kapitola I.
Ve velké luxusní vile těkal život. Studenti. Studentky. Živá kapela. Plný parket. Veselý smích a spousta slov. Občerstvení. Alkohol. Hodně alkoholu. A taky dort.
Jedno ze zlatých dítek. Nejzlatších dítek Illuminia mělo narozeniny. Nikdo nesměl chybět. Vlastně i mohl, ale dokonale by se tím znemožnil.
Hosté oslavy se tradičně hloučkovali. Jedna ze skupinek se tvořila kolem rudovlasého mladíka. Byl jako podzimní den. Plný barev, světla a tepla, za kterým se skrýval chlad.
Omluvil se, vstal a vydal se skrz živý dům. S jemným úsměvem, přátelskými pozdravy - téměř precizní ve své kráse. Až našel, co hledal. Opřel se o dveře cizí ložnice a chvíli mlčky stál. Svět kolem se stále mírně vlnil, ale byl klidnější – mnohem klidnější a tišší.
"Bože." Vydechl unaveně.
"Hm. Sandy úplně stačí." Vyděsil ho pobavený hlas. Byl si jistý, že srdce se protlačilo klíčovou dírkou a prchá pryč. Zvedl oči a zadíval se na mladíka, rozvaleného v pohodlném křesle. Zamračil se. Ležérní poloha, ležérní vzhled, léžérní úsměv. Z mladíka doslova vyzařovala pohoda a klid. Ten líný pobavený úsměv, jemně provokativní pohled očí. Liný budiškničemu. Co nic nemá a nikdy mít nebude. Jednoduše protože nechce. Nesnaží se. Nemá ambice ani motivaci. Zuřil v duchu. Nesnáší tyhle typy. A co sakra někdo jako on dělá tady? Určitě se sem vloupal a teď... popíjí a čte si? Všiml si.
"Nebudu rušit." Otočil se s úmyslem, co nejrychleji zmizet.
"Kam ten spěch. Očividně užiješ trochu klidu." Ozval se mladík. On stiskl kliku. To užije ale... sklonil hlavu.
Sedící se usmál a nabídl mu místo, když se otočil. Slušně poděkoval. Dokonce přijal skleničku s pitím. Zvedl oči. Sandy si ho prohlížel. Zamračil se na něj a raději se napil. Zamrkal. To neni tak špatný. Pomyslel si. Pohodlně se opřel do měkkého křesla a znovu zvedl oči. Noc. Prolétla kolem.
Někdy v poledne přišlo ráno. Alespoň pro něj. Zamračil se, promnul si čelo a přitom se snažil zvednout těžké tělo. Bylo by to mnohem snazší, kdyby... Co to ksakru? Dech se mu zastavil někde v místech krku a on šokovaně sledoval paži kolem svého pasu. Otočil hlavu. Tentokrát přestal dýchat úplně a vyděšeně sledoval spícího. Nebyl si jistý, ale možná dokonce vyjekl.
Ne zrovna elegantně vstal. Rozhlédl se. Ne. Ne. Ne. Začal sbírat své oblečení. Ještě míň elegantněji zato dost rychle se do něj snažil nasoukat. Stejně rychle se vypařit. Hostitelův dům ještě stále spal tvrdým omámeným spánkem, takže to nebylo tak těžké. Mnohem těžší bylo přehlušit vlastní mysl. Stále dokola opakovala nešťastné ne, ne, ne.
Ještě doma. Ještě když ze sebe omýval nežádoucí vzpomínky. Ještě když splachoval chuť děsivé noci. Ještě stále mu křičela do uší. Skrz mozek. Skrz srdce.
Řidič zastavil u kraje silnice. Mladík se zadíval na studenty v elegantních uniformách. Nadechl se a zvedl svou tašku.
Poděkoval muži a vystoupil. Zaplul mezi ně. Stejný jako podzimní den. Plný barev, světla a tepla, za kterým se skrýval chlad.
S jemným úsměvem seděl v lavici, poslouchal učitele. O přestávkách se věnoval spolužákům, obědu. Téměř precizní ve své kráse. Až zazněla poslední ze znělek, dělících hodiny. Další zářivej den na zářivý škole. Illuminium.
Vyšel před školu, hrdý a stejně zářivý ve své uniformě. Rozhlédl se po čekajících řidičích. Překvapeně rozšířil oči. Stál mezi nimi. Přerostlé vlasy i tělo měl políbené sluncem. Vyšší postavu zpevněnou pohybem. Pohlednou tvář protkanou klidem a světlem. Pohodář. Klidný – téměř netečný v jakékoli situaci. Sympaťák. Zavrčela studentova mysl.
Mladík v bílém tílku a látkových kalhotech si ho všiml. Žabky. On má žabky! Všiml si druhý znechuceně. No. Je léto ale! Stojí před jednou z... tou nejlepší školou, nemohl by ukázat trochu úcty. Zuřil v duchu a stejně zuřivě se k němu vydal.
Sandy opírající se o tmavý gabriolet se pousmál a stáhl si sluneční brýle.
„Ahoj.“ Student zavrčel odpověď a odmítavě ho sledoval.
„Co tu chceš?“ Vyštěkl, ruce zkřížené na prsou. Vůbec ne precizní, zato dokonale chladný. Mladík se pobaveně pousmál.
„Vážně je to takový překvapení? Potom co ses tak mistrně vytratil?“ Student se zamračil a hleděl do zelených očí.
„Měj se, Travisi.“ Cukl sebou. Oplatil přátelský pozdrav několika spolužákům. Pak obrátil svou pozornost zpět k němu. Už ne tak přátelskou.
„Myslel jsem, že to moje mistrný vytracení mluví za vše.“ Pobavil ho znovu.
„Myslel jsem, že to byly rozpaky. Přece jen... náš první společnej večer. Noc.“ Pokrčil rameny. Mladík téměř nadskočil.
