kapitola I.
Měsíc pomalu brouzdal jasnou oblohou a osvěcoval potemnělé ložnice. Klidné a spící. Většina byla. Některé ne. V jedné z nich ležel štíhlý, mladý muž. Měl opálenou pleť a světlé téměř zlaté vlasy. Byl nahý, schovaný pod lehkou přikrývkou. Nespal – jen ležel a hleděl do stropu. Možná spíš někam mimo něj, za něj - skrz.
Otočil hlavu. Na druhé půlce postele se rozvaloval další muž. Vyšší a mohutnější, světlovlasý a velice pohledný. Jiným způsobem než mladík. Byl pohledný ano, ale ne půvabně a něžně – téměř křehce. Hřejivě.
Bdící muž si povzdechl a otočil se čelem ke spícímu. Vztáhl ruku ke klidné tváři. Nepohladil, jen se zamračil a zavřel oči. Unavenou mysl konečně našel spánek.
Možná v ten samý večer – daleko od zdí ložnice - temnou chodbou kráčeli dva muži. Oba tmavých vlasů a světlé pleti. Vysocí, urostlí a temně krásní. Jejich pohyby, kroky. Držení těla. Vše bylo tiché a klidné, jakoby byli součástí noci kolem. Jen pouhé stíny. Jeden z nich - o něco menší a drobnější si povzdechl.
„Prosím, Vespere.“ Otočil hlavu. Společník se zamračil.
„Nemůžeš mluvit vážně. Vyvolalo by to otevřenej konflikt.“ Muž zakroutil hlavou.
„O co horší to může bejt než je teď?“ Trval na svém. Vesperův tvrdý výraz se nezměnil.
„Proč mám pocit, že se tě nezbavil, dokud nebudu souhlasit?“ Pobavil muže. On se vítězně usmál a přikývl. Poděkoval a šel pryč než si to jeho pán rozmyslí.
„Hej! Neřek jsem, že...“ To nebyl souhlas? Přerušil ho odcházející a zmizel v temnotě noci. Vesper se zastavil a zaklel. Tohle nepřinese nic dobrýho. Pomyslel si cestou ke své ložnici.
V lehce pozdní ráno seděl mladík na terase. Kolem začínal teplý sluneční den. Před ním ležela snídaně a proti němu seděla dívka stejné krásy, vlasů i pleti. Byla podobně vysoká a štíhlá. Podobně hřejivá. Na sobě lehký bílý župan, lemy se dotýkaly země. On ho měl také.
„Můj pane, paní.“ Přerušil klidné ráno vysoký muž, stojící u dveří. Voják v bílo-zlatavém lehkém brnění. Jemně se uklonil, oni pozdravili.
„Objevil se tu muž. Ptá se po tobě.“ Řekl voják trochu váhavě. Jeho pán se zatvářil podobně ale vstal. Šel s ním. Dívka sklonila hlavu ke své snídani. Následovala je.
Společně došli do trůního sálu. Začínal úzkým trůnem, pokračoval dlouhou uličkou a končil širokým schodištěm. Otevřený ze tří stran, ze dvou lemovaný sloupy a terasami za nimi. Vysoký, prosvětlený, prostorný. Vzdušný. Tak jako celý palác - nejvyšší bod bílého města, zářícího v paprscích slunce. Obvykle. Nyní sál působil potemněle a těžce. Vzduch byl zvláštně pomalý a hustý. Jakoby v něm viděli probleskovat výboje nervozity a napětí.
Strůjci byli pravděpodobně vojáci, kterými přetékala místnost. Dva z nich stáli na schodech pod křeslem – královští velitelé, strážci. S nimi noční společník jejich pána. Nevšimli si příchozích a všichni hleděli jedním směrem. Mladík i dívka ho následovali. Oba se jemně zachvěli aniž by tušili proč.
U vchodu stála vysoká postava v temně černém plášti. Víc než jen černém – jakoby světlo na něj nemělo vliv. Nebo ho látka jednoduše pohlcovala. Jakoby do dnešního rána nepoznali skutečnou černou.
„G-Gaismo?“ Trojice se otočila. Než se mladík stačil zeptat, cizinec se pohl. Masa vojáků také – vytvořila uličku, která se za mužem postupně zužovala. Zastavil pár kroků před schody, a jak se zdálo, sledoval mladíka. On se nadechl a sešel níž.
„Dobrý den.“ Pozdravil slušně.
„I tobě, můj pane.“ Odpověděl cizinec příjemným hlasem. Měl v sobě něco z hebkosti černého sametu. Stejně tak z jeho temnoty.
Muži kolem sáhli po mečích. Jen instinktivně. Rozhlédl se po nich. Všem se zdálo, že se pousmál, přestože mu nikdo z nich neviděl do tváře.
