kapitola I.
Mezi několika královstvími leželo jedno. A bylo to malé téměř zapadlé kralovství. A na královském trůnu – v královském městě seděl starý a moudrý vládce. A jeho poddaní k němu vzhlíželi a milovali ho. A on je. Země to byla malá ale bohatá. A žila v míru s ostatními.
Ale jednoho dne přišel z východu temný stín. A lidé zvedli hlavy, aby viděli, co jim zastínilo slunce. A spatřili armádu. A jejích konců nebylo možné zahlédnout. A pak prošla zemí. Jako tvrdá zářivá masa. A postavila se všem, kteří se snažili bránit. A nebrala zajatců. A nebrala ohledů až nezbyl nikdo, kdo by se jí postavil. A pak se její pozornost otočila na zbylá království. A nepřipravení vládci zaspali na svých trůnech.
A tak nastala doba temna. Království se spojila v jedno jediné. A jejich jména byla zapomenuta. A na jediný trůn se posadil vůdce cizího vojska. A nastolil řád. Tvrdý nemilosrdný řád, který nedovoloval možnosti. A samotné slunce se schovalo za mraky, jakoby nechtělo být svědkem. I divoká zvířata cítila změnu. A začala být divočejší a nebezpečnější. A drobný zpěváčci přestali zpívat.
A temné období trvalo desítky let. A lidé téměř zapomněli, že to kdy bylo jinak. Téměř.
Po sešikmených střechách nočního města běžela postava. Jindy klidné ulice běžely s ní. Desítky. Snad stovky těžkých okovaných bot. Sledovaly ji jako dravec sleduje kořist. Obrovský. Hladový orel, pronásledující drobného ptáčka, který nemá kam uniknout. Kam se schovat.
Jeden z vojáků ukázal směr. Ostatní přikývli a rozptýlili se do všech okolních uliček. Nechtěli nechat jedinou skulinu, možnou k úniku. Měli proti sobě zkušeného zloděje. Ne. Zkušeného rebela, který byl mimo jiné mistrný zloděj a assassin. Obvykle ho nikdo neviděl přijít ani odejít. Dnes se obvykle nekonalo. Dobře pro ně.
Můž se postavil na okraj jedné ze střech, aby shlédl hloubku pod sebou. Otočil se. Brzy ho obklíčí úplně. Dnes to tedy nebyla vydařená noc. Sledoval vojáky přibližující se tmou. Krátce zavřel oči, zhluboka se nadechl a skočil.
„Támhle!“ Zazněl výkřik. Zloděj, vysící na okraji protější střechy, se zlehka vyhoupl nahoru. Pokračoval dál k úprku přes domy.
„Nenechte ho dostat se k hradbám!“ Rozkazoval velitel a vojáci se snažili. Moc se snažili. Nenechat ho dostat se k hradbám.
Muž se sklouzl po střeše a aniž by zastavil, přehoupl se přes okraj. Pustil se, aby se následně chytl lemu okna. Schoval se ve stínu domu. Přitisklý ke zdi sledoval vojáky, procházející pod ním. Byli ozbrojeni lucernami a loučemi. Nebezpečná kombinace. Pro někoho, kdo se skrývá ve stínech. Jeden ze strážců zvedl louč výš.
„To si snad dělá...“ Přerušilo zloděje volání. Zaklel a skočil. Přes hlavy vojáků běžel pryč. Než se vzpamatovali, zmizel jim z dohledu. Běželi za ním.
Zatraceně. Dneska to myslí vážně. Pomyslel si při pohledu na patrolu u zdi, lemující město. Přikrčil se a hledal slabé místo. Stačila by jen malá mezera. Malá... usmál se a vyrazil.
Šokovaně se zastavil. Kolem hlavy mu prolétlo ostří a zabodlo se v dřevěném trámu domu. Zadíval se na vibrující meč. Strnule se otočil. Mezi vojáky stál jeden z velitelů.
„Obkličte ho.“ Zavelel tiše. Strážci se pohli. Pevně svírali meče a pomalu se přibližovali. Oči zamknuté na zahaleném muži. Na sobě měl černé několikavrstvé oblečení. Černou halenu s hlubokou kapucou, černé kalhoty a vysoké šněrované boty. Kolem krku dlouhý černý šál. Přes halenu uplejší vestičku, seplou několika pásky. Stejně tak kožený chránič kolem předloktí.
