kapitola I.
Byl pátek. Večer a město ožilo nočním životem. Ulice, cluby, bary. Mezi hosty jednoho z nich seděli dva muži. Oba v na míru střižených oblecích, saka sundaná, kravaty také, rukávy košil ohrnuté. Očividně do baru vyrazili rovnou z práce. Povídali si, popíjeli – dva dobří přátelé. Věkem si podobní.
Jeden z nich byl vysoké postavy. Temně hnědé vlasy dokonale upravené, přirozeně elegantní, klidný. V košili vynikala jeho široká ramena. Druhý byl menší, s jemnou, mladistvou tváří. Blonďaté vlasy nakrátko střižené – lehce přizvedlé, lehce neposlušné. Působil otevřeně a přátelsky, svým způsobem nevině.
Pili dlouho a vydatně. Pozdě po půlnoci konečně zamířili domů. Oba v dobré veselé náladě - jeden podpíral druhého. Povídali si – tajnou řečí opilců, smáli se na všechny a vše kolem až nakonec zastavili u vysokého činžovního domu.
„Tak v pondělí.“ Usmál se tmavovlasý potom co ho pustil.
„Měj se.“ Šel lehce nejistou chůzí pryč. Druhý tiše oplatil pozdrav a zadíval se za ním. Zvedl ruku, za kterou ho ještě před chvíli držel. Velká horká dlaň – stále ji cítil. Dlouhé jisté prsty, jakoby ho objímaly. Pevně a jistě. Smutně si povzdechl a raději zamířil ke vchodu.
Výtahem vyjel do jednoho z vyšších pater. Když kabina zapípala a zastavila, suveréně vešel do chodby. Tělo ho zradilo a on se musel chytit protější zdi. Bože. Dneska to asi trochu přehnali. Vydal se skrz dlouhou chodbu, našel dveře svého bytu a po úspěšném nalezení klíčové dírky zaplul dovnitř.
Svezl se na dveře a opět zvedl ruku. Ještě stále ji cítil. Jeho měkkou dlaň ve své. Velkou, pevnou a jistou. Zamračil se. Sáhl prsty ke koženému pásku a rychle rozepl, pak vklouzl dovnitř a objal spící úd. Probral k životu. Rychle a rytmicky. Nijak zvlášť dlouho.
Jemně se zamračil, otočil a v lehkém předklonu opřel o dveře. Dech se zrychlil, tělo mírně rozechvělo. Rychle a rytmicky. Opilost na malý okamžik ustoupila. Muž zasténal a záchvěvy se střetly v jednom místě. Ve slabinách.
Zhluboka se nadechl. Ještě jednou - možná spíž povzdechl a otevřel oči. Pohledem sklouzl níž. Patetický. Pomyslel si při pohledu na vlhké stopy. Zamračil se, narovnal a opět malátný šel hledat papírovou utěrku.
V pozdní ráno si vyrazil zaběhat, v lehké temně modré soupravě na zip a se stojáčkem. Rozhlédl se po návštěvnících parku. Běžci, bruslaři, hrající si děti a pobíhající psi. Nebo prostě jen ti, co se přišli projít. Nasadil si sluchátka, která jemně vibrovaly rychlou, svižnou hudbou a pohl se. Stejně svižným pravidelným tempem probíhal pod stromy.
Všiml si muže, běžícího proti němu. Vysoká udržovaná postava, široká ramena, temné vlasy a černá souprava s kapucou. Tu měl nasazenou. Jeho včerejší společník.
Usmál se. Svět kolem se mírně oteplil a rozjasnil. Dokonce i hlava se přestala ozívat. Běžel mu naproti.
Když byl dostatečně blízko, všiml si. Úsměv se vytratil a kouzlo stejně rychle, jako přišlo, vyprchalo. Ne. Zamračil se a bez pozdravu sledoval muže. V obličeji měl jemný úsměv a ve tváři chladný klid. Stejná postava, podobný účes, stejná tvář i oči.
„Už jsem myslel, že´s zabodoval. Vzhledem k tomu, že se mi ho nepovedlo dostat ke dveřim. Ale to bys byl v tý posteli s nim, hm?“ Ozval se pobaveně a svými slovy vyvolal mnohem víc zamračený výraz.
„Takže zase nic?“ Přizvedl tázavě jedno obočí. Měl v sobě cosi... úplně jiného než jeho přítel. Uplně jinou jistotu, eleganci a klid. Doyle a Gale. Identická dvojčata. Neuvěřitelně si podobná. Pro cizí k nerozeznání – pro něj během jediného pohledu. Z blízka. Chlácholil sám sebe za svůj předešlý neomluvitelný omyl.
„Nechápu, co je ti do toho.“ Zabručel. Muž se mu pobaveně zadíval do očí. Temnějších než bouřkové mraky. Výrazných a krásných. Pokrčil rameny.
„Vzhledem k tomu, že je to můj bratr. Řek bych, že dost.“ Pohoršil ho. Menší z mužů zamračeně chytl sluchátka.
„Měj se.“ Nasadil si je. Bez dalších slov či zájmu běžel pryč. Druhý muž se pousmál. Pobaven reakcí ale přesto. Přesto bylo v jeho úsměvu něco lehce trpkého. Bolestného.
V pondělí dorazil do práce. V jiném na míru střiženém obleku, dobré náladě a už dokonale odpočatý. Pozdravil temně se tvářící kolegy a najednou se i oni začali usmívat. Když se usadil ke svému stolu, jeho telefon začal téměř okamžitě vyzvánět. Zadíval se na číslo. Nálada v kanceláři se o něco víc rozjasnila. S úsměvem přijal hovor.
„Dobré ráno.“
„Zdravim, Tady Gale. Jak jsi přežil sobotu?“ Muž se podvědomě upravil.
„Bídně.“ Pobavil přítele.
„Dopoledne mám schůzku u vás ve firmě, co pak zajít na oběd?“ Navrhl Gale a přiměl chvějící se srdéčko poskočit radostí.
„Dobře, stavíš se pro mě v kanceláři?“ Volající přitakal, ještě upřesnil čas a pak se rozloučil. Muž si chvíli hrál se svým telefonem. Jen tak ho protáčel v dlani. Se spokojeným úsměvem zapl počítač a nálada v kanceláři postoupila ještě o stupínek výš.
Celé dopoledne netrpělivě čekal na čas oběda přitom vyhlížel přítele, téměř neschopný práce. Konečně se ukázal. S jemným úsměvem se pozdravil s lidmi z kanceláře – oblíbený a obdivovaný. Nejen jimi. Sledoval ho muž a trpělivě čekal až si ho užijou. Dělalo mu dobře, že je tak oblíbený. Že jsou dobří přátelé. Že se znají tak dlouho. Byl na něj hrdý a ani mu nevadilo, že se před ním pravděpodobně nikdy nevyjádří o svých citech. Stačilo vyhřívat se v jeho záři.
Gale zvedl ruku v pozdravu, když si ho všiml. Muž se téměř vznesl a přelétl k němu. Pěšky vyrazili k oblíbené restauraci, našli volné místo a chvíli studovali nabídku.
