kapitola I.
Na okraji moře, modřejšího než samotné nebe, stálo rozlehlé město. Přístav. Byl hlavním městem zářivé civilizace. Její lid byl nejvyspělejším, nejmodernějším a nejbohatším národem doby. Nejen této. Ve skutečnosti byli potomky moudrého, vyspělého národa, který jim připravil cestu. Z jejichž života – pokroku oni dnes těžili.
V přístavu. Na okraji města stál veliký dům. Jeho majitelem byl bývalý námořní kapitán. Tvrdý muž, který při nešťastné nehodě přišel o jednu nohu, a nemohl pokračovat ve své vojenské kariéře. Nyní se živil obchodem. Během svých nesčetných plaveb zjistil po čem lidské srdce skutečně touží. Bohatství. Moc. Některým jistě stačil poctivý rodinný život, ale s těmi se on na svých cestách nesetkával. Ne. Setkával se s lidmi, kteří moc a bohatství měli a nyní se chtěli bavit. Zpěv, víno a ženy. Či muži, v některých případech.
Proto se stal prodejcem. Prodejcem potěšení. Tělesného potěšení. Patřili mu největší krásky jeho i cizích zemí. Žádné laciné zboží, které by člověk sehnal v zákoutích přístavu.
Někteří se mu upsali dobrovolně. Neměli kam jinam jít a věděli, že u něj budou žít v přepychu. Budou mít co jíst. Kde spát, pokud budou poslušní a zákazníci spokojení. Zároveň věděli, že u něj budou ve větším bezpečí než na vlastní pěst někde na ulici. Jeho podnik měl pravidla – žádné bití a tělesné násilí. Nebylo to ani tak z dobroty srdce, ale protože zraněné či jinak zohavené zboží těžko ještě někomu prodá.
Jiné potkal na svých cestách. Buď byli sami v cizí zemi, nebo bez prostředků či rodiny. On jim nabídl obchod. Za pár let je nechá jít. Se vším, co za ta léta získají. Dokonce s „věnem“ a zajistí jim cestu i doprovod. Pokud se tedy ještě budou chtít vrátit. Stávalo se to málokdy. Důvodem byl stud nebo protože si zvykli. Na svůj život ve drahých látkách, bohatství, na obdiv svých klientů. Většina je zahrnovala dárky a péčí. Občas se některý ze zákazníků zamiloval víc než jen platonicky a svoji oblíbenou krásku vykoupil. Udělal z ní poctivou ženu či muže. To. Se stávalo také jen velice zřídka.
Osvětlenými ulicemi města kráčela zahalená postava. Její krok byl tichý a svižný. Něco si šeptem opakovala. Dokola a dokola. Otočila hlavu k vodnímu napajedlu, kolem kterého procházela.
„Třetí dům od vodního napajedla. Jasmínová ulice.“ Zvedl dle hlasu muž hlavu zpět k chodníku před sebou. Třetí dům. Počítal domy. Tady. Zadíval se na velký nízký dům. Zhluboka se nadechl a vydal se k dvoukřídlému vchodu lemovanému sloupy.
Zaklepal a otočil hlavu k procházejícímu páru.
„Přejete si?“ Rychle se otočil zpět.
„Posílá mě Kreios.“ Kývl jemně hlavou. Sluha nechápavě zakroutil svou. Muž jemně zaváhal. Má být dar možná o něm neví.
„Mám pro tvého pána dar od kupce Calluma.“ Vysvětlil. Sluha chvíli přemýšlel. Přikývl a pozval ho dál. Vedl přes chodbu, nádvoří se zahradou a bazénem až do společenské místnosti. Vše bylo otevřené a prostorné. Požádal, aby počkal tam a odešel.
Muž se rozhlédl. Přešel zpět k nádvoří a prohlížel si zahradu. Uslyšel hlasy. Povzdechl si a sklonil se k vodě. Callum je malý slizký odporný muž. Snad bude jeho přítel jiný. Možná spíš obchodní partner, hm? Důležitý obchodní partner. Pokud mu koupil tak drahý dárek. Je jeden z nejdražších, které Kreios má.
„Dobrý večer.“ Hlas. Tedy stejný nemají. Otočil se. Nemají vůbec nic stejného. Prohlížel si urostlého opáleného muže. Měl krátké světlé vlasy a výrazné oči. Snad šedivé. Hrdou pravidelnou tvář a na sobě domácí dlouhou sukni. Jinak nic. Ani boty.
„Prý pro mě něco máš. Dárek. Od Colluma.“ Otočil hlavu k mladému sluhovi. Ten souhlasně přikývl. Oba se opět podívali na cizince. On k nim vykročil. Pomalu a ladně. Jakoby tančil. Znovu se jemně uklonil a stáhl si kapuci, pak celý plášť. Muži zalapali po dechu.