Rozhlížel se po nich. Sáhl si k pasu za zády a vytáhl krátkou zaoblednou dýku. Přikrčil se do bojové pozice. Jeden z vojáků zaútočil. Muž se sklonil před jeho čepelí a pod bradu mu zabodl ostří schované v koženém chrániči. Když muže pokládal na zem, uhnul před ranou jiného. Přitom očima sledoval vojáky kolem. Nemá šanci. Ne proti té přesile. K tomu s ním v jejich čele. Sklouzl pohledem k veliteli. Zatím souboj jen sledoval. Nezapojil se. Až se zapojí, bude v háji. Jeden z králových mazlíčků. Jeden z nejvyšších velitelů. Niallan. Možná proto mu dnes dělají takové problémy.
Zabil dalšího z mužů a zeď ho nepříjemně studila do zad. Téměř ji cítil. Zatlačují ho do kouta. Musí odsud. Pokud možno... hned! Vykryl ostří svým a špičkou nohy se zapřel muži o koleno. On zaváhal. Zloděj nečekal a obratně se mu vyšplhal na ramena. Použil muže jako schody a pokračoval výš. Vojáci zvedli hlavy. Držel se jednoho z velkých kamenů zdi. Jak to ksakru... sledovali, jak rychle a obratně šplhá nahoru.
„Sestřelte ho!“ Pobídl je velitel vztekle. Vzpamatovali se. Příliš pozdě. Byl pryč. Muž se zamračil pod svou helmou. Zaklel a pěstí srazil strážce, stojícího vedle sebe. Šel pryč. Náladu temnější než noc kolem.
Vojáci se mezi sebou rozhlédli. Opět zvedli hlavy ke zdi. Jeden z nich přejel po úzké skulině mezi kameny.
„Jak se na tom ksakru moh udržet?“ Nechápal. Ostatní s ním.
Zloděj procházel temným lesem. Začíná to být horší a horší. Hlavně kvůli němu. Niallanovi. Je schopný. Zbytečně schopný a navíc. Jakoby předvídal jeho kroky. Snad dřív než on sám se pro ně rozhodne. Jako dnes. Čekali na něj. Nebo ne? Pokud ano, znamenalo by to... zastavil se.
Dva muži, přitisklí ke kmenům dvou stromů, stiskly své meče. Přikývli. Oba naráz vyrazili. Překvapeně zamrkali. Kde? Jeden přizvedl bradu.
„Někoho hledáte?“ Držel mu zloděj nůž pod bradou. Muž polkl.
„Sabre.“ Řekl opatrně. „Jak jsi o nás...“
„Slyšel jsem vás.“ Schoval dýku. Slyšel? Nechápali oba, ale neřekli. Vlastně je mnohem víc zajímalo něco jiného.
„Jak jsi dopad?“ Sabre se zamračil pod svou kapucou přesto ale pokrčil rameny.
„Jak myslíte?“ Oni se pochvalně usmáli a poplácali ho po ramenech. Pak se vrátili na své pozice, on pokračoval hlouběji do lesa. Až do malé utajené základny. Ukrývali se v ní rebelové. Rebelové, ke kterým patřil i on. Rebelové, kteří stáli proti králi. Malý počet těch, kteří nezapomněli. Možná spíš těch, jejichž rodiče si pamatovali. Otcové a matky. Strýcové. Starší bratři i sestry.
Namířil si to do jednoho ze stanů. Žili na útěku. Na cestách. Museli se stále pohybovat, aby je panovník nenašel. V menších skupinách. Jednotliví vůdci navzájem neznali svá útočiště, aby jeden nemohl prozradit druhého. Muž, který velel jemu, byl vzorem pro mnohé.
„Kendro?“ Nečekal na vyzvání a vešel. Na posteli seděl vysoký mohutný muž. Přes polovinu obličeje se mu táhla bílá jizva. Snad jen zázrakem zůstalo oko zdravé. Na sobě měl volnou rozepnutou košili a měkké kožené kalhoty. Vysoké boty. Vlasy černější než havraní peří. Jen nad jizvou byly stříbrné.
Zvedl oči od svitků, které pročítal. Usmál se. Tak nějak uvolněně a vstal.
„Máš ji?“ Sabre si stáhl kapucu. Hodil muži smotaný svitek. Přešel k posteli a přitom si uvolnil šálu kolem krku. Rozvalil se.