„Poslední!“ Vyštěkl znovu přesto se Sandy nepřestával usmívat. Odpoutal se od auta a otevřel dveře spolujezdce. Travis zamrkal.
„Co... mám tu řidiče.“ Pošli ho pryč. Přišla odpověď bez zaváhání. Lehce nechápavě zakroutil hlavou, ale udělal tak. Poslal řidiče pryč. Pak nastoupil do Sandyho vozu a připoutal se. Rozhlédl. Hm. Čistší než by čekal.
Řidič nasedl, opět si nasadil sluneční brýle a vyjel. S jistým klidem projížděl mezi auty. Trpělivě čekal na křižovatkách až se dostali na silnici u moře.
„Kam jedeme?“ Na pláž. Pohoršila ho odpověď. Zamračil se.
„Na to nemám čas!“ Vyštěkl. Sandy se klidně pousmál a on ho za to nenáviděl. Ten jeho nesnesitelnej... nenáviděl ho za to! Hrozně moc.
„A co máš tak důležitýho, že to nemůže pár hodin počkat?“ Chtěl vědět řidič. K mladíkovu překvapení projel kolem barevné, těkající pláže aniž by zastavil. Říkal přece na pláž nebo ne? Sledoval vzdulující se parkoviště.
„Hm. Musím se učit.“ Sandy zakroutil hlavou
„Nevylez si teď ze školy?“ Travis něco zavrčel. Nic určitého.
„Očekává se to ode mě. Jsem student.“ Řekl jízlivě. Mladík se pousmál a zpomalil. Zatočil na nijak zvlášť udržovanou cestu mezi stromy.
„Možná, ale taky se od tebe očekává, že se budeš bavit.“ Spolujezdec se zamračil.
„Na to nemám čas.“ Vyštěkl opět a opět tím řidiče jen pobavil.
„Ne. Jen si ho neumíš udělat.“ Travis se urazil a neodpovídal. Pak přizvedl obočí. Před nimi se otevřelo moře. Modré, svobodné, lemováné písčitou pláží, ta listnatým háječkem. Na jeho okraji stály plážové domy. Nijak zvlášť velké. Silnice vedla za nimi a ztrácela se někde v zatáčce.
Sandy zastavil za jedním z domů. Vystoupil. Mezi domy vyběhl menší flekatý pes a vrhl se k němu. No, jistě. Veselý, chundelatý štěstí, co ho k smrti miluje. Pomyslel si Travis nevrle. Vystoupil také. Zvíře si ho okamžitě všimlo a chtělo ho uvítat ve svém domě. On v obraně přizvedl tašku.
„Klid, nekouše.“ Ujišťoval ho Sandy. Znovu se na něj zamračil, čímž vyvolal další z jemných úsměvů. Pán svého psa pobaveně chytl a usměrnil. Vydal se k domu. Travis za ním. Tohle taky čekal. Dům někde u moře, plnej klidných, nezávislých dnů bez starostí a zodpovědnosti. Přemýšlel. Vyšli ná pláž.
Oči se zastavily na skupince mladých lidí. Sandy mířil k nim. Radostně ho vítali a Travis chtěl pryč. Sklonil hlavu k botám, bořícím se v jemném písku. No, báječný. Dřepl si. Pes k němu okamžitě přiběhl a snažil se pomáhat.
Mladík si zul boty. Vysypal z nich písek a úhledně i s taškou srovnal. Svlékl si sako a stejně precizně složil. Vše nechal na verandě. Ohrnul kalhoty - vykročil. Sklonil hlavu. Prsty zabořené v jemném písku. Pomalu je prohl a tím pustil drobnou jemnost dál. Příjemný. Tak dlouho v něm nestál bosky, že zapomněl... pohyboval prsty a semínka písku se mu leskla na pokožce.
„Chceš půjčit něco na sebe?“ Rychle zvedl hlavu. Stejně rychle s ní zakroutil a pak následoval Sandyho k jeho přátelům. Byli přátelští a usměvaví. Aby ne. Pomyslel si a s těmi, co se mu představili, si slušně podal ruku.
Očividně něco slavili. Příjemným klidným způsobem, v lehkém alkoholovém opojení, s tichou hudbou a grylovaným masem. Někteří si pinkali s míčem, jiní je sledovali a zbytek se jednoduše bavil. Nebylo jich moc. To správné množství pro malou soukromou oslavu. Tak aby se všichni znali. Víc než jen známí – přátelé.
Sandy mu zmizel někde mezi a pak se objevil s pitím v umělohmotných průsvitných kelímcích. Jeden mu podal. Travis opatrně přičichl.
„Máš to zředěný, navíc s partou ledu.“ Napil se hostitel a zlehka si s ním přiťukl. Host se obezřetně napil. Dobré. Pomyslel si.
Netušil jak, ale najednou seděl u ještě nezapáleného ohniště s táckem v ruce. Voňavé křehoučké maso a čerstvá zelenina. Odložil poloprázdný kelímek a pustil se do jídla. Přitom se rozhlížel po lidech kolem. Měl pocit, že některé zná. Jeho určitě. Sledoval černovlasého mladíka v triku s dlouhým rukávem a kraťasech. Seděl proti němu na druhé straně ohniště. Jistě, určitě ho... přizvedl obočí. K mladíkovi přišel bělovlasý, v ruce tácek s jídlem. Posadil se druhému na nohy a pak začal oba střídavě krmit. Bradley. Předseda studentské rady a Mik´e. (Inkognito pozn. autora) Vzpomněl si a nechápal, co tu dělají.
Pomalu se začalo stmívat. Ostatní návštěvníci pláže se začali vytrácet a Travis nevěřil, že tu sedí tak dlouho. Dosyta najedný, lehce vypitý, obklopený Sandyho přáteli.
