kapitola I.
Na okraji moře, modřejšího než samotné nebe, stálo rozlehlé město. Přístav. Byl hlavním městem zářivé civilizace. Její lid byl nejvyspělejším, nejmodernějším a nejbohatším národem doby. Nejen této. Ve skutečnosti byli potomky moudrého, vyspělého národa, který jim připravil cestu. Z jejichž života – pokroku oni dnes těžili.
Někde uprostřed města. Vyvýšený terasami, obehnaný vysokou zdí stál císařský palác. Byla noc a vznešený dům spal zahalený její chladivou temnotou. Téměř celý dům – chodbami procházelo několik hlídek a střežilo bezpečí svého pána. Několik hlídek a štíhlý stín. Skryl se před dvěma strážci za listy velké květiny a počkal až přejdou. Tichou chůzí pokračoval jemně osvětlenou chodbou až k dvojitým dveřím. Položil na ně dlaň a chvíli mlčky stál. Co nejtišeji otevřel a vešel.
Na velké, schodem vyvýšené a jemným závěsem zakryté posteli leželi dva muži. Jeden v náruči druhého. Spokojeně spící.
Noční návštěvník se postavil nad ně a odhrnul průsvitnou látku. Zadíval se na většího z mužů. Jemně se pousmál a vztáhl ruku ke klidné tváři. Polekaně rozšířil oči a pustil závěs. Menší z mužů sebou začal cukat ze spaní. Druhý se probral a otočil k němu hlavu. Pohladil neklidnou tvář. Nezvaný host tiše přihlížel, jak ho laskavě uklidňuje. Něžnými doteky i hlasem. Mlčky přihlížel, jak oba znovu uléhají. V objetí se propadají do světa snů.
Zavřel za sebou dveře a opřel se o ně.
„Nezvanej host?“ Rychle zvedl hlavu. Přímo proti němu - se o zeď opíral hnědovlasý mladý muž. Usmíval se půlkou úst. Druhý se zamračil a vydal se chodbou pryč. On zakroutil hlavou a doběhl ho.
„Nechápu, na co jsi stále tak hrdej. Odkop tě. Tak jako nás všechny. Teť už nejsi vyjímečnej, jsi stejnej jako my.“ Zavrčel. Muž se znovu zamračil a neodpovídal. Ne. Není stejný jako oni. Nikdy nebyl. Vždy byl vyjímečný. Oblíbený milenec svého pána. K tomu její bratr. Tohle je jen chvilkové pobláznění a on se pak vrátí k němu. Jako vždy. Byl si jistý.
„Sni dál.“ Utrousil jeho společník, jakoby četl myšlenky, a bez rozloučení se vydal směrem k lázním. Tam čekalo několik dalších mužů. Podobně krásných, podobně mladých, podobně oblečených. Všichni zvedli hlavy. Příchozí zakroutil svou.
Ráno. Dlouho po rozbřesku. Noční návštěvník chvátal chodbami. Stejným směrem jako v noci jen ne tak skrytě. Před dveřmi se zastavil. Zhluboka nadechl, zaklepal a vešel.
Zadíval se na svého pána. Na své slunce. Na svého boha. Císaře Lucia. Byl vysoký, opálený a dobře stavěný, zahalený v lehké bílé robě. Dlouhé vlasy na stranách spletené, následně sčesané do silného culíku. Byly jako paprsky slunce. On byl. Jeho přítomnost jakoby zaplnila místnost. Svou jistotou, hrdostí a urozeným rodem.
Před ním stál jeho noční společník. Mladý černovlasý muž. Štíhlý, krátkých vlasů a modrých očí. Půvabem a krásou se vyrovnal Kreiosovým kráskám. Stejně tak svojí elegancí. Stál na podstavci, přes ramena hozenou zdobenou, vyšívanou látku. Působila jemněji a lehčeji než pavučiny.
Pán domu otočil hlavu. Příchozí se rychle uklonil a pozdravil. Muž ho napodobil a přešel k posteli. Zvedl jinak barevnou i vyšívanou ale stejně jemnou a draze působící látku. Přehodil přes ramena svého společníka. Usmál se.
„Ta je lepší. Co myslíš?“ Otočil hlavu. Muž sebou cukl a rychle přešel blíž. Jemu by slušela víc. Určitě ano. Možná ne, ale jistě by si jí víc vážil. Miloval by ji. Hýčkal a... protože ji vybral on. Příkývl.
„Je nádherná, můj pane.“ Císař se spokojeně usmál a přikývl.
„Jistě jsi slyšel o nepokojích na severní hranici.“ Vrátil se k posteli, kde byly položené další smotky látek. S vážným výrazem si je prohlížel a vybíral tu nejlepší. Jednu zvedl a vrátil se ke stojícímu. Vyzkoužel.
„Tuhle taky.“ Zvedl k němu spokojeně oči. On se jen pousmál a prohlížel si její zdobení. Třetí muž se zamračil. To on by ukázal větší vděk. Vhodnější a...
„Elli, vnímáš mě?“ Přerušil myšlenky hlas jeho pána. Rychle otočil hlavu a omluvil se.
„Seveřani vždycky dělali problémy, ale poslední dobou jsou agresivnější a drzejší než dřív.“ Zamračil se Lucius nesouhlasně a prohlížel si vzory látek. Prsty zkoušel jemnost.
„Musel jsem požádat o pomoc barbary.“ Šokoval Elliho. On nevěřícně zopakoval poslední ze slov. Císař přikývl.