„Skoro mě chytli.“ Překvapil přítele, nečekal na otázku a zavrčel jméno. Kendra se na něj zamyšleně zadíval.
„To už je po několikátý. Buď má neskutečnou intuici, nebo...“ Sabre pokýval hlavou.
„Mezi sebou máme zrádce.“ Doplnil ho. Muž se zamračil. Sklonil hlavu ke svitku a rozmotal ho. Ve skutečnosti to byla stará mapa.
„Pokud jo, tohle by mohla bejt past.“ Zamračil se a prohlížel si ji. Sedící muž si povzdechl.
„Vidim jedinej způsob, jak to zjistit.“ Pokrčil rameny.
V podobnou noc jako první. Kdy se hvězdy schovávaly za temné mraky a země spala hlubokým spánkem. Nijak spokojeným. Se krajinou kradl temný stín. Mířil k rozlehlému pohoří. Někde v tamních skalách měla být stará skrýš zlodějské bandy. A takové ukrývaly zbraně a bohatství. Tedy alespoň tak se mluvilo o této. Zbraně a bohatství. Dvě věci, kterých měli tak zatraceně málo. I proto doufal, že to není past.
Zkontroloval mapu a vydal se směrem, který ukazovala. Zpočátku byla cesta schůdná, brzy ale začala být náročnější a náročnější. Muž se obratně vyhoupl na skalní převis. Rozhlédl se. Tady. Někde tady by měl být vchod. Byl.
Zkušeně zapálil louč, kterou si nesl a osvítil otvor ve skále. Zhluboka se nadechl a vešel. Opatrně procházel úzkou chodbou. Držáky na louče na stěnách ho utvrdily. Pravděpodobně bude na správném místě. Když z ničeho nic vešel do prostoru, byl si jistý. Je na správném místě. Rozhlédl se po starých krámech a bednách. Pousmál se a zapálil několik loučí na stěnách. Nedočkavě začal hledat v bednách. Vše bylo zaprášené a letité.
„Něco jsi ztratil?“ Sabrovy ruce se zastavily v pohybu. Past. Zašeptala mysl. Pomalu se otočil.
U vchodu stál Niallan. Byl neobvykle „nalehko“ oblečený – bez svého brnění. Což nebylo vlastně zas až takové překvapení, vzhledem k obtížné cestě do jeskyně. Na sobě měl uplejší kabátek, na prsou seplý několika pásky. Pod košili s vysokým límcem. U pasu mu vysel štíhlý meč. Měl uplejší kalhoty a vysoké boty. Vše světlé barvy. Byl to vysoký muž světle hnědých téměř blonďatých vlasů, tvrdé pravidelné tváře.
„Tak kvůli tomu jsi tolik riskoval a vloupal ses do pevnosti?“ Rozhlédl se.
„Musím říct, je to trochu zklamání.“ Vrátil se pohledem na něj. Zloděj se zamračil.
„Nesledoval jsi mě, všim bych si.“ Nechápal. Niallan se pousmál.
„Když mi mů přítel zdělil, na co se chystáš, nechal jsem všechny mapy zkopírovat. Stačilo zjistit, která chybí. A počkat.“ Vysvětlil. Sabre se opět zamračil.
„Kdo?“ Chtěl vědět. Strážce pokrčil rameny, zda na tom opravdu tak záleží, když už je pozdě s tím něco udělat. Jeho protivník zakroutil hlavou.
„Ukaž se. Bez armády za zády.“ Protáhl si krk a postavil se do bojové pozice. Niallan ho napodobil, přitom vytasil svůj meč. Zaútočil. Sabre přizvedl obočí. Je rychlejší. Bez svého brnění. Sklonil se před ranou. O moc rychlejší. Pomyslel si a vykryl další úder. Pak sám zaútočil. Chvílí bez zásahu šermovali a snažili se soka zranit. Ne zabít.
Zloděj sklonil hlavu, když pod nohou ucítil zaprašený koberec. Ten nebyl zas až tak důležitý. Důležitější bylo, co schovával. Niallan si také všiml.
„Hm. Nebo že bych se mýlil?“ Udělal krok. Zloděj vytřeštil oči. Jedno z prken se prohlo pod jejich společnou vahou. Rychle zvedl ruku. Než stačil cokoliv, oba se propadli. Skrytý dřevěný poklop nevydržel. Strouchnivělý a popraskaný.