Před nimi stál muž mladší než oni. Měl černé havraní vlasy, sahající mu do poloviny zad. Byly jako neprodyšný světlo-pohlcující samet. Jistě stejně hebké. Panensky bílou pleť a oči modřejší než oceán za hradbami města. Nebyli si jistí odkud, ale z města jistě nepocházel. Na sobě měl krásnou, zdobenou róbu, která moc nazahalovala ale působila vznešeně a draze. Tak jako on. Jemně se uklonil, a když se narovnal, jednoduše řekl:
„Já jsem ten dar, můj pane.“ Pán domu přizvedl obočí. Sluha s ním. Vážně řekl...? Přemýšleli oba.
„Nech nás.“ Poručil vyšší z můžu a vykročil ke svému daru. Postavil se proti němu a prohlížel si půvabnou tvář. Proč by mu někdo, koho nezná, dával tak drahý dar? Jistě byl drahý. Velice drahý. Hodně cestoval a na svých cestách se s několika „společníky“ setkal. Žádný z nich nebyl tak... Vztáhl ruku a pohladil hebkou tvář. Možná Callum slyšel, že přišel do města, a poslal mu ho? Ne. Bude ve špatném domě. Napadlo ho. Určitě ano. Měl by mu to říct. Jistě ho čeká jeho skutečný zákazník. Zadíval se do modrých očí. Možná později. Sklonil se k růžovým rtům. Usmál se, když se pro něj otevřely. Měkké a hebké.
„Jak se jmenuješ?“ Zvedl ho do náruče. On se zhluboka nadechl a chytl se širokých ramen.
„Yarikh.“ Ne. Určitě není odsud. Pomyslel si muž a neodpustil si krátký polibek.
„Hm. Myslim, že jsi ten nejhezčí dárek, jakej jsem kdy dostal, Yarikhu, a asi dostanu.“ Potěšil krásného milence a nesl do své ložnice.
Mladý sluha se zadíval na spícího muže. Zhluboka se nadechl a dotkl se pevné paže. Ještě stále neztratil nic ze své kondice a děsivosti. Té měl možná spíš o něco víc.
„Můj pane? Kreiosi?“ Cukl sebou, když ho spáč bleskově chytl, a on najednou cítil chladné ostří na krku. Muž se vzpamatoval a pustil ho.
„Co se děje?“ Promnul si oči. Sluha se nadechl.
„Je tu Callumův sluha. Chce vědět, kde má své zboží.“ Řekl opatrně. Sedící muž se zamračil.
„Co tim ksakru myslíš? Měl tam bejt přece už dávno?“ Popusunul se na posteli. Sluha se taktně otočil. Kreios sáhl vedle postele pro kovovo-dřevěnou protézu. Napodobovala tvar skutečné nohy i s chodidlem a kolenem. Připl ji koženými pásky a pomalu se postavil.
„Kde je?“ Sáhl pro hůl, kterou si pomáhal při chůzi, a zakryl nohy pod dlouhou domácí sukni.
„Čeká u hlavního vchodu.“
„P-pane.“ Uklonil se ještě stále zadýchaný sluha. Muž kývl hlavou v pozdravu a zeptal se. Sluha sklouzl pohledem k druhému. Ten nejistě pokrčil rameny.
„Váš... váš dárek nedorazil, můj pane. A můj pán se ptá...“
„Jo, to jsem slyšel. Ale pokud vim, vyrazil před pár hodinami.“ Přerušil ho pán domu zamračeně. Sluha se orosil a velice opatrně navrhl.
„Neutekl?“ Muž ho přirdousil pohledem.
„Proč by to dělal?“ Kdokoliv z nich. Dodal v duchu. Zamyšleně si prohrábl vlasy.
„Kdyby dorazil jinam, vrátil by se. Ta adresa. Byla Jasmínová ulice, třetí dům od vodního napajedla.“ Ujistil se. Sluha kupce Calluma zbledl. Zakroutil hlavou.
„To je starý dům mého pána. Proč by...“ Zbledl ještě víc. To on, že? Řekl jim starou adresu. Ze zvyku. Kreios se na něj zamyšleně zadíval.
„Splet´s to.“ Konstatoval. Muž se téměř rozplakal.
„On. On mě zabije. Má vzácného hosta a... proboha, co budu dělat, Kde je...“ Bývalý voják pokrčil rameny.
„Viděls ho. Kdyby ti zaklepal na dveře a představil se jako tvůj dárek, co bys udělal?“ Usmál se pobaveně. Sluha nešťastně zavřel oči. Zabije ho. Určitě ano. Kreios si povzdechl.
„Dojdi pro Constantina.“ Otočil hlavu ke svému sluhovi. On příkývl a odešel, druhý nejistě zvedl hlavu.
„Hm. Pošlu Callumovi někoho jinýho. Nemusíš se bát, je stejně půvabnej jako Yarikh.“ Ujistil ho. Muž pokýval hlavou.
„Ale já nemám tolik peněz a můj pán nebude chtít zaplatit znovu.“ Upozornil. Pán domu se pousmál.