„Ano. Dokázali seveřany porazit a vyhnat za hranice své země.“ Vysvětlil.
„Mluvil jsem... s Rytlockem.“ Vzpomněl si. „Je to vůdce Západních kmenů. Slíbil, že promluví s kmeny ze severu. To oni zahnali Seveřany.“ Vysvětloval dál.
„Dorazí za pár dní. Chtějí dojednat podmínky než něco udělají. Je to pro ně obchod.“ Dodal lehce uraženě a urazil tím i druhého muže. Co si o sobě ty barbaři myslí? Měli by být rádi, že získají Císařství za spojence. Měli by pomoct bez požadavků.
„Barbaři.“ Pokrčil Lucius rameny, jakoby četl myšlenky.
„Až přijedou, chci je ohromit. Chci, aby si uvědomili, s kým mají tu čest.“ Přehodil muži přes ramena další látku.
„Ty a tvá sestra máte vytříbený vkus. Nechal bych to na starost jí, ale nechci, aby se ve svém stavu namáhala. Tak to nechám na tobě.“ Elli nechápavě zakroutil hlavou a zeptal se. Císař k němu otočil hlavu.
„Musíme je přivítat, pohostit, zabavit. Všichni v paláci musí vypadat... dokonale. Vše musí být dokonalé.“ Překvapil muže. Chce, aby on... proto ho sem zavolal? Do své ložnice? Sevřelo se srdce zklamáním. Nadechl se a přikývl.
„Jistě, můj pane. A...“ Zvedl oči k milenci. Císař se pousmál.
„Jeho si obleču sám.“ Chytl ho za ruce a políbil. Díky stupínku byly jejich rty ve stejné výšce.
„Pohodlný.“ Usmíval se pobaveně. Muž zrůžověl, pohled druhého se zachvěl. Sklonil hlavu a jemně se uklonil.
„Pokud to bude vše, můj pane.“ Lucius přikývl a rukou ho odehnal. Dál se věnoval svému půvabnému milenci.
„Toho se asi nikdy nenabažim.“ Líbal měkké rty. Muž ho objal kolem krku a odpovídal. Něžně a hebce. Nadechl se, když ho jeho pán zvedl do náruče, a zabaleného do drahých látek nesl k posteli.
Elli se posadil na terasovitou zahradu a mlčky hleděl někam před sebe.
„Stalo se něco?“ Zvedl hlavu. Vedle něj stála mladá žena. Na sobě lehkou bílou róbu, ve vlasech zdobenou čelenku. Usmívala se. Pod srdcem jí už několik měsíců rostl nový život. Císařův třetí – poslední potomek.
Zakroutil hlavou a rychle vstal, když si začala sedat. Pomohl jí. Poděkovala a zadívala se do zahrady.
„Omlouvám se, Elliasi. Nikdy jsem tě sem neměla brát.“ Povzdechla si a otočila k němu hlavu. Zakroutil svou.
„Proč to říkáš? To je přece...“
„Pak byses nikdy tak netrápil.“ Přerušila ho. Jeho pohled se zachvěl. Netrápí se. On se přece vůbec netrápí. Ví, že je to jen chvilkové vzplanutí. Až dohoří, vrátí se k němu. Ke svému oblíbenému milenci. Určitě ano. Vytryskly mu slzy. Určitě ano.
Žena se zamračila a přitáhla si ho.
„Odpusť mi to, prosím.“ Políbila ho do vlasů. Nic neřekl, jen ji objal, a hleděl do zahrady.
Několik následujících dní trávil přípravami na příjezd vzácné návštěvy. Hm. Vzácné návštěvy. Jaká pak vzácná návštěva? Barbaři. Hrubí, divocí, nevzdělaní, neotesaní, nevychovaní... ne, ne, ne. Žádná vzácná návštěva. Císař nechce být dobrý hostitel, chce je ohromit. Snad i trochu zahambit a zkrotit. Hlavně asi zkrotit. Barbary.
Jeho sestra – Luciova družka, se snažila pomáhat. Jen lehce a téměř tajně. Tak aby nikdo neměl pocit, že se snad namáhá. Když nosí císařova drahocenného potomka pod srdcem.
Sourozenci seděli na zahradě. Na stejném místě jako před pár dny. Sledovali úžasný západ slunce. Uslyšeli smích. Oba ho znali. Oba zvedli hlavu. Vysoko nad nimi, na široké terase stál jejich pán. Se svým milencem. Sledovali ten samý západ. Stejně okouzlení. Když slunce zmizelo za obzorem, ztratili se v pokoji. V jeho komnatách. V jeho ložnici. V ložnici, ve které ona nikdy nespala, a spát nebude.
Elli k ní otočil hlavu. Sledovala císařův balkon. Zamračila se a pohledem se vrátila do zahrady.
„Stále nedokážu pochopit, že jsi se s tím vším tak snadno smířila.“ Sledoval její profil. Usmála se. Klidně a moudře.
„Snadno? Nebylo to vůbec snadné. Není.“ Opravila se.
„Vědět, že můj muž nikdy nebude můj. A nikdy nebyl. Vědět, že nejsem víc, než matka jeho dětí. Dětí, se kterými nemůžu být.“ Otočila k němu hlavu.
„Na druhou stranu. Jsem nejmocnější ženou v zemi. Na co bych si měla stěžovat?“ Dodala pobaveně a pobavila i jeho. Pak s vážnějším výrazem pokračovala.