„V pátek jsme to dost přehnali, hm?“ Poděkoval číšnici. Blonďák přikývl.
„Vstal jsem až někdy k večeru.“ Pokračoval Gale a zakroutil hlavou. Přítel pokýval svou.
„Doyle říkal, že se na tebe nemohl dozvonit.“ Uklouzlo mu bezprostředně. Muž přizvedl obočí a zeptal se. On znovu přikývl.
„V parku. Byl jsem si zaběhat.“ Přiznal. Gale se nesouhlasně zamračil.
„Máme spolu rozjednanej jeden obchod. Přesto jakej je, v tom co dělá, je nejlepší.“ Zakroutil znovu hlavou. Přítel se na něj mlčky zadíval. Napodobil výraz.
Doyle byl černou ovcí v očích celé své rodiny. Začalo to někdy na škole. Tam se s bratry seznámil a okamžitě jim propadl. Galeovi propadl, jeho bratra nemohl vystát. Byl rebel. Provokativní a tvrdohlavý. Nepřízpůsobivý, sobecký a sebestřetný. Někdy v posledním ročníku vztahy v rodině vyústily do takové míry, že otec starší z dvojčat vydědil a nechtěl s ním mít nic společného. V osobním ani pracovním životě. Jenže Doyle i přes svou hroznou povahu, v pracovní sfére exceloval a brzy si získal respekt a obdiv a také jmění, které mu otec odepřel. V Galeových očích byl ale stále velkým zklamáním a snad proto i v očích nejlepšího přítele.
Najedli se, rozloučili a vydali zpět do práce – každý jiným směrem.
Muž se rozhlédl po kanceláři. Všichni o něčem debatovali u jednoho ze stolů.
„Co se děje?“ Postavil se k nim. Nejbližší z žen se s nadšeným úsměvem otočila.
„Pořádáme večírek.“ Vysvětlila. Překvapeně sklonil hlavu k monitoru, který všichni sledovali. Večírek? Teď? Nechápal ale nezeptal se. Nemusel. Žena ho informovala.
„Jako poděkování Greggoru. Prý nám dohodili nějakej velkej kšeft. Vlastně spíš řetěz zakázek, budem díky tomu docela vysmátý. Šéf bude a když je on... jsme i my.“ Usmála se.
Muž vytvořil něvěřící možná víc panický výraz. Greggor? Nechápal a vzpomněl si na přítelova slova. Schůzku u vás ve firmě. Rozjednanej jeden obchod. Měl pocit. Aniž by tušil proč, že ty dvě věci spolu souvisejí. Galova společnost s jejich firmou obvykle nejednala. V kanceláři ho znali, jen protože chodil za ním.
Bože, ale proč zrovna Greggor. Doylova společnost? Vzpomněl si znovu. Nešťastně. Ze všech možných lidí má ukázat vděk zrovna jemu. To je snad zlej sen. Musí být.
Neni. Sledoval rozjařené kolegy s jejich protějšky z Greggoru. Promíchaně seděli u dlouhého stolu popíjeli, smáli se a bavili.
Překvapilo ho, že Doylova společnost má tak málo lidí - přes renomé které měla. Jeho společnost se nětěšila takovému úspěchu přesto jich bylo dvakrát tolik. Možná dokonce víc. Uvědomil si bez nadšení a prohlížel si Doylovy zaměstnance.
Když přišli, skoro ho zamrazilo. Jejich přítomnost naplnila místnost a zatlačila je ke zdi. Sebejistí, klidní, elegantní – téměř vystřižení z nějakého časopisu. Mladí a úspěšní. Víc než jen to. Jakoby byli něčím požehnaní. Tak nějak nad věcí. Tvrdí protivníci ale svým způsobem přátelští, dávali pocit jistoty – neděsili. Ne tak, jako většina jeho obchodních partnerů. Ti se ho snažili zastrašit a zahnat tam, kam potřebovali. Oni. Sledoval muže i ženy, pracující pro Doyla. Nikdy by nevěřil, že zrovna jeho zaměstnanci budou takoví. Ne, měli být arogantní, ješitní a chladní.
Zamračil se a raději věnoval skleničce a kolegům. Pro svůj mladistvý, příjemný obličej byl velice oblíbený. Takové malé slunéčko kanceláře.
Nakonec zapomněl na počáteční pocity a zapojil se do rozhovoru i s nimi. Nejvíc asi díky notné dávce alkoholu a dobrému jídlu. Víc asi tomu alkoholu.
„Hm. Zdá se, že jdu pozdě.“ Ozvalo se nad ním. Mladý černovlasý muž zvedl oči.
„Doyle. Propásl jsi spoustu... alkoholu.“ Pobavil šéfa. Blonďák zaklonil hlavu a zadíval se na něj.
„Ahoj.“ Natáhl ruce. Muž si trochu zaskočeně prohlížel usměvavou tvář.
„Rozhodně jdu pozdě.“ Chytl ho jednou rukou a přitom se druhou natáhl pro skleničku na stole.
„Už mu nic nedávejte, hned jsem zpátky.“ Vypil nápoj na jeden lok. Když odešel, černovlasý muž zvědavě sklonil hlavu ke svému sousedovi.
„Znáte se?“ Chtěl vědět. On bez váhání přikývl, že ze školy.
„Je úžasnej, hm?“ Usmál se muž, druhý k němu pohoršeně otočil hlavu.
„Žertuješ? Nemám ho rád.“ Překvapil ho, pak se rozhlédl a začal hledat pití. Jeho společník mávl na číšnici. Žena se po chvíli vrátila s vysokým několika barevným nápojem s ovocem. Blonďák si ho nadšeně přitáhl a ochutnal. Zarazil se.
„Je to nějaký slabý. Jsi si jistý, že je v tom...“ Muž ho přerušil, že samozřejmě a ťukl si s ním.
„Roggere zlato, úsměv.“ Ozvalo se z druhé strany stolu - kolegyně s foťákem. Zvedl skleničku a vykouzlit zářivý mnohem víc opilecký úsměv. Ne jediný té noci, zachycený kolegy.
Ráno se probral do nepříjemného, bolavého, zbytečně jasného rána. Posadil se. Bože, neslíbil si někdy v průběhu minulého měsíce, že už nebude pít? Snažil se vzpomenout. Slíbil nebo ne?
„Jak je?“ Muž vyplivl šokované srdce a zvedl hlavu. Pomalu se rozhlédl. Velká cizí postel ve velké cizí ložnici. Uvědomil si. Jeho. Ložnici. Podíval se opět na muže. Podával mu cosi neurčitého ve skleničce.
„Divim se, žes to přežil. S Mageem neudržim krok ani já. Má výdrž.“ Zakroutil hlavou. Magee? Pomyslel si nedobrovolný nájemník Doylovy postele a vzpomněl si na včerejšího společníka. Magee. Jo, tak nějak se mu představil. Napil se. Skoro vyplivl zpět. Bože! Co to ksakru... zvedl oči. Doyle se pobaveně pousmál.
