kapitola I.
Pohoří Tisíc Jeskyní se rozléhalo přes několik království. Žila spolu v míru – jako dobří sousedé. V jednom z nich. V rozsáhlém údolí se rozlévalo jezero s vesnicí na jeho okraji. Malý zázrak přírody. Idilický – téměř pohádkový. Téměř nudný. Dokud se neukázal on.
Vesničané se věnovali denní práci, někteří odpočinku, někteří svým dětem. Kolem voněl teplý jarní den – svou svěžestí, tisícem druhů květin. Vše bylo tak, jak mělo být. Klidné. Mírumilovné. Dokud jim něco nezastínilo nebe.
Vesničané u jezera zvedli hlavy. Jako jeden překvapeně rozšířili oči. To, co jim zastínilo slunce, nebyl mrak. Ne. Byl to jeden z pradávných tvorů. Nikdy žádného neviděli, ale byli si jisti, kdo propolouvá nad jejich hlavami. Bez zájmu prolétl nad vesnicí a ztratil se ve skalách. Rozhlédli se mezi sebou, opět jako jeden vyděšeně vstali a běželi k vesnici. Na jazyku jedno jediné slovo. Drak.
Starosta si vyslechl svědectví desítky lidí. Všechna se schodovala – v popisu té stvůry. Zamračil se a sklonil hlavu. Věděl přesně, co drak chce. Co oni musejí udělat. Tolikrát to slíchával – ve starých legendách. O krvelačných stvůrách. Statečných rytířích. Pannách, které musely být obětovány. Statečných rytířích, hm? Kéž by někoho takového ve vesnici měli. Ale nikdo z nich není bojovník. Nikdo z nich není hrdina, co by se dokázal postavit drakovi.
„Co budeme dělat?“ Ozval se jeden z můžu. Starosta se zamračil.
„Co nám zbývá. Mohl by spálit celou vesnici.“ Zvedl k nim oči. Zamračili se.
„Co kdybychom sehnali nějakého rytíře?“ Navrhla mladá žena. Pokýval hlavou.
„Nejsem si jistý, kde někoho takového hledat ani jak ho přimět, aby nám pomohl.“ Povzdechl si. Vesničané s ním. Vesnice se stýkala s okolním světem jen v nutnosti. Žili si sami pro sebe.
„Přinutíme ho?“ Ozvala se žena znovu. Všichni k ní otočili hlavy.
„Jsme sedláci, jak bychom asi přinutili...“ Zmlkl vesničan, když se začala usmívat.
„Trocha ženského šarmu a uspávací lektvar udělají divy.“ Všichni v místnosti přizvedli obočí, pak se začali usmívat také.
Vesničané obdělávali svá pole, když jim opět něco zastínilo slunce. S temnou předtuchou zvedli hlavy. Někteří začali vyděšeně utíkat. Po obloze kroužil velký černý drak, jeho šupiny měly stříbřitý odlesk, jeho oči byly stříbrné jako svit měsíce. Jedním pomalým pohybem mávl křídly a najednou seděl proti nim.
„Dobrý den.“ Zavrčel. Pár odvážnějších zůstalo stát, zbytek se ztratil v domech. Povzdechl si a natáhl k nim hlavu na dlouhém štíhlém krku.
„Chtěl jsem s vámi mluvit.“
„My... my víme, co chceš... jen.. dej nám týden, ano týden...“ Začali jeden přes druhého naříkat a nepustili ho ke slovu. Rozhlédl se po nich.
„Mlčte chvíli!“ Vyštěkl. Vesničané ztichli. Drak se zmateně rozhlédl. Byli pryč. Během jediného mrknutí oka. Možná rychleji. Sklonil hlavu a zavřel oči.
„Ale ne.“
Vesničané se rozhlédli po ulicích města. Byly přeplněné životem, barvami a pestrými stánky. Vyměnili si nechápavé pohledy. Jeden z měšťanů jim - s nekrývaným úžasem nad jejich nevědomostí - vysvětlil, že se konají tradiční rytířské souboje. Neskutečné štěstí, hm? Vyměnily si tentokrát spokojené pohledy a vydali se ke kolbištím.