„Jsou i jiný způsoby, jak splatit dluh.“ Sluha k němu nechápavě zvedl oči. Šokovaně je rozšířil, když mu Kreios položil ruku na tvář.
„A já spim zbytečně dlouho sám. Přijď zítra večer.“ Dodal a šel pryč.
Muž se za ním oněměle zadíval. Stíny domu jakoby si pohrávaly s linií pevného těla a dodávaly mu na smyslnosti a tajemnosti. To i jistá, sebevědomá chůze. Přes vážné zranění to byl stále jeden z nejpřitažlivějších mužů, jaké kdy viděl. To možná byl, ale měl by s ním... zrůžověl při představě.
Cestou zpět do pánova domu měl neskutečné nutkání zeptat se. Jaký je? Co má rád? Jak se chová k milencům? Jaké to je být s jiným mužem? Ale nezeptal. Dovedl tichého společníka do velkého městského sídla. Provázel skrz až k velké společenské místnosti.
Uprostřed byl kruhový mělký bazén. Kolem několik nízkých pohovek, stolků, tácy plné jídla a pití. Na několika pohovkách sedělo pár mužů. Jeden z nich – malý obtloustlý, upocený rychle vstal, když si příchozích všiml. Téměř k nim přeletěl.
„Bylo na čase, kde jste tak dlouho!“ Vyštěkl.
„Omlouvám se, můj pane. Spletl jsem si dům.“ Ozval se Kreiosův „společník“. Muž si olízl rty, něco rychlého zamumlal a táhl ho k mužům.
„Můžeš jít.“ Sykl ke sluhovi a dál si ho nevšímal.
Constantine zaváhal, když si všiml sedících. Srdce se ztratilo někde v krku a odmítalo dál účastnit. Barbaři. Ze severu, východu... bůhví odkud, ale byli to barbaři. Odění v jemné tmavé kůži a kožešinách. Nikdy se s nimi nesetkal, ale věděl, že přesně takhle vypadají. Mohutní, vysocí muži – drsných, surových rysů. Nevzdělaní a hrubí. Možná i krvežízniví. Kdyby jeden, sedělo jich tam pět! To přece nemůže myslet vážně, nebo ano? Rozhlédl se, hledaje pomoc. Pán domu pustil jeho zápěstí a on okamžitě udělal pár kroků zpět. Jen podvědomě. Rozšířil oči. Za ním stál někdo další a on do něj zrovna vrazil.
„Můj pane, tvůj dar konečně dorazil. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale... je to mé poděkování za úžasný obchod, který jsme...“ I Callum měl očividně ze svých hostů strach.
„Dar?“ Ozvalo se za Constantinem a on spolkl své vyplašené srdce. Kupec jemně naznačil pohledem, barbaři jako jeden ztichli.
„Ano. Snad se ti bude líbit.“ Pobídl „společníka“. On se zhluboka nadechl. Měl téměř hysterickou potřebu vzdálit se. Rychle a bez ohlížení. Třesoucími se prsty sáhl ke své kápi a stáhl si ji. Nejprve z hlavy a pak i z ramen.
Barbaři si vyměnili pohledy. Pěknej dárek. Moc pěknej. Shodli se beze slov a prohlíželi si muže. Měl čistě blonďaté vlasy dlouhé do poloviny zad, oči stejně modré jako čerstvé květy pomněnek. Jeho pleť byla lehce políbena sluncem a tak zvírazňovala barvu očí i vlasů. Působil jako to nejpůvabnější a nejněžnější, co kdy viděli. Zároveň ale smyslně a elegantně. Ve své drahé robě.
Pohl se a otočil. Spolkl výkřik, který zachvěl myšlenkami, a jemně se uklonil.
„Jsem Constantine. Můj pane.“ Narovnal se a zadíval do šedivých očí. Patřily rudovlasému muži, snad o několik hlav vyššímu než byl on. Přitom nebyl z nejmenších.
Kolem ramen měl barbar položenou mohutnou bílou kožešinu, zakrývající téměř celou horní polovinu těla. Na pravé ruce rukavici z tvrdé kůže. Zakrývala celou paži a držela pomocí pásků, táhnoucích se přes mohutný hrudník. K tomu měl dlouhou koženou sukni a kalhoty pod. Nízko posazené, takže měl Constantine pocit, že brzy sklouznou z boků.
On si prohlížel jeho. Chtěl poslat Calluma do háje a jít si konečně lehnout. Potřebuje koupel a dlouhý zasloužený spánek. Cestovali daleko a nijak zvlášť neodpočívali. Chtěli dorazit včas. Teď když ale viděl svůj... dárek. Měl by ho přijmout, nebo ne? Ze slušnosti.
„Díky.“ Chytl štíhlé zápěstí a vykročil. Constantine vytřeštil oči a cupital za mužem. Nijak elegantně ani smyslně.