Vstal a otočil se. Zamrkal, za ním stál hostitel. Zamračil se na něj. Jen tak pro jistotu a snažil se, co nejladněji překročit lavici, na které seděl. Mladík ho chytl.
„Kam pak?“ Přidržoval ho. Kam asi? Zeptal se pohledem. Sandy pokrčil rameny.
„Místa dost.“ Travis se zamračil.
„Fajn, fajn. Tak pojď.“ Vedl ho ke svému domu. Svým klidným až líným způsobem. Rozsvítil. Travis se rozhlédl. Prostorná místnost - obývák, přecházející v kuchyň a ložnici. Ta v polootevřenou koupelnu. Uprostřed ní stála malá bílá vana s nožičkama. Dům působil tak nějak lehce a vzdušně. Hlavně asi díky proskleným stěnám, nyní zakrytým dlouhými bílými závěsy.
„Tam.“ Ukázal Sandy směrem ke koupelně a šel do ložnice.
Travis se vrátil, s ním jeho nový čtyřnohý přítel. Celý večer u něj seděl a tvářil se, že je to v naprostém pořádku.
„Co je to vlastně za oslavu?“ Vzal si mikinu s kapucou. Uvědomil si to a zaprotestoval, že mu není zima.
„Od moře jde chlad.“ Oblékl si Sandy svou, nasadil kapuci. Travis se znovu zamračil ale oblékl se.
„Moje.“ On nechápavě zvedl oči.
„Oslava.“ Vysvětlil Sandy. Po otázce: Čeho? se pousmál.
„Narozenin.“ Vyšli na verandu. Mladík k němu překvapeně otočil hlavu. Neměl by mu popřát? Uvědomil si. Pak. Ji pomalu otočil zpět. Dech se zapomněl na rtech a srdce zašeptalo okouzlením. Veranda byla osvícena lampióny. Bílými lampióny. Nejen veranda. Pokračovaly směrem k ohništi a tvořily cestu. Tvořily kouzlo.
Travis se rozhlédl po pláži. Všechny domy byly podobně osvícené. Přicházeli od nich jejich nájemníci a mířili k ohništi. V něm už hořel silný plamen.
Mladík pomalu. Téměř posvátně vztáhl ruce. Dotkl se prosvítajícího papíru. Lampióny. Něžné, křehké kouzlo. Jako dítě je miloval. Sám vyráběl. Různých velikostí, tvarů i barev. Pak přestal a časem zapomněl. Netušil, že je tak snadné něco zapomenout. Kopíroval skládaný povrch. Jemně se pousmál a otočil hlavu.
„Všechno nejlepší.“ Sandy se usmál. Sklonil se k němu, zašeptal tiché děkuju a pak měkce ochutnal. Travis neuhnul. Jen pootevřel rty a dovolil mu něžně vstoupit.
Došli k ohništi. Lavice byly stranou. Lidé seděli na zemi, pod sebou pletené deky. V různé vzdálenosti od ohniště.
„Můžem?“ Sedící dívka zvedla hlavu. Usmála se, že samozřejmě a poposedla. Travis poděkoval a posadil se. Zmateně se zadíval za odcházejícím mladíkem. Kam to... nezajímá tě to! Pokáral sám sebe. Zaměřil se na mladíka, hrajícího na kytaru.
Cukl sebou, když se někdo posadil za něj a obkročil ho. Otočil se. Sandy ho překvapil polibkem pak kelímkem s pitím. Opřel se o ruku a tak jako většina obrátil svou pozornost na kytaristu. Travis sklonil hlavu ke svému pití. Povzdechl si a opřel se o mladíka.
Mlčky seděli, poslouchli a on přemýšlel, jak moc se Sandyho oslava liší. Od předešlé. Byla tak nějak upřímnější, hřejivější, víc... napil se. Nevěděl, co víc. Ale. Cítil se klidný a tak nějak sám sebou. Mezi nimi. Hodně dlouho si nedovolil uvolnit se, nesnažit se o dokonalost. Tak dlouho, že mu to začalo připadat přirozené. Ne, přirozené ne. Jen normální.
Pomalu otevřel oči a chvíli tupě zíral do stropu. Mozek sepnul, srdce vykřiklo a on se šokovaně posadil. Kolem pasu cizí opálené paže. Ne. Znovu ne. Hlavně ne znovu. Otočil hlavu. Znovu. Zadíval se na spokojeně oddechujícího Sandyho.
Co to s ním ksakru je?! Nechce si do života pustit někoho takového! Flákače a... a... vzpomněl si na pohled v zelených očích, když si ho mladík něžně bral. Když ho měkce líbal a... Ne! Ne! Ne! Vyklepal si vzpomínku z hlavy a rázoval lehce písčitou cestou k hlavní silnici.
Světlovlasý vyšší mladík, pokuřující na vnitřní římse okna, se na něj s úsměvem zadíval.
„Hm. Co se děje? Obvykle nechodíš pozdě.“ Travis se polekaně otočil.
„Seane.“ Vyčaroval úsměv a vydal se k němu. Sean Lavish. Jeden ze studentů, kteří rozzařovali Illuminium. Svým vzhledem. Svou osobností. Svým původem. Mladík byl i pro něj idolem – synem svého otce. Dědicem. Řádný příklad úspěšného mladého muže.
„Zaspal jsem.“ Zastyděl se lehce. Zamrkal, když se k němu Sean pobaveně sklonil a odstrčil delší ofinu z obličeje.
„Jak to děláš, že jsi den ode dne půvabnější?“ Mladík ho pokáral pohledem.
„Ta oslava byla úžasná.“ Vzpomněl si. Sean se hrdě usmál.