Celý den sledovali rytířská klání a nedokázali se ubránit nadšení, které vířilo kolem. Bavili se a fandili jako všichni ostatní.
„Kterého myslíte?“ Ozval se mladý muž. Žena, která navrhla únos, k němu otočila hlavu.
„Vítěze?“ Všichni souhlasně pokývali hlavou a opravdu čekali, kdo turnaj vyhraje. Celé tři dny. Při oslavách se vmísili do davu a hledali rytíře, který získal vítězství. K jejich spokojenosti to byl vysoký mohutný muž, ve stejně mohutném hýčkaném brnění. Vypadal jako skutečný hrdina.
Díky hustým rudým vlasům, bujnému poprsí a hlavně veselému úsměvu ženě nedělalo problém rytíře zaujmout. Obzvlášť v porovnání s křehkými vyfintěnými kráskami z města.
Vesničané se spokojeně usmáli, když ji malátnou chůzí vedl do svého stanu. Vytratili se za nimi a čekali na znamení. Konečně se látka stanu pohla.
Postavili se nad tvrdě a vcelku i hlasitě spícího rytíře.
„Hm. Možná jsi ho nejdřív měla nechat sundat to brnění. Je obrovský.“ Zamyslel se jeden z mužů. Pokrčila rameny.
„Vlastně jsem mu nic nedala. Usnul, jakmile se rozvalil na posteli.“ Sledovala spáče. Muži si povzdechli. Tohle bude těžší než mysleli. Proč si to vůbec nesundal hned po soubojích? Usnadnil by jim dost práce. Přemýšleli.
„Vem jeho meč a štít.“ Poručil jeden. „My vezmem jeho.“ Dodal bez nadšení. Přikývla a zvedla velký meč i se štítem. Měla s nimi trochu problém, ale nakonec je zvládla. Muži se postavili nad spícího. Chvíli bojovali s jeho vahou než se zadařilo. Přece jen byli zpevnění prací na polích. Na druhou stranu. Obrovský těžký chlap v neforemném stejně těžkém brnění, co chrastí víc než železný řetěz, to je něco jiného než práce na statku. Obzvlášť, když se potřebovali pohybovat rychle ale hlavně tiše.
„Bože, nemůžem ho nachvíli položit? Táhne to z něj jak...“ Postěžoval si ten, co nesl hlavu.
„Spusť mu hledí.“ Poradil jiný vesničan. Muž poslechl. Pousmál se. Lepší. Pomyslel si.
„Hm. Jestli ho chcete okrást, někdo vám dost blbě poradil, jak se to dělá.“ Ozvalo se pobaveně za nimi. Polekaně upustili rytíře a otočili se. Za nimi stál vysoký muž v tmavém oblečení. Víc z něho díky noci neviděli.
„Pokud to teda neni únos.“ Dodal zamyšleně. Vytřeštili oči. Mnohem víc, když se za cizincem zeleskl kov meče. Sesunul se na zem. Žena zadýchaně zvedla oči.
„Tys... tys ho zabila.“ Rozeběhli se k ní.
„Né, to určitě. Nebo jo?“ Znejistěla. Vždyť ho jen praštila, to ho přece nemohlo zabít. Nebo ano? Přemýšlela.
„Možná bychom mohli vzít jeho.“ Prohlížela si ležícího.
„Nevypadá jako hrdina.“ Podotkl jeden z vesničanů. Pousmála se.
„To nevypadá. Ale vypadá jako někdo, kdo dokáže přežít.“ Vysvětlila. Muži se zamysleli. Možná potřebují spíš někoho takového, hm? Shodli se pohledy. Navíc... nebude tak těžký.