„Smím znát tvé jméno a důvod tvé... návštěvy?“ Připomněl se pán domu. Cizinec otočil hlavu zpět k němu.
„Mé jméno... je Kurai.“ Uklonil se zlehka a vydal se ještě blíž.
„A přišel jsem si pro tebe.“ Stáhl si kapuci. Vojáci bleskově tasili meče, dva strážci se postavili před svého pána a paní. Drželi své zbraně. Všichni zamračeně a lehce nevěřícně sledovali temně rudovlasého muže. Měl delší vlasy, ofinu staženou zdobenou látkovou čelenkou, a doslova krásný obličej s výraznýma šedivýma očima. Víc z něho neviděli. Jen to, že působil tak nějak elegantně a klidně - obklopen svými nepřáteli. Stačil jediný pohled, aby věděli, odkud pochází. Z Temného Království. Jejich odvěkého nepřítele.
Mladík si ho nejistě prohlížel. Zopakoval poslední ze slov. Muž se pousmál a přikývl.
„S tvým nebo bez tvého souhlasu.“ Dodal. Stále dokonale klidný, což vojáky kolem znervózňovalo ještě víc.
„Zešílel jsi? Rozhlédni se. Jakou šanci asi můžeš mít?“ Ozval se Gaisma - jeden ze strážců, nechápavě ale mnohem víc podrážděně. Cizinec se opět pousmál.
„Řekl bych, že velkou.“ Řekl klidně a nevšímal si vojáků. Hleděl na mladého pána. Jistým, zvláštně pronikavým pohledem. Jakoby ho... mladík se zachvěl a ucukl očima. Zlehka se schoval za Gaismu.
„Kdo si ksakru myslíš, že jsi?!“ Vyštěkl mladíkův noční společník. Kurai k němu otočil hlavu.
„Nic víc než zamilovaný muž.“ Rozzuřil ho ještě víc. Dva strážci i s vojáky zaváhali. Mladík zamrkal a zlehka vykoukl. Řekl...? Hleděl nejistě na cizince.
„No, smůla. To místo je obsazený!“ Vyštěkl muž znovu. Kurai se na něj se zájmem zadíval.
„Milenec?“ Přesně tak! Zněla podrážděná odpověď. Jeho výraz se nezměnil. Pokrčil rameny. Dokonale tím muže rozzuřil. S výhružkou po něm vystartoval. Druhý ze strážců - Lux ho chytl.
„Uklidni se!“ Poručil tvrdě a opět se zaměřil na Temného.
„Jak to chceš udělat?“ Zadíval se na něj jasnýma modrýma očima. Kurai se pousmál a klidným pomalým pohybem rozpažil. Prsty spuštěné k zemi.
Pětice na schodech šokovaně rozšířila oči. Vojáky, stojící nejblíž vchodu, obklopil černý kouř. Přeskakoval blíž a blíž. Ne. To oni se mění v kouř. Uvědomili si ostatní a vyděšeně sledovali další a další řady rozpouštějící se do okolí. Než se vzpamatovali, nezbyl nikdo. Temný sledoval strážce. Svým klidným, jistým pohledem.
„Nějak takhle.“ Odpověděl. Rytíři se zamračili. Bez viditelného pohybu stáli u něj. Vzduchem prolétla ostří dvou mečů, nezasáhla. Kurai obratně uskočil, jakoby za sebou nechával stopu, tvořenou černým kouřem. Strážci opět zaútočili. Bez úspěchu.
„Nezabráníte tomu. Odvedu si ho a jen na vás záleží, kolik Světlých u toho zemře.“ Vykryl blištící se ostří černým lehce zaobleným, Gaismův meč druhým. Silou odstrčil jejich zbraně a postavil se do bojové pozice. Jeden z temných mečů držel za zády. Světlí se zamračili a znovu zaútočili. Opět bez úspěchu. Muž byl neskutečně rychlý a používal magii.
„Přestaňte! Hned!“ Poručil mladík. Dva strážci zastavili své zbraně. Temný se pousmál a společně s nimi se na něj podíval.
„Když s tebou odejdu... nikdo další nezemře.“ Ujišťoval se. Kurai přikývl a hleděl mu do očí. Spokojeně se usmál, když se mladík vydal k němu.
„Pak... pak s tebou odejdu. Je to jediná možnost. Nechci, aby kvůli mně někdo další zemřel.“ Otočil hlavu k protestujícím strážcům. Vrátil se pohledem na Temného. On schoval své meče a podal mu ruku. Mladík se nadechl, sešel zbytek schodů a vložil do ní svou. Otočil se na dívku a jemně se pousmál. Udělala krok. Oba polekaně zamrkali, když muž vykročil směrem k východu. Bez daších slov.