„Vydařila se. Bude hodina.“ Zahodil nedopalek. Obratně se zhoupl z římsy a vydal se chodbou pryč. Jistý, elegantní a zářící. Sean Lavish. Zlaté dítko. Už teď víceprezident v otcově imperiu. Budoucí prezident. Protože se snaží. Tvrdě pracuje. Plný odhodlaní, píle a... ne jako ten... vybavil si Travis klidný obličej. Pak zelené oči a... Zamračil se, rychle zahnal myšlenky a vydal se do své učebny.
Odpoledne až opatrně vyšel před školu. Stejně opatrně se rozhlédl. Není tu. Pomyslel si lehce zklamaně. Zklamaně? V žádném případě! Pokáral vlastní srdce.
Několik dalších dní vycházel ze školy podobně obezřetně. Sandy se neukázal.
Mladík zuřivě došel ke svému řidiči. Typický pro něj a jemu podobné. Vzdát se po lehkém odmítnutí. Přestat se snažit a... přestat se snažit? Ani s tím nezačal! Kdyby se alespoň trochu snažil, on by třeba... co?! Zpražily ho vlastní myšlenky. On by třeba co?! Vyděsil sám sebe a nastoupil do vozu. Vlastně chtěl – nastoupit. Někdo ho chytl za paži a zadržel. Aha! Věděl, že se ukáže. Jen počkej, ty...!
„Seane?“ Zeptal se nejistě, když se otočil.
„Hm. Ten zklamanej výraz dost bolí.“ Travis zamrkal a rychle zakroutil hlavou. Sean ho s úsměvem pustil.
„Večer jdeme do clubu, přidáš se?“ Mladík zaváhal. Zítra je přece škola. Nehledě na to, že není zas až tak zvyklý. Ještě se zotavuje z víkendu a Sandyho oslavy. No, možná víc z víkendové. Přemýšlel.
„Tak?“ Připomněl se Sean. „Musíš mi vynahradit tu oslavu. Byl nadlidskej výkon se k tobě dostat a pak´s někam zmizel.“ Dodal a překvapil spolužáka. On sklonil hlavu. Přikývl.
„Fajn. V osum v Society.“ Usmál se mladík spokojeně a šel ke svým přátelům.
Večer Travis opravdu vyrazil do města. Stylově oblečený, učesaný i navoněný. Zadíval se na osvětlenou budovu. Jeden z nejlepších clubů ve městě, ještě s Lunou. Alespoň dle spolužáků.
Zhluboka se nadechl a zamířil ke vchodu. Obešel táhlou frontu, které čelili dva malí colosové. Oba se na něj zamračili. Jeden zavrčel něco, co se podobalo slovu „jméno“. Když se Travis představil, vyhazovač přikývl, odškrtl si ho ze seznamu a pustil dovnitř.
Už v chodbě ho lehce ohlušila hudba, uvnitř oslepily probleskující světla. Chvíli si zvykal a přemýšlel, za jak dlouho asi zešílí. Nebo oslepne. Pomyslel si. Pak vyrazil skrz pohybující se, hlučnou, živou masu.
Někdo ho chytl. Skoro vyjekl – vlastně vyjekl, ale vytratilo se to někde kolem. Otočil se a zadíval do zelených očí. Sean se pousmál a bez hlasu pozdravil. Ukázal směr. Mladík ho následoval.
Došli k měkkým pohodlným křeslům, plným Seanových spolužáků. Zvedli ruce v pozdravu, protože zdravit hlasem trochu postrádalo smysl. Travis je napodobil a zvedl oči k Seanovi. Byl pryč. Mladík se zmateně rozhlédl. Někdo ho opět chytl.
„Neboj se! Vrátí se ti! Posaď se!“ Snažila se jedna z dívek přehlušit okolí. Poslechl a zvedl oči k živému parketu. Se mi? Přemýšlel. Vlastně Seana obdivoval. Vzhlížel k němu. Vždy. Proto co dokázal. Ještě dokáže. K tomu byl skvělý student a vypadal dobře. Slabý slovo – vypadal, jak malý bůh. Skoro jako.... ne! Pokáral se a zvedl oči. Mladík stál nad ním, v ruce dvě skleničky.
Přiťukli si a on se k němu sklonil.
„Tak na dnešní večer!“ Zakřičel mu do ucha. Travis přikývl. Opět téměř precizní ve své kráse. Spolužák se s úsměvem napil a celý večer si ho hlídal. Bavil ho i přes hluk kolem, nosil mu pití. Nedovolil nikomu, aby se k němu přiblížil. Ne tak, jako na oslavě. Chtěl ho mít jen pro sebe – malého prince. Travise.
Mladík stál u bílého umyvadla a omýval si obličej. Bože. Vypil víc než myslel. Ne. Možná vážně vypil tolik. Opláchl si zátylek. Otřel se do papírového ručníku, narovnal a zhluboka nadechl. Svět kolem se jemně vlnil a on měl problémy zaostřit. Podívat se. Na cokoli.
Něco mu jemně zavibrovalo v kapse. S lehkými obtížemi vytáhl telefon a bral za malé vítězství, že dokázal otevřít zprávu. Začetl se. Dlouze a obtížně.
„Ruším?“ Ptalo se cizí neznámé číslo. Kdo...? Přemýšlel a chvíli si prohlížel číslice. Možná v domnění, že ho pozná.
„Ne, teď zrovna ne.“ Odpověděl. Byl přesvědčený, že přesně takhle odpovídá.
„Trochu jsem váhal, jestli psát tak pozdě, ale řek bych, že ještě nespíš, hm?“ Ptal se neznámý.
„Ne, ne. Ještě ne.“ Odpověděl. Písmena si myslela svoje.
„A co děláš?“ Ptal se pisatel, přestože tušil. Travis chvíli bojoval s nespolupracujícím telefonem, ale nakonec se mu podařilo odpovědět.
