly.
„Hm. To Ogrend. Vždycky si na tyhle věci potrpěl.“ Vysvětlil jeho zachránce.
Vešli do velkého sálu. Morton se s úžasem rozhlédl. Byl zařízený a nijak skromě. U jedné ze stěn byl dokonce krb větší než člověk. Před ním sedělo několik... démonů? Nebo ne? Zastavil se čaroděj, když si jich přítomní všimli. Než se nadechl, stáli kolem nich.
„Hmm. Co sis to přived za krásku?“ Usmála se černovlasá žena a prohlížela si muže.
„A co je ksakru tohle?“ Dotkl se ho rudovlasý a zvedl ruku. Mezi jeho prsty a démonovým kabátkem se táhly provazy slizu. Kolem stojící se rozesmáli, když si všimli.
„No jo. Můj bože. Ty vypadáš.“ Bavili se. On něco zavrčel a pustil chvějící se ruku.
„Postarejte se o něj. Jdu se vykoupat.“ Šel pryč. Morton vytřeštil oči a chytl se jeho rukávu. Muž se tázavě otočil.
„Smím... smím jít s tebou. Prosím?“ On přizvedl obočí a jeho přátelé se rozesmáli.
„Líbí se mi. Neztrácí čas.“ Usmál se rudovlasý. Čaroděj si uvědomil svá slova a zrudl.
„Tak jsem to... jen.“ Zadíval se do zlatých očí. Démon si povzdechl.
„Fajn, tak pojď.“ Morton se uvolnil a následoval ho. Přes několik širokých chodeb do úžasných komnat. Uprostřed stála velká schody vyvýšená postel. V jednom rohu stěna plná knih a před ní rohové sezení. Z druhé strany vedlo několik schůdků do mramorového bazénu. Průzračná voda a na stěnách úžasné malby.
Čaroděj rychle otočil hlavu. Démon si svlékl kabátek, stáhl šálu a nepřestával. Bez rozpaků se vysvlékl z košile a vyzul z bot. Pokračoval s kalhotama. Muž zrudl a otočil se. Nadechl se a podíval zpět. Jeho zachránce sestoupil do vody a zaplul pod hladinu. Několika pomalými ladnými pohyby. Morton ho okouzleně sledoval. Jeho krásné pevné tělo. Bez jediné jizvy. Uvědomil si nechápavě. Zadržel dech. Démon se vynořil a ulízl si vlasy. Otočil se.
„Tak pojď.“ On vytřeštil oči. Nechápavě se na něj zadíval. Tváře dokonale rudé.
„Zapomeň, že vlezeš špinavej do mý postele.“ Uzemnil ho koupající se. Čaroděj vytřeštil oči. Proč by měl lézt do jeho...
„Myslel jsem, že si chceš odpočinout. V mý přítomnosti. Moje postel?“ Pokrčil démon rameny. Morton zatěkal očima. No to chce, ale... povzdechl si a odložil svou hůl. Zvedl oči ke zlatým. Sledovaly ho. Zamračil se a začal rozepínat svou magickou tuniku. Pak košili a kalhoty. Démon se spokojeně usmál a opřel se o lem bazénu. Položil si hlavu a zavřel oči.
Čaroděj si umyl obličej, namočil vlasy a opláchl paže, hrudník i ramena.
„Tady jsou nějaký mýdla a vůně.“ On otevřel oči a otočil hlavu. Přešel blíž k muži. Bože, vážně se zrovna koupe s démonem v jedné lázni a chystá se spát v jeho posteli? Sáhl pro jednu z dóz. Otevřel a přičichl. Příjemný. Pohladila jeho smysly jemná vůně.
„Otoč se.“ Vzal mu ji démon. Čaroděj tak nejistě udělal. Oba seděli na vyvýšeném dně bazénu. Démon odložil dózu a zvedl malou nádobku.