Sabre, držející se jednoho z prken, se snažil vyhoupnout na pevnou podlahu. Dřevo zapraskalo a rozpadlo se. Máchl rukou a zachytil se okraje skály. Uvolněně vydechl. Ještě jednou a pak se začal šplhat nahoru.
S loučí v ruce se naklonil nad otvor. Žebřík. Pousmál se, přehoupl přes okraj a opatrně slézal dolů. Laťky mu nepříjemně vrzaly pod nohama, přestože nohy pokládal velice opatrně a pomalu. Uvolnil se, když se podrážky dotkly pevné skály. Ještě víc, když na stěně našel další louč. Takže tu vážně něco je. Něco cenného. Něco cenného, co bylo potřeba schovat pod podlahou. Rozhlížel se. Další žebřík – vedoucí ještě níž.
Pokračoval ve své cestě dolů. Laťka pod pravou nohou zapraskala a nevydržela. Srdce poskočilo, ale udržel si svůj klid. Rozšířil oči. Dřevo pod levou nohou povolilo také. Další a další s ním. Poslední s tyček snad jen zázrakem vydržela. Pevně ji objímal prsty, nohy visící do prázdna. Sklonil hlavu. Louč ležela někde hluboko pod ním. Úžasný. Ten žebřík může každou chvílí povolit a on vidí úplný... Rozhlížel se. Ale dolů musí, nahoru to nepůjde.
Sevřel prsty o něco víc a pak pravou rukou prohmatal skálu před sebou. Hledal něco. Cokoliv. Stačil by jen... usmál se. Ostřejší výčnělek. Zpevnil prsty a pak začal hledat nohama. Jeden. Úplně postačí. Zapřel se špičkou. To bude dlouhá cesta. Uvolnil levou ruku, aby se chytil vedle pravé. Dlouhá cesta.
Opatrně a pomalu slézal. Každý chybný pohyb ho mohl zabít. Vzhledem k tomu, že vůbec netušil, co má pod sebou. Byl si jistý, že pevnou zem, ale jak hluboko? Cestou narazil na několik podobně ztrouchnivělých žebříků, ale už to s nimi raději neriskoval.
Konečně. Nohy pohladila jistota kamenné podlahy. Uvolněně se protáhl, zacvičil s prsty a vydal se pro dohořívající louč. Přitom se o něco téměř přizabil. Zaklel a začal se zvedat. Ozvalo se zasténání. Překvapeně se opřel o ruce.
„Niallane?“ Vydechl. Muž znovu zasténal.
„Mohl bys slézt? Bolí mě celé...“ Sabre vytřeštil oči a rychle se zvedl.
„Jistě, promiň. Myslel jsem, že jsi mrtvej.“ Řekl upřímně. Zvedl louč a vrátil se ke strážci. Ležel na hromadě koberců a látek, která mu pravděpodobně zachránila život.
„Chvíli jsem si to myslel taky.“ Snažil se Niallan zvednout. Zloděj mu pomohl posadit se. Rytíř se chytl za nohu.
„Zatraceně. To nezvládnu.“ Prohlížel si hlubokou tržnou ránu.
„Kde to jsme?“ Sabre se postavil a hledal další louče. Našel. Oba muži se rozhlédli. Ten, který stál, se zamračil. Myslel si, že tu bude jeskyně. Jeskyně plná zlata a zbraní. Tohle je ale jen chodba. Hm. Možná hlouběji něco bude. Nebo. Cesta nevedla sem dolů, ale tam nahoru. Zvedl zamyšleně hlavu.
„Počkej tu.“ Vydal se směrem chodby. Niallan se zamračil. Jasně, jak kdyby měl jinou možnost. Sklonil hlavu ke své noze. Utrhl kus látky pod sebou a utáhl si jím nohu nad zraněním.
Sabre, procházející chodbou, se jemně nadechl. Mořský vzduch. Z druhé strany skal je oceán. To znamená cestu ven, nebo ne? Přidal na kroku. Najednou vešel do prostoru. Díky noci jen hádal, ale jeskyně kolem byla obrovská, z části zaplavená.
„Našel jsem cestu ven.“ Niallan téměř nadskočil. Musí se pohybovat tak... No, při jeho profesi se to od něj očekává. Spolkl nadávku a otočil hlavu.
„Je tam zatopená jeskyně. Ne úplně.“ Zakroutil Sabre hlavou, když se muž zeptal. Sklonil se pro něj a pomohl mu na nohy. Společně doklopýtali do jeskyně.
