kapitola I.
Byl letní den. Slunečný a teplý. Ne horký ani pálivý. Byl příjemně teplý, kdy se slunce snažilo ukázat svou sílu ale neublížit. Ne. Bylo laskavé, jako náruč milující matky, co dává pocit bezpečí. Člověk to cítí někde uvnitř. Něco, co nedokáže popsat. Vyjádřit, ale ostatní ho chápou. Tedy většina z nich, protože to v sobě mají také. Pouto. Pouto, které nedokáže jen tak něco přetrhnout. Vzdálenost. Odloučení. Ani čas. Náruč milující matky.
Slunce ten den – jako milující matka – objalo všechny. Jejich srdce a vyvolalo příjemné pocity klidu. Čas tak nějak zpomalil, tráva byla zelenější a nebe modřejší než kdy dřív. Alespoň takový pocit lidé měli. Kouzlo letního dne.
Stejné kouzlo se linulo budovami školy. Byla dlouhá přestávka a studenti se víc věnovali hrám či klidnému odpočinku v trávě než obědu. Pod hustou korunou stromu, opřený o silný kmen seděl světlovlasý mladík. Medové oči zamknuté na displayi přenosné konzole, na uších sluchátka a nevnímal dění kolem. Sem tam nabral sousto domácího oběda či se napil z láhve.
Stiskl jedno z tlačítek a v menu systému zkontroloval čas. Zamračil se, a tak jako ostatní se chodbami vydal zpět do budovy. Do jedné z třídy. Do jedné z lavic.
„Já nevim, zkoušel jsem to snad dvacetkrát. Mlátim do něj jak šílenej, on dvakrát máchne a jsem mtrvej. A schovat se před nim neni kam.“ Povzdechl si spolužák sedící před ním. Jiný se pohodlně opřel do židle, prsty zkřížené na zátylku hlavy. Protáhl se a zavřel oči.
„Hm. Říkal jsem ti, že je to těžká hra. Já skončil hned u prvního bosse.“ Řekl bez větší lítosti.
„Najdi si návod.“ Dodal. První z mladíků se zamračil.
„Jo, jak ňáká lama, co nedokáže nic dohrát bez návodu.“ Zakroutil hlavou. Přítel lhostejně pokrčil rameny.
„Co jinýho chceš dělat? Co jsem čet na síti, se Cerberem mají problém všichni.“ Student, sedící za nimi, zvedl hlavu. Cerberem? Pomyslel si. Už se chtěl ozvat, pak se ale zamračil, a znovu sklonil hlavu.
Následující den, stejně slunečný a teplý jako předešlý, byl svědkem podobného rozhovoru. Cerberus, hm? To je jeden z bossů ve Válce bohů, nebo ne? Jeden z nejtěžších. Tedy dokud člověk nepřijde na to, jak ho zabít. On přišel. Bez návodu. Možná by mu mohl... Ne. Nezná ani jejich jména. Tak jako většiny studentů. Což není zas až tak zvláštní. Složení studentů ve třídách se mění s každou hodinou - s ohledem na předměty. Každého z nich vidí jen párkrát do týdne. No. Víc tomu možná pomáhá, že se jich straní, hm? Zamračil se a sklonil hlavu zpět ke svému počítači.
„Postě mu nejde uhnout a krejt se taky nemůžeš. Na něj to nezabírá. Už nevim, co mám dělat.“ Bručel student.
„Musíš ho rozkrýt.“ Oba přizvedli obočí a otočili se. Student několikrát zamrkal, jakoby si zrovna sám uvědomil, že se jim vložil do rozhovoru.
„Rozkrýt?“ On jemně zrůžověl a přikývl. Mladík se zamračil.
„Systém soubojů je postavenej na uhybání a krytí. Ani jsem nevěděl, že něco jako rozkrytí jde.“ Řekl pochybovačně. Jeho spolužák opět přikývl.
„Jeden z důvodů proč je Cerberus tak těžký. Jak se rozkrývá tě naučí jeden z nepovinných úkolů, myslim, že ve druhym městě. Většina ten úkol ani nedělá nebo to pak nepoužívá. Je docela umění trefit se.“ Vysvětlil. Student se na něj zamyšleně zadíval.
„Tak to je ztracený. Nechce se mi to hrát od začátku, abych se to naučil.“ Otočil hlavu k příteli.
„Návod?“ Navrhl on a prohlížel si jejich spolužáka. Mladík se odmítavě zamračil. Očividně měl k návodům téměř bytostní odpor.
„Můžu ti to ukázat. Pokud chceš. Ta postava to umí od začátku, jen tě na to jednoduše upozorní.“ Navrhl malý rádce. Spolužák chvíli váhavě přemýšlel. Nakonec ale přikývl. Lepší než nějakej návod.
„Fajn, počkám na tebe před školou.“ Překvapil studenta. On vytřeštil oči.
„Dneska?!“ Mladík lhostejně pokrčil rameny.
„Problém?“ Druhý ucukl pohledem.
„Ne, jen... žádný problém.“ Zakroutil hlavou. Velký problém! Nikdy si domů nikoho nepřivedl. Nikdy u nikoho nebyl. Nikdy se s nikým nekamarádil. Nikdy nesebral odvahu zapojit se, začít mluvit s ostatními. O zájmech, hrách, filmech – čemkoliv. Prostě to neumí. Nebo neuměl? Teď to vlastně udělal. Zapojil se. Možná protože venku je tak krásně, hm? Otočil hlavu k oknu a jemně se pousmál. Studentův přítel, který si ho stále prohlížel, se pousmál s ním. Pousmál a zároveň v duchu trochu pokáral. Vážně si nikdy nevšiml, že za nimi sedí něco tak půvabného?