Cizinec se jemně zamračil a zakroutil hlavou. Bože. Nevypil toho tolik, nebo jo? Přemýšlel, dokud si nevzpomněl. Rychle se posadil - snažil se posadit. Ve skutečnosti měl ruce spoutané za zády, další provaz kolem kotníků a byl připoutaný k zemědělskému povozu.
„Hej. Co to ksakru...!“ Vůz zastavil. Zadíval se na skupinu vesničanů. Trochu nejistě ho sledovali.
„Mám ho znovu praštit?“ Navrhla rudovlasá žena.
„Proboha, dej to sem. Nemůžeš ho stále mlátit. Zblbne z toho. Dvakrát je až dost.“ Sebral jí jeden z mužů velký meč. Dvakrát? Přemýšlel spoutaný. Povedlo se mu posadit. Svět se mírně zatočil. Zahnal mžitky a zadíval se na ně.
„Co ksakru chcete?“ Oni sledovali jeho. Na sobě měl kožené cestovní oblečení – vysoké boty, úzké kalhoty a oprýskaný kabátek. K tomu košili a šálku. Působil víc jako zločinec než hrdina. Obzvlášt díky důmyslně ukrytým zbraním, které u něj našli. Tvář měl opálenou od slunce, několika denní strniště a jasné modré oči, které ještě víc zvírazňovaly světlé lehce přerostlé vlasy. Kolem obličeje se neposlušně kroutily.
„Tvoji pomoc.“ Ujal se jeden z mužů slova. On přizvedl obočí.
„Žádáte o ni dost divně.“ Zabručel a rozhlédl se, kudy pryč. Žena se pousmála a vylezla na povoz.
„Nežádáme.“ Otevřela cestovní lahev, kterou držela, a za pomoci mužů ho přinutila vypít obsah. Rozkašlal se.
„Co v tom ksakru...“ Svezl se na dřevěnou podlahu povozu.
„Hm. Je to silný.“ Ozval se užasle jeden z mužů. Žena si povzdechla. Asi trochu moc, dle rychlosti s jakou odpadnul. Přemýšlela. Vztáhla ruku a prsty pročísla světlé vlasy.
„Je mi líto. Jinak to nešlo.“ Řekla omluvně. Vyrazili dál až se před nimi konečně rozprostřelo jezero. Muž se už neprobral.
Když povoz zastavil před hostincem, seběhli se kolem něj zvědaví vesničané. Trochu zklamaně si prohlíželi jejich zachránce.
„Nevypadá moc jako rytíř.“ Nechápal starosta.
„Ten byl moc těžký a tenhle vypadá, že si umí poradit. V určitých situacích.“ Bránila žena jejich volbu. Její společníci souhlasně přikyvovali. Vůdce vesnice se na muže zamyšleně zadíval. Pokýval hlavou, že asi ano.
„Co teď?“ Sklonil k ní hlavu. Pokrčila rameny.
„Odnesem ho do jeskyní a...“ Zmlkla, protože jejich zachránce se začal zvedat. Instinktivně zvedla meč. Muž ho bleskově chytl.
„Zatraceně, ženská! Přestaň mě mlátit a omamovat!“ Zatřepal s hlavou. Vesničané ho zaskočeně sledovali. Zvedl k ní oči. Instinktivně zacouvala a schovala meč za záda.
„Mohli byste mi vysvětlit, co tohle...“ Zmlkl a zadíval se za ně. Vesničané se jako jeden otočili. Opět měli neblahé... přizvedli obočí. Za posledním z nich stála půvabná černovlasá... muž? Uvědomili si. Je to muž. Prohlíželi si ho. Vlasy měl dlouhé pod zadek, stažené několika drobnými sponami u hlavy – držely mu je z obličeje. Na sobě dlouhý černý háv, stříbrně vyšívaný, lemy se dotýkaly země, rukávy byly delší než on měl ruce. Háv byl jednoduchý – jen převázaný látkovým páskem. Byl bosý. Rozhlédl se po nich.
„Dobrý den.“ Vrátil se pohledem na spoutaného. On sledoval jeho.