„Má moc není tak velká jako jeho, ale stále s ní dokáži něco změnit. Někomu pomoci. Také vím, že je o mě a mou rodinu postaráno. Občas snad ano, ale většinu času nelituji. Ne našeho svazku. Lituji jen dvou věcí. Toho že jsem mu představila tebe. Svého malého bratra. A svých dětí.“ Zamračila se s bolestí v očích. Pak se jemně pousmála.
„Tak pojď, měli bychom jít spát. Zítra je velký den a ty ses tolik nadřel. Snad budou naši hosté spokojeni.“ Vstala s jeho pomocí. On se zamračil. Hosté? Je mu jedno jestli hosté budou spokojeni, hlavně aby byl spokojený císař.
„Jací asi budou, hm?“ Zavěsila se do něj a vedla ke svému pokoji. Jací? Jací? Hrubí, divocí, nevzdělaní, neotesaní, nevychovaní... barbaři.
Císařova přijímací místnost s trůnem - rozhlehlý zdobený sál, který měl jedinou funkci – ohromit, přetékala mešťany. Tedy její strany. Uprostřed byla ulička vedoucí k vyvýšenému trůnu. Po celé její délce stáli palácoví strážci. V křesle nad jejich hlavami seděl samotný císař, oděný v drahé bílo-zlatavé róbě. Působila lehce, přitom draze a elegantně. Ve vlasech měl zapletenou čelenku. Kolem zápěstí a kotníků drahé ozdoby. Po jeho boku seděla jeho družka, z druhé strany stál jeho milenec. Oba v podobně drahých robách, jakou měl Lucius. O pár schodů níž stál Elli, a ještě o něco níž někteří muži z lázní.
Oni, měšťané i samotný císař s družkou netrpělivě vyhlíželi hosty. Už brzy měli dorazit. Návštěva první svého druhu, pozvaná samotným císařem.
U vchodu bez dveří se objevil ceremoniář. Celý zadýchaný a nervózní. Rychlou chůzí chvátal k trůnu a drahá róba se mu pletla pod nohy. Zastavil a chvíli se snažil chytit dech. Narovnal se a podíval na císaře.
„Jsou... jsou... vaši vzácní hosté dorazili, můj pane.“ Uklonil se jemně a podíval ke vchodu. Ostatní s ním. Celý sál zatajil dech.
Ve dveřích stál vysoký muž. Ne tak ohromný, jak čekali, ale určitě na něm nebylo zbytečné deko tuku. Měl široká ramena, pevný hrudník i břicho a stejně tak paže. Rozhlížel se po přítomným. Vykročil. Měšťané mírně zacouvali. Muž si všiml a jemně se tomu pousmál. Za jeho zády kráčeli další dva. Nijak... ohromení velkolepostí sálu.
Přítomní si je se stále zatajeným dechem prohlíželi. Barbar v čele měl sešívané kožené kalhoty, kolem pasu několik pásků. Jeden z nich držel velký meč. Další několik pruhů kůže visících směrem ke kolenům. Pod koleny mu začínaly vysoké, kožešinové boty. Zdálo se, že pohromadě drží několika úzkými pruhy kůže. Stejně tak chrániče na předloktích. Kolem ramen měl další kožešinu – s dlouhým chlupem a kapucou. Tu nasazenou.
Kráčel jistou hrdou chůzí, a jak se zdálo, bavil se vystrašenými pohledy kolem. Všiml si mladší ze sourozenců a prohlížel si barbara, který se zastavil pod schody. On si stáhl kapucu a opět tím přiměl přítomné zadržet dech. Byl to muž hnědých vlasů, dlouhých do poloviny zad, na stranách krátce ostříhaných. V dlouhých pramenech mu viselo několik přírodních ozdob. Měl pomalovanou tvář a stejně tak tělo, takže působil ještě děsivěji.
Jemně kývl hlavou.
„Jsme tu.“ Oznámil očividné a čekal na reakci. Lucius si ho ještě stále prohlížel, jeho žena i milenec také. Její bratr se zamračil. Vzácná návštěva? Hm. Nevychovaní barbaři, co neumí ani slušně pozdravit.
„Vítejte. Jsem Lucius, pán tohoto domu a císař Graecijský.“ Kývl jemně hlavou. Barbar ho chvíli mlčky sledoval. Povzdechl si.
„Jo, já vim. Cestovali jsme dlouho a bez zastavení, nemohli bysme tohle všechno obejít, a přejít rovnou k věci? Už bych se docela rád viděl v posteli.“ Pohoršil všechny přítomné. Luciovi dělalo velké problémy zachovat si klidnou tvář. Přikývl.
„V tom případě si promluvíme zítra až budete odpočatí.“ Navrhl. Barbar lhostejně pokrčil rameny.
„Dobře. Tak zítra.“ Otočil se k odchodu. Lucius překvapeně poposedl a jeho žena s ním. Měšťané se tvářili stejně jako oni dva.
„Kam... připravili jsme vám pokoje a pohoštění.“ Vyhrkl pán domu. Barbar se otočil.
„Utábořili jsme se kus od města a vyhovuje nám to. Jídlo a pití uvítáme.“ Otočil hlavu k jednomu ze svých společníků. Ten přikývl. Císař nesouhlasně přitakal.
„Zařídím to.“ Muž si spokojeně nasadil kapucu a bez dalších řečí šel pryč. Dva muži za ním. Lucius nasupěně vstal.
„Zařiď to.“ Poručil a šel pryč. Jeho milenec za ním. Stále zaskočený Elli otočil hlavu ke své sestře. K jeho překvapení se usmívala. Jak se může v takové situaci usmívat? Když je ten barbar tak urazil? Jejího muže urazil. Zeptal se.