„Pokouším se vystřízlivět.“ Zvedl oči k příchozím a snažil se je zaostřit. Než se povedlo, zmizeli v jedné z kabinek.
„Chceš s tím pomoct?“ Překvapil ho neznámý. Povzdechl si a chvíli přemýšlel.
„Jak? Navíc vůbec netušim, kdo jsi.“ Poslal.
„Co pobyt na čerstvym vzduchu? S doprovodem?“ Travis se opět zamyslel, trochu zbytečně a pak odepsal.
„To z ní dobře, ale já tě neznám.“ Mluvila z něj upřímnost. Psala.
„Vážně ne?“ Přišla okamžitá odpověď. Mladík se vrávoravě zamyslel. Na malý okamžik vystřízlivěl.
„Sandy?!“ Mluvil z něj šok - i z jeho zprávy. Odkud má proboha jeho číslo? Zděsil se téměř střízlivý. Pak opět začal vyhrávat alkohol.
„Takže? Co můj návrh?“ Travis si chvíli prohlížel zprávu. Bože, co teď? Hrozně rád by odsud vypad, ale... neměl by jet domů? Může jet přece sám, nepotřebuje...
„Jsem v Society. Na záchodě. Počkám tu, ano?“ Vzdal se. Nechtěl se někde sám toulat nocí. Děsila ho představa, že by si měl zavolat řidiče a vydržet cestu autem. Ještě víc představa, že by se měl vrátit mezi své spolužáky a pokračovat. V porovnání se vším ostatním zněla noční procházka nejlíp. Sandy zněl nejlíp.
Schoval telefon a chvíli poslouchal zvuky, vycházející z kabinky. Aniž by jim dokázal přidělit souvislost. Zamračil se a znovu vytáhl přístroj.
„Trvá ti to!“ Postěžoval si.
Sandy čekající na křižovatce se pobaveně pousmál a vyjel. Zastavil nedaleko zářící budovy.
Netrpělivý Travis se odpoutal od umyvadel. Rozhlédl se po clubu a chvíli hledal východ. Když se povedlo, zamířil k němu. Mírným obloukem.
Bože. Ještě nikdy se takhle nezřídil. Ani na Seanově oslavě. Tam byl taky opilý. Ano. Do nálady, to ano. Ale ne takhle... proboha ať už to přestane. Chce pryč! Ven! Hned! Teď! Sandy. Vydechlo srdce a on se svezl do náruče, která se mu postavila do cesty.
„Tak pojď.“ Pohladil ho známý hlas. Nijak zvlášť hlasitě – téměř šepotem. Přesto přehlušil vše kolem. Travis přikývl, objal mladíka kolem pasu a v tu chvíli nezvládl řešit, jak se dostal dovnitř.
On se zadíval před sebe. Přesněji na rozhlížejícího se Seana. Očividně někoho hledal. Ještě než se dostal pohledem k nim, Sandy se otočil a vykročil k východu. Travisův spolužák zašel na toalety.
Jeho pohladil čerstvý noční vzduch. Pevně se držel štíhlého pasu a cítil se o něco líp. Tak nějak v bezpečí. V klidu. Nerozuměl tomu. Nesouhlasil s tím, ale nedokázal ovlivnit. Ne takhle. Ne teď.
„Tady. Napij se.“ Mladík zamrkal a odtáhl se. Napít? To přece nemůže myslet... och. Vzal si malou láhev coly a zatvářil se váhavě. Sandy mu ji otevřel.
„Pomůže ti. Teda aspoň mně pomáhá, když to přeženu.“ Vysvětlil. Travis důvěřivě přikývl a napil se. Zamrkal, když se mu do nosu nahrnuly bublinky ale znovu se napil.
Mlčky procházeli živými nočními ulicemi. Drobný mladík střízlivěl a pomalu likvidoval colu, která mu asi skutečně trochu pomáhala. Hlavu dokonale prázdnou.
V pozdní ráno. Spíš odpoledne se probral a téměř okamžitě toho litoval. Možná by bylo lepší se už nikdy nevzbudit. Nikdy. Promnul si čelo a vážně přemýšlel, jak si co nejrychleji amputovat hlavu. Otočil ji k budíku. Rychle se posadil. Svět kolem s rychlostí nesouhlasil a rozvlnil se. Tak jako jeho žaludek. Několikrát se nadechl ve snaze uklidnit ho.
Zamrkal a rozhlédl se, když si částečně vzpomněl na večer. Doprovodil ho domů nebo ne? Ale ano, dokonce zul a uložil. Ulehl s ním. Uvědomil si. Tak kde...? Rozhlížel se nechápavě. Zamračil se. Odešel dřív než on se vzbudil? Jak mohl... a proč on to řeší? Stačí, že ho požádal o pomoc. Zrovna jeho. No. Nepožádal, ale souhlasil... s jeho pomocí.
Sáhl po telefonu a našel poslední zprávy. Rozšířil oči. Jak něčemu takovýmu moh´ Sandy vůbec rozumět? Četl nechápavě shluky písmen matně připomínající slova. Bože. Vážně. Vážně! Už nikdy nebude pít. Vstal a vydal se ke koupelně. V půli cesty se otočil. Vrátil do postele. Dneska ne. Usoudil a zbytek dne prospal.
Následující den procházel školou – v o něco lepším stavu. Zastavil se, když si všiml spolužáka. Opět seděl na římse a pokuřoval. Travis zamrkal. Úplně se zapomněl rozloučit.
Sean si všiml výrazu a pobaveně se pousmál.
„No, jsem rád, že´s aspoň dorazil v jedom kuse.“ Pokáral mladíka pohledem i hlasem. On se slušně omluvil. Opět téměř precizní. Spolužák se pousmál.
„Hm. Z toho se jen tak nevylížeš. Musíš mi to vynahradit.“ Travis znejistěl a zeptal se jak. Sean pokrčil rameny.