„I tobě.“ Opětoval pozdrav. Cizinec se jemně pousmál a vykročil. Druhý vytřeštil oči, vesničané s ním. Půvabný muž se sesunul k zemi, nad ním stála rudovláska s mečem.
„Znáte se?“ Otočila hlavu k zachránci.
„Odkud bych ho asi...“
„No, podle toho jak ses tvářil.“ Pokrčila rameny.
„Vidělas ho? To je důvod proč jsem se tak tvářil!“ Ona překapeně zamrkala. Nejistě otočila hlavu ke starostovi. Povzdechl si.
„Nemáme jinou možnost.“ Pokrčil rameny a sklonil se pro ležícího. Zadíval se do bělostné tváře. Pousmál se. Vážně půvabný. Pomyslel si a nesl ho na vůz.
„Odvezem je oba do dračí jeskyně. Vypadá trochu jako kouzelník. Pokud není. Lepší on než jedna z našich dívek.“ Řekl bez sebemenšího nadšení. Zachránce vytřeštil oči.
„Drak?!“ Vyštěkl. „To jste ksakru zešíleli? Chcete nás předhodit...“
„Ne, chceme, abys ho zabil.“ Opravil ho vesničan a kusem látky mu zacpal pusu.
Skupina vesničanů se s povozem vydala do hor. Velice obezřetně a nijak zvlášť statečně. Tak trochu tušili, kde se drak asi usadil. Do jeskyní byl jen jeden vchod, kterým by mohl projít tvor jeho velikosti.
Zastavili před dírou ve skále a dodávali si odvahu vejít.
„Nestačí to tady?“ Ozval se jeden z mužů. Ostatní se mezi sebou rozhlédli.
„Asi by to bylo lepší...“ No, asi ano. Shodli se v duchu a zvedli cizince. Obezřetně nesli dovnitř. Brzy se před nimi otevřela vysoká jeskyně s otvory ve stropě.
Tady? Ptal se jeden pohledem. Ostatní přikývli. Položili muže na zem. Kus od nich meč se štítem, který si „vypůjčili“ od vítěze turnaje, společně se zbraněmi spoutaného.
„J-jestli nás slyšíš... tady... tady... jak jsme slíbili!“ Zavolal vesničan, pak raději utíkal s ostatními pryč. Co nejrychleji, bez ohlížení. Spoutaný si zničeně povzdechl. Že radši nebyl zticha. Povedlo se mu posadit. Otočil hlavu k ležícímu.
„Hej! Vstávej. Musíme vypadnout!“ Bez odezvy. Zhluboka se nadechl a pak si obratně protáhl ruce pod zadkem. Stáhl si roubík a uvolnil provaz kolem kotníků.
Rychle se vydal k omráčenému. Otočil ho a neubránil se usměvu. Neskutečně půvabný. Pohladil hebkou tvář. Víčka se pohla. Muž se jemně zamračil a zadíval se na klečícího. Rychle si sedl.
„C-co se...“ Rozhlížel se zmateně. „Jeskyně?“ Zašeptal.
„Omráčili mě a odnesli sem? Proč?“ Zvedl nechápavě oči k muži.
„Vysvětlím ti to, dobře? Ale nejdřív bysme měli vypadnout.“ Všiml si svých zbraní. Skvělý. Vydal se pro ně. Zarazil se při pohledu na velký meč v pochvě a štít s erbem. Ten erb. Pomyslel si. Druhý muž mezitím vstal, oprášil si oblečení a rozhlédl se. Vydal se pryč. Blonďák ho rychle chytl.
„Počkej. Kam si myslíš... Někde se tu potuluje drak.“ Zbavil se díky své dýce pout. K jeho úžasu černovlasý s klidnou tváří přikývl.
„Ano. Já vím.“ Vydal se hlouběji do jeskyně. On ho opět chytl.
„Chceš, aby si tě splet se sličnou pannou?“ Strčil ho za sebe.