Jemně sebou trhl, když ho muž dovedl do své ložnice, a zabouchl za nimi dveře. Rozhlédl se. Přímo proti nim byla velká několika-lůžková postel zakrytá prosvítajícím bílým závěsem. Vpravo vedle postele byla otevřená koupelna s velkou zabudovanou vanou. U ní stál sluha. Narovnal se a otočil.
„Koupel je hotova, jak jste si přál, můj pane.“ Uklonil se a odešel. Barbar vedl Constantina ke koupelně. Pustil a začal se svlékat. On ho mlčky sledoval. Jemně zrůžověl, když před ním muž stanul nahý. Uvědomil si to a zrůžověl ještě víc. Viděl přece tolik nahých mužů i žen, proč kvůli jednomu růžoví? Ještě kvůli jednomu, který je děsivý a hrubý a nevzdělaný a neotesaný a neupravený a...
„Budeš tam jen tak stát?“ Přerušil rozhořčené myšlenky hluboký hlas. Constantine se vzpamatoval. Muž už se stačil opláchnout čistou vodou a uvolněně ležel v navoněné koupeli. Vlhké vlasy ulízlé. Opíral se o okraj bazénku.
Jeho společník se zhluboka nadechl a rychle svlékl. Vklouzl do koupele a posadil se co nejdál od barbara. Zvedl k němu oči. Cukl sebou. Muž ho s jenmným pobaveným úsměvem sledoval. Constantine sklonil hlavu. Bože. Měl by se začít chovat jako profesionál. Ať je jakýkoliv, je to zákazník. Zvedl opět hlavu. Barbar si vybíral z lahviček a misek s mýdly, drcenými prášky a ostatním.
„Já... se o to postarám, můj pane.“ Postavil se. Přešel k muži a klekl si před něj. Natáhl se k lahvičkám. Nejprve ty vousy nebo ne? Sáhl pro misku se změkčující pěnou. Prsty jí nabral a začal nanášet na mužovy vousy. Nejprve tváře, levá a po ní pravá. Pak brada a část pod nosem. Z počátku byly doteky lehce strnulé a nejisté, ale pak začaly být klidnější a klidnější. Pomalé. Jakoby ho hladil.
Odložil misku a sáhl pro břitvu. Zvedl oči k šedivým. Barbar přizvedl bradu a zavřel je. Constantine se jemně zachvěl. Teď už si nebyl tak jistý, že je to dobrý nápad. Co když ho řízne? Přiložil břitvu k levé tváři. Vytřeštil oči. Co když ho řízne? Sledoval čerstvou ranku na opálené kůži. Teď umře nebo ne? Šeptalo srdce polekaně.
„Pokračuj.“ Překvapil ho muž svým klidem. Neumře? Nadechl se zhluboka a opět přiložil břitvu k tváři. Dokonale se třásla, tak jako jeho prsty. Polekaně vyjekl. Barbar ho chytl za zápěstí. Přitáhl blíž k sobě.
„Opři se o mě.“ Constantine se mu váhavě opřel o rameno a odvážil se přiblížit ještě blíž. Opět se nadechl a začal ho pomalu zbavovat vousů. Pomalu. Klidnější a klidnější.
Zvedl oči k šedivým. Jemně se zachvěl. Sledovaly ho. Klidným a jistým pohledem. Sklopil zrak zpět k vousům.
Odložil břitvu a plátnem otřel zbytky pěny. Jemně a něžně. Prsty vyzkoušel hladkost.
„Teď...“ Prohrábl prameny rudých vlasů. Jen zlehka a téměř neznatelně. Barbar přikývl a překvapil ho, když ho chytl za boky. S ním v náruči se poposunul dál od kraje a zaklonil hlavu o něco víc.
Constantine si povzdechl a sáhl pro jednu z nádob, položených na lemu vany. Poléval muži vlasy a přitom prsty pročesával, aby je důkladněji namočil. Když se mu zdály dostatečně mokré, nalil si do dlaní jeden z květinových šamponů, a napěnil ve vlasech. Prsty masíroval. Sklonil hlavu, tentokrát měl muž oči zavřené. Překvapeně zamrkal. Barbar ho stále držel za boky a on se o něj celým tělem opíral. Bylo to... docela příjemné.
Muž otevřel oči a zadíval se do modrých.
„Jsem na řadě?“ Sebral mu nádobu. Constantine zaváhal. Je čertstvě umytý, ale pokud on to tak chce. Spustil se z kolen na zadek a zaklonil hlavu. Muž se spokojeně pusmál. Druhého překvapila něžnost a klid s jakým mu vlasy umýval. Velké prsty se jimi opatrně. Pomalu brodily, jakoby blonďaté prameny byly to nejkřehčí, co měl kdy v dlaních.
Společník otevřel oči. Jejich pohled se opět setkal se šedivým. Barbar zkontroloval výsledek a odložil nádobu. Sáhl pro jinou, byla plná voňavého mýdla. Přičichl a odložil. Vyzkoušel jinou, další a další než našel tu, která se mu líbila.