„Chutná příšerně, ale pomůže.“ Zašel do šatny. Když se vrátil, v ruce držel triko s dlouhým rukávem a domácí kalhoty.
„Nepotřebuju...“ Věř mi, potřebuješ. Odešel muž. Rogger sklonil hlavu. Vlastně. Přejel prsty po nahém hrudníku. Nakoukl pod peřinu aby se ujistil, že trenýrky jsou na svém místě. Bože, snad nezvracel nebo jo? Co všechno přesně dělal? Snažil se vzpomenout. Zvedl triko a natáhl si ho přes hlavu. Pak si oblékl kalhoty. Vstal. Nohavice sklouzly ke kotníkům. V duchu zaklel a opět si je natáhl. Přidržoval a vydal se za Doylem.
Našel v kuchyni. On se pobaveně usmál.
„Kšandy?“ Muž ho pokáral pohledem.
„Stačil by pásek.“ Zabručel. Pán domu zakroutil hlavou, že by mu stejně nebyl. Hm. To asi ne. Pomyslel si a vyhoupl se na barovou stoličku u pultu, dělícího kuchyň od zbytku bytu. Doyle mu přistrčil snídani.
„Nemám... vlastně mám.“ Překvapil sám sebe. Pustil se do snídaně a po pár soustech zeptal. Velice opatrně zeptal, co vlastně v noci prováděl. Muž se opřel proti němu.
„Bavil nás všechny.“ Pokrčil rameny. Nijak tím Roggera neuklidnil.
„Zvracel jsem?“ Chtěl vědět. Doyle zakroutil hlavou.
„Potkal jsi kaluž.“ Vysvětlil. „A přišlo ti hrozně zábavný, že cáká.“ Dodal. Muž zničeně zakroutil hlavou. Pak se zarazil.
„Nejsem...“ Sprchoval jsi se. Přerušila ho odpověď. On strnul a skoro se zeptal: Sám? Nakonec ale odolal a po lehkém přikývnutí se vrátil ke své snídani.
„Ten obchod... zahrnuje i Gala nebo ne?“ Zvedl oči. Doyle zamračeně odložil hrnek s kávou. Zlehka pokrčil rameny, když si připaloval cigaretu.
„Vyznaj se v tom, co dělaj. Vybral jsem je, oni jeho.“ Řekl téměř bez zájmu.
„Jistěže. Je nejlepší.“ Řekl Rogger hrdě. Muž se na něj zadíval.
„Jak víš? Už jsi s nim někdy spolupracoval?“ On zakroutil hlavou. Doyle zopakoval svou otázku.
„Je to Gale.“ Odpověděl jeho host bezprostředně a naprosto samozřejmě. Muž se ironicky pousmál. No jistě. Je to Gale. Pomyslel si a sledoval druhého. Gale, kterého tolik obdivuje, miluje a kvůli kterému... Zamračil se.
„Půjdu si zaběhat. V klidu dojez, oblečení ti přinesou.“ Šel do ložnice. Rogger se za ním zaskočeně zadíval. Co ho tak rozčílilo? Gale, hm? Nesnese skutečnost, že on je lepší. Syn, člověk. Vše? Pomyslel si s hrdým úsměvem a věnoval se snídani.
Kolegyně měla pravdu, Doyle jim dohodil řetězec zakázek ve spolupráci s Galovou společností. On byl v týmu určeném pro jednání s nimi.
Koupil si nový oblek i kravatu. Nadšený z příležitosti. Z nového startu. Nový start, hm? Měl rád svou práci, rád jednal s lidmi, snad i proto měl ve firmě jedny z nejlepších výsledků. To vše ale teď zahnala do ústraní představa, že bude spolupracovat s ním. Se svým idolem. V práci jen zářil a když zářil on, všichni kolem zářili s ním.
Za doprovodu dvou kolegů došel do velké jednací místnosti. Rozhlédl se. Gale se svými seděl u stolu, za nimi stál Doyle. Uvolněně se opíral o sloupek mezi okny a telefonoval. Rogger s povzdechem vykročil. Byl by to tak báječný den, nebýt té tmavé skvrny. Pomyslel si.
Podali si ruce, představili se a pak se všichni posadili. Rogger s kolegy zamžoural ve slunci. Doyle zůstal u okna a věnoval se volajícímu.
„Začneme?“ Ujal se Gale slova a přitom otevřel lejstra před sebou. Rogger také, ale nedokázal se soustředit. Slunce ho oslepovalo a on neviděl třem mužům, sedícím přes stůl, do tváře. Což byl s největší pravděpodobností záměr. Právě to ho tak znervózňovalo. Byl to ten nejprofláklejší z triků, jak mít nad protistranou navrch. Ale. Tady přece nejsou protistrany. Mají spolupracovat. Doyle jim hodil velké sousto a on nechce ztrácet čas přetahováním se o odměnu. Je to první ze zakázek a oni teď musí ukázat, že to společně zvládnou – líp než ostatní. Tak co je ksakru tohle? Zvedl oči ke Galovi.
„Pane Gune?“ Zvedl je on k němu. Rogger zamračeně sklonil hlavu k dokumentu před sebou. Chvíli se snažil srovnat si myšlenky. Nebo spíš vyčlenit ty, které ho nabádaly ke křiku. Pak. Ho pohladil stín. Překvapeně zvedl hlavu.
Doyle zatahoval zbylé žaluzie. Zhodnotil výsledek a obešel stůl. Přitáhl si nejbližší lejstra, ta Roggerova. Chvíli je mlčky studoval. Temnější a temnější výraz.
„Nedivim se, že k tomu nemá co říct. Máte řešit spolupráci, jak nejlíp uspokojit potřeby klienta, ne se dohadovat, kdo z toho vyleze bohatší.“ Zaklapl desky a hodil před bratra. Ten se zamračil.
„Nemyslim, že do toho máš co mluvit. Možná jsi nám dohodil ten...“
„Je to stále můj klient. Pokud nebude spokojenej, půjde za mnou. Protože já vás doporučil, tak mi nebodejte nůž do zad. Ještě stále to můžu dát někomu jinýmu.“ Přerušil ho Doyle.
„Vyhrožuješ mi?“ Zamračil se Gale a přitom celým tělem bratrem opovrhoval.
„Když to tak bereš, pak asi ano. Vyhrožuju.“ Opětoval Doyle pohled. Muž se pohoršeně zamračil.
„Zatahuješ do obchodu soukromý spory!“ Vyštěkl. Druhý zakroutil hlavou.
„Kdybych zatahoval do obchodu soukromý spory, nesedíš tu.“ Uzemnil bratra pak se narovnal.
„Nemá smysl tu dál sedět a navzájem se okrádat o čas. Zavolejte až budete mít nějakej skutečnej návrh.“ Šel pryč. Gale se vztekle opřel do křesílka. Jeho kolegové rozhořčeně s ním. Hodnotili Doyla. Nijak lichotivě.
Rogger je chvíli poslouchal. Nikdy by to nepřiznal. Ne nahlas, ale souhlasil s ním. Snad poprvé v životě. Určitě poprvé v životě. Nehledě na to. Je jeden z nejlepších v oboru, to on jim dal tuhle příležitost, tak proč ho teď špiní? Sledoval dva muže. Proč se ho on nezastane? Otočil hlavu ke Galovi. On k němu.