Po konci většiny z hodin opouštěli studenti areál školy. Mezi nimi drobnější mladík. Jeho vlasy se barvou podobaly zralým klasům na poli a oči džbánkům s medem. Rozhlédl se po spolužácích kolem. Nadějně se pousmál. Nadějně ale zárovneň s jemným zklamáním v srdci. Možná si ho ani neuvědomil. Nečeká. Vydal se po schodech dolů.
Překvapeně se otočil, když ho někdo chytl za rameno.
„Promiň, trochu jsem se zdržel. Můžem?“ Podával mu mladík černou helmu. On k němu nechápavě zvedl oči.
„Jsem tu na motorce.“ Vyděsil ho a aniž by si všiml či všímal vedl k černo-rudému stroji. Posadil se na něj, na hlavě černou helmu s rudými blesky. Stejně tak koženou bundu. Všiml si spolužák. Nenosí uniformu? Nosí, nebo ne? Nebyl si v tu chvíli jistý. Mladík k němu otočil hlavu, aby ho pobídl. Cukl sebou a nejistě si nasadil helmu. S ještě větší nejistotou se začal šplhat za něj.
„Tady.“ Pomohl mu spolužák a čekal až se bezpečně usadí.
„Chyť se mě kolem pasu. Dobrý?“ On zakroutil hlavou. Jezdec se pobaveně usmál a vyrazil. Student polekaně zavřel oči a pevně – snad jen reflexem – ho stiskl. Po chvíli se trochu uklidnil a zlehka odtáhl. Rozhlédl se. Není to tak... je. Přitiskl se k širokým zádům, když sklonil hlavu k vozovce pod nimi. Je to děsivý.
Jezdec konečně zpomalil a zajel do krytých garáží. Chvíli projížděl uličkami mezi zaparkovanými auty až konečně zastavil na jednom z volných parkovacích míst. Bylo na něm číslo bytu. Pomohl spolujezdci na nohy a pak ze stroje slezl sám.
„Tak pojď.“ Vedl ho k výtahu. Mladík si stáhl helmu a slušně poděkoval, když si ji majitel vzal. Výtahem vyjeli do jednoho z nejvyšších pater.
„Posaď se.“ Kývl spolužák hlavou a šel do kuchyně. On se rozhlédl. Velký. Napadlo ho ale dál to nijak neřešil. Posadil se na hlubokou pohovku proti velké – obrovské televizi a čekal.
Opět slušně poděkoval, když přijal od hostitele džus a ze stejné slušnosti se napil. Aby snad neurazil. Odložil skleničku a přihlížel, jak spolužák zapíná jednu z herních konzolí a hledá správnou hru.
„Tady... ukážu ti to na nich.“ Vyžádal si gestem ovladač. Mladík mu ho podal. On se tak nějak uvolněně pousmál a zaměřil se na hru.
„Dlouho jsem to nehrál tak... musím si to nejdřív trochu osahat.“ Upozornil. Spolužák tiše přikývl a opřel se do gauče.
Host si chvíli zkoušel ovládání. Hostitel ho mlčky sledoval. Dlouho to nehrál, hm? Si dělá srandu? Je mnohem lepší než on. No mnohem ne, ale jestli to dlouho nehrál...
„Dobře, tady podívej.“ Přerušil hrající mladík myšlenky a postavou ve hře ukazoval. Navedl ji do správné pozice.
„Musíš si počkat. Obvykle je to... někdy teď. Tímhle.“ Stiskl tlačítko. Druhý přizvedl obočí. Vážně ho rozkryl. Sledoval, jak hlavní postava nepřítele protiúderem zabíjí. Pak jiného.
„Fajn, takže...“ Sebral mu ovladač a rozpohyboval hrdinu sám.
„Někdy...“ Teď. Nedořekl a realizoval. Zabil nepřítele. Spokojeně se usmál a chvíli si trénoval rozkrývání na slabších monstrech.
„S nim to asi nebude tak snadný, hm?“ Sledoval animaci, která mu měla představit jednoho z bossů hry.
„Párkrát tě asi zabije.“ Napil se spolužák. Mladík se zamračil, když se to Cerberovi skutečně povedlo. Načetl hru a odhodlaně si to k němu namířil znovu. Pak ještě jednou.
„Ano!“ Zaradoval se upřímně, když boss padl, a spustila se jiná animace. Sebral odměnu, kterou po sobě Cerberus zanechal, a pokračoval v ději hry. K překvapení druhého. On se váhavě opřel do pohovky a sledoval ho. Občas poradil, kde se skrývá tajný poklad či nepřítel.
Stejně váhavě – možná o malinko míň přijal nabízenou večeři, kterou jim hostitel připravil.
Rychle zvedl svou tašku, když mu začal zvonit telefon. Je tak pozdě? Otočil hlavu k oknu. Za ním se obloha ztrácela v temné noci.
„A-ahoj.“ Přijal nervózně hovor a přitom se postavil. Spolužák pozastavil hru a zvedl k němu oči.
„Já jsem u... kamaráda, zapomněl jsem... no, vlastně nevím.“ Otočil nejistě hlavu k sedícímu.
„Povím ti to doma, dobře? Hned vyrazím... ne, nemusíš. Není to daleko.... vážně. Dobře. Zatím.“ Zavěsil a omluvně se podíval na druhého.
„Promiň, musím jít.“ Schoval telefon v kapse saka a to si pak oblékl.
„Starostlivej taťka?“ Odložil mladík ovladač.