Druhý muž přizvedl obočí. Chce... zachvěl se a přizvedl bradu. Muž mu začal omývat krk, ramena, pak paže a hrudník. Nepoužil houbu. Jen dlaně. Velké, horké a něžné.
Sklouzly pod hladinu a přizvedly boky. Constantine natáhl paže a opřel se o široká ramena. Muž mu omýval stehna. Zaplul mezi ale jan krátce. Jeho půvabný dárek se zachvěl. Bylo to... příjemné.
„Otoč se.“ Poručil barbar a pomohl mu. Zaměřil se na štíhlá záda. Stejně něžně a pomalu. Když skončil, zlehka o sebe muže opřel. On se položil do pevné náruče. Veděl, co teď přijde. Překvapeně se nadechl. Něžné prsty, hladící jeho hrudník, sklouzly pod vodu. Ne. Tak nevěděl. Myslel, že to bude naopak. Tak jako vždy.
Zaklonil hlavu a užíval si objetí velké dlaně. Její něžnou vzrušující péči. Bože. Nikdy by nevěřil, že ho nějaký barbar bude schopný... bože. Přizvedl boky proti ruce. Ucítil klidný usměv na tváři, pak letmý polibek. Otevřel oči a zadíval se do šedivých. Ve stejnou chvíli se rty spojily. Měkce a horce. Hluboce.
„Půjdeme do postele.“ Zašeptal muž při polibku a s druhým v náruči vstal. Postavil ho. Constantina už nijak nepřekvapilo, když sáhl pro osušku a začal ho otírat. Stejně něžně a laskavě jako ho omýval. Hebké paže, ramena a nakonec vlasy. Muž na oplátku otíral jeho. Cípy látky. Opálené, pevné tělo. Opálené, pevné, vzrušené tělo. Všiml si. Nevyděsilo ho to. Naopak. Víc vzrušilo.
Vztáhl paže a chytl se barbara kolem ramen, když ho zvedl do náruče. On se usmál. Zdálo se, že se ho Constantine přestal bát.
Položil ho do postele a posadil se k němu. Naklonil se blíž. Muž přivřel oči. Po krku ho pohladily horké rty a směřovaly níž. Přes rozechvělý hrudník, břicho... stále níž.
Nadechl se a zaklonil hlavu. Dotkl se pevného ramene.
„To já bych měl...“ Ztratila se slova v tichém nádechu. Barbar se k němu zvedl. Pohladil pootevřené rty.
„Nemluv hlouposti.“ Zaplul mezi. Constantine mu vydechl do úst a objal široká ramena. Stejně tak pevný pas lýtky. Zadíval se do hořících očí. Jsou všichni barbaři takoví? Přijal hluboký polibek. Nebo jen ten jeho? Skutečný a surový jako nebroušený diamant. Měl v očích sílu a divokost, přesto byl klidný a trpělivý. Laskavý a něžný. Měl v sobě určitou hlubokou silnou vášeň, kterou ho víc a víc zaplavoval. Nebyla jako spalující, oslepující záblesk. Ne, byla jako houževnatý rozdmíchávající se plamen, kterým ho část po části pohlcoval. Obklopoval. Naplňoval.
Barbar pomalu pohl boky a sledoval půvabnou tvář. Obočí se krátce spojilo a ústa otevřela v neslyšném šepotu. Usmál se a políbil je. Constantine otevřel oči.
„V pořádku?“ On rychle přikývl.
„Ano. Nemusíš přestávat.“ Zvedal se mohutně jeho hrudník. Muž se znovu usmál.
„Jak si přeješ.“ Řekl hebce a poslechl. Půvabný milenec si ho přitáhl blíž k sobě. Jeho rty si přitáhl blíž k sobě. Bylo to tak jiné. Jeho zákazníci ho zahrnovali drahými dary, ale při sexu jen brali, brali, brali. Nezajímal je on. Jeho potřeby. Ne, zajímalo je jen jejich uspokojení. Jejich touhy. Jejich potěšení. On byl jen nástroj, jak ho dosáhnout. Úžasně půvabný, smyslný, zkušený, nádherný.
Ležel a mlčky sledoval klidný spánek svého dnešního milence. Milence. Dnešního? Hm. To spíš jediného. Vážně se choval. Dotýkal. Díval jako milenec. Pozorný, laskavý, něžný. Úžasný. A to se mu ze začátku zdál tak děsivý. A teď. Zadíval se do klidné drsné tváře. Není děsivý. Je... pohledný. Cítil se s ním bezpečně. Vztáhl ruku a prsty kopíroval linii tváře aniž by se jí dotkl. Povzdechl si. Měl by jít. Callum by si jistě nepřál, aby ho někdo ráno viděl odcházet. Musí vstát a jít než usne. Navíc. Nechce se loučit.