Procházel ulicemi a nevšímal si měšťanů. Jejich pán za ním vůbec ne elegantně cupital, občas musel popoběhnout. Stále v županu, lehce rozdrbaný, k tomu bosý. Dva strážci i s dívkou a milencem za nimi.
Když došli před městskou bránu, Kurai zastavil. Mladík do něj vrazil. Slušně se omluvil – díky svému vychování a odstoupil. Muž sledoval nebe. Kopíroval směr. Rozšířil oči při pohledu na přilétajícího tvora. Byl jako temnota sama. Černý a štíhlý a elegantní. Drak. Posadil se proti nim. Mohutná křídla roztažená. Zatřepal s nimi a sklonil hlavu k Temnému.
„Jsem v pořádku, příteli.“ Překvapil mladíka něhou v hlase a pohladil draka. Otočil se a překvapil ještě mnohem víc - to když ho zvedl do náruče. Vyskočil a posadil se mezi blánitá křídla. Pohla se, oni se odpoutali od země. Mladík se polekaně rozhlédl.
„Uklidni se, držím tě.“ Ozval se mu u ucha měkký šepot. Otočil hlavu a zadíval se do šedivých očí. Usmívaly se. On omdlel. Kurai přizvedl obočí a prohlížel si ho. Byl jako malé slunce. Hřejivý, něžný a... laskavý. Jako tehdy. Pohladil hebkou opálenou tvář. Pousmál se a stočil tvora směrem ke své zemi.
Strážci za ním oněměle hleděli.
„Mohlo nám dojít, kdo to je.“ Zamračil se Gaisma a otočil hlavu k druhému strážci. Dívka k nim zvedla oči, zeptala se. Muži se zamračili.
„Vesperův dvorní čaroděj.“ Vysvětlil Lux. Jeho paní pobledla.
„Siaman?“ Tak mu Temní říkají nebo ne? Vzpomněla si. Nejmocnější z čarodějů z obou zemí a na rozdíl od nich ještě ovládal umění boje. Stejně dobře jako svá kouzla. Muž přikývl. Sklonila hlavu.
„Ale proč Dawn?“ Zašeptala. Gaisma sledoval vzdalujícího se tvora. Říkal zamilovaný muž, ale... nesetkali se, nebo ano? Přemýšlel. Zarazil se a otočil hlavu k Luxovi. On měl podobný výraz.
„Nemohl to být ten...“ Ozvali se naráz.
Dawn se jemně zamračil a otevřel oči. Rozšířily se vzpomínkami. Rychle si sedl. Chtěl si sednout. Ve skutečnosti měl ruce připoutané ke kovové pelesti. Rozhlédl se. Ležel na velké posteli, snad třílůžkové, v prostorné ložnici.
Rychle otočil hlavu ke dveřím, které se otevřely. V nich stál Kurai bez svého pláště. Byl celý v černém. Zdobená košile, kalhoty i vysoké boty. Nesl tác s jídlem.
„Hladový?“ Přešel k posteli. Ležící zaváhal. Vlastně byl, ale... Muž se pousmál.
„Strach?“ Položil tác na malý stolek u postele. Mladík se zamračil.
„Jistěže bůhví, co v tom je.“ Vyštěkl. Výraz temného se nezměnil. Zakroutil hlavou.
„Proč bych si dával takovou práci tě sem dostat, kdybych tě chtěl otrávit?“ On ucukl pohledem.
„Můžeš mě chtít omámit.“ Namítl. Beru to jako návrh. Přišla odpověď bez zaváhání a rozčílila ho.
„Co ode mě chceš?!“ Vyštěkl znovu. Kurai se klidně pousmál a chytl ho. Dawn se nejistě zadíval do šedivých očí. On ho přizvedl a posadil.
„Všechno.“ Odpověděl konečně. Mladík se mu nechápavě zadíval do očí. Proč on? Neznají se, nebo ano? Tak kdy přesně se do něj... zamiloval? Zrůžověl představou.
„Nevzpomínáš si, hm?“ Hleděl mu Kurai do očí. Zlatých jako paprsky slunce. Klasy na louce. Hřejivé letní odpoledne. Dawn sebou cukl a sklonil hlavu. Lehce provinile s ní zakroutil. Nevzpomíná, ale zdá se, že by měl.
„Měl bys něco sníst.“ Překvapil ho muž měkkým hebkým hlasem. Zvedl hlavu a znovu zrůžověl. Kurai si povzdechl. Jo, přesně proto tolik riskoval. Sám. V zemi plné nepřátel.
Vztáhl ruku a pohladil hebkou tvář. Naklonil se blíž. Ochutnal. Mnohem hebčí, chvějící se rty. Dawn zadržel dech a mírně ucukl hlavou. Neodtáhl se, jen strnule hleděl do šedivých očí. Opět se usmívaly.