„Vlastně mamka, žiju jen s ní.“ Sebral druhý svou tašku a opět k němu zvedl oči, aby se rozloučil.
„Nechceš odvézt?... Fajn, díky za pomoc.“ Vyprovodil ho spolužák. Zavřel za ním dveře a opět se posadil na gauč. Zvedl ovladač. Hm, možná ho měl odvézt, je dost pozdě a on malej a... na druhou stranu. To neni jeho starost. Nechce v životě dalšího příživníka, co se s ním stejně začal bavit jen kvůli jeho zazobaný familii. Tak jako ostatní. Jen čekal na příležitost, a když přišla, chytl se jí.
Mladík polekaně zamrkal, když někdo rukou zastavil dveře výtahu. Překvapeně se zadíval na spolužáka. On se zamračil.
„Odvezu tě. Je moje chyba, že ses tak zpozdil.“ Nastoupil k němu do výtahu a podal mu helmu. On zrůžověle poděkoval a přijal ji.
Navedl jezdce k činžovnímu domu, kde žil. Nebyl tak moderní, vybavený ani vysoký. S jeho pomocí slezl z motorky a vrátil helmu.
„Nemám jí to...“ On zakroutil hlavou.
„Nezlobí se. Jen měla strach. Dobrou.“ Šel rychle ke vchodu. Spolužák se za ním zadíval. Strach, hm? O něj nikdy nikdo strach neměl. Nikdy na něj nikdo nečekal s večeří. Když nepočítá chůvu, kterou za to platí.
Svým způsobem žil sám. Nejen svým způsobem. Od té doby, co bydlí v Krystalu, žije sám. Jednou ho sem vzal otec. Kvůli jedné ze svých pracovních cest. Pronajal si byt a věnoval se několika-měsíční fúzi. Po jejím dokončení se chtěl vrátit do Lancastru, jeho syn ne. Snad poprvé v životě ho o něco požádal. Aby mohl zůstat zde. Muž se chvíli zdráhal, ale nakonec svolil. Nechal mu otevřený účet, starou chůvu a výstrahu, že pokud nebude mít ve škole perfektní výsledky, vrací se do Lancastru. A to on nechtěl. Nesnášel Lancastr. Jeho zlatou čtvrť. Jejich zbytečně velkej barák a celou tu povrchní familii, která v něm žila. Matku, prarodiče, tetičky i bratrance. Nechtěl zpátky a proto se snažil, aby ve škole exceloval. Neřešil, co bude pak. Tam se ale rozhodně nevrátí. Stejně nikomu nebude chybět. Oblíbenci jeho rodičů, byla dvojčata – mladší než on. Miláčci rodiny, kráčející v těch správných šlépějích. Ne. Tam se nevrátí. A když mu seberou peníze a byt? No co, najde si práci, novej byt a postaví se na vlastní nohy. Proč si ale do té doby neužít přepychu a té bezstarostnosti?
„Jmenuje se Stuart Palmer.“ Oznámil přítel a posadil se k jednomu ze stolů venkovní kantýny. Kolem si okamžitě sesedaly obdivovatelky i obdivovatelé. Mladík se zamračil a rozhlédl se po nich.
„Dovolíte, tohle je soukromý rozhovor.“ Ještě než to dořekl, byli pryč. Spolužák se pobaveně pousmál a posadil se.
Jeho nejlepší přítel. Julien Young. Byl synem majitele největší letecké společnosti v Krystalu. Vzdělaný, kultivovaný a obdivovaný. Malý princ. Choval se jako malý princ. Ale ne jako jeho příbuzní, Julien měl v sobě zvláštní přirozenou eleganci a vytříbenost. Ani se nesnažil, jednoduše takový byl. V dětství měl soukromého učitele, který k jeho ušlechtilé povaze a jistému rytířství také dopomohl. Jo. To bylo to správné slovo. Byl jako rytíř v zářivé zbroji moderní doby. Tak trochu jeho opak, možná proto si tak rozuměli. Když ho viděl poprvé, myslel si, že jen jen další zlaté dítko, jakých potkal v Lancastru spoutu. Ale Julien ho vyvedl z omylu. Nebyl rozmazlený ani rozmachaný. Nikdy nezneužil rodinného jména, ani bohatství, aby zapůsobil na lidi kolem. I když mu jistě v mnoha věcech i situacích pomohlo. Měl rád přepych a byl na něj zvyklý, ale vážil si ho. Uměl ho nosit – pohybovat se v něm a nepůsobil na něm lacině, tak jako na některých. Možná protože neukazoval své bohatství na obdiv, prostě v něm žil.
„Kdo jako?“ Zvedl k němu oči. Julien se pousmál.
„Tvůj malej půvabnej rádce ze včerejška.“ Přítel nechápavě zopakoval jedno ze slov.
„No jestli sis nevšim, jak je půvabnej, měl bysis nechat vyšetřit oči.“ Kývl hlavou. On otočil svou stejným směrem. Jejich spolužák seděl pod stejným stromem jako předešlý den. Věnoval se herní konzoli a obědu. Na uších velká sluchátka. Díky nim byl snad ještě půvabnější. No, je. Půvabnej.
„Jo, je půvabnej. Smůla, že jsem na ženský. Teď, proč že se o něm bavíme?“ Vrátil se ke svému obědu. Mladík pokrčil rameny.
„To jeho včerejší gesto bylo milý nebo ne? Pomohl ti.“ On napodobil gesto a pokrčil rameny.
„No a?“ Nechápal stále. Julien se povzdechl.
„Něco jsem o něm zjišťoval...“ Přítel přizvedl obočí a konečně pochopil.