Co nejtišeji vstal a stejně tiše pak procházel spícím domem.
„Tak jaký byl? Barbar?“ Cukl sebou a otočil se. Jemně uklonil.
„Jistě ani netušil, jak se takové krásy dotýkat.“ Vztáhl Callum ruku k půvabné tváři. Constantine udělal krok zpět a mírně se zachvěl odporem. Při pohledu do šedivých očí. Muž si nevšiml, ale on tím překvapil sám sebe.
„Koupil jsem tě na celou noc. S ním už jsi očividně skončil, teď budeš dělat společnost mně.“ Chytl ho za zápěstí. Muž vytřeštil oči. To přece... srdce se zachvělo. Někdo ho chytl kolem ramen a přitáhl k pevnému hrudníku.
„Pokud vim, koupils ho pro mě nebo ne?“ Callum polekaně přikývl.
„No a já nesnašim, když někdo sahá na mý věci.“ Zavrčel barbar znovu. Pán domu vytřeštil oči a rychle Constantina pustil. On uvolněně vydechl.
„O-omlouvám se, můj pane. Myslel jsem, že už je na odchodu.“
„Neni.“ Řekl muž jednoduše a dál si ho nevšímal. Vedl druhého zpět. Zavřel za nimi dveře a sklonil k němu hlavu. On zrůžověle sledoval jeho. Barbar měl kolem pasu zavázané lehké plátno. Nic jiného. Jen to a díky tomu mu připadal neskutečně sexy. Mužně a... vydechl, když se k němu muž sklonil a zlehka políbil.
„Myslel jsem... mohly by vzniknout řeči, kdyby mě někdo viděl ráno...“
„To je jeho problém. Ne náš.“ Přerušil ho muž a zvedl do náruče. Nesl zpět k posteli.
„My jsme ještě neskončili.“ Položil ho a naklonil se nad ním. Constantine ho rozechvěle objal kolem ramen. Jak může být stále tak rozechvělý? Po dnešní noci? Možná právě proto, hm?
„Ale... spal jsi.“ Upozornil ho a přijal měkké rty. Muž se usmál.
„Krátkej odpočinek. Spát můžu jindy, tebe...“ Nedořekl a vpil se do růžových rtů. Hluboce, ale něžně. Úžasně. Krásný milenec jemně zasténal a opět se nechal pohltit jeho plamenem. Téměř celý zbytek noci. Znovu a znovu.
Ráno se unaveně probral. Unaveně, ale spokojeně do něžně růžového rána. Možná do úžasně šedivého. Šedivého? Zamrkal a zadíval se do šedivých očí. Vytřeštil své. On si tu klidně spí a... vytratily se myšlenky, když se k němu barbar sklonil.
„Dobré ráno.“ Constantine špitl odpověď. Jemně zrůžovělý. Byl celé ráno. Jemně zrůžovělý. Když konečně oba vstali a oblékali se. Když ho muž provázel domem, s chladným nezájmem se rozloučil s Callumem, a vedl ho pryč z jeho domu. Za zády své muže.
Barbaři projížděli ulicemi směrem do přístavu města. Na velkých statných koních. Muž v čele sesedlal a sundal Constantina. On sklonil hlavu. Přesně tomu se chtěl vyhnout. Loučení. Neumí se loučit. Ne s někým, s kým se loučit nechce. S ním. Barbarem z cizí země. Jistě daleké a.... chytl prsty, které ho pohladily po tváři. Zvedl hlavu. Je profesionál, jak mu mohl tak podlehnout? Zamilovat se po jediné noci. Zamilovat? Můj bože, je to tak. Zamiloval se.
Povzdechl si, když ho muž políbil. Zadívali se do očí.
„Opatruj se.“ Otočil se Barbar. Jedním rychlým pohybem se vyhoupl na koně a bez otočení zpět, se ztratil v šumu přístavu. Jeho muži s ním. Constantine se za nimi zadíval. Sklonil hlavu.
„Constantine?“ Ozval se příjemný hlas. Zvedl oči. Před ním stál Yarikh. Tvářil se starostlivě. Bože. To on. On za to může! Kdyby se vrátil... kde vůbec celou noc byl? Měl být v Collumově domě a.s ním. A on by ho celou noc držel v náruči. Držel? Jistěže držel. Je nejpůvabnější z nich. Krásný, tajemný Yarikh z daleké země, kterou on nikdy nenavštívil, a jistě ani nenavštíví. Povzdechl si a zakroutil hlavou.
„Asi to ještě nevíš.“
Yarikh vytřeštil oči a nevěřícně hleděl na Kreiose.
„Ve špatném domě?“ Zopakoval. Snídající muž přikývl. Na společníkův vkus zbytečně klidný a bezstarostný.
„Ale... byl jsem na správném místě. Jsem si jistý. Správná ulice i dům.“ Zakroutil Yarikh nešťastně hlavou.