Niallan se unaveně svezl na zem. Opřel se o skálu. Zloděj si k němu bez řečí sedl a začal si prohlížet zranění. Odepl si brašnu a z ní vytáhl lahev vody a kožený váček. Propláchl ránu a pak do ní nasypal drcený prašek z váčku. Niallan bolestí zaťal zuby.
„Co to...“ Mračil se.
„Vytáhne to horkost a utlumí bolest.“ Utlumí? Pomyslel si muž nesouhlasně ale neřekl. Místo toho se na Sabra zadíval.
„Proč to děláš?“ Sledoval, jak mu ránu ovazuje kusem své šály. Muž k němu nechápavě zvedl oči.
„Jsem tvůj nepřítel. Díky.“ Napil se Niallan z lahve, kterou mu zloděj podal. On pokrčil rameny.
„Jsi uctihodný nepřítel, co si nezaslouží zemřít takhle.“ Zamračil se.
„Ale jestli máš něco proti, nechám tě.“ Pobavil muže.
„Máš ještě...“ Jen pár oděrků a modřin. Přerušila ho odpověď. On pokýval hlavou a vstal. Strážce sledoval, jak ze starých beden rozdělává oheň a pak připravuje lůžko. Nikdy by nevěřil, že jeho život bude záviset zrovna na něm. Neskutečná ironie. Tak dlouho se ho snaží chytit. Jeho i Kendru a teď by měl být možná rád, že se mu to nikdy nepovedlo. Na druhou stranu. Kdyby se mu to povedlo, nebyl by teď tady, nebo ano? Ne. Nebyl. Ale možná by chytal jiného zloděje, který by ho klidně nechal umřít. Na hromadě starých koberců. Bez zaváhání a výčitek.
Sabre mu pomohl posadit se k ohništi, potom se ztratil v chodbě. Niallan už téměř spal, když se muž znovu ukázal. Vnímal, jak ho něčím přikrývá a sedá si k němu. Pak se definitivně propadl. Do světa snů.
Ráno ho probudilo šplouchání vody. Cítil jemnou horkost ve tvářích, ale čekal že bude hůř. Promnul si oči a okamžitě toho zalitoval. Bolel ho snad každý pohyb. I ten sebemenší. Rozhlédl se.
Zloděj byl pryč. Ne, nebyl. Prozkoumával... loď? Rozšířil oči. Stará pirátská loď. Pravděpodobně už dosloužila, ale bože. Nikdy žádnou neviděl. Úžasný. Prohlížel si s obdivem dřevěný koráb. Na jeho přídi byla vyřezaná mořská panna. Po jeho palubě se opatrně procházel Sabre. Otočil hlavu, jakoby na sobě cítil jeho pohled. Niallan zvedl ruku v pozdravu.
„Je schopná plavby?“ Sabre zakroutil hlavou, že na tom nesejde, a pro vysvětlení ukázal rukou. Strážce následoval směr. Přizvedl obočí při pohledu na těžkou kovovou mříž.
„Je tam mechanismus, co to zvedá, ale nepohne se.“ Vysvětlil Sabre a přitom si rozepínal vestičku. Stáhl si ji, po ní zbytek šály a halenu. Niallan ho nechápavě i když možná víc zvědavě sledoval. Nikdy ho vlastně neviděl... prohlížel si jemnější obličej, lemovaný kratšími blonďatými, téměř bílými prameny. Sabre k němu zvedl modré oči. Všiml si pohledu v jeho.
„Co?“ Zeptal se a stahoval si boty. Strážce se vzpamatoval. Rychle zakroutil hlavou.
„Nic. Jen. Čekal jsem jizvy a... já nevim. Někoho...“ Netušil, jak pokračovat. Zloděj se zamračeně ošil.
„Nevim, o čem mluvíš.“ Postavil se. Vlastně věděl. Jeho pěkná tvářička – celkově vzhled mu způsobil nejeden problém.
„Zkusim ulovit něco k jídlu.“ Chytl oštěp, který našel v lodi, a bez dalších řečí skočil do vody. Niallan sledoval jeho klidná pomalá tempa. Štíhlé šlachovité tělo čeřící hladinu. Byl to zvláštně uhrančivý pohled.