„Tak proto, našel sis novýho mazlíčka na hraní?“ Napil se pobaveně. On zakroutil hlavou.
„Lhal bych, kdybych řek, že jsem se na něj neptal kvůli tomu, ale...“ Otočil ji zpět k mladíkovi.
„Nikdo o něm nic neví. Chodí s ním několik let do třídy a netuší, kdo je. Musel jsem se hodně snažit, aby si ho vybavili. Není to divný?“ Usmál se, když se jejich drobný spolužák rozčíleně zamračil. Očividně ve hře něco zkazil. Víc než děsivě působil půvabně.
„Neznám tu spoustu lidí.“ Oponoval přítel. On se zaměřil na něj.
„Jeho nezná nikdo.“ Vrátil úder. Spolužák se zamračil a zopakoval poslední ze slov. Julien přitakal.
„Jo, to je divný. Možná maminčin mazánek, co nezapadne?“ Navrhl. Mladík zamyšleně pokýval hlavou.
„V tom případě si uvědomuješ, že včerejšek byl pro něj naprosto přelomovej, nebo ne?“ Jeho přítel se zničeně zamračil.
„Můžeš se už konečně vyžvejknout, proč o tom ksakru mluvíme?“ Vyštěkl netrpělivě. Julien se klidně pousmál.
„Protože bys mu měl podat pomocnou ruku.“ On na něj nechápavě hleděl. Výraz – Cože? Mladík si povzdechl.
„No tak, Winnie. Znám tě. Vím, že nejsi bezcitnej bastard bez srdce, jak si dost lidí myslí.“ Nereagoval na přítelův zamračený výraz a pokračoval.
„A on očividně není někdo, kdo by se na tobě chtěl přiživovat. Ať už z jakéholiv důvodu, včera sebral veškerou svou odvahu a vložil se do našeho rozhovoru. Nebylo by pěkný tu jeho úžasnou odvahu odměnit?“
„Jak?“
„Přátelstvím?“
„Vždycky jsem věděl, že jsi magor, ale tohle... proč bych se s nim měl ksakru... vždyť ho vůbec neznám, ani nevim co má... zešílel jsi?“ Chápal Winnie míň a míň.
„Rád hraje a očividně dobře. To máte společný. Dobrej začátek nebo ne?“ Usmál se Julien vítězně a na chvíli přítele dokonale uzemnil.
„Proč ze sebe neuděláš nejlepšího přítele ty, když ti to tak leží na srdci?“ Připadl si jako lehký vítěz, ale spolužáka tím nijak nerozhodil. Pokrčil rameny.
„Protože s tim jak vypadá, bych ho okamžitě zatáh do postele. A to nechci. Za jak dlouho myslíš, že by mě omrzel? Týden, dva, měsíc? A co by to s nim pak udělalo? S někým jako je on?“ Zamračil se nesouhlasně.
„To si radši najdu nějakou malou, půvabnou náhražku, která mě dost možná stáhne o pár drobnejch, ale nezlomim jí srdce.“ Winnie ho mlčky sledoval. Vážně. Rytíř v zářivý zbroji. Občas ho stále dokázal překvapit. Povzdechl si a otočil hlavu k jejich spolužákovi.
„Věděl jsem, že to máš v sobě.“ Usmál se Julien spokojeně a vrátil se ke svému obědu. Jeho přítel se zamračil. Co jako? Pomyslel si a sledoval mladíka.
„Myslíš, že by chtěl, aby se s nim někdo bavil z lítosti?“ Uvědomil si.
„Neni jedno, proč se s někym začneš bavit, když se z vás stanou přátelé?“
„Proč jsi si tak jistej....“
„Já nevím. Prostě mám ten pocit, že nás měl včera slyšet. Že se to stalo z nějákýho důvodu. Víš, že moje pocity se moc často nemýlí.“
„Možná blbá náhoda a ty tomu hned začneš přikládat vliv vesmíru a tahat do toho osud.“ Rozesmál Winnie přítele.
„Možná že to byla blbá náhoda, no a co? I blbou náhodou může začít přátelství. A když ne? Možná mu tim pomůžeš najít odvahu, aby se nebál svýho okolí.“
„Bože, ty a tvoje zachranitelský sklony.“ Zakroutil mladík hlavou a raději se věnoval jídlu.
Odpoledne vyšel před školu a zvedl hlavu k nebi. Další báječnej slunečnej den. Asi vezme motorku a vyrazí někam ven. Přizvedl obočí, když sklonil hlavu. Na zídce schodů seděl Stuart. Na uších sluchátka, v ruce konzoli. Nevšímal si okolí, jen občas zvedl hlavu k procházejícím.
Winnie si povzdechl. Svým způsobem Juliena chápal. On sám měl při pohledu na mladíka zvláštní ochranitelský pocit. Potřebu schovat ho a chránit. To se mu moc často nestávalo. Možná nikdy. Možná jen u jeho kočky a taky Juliena. To ano. Ne, že on by to potřeboval. Navíc netušil, jak by to asi udělal. Schoval ho a chránil. Vzhledem k tomu, že jsou podobně vysocí. Pobavil sám sebe představou a vydal se k mladíkovi.
Stuart zvedl hlavu. Přizvedl obočí a stáhl si sluchátka.
„Chtěl jsem jen poděkovat za včerejšek. Asi jsem nepoděkoval.“
„Vlastně poděkoval.“ Tvářil se mladík nejistě. Možná víc polekaně. Možná spíš všechno dohromady.