„Já nevím, přišlo mi to zábavné.“ Pokrčila rameny. On vytřeštil oči. Zábavné? Co přesně na tom bylo zábaveného?
„Urazil Lucia a naši pohostinost a... je to vážně jen nevychovaný barbar. Přesně jak jsem si myslel.“ Supěl rozlobeně. Žena se klidně usmála.
„Možná prostě jen Lucia prokoukl. Celou tu jeho hru s ohromením a nechtěl ji hrát.“ Přemýšlela. Elli se zamračil. Ne. Tak to určitě není. Prostě je jenom nevychovaný, neotesaný, hrubý a nevzdělaný. Ano. Tak to je.
„Tak pojď. Měli bychom se postarat o pohoštění.“ Podala mu ruku. Pomohl jí vstát.
„Nechceš jít...“ Vlastně chci. Přerušila ho a znovu šokovala.
„Jsem první žena císařství. Luciova žena. Myslím, že jsem ta správná osoba na pohoštění našich vzácných hostů. Nemyslíš? Nehledě na to, že jsem na ně zvědavá.“ Dodala spíš pro sebe. On jí pomohl se schodů a přitom něco nesouhlasného bručel. Vážně. Co ji na tom mohlo tak pobavit?
Několik stážců, sluhů a dva sourozenci stanuli před městskou bránou. Nejistě se po sobě rozhlédli. Kde? Přesně se barbaři utábořili? Ptali se navzájem pohledy.
„Můžem?“ Vojáci okamžitě tasili zbraně a postavili se před svou paní. Barbar, opírající se o zeď vedle brány, se pobaveně pousmál a zakroutil hlavou. Vydal se pryč. Oni ho následovali.
Dovedl je na písčitou pláž, obehnanou skálou. V písku bylo vztyčeno několik stanů, mezi nimi hořel silný jasný oheň. U něj sedělo několik barbarů. Vedl je k nim.
„Reevo.“ Přešel muž blíž. Jeho velitel, sedící v písku před ohništěm, zvedl hlavu. Otočil ji k příchozím. Jen příkývl a rukou jim pokynul, pak opět zaměřil svou pozornost na plameny.
Elli v duchu zavrčel. Vážně. Nevychovanej, hrubej... zamrkal, když barbar znovu otočil hlavu. Přímo k císařově družce. Vstal a všechny vyděsil. Vykročil k ní. Žena ho lehce vyplašeně sledovala. Přizvedla obočí. Muž jí podal ruku. Když ji váhavě přijala, spokojeně se usmál.
„Má paní.“ Překvapil všechny a vedl ji k ohništi. Ona neměla možnost nesouhlasit. Kývl na jednoho z mužů. Ten k ohništi postavil kus dřeva, připomínající stoličku. Žena si s barbarovou pomocí opatrně sedla. Když se ujistila, že je „židle“ stabilní, s úsměvem zvedla oči, a poděkovala. Její bratr ji nechápavě sledoval. Zamračil se a pokynul sluhům. Sám se vydal ke své sestře.
„Jsi Helena, mám pravdu?“ Posadil se barbar do písku. Přikývla.
„Já jsem Reeva.“ Kývl hlavou. Elli se zamračil. Barbarský způsob představení. Bručel v duchu. Zadržel dech, když k němu barbar sklonil hlavu. V tu chvíli najednou nebyl schopný ničeho.
„To je můj bratr. Ellias.“ Usmála se žena. Reeva si ho chvíli prohlížel. Opět zvedl oči k ní.
„Podle toho, co vim od Rytlocka, vás napadaj Seveřani.“ Odmítl od sluhy víno a vzal si talíř s jídlem. Elliho nijak zvlášť nepřekvapilo, že bez příboru. Barbar. Vzal si od sluhy pokrm a poděkoval. Helena s díky přijala svou porci a dle barbarova vzoru odmítla příbor. Přikývla.
„Omlouvám se, ale moc o tom nevím. Vím jen, že nás napadají.“ Řekla opatrně. Muž zamyšleně žvýkal kus masa. Pokrčil rameny.
„Hm. Doufal jsem, že se dohodnem spolu, a už tam nebudu muset.“ Povzdechl si. Ona nechápavě zopakovala slůvko tam. Muž se zamračil.
„Rytlock mě varoval, ale... to město a palác. Je to děsivý.“ Překvapil sourozence. Aha! Takže to na něj přece jen zapůsobilo. Pomyslel si Elli spokojeně.
„Zbytečnej přepych a plejtvání.“ Uzemnil muž jeho myšlenky. Jaký... jaké plýtvání?! Nesouhlasil v duchu. Jeho civilizace, město – císař je jednoduše bohatý. Žádný zbytečný přepych nýbrž zasloužený. Hloupý barbar. Věnoval se jídlu. Oni také a žena vyzvídala něco o barbarově zemi. Zdálo se, že z něj vůbec nemá strach. Byla překvapivě klidná a veselá.
Obloha už byla dokonale temná, když se žena pomalu začala sesouvat k zemi. Barbar ji zachytil a zvedl do náruče. Namířil si to k jednomu ze stanů.
„Kam... kam ji...“ Vstal rychle Elli. On se otočil.
„Nevšim sis, že dneska přespáváte tady?“ Kývl hlavou. Muž se podíval směrem kam. Přizvedl obočí. Čtyři vojáci, kteří je doprovázeli, popíjeli s barbary. Hodně popíjeli. Sluhové a služky spali kolem ohniště. Většina. Jedna z nich seděla jednomu z barbarů v klíně a věnovali se sobě. Jak může... nechápal Elli pohoršeně. Odvrátil pohled. Zmateně se rozhlédl. Kde? Šel rychle k muži, který se objevil u vchodu stanu. Zkontroloval sestru.