„Drž se za mnou.“ Zastrčil si dýku do pásků na botě. Druhou do jiných na stehni. V ruce držel dlouhý úzký meč. Rozhlédl se.
„Chráníš mě?“ Ozval se muž zaskočeně. On se otočil.
„Nemám moc na výběr. Tohle nestrať.“ Podal mu štít s mečem a vedl ven. Černovlasý sklonil hlavu.
„To lidé obvykle nedělají.“ Řekl tiše a opět přiměl blonďáka otočit se.
„Než tě to dojme k slzám, vyberu si to.“ Zadíval se mu do očí, pak své překvapeně zvedl za mužovo rameno. Strčil ho za sebe. Co to zatraceně... sledoval nechápavě mladou ženu. Pousmála se.
„Tedy? Jak to šlo?“ Vykročila k nim.
„Omráčili mě.“ Dívka zbledla a vykoktala první ze slov. Muž přikývl.
„Pokud to dobře chápu, chtěli mě obětovat drakovi.“ Zamyslel se. Ona zvedla hlavu k druhému muži. Zeptala se. Její přítel se otočil.
„Řekl bych, že jejich zachránce.“ Prohlíželi si ho.
„Nevypadá moc jako...“ Nevypadá. Souhlasil. Blonďák se zamračil.
„Kritika skončila? Fajn, rád bych z týhle noční můry už vypad.“ Necítil se nijak zvlášť příjemně. Jo. Nevypadá jako rytíř v zářivý zbroji, ale... Dívka bez zájmu přikývla.
„Sbohem.“ Vykročila pryč. Její přítel se za ní zadíval. Otočil hlavu zpět k muži.
„Děkuji... za vše.“ Kývl jemně hlavou a následoval dívku. Zachránce je nechápavě sledoval.
„Zbláznili jste se? Tady někde žije drak. Drak! Vzpomínáte? Velká hlava, velký křídla, slabost pro krásný panny.“ Zamračil se. Oba se otočili.
„Možná bys mohl jít s námi.“ Navrhl muž. Dívka vytřeštila oči.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Řekla rychle.
„Byl připravený mě chránit. Riskovat svůj život. Myslím, že si zaslouží nějaké vysvětlení.“ Nesouhlasil. Zamračila se.
„Možná, ale bůhví proč. Jistě ne z dobroty srdce. Už od pohledu je to...“ Prohlížela si „zachránce“ odměřeně. On se zamračil. Jo. Možná měl lehký vedlejší úmysly, ale jen proto na něj nemusí koukat tak z patra, nebo jo? Pokrčil rameny.
„V pohodě. Už takhle to byl... náročnej den. Měl bych jít.“ Vydal se pryč, ruku zvedlou v pozdravu. Je mu to jedno. Ať si dělaj, co chtěj. Stejně by ten sex určitě za moc nestál. No, možná jo, ale... to si snad děláš srandu. Byla poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou. Pak se sesunul k zemi. Černovlasý muž vytřeštil oči.
„Co to probůh...“ Přešel rychle k dívce, tyčící se nad ležícím.
„Možná jsi měl pravdu. Přišel sem zabít draka nebo ne? Proč by ho to najednou pustilo? Jistě chtěl odejít pro posily. Vrátit se s armádou.“ Sledovala omráčeného. Její přítel také. Zakroutil hlavou.
„Ale nemusela jsi ho přece hned...“
„Spanikařila jsem.“ Řekla omluvně.
Nedobrovolný zachránce se zamračil. Otevřel oči. Rychle si sedl. Mladé ženy, stojící kolem něj, stejně rychle zacouvaly. On si mnul oči. Tohle už si vážně někdo odnese. To je nějaká nová móda, nebo co? Přemýšlel a snažil se rozehnat mžitky před očima. Zarazil se a zvedl hlavu.
„Kde to ksakru... Ty!“ Všiml si známé tváře a na svůj stav překvapivě rychle vstal. Dívka zacouvala.
„Máš vůbec představu, jak zatraceně to bolí a...!“ Vykročil k ní, lehce malátný. Ona před ním couvala.