„Zajdeme na oběd?“ Navrhl. Roggerova nálada se obrátila o stoosmdesát stupňů. Okamžitě zapomněl na nějakého Doyla. Nějakou křivdu. Bez váhání přikývl.
Posadili se do restaurace v ulici a objednali si. Gale se stále mračil.
„Tohle mi dělal vždycky. Vždy se mě snažil shodit a ponížit před ostatníma. Protože na mě prostě jinak neměl.“ Rozčiloval se a Rogger prozřel. Jak mohl bejt tak... skoro začal o Galovi pochybovat. Smýšlet špatně! Kvůli jedný chybě, za kterou stejně určitě nemohl on ale jeho společnost a tomu. Tomu hroznýmu chlapovi. Pohoršil sám sebe.
„Zajdem večer někam?“ Navrhl tentokrát on. Gale zakroutil hlavou a dokonce se pousmál.
„Večer už něco mám.“ Roggerovo srdce se mírně zachvělo. Rande. Byl si jistý. Už ho viděl s tolika ženami přesto to stále bolelo stejně jako ze začátku. Myslel, že časem si třeba zvykne, ale pomalu mu docházelo, že ne. Vždy to bude bolet. Stejně hluboce a bodavě. Jen přikývl a vrátil se ke svému obědu.
Večer vyrazil do města. Tradičně lehce rozdrbaný, v uplejším triku a džínách. Rozhlédl se po plném clubu. Vždy tu bylo plno a on nikdy nezůstal dlouho sám. Dnes také nezůstane.
Postavil se k baru. Netrvalo dlouho a přitočilo se k němu několik mužů. Díky své mladistvé a přátelské tvářičce byl velice oblíbený. To i díky štíhlé téměř dívčí postavě. Měl v sobě jemnou smyslnost, kterou v práci schovával za oblek.
„Promiň, že jdu pozdě.“ Hluboký hlas a polibek na krk. Hebký a horký. Rozechvěle se otočil. Muži kolem se rychle rozutekli a on nechápavě hleděl do zelených očí. Doyle se spokojeně rozhlédl. Vrátil se pohledem na něj.
„Na lovu?“ Pohoršil ho.
„Co je ti do toho?!“ Odstoupil pohoršeně. Proč na něj ksakru zareagoval? Pokáral sám sebe. Možná protože dlouho s nikým nebyl. Chlácholil se.
„Jsi zamilovanej do mýho bratra nebo ne?“ Připaloval si muž. Rogger se zamračil.
„To neznamená, že nebudu provozovat sex. Možná na to nevypadám, ale mám svý potřeby.“ Pobavil Doyla a objednal si další skleničku. On svou.
„Jak moc mu byli podobný?“ Menší z mužů nechápavě zamrkal. Větší pokrčil rameny.
„Galovi. Hodně, hm?“ Rogger zamračeně zakroutil hlavou.
„Na tom není nic... sám jsi to řek, jsem do něj zamilovanej. Je přirozený...“ Zaváhal, když si všiml Doylova úsměvu.
„A nenuniká ti něco?“ On se až opatrně zeptal. Muž se nepřestal usmívat.
„Já jsem jeho dvojče.“ Rogger na něj chvíli nechápavě hleděl. Vytřeštil oči. Zdá se mu to, nebo mu navrhuje...
„To nemužeš myslet...“ Nedokázal ani dokončit větu – v naprostém šoku. Galův bratr s neprůstřelným klidem pokrčil rameny.
„Nejdi mi lepší substitut a pokloním se ti.“ Rogger mu oněměle hleděl do očí. Chvíli se neúspěšně snažil vzpamatovat. Možná spíš probrat. Zlej sen, hm? Určitě ano. Přemýšlel. Nebo ne? Zakroutil hlavou.
„Jak tě vůbec napadlo... nehledě na to... proč až teď?“ Sebral mu cigarety a jednu si připálil. Stále klidný Doyle típl svou.
„Asi protože jsi se mnou až teď začal normálně komunikovat.“ Muž se trochu vzpamatoval. Zamyšleně sklonil hlavu. No. To asi ano. Dřív ho sotva pozdravil až teď... vzpomněl si na úryvky z večírku. Zamračil se.
„Ty jsi vážně neskutečně...“ Zakroutil znovu hlavou. Přitom jedním lokem zlikvidoval obsah skleničky.
„Odcházím.“ Oznámil a uskutečnil.
Několik následujících dní nedokázal myslet na nic jiného. Stále se mu vracela Doylova slova. Dokola a dokola. Měl pocit, že zešílí. Co víc. Párkrát se přistihl, že o návrhu přemýšlí.
V pátek večer vyrazil do stejného clubu se záměrem neodejít sám. Popíjel oblíbené pití a poslouchal muže, který se ho snažil sbalit. Přesně jeho typ. Vysoký, tmavovlasý, správně oblečený. Kdo potřebuje Doyla? Po světě běhá spousta... Zatraceně. Zvedl bundu a bez rozloučení odešel.
Až rozzuřeně dorazil do kanceláře. Byla prázdná, aby ne – v tuhle hodinu. Zamířil ke svému stolu. Po tmě si přitáhl stojánek s vizitkami, teprve pak rozsvítil. Začal hledat až našel tu správnou. Vytáhl z pouzdra a chvíli si ji prohlížel.
„Ten bastard.“ Zhasl. Mávl na hlídače u vchodu a zastavil se před budovou. Opět téměř rozzuřeně vytočil číslo. Trochu znejistěl, když se mu v telefonu ozval melodický tón. Měl by zavěsit, dřív než.
„Jo?“ Rozčílil ho muž.
„Jaký jo? Neumíš normálně pozdravit?!“ Vyštěkl podrážděně.
„Roggere?“ Ozvalo se překvapeně z druhé strany. Cukl sebou a trochu se uklidnil. Možná i zastyděl.
„To jsem já. Dobrý večer.“ Přidal pro jistotu.
„Tobě taky. Děje se něco?“ Opět ho rozčílil. To teda! Vyštěkl v duchu.
„To snad žertuješ! Navrhneš mi něco takovýho a... co mám ksakru teď dělat?“ Doyle chvíli mlčel.
„Kde teď jsi?“ On zabručel odpověď – nijak zvlášť nadšeně.
„Fajn, počkej tam. Přijedu pro tebe.“ Vytípl muž hovor.
„Dobře.“ Odpověděl téměř poslušně, přestože věděl, že už ho nikdo neslyší. Rozhlédl se. Nedaleko stály jednoduché kamenné lavičky. K jedné přešel a posadil se. Čekal.
Zarazil se. Vážně čeká? Na něj?! Uvědomil si. Proč ksakru... zvedl hlavu. U krajnice zastavilo auto. Řidič vystoupil a zamířil k němu. Rogger se zachvěl. Ať byl, jaký byl, stále mu byl tak moc podobný. Prohlížel si muže.