„Klidná a spokojená.“ Jo. To protože neví, kde a na čem leží. Pomyslel si měšťan a zamračil se na barbara. On se pobaveně pousmál.
„Jsem také unavený, kde se mohu vyspat?“ Spolkl Elli své pohoršení. Reevův usměv nezmizel.
„U mě?“ Navrhl. Muž šokovaně rozšířil oči.
„C-co si to... ty! Jsem císařův milenec! Proč bych se měl špinit s nějakým...“ Zuřil. Barbar klidně pokrčil rameny.
„Slyšel jsem, že Lucius má radši muže, ale pochybuju, že jsi jeho milenec.“ Rozzuřil muže ještě víc.
„Jak si dovoluješ... proč si to myslíš?“ Zeptal se mírněji.
„Mít tě za milence? Určitě bych tě nenechal běhat někde nocí.“ Vysvětlil Reeva. Elli jemně zrůžověl.
„Jen mě požádal, abych se o vás postaral.“ Bránil se. Barbar zakroutil hlavou.
„V tom případě nechápu, proč jsi nestál po jeho boku.“ Měšťanův pohled se mírně zachvěl. Sklonil hlavu.
„Možná... ne teď, ale jednou opět budu. Jako vždy.“ Řekl tiše. Muž se zamračil a vzal ho kolem ramen.
„Jsme oba unavený, půjdem si lehnout.“ Vykročil k jinému stanu a Elli automaticky s ním. Rychle zvedl hlavu.
„Jestli mě budeš nutit silou, povím to císaři a...“ Chvěl se jeho hlas. Reeva se pobaveně zasmál.
„A císař co? Pošle kvůli tobě svojí záchranu pryč? Vážně?“ Elli se zamračil. No. To asi... zadržel dech. Muž se sklonil k jeho uchu.
„Nemám zapotřebí vynucovat si sex.“ Zašeptal. Muž zamrkal a chytl se za ucho. Netušil proč, ale srdce se mu rozeběhlo v hrudníku. Barbar se pobaveně usmál.
„Natož od tebe.“ Šokoval muže. On se zamračil a dokonale zapomněl na svůj strach.
„Samozřejmě, že bys chtěl. I samotný císař mě chtěl!“ Rozčiloval se a opět tím Reevu jen pobavil.
„No a barbarskej velitel tě nechce. Neuvěřitelný.“ Bavil se. Nechce. Nechce. Co je to za nesmysl? Samozřejmě, že ho chce! Všiml si jeho pohledů, když muž Heleně vyprávěl o své zemi a lidu. Když on sám si ho prohlížel. Šedivé oči, tvrdé rysy a ornamenty táhnoucí se přes obličej. Byly v půli nosu – od jedné strany obličeje na druhou. Na bradě měl další. Nevypadaly, že jsou jen namalované. Tak jako ty na pažích a hrudníku. Působily jako součást opálené kůže. Teď když nad tím přemýšlí, vážně si ho tak důkladně prohlížel? Všiml si tolika maličkostí? Měkkosti kůže a hebkosti kožešin. Každé jedné ozdoby ve vlasech a... šedivých očí. Zadíval se do nich. Rozšířil své. Nad čím to probůh přemýšlí?! Je mu přece úplně jedno, zda ho chce či ne! Nestojí o to, aby ho chtěl. Hloupý barbar. Zamračil se rozčíleně.
„Tak jo. Neodmítnul bych, kdybys mě požádal.“ Přiznal Reeva, když si všiml jeho výrazu. Elli se spokojeně usmál. Aha! Věděl to! Posadil se na postel. Barbar se usmál s ním.
„Je jenom tvoje smůla, že to neuděláš.“ Zmizel za plachtou stanu. Měšťan strnule zůstal sedět. Cože? Jaká jeho smůla? Nehledě na to, proč nad tím stále přemýšlí? Nechce ho a je mu jedno, co chce on. Rozvalil se na posteli a zadíval do plátěného stanu. Zavřel oči.
Bože, vážně se od něj čeká, že na něčem takovém usne? Vážně ano? Snažil se uvelebit. Sklopil zrak ke vchodu. Látkou, která ho částečně zakrývala, vlnil noční vánek. Někde za ním praskaly plameny ohniště. Elli se pousmál. Příjemný zvuk i pohled. Temná obloha plná hvězd. Rád je sledoval. Z terasy zahrady, obklopený vůní a tichem noci. Její chladivou náručí. Temnou... co to? Sledoval nejistě paprsky prosvítající skrz klidnou látku. Rychle vstal.
Odhrnul tkaninu a nechápavě sledoval ráno kolem. Usnul? Spal? Kdy přesně? Vždyť jen párkrát zavřel oči. Nebo ne? Rozhlížel se nejistě. Tábor byl překvapivě klidný. Vykročil k ohništi. Uslyšel veselý smích. Následoval ho.
Překvapeně rozšířil oči. V mírných vlnách se houpalo několik nahých těl. Barbaři a mezi nimi sluhové, služky i vojáci. Koupali se a bavili jako malé děti. Na mělčině byla jeho sestra. Na sobě jen spodní lehkou část své róby. Přidržovala si ji nad koleny a procházela se v mělkých vodách. Na tváři jemný úsměv. Elli se pohoršeně zamračil a vydal se ke břehu. Ke své sestře.