„Chtěl jsem se jen zeptat... pak už šlo všechno v pořádku? Totiž. Kdybys ještě někdy potřeboval...“ Snažil se. Strašně moc se snažil. Se srdcem rozklepaným, jako kostka želatiny. Nervózní a... půvabný.
Winnie se lehce trpce pousmál. Možná. Aniž by tušil proč, byl jeho úsměv víc uvolněný než trpký. Julien měl pravdu, hm? Včera Stuart udělal něco, čím dost možná překvapil i sám sebe. Nejvíc asi sám sebe a najednou se pro něj pootevřely dveře do světa, do kterého se vždy bál vstoupit, přestože o to tolik stál, tak jako většina. Teď stojí na prahu a netuší, jakou nohou vykročit. Možná ani, jak ty dveře otevřít víc, aby mohl projít. Potřebuje pomoc. Chytit za ruku a provést skrz.
„Abych byl upřímnej, trochu jsem se zasek a doufal, že bys mi moh poradit. Asi sis všim, jakou averzi mám ná návody.“ Stuart se uvolněně usmál a medové oči se rozzářily jako malé tůně plné zlata. Přikývl a vstal.
„Jen musíme hlídat čas, abys kvůli mně neměl problémy.“ Navrhl Winnie a vedl ho ke své motorce.
Julien, stojící u vchodu, se pousmál. Moc dobře věděl, jaký je to pocit. Pocit, když si uvědomí, že se se s nim někdo nebaví jen kvůli jménu, penězům či vzhledu. Osvobozující pocit – uvolněný.
Mladíci strávili u Války bohů celé odpoledne. Tak jako předešlý den. Winnie se sice nikde nezasekl, ale docela obstojně to předstíral.
Večer. Ještě před večeří vezl Stuarta domů. Jeho potěšilo, že si pamatoval cestu. Nic neřekl, ale oči mluvily za něj.
Následující den se rozhlédl po pavlačové zahradě školy. Usmál se, když si všiml mladíka. Je v pořádku, když ho přijde pozdravit nebo ne? Dnes neměli společné hodiny, takže se ještě neviděli. Vykročil k němu. Zarazil se, když si všiml Juliena. Možná by je neměl rušit. Stejně se k nim už nevejde. Všiml si spolužáků kolem.
Posadil se pod svůj oblíbený strom a věnoval se jídlu. Občas pohledem zkontroloval mladíka. Bože, proč nedokáže vstát a jít ho pozdravit? Včera za ním... bože, on ani neví, jak se jmenuje? Chce být jeho přítel a nezeptá se na jméno? Je směšný, vážně ano.
Julien se pousmál.
„Hm. Doufal jsem, žes ho trochu... povzbudil.“ Hledal správné slovo a nijak nebyl spokojený s tím, které našel. Winnie k němu zvedl oči. Otázku v nich.
„Stuart?“ Jejich okolí zvedlo hlavy. Zvědavě se začalo ptát.
„Co kdybyste vypadli? Lezete mi na nervy.“ Zamračil se mladík a stále nechápavě sledoval přítele. Jen se po nich zaprášilo. Julien kývl hlavou. Winnie otočil svou. Pousmál se a vstal.
Stuart dokonale zrozpačitěl, když si všiml, že k němu míří.
„Zdravim. Nechceš se přidat k nám?“ Podal mu ruku.
„Nemyslím, že se...“ Zmkl, když zvedl hlavu ke stolu. Kam všichni zmizeli? Nechápal a s mladíkovou pomocí vstal.
Posadil se vedle Juliena aniž by si ho všiml. Nově nalezenej přítel zabírá celej jeho svět, hm? Přemýšlel mladík lehce uraženě a prohlížel si ho. Pousmál se. Vážně půvabný. Otočil hlavu k příteli. Ten si všiml výrazu a zeptal se.
„Radši odcházím, nebo ho znásilnim tady a teď.“ Pobavil Winnieho a vstal. Stuart nejistě zvedl hlavu. Opojený svými pocity, neslyšel, co mladík říká, přesto tváře jemně zrůžověly. Jakoby mozek i srdce vnímalo význam slov. On byl ale už pryč. Stuart to neřešil a otočil hlavu zpět.
„Vlastně. Jsem Stuart.“ Vzpomněl si.
„Jistě já vim, chodíme spolu na pár předmětů.“ Přikývl Winnie, přestože před několika dny o mladíkově existenci nevěděl. On jemně zrůžověl, otázku v očích. Spolužák přizvedl obočí. Nezná ho?
„Jsem Winston, ale všichni mi říkaj Winnie. Nijak hrdej na to nejsem.“ Dodal a pobavil mladíka. Přikývl a pak se společně věnovali obědu.
Následujících pár týdnů si Stuart pomalým, nenuceným a také svým vrozeně půvabným způsobem našel cestičku k Winnieho srdci. Přes počáteční dojem – vyplašeného štěněte – to byl chytrý, bystrý mladík s příjemným humorem. Ve hrách exceloval. Winnie rychle zjistil, že není takový mistr, jaký si myslel. Ne v porovnání s ním.
Zároveň byl rád, že poslechl Juliena. Bylo osvěžující bavit se s někým, koho nezajímaly jeho peníze ani rodina. Což byl Julien taky, ale přátelství s ním bylo něco jiného. Mladík byl dál než on a on se to nestyděl připustit. Užíval si svou bezstarostnost a školní léta. Nechtěl nikam chvátat. Proč si kazit mládí?