„Můžem?“ Postavil se k němu. Sedící zaváhal a zatvářil se nejistě. Možná víc vyčítavě nebo ztrápeně. Možná všechno najednou.
„Já... nevím. Tak dlouho... nechci. Chci... nebudu se pak hnusit sám sobě?“ Zeptal se nešťastně. Doyle se mu zadíval do očí. Povzdechl si a přidřepl. Chytl se lavičky.
„Já jsem ten nejhorší nebo ne? Sveď to na mě, pokud to uleví tvýmu svědomí.“ Muž se mu zadíval do očí. Zakroutil hlavou.
„A-ale dochází ti, že já uvidím jeho?“ Druhý pokrčil rameny.
„To je můj boj.“ Hleděl do temných očí. Pohled v nich se jemně zachvěl. Rogger se pomalu předklonil. Srdce tiše vydechlo, když se rty setkaly. Tak dlouho a teď... zadržel dech, když Doyle zlehka odpověděl polibkům.
Odtáhl se a zadíval na něj. Lehce zmatený. Sám sebou. Svými pocity i myšlenkami, ale rozechvělý štěstím. Znovu ochutnal. Doyle se usmál a přitáhl si ho blíž.
„Půjdeme, dobře?“ Zašeptal. Rogger přikývl, ale nepřestával ho líbat. Muž se znovu pousmál a v polibku ho postavil.
„Tak pojď.“ Řekl měkce, držejíc jeho ruce. Rogger ho následoval do auta. Mlčky a poslušně. Možná dokonce lehce okouzleně.
Rozhlédl se po pokoji, který znal. Uprostřed stála velká cizí postel. Jeho. Zachvěl se, když se k němu Doyle sklonil a pomalu mu stáhl bundu z ramen. Pohladil paže v dlouhých rukávech trika a hodil bundu do velkého křesla.
Rogger se zvedl na špičky. Objal široká ramena a přestal pochybovat. Přesně tohle chce. Tak moc. Tak dlouho.
Nechal se položit na postel. Přizvedl ruce, když mu Doyle vyhrnul triko a pohladil hebký hrudník. Ne, Doyle ne. To Gale. Přivřel oči. Gale. Užíval si velké laskavé ruce na svém těle. Laskavé a horké. Tak jako rty. Zachvěl se a jemně kousl do svého. Přitáhl si muže k sobě. On se usmál a svlékl mu triko. Sklonil se k němu.
Rogger odpověděl polibkům přitom rukama zamířil k pasu. Prsty vklouzl pod tmavé triko. Pohladil pevné břicho. Směřoval výš na široký hrudník. Spokojeně se usmál, když si muž triko svlékl.
Pohladil paže, ramena a opět ho objal kolem krku, přitáhl níž k sobě. Úžasný. Cítit jeho horkou pokožku na své. Jeho pevnost těla na svém. Věděl, že to bude takové. Že on bude takový. Ne. Ani si nedokázal představit, jaké to bude. Jaký on. Jaké bude...
„Nechci čekat.“ Vydechl mezi polibky. Doyla jemně zamrazilo. Nechybělo moc a vyvrcholil. Ted a takhle. Zatraceně. Nadechl se. Mírně odtáhl.
„Nejsi...“ Prosím. Přerušila ho horká prosba a stejný pohled v očích. Zapálilo ho ve slabinách. Znovu se nadechl. Zhluboka a pak sáhl k Roggerovu pásku. On se usmál a stáhl si kalhoty i trenýrky. Nedočkavý a rozechvělý.
Jemně se zamračil a zadržel dech. Doyle s ním. Opřel se čelem o jeho a snažil se nadechnout, pohnout – cokoliv. Bože. Bylo to tak... věděl, že to bude... ale. Otevřel oči a zadíval se do temných. Nikdy v nich neviděl podobný pohled. Spokojený, hřejivý a něžný. Pousmál se a mírně odtáhl. Políbil pootevřené rty.
„V pořádku?“ Pohladil zarudlou tvář. Rogger spokojeně přikývl.
„Pokračuj.“ Poručil a pobavil milence. Opět se sklonil k chvějícím se rtům a poslechl. Pohl se a půvabný muž v jeho náruči tiše zasténal. Znovu a znovu. Krásný a v tu chvíli jeho.
Rogger pomalu otevřel oči. Měl pocit, že se nikdy necítil tak spokojený. Tak úplný. Otočil hlavu a zadíval se do spící tváře. Gale. Zašeptalo srdce. Mozek vykřikl. Úplně jiné jméno. Neposlouchal ho. Ještě ne. Prohlížel si muže.
Vztáhl ruku. Nikdy dřív neměl přítležitost. Nikdy dřív se neodvážil. Kopíroval linie obličeje. Milované tváře. Naklonil se blíž a zlehka pohladit rty svými. Vždy ho chtěl podobným způsobem vzbudit. Otevřel oči. Nadechl se při pohledu do zelených. Byly ještě otupělé spánkem.
Muž pomalu zamrkal. Promnul si oči a zaměřil se na něj. Zachraptěl pozdrav a snažil se ještě o něco víc probrat. Otočil hlavu k budíku.
„Asi bysme měli...“ Zmlkl - lehce zaskočený, když ho Rogger chytl za paži. Ještě nechce. Pryč. Zpátky do reality. Ještě ne. Ještě alespoň chvíli. Bože, je patetickej, ale chce ještě chvíli snít.
„Můžem se spolu nasnídat?“ Překvapil muže ještě víc. Posadil se zpět. Myslel, že bude chtít, co nejdřív vypadnout a on se s ním chce... ne. S ním ne.
„Jistě.“ Naklonil se k němu a políbil. Takhle, hm? Sledoval radost v bouřkových očích. Bože. Proč tohle dobrovolně podstupuje? Vstal a oznámil, že udělá snídani ať se zatím vysprchuje.
„Nemůžem spolu?“ On se zastavil. Do hajzlu. Vážně se sám nabídnul? Ne, k tomuhle ne. Otočil se. Přikývl. Jak by mohl odmítnout? Muž ho okouzlil úsměvem a rychle vstal.
Společně se vysprchovali, najedli pak se posadili k filmu. Rozloučili až někdy k večeru a Rogger zářil – spokojenej, půvabnej a něžnej.
Muž za ním zavřel dveře. Opřel se o ně. Krutej a bezcitnej. Žalovalo srdce. Zavřel oči a nadechl se. Neskutečně krutej a bezcitnej. Ukázat mu něco takovýho – po tolika letech chladu. Něco tak hřejivýho a laskavýho. Něžně nadýchanýho. Něco tak... ještě když ví, že je to vlastně jen ochutnávka z cizího talíře. Pro něj jsou, vždycky byly a budou jenom ty studený, tvrdý zbytky pohozený někde na zemi.