S rozechvělým nádechem se zastavil. Mezi barbary stál jeden. Vlastně se zrovna postavil. Připlaval odněkud z hloubky. Pevný, opálený a divoký. Jakoby z vody zrovna vystoupil neskrotný bůh moří. Bůh moří? Vzpamatoval se měšťan. Co je to probůh za nesmysl? Je to špinavý, hloupý barbar! Jenom hloupý barbar. Sledoval ho. Široká ramena a pevné paže. Hrudník a ploché břicho. Vytřeštil oči. Bože, úplně zapomněl, že jsou všichni nazí. Otočil se rychle.
Reeva si ho všiml. Pobaveně se pousmál a sáhl pro temné plátno. Omotal si ho kolem pasu.
„Dobré ráno.“ Elli sebou cukl a otočil se. Měl rudé i ušní lalůčky. Zamračil se.
„Císař... císař vás jistě už čeká. Měli bychom jít.“ Přeskočil mu hlas. Barbar pokrčil rameny.
„Snídal si? Zbylo toho dost od večeře.“ Kývl hlavou. Druhý muž něco zavrčel, ale následoval ho k provizornímu stolu. Vlastně je. Trochu hladový.
Helena se procházela v mělké vodě a užívala si každý krok. Líbilo se jí, jak se prsty boří v měkkém písku, a on je něžně obtéká, jakoby je objímal. To jak jí voda zlehka omývá lýtka s každou vlnou. Příjemně chladí a... překvapeně rozšířila oči. Tahle nebyla tak něžná. Opřela se do pevná naruče, která ji zachránila před pádem.
„V pořádku?“ Jakoby jí nad hlavou měkce zamručelo divoké zvíře. Snad vlk nebo jiný dravec. Nahý dravec. Uvědomila si. Muž si všiml pohledu.
„Kdybych si běžel pro kalhoty, pravděpodobně bych tě nestih chytit.“ Bránil se a přes její rozpaky ji pobavil.
„Nevadí mi pohled na nahé tělo. Mužské nahé tělo.“ Zvedla hlavu.
„Dobře, protože pohled na to moje rozhodně stojí za to.“ Usmál se hrdě. Ona si ho prohlížela. Měl zelené oči. Výrazné zelené oči s jasným pohledem. Ostrým a hrdým. Temně šedivé vlasy v rozčepířeném neupraveném účesu. Nad pravým obočím několik znaků. Podobné na bradě a pažích. Také nad třísly – táhly se někam nízko pod pupík. Všimla si. Také něčeho jiného. Pohled na jeho tělo opravdu stál za to.
„Děkuji.“ Vzpomněla si. Přikývl a otočil hlavu k táboru.
„Myslim, že budem vyrážet.“ Pomohl jí na břeh. Tam ji konečně pustil a šel ke svým druhům. Žena se za ním zadívala. Sklonila hlavu. Dotek muže, hm? Ten císařův byl... zvláštně prázdný. Možná protože v něm byla povinnost. Potřeba zajistit si potomky. Ne touha či láska. Snad i proto si myslela, že jej nepotřebuje. Asi... to nebude tak úplně pravda. Vydala se ke svým sluhům.
Muž došel k barbarům a zabalil se do temné látky. Protáhl se a prsty sčesal vlasy. Nemělo to téměř žádný efekt.
„Je to žena císaře.“ Otočil hlavu po hlase. Reeva seděl v písku vedle něj a věnoval se jídlu. Na sobě stále jen plátno, omotané kolem pasu. Muž pokrčil rameny.
„Jo a on ji tak očividně bere.“ Šel ke svému stanu.
Císařská přijímací místnost byla opět plná měšťanů. Jejich pán seděl ve svém zdobeném křesle na sobě jinou úchvatnou róbu. Vedle něj jeho družka a milenec. Podobně upravení.
Reeva, stojící u vchodu, si povzdechl a vydal se k trůnu. Císař jemně kývl hlavou a pozdravil. Nadechl se v otázce, ale barbar ho přerušil.
„Nemohli bychom někam, kde mi na záda nebude funět dav?“ Muž se jemně zamračil a neochotně přikývl.
„Jistě, pojď se mnou.“ Vstal a vykročil ke vchodu za trůnem. Barbaři za ním. Helena nejistě vstala. Měla by jít také nebo... rozšířila oči. Přišlápla si lem sukně a řítila se někam dolů ze schodů. Téměř. Ve skutečnosti se ji do cesty postavil jeden z barbarů a obratně zachytil.
„Hm. Dvakrát v jednom dni. Znamení?“ Překvapeně zamrkala a zvedla hlavu. Muž se pobaveně usmíval. Kolem ramen měl mohutnou šedivou kožešinu. Hrudník opásaný několika širokými pásky, jeden z nich držel kovovou bezprstou rukavici, zakrývající celou levou paži. Kolem pasu měl dalším koženým páskem sepnutou sukni z kožešiny. Vepředu ji zakrývaly pokované pruhy kůže, sahající ke kolenům. Vysoké boty měl omotané stejnou kožešinou a seplé stejnými koženými pásky. U pasu mu visel mohutný meč.
Než se žena stačila nadechnout, aby poděkovala, ozval se za ní císař.
„Proboha, jsi v pořádku?“ Oba otočili hlavu. Přikývla a odtáhla se od muže. Nohy – kolena vypověděla službu a ona zavrávorala. Barbar ji opět chytl.
„Očividně nejsi, zavolám k tobě léčitele.“ Zakroutila hlavou.