„Zakloň hlavu.“ Morton tak opět bez řečí udělal. Muž se usmál a začal mu oplachovat černé delší prameny. Pomáhal si přitom prsty. Odložil nádobku a do dlaní si nalil voňavé mýdlo, které si čaroděj vybral. Jemně začal masírovat do vlasů. Druhý muž uvolněně vydechl a zavřel oči. Příjemný. Opřel se o ruce a užíval si něžnou péči.
Démon si znovu nanesl mýdlo do dlaní a sklouzl ke štíhlým ramenům, krku a zádům. Morton se poslušně předklonil. Nedokázal jinak. Bylo mu téměř líto, když jeho hostitel skončil. Opláchl mu vlasy i tělo a odložil nádobku. Čaroděj se otočil.
„Chceš taky...“ Nevěřil vlastním slovům. Démon se pousmál.
„Zvládnu to sám. Měl bysis jít lehnout. Až se vyspíš, povíš mi, cos tam dělal.“ Morton si po jeho slovech uvědomil, jak moc je unavený. Přikývl a vydal se ke břehu. Na posledním ze schodů ležela složená plátna. Do jednoho se zabalil a druhým si osušil vlasy. Zachumlal se pod měkkou přikrývku a zadíval se na démona. Sledoval ho. On zrůžověl ale nedokázal odvrátit pohled.
„Jak se jmenuješ?“ Uvědomil si a pobavil muže. Neměla tahle otázka přijít dřív než se mu uvelebil v posteli? Přemýšlel, ale neřekl.
„Jsem Shirei. Poslední demoní lord.“ Kývl jemně hlavou. Poslední démoní lord? Zopakoval čaroděj v duchu. Netušil, co to znamená a teď neměl sílu řešit. Teplo, příjemná vůně a vypjaté emoce mu to nedovolily.
„Já jsem Morton. Jsem členem magického řádu. Přátelé mi říkají Mort.“ Zívl a propadl se do světa snů.
Jemně se zamračil a pomalu otevřel oči. Zadíval se do holé vypracované hrudi. Rychle zvedl hlavu. Jeho zachránce a hostitel. Shirei. Spal proti němu, nahý tak jako on. Paži kolem jeho ramen a tiše oddechoval. Morton se na něj zadíval. Ve skutečnosti byl Shirei ten nejpohlednější muž, jakého kdy potkal. Netušil, že démoni můžou vypadat i takhle. Ne, obyčejný démon - démoní lord, hm? Vzpomněl si a prohlížel si pravidelnou tvář. Cukl sebou, když se víčka z ničeho nic pohnula. Žlutý pohled se vyčistil a zaměřil se na něj. Byl starý. Neuvěřitelně starý. Plný staleté moudrosti a zkušeností.
„Odpočatej?“ Lehl si démon na záda a protáhl se. Otočil hlavu, když muži hlasitě zakručelo v břiše. On zrůžověl a Shirei se pousmál.
„A hladovej, hm? Zapomněl jsem, že vy lidi potřebujete jídlo.“ Vstal a opět naprosto bez rozpaků přešel nahý přes celou místnost. Sáhl pro látku přehozenou přes okraj rohového sezení. Zvedl a cestou ke dveřím si ji oblékl. Ve skutečnosti to byl vyšívaný lehký domácí plášť. Nedbale ho zavázal a odešel.
Morton si povzdechl a zabořil se do měkkého lůžka. Zadíval se do stropu. Co teď? Je bůhví kde a jeho přátelé ho potřebují. Navíc Shirei chce slyšet, co tu dělá. Uprostřed démoní říše. Měl by mu říct pravdu? Démonovi? Posadil se. Rozhlédl. Kde má probůh oblečení? Uvědomil si.
Shirei se vrátil s tácem v ruce. Byl plný různého ovoce. Muž sedící na posteli si ho nejistě vzal. Tolik ovoce pohromadě viděl jen na císařově stole. Sáhl pro hrozen vína. Zvedl oči. Démon se pousmál a pokrčil rameny.