Ochutnávka z cizího talíře. Sledoval dva muže, stojící v chodbě. Úsměv a něhu v obličeji jednoho. Hřejivé teplo v pohledu. Oddanost a důvěru. Sledoval, jak se pohled mění. Jak se úsměv i něha vytrácejí. Viděl i cítil chlad v pozdravu. Už by měl být zvyklý. Vlastně i byl. Ale. Zamračil se. Seber se Doyle. Poručil sám sobě a zaplul za dvojicí do místnosti. S ním Magee. Krátce se pozdravil s překvapeným Roggerem a ještě víc překvapil ostatní, když se představil jako Doylův zástupce. Gale se zamračil..
„Nechápu proč tu musí být tvůj...“ Protože já nemůžu. Přerušil muž bratra a výrazem naznačil, že debata je u konce. On byl jiného názoru.
„Co tim ksakru myslíš, nemůžeš?“ Vyštěkl. Doyle pokrčil rameny.
„Mám dost svý vlastní práce.“ Opět tím Gala jen rozčílil.
„Tohle je snad taky tvoje...“
„Pokud si dobře vzpomínám, měl jsi jinej názor.“ Přerušil znovu bratra a opět pohoršil.
„Stále je to můj klient, ale ne obchod. Přesto jsem ochotnej půjčit vám někoho, kdo má Dravlise na starost u mě, aby vám s tim ze začátku trochu pomoh. Zdarma. Vážně máš pocit, že dělám málo?“ Pokračoval. Gale se zamračil, ale mlčel. Doyle jemně kývl hlavou.
„Pak bysme mohli začít.“ Zvedl oči k ostatním. Zabředli do dlouhé debaty, jak nejlépe začít největší obchod jejich dosavadní kariéry, a tentokrát rozhovory přerušil Rogger. Opět byl na pokraji křiku. Byl profesionál, zvyklý na různé situace, ale zatraceně - co to s nimi je?
„Tohle nemá smysl.“ Skočil do rozhovoru kolegy s Galem. Všichni k němu otočili hlavu. Tázavé lehce zaskočené pohledy.
„Doyle nám předhodil obchod století. Myslim, že je to ta největší věc, co nás kdy potkala a věřim, že i vás.“ Mluvil pomalu a tvrdě. Malé hřejivé slunce ukázalo svou odvrácenou tvář.
„A vy se na nás snažíte přehodit veškerej risk. Co to ksakru... my do toho jdeme naplno. Musíte jít taky, Gale. Jinak to nemá smysl.“ Pokáral muže. On se zamračil, bratr pousmál. Trochu se bál, že Rogger nebude schopný oddělit soukromí od práce. Co víc – postavit se svý velký lásce. Choval se ale jako profy. Zapomněl na vše kolem a byl z něho jistý, tvrdý a zkušený obchodník i když stále s tím jemným, neviným vzhledem. Doyla jemně zašimralo ve slabinách. Asi by si z něj měl vzít příklad, hm? Pobavil sám sebe.
„Nemůžeš od nás chtít... jsme rodinná firma. Je samozřejmý, že nechceme tolik...“ Bránil se Gale.
„Co je to za nesmysl?“ Přerušil ho Rogger a pohoršil.
„Rodinná, nerodinná – to je přece naprosto irelevantní. Tady a teď. Musíme vědět, že nás podržíte a podpoříte, jako jsme ochotný podržet a podpořit my vás.“ Pokračoval a nedal muži prostor odpovědět.
„Začínám mít pocit, že se postě jen chcete vízt s námi. Bez práce i rizika. Ale to jste přestřelili. Jestli v tom budete pokračovat, sám navrhnu Dravlisovi nebo Doylovi někoho jinýho a myslim, že to bez problémů obhájim.“ Otočil hlavu k Doylovi. Všiml si jemného úsměvu a na malý okamžik. Jen jedno otočení kol hodin. Jednací místnost i všichni kolem zmizeli. On zmizel. Byl jinde. Ve velké ložnici. V pevné náruči... Jemně se zachvěl a vrátil. Byla to vážně jen sekunda. Nepatrná pro ostatní, ale Doyle si všiml. Nestačil reagovat.
„To snad nemyslíš... po té době, co mě znáš. Otce i... bys nás z toho klidně vyšoup?“ Rozčiloval se Gale a kolegové s ním. Rogger otočil hlavu zpět. Zakroutil s ní.
„Tohle je obchod, Gale. Moc velkej a důležitej nato zatahovat do něj soukromý vztahy.“ Vstal a zaklapl desky. Zadíval se na jejich matný povrch.
„Nehledě na to. Pokud to vážně bereš z pohledu přítele, tak proč svýmu příteli podrážíš nohy?“ Zdůraznil a zvedl k němu oči.
„Jsme tu dlouho. Měli bysme to pro dnešek zabalit.“ Podíval se na Doyla s Mageem. Oba přikývli a vstali.
„Mám hroznej hlad.“ Protáhl se Doylův zástupce. Všichni otočili hlavu ke Galovi, když zaklapl desky a rázoval si to pryč. Bez rozloučení.
„Hm. Neměl bysis ho běžet udobřit?“ Oblékl si jeho bratr sako. Lehce zaskočený Rogger k němu otočil hlavu. Pokáral pohledem jeho pobavení.
„Nevím, proč bych to to dělal.“ Odsekl a oblékl si sako. Doyle se nepřestal usmívat. Zvedl své věci a jemně kývl na Mageeho.
„Máš pravdu. Můj bratr nedělá takový věci, jako že by někoho zavrhnul.“ Šli spolu pryč. Rogger vytřeštil oči.
„T-to je něco jinýho! Ty jsi...!“ Zuřil do ticha. Sklonil hlavu. Nesnesitelnej. Sobeckej. Krutej, sebestřetnej. Svezl se do židle. Nebo ne? Netušil proč, ale cítil bodavý nepříjemný chlad kolem srdce.
Večer vyrazil do clubu – opět sám. Vážně si nemyslel, že by Gale mohl trucovat. Ale stalo se. Byli domluvení na večer, přesto mu oznámil, že už něco má. Nezvykle chladně a odměřeně.
Rozhlédl se po rezonujícím, barevném, světélkujícím clubu. Jo. Tohle teď potřebuje. Možná spíš... Začal se protahovat skrz taneční parket k jednomu z barů. Tohle. Opřel se o bar a snažil se upoutat barmanku. Nebo barmana. Kohokoliv.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se otočil zpět k parketu se skleničkou v ruce. Napil se a spokojeně pousmál. Jo. Tohle teď potřebuje. Vyčistit si hlavu. Nemyslet na práci ani... bratry. Vydechlo srdce a oči nevěřícně sledovaly Doyla. Seděl v jednom z boxů ve vyvýšeném patře nad parketem. S ním několik žen a pár mužů. On mezi nimi vyčníval – jeho vzhled, jeho charisma i způsob, jakým držel tělo. Dvě dívky, sedící hned vedle, se ho očividně snažily zaujmout.
Rogger se zamračil. Zatraceně. To začal záměrně lízt, kam on nebo si ho dřív prostě nevšímal? Hm. Možná ano. Možná ho dřív prostě jen přehlížel. Uvědomil si. Asi ano. Sklonil hlavu ke svému pití, znovu se napil a rozhlédl po hostech clubu. Pohledem vybíral, kdo mu dnes bude dělat společnost popřípadě milence. Oči samovolně sklouzly zpět k boxu.