„Něco vymyslim. Dej mi číslo, zavolám.“ Vytáhl telefon. Mladík trochu váhavě svůj. Lehce sebou cukl, když přistroj v jeho ruce začal zvonit. Cizí číslo. Ne, to není...
„Omluv mě.“ Zvedl nepřítomně oči a přijal hovor.
„Ano?“ Šel pryč. Sean se za ním zamračeně zadíval. Zahodil nedopalek a šel pryč.
„Zdravim, jak je?“ Usmál se známý hlas.
„Nebyl by tenhle dotaz příhodnější včera?“ Zabručel mladík. Sandy se pobaveně zasmál.
„Hm. Nechtěl jsem tě budit.“ Travis přizvedl obočí. Jak ví...
„Jestli jsi neprospal celej den pak se omlouvám, podcenil jsem tě.“ Dodal volající. Student se opřel o stěnu. Povzdechl si.
„Vlastně prospal.“ Přiznal. Sandy se znovu usmál.
„A co děláš dneska? Večer mám volno.“ Hm. Kdy někdo jako ty nemá volno? Pomyslel si Travis ale neřekl.
„Dnes ne. Musím se...“ Učit? Doplnil ho mladík. On se zamračil, ale přitakal.
„Hm. Když slíbim, že tě nebudu dlouho zdržoval? Rád bych tě viděl.“ Štouchl ho jemně do srdce a rozechvěl. Zamračil se. Ne. Pomyslel si nešťastně. Proč mu tohle dělá? Proč on na něj reaguje? Nechce ho. Někoho jako je on. Nehce s ním trávit svůj čas. Neměl by.
„Travisi?“ Připomněl se mladík. On sebou cukl.
„Já... musím na hodinu. Promiň.“ Ukončil hovor a nadechl se. Musí to ukončit dřív než... zarazil se. Dřív než co? Pokáral sám sebe a srdce tiše šeptalo odpověď.
„Tak? Kdy mi to vynahradíš?“ Mladík sebou cukl a zvedl hlavu od svého oběda. Zaváhal.
„No... co dnes večer?“ Překvapil Seana i sebe, ale když bude mít program, může Sandyho s klidnou tváři odmítnout. Odmítl by ho i bez programu! Připomněl si. Spolužák se pousmál.
„Fajn. Mark pořádá další z jeho věhlasných party, tak tam?“ Navrhl. Travis přikývl.
„Dobře. Budu se těšit.“ Usmál se Sean a sklonil se k němu v polibku.
„Vyzvednu tě kolem osmý.“ Šel pryč. On se za ním trochu zaskočeně zadíval. Někoho takového. Pomyslel si. Na někoho takového by měl reagovat. Je přesně jeho typ. Upozornil sám sebe a do srdce se mu mlčky přikradl stín.
Obezřetně – tak jako několik předešlých dní – vyšel před školu. Uvolněně se pousmál. Není tu, takže mu nemusí nic vysvětlovat. Vydal se ke svému řidiči. Zarazil se. Proč by mu vůbec měl něco vysvětlovat? Nechodí spolu, jen spolu dvakrát... zrůžověl při představě.
Sandy zastavil u kraje. Všiml si nastupujícího mladíka. Zatraceně. Chtěl vystoupit. Zarazil se a sevřel volant. K Travisovi se přitočil Sean a chvíli s ním mluvil. Krátce ho políbil a pak zaplul mezi své kamarády. Malý půvabný princ odjel a spolužáci mladíka pochvalně poplácali po ramenech. Sandy se zamračil. Nadechl se a vytáhl telefon.
„Ano?“ Ozvalo se na druhé straně.
„To jsem já. Neřek jsi mi, jestli se mnou večer počítáš.“ Opřel se do sedačky. Travis chvíli mlčel.
„Promiň. Už něco mám, přítel mě pozval na jednu párty.“ Sandy sledoval Seana.
„Neříkal jsi, že se musíš učit?“ Připomněl mu.
„Já vím, ale... nešlo ho odmítnout.“ Povzdechl si mladík. Druhý se zamračil a promnul si oči.
„Fajn. Bav se a moc nepij, hm?“ Travis něco zavrčel.
„To už zkoušet nebudu.“ Ujistil ho.
Nedodržel. Svět se s ním opět mírně vlnil a oči nedokázaly rozpoznat tváře kolem. Bože, jak při tomhle tempu může mít sílu na školu? Na práci v otcově firmě? A čas? Přemýšlel a poslouchal rozhovory kolem. Nebo se alespoň snažil poslouchat. Sean seděl vedlě něj, paži kolem jeho ramen.
„Unavenej?“ Sklonil k němu hlavu.
„Trochu.“ Přiznal mladík, druhý se pousmál a přikývl.
„Tak půjdem nahoru.“ Odložil skleničku a postavil se. Pak Travise. Spolužáci popřáli dobrou noc. Sean jim a vedl mladíka pryč. Do jednoho z pokojů.
Posadil ho na postel. Travis se svalil do peřin. Bože. Slíbil si, že už nebude... Myšlenky se vytratily. Zadíval se do zelených očí. Hm. Proč mu tak moc připomínaj... vytřeštil své a strnule přijímal hluboké polibky. Mladík se odtáhl a dovolil mu opět se nadechnout.
„Seane?“ Zeptal se nejistě. Jmenovaný se pousmál. Pohladil ho po tváři a pak přizvedl výš na postel.
„Nechal jsi mě pěkně dlouho čekat.“ Sklonil se k němu znovu. Travis se nechápavě zamračil. Čekat? Pomyslel si. Čekat na co? Odpověď ho tvrdě pleskla přes obličej. Nechce... chce! Pomyslel si vyděšeně, když ucítil ruku na svém pásku.