Julien to viděl jinak. Měl svůj sen a šel si za ním. Svým způsobem musel, protože otec ani matka s jeho snem nesouhlasili. Viděli ho v rodinné firmě. Jednoho dne měl nastoupit na otcovo místo a převzít imperium. Jenže on nechtěl vládnout „světu“. Vždy se rád oblékal a brzy zjistil, že jeho styl se líbí i lidem kolem. Začal pracovat jako pomocník jednoho z místních návrhářů. Učil se a zdokonaloval. I proto neměl na přítele tolik času, a byl rád, že teď je tu ještě Stuart.
Malý půvabný Stuart, kterého by nejradši... zhluboka se nadechl. Vyhnal představy z hlavy a posadil se k dvěma přátelům. Možná to byl jen jeho pocit, ale zdálo se mu, že ho Stuart nějakým záhadným způsobem nevnímá. Nebo vnímá, ale neregistruje. Hm. To je to samý, nebo ne? Nedokázal najít to správné slovo. Stuart o něm věděl, snad i znal jméno. Ale jakoby všechno, co k Julienovi patřilo - slova, přítomnost, celkově jeho existence zvláštním způsobem skrz mladíka protékala. Možná prostě jen vyčerpal kapacitu přátelství, kterou dokázal pojmout? Jestli něco takového jde. Úmyslně to snad nedělal, nebo ano? Určitě by byl první.
Winnie zastavil motorku a pomohl mladíkovi na zem. Dnes se byli projet po okolí města. Stuart si už na jízdu na motorce začal zvykat. Ve skutečnosti se mu začala líbit. Netušil, jestli by to tak bylo i s někým jiným, ale cítil se bezpečně. Když stroj řídil Winnie.
Za těch pár týdnů si stačil všimnout, že mladík není žádný pan charakter. Byl lehký sobec, zvyklý dostat, co chce. Trochu bručoun, tvrdý a pro některé jistě chladný. Víc než chlad z něj ale mluvila upřímnost. Bez zášti či zloby, prostě jen upřímnost. Neměl zas až tak rád velkou společnost, přestože se rád bavil. Přes svůj chlad a odstup, byl velice oblíbený. I toho si Stuart stačil všimnout. Jak ho někteří téměř uctívají a on se k nim chová s neskrývaným chladem a nezájmem. Úplně jinak než k němu. Nebo. V jeho přítomnosti byl stále stejný. Stejně upřímný, stejně tvrdý, stejný Winnie. Jistěže byl. Neměl ve zvyku přetvařovat se, ale jeho oči... Stuart to nedokázal vysvětlil, ale jednoduše vnímal – cítil ten rozdíl.
Stáhl si helmu ale nevrátil. Winnie mu ji půjčil, protože ho dost často vyzvedával, a nechtělo se mu ji pokaždé vozit.
„Dostal jsem nařízeno, že tě mám pozvat na večeři.“ Ozval se mladík váhavě. Druhý přizvedl obočí. Seznámení s rodiči, hm? Ve skutečnosti moc netušil, jak se k nim chovat. Rodičům svých kamarádů. No kamarádů. Skutečného přítele měl jen jednoho a rodiče ostatních mu vlastně byli volní. K těm svým se nechoval zrovna jako hodnej synek. Podle toho, co o ní slyšel, to ale byla vyjímečná žena. Tedy v očích svého syna. Jiná než jeho drahá máti.
„Když to máš nařízený.“ Pokrčil rameny. Stuart se šťastně usmál a vedl ho dovnitř. Vyjeli výtahem do jednoho z pater.
Winnie se rozhlédl po útulném obyvacím pokoji. Byly v něm příjemné teplé barvy.
„Mami? Mami!“ Vydal se mladík hlouběji do bytu. Přítel za ním.
„Jsem tady.“ Ozvalo se za nimi. Oba se otočili. Stuart se usmál. Winnie o něco méně. Spíš vůbec. To že je Stuartova matka? Vypadá spíš jako jeho starší sestra než matka. Stejně drobná, stejně půvabná. Stejně růžovějící? Všiml si.
Byl si jistý. Ještě dřív než mu podala ruku a představila se jako Sophy. Než se posadil proti ní a strávil s nimi příjemný večer, plný smíchu a něčeho hřejivého. Pokaždé když se pohledy setkaly, jakoby ho ten její zlehka pošimral ve slabinách. Jen jemně ale bylo to jako blesk mířící přímou čarou k srdci. Zatraceně. Má problém. Velikej problém.
Julien se zlehka zakuckal. Odložil láhev a zakroutil hlavou.
„Zopakuj to.“ Požádal přítele. On se zamračil a opřel se do židle. Zkřížil ruce na prsou.
„Je... nádherná. Nevypadá víc jak na pětadvacet. Je jako jeho ženská kopie. Neskutečný. Mám pocit, že se mi postavil pokaždý, když se na mě podívala.“ Řekl nesouhlasně.
„Už k nim nemůžu. Kdybych s ní někdy zůstal sám, neručim za sebe.“ Překvapil přítele. Podobně nikdy nemluvil. O nikom. Byl si jistý, že na něj nikdy nikdo takhle nezapůsobil. Na první pohled. No, ale když vidí Stuarta. Zvedl oči k sedajícímu si mladíkovi. Chápe ho.
Winnie se rozhlédl po luxusní restauraci. Recepční na něj jemně kývl.
„Tudy pane Bethany.“ Vedl ho k prázdnému stolu, za nimi velice hrdě kráčela světlovlasá dívka. Na sobě drahé šaty a zářivý úsměv.