„Byl to správnej dům. Ještě před pár dny. Callum ho prodal.“ Vysvětlil. Muž se trochu uvolnil.
„Komu?“ Zeptal se. Kreios pokrčil rameny.
„Doufal jsem, že to mi řekneš ty.“ Yarikh zaváhal a povzdechl si. Znovu zakroutil hlavou a přiznal, že neví. Nezeptal se na jméno. Nebylo podstatné. Podstatné bylo, že... zahnal myšlenky a zaměřil se na sedícího. On si ho chvíli prohlížel.
„No. Ať to byl kdokoliv. Snad si to užil a bude tě chtít znova, hm?“ Muž sebou cukl. Znovu Vzpomněl si na pevné paže, opálené tělo, hebké měkké polibky. Znovu. Zašeptalo srdce.
Odpoledne, poté co se oba dostatečně vyspali, se dva muži sešli, aby si převyprávěli zážitky. Jejich noc se vcelku podobala. Jen v menších drobnostech se lišila. V tom hlavním ale ne. V tom, co přinesla. Oběma. Nebo možná všem třem.
Mladý sluha rychle procházel kolem doků přístavu a snažil se – i pouhým pohledem – vyhýbat jeho obyvatelům. Byly jich plné hospody i ulice. Nebylo divu. Byl to ten největší přístav země, zároveň ale nejnebezpečnější. Pro někoho, kdo vypadá jako on, a neumí se bránit.
Vyhnul se skupince přiopilých námořníků a schoval se o něco hlouběji do své kápě. Vyjekl, když ho někdo chytil za paži. Sklouzla mu kapuce a tři vojáci, kteří ho zastavili, se pousmáli. Půvabný. Shodly se nevyslovené myšlenky.
„Kam ten spěch?“ Ozval se ten, který ho držel.
„Já... promiňte, musím někde být.“ Udělal krok zpět. Oni ho následovali, s otázkou: kde pak? Muž opět ukročil a oni ho opět následovali.
„Když tě tak sleduju, nebudeš jedna z těch Kreiosových krásek?“ Ozval se jeden přiopile a téměř ho omámil svým dechem. Muž zatěkal očima.
„Jsem... to jsem.“ Přikývl rychle. Vystrašeně se nadechl, když se vojáci usmáli.
„Hm. Nikdy jsem neměl...“ Odhrnul tmavý plášť, aby si ho prohlédl důkladněji.
„Rexi?“ Muži během jediného mrknutí oka vystřízlivěli. Polekaně se otočili. Za nimi stál jiný, vyšší a mohutnější.
„P-pane.“ Narovnali se a zasalutovali. On otočil hlavu ke sluhovi.
„Jdeš ke Kreiosovi? Doprovodim tě.“ Nabídl, když muž přikývl. Pak se otočil na vojáky a tvrdě poručil ať jdou do postele vystřízlivět. Okamžitě poslechli – bez diskuze.
Kreios zvedl oči ke sluhovi, který ho vyrušil při koupeli. Jednoduše se zeptal: kdo? Sluha mírně pokrčil rameny.
„Představil se jako Cassius, velitel...“ První velitel císařských vojsk. Doplnil ho muž s úsměv. Tak to on? Pomyslel si. Přistěhoval se do města před pár dny. Na žádost samotného císaře. Cassius dlouho odmítal bydlet ve městě. Měl malou usedlost na hranicích a byl spokojený. No, císaři se těžko říká ne, když o něco „požádá“.
„A je s ním Callumův sluha.“ Vzpomněl si sluha. Kreios přizvedl obočí. Ve skutečnosti si myslel, že nepřijde. Usmál se a postavil. Zahalil svou nahotu do dlouhého domácího županu.
„Vítej.“ Cassius, prohlížející si sbírku knih ve společenské místnosti, se otočil. Callumův sluha rychle vstal. Kreios k němu otočil hlavu.
„Odveď ho ke mně.“ Podíval se na toho svého. Přikývl a pobídl muže. On pobledl ale následoval ho. Voják se za nimi zadíval.
„Nebyl to...“ Callumův sluha. Přitakal pán domu.
„Někdo za tebe musí zaplatit.“ Pokrčil rameny a pobavil svého hosta. Muž se usmál.
„Proto tu jsem. Rád bych s tebou něco projednal.“ Zvážněl. Kreios ho pobídl, aby se posadil, a nabídl mu pití.
Ještě stále pobledlý Callumův sluha se rozhlédl po velké ložnici. Zbledl ještě víc při pohledu na postel. Bože. Vážně od něj čeká... co když bude chtít zaplatit jinak? Třeba aby pro něj pracoval? Zděsil se a přešel ke vchodu do koupelny. Byla podobně velká jako ložnice – spíš malé soukromé lázně. Kreios se očividně rád koupal. V horké navoněné koupeli. Nadechl se muž jemně. Přijemný. Pomyslel si. Hm. Neměl by se vykoupat? Napadlo ho. Asi trochu pozdě, hm? Přemýšlel.