„S-Seane?“ Ozval se znovu. Mladík se odtáhl a tázavě se na něj podíval.
„Já... asi jsem toho moc vypil a...“ Snažil se Travis. Sean ho s úsměvem políbil.
„Aspoň budeš uvolněnější, hm?“ Šokoval ho. Cože?! Nechápal ležící a vůbec se mu nelíbily ruce putující po jeho těle. Tohle přece nechce. Myslel si – sám sebe přesvědčoval, že ano ale není to tak. Nechce. Ne takhle. Ne s ním. Jemně se nadechl, když jeho mužství objala velká dlaň. Vzpomněl si na jinou. Na jiné ruce a rty. Něžné a horké. Laskavé doteky. Na pevné objetí. Byl díky nim rozechvělý, nejistý ale zároveň klidný – v bezpečí. Pousmál se při vzpomínce.
„Líbí, hm?“ On se vzpamatoval. Vytřeštil oči a Sean přirazil. Oba zasténali, každý z jiného důvodu. Větší z mladíků se spokojeně pousmál a pohl. Menší se ho držel a přál si, aby už to skončilo. Nikdy se necítil tak prázdný. Tak sám. Zavřel oči a stiskl pevné paže. Mohl být s ním a on by si ho opět něžně vzal. Byl si jistý, že ano. Každým dotekem by vyvolal jemné šimrání. Každým polibkem vlnu pocitů. Proč ho jenom odmítl?
Sean něco temného zasténal. Naposledy přirazil. Zalehl mladíka a zhluboka oddechoval. Když se trochu uklidnil, odtáhl se a znovu ho políbil. Přetočil se na záda.
„Dobrou.“ Usnul téměř okamžitě. Travis ležel a hleděl do stropu. Zamračil se, upravil si kalhoty a opatrně vstal. Svět se zatočil. Několikrát a silně.
Sešel do přízemí. Oslava byla ještě stále v plném proudu. Jeho si naštěstí nikdo nevšímal.
Venku ho pohladila noc, její chladivý vzduch, ticho a klidná temnota. Nadechl se. Zhluboka a několikrát. Vytáhl telefon. Pár minut tupě tiskl v dlani. Našel kontakt ale nevytočil. Je pozdě a... cukl sebou, když mu telefon začal vibrovat v ruce. Chvíli. Rozechvěle. Mlčky sledoval jméno volajícího. Přijal hovor.
„A-ano?“
„Jak je?“ On se zamračil.
„Co je to za... jak by mi mělo být? Jsem na oslavě a... hrozně.“ Vytryskly mu slzy.
„Můžu nějak pomoct?“ Zeptal se Sandy klidně. Travis se zachvěl a nešťastně zakroutil hlavou.
„Přijeď a... a pak...“ Vzlykal.
„A pak?“ Pomohl hlas, téměř jakoby ho slyšel kolem sebe. Znovu se zachvěl.
„Pak... pak... Sandy, prosím.“ Zašeptal.
„Dobře.“ Odpověděl mladík a vytípl hovor. Travis zamrkal. Vždyť neví... zarazil se. Pomalu zvedl hlavu. Na nízké zídce protějšího domu seděla vyšší postava v mikině s kapucou. Tu nasazenou. Držela telefon. Pomalu vstala a vydala se k němu.
Mladík se zachvěl a vykročil druhému naproti. Vrhl se mu do náruče - pevně stiskl.
„Je... je mi to tak líto. Omlouvám se... nechtěl jsem, chtěl ale... Sandy.“ Rozbrečel se znovu. Sandy si povzdechl.
„Uklidni se, jsem tu, dobře?“ Políbil ho do vlasů a snažil se nevnímat odér deodorantu, který moc dobře znal.
„Tak pojď.“ Řekl mírně ale někde uvnitř dokonale vřel. Zatraceně. Nejradši by tam vlítnul a... zamračil se a znovu políbil hebké vlasy.
„Tak pojď.“ Zopakoval a přitom ho zlehka odtáhl. Chytl kolem pasu a vedl ke svému starému gabrioletu. Usadil. Travis zvedl hlavu, když se střecha pohla a ztratila za nimi. Vyjeli.
Mladík si užíval svěží vítr kolem těla. Už se opět cítil klidný. V bezpečí. Teď už ano. Vedle něj. Otočil hlavu k řidiči. Výhled se jemně zúžil. O něco víc a pak se svět kolem vytratil do tmy.
Vnímal, že ho někdo zvedá do naruče a zlehka nese. Vnímal jemné šplouchání moře a psí tlapky. Známou vůní a měkkost postele. Spokojeně se zachumlal do přikrývky a propadl hlouběji. Do světa snů.
Ráno ho vzbudil funící, chlupatý budíček. Zamračil se a zadíval do temných očí. Polekaně si odsedl. Srdce na druhé straně oceánu.
„Bože, to jsi ty.“ Pohladil psa. On zuřivě mlátil ocasem, ale ležel v naprostém klidu – jakože on vůbec nic. Pak vstal a byl pryč.
Travis se unaveně protáhl. Přinutil se vstát a šel hledat Sandyho. Seděl na verandě s notebookem na stehnech . Mladík znejistěl a pro jistotu ještě zrůžověl. To když k němu druhý zvedl oči.
„Už líp?“ Zaklapl počítač. Travis si povzdechl, ale přikývl. Stále měl pocit, že v jeho těle je něco vysoce toxickýho, ale ano. Cítil se líp. Mnohem líp. Sandy pokýval hlavou a vstal.
„Musíš mít hlad, něco s tim uděláme.“ Navrhl a zašel do domu. Mladík ho následoval do kuchyně. Posadil se na linku a sledoval, jak mu pán domu připravuje hodně pozdní snídani... pozdní oběd – dřívější večeři? Mlčky a bez řečí.