Sabre se ztratil pod vodou. Pro strážce – na neskutečně dlouhou dobu. Když se konečně vynořil, na hrotu oštěpu měl napíchnuté dvě menší ryby. Vyhodil je na břeh a znovu se ponořil. Podobně ještě několikrát než se mu zdálo, že mají ryb dost. Pak je bez jediného slova vykuchal a nechal péct.
Niallan jednu stejně hladově jako vděčně přijal. Zvedl oči ke svému společníkovi. Věnoval se svému jídlu a nevšímal si ho.
„Nějaký plán? Jak se odsud dostanem.“ Vysvětlil muž, když k němu Sabre tázavě zvedl hlavu. My, hm? Pomyslel si zloděj lehce pobaveně a pokrčil rameny.
„Budem muset doplavat na mělčinu.“ Strážce pokýval hlavou.
„Nejsem si jistej, jestli se udržim nad hladinou natož...“ Zloděj ho napodobil a také pokýval hlavou.
„Podívám se, jak je to daleko. Možná najdu něco, co ti pomůže doplavat na břeh.“ Překvapil svého společníka lahví vína.
„Našel jsem jich několik uvnitř. Chutnaj... není to tak strašný.“ Pobídl ho. Niallan se až obezřetně napil. Snad jen reflexem víno vyplivl. Druhý lok už nebyl tak strašný. Cítil, jak se mu mírně zapalují tváře. Silný, hm? Napil se potřetí a pak víno vrátil Sabrovi. On láhev odložil.
„Přej mi štěstí.“ Vstal a byl pryč. Se svou dýkou za pasem. Strážce se zamračil a sledoval, jak mizí za mohutnou mříží. Kdyby ho tu chtěl nechat, už by to dávno udělal nebo ne? Opřel se o skálu a zavřel oči. Omámený alkoholem opět usnul.
Vzbudil ho nepříjemný pocit mokra a chladu. Rychle otevřel oči. Na ramena se mu snesla chladná sprška. Jeskyně kolem hučela, loď se zvedala na vlnách a moře zuřilo. On naštěstí ležel dost vysoko na to, aby ho vlny zasáhly úplnou silou. Ale Sabre. Zvedl oči k šedivé mase. Nebyl si jistý, kde začíná oceán a končí nebe. Stejně temné jako voda sama. Zatraceně. Snad stačil doplavat na mělčinu.
Seděl zabalený v látce a bezmocně přihlížel, jak vlny sílí, a moře je víc a víc divočejší. Nebezpečnější. Nepřátelštější. Už téměř dosáhlo až k němu nahoru.
Trvalo to hodiny. Hodiny než se vlny zdály být mírnější. Ale k čemu mu to je, jestli se... rozšířil oči. Jedna z vln vyvrhla Sabra. Voda ho téměř stáhla zpátky, ale už neměla takovou sílu. Nebo se možná jen o něco zachytil.
Niallan rychle vstal a snažil se k němu dostat. Ne, ještě stále má sílu. Ujistil se, poté co ho smetlo několik silnějších vln. Pevně se přidržoval skály a snažil se dostat k muži. Téměř při tom zapomněl na svá vlastní zranění.
„Sabre?“ Sklonil se k němu. Zakryl si paží obličej a přidržoval muže, když je zaplavila voda. Díky ní ho ale přitáhl k sobě.
„Musíme pryč.“ Otočil ho. Zloděj měl na čele krvavý šrám. Po těle další.
„Sabre!“ On otevřel oči. Niallan se uvolněně pousmál. Pobídl ho a snažil se postavit. Nijak zvlášť úspěšně. Muž nevnímal. Veškeré své síly vyčerpal, aby se dostal sem.
Voják se přidržoval skály a paží ho objímal kolem hrudníku. Několikrát se nadechl a začal se zvedat. Sabre s ním. Velice ztěžka a vysíleně, ale snažil se dostat do bezpečí. Párkrát je zastavila silnější z vln, ale nakonec se podařilo.
Oba se svalili u vyhaslého ohniště. Niallan chvíli vysíleně oddechoval než byl schopný opět se pohnout. Opřel se o ruce. Sabre ležel pod ním. Na boku, zády k němu. Otočil ho a poplácal po tvářích. Muž máchl rukou v obraně. Strážce se pousmál a stáhl mu mokré kalhoty. Zabalil ho do jedné z látek, které Sabre v noci přinesl. Pak se dost dlouho snažil znovu zapálit oheň. Většina dřeva byla vlhká a tak to šlo dost těžko. Když se podařilo, svlékl si mokré oblečení a zabalil se do jiné látky. Posadil se k druhému muži. Prohlédl si jeho ránu na čele, aby se ujistil, že není nijak vážná. Při prohlížení zbylých ran si uvědomil, že se Sabre celý třese.