Hm. Se k němu musí tak tisknout? Pomyslel si nevrle a sledoval dvě dívky. A proč on je ksakru... ne nebo ano? Vážně teď myslel, na co myslí, že myslel? Vyděsil sám sebe. Je mu úplně jedno... pevně stiskl skleničku, když se jedné z dívek povedlo Doyla postavit. Táhla ho na parket.
K Roggerově nelibosti hráli zrovna pomalé písně. Pár začal tančit a on nebyl schopný přestat se dívat. Sledovat. Dívčiny zkoumavé doteky. Doylovy ruce kolem štíhlého pasu. Její spokojený úsměv. Jeho pohled. Jemně se zachvěl a hleděl do zelených očí. Zachytil mírný úsměv. Pak ruku, která se dotkla krku a prsty kopírovala. Přes odhalená záda, dolů po páteři až k lemu kalhot. Všiml si jemného přivření očí a záchvěvu v dívčině obličeji. Cítil stejný. Ve slabinách.
Tiše, bez pohybu sledoval Doylovy doteky, Něžné a měkké. Téměř neviné ale pro něj a pro dívku. Bože to ho musí tolik provokovat? Rozčiloval se v duchu. Byl si jistý, že ho provokuje. Jeho. Ne dívku. Ona je jen nástroj, jak ho... jemně se zachvěl a sledoval, jak muž dívce něco šeptá. Tak jako ona přivřel oči a zadržel dech. Téměř cítil Doylův na krku. Na své kůži. Jakoby jeho teplo prostupovalo hlouběji do těla.
Pomalu se pohl. Svět kolem nevnímal – nebyl podstatný. Světla, hudba, hosté clubu. Dotkl se pevné paže a přes látku košile pohladil. Až k dlouhým prstům, ty chytl.
Hlasitě vydechl a položil paže kolem širokých ramen. Zadíval se do zelených očí a začal se rozpouštět pod jejich pohledem, pod něžnými doteky, pod horkými polibky.
Doyle ho jemně přizvedl a přirazil. Oba na okamžik zadrželi dech, pak se pohl. Rychle a rytmicky. Hluboce a horkost proudila do všech žil, do každé buňky, do srdce. Téměř bolestně stiskla. Rogger se mírně zamračil a snažil se někde mezi steny nadechnout. Alespoň jednou.
Zamrkal, když Doyle tiše zaklel. Zlehka mu zakryl pusu a překvapil ještě víc.
„Jo?“ Zachraptěl mírně, u ucha telefon. Drobný milenec vytřeštil oči. On se pousmál a zlehka pohl, dokonale muže vyděsil. Nedokázal ale jinak než chytit prsty na svých rtech a pomáhat jim zadržet vlastní steny. Bože, to snad nemyslí... Ztratily se myšlenky v prázdnotě. Zavřel oči.
„Promiň, musel jsem vypadnout... jo, tak trochu.“ Usmál se Doyle pobaveně a pomalu pohyboval boky.
„Fajn, ozvu se.“ Ukončil hovor a sklonil se k rozechvělým rtům. Rogger otevřel oči.
„Zabiju tě.“ Zavrčel tiše, nijak přesvědčivě. Muž se znovu usmál a rukou opřel o stěnu toalet. Zrychlil své pohyby. Druhý ho stiskl ve štíhlých pažích. S každým přírazem jemně svraštil čelo, zadržel dech a sevřel látku košile. Tiše zasténal.
Doyle něco temného zamručel a hluboce přirazil. Naposledy. Přidržoval štíhlé tělo, tiskl v pažích a cítil, jak mu v žilách proudí život. Horký a těkající. Pomalu se odtáhl.
„Jsi tu autem?“ Zachraptěl Rogger, držející se ho kolem krku. Byl zadýchaný, zrůžovělý ale spokojený. Půvabně spokojený.
„Plánoval jsem pít.“ Pokrčil muž rameny. Druhý pokýval hlavou.
„Tak se projdem?“ Překvapil milence. Lehce nechápavě zopakoval poslední ze slov. Rogger se zatvářil ještě víc zmateně než on.
„Nebo ty nechceš pokračovat? Myslel jsem...“ Vysloužil si pobavený úsměv, následovaný něžným polibkem.
„Jistěže chci.“ Uklidnil ho Doyle. Měl neskutečnou chuť sevřít ho v pažích a snad i umačkat. Dlouze a silně.
Následující den dorazil Rogger do práce. Docela dost unavený, ale stejně tak spokojený a usměvavý. Nálada v kanceláři se okamžitě projasnila.
Uvařil si kávu, chvíli se věnoval poště a měl pocit, že miluje celý svět. To byla tedy noc. Úžasná. Doyle byl. Jakoby přesně věděl, kde a kdy se dotknout. Znal všechna jeho citlivá místa a... hmm. Pousmál se znovu a napil kávy. Vážně úžasný. Asi to nebyl zas až tak špatný nápad. Doyle měl tehdy večer pravdu, nenašel by za... Gale! Polil ho studený pot.
Je to jen pocit, nebo si na něj vážně za celou noc nevzpomněl? Nevzpomněl, že? Všechny jeho myšlenky okupoval ten... ten. Jak se opovažuje?! Má být jen náhražka! To zní dost děsivě. Pomyslel si. Ale je to tak. Jaktože tak rychle dokázal vytlačit Gala z jeho myšlenek? Asi by v tom neměl pokračovat. Je to... bože, ale on je vážně úžasně pozorný milenec. Pomyslel si nešťastně a svezl se na stůl.
Ne. Není to správné. Nehledě na to, že má pocit, jakoby tím Gala zrazoval. Paktování se s nepřítelem nebo něco takového. Silné slovo ale... hm, Gale ho tak vlastně bere nebo ne? Co tak strašného Doyle udělal, že ho všichni zavrhli? Nikdy si s bratrem moc nerozuměli, ale zavrhnout člena rodiny? Vlastní krev? Svoje dvojče? Nikdy se neptal. Měl pocit, že to není vhodné. Kdyby o tom chtěl Gale mluvit, bude.
Několik dalších dní se věnoval práci - převážně novému projektu. Aniž by slyšel jedinou zmínku o bratrech. Bylo to trochu zvláštní. Byl zvyklý mluvit s Galem každý den. Chodili spolu na oběd, na skleničku nebo si prostě jen šli společně zaběhat. Na druhou stranu byl vlastně rád. Ještě stále měl provinilý pocit kvůli Doylovi. No a o něm vůbec netušil, co si myslet.
Konečně přišel den dalšího jednání. Měl z něho lehce smíšené pocity. Těšil se, že uvidí Gala ale zároveň se trochu bál se shledání s Doylem. Za těch pár dní se rozhodl. Odmítne jeho nabídku. Tedy už nepřijme. Ne znovu. Je to špatné a... prostě špatné. Přesvědčoval sám sebe.
Rozhlédl se po místnosti a pohled se zastavil na Mageem. Jen on? Pomyslel si ale nestačil se nad tím zamyslet. Za ním se ozval Gale. Rogger se rozzářil a dočista zapomněl na nějakého Doyla.