Muž je usadil u stolu a popřál příjemný večer. Když odešel, k jejich stolu se postavil číšník a s vrozenou elegancí je obsloužil. Celý večer byl páru tichým společníkem. V důstojné vzdálenosti, aby snad nerušil. Dívka na druhou stranu celý večer nezavřela pusu. Štěbetala, štěbetala a štěbetala a on už někdy na začátku vyprávění přestal vnímat o čem. Jen seděl, užíval si dobré jídlo a tvářil se zúčastněně. Vlastně ani moc ne, ale jí to nijak nevadilo. Byla dívkou pro dnešní večer a to bylo to podstatné.
Mladík zvedl oči k procházejícímu páru. Přizvedl obočí. Není to... je. Sledoval sedající si ženu. Zvedl oči k jejímu doprovodu. Pohledný muž ve středních letech, dobře oblečený i situovaný. Dle toho jak se tvářil. Winnie se zamračil.
Sophy odložila jídelní lístek a zvedla oči ke svému příteli. Překvapeně se zadívala za něj. Přesněji do modrých očí. Měly v sobě zvláštní mrazivý plamen, který se už při prvním pohledu dotkl jejího srdce. Stiskl ho a nechtěl propustit. Jemně se zamračila. Nedokázala pochopit, že je mu sedmnáct. Stejně jako jejímu synovi. Vypadal mnohem starší, nebo alespoň vyspělejší. Urostlý, sebevědomý a jistý. Jeho pohled, řeč těla i chůze. Ne. Ten nemůže být stejně starý jako Stuart. Zachvěla se a sklonila hlavu.
„Sophy?“ Rychle zvedla oči.
„Já... dám si to, co ty. Omluv mě.“ Byla pryč.
Winnie se za ní zadíval. Vypil obsah své sklenice, zhluboka se nadechl a vstal. Omluvil se u dívky a následoval ženu. Směrem k toaletám.
Chvíli váhal přede dveřmi. Vážně se mu to nezdálo? Zareagovala na něj, nebo ne? Snažil se vybavit její chování při večeři. Byl ale tolik zaneprázdněný vlastními pocity, že si nevšímal cizích. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a pak vešel.
Žena stála u umyvadel, zády k němu a omývala si obličej. Narovnala se a překvapeně sledovala mladíkův odraz v zrcadle. Otočila se.
„Co tu... tohle jsou...“ Zadržela dech, když beze slova vykročil. Zastavil těsně u ní a zadíval se do medových očí. Stejných jaké měl Stuart, ale ty jeho mu nikdy nepřipadaly tak... lákavý. Sklopil zrak. Růžové rty se chvěly, tak jako zrychlený dech. Tak jako voňavé, měkké tělo. Vztáhl ruku a dotkl se nahé paže. Jen zlehka konečky prstů, přesto opět zadržela dech. Pousmál se.
„Ahoj.“ Sklonil se k ní. Žena jemně ucukla hlavou, obočí se zavlnilo ale neodtáhla se. Ne. Přijala horké měkké rty. Odpověděla jim. Se stejnou vášní, se stejnou tohou. Stejně hluboce a naléhavě.
Winnie ji chytl pod zadečkem a s pomocí lemu umyvadel přizvedl výš. Prsty zaplul pod látku sukně. Pohladil hebká stehna a pokračoval výš. On je vzrušený. Dostatečně. Otázkou zůstává zda i ona. Kopíroval lem jemné látky než nedočkavě ochutnal horkost těla. Žena mu vydechla do úst. Usmál se a přitáhl si ji blíž. Tvrdě přirazil. Pevně ho stiskla a zasténala mu u ucha. Další sten zakryla prsty. Další a další.
On držel měkká stehna a hluboce bloudil ve stejně měkkém těle. Horkém a úžasně měkkém. Zavřel oči a čelem se jí opřel o rameno. Tohle tedy dlouho trvat nebude. Přirazil znovu a srdce mu tlouklo do uší, do hrudníků – do všech žil a tepalo horkost a silnější a silnější touhu.
Vyhledal orosené rty a zaplul mezi. Téměř se do něj zakousla. Sevřela ho lýtky a přitáhla blíž k sobě. Oči se na krátkou chvíli setkaly, pak tělem projel blesk. Ničivý, spalující. Úžasný. Mladík naposledy přirazil. Hrudník, srdce, tělo žilo vlastním životem a on jenom stál a svíral ji v náruči.
Pomalu se odtáhl a vyhledal medový pohled. Byl ještě stále zamlžený touhou. Usmál se a sklonil se k chvějícím se rtům. Pohladil svými. Odpověděla. Pomalu a něžně. Pomalu a něžně pohladila jeho lýtka svými. Prsty stiskla hedvábnou košili na zádech. Mladík svými zaplul do zlatých vlasů. Jestli budou pokračovat, neodejdou.
Kdesi bouchly dveře. Prudce ho odstrčila. Seskočila z desky umyvadel a byla pryč. Skoro. Ve skutečnosti se zastavila u dveří. Zadýchaná a chvějící se.
„Takhle tam nemůžeš. Křičí z tebe. Zrovna jsem to dělala.“ Zapl si kalhoty a přešel k ní. Otočila se.
„Proč jsi to...“ Zeptala se téměř vyčítavě.
„Já? Byly jsme tu snad oba nebo ne?“ Zamračila se na něj.
„Ale ty jsi...“ Zhluboka se nadechla. „Zatraceně.“ Vykasala si sukni šatů. Přizvedl obočí. Žena si stáhla kalhotky a chvíli přemýšlela, co s nimi.. Pobaveně se pousmál a sebral jí je. Ona dokonale zrudla, když si je strčil do kapsi.