Zloděj pomalu otevřel oči. Rozmazaný pohled se zadíval do holé nahé hrudi. Pohled se zaostřil, přesto nedokázal předat, co vidí. Ne probouzejícímu se mozku. Trvalo to nějakou chvíli.
Muž rozšířil oči. Rychle se odtáhl ale tělo s rychlostí zas až tak moc nesouhlasilo. Unaveně se opřel o ruku a nechápavě hleděl na muže, spícího před ním. O co víc. Pravděpodobně... nakoukl pod látku. Nahého muže, spícího před ním! Oba jsou. Uvědomil si. Co to ksarku...? Odstrčil látku a chtěl vstát. Okamžitě se vrátil zpátky. Tentokrát tělo s rychlostí problém nemělo. Ne. Na to byla tam za přikrývkou zbytečně velká zima.
Sabre se snad jen reflexem chytl Niallana, aby zachytil, co nejvíc jeho tepla. Zadíval se do klidné spící tváře. Rty se jemně usmály a zlehka spojily. Měkce a něžně jako prsty, které se pomalu – postupně proplétají.
„Sabre?“ Zloděj zamrkal a probral se. Co to...? zadíval se do zelených očí.
„Jak je?“ On se konečně vzpamatoval. Jen přikývl a sklonil hlavu.
„Našel jsem pevninu.“ Schoulil se k pevnému hrudníku aniž by si to uvědomil.
„Na cestě zpátky mě přepadla ta bouře. Skoro jsem se utopil.“ Dodal a zachumlal se pod látku. Než se Niallan stačil zeptat na víc, opět usnul.
Když se znovu probral, muž byl pryč. Protáhl se a posadil, zabalený do látky se rozhlédl. Moře pěnilo bouřkou. Ne tak silnou jako předešlý den, ale stále by nebylo dobré riskovat život snahou dostat se na mělčinu.
Za pomocí skály vstal. Svět se mírně zatočil. Asi mohl čekat, že hodiny strávené v ledové vodě budou mít následky. Zabalil se hlouběji do látky a šel hledat Niallana.
Zatraceně. Moh si vzít aspoň boty, když kalhoty má furt mokrý. Otočil se. Bosé nohy podklouzly na slizkém kameni a on skončil v... teple a suchu? Překvapeně se narovnal. Oči se setkaly. Modrý pohled se zeleným. Oba jemně zastřené horkostí, ale mnohem víc touhou. Sabre zamrkal. Vedle něj stál Niallan a držel ho v náruči.
„V pořádku? Měl bys ležet, musíš být...“
„Jo, Jo. Jasně. Kdes to ksakru vzal?“ Sledoval Sabre nechápavě černou košili a kalhoty, přitom se snažil srovnat si myšlenky. Proč si probůh představuje, že oni dva spolu...
„V lodi. Je tam několik beden nenošeného oblečení. Kapitán byl asi trochu...“ Jo. Všim si. Ta loď nebyla typická pirátská loď, jaké znal z knih. V době své slávy musela být asi ta nejudržovanější a nejčistší pirátská loď v okolí.
„A proč já jsem furt nahej?“ Kýchl zloděj muži do košile. On se pobaveně pousmál.
„Jsem lepší ve svlékání než oblékání.“ Sabre vytřeštil oči a rychle je k němu zvedl. Slova přišpendlená na jazyku a ne a ne je dostat ven. Alespoň se zamračil. Strážce se pobaveně pousmál. Úsměv se vytratil poté co mu zloděj několikrát kýchl do hrudníku.
„Měl bys do sucha a tepla. Podařilo se mi rozdělat oheň v krbu v kapitánově kajutě.“ Vedl ho k lodi. Sabrův zamračený výraz setrval, ale následoval ho.
„Co noha?“ Držel cípy látky. Niallan přikývl, že o moc lepší díky prášku, kterým si pravidelně vymýval a zasypával ránu.
„Nemáš zač.“ Zabručel muž a opět tím druhého pobavil.