„Jen jsem se hrozně lekla.“ Přidržovala se pevné paže. Lucius se zamračil.
„Odvěď svou sestru do ložnice a zařiď ať se na ní podívá Marius.“ Neposlouchal ji a poručil k Ellimu. Muž jemně kývl hlavou. Císař se zbylými barbary odešel. Jejich druh sklonil hlavu k sourozencům. K bratrovi.
„Tak veď.“ Šokoval je, když ženu zvedl do náruče. Oba začali protestovat, on se klidně pousmál.
„Nemáme na to celej den.“ Sourozenci se zamračili. Elli o něco víc. Barbaři. Vážně. Přikývl a vykročil. Muž za ním. Žena ještě chvíli protestovala, ale pak svou snahu vzdala. Obzvlášť po jeho slovech.
„Neni to sen každý ženský? Aby je muži nosili na rukou?“ Uzemnil ji. Sklonila hlavu a mlčky držela svou róbu, aby mu nepřekážela při chůzi. Otočila hlavu. Vztáhla ruku a dotkla se kožešiny, prsty zaplula mezi chlupy. Příjemný. Měkký a hebký. Zvedla oči k jeho. Než si to stačila rozmyslet – samu sebe zastavit, prsty pohladila znaky na bradě.
„Jak?“ Zeptala se, když zjistila, že jsou trvanlivé. Pokrčil rameny. Což trochu nechápala, jak udělal. S ní v náruči. Vlastně ji nese, jakoby byla lehčí než pírko. Bez jediné viditelné známky námahy. Uvědomila si.
„Barva, jehlou pod kůži.“ Přizvedla obočí.
„To musí... nebolí to?“ Vydechla. Znovu pokrčil rameny a připustil, že trochu. Zamyšleně sklonila hlavu.
„A vaše ženy? Také to mají?“ Přikývl, že některé. Opět k němu zvedla oči.
„Jaké jsou?“ Zeptala se. On zašel za Ellim do velké ložnice. Zlehka ji položil na postel. Druhý muž nesouhlasně sledoval, jak si sedá na okraj lůžka.
„Co to děláš?“ Vyštěkl. Stále klidný barbar k němu zvedl oči.
„Dojdi pro toho léčitele, počkám u ní.“ Poručil. Měšťan nechápavě zakroutil hlavou. Stejně nechápavě se zeptal. Muž odvrátil pohled.
„Je v šoku. Někdo by u ní měl zůstat. Uklidnit ji.“ Jo, ale ty jistě nejsi ten někdo, kdo ji uklidní. Pomyslel si Elli, ale neřekl. Podíval se na svou sestru. Přikývla. Povzdechl si a odešel. Barbar se spokojeně usmál.
„Jsem Cayce.“ Žena k němu otočila hlavu a bezdůvodně zrůžověla. Přikývla.
„Já Helena.“ Představila se ze slušnosti. Překvapeně zamrkala. Barbar jí stahoval šperky, které měla kolem zápěstí. Než si stačila všimnout, stáhl jich už několik.
„Co to...“ Zaprotestovala, ale nezadržela ho.
„Jsou zbytečně těžký a velký, pro tvůj stav i... krásu.“ Osvobodil jednu paži a zaměřil se na druhou. Helena ho zaskočeně sledovala. Cayce odložil šperky a chytl druhý polštář, podložil ženě záda, a zaměřil se na složitou korunu.
„Kde?“ Dotkl se jí. Žena vztáhla ruce a odepla několik spon. Spokojeně se usmál a opatrně jí sundal čelenku, zakrývající všechny její vlasy. Když si všimla jeho výrazu, povzdechla si, a sáhla k hlavě. Odepla několik dalších spon a pevný složitý účes povolil. Světlá hříva pokryla celá ramena a paže. Muž se znovu pousmál a ona jemně zrůžověla pod jeho pohledem. Byl zvláštně ohnivý, jasný a divoký. Nikdy se na ni nikdo tak nedíval. Vzpamatovala se a rychle otočila hlavu ke dveřím.
Barbar uvolnil místo vysokému prošedivělému muži a ustoupil. On se posadil, zkontroloval ženiny reakce, poslechl si životní funkce – její i císařského potomka a zkonstatoval, že vše je jak má být. Pro jistotu ale poručil zbytek dne zůstat v posteli.
Potom co odešel, Cayce sklonil hlavu k Ellimu. Aniž by něco řekl, měšťan přikývl.
„Odvedu tě za nimi. Hned se vrátím.“ Podíval se na sestru. Ona prikývla a zvedla oči k druhému muži. Kývl hlavou.
„Opatruj se... vlastně.“ Otočil se mezi dveřmi a přiměl ji rozechvěle se nadechnout.
„Jsou hrdý, tvrdý a divoký. Většina z nich umí zacházet se zbraní. Jsou krásný, ale jistě ne tak... jako místní ženy.“ Helena rozšířila oči. Předtím ale ještě stačila spolknout své srdce. Usmál se.
„Obzvlášť některý.“ Kývl znovu hlavou a zmizel za dveřmi. Ona měla pocit, že jí shoří tváře. Pokud ne, jistě jí exploduje srdce. Bože. Co to s ní ten barbar provádí? Jeho doteky – lehké, přesto jakoby nechávaly stopu na kůži. Jeho pohledy. Úsměvy. Slova. Zamračila se a zhluboka nadechla. Je zvyklá na obdiv mužů. Mnoho o ní projevilo zájem než se stala císařovou družkou. Nikdy na ně nereagovala jako na ten jeho. Jakoby něco probouzel. Něco, o čem netušila, že spí uvnitř. Zavřela oči a zabořila se do měkkých polštářů. Otočila hlavu ke šperkům. Pousmála se. Zbytečně těžký a velký, pro tvůj stav i... krásu. Zaznělo jí v uších.