„Promiň, ale... jen jsem ho chtěla chránit.“ Řekla na svou obranu. Chránit ho? No, on by zase hrozně rád uchránil svůj mozek – před útokem šílených ženských. Kdo je vůbec on? Napadlo ho. Zeptal se.
„To budu já.“ Ozval se za ním jemně vrčivý, silný hlas. Mužův pohled se zachvěl. Pomalu se otočil. Zacouval a sáhl po meči, který měl ve zvyku viset u jeho pasu. Dnes ne.
„Dobrý den.“ Muž nebyl schopný odpovědi. Rozhlédl se po dívkách kolem. Sledovaly tvora. Klidnými, laskavými pohledy. Jak kdyby to doteď nebylo dostatečně šílený. Pomyslel si a otočil hlavu zpět k bestii. Bestii. To bylo první, co viděl. Černá okřídlená bestie. To druhé, že je štíhlá a svým způsobem elegantní. Při dalším pohledu, že je asi to nejúžasnější, co kdy spatřil. Ne bestie, ale krásný, hrdý tvor. Očí stříbrných jako samotný měsíc. Seděl hrdě a klidně. Bez jediného pohybu ho sledoval a čekal.
Muž nejistě vykročil. Jemně se uklonil a zvedl hlavu.
„Dobrý den. Jsem Wallace.“ Přeskočil mu hlas, ale nezlobil se na sebe. Komu by nepřeskočil? V takové situaci. Drak ho napodobil a kývl hlavou.
„Já jsem Drey´ken. Syn Bau´lův. Princ půlnoční.“ Narovnal se. Muž si ho chvíli prohlížel.
„Hm. Nevypadáš... vypadáš jinak, než... nechceš mě zabít?“ Snažil se srovnat myšlenky. Zdálo se, že se drak mírně pousmál.
„Nechci. A ty?“ Wallace pokrčil rameny.
„Nikdy jsem nechtěl.“ Překvapil tvora. Zeptal se. Muž znovu pokrčil rameny a vysvětlil, co se stalo. Drak ho mlčky poslouchal, dívky s ním.
„Nevypadáš jako rytíři, kteří se účastní turnajů.“ On zakroutil hlavou, že není rytíř.
„Tak co jsi dělal mezi jejich stany?“ Ale ne. Trefa do černýho, hm? Pomyslel si Wallace bez nadšení. Pokrčil rameny.
„Občas někde něco ukradnu. Vlastně jsem jeden z nejlepších zlodějů Pohoří.“ Přiznal. Drey´ken něco pobaveného zamručel.
„Myslel jsem si to. Bez urážky.“ Dodal. Zloděj přikývl. Drak také.
„Teď když jsme si vysvětlili, že nikdo nikoho nechce zabíjet... sbohem, Wallaci.“ Překvapil muže a otočil se v odchodu.
„Přinesly jsme tvé zbraně a odvedeme...“ Ukázala jedna z dívek ke štítu a ostatním zbraním. Wallace se zamračil.
„Nemohl bych zůstat?!“ Přerušil ji a zavolal k tvorovi. On se otočil.
„Pokud vím, tam v jeskyních si chvátal pryč.“ Nechápal.
„To bylo předtím. Prosím. Rád bych zůstal.“ Drak se na něj zadíval.
„Nestřežím poklad.“ Pobavil muže. On zakroutil hlavou, že ho nechce okrást.
„Přesto chceš zůstat.“ Ujišťoval se tvor. Wallace přikývl. On se zamyslel. Zvedl oči k dívkám.
„Nechte nás.“ Ony bez řečí odešly. Muž se za nimi zadíval. Drak sledoval jeho.
„Když tě tak sleduji, nebudeš tak úspěšný jen v krádežích majetku.“ Zloděj k němu nechápavě zvedl hlavu. Přizvedl obočí a pobaveně se pousmál.