„Leira má ráda vaše jídlo. Vypěstovala si tu malou... farma tomu říkáte?“ Nebyl si jistý. Morton překvapeně přikývl a ochutnal. Úžasný. Pustil se do jídla. Shirei se usmál a sledoval ho.
„Kde mám oblečení?“ Vzpomněl si čaroděj. Muž vstal a přešel k dvoukřídlým dveřím vedle postele. Otevřel a zašel dovnitř. Přinesl háv podobný svému.
„Vem si zatím tohle. Tvoje oblečení bylo celý od toho hnusu. Spálil jsem ho.“ Šokoval svého hosta. On ho chvíli mlčky sledoval. Vzdal veškeré své protesty a vzal si oděv. Oblékl. Byl temně modrý s bílými ornamenty. Lehčí než cokoliv měl kdy na sobě. Měkký a příjemný. Nedokázal odolat úsměvu.
„Takže?“ Morton sebou mírně cukl. Povzdechl si a zvedl oči ke žlutým. Měl by mu říct pravdu? Démonovi? Démonímu.... vzpomněl si.
„Co znamená poslední démoní lord?“ Zeptal se. Shirei se jemně zamračil.
„Poslední démoní lord.“ Pokrčil rameny. Čaroděj zakroutil hlavou a nadechl se v protestu. Démon ho přerušil.
„Nevyslovuj to.“ Zavrčel a přiměl muže jemně se zachvět.
„Nemám nic společnýho s těma stvůrama.“ Řekl chladně a Morton najednou neměl problém spatřit v něm démona. Tvářil se temně a neskutečně tvrdě.
„Jsem jediný vznešený démon, který přežil jejich útok.“ Šokoval muže.
„A oni.“ Kývl hlavou ke dveřím. „Jsou ty, co se mi povedlo udržet naživu.“ Zamračil se a jeho výraz najednou nebyl tak tvrdý. Byl mnohem víc bolestný a smutný. Druhý muž ho se stejným sledoval. Démon zakroutil hlavou.
„Přislo to jako rána z nebe. Nezmohli jsme se téměř na nic. Mocný vznešení démoni.“ Usmál se ironicky.
„Nedokázali jsme se sjednotit, každý bojoval sám za sebe. Pyšný a hrdý. Když jsme si uvědomili svou chybu, bylo pozdě. Polovina byla mtvá a druhá polovina rozmetaná někde bůhví kde.“ Hrál si s jedním z jablek. Morton ho mlčky poslouchal. Nikdy mu jich nebylo líto. Démoni pro něj prostě byli démoni. Zlí, krutí... oni. Ale teď.
„Snažili jsme se dát dohromady přeživší. Jenže někdy tehdy se objevila temnota. Odporně pokroucená a...“ Zamračil se znechuceně.
„Začaly se objevovat ty odporný monstra. Démonky, se kterýma se spářili ty vaši hrdinové, se začaly měnit. Ty věci, co pro ně rodily.“ Mluvil s odporem a bolestným vztekem v hlase. Čaroděj ho nešťastně poslouchal a uvědomil si, že mu tečou slzy.
„Pak se vrátili oni jako odporná, zvrácená monstra a usadili se v jeho paláci. Tehdy nám došlo, že se od nás Ahura odvrátil.“ Morton vytřeštil oči.
„Tak... tak to není.“ Vyhrkl a utíral si slzy.
„Zradili ho a spoutali a my ho chceme osvobodit.“ Vytřeštil oči, když si uvědomil, co řekl. Zakryl si pusu. Shirei na něj překvapeně hleděl.
„Spoutali?“ Zopakoval a jeho host si povzdechl. Přikývl a převyprávěl mu události posledních dní. To, jak našli Ashu. To, co jim vyprávěl o zradě lidí. Důvod, proč jsou v démoní říši.