„Vrátim ti je.“ Sklonil se k ní, aby znovu ochutnal. Úžasné něžné rty. Nedovolila mu to a tentokrát byla opravdu pryč. Zadíval se do dveří. To bylo tedy něco. Sáhl do kapsy a prsty stiskl vlhkou látku. Zhluboka se nadechl. Ještě několikrát a šel zpět do restaurace.
Dívka visela na telefonu. Zřejmě s nějakou kamarádkou. Posadil se proti ní. Pravděpodobně si ani nevšimla, že je tak dlouho pryč - jak byla zabraná do popisu úžasného večera. Večera mířícího k stejně úžasnému sexu. Tím si byla jistá. On si byl stejně jistý, že ne. Kdo ochutná náruč bohyně, s obyčejnou smrtelnicí se už jen tak nesmíří. Mávl na jejich číšníka a pohledem sklouzl k jednomu ze stolů.
Sophy se věnovala večeři, tváře ještě stále zrůžovělé. Vlasy lehce rozdrbané, šaty stejně lehce posunuté na ramenou. Náhrdelník ztracený někde na zádech.
Vycítila pohled a zvedla svůj. Vyčítavě se zamračila. Snad jen reflexem. Mladík se usmál a prstem poklepal místo náhrdelníku. Sáhla si ke krku. Srovnala šperk a dalším pohledem pokárala jeho pobavení. On ji upozornil na šaty, aniž by se přestal usmívat. Sklonila hlavu, rychle ji zvedla ke svému společníkovi. Tak jako mladíkova společnice telefonoval. Uvolněně si upravila šaty a automaticky sáhla k vlasům. Upravila se a tentokrát se pohledem zeptala. Winnie přikývl. Ona se znovu zamračila, aby věděl, že jí to nepřipadá vůbec zábavné. On přemýšlel, jak je možné, že je tak sexy a zároveň půvabně okouzlující a křehká. Nádherná. Usmál se. Žena se pod jemným zamyšleným úsměvem zachvěla. Bylo v něm něco něžného a hřejivého.
„Sophy?“ Zamrkala a otočila hlavu.
„Promiň, musel jsem to vzít. Chutná?“ Rychle přikývla a raději si naplnila pusu pokrmem. Jen pro jistotu. Aby ho ujistila, že opravdu chutná a zároveň nějak nepoznal, že má hlavu plnou... jeho.
Věnovala se jídlu, aniž vnímala chuť či vyprávění svého společníka. Zachytila pohyb. Mladík s dívkou odcházeli. Srdce se jemně sevřelo. Sklonila hlavu. Takhle to má být. Byl to jen úlet. Vášnivá chvilka, která se nebude opakovat. Jak by asi Stuartovi vysvětlila... Proboha Stuart! Co řekne Stuartovi? Nic? Ale cokdyž mu něco řekne on?!
Julien si s klidnou tváří vyslechl vyprávění. Když mladík skončil, napil se a pak vybuchl. Ale ne oslepujícím, ohlušujícím výbuchem. Ten jeho byl tichý a klidný, ale o to víc tvrdý a účinný
„Zbláznil jsi se?! Jak si to moh Stuartovi udělat?! Co mu teď asi řekneš?! Jo, vlastně. Promiň, ale včera jsem se vyspal s tvojí mámou?!“ Hořely jeho oči silným zeleným plamenem.
Winnie se ošil. To on byl vždy ten děsivější z nich. Pro jejich okolí. Julien byl klidný, přátelský a většinou usměvavý. Když se ale rozlobil, i on mu šel raději z cesty. Nekřičel, nenadával. Ne. Měl v sobě tichý hněv, který byl mnohem horší. Mnohem silnější a mnohem působivější.
„Já nevim, prostě... jsem to nezvládnul. Neovládal. Do hajzlu, je mi sedmnáct. Jsem chlap, je normální, že..“ Přítel se zhluboka nadechl. Zavřel oči a chvíli přemýšlel.
„Fajn. Jednou a naposled. Už se k ní nepřiblížíš a jemu o tom neřekneš.“ Řekl nijak zvlášť nadšeně. Winnie se zamračil s ním.
„Ty to nechápeš. Já jí nedokážu jen tak pustit.“ Překvapil přítele. Hněv v zelených očích se rozpustil a nahradil ho šok.
„Ty ses...“
„Ahoj.“ Přerušil slova Stuartův pozdrav. Julien zvedl hlavu. Zamiloval. Zašeptaly myšlenky a on si prohlížel mladíka. Půvabného jako vždy. Vzpamatoval se. Vlastně ho chápal. Pokud je Sophy skutečně jako on, dokázal pochopit, proč ji nedokáže vyhnat z hlavy. Proč to udělal. Otočil hlavu k příteli. On si povzdechl a přikývl.
„Myslim, že ano.“ Julien se ironicky pousmál. Mnohem víc asi trpce.
„No, začínám pochybovat, že ten můj nápad, byl vážně tak dobrej. Už kvůli nám oběma.“ Vstal, omluvil se a šel pryč. Winnie se za ním zadíval, sklonil hlavu k sedajícímu si příteli. On se tvářil starostlivě.
„Stalo se něco?“ Zeptal se nejistě a rozbalil svůj oběd. Mladík si povzdechl. Jo. Promiň, ale včera jsem se vyspal s tvojí mámou. Mnohem líp. Rozhodně nechci skončit jen u toho. Pomyslel si zničeně.
„Ne, nic. Jen jsem toho v noci moc nenaspal. Jsem jenom unavenej.“ Zalhal. Stuart přikývl a věnoval se obědu. Winnie ho mlčky sledoval. Malá půvabná ovečka, co netuší, že si do života pustila vlka, hm?