Zvedl hlavu a prohlížel si opálenou tvář. Zelené oči v ní zářily, ještě víc zvýrazněné světlými vlasy. Tak jako dlouhými řasami. Sklouzl pohledem ke rtům. Jemně se zachvěl a sklonil hlavu. Objal svá kolena.
Stejně jemně sebou cukl, když ucítil pohlazení po vlasech. Zvedl oči. Sandy se laskavě usmál a sklonil se k němu v polibku.
„Nech to plavat, dobře?“ Travis si povzdechl a než stačil odpovědět, mladík pokračoval.
„To já bych tu teď měl vzdychat, nemyslíš? Jsme spolu pár dní a ty předvedeš něco takovýho.“ Zakroutil pobaveně hlavou. Vlastně se moc nebavil, ale nechtěl svého půvabného milence ještě víc trápit. On na něj šokovaně hleděl.
„Pár dní... spolu? Odkdy... nikdy jsi... nikdy jsi neřekl, že spolu chodíme.“ Vyhrkl celý rudý. Tentokrát překvapil on jeho.
„A co jinýho bysme asi dělali? Nebo jsi vážně čekal větu typu: chceš se mnou chodit?“ Travis zamrkal. To asi ne, hm? Na to jsou už trochu staří. Přemýšlel. Sandy si povzdechl a přitáhl si ho k hrudníku.
„Tak promiň. Čekal, hm?“ Student se zamračil.
„Jistěže nečekal jen... jak jsem moh tušit, že někdo jako ty...“ Mladík přizvedl obočí a zlehka se odtáhl. Nechápavě zopakoval pár posledních slov. Travis sebou cukl.
„No, přeci. Typy jako ty. Bydlíš... bydlíš v tomhle domě na pláži. O nic se nestaráš, jen bavíš... od života nic nechceš. Nemáš cíle ani ambice. Chceš skrz něj jen, jak se dá, proplouvat a... je to tvoje volba, ale... já nesnáším takový typy – jako je on, jako jsi ty.“ Zamračil se rozlobeně.
„Teď snad chápeš proč jsem se tak moc....“ Zvedl k němu opět oči. Jemně se zachvěl. Zelený pohled i tvář byly zvláštně chladné. Sandy zlehka odstoupil a ironicky se pousmál.
„Jo, to dost vysvětluje.“ Řekl odměřeně. Bez dalších řečí se vydal pryč. Travis zaskočeně seskočil z linky.
„Sandy?“ Zeptal se váhavě. Pán domu se zastavil a otočil. Nasazený tvrdý – pro něj netypický výraz.
„Sněz si to a vypadni.“ Řekl tiše s překvapivou silou. Mladík nechápavě zakroutil hlavou. Neřekl přece nic tak... Sandy se mu zadíval do očí. Zavřel své.
„Jsi stejně povrchní jako všichni ostatní. Zářivý, úžasný Illuminium, hm? Co si o sobě ksakru všichni myslíte?“ Mluvil neskutečně chladně a s odporem. Travis se zamračil.
„Jak se opovažuješ... nejsem vůbec povrchní ani jako oni!“ Vyštěkl. Sandy k němu zvedl oči.
„Ne? Tak jak se mě ty opovažuješ soudit? Vždyť mě vůbec neznáš, nic o mně nevíš. Jak bys moh? Po pár nocích?“ Mladík zamrkal, znovu se zamračil.
„Podívej se na sebe! Je vážně takový překvapení, co si myslím?“ Vyštěkl. Druhý se ironicky pousmál. Pokýval hlavou.
„O tom přesně mluvim. Musim...“ Zmlkl a zhluboka se nadechl. Otočil, zavolal na psa a oba byli pryč. Travis rozzuřeně stál. Co si o sobě ksakru... on přeci vůbec není povrchní. Není, nebo ano? Ne! Má důvod myslet si... má důvod. Sklonil hlavu a objal svá ramena. Vážně je tohle konec? Ne. Za pár dní se ukáže a usměje a... on ho pošle do háje! Ano, to udělá. Přesně to. Zachvěl se. Proč je tu taková zima?
V pondělí ráno dorazil před školu. Nevyspalý, ještě stále uražený a přesvědčený o své pravdě. Sandy se celý víkend neozval.
Skrz jednostranné okno auta se zadíval na spolužáky před budovou. Zářivý úžasný Illuminium, hm? Zaznělo mu v hlavě. Stejně povrchní jako oni. Tak to není. Není jako oni, jen... chce něco dokázat, někým se stát tak jako ona. Jde v jejích šlépějích a... Vážně jde v jejích šlépějích. Uvědomil si. Zamračil se. Ne. Stejnou chybu jako ona neudělá. On ne.
Vystoupil a nasadil přátelský úsměv. Zaplul mezi spolužáky. Stejný jako podzimní den. Plný barev, světla a tepla, za kterým se skrýval chlad.
S jemným úsměvem seděl v lavici, poslouchal učitele. O přestávkách se věnoval spolužákům, obědu. Téměř precizní ve své kráse. Až zazněla poslední ze znělek, dělících hodiny. Další zářivej den na zářivý škole. Illuminium.
Vyšel ze školy a pohledem zachytil mladíka, sedícího na zídce schodů. Kolem seděli jeho kamarádi. Sean si ho všiml a narovnal se.
„Řek bych, že si zasloužim vysvětlení.“ Travis zčervenal a povzdechl si.
„Promiň, já... nebylo mi dobře a...“ Zmlkl, mladík ho vzal kolem ramen a vedl ke svým přátelům. Společně vyrazili na odpolední párty u jednoho ze spolužáků.
Několik následujících dní probíhalo v podobném tempu a Travis pochyboval, že zvládne další. Nehledě na to, že neměl čas na školu a škola pro něj byla prioritní. Sandy se ani jednou neozval.