„Nemusíš se bát, kvůli nim taky zůstat nechci. Nejsou můj typ.“ Překvapil tvora. Zopakoval poslední větu. Wallace přikývl a vysvětlil.
„Mám radši muže. Což mi připomíná, kde je?“ Drak se nechápavě zeptal.
„Ten muž z vesnice. Obětovali ti ho místo sličný panny, nebo ne?“ Drey´ken ucukl pohledem a něco zabručel.
„Není tu. Dovolím ti zůstat déle. Andraste ti ukáže ložnici a lázně. Měl bys jich využít.“ Šel pryč. Muž se na něj zadíval.
„Provedu tě.“ On se otočil. Za ním stála první z dívek. Přikývl a následoval ji. Vedla ho hlouběji do jeskyní. K jeho úžasu byly plně, i když vcelku skromně zařízené. Nechyběla jídelna, knihovna, velké společné lázně ani zahrada. Takový malý soukromý ráj.
Po relaxaci v horké lázni, navoněný, najedený, odpočatý vyšel z pokoje, ve kterém ho ubytovala. Na sobě dlouhý lehký domácí plášť a široké bokové kalhoty. Procházel chodbami až došel do sálu, ve kterém se setkal s drakem. Bylo v něm malé jezíko. U něj sedělo několik dívek. Nejkrásnější z krásných, hm? Pomyslel si a prohlížel si je. Všechny rychle vstaly, když si ho všimly.
„Dobrý den. Odpočatý?“ Zeptala se jedna. Víc než jen to. Pomyslel si a přikývl.
„Lidi se očividně někde šeredně mýlí.“ Prohlížel si je. Dívky se zatvářily nechápavě.
„Nesežral vás.“ Vysvětlil. Ony se pousmály a přikývly.
„Omyl, který stál zbytečně moc životů.“ Pobídly ho, aby se posadil, a pak mu vyprávěly.
Drey´ken byl jeden z nejstarších draků. Jeden z princů staré doby, který už dlouhou dobu nestál o souboje s lidmi. Jenže oni to viděli jinak. Drželi se svých tradic. Obětovali mu krásné panny nebo ho nejstatečnější z rytířů vyzívali na souboj. Snažil se jim to rozmluvit. Jenže oni nechtěli poslouchat. Chtěli získat slávu zabitím draka. Jeho bohatství. Každý drak přece shromažďuje poklad. Zcestoval mnoho zemí, ale pokaždé to končilo stejně. Zbytečnou smrtí statečných mužů nebo mu do sbírky přibyla nová dívka.
„Očividně to nechápou ani tady, hm?“ Ležel Wallace na vyvýšeném okraji jezírka a sledoval nebe skulinami ve stropě. Ženy zakroutily hlavou.
Den strávil v jejich společnosti. Každá z nich mu vyprávěla svůj příběh, odkud pochází a jak dlouho vlastně s drakem žije. Některé mu dělaly společnost léta, některé jen pán měsíců. Některé našly ve světě své štěstí a odešly, jiné se neodvážily. Ještě ne. Jejich blízcí a známí je obětovali drakovi, s takovou skutečností se těžko začleňuje zpět. Získává důvěra. Obzvlášť když je ta krvelačná bestie nezabila, ale naopak nabídla jim bezpečí domova. Díky tomu vzniklo pouto.
„Bože. Tak strašně jsem se bála.“ Zakroutila jedna z dívek hlavou.
„Krčila jsem se u skály, celá mokrá od deště a... byla jsem tak hrozně vystrašená.“ Pokračovala a její společnice souhlasně přikyvovaly. Ona se pousmála – lehce dojatě a zvedla oči k Wallacovi.
„A pak... přestalo pršet.“ Vzpomínala.
„Když jsem se odvážila zvednout hlavu, uviděla jsem ho. Stál nade mnou a svým křídlem mě chránil před deštěm.“ Řekla něžně.