„Těžký rozhodování?“ Sluha se rychle otočil. Překvapeně hleděl na muže rozvalujícího se na posteli. Jak dlouho tu probůh... sklonil nejistě hlavu ke koupeli. Stojí? Nechápal a vykročil k posteli. Rozechvěle se nadechl.
„Já... pochopil jsem správně, že... nebo bych měl... Ještě jsem nebyl s jiným mužem.“ Vyhrkl. Kreios ho sledoval. Klidný a jistý. Přitažlivý. Uvědomil si muž. Jaktože je tak přitažlivý? Nemá jednu nohu a už ani nevypadá tak jako kdysi. Jeden z kapitánů císařského námořnictva. Jednou ho viděl – ještě jako mladý chlapec. Když se jeho nepotopitelná pýcha vracela z daleké plavby. Přestože byl několik měsíců na vodě, byl čistě oblečený, oholený, učesaný. Císař to vyžadoval od všech svých vojáků – obzvlášť velitelů. Zastupovali ho v cizích zemích, samozřejmě že museli být dokonalí. Tak jako byl on.
Tehdy ho s obdivem sledoval. Hrdinu, vystřiženého z dětských snů - knížek. Byl jako prototyp dokonalého muže. Pohledný, silný a vzdělaný. Mnohem víc – chytrý.
A dnes. Dnes už není tak precizně oholený a načesaný, přesto je... možná mnohem víc. Hrdina. Ne víc asi ne, ale... bože. Nedokáže to posoudit. Zda byl přitažlivější tehdy či teď. A proč nad tím vůbec přemýšlí? Uvědomil si a probral se.
Všiml si pobaveného pohledu modrých očí. Cukl sebou. Sklonil hlavu a pomalu přešel ještě blíž. Posadil se a opět zvedl oči k muži. Stále ho sledoval. Bez jediného pohybu. Čekal. Nechal jeho, aby... Bože, proč mu tohle dělá? Vztáhl rozechvělé prsty a dotkl se pevného hrudníku. Naklonil se blíž. Ještě. Až téměř políbil klidné rty. Hlasitě si povzdechl a sklonil hlavu.
„Já... já nevím, co mám dělat. Co čekáš a... jsem tak nervózní, že...“ Zamrkal. Kreios prsty zaplul do temně hnědých vlasů a pak přizvedl jeho bradu. Usmál se.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ Zadíval se mu do očí. On rozšířil své.
„No... jsem Iason.“ Kuňkl. Kreios se znovu usmál a přitáhl si ho k sobě.
„Zatim si vedeš dobře, Iasone.“ Ochutnal polekané rty. Muž mu vydechl do úst a odvážil se odpovědět dotekům. Nebylo to tak nepříjemné, jak myslel, že bude. Poposedl blíž a zapřel se o mohutný hrudník. Skoro vyjekl, když ho Kreios chytl, a posadil na svá stehna. Zčervenal, ale objal široká ramena.
„Možná mi dlužíš, ale to neznamená, že tě chci nutit.“ Překvapil ho pán domu. Zadíval se mu do očí.
„Kdyby ti něco bylo nepříjemný. Cokoliv. Řekni mi to, dobře?“ Iason rozechvěle přikývl a přijal hluboký horký polibek. Kreios se mu usmál do úst.
„Zdá se, že nebude, hm?“ Hladil štíhlá stehna. Mladý sluha se zarazil. Proč si je tak jistý? No, možná protože se k němu tak tiskne, hm? Uvědomil si, ale nepřestal muže objímat.
Zadýchaně se nadechl, když se odklonili. Měl pocit, že v životě nebyl tak vzrušený. Hlasitě vydechl a zaklonil hlavu. Proboha, kdy přesně mu stáhl kalhoty, a objal ho dlaní? Začal hladil a provokovat? Vzrušovat? Víc a víc? Probouzet touhu a horkost? Stiskl pevné paže. Přizvedl boky.
„Asi...“ Slyšel se šeptat, když muže objal kolem krku, a snažil se zadržet nevyhnutelné. Sevřel ho v pažích a horkost vystříkla z těla. Rozechvěle ale úžasně. Nadechl se a mírně odtáhl. Vytřeštil oči a sáhl vedle sebe. Světlou... halenou? Jeho halena? Kdy tu mu svlékl? Nechápal a otíral krůpěje jeho vlastní touhy, stékající po pevném břiše.
„Omlouvám se.“ Neodvážil se na muže podívat. On se pousmál a sebral mu látku.
„Za co? Že reaguješ?“ Hodil ji vedle postele a přizvedl si štíhlé tělo blíž k sobě. Přiměl tak Iasona zvednout hlavu. On se zachvěl při pohledu do modrých očí. Byly plné spokojené horké touhy. Znovu začala probouzet horkost. Horkost a hlad. Hlad, který nikdy dřív necítil.