Úžasný. Zlepšila se okamžitě jeho nálada, když vešli do tepla kajuty. Posadil se na postel a dál už se nenamáhal. Ne, ať se taky chvíli snaží on. Sledoval, jak Niallan vytahuje úhledně složené oblečení. Nechal si přes ramena přehodit černou košili a pak natáhnout nohavice kolem kotníků. Přitom si prohlížel mužovy ruce, které zakrývaly jeho lýtka látkou. Prsty něžně téměř opatrně pohladily lýtka, jakoby se křehkostí vyrovnaly vázám z porcelánu. Zamířily výš. Přes štíhlá stehna k bokům. Sabre se nadechl a zatěkal očima. Proč? Zadíval se do zelených očí.
„Proč?“ Zopakoval tichým hlasem svou myšlenku. Niallan držející lemy kalhot zopakoval otázku. Druhý muž se vzpamatoval. Rychle zakroutil hlavou a postavil se. Příliš rychle. Tělo znovu zaprotestovalo a přimělo ho klopýtnout. Voják ho přidržel, opřel o sebe a natáhl mu kalhoty. Pomohl do rukávů. Sáhl k zapínání. Sabre se mu čelem opíral o hrudník. Zlehka vdechl jeho vůni.
Niallan odhrnul těžký neprodyšný přehoz, aby se muž mohl posadit. Pod ním byla dokonale ustlaná postel. Už je to nijak nepřekvapilo.
„Nechci znovu, teď jsem se...“
„Musíš nabrat sílu, my oba. Nebo se na břeh nikdy nedostanem.“ Nesouhlasil strážce. Zloděj se zamračil, ale přikývl. S mužovou pomocí si vlezl pod přikrývku a přes své protesty téměř okamžitě usnul. Niallan se na něj zadíval. Vztáhl ruku a dotkl se světlých vlasů.
Sabre ležel na zádech. Jeho tělo hořelo. Ne bolestně. Ne pálivě. Plamen, kterým hořelo, byl nejsilnější, jaký kdy cítil. To ano, ale ne ničivý. Ne. Byl něžný, laskavý. Byl úžasný. Otevřel oči a zadíval se do kamenného stropu. Nadechl se a natáhl ruku. Spojila se s jinou. Prsty se propletly a jeho pohladily rty. Měkké a něžné. Vyhledal zelený pohled a přitáhl si muže níž. On se pousmál a nijak se nebránil. Naopak, prohloubil polibek a jeho ruce putovaly po bledé kůži...
Zloděj šokovaně otevřel oči. Zadýchaný a zpocený. Noční můra, hm? Promnul si obličej. Zarazil se a otočil hlavu. Zatraceně. Už zase? Sledoval nechápavě muže, spícího za ním. Naštěstí oblečeného muže, jinak by už vážně začal uvažovat o své příčetnosti.
Lehl si na záda, ale otočil hlavu zpět ke strážci. Nikdy by nevěřil, že ho uvidí takhle. Klidně spícího po svém boku. Že mu zachrání život a on mu to pak oplatí. Muselo to tak být. Sám by se nahoru nedostal a skály by se také neudržel o moc déle. Teď se o něj ještě ke všemu stará. Jako o přítele ne někoho, kdo stojí proti němu. Svého nepřítele.
Pohledem studoval pravidelnou tvář. Vztáhl ruku a aniž by si uvědomil, co dělá, nehty zlehka zčeřil několikadenní vousky. Rychle stáhl své prsty zpět. Co to zrovna...? Co se to s ním probůh děje? Má divné představy a sny. O něm. Tím si byl jistý. Nikdy ho přece muži nepřitahovali. Tedy muži, které doteď potkal. Tak proč má teď hlavu plnou obrazů, které ho vzrušují? Vzrušují? No, trochu. Možná. Trochu ano. Bože, už aby byl pryč. Pryč odsud. Pryč od něj. Co vlastně přijde pak? Na břehu se rozejdou každý svým směrem? Nebo ho bude chtít zajmout? Nic si navzájem nedluží – jeden zachránil druhého a teď si prostě pomáhají přežít. Možná, že se na břeh dostane sám. Možná by neměl poslouchat svědomí a srdce. Možná by ho prostě měl zabít ve spánku. Někdo jinej – ne-li všichni by to tak jistě udělali, být v jeho kůži. Nechali by ho vykrvácet na hromadě starých látek a koberců. Přemýšlel – přitom pohledem sklouzl ke kapitánově sbírce dýk. Zamračil se a s povzdechem zavřel oči. Jenže on nikdy nešel s davem.