„Zapálil oheň a povídal si se mnou. Klidně a trpělivě. Téměř celou noc. Úplně jsem zapomněla na zimu a mokro a nakonec si uvědomila, že už se nebojím. Myslím, že si všiml také, a navrhl mi ať ho následuji. Je to pár měsíců.“ Usmála se.
„Jen pár měsíců, ale tolik jsem se toho naučila. Byla jsem obyčejná městská slečinka. Věděla jsem, že jsem vyjímečná svým vzhledem a neváhala jsem toho využít, abych dostala, co chci. Ale před ním jsem si připadala tak hloupá a prostá.“ Zakroutila hlavou.
„Nehledě na to, že tady už jsem najednou nebyla ta nejkrásnější dívka.“ Dodala pobaveně.
„No a když jsem začala přemýšlet, co jsem mimo to.“ Zvedla k němu opět oči. Ironický pobavený pohled v nich. Wallace zamyšleně poslouchal.
„Hm. Takže je dost možný, že ani ostatní draci nejsou krvelačný bestie, co žerou mladý holky a rádi zabíjej rytíře. Klidně můžou bejt jako on... a ty bestie jsme z nich udělali my.“ Přemýšlel nahlas. Dívky pokrčily rameny.
„Nikdy jsme žádného jiného draka neviděly, a Drey´ken o nich nemluví.“ Řekla jedna téměř omluvně.
„Ale můžeš si promluvit s Andraste. Je s ním nejdýl.“ Napadlo jinou. Andraste, hm? Ta malá potvora, co ho praštila. Byla jiná než dívky kolem. Vypadala stejně mladě, ale oči mu prozradily, že je starší. Mnohem starší než ostatní dívky. Měla v nich moudrost a zkušenosti, které nemohla získat za jediný lidský život.
Wallace si užíval horkou náruč jeskyních lázní. Skrz díry ve stropě k němu zlehka prosvítalo měsíční světlo. Vedle něj jemně bublal potůček, který sebou přinášel čerstvou vodu – horkou vodu, a on se cítil spokojený.
„Můžu?“ Zaklonil hlavu. Andraste jemně kývla hlavou. Napodobil ji. Ona se bez rozpaků svlékla a sestoupila do vody. Posadila se na okraj a uvolněně se opřela.
„Tohle místo miluju. Můj rituál – v půli noci, když všichni ostatní tvrdě spí.“ Otočil k ní hlavu.
„Mám odejít?“ Otočila k němu svou.
„Nejsi tak bystrý, jak si myslíš. Už jsi měl být na odchodu.“ Pobavila ho. Pousmál se a opět si položil hlavu.
„Jen hádám, ale ty nebudeš sličná panna, kterou mu obětovali, nemám pravdu?“ Pobavil on ji. Pousmála se a zavřela oči.
„Ne. To nejsem. Chtěla jsem ukrást jeho poklad.“ Usmívala se při vzpomínce.
„Chytl mě a ušetřil. Dokonce mi nabídl úkryt svého domu, protože jsem byla hledaný zločinec. Řekla jsem si proč ne. Chtěla jsem ho využít tak jako ostatní hlupáky. Drak nedrak.“ Vzpomínala – nijak hrdě.
„Myslím, že to věděl. Od začátku a já si myslela, jak nejsem chytrá a mazaná.“ Usmála se ironicky.
„Jenže časem, já nevím. Využívala jsem lidi kolem sebe, protože jsem věděla, že oni chtějí využít mě. Ale on. Nikdy o nic nežádal. Naopak. Naplnil můj život. Mé srdce – místa, která byla prázdná.“ Usmívala se jemně.
„Viděla jsi někdy jiný draky? Jsou stejný jako on?“ Zeptal se. Otočila k němu hlavu.
„Zbylé prince a pár dalších.“ Přikývla. Zopakoval první dvě slova. Zamračila se a sklonila hlavu.
„Pokud chceš o Drey´kenovi něco vědět. O něm nebo o ostatních dracích, měl byses zeptat jeho.“ Zvedla k němu oči. Přikývl a položil si hlavu zpět.