Elli dovedl Cayce k malé společenské místnosti. V ní proti sobě seděli tři muži. Za Luciem stáli dva strážci z jeho osobní ochranky. Reeva zrovna zakroutil hlavou.
„Co si myslíš, že budu riskovat životy svých mužů kvůli tak směšný nabídce?“ Mračil se. Zvláštně klidným způsobem, přesto jakoby v něm žilo divoké temné zvíře, které jen čeká na příležitost. Měl jeho pohled v očích.
„Myslím, že ta nabídka je přijatelná. Vy barbaři přece žijete bojem, vlastně ti... vám všem prokazuji službu. Dávám příležitost, jak si zabojovat. Pobavit se. Když to tak vezmeš, měli byste platit vy.“ Barbarův výraz se nezměnil.
„Cayci. Řekni ostatním ať se sbalí. Vracíme se domu.“ Zavelel aniž by se na muže podíval. On bez zaváhání přikývl a otočil se v odchodu. Lucius vytřeštil oči.
„P-počkej... možná bych mohl přehodnotit svou nabídku.“ Řekl rychle. Cayce se zastavil, a aniž by věnoval císaři jediný pohled, podíval se na svého velitele. On přikývl.
„Mluv.“ Poručil. Lucius se zamračil, ale pokýval hlavou. Přidal několik dalších zlatých měšců ke své nabídce. Elli přizvedl obočí. Nerad to připustil – i sám sobě, ale to opravdu není dostatečná protihodnota za záchranu jedné z nejúrodnějších částí země. Nepřekvapilo ho, když Reeva s ironickým úsměvem zakroutil hlavou. Nikdy neviděl tak mrazivý a tvrdý úsměv.
„Zkousnul jsem to tvoje povýšený přijetí a pohledy tvých poddaných. Upřímně, vlastně mi je volný, co si o mě myslí. Hloupej barbar, hm?“ Pokrčil rameny.
„Určitě se ale nenechám podvíst a okrást.“ Pohoršil císaře.
„Jak se opovažuješ? Já se tě přece vůbec nesnažím podvést.“ Barbar odpověděl tvrdým pohledem.
„Ne? A jak jinak tomu chceš říkat? Přijel jsem sem, jenom protože mě o to požádal Rytlock. Ne kvůli tobě ani tvý odměně a už vůbec ne vděku. Ale rozhodně chci nabídku, která ho vyjádří, a nebudeš se mi s ní vysmívat do ksichtu.“ Mluvil tiše ale přitom tvrdě. Lucius se uraženě zamračil. Nikdo si s ním nedovolil mluvit jako ten drzý hloupý barbar. Možná jen ten jeho krajan. Rytlock.
„Dobře tedy, jakou odměnu bysis představoval?“ Zeptal se úštěpačně. Reeva se zamračil.
„Nebudu ti z toho pomáhat. Ty sám musíš vědět, jak moc si vážíš svý země a lidí v ní.“ Rozčílil muže ještě víc. Drzý hloupý barbar. Vážně. Proč musí žádat o pomoc zrovna jeho? Reeva se zamračil a povzdechl si.
„Takhle tady budeme dýl, než je pro mě unosný. Přidej ke svý nabídce nějaký zásoby, pár koní z toho tvýho severskýho rodu, a budu se tvářit, že moje pomoc za to stojí.“ Vstal.
„Bej tebou, připravim se na cestu, po obědě vyrážíme.“ Šokoval muže.
„Co tím...“
„Nevim, jak tady u vás, ale naši muži se bojů o svoji zem účasní. Brání svými životy. Slíbil jsem, že ti s nimi pomůžem, ne že ti to vyhrajem.“ Kývl na své muže. Společně odešli. Lucius téměř vybuchl. Hloupý drzý barbar! Co si to dovoluje?! On se přece nemůže účastnit bojů. Je císař!
Elli ho mlčky sledoval. Sklonil hlavu. Brání svými životy. Vrátil se mu do uší Reevův hlas. Brání. Zašeptalo srdce.
Helena nevěřícně rozšířila oči. Instinktivně se chytla za srdce. Zamračila se a začala hrabat z přikrývek. Elli ji rychle chytl.
„Neříkal ti Marius...“
„Jak mám teď myslet... zbláznil ses? Chceš jet s nimi? Proč proboha?“ Zděsila se. On ucukl pohledem.
„Muž by měl bránit svou zem, když je potřeba.“ Pokrčil rameny.
„Ale nikdo přece nepotřebuje, abys ji bránil ty.“ Zakroutila hlavou. Muž si povzdechl a sklonil svou.
„Mým jediným smyslem života byl on. Jeho štěstí a... Potřebuji... chci... potřebuji nějaký jiný smysl. Možná mi tohle pomůže než... Co by se mi mohlo stát?“
„Co by se ti mohlo stát? V boji?!“ Zdůraznila. Položil jí ruce na ramena.
„Slibuji, že budu někde vzadu. Nebudu riskovat. Prostě jen... pro ten pocit, že jsem tam byl a zapojil se.“ Usmál se jemně. Žena si povzdechla.
„Nerozmluvím ti to, hm?“ On zakroutil hlavou. Objala ho a zašeptala, aby byl opatrný.