Schůzka probíhala celkem v klidu. Zdálo se, že se skutečně na něčem dohodnou. Jejich vize se začaly sjednocovat a nabírat stejný směr, nebo alespoň podobný.
„Fajn. Myslim, že pro dnešek to bude vše.“ Opřel se Gale do křesílka. Ostatní také, Magee se rozloučil a vstal.
„Díky za pomoc. Byl jsi úžasnej. Můžu tě pozvat na oběd?“ Oblékal si Rogger sako. Muž poděkoval a omluvil se, že má další schůzku. Šel pryč.
„Hm. Mě nepozveš?“ Zaskočil Gale přítele. Váhavě k němu otočil hlavu. On se pobaveně pousmál.
„Ještě se cejtíš hloupě kvůli tý minulý schůzce? Zapomeň na to, už se nezlobím.“ Rogger zamrkal. Cože? Nechápal. Gale vstal.
„Já nevím. Mám pocit, že je to jeho vliv. Vem si třeba dnešek, nebyl tu a proběhlo to v naprostym klidu.“ Oblékl si sako. Přítel ho zamyšleně sledoval. To ano, ale minule to přece nebyla Doylova chyba. Přemýšlel.
„Jakoby měl špatnej vliv i na tebe.“ Šokoval ho Gale. Rychle k němu zvedl oči. Nemůže přece vědět. Nemůže nějak poznat, nebo může?
„Vždycky to tak bylo. Ovlivňoval lidi ve svym okolí.“ Vysvětloval muž, když procházeli chodbou.
„Já nevim, jakoby měl v sobě... fakt nevim. Ty se ale nedáš, hm?“ Vzal přítele kolem ramen a podrbal ve vlasech. Zasmál se jeho výrazu. Rogger sklonil hlavu. Špatnej vliv? Hm. Možná. Začal se chovat jinak. Dělat věci. Cítit. Jinak. Špatně. Kvůli němu. Někomu jako je Doyle. Nepotřebuje žádnýho Doyla. Ne! V moři je plno ryb. Možná ne - takových, ale spousta!
Krásných úžasných ryb. Sledoval vysokého muže, opírajícího se o barový pult. Decentně popíjel a snažil se ho stejně decentně nasměrovat do své postele. Příjemným, klidným způsobem. Přijemný, jistý společník. Bože! Musí u toho bejt až tak decentní? Rozčiloval se Rogger v duchu. Nechce poslouchat tyhle zbytečný kecy. Stojí tu a baví se s ním jenom kvůli sexu. Tak co kdyby prostě postoupili k němu? Přemýšlel a nevnímal, co muž povídá. Možná si měl vybrat někoho jinýho. Rozhlédl se po clubu.
Byl v něm jen párkrát a právě proto sem dnes zamířil. Nechtěl narazit na Doyla. Očividně měli rádi stejná místa – alespoň jemu to tak přišlo. Asi to měl radši risknout. Na svých oblíbených místech měl pár věrných oveček, které okamžitě přicupitaly, když naznačil jen mírný zájem. Nebylo třeba víc. Tak co má on za problém? Otočil hlavu zpět a snažil se poslouchat. Tělo se mírně zachvělo jeho přítomností.
„Hm, měl bych žárlit?“ Rogger vytřeštil oči a mluvící muž zmlkl. Nechápavě se zadíval za svého společníka. Ten stále strnule stál a skoro se bál otočit. Nakonec se ale přece jen odvážil. Tělo se mírně zachvělo podruhé. Bože. Proč má na něj tyhle divný reakce. Neměl by. Přece se rozhodl, že nebude mít. Hleděl do zelených očí. Lehce pobaveně ho sledovaly, svým chladným klidem. Zaměřily se na muže.
„Dovolíš?“ Rogger nestačil sledovat situaci, ale najednou stál sám - s ním. Zase s ním. Zvedl oči. Doyle si objednával pití. Hm. No, s ním má alespoň jistotu, jak jejich večer bude pokračovat. Ne! Už se přece rozhodl. Pokáral sám sebe a přijal nabízenou skleničku.
Uvědomil si další přítomnost. Mnohem víc - něčí hlas. Otočil hlavu, jeho společník také a přesně v tu chvíli mu v obličeji skončil celý obsah něčí skleničky. Její. Sledovali šokovaně světlovlasou ženu. Nejbližší okolí s nimi.
„Bastarde!“ Zasyčela a kráčela pryč. Muži ji následovali pohledy. Menší z nich otočil hlavu.
„Zhrzelá milenka?“ Bavil se. Doyle si utřel obličej a zamračil se.
„Moje určitě ne.“ Vydal se k toaletám. Rogger za ním.
Muž si opláchl obličej, vlhkými prsty pročísl vlasy a zadíval se na košili. Zatraceně, jeho oblíbená košile. Proč musí šílený ženský pít zrovna červený víno? Proč to nemůže bejt voda? Přemýšlel a sáhl po papírové utěrce. Rogger ho zarazil a sebral mu ji.
„Tímhle to spíš zhoršíš. Ukaž, doma mám... taky se mi to párkrát stalo.“ Začal rozepínat knoflíky košile.
„Hm. Taky si tě pletou s tvym dvojčetem?“ Zeptal se Doyle pobaveně. Muž sebou cukl a zatvářil se uraženě.
„Chtěl jsem jen pomoct, ale jestli...“ Zamrkal a vrazil do umyvadla, když se k němu Doyle sklonil. Něžně ho políbil a pohladil po tváři.
„Já vím. Promiň. Budu rád, když s ní něco uděláš. Je jedna z mých oblíbených.“ Opřel se o desku umyvadla a opět ochutnal pootevřené rty. Odpověděly. Bez Roggerova souhlasu či vědomí. On se vzpamatoval. Ne! Tohle přece. Ne znovu. Znovu ne. Snažil se sám sebe přinutit přestat. Odtáhnout se. Odstrčit ho. Prostě něco.
„P-počkej.“ Doyle se zlehka odklonil. Rogger se zhluboka nadechl a snad jen pro jistotu se mu zapřel o hrudník, aby ho od sebe udržel. Nebo možná sebe od něj.
„Já... já nechci. Ne znovu. Není to správné. Je to špatné.“ Vysvětloval. Doyle pokrčil rameny.
„Myslel jsem, že tohle už jsme vyřešili. Prostě to...“
„To nejde.“ Přerušil ho muž. „Mně to nejde. Pro tebe to možná problém není, ale pro mě ano. Navíc. Chovám se... nechovám se...“ Zmlkl a znovu se zhluboka nadechl. Zakroutil hlavou.
„Vůbec nechápu, že jsem s tím souhlasil. Jak tě něco takovýho mohlo napadnout.“ Zvedl oči k zeleným. Zamračil se.
„Je to... hm. Promiň.“ Byl pryč. Doyle hleděl někam skrz místo, kde muž ještě před chvíli stál. Zavřel oči a pomalu vydechl.
„Co je na tom ksarku tak těžkýho pochopit?“ Zašeptal téměř neslyšně.