Muž se odklonil, usmál výrazu a zaměřil na tác s jídlem. Mladík ho mlčky sledoval. Přijal nabízené sousto a jeho vychování poděkovalo. Dobré. Pomyslel si. Při dalších soustech už neváhal.
„Odkud?“ Zeptal se, když dojedl. Kurai odložil talíř i s vidličkou. Zvedl utěrku a otřel mladíkovi bradu.
„Loni v létě.“ Dawn se na něj nechápavě zadíval. Pak se oči znovu rozšířily vzpomínkami. Loni v létě... Zopakovala mysl a on si skutečně vzpomněl.
Minulý rok v létě. Když se vracel z letních slavností. On, Sun – jeho milenec a Gaisma s Luxem. Goldie – jeho sestra ležela doma s nemocí, proto s nimi vyjímečně nejela.
Projížděli rozkvetlým provoněným lesem a on se cítil spokojený. Slavnosti byli úžasné a navíc... otočil hlavu k Sunovi, jedoucímu na koni vedle něj. Muž vycítil pohled. Pousmál se. Dawn zrůžověl a rychle odvrátil pohled. Pak se zarazil a otočil hlavu zpět. Prudce zastavil koně. Zdá se mu to nebo... sesedlal a vydal se k temnému stínu. Jeho strážci ho okamžitě následovali.
Mladík si klekl a odkryl temnou látku. Rychle vstal. Vojáci vytasili meče, Gaisma ho odstrčil. Přidřepl si a odtáhl černý plášť.
„Je zraněný.“ Oznámil. Dawn se posadil zpět.
„Musíme ho ošetřit.“ Překvapil tři muže a poručil si plátno a vodu. Pak oheň.
„Zbláznil ses? Patří k Temným. Měli bysme ho zabít, nebo ho tu nechat umřít. Bůhví, co tu dělal. Možná čekal na tebe a někdo ho vyrušil.“ Nesouhlasil Sun. Mladík k němu zvedl oči.
„Potřebuje naši pomoc. Nevíme, kdo je ani co se mu stalo. Navíc... nemohu ho tu jen tak nechat.“ Zvedl oči k dvěma rytířům. Oba se pousmáli a přikývli. Přesně proto ho tak milovali. Byl jako malé hřejivé slunce. Laskavé a něžné. Tak jako jeho sestra, budoucí paní jejich domu.
Dawn se uvolněně pousmál a sklonil hlavu zpět. Srdce poskočilo, z ničeho nic hleděl do temně šedivých očí. Sledovaly ho. Možná spíš hleděly někam skrz něj.
„Neboj se, neublížíme ti. Ošetříme tě, ano?“ Pohladil bledou tvář, lemovanou temnými prameny. Ostatní tři zpozoněli. Probral se? Sklonili hlavy k zraněnému.
„Myslím, že nevnímá.“ Povzdechl si Dawn a přijal plátno i s vodou. Začal muže svlékat. Lux mu pomohl a Gaisma rozdělal oheň. Ohřál vodu a přinesl mu ji. Sun nesouhlasně přihlížel.
Společnými silami muže ošetřili, převlékli a zabalili do dek, které si vezli. Mladík měl jeho hlavu položenou v klíně a držel ho kolem ramen. Dle jeho vlastních slov, aby ho uklidnil lidským, přátelským dotekem.
Čekali zbytek dne a noc. Temný se neprobral, nebo alespoň ne tolik, aby začal vnímat. Dawn ho pracně nakrmil a několikrát kontroloval rány, zda nezačaly znovu krvácet.
K ránu se šedivé oči konečně otevřely. Muž se zamračil bolestí a snažil se zvednout. Bez úspěchu. Položil se zpět. Zarazil se a zadíval na spícího mladíka. Držel ho v náruči, nakloněný nad ním, spal. Jemný, zářivý a Světlý. Světlý! Sepl mozek, okouzlený půvabnou tváří, a pohmožděné tělo začalo poslouchat.
Muži se probrali a rychle vstali. On se chytl za nohu a zřítil k zemi. Snažil se znovu vstát. Přes bolest, která ho očividně zužovala. Povedlo se, ale měl co dělat, aby se udržel na nohou. Rozhlédl se po nich.
„C-co...chcete?“ Zepal se unaveně. Dawn se jemně zamračil a probral. Rychle zvedl hlavu. Vstal.
„Uklidni se, nechceme ti ublížit. Našli jsme tě... máš něco s nohou?“ Všiml si. Temný k němu otočil hlavu.
„Nevím, asi...“ Zatmělo se mu před očima, když špatně došlápl. Mladík mu rychle přispěchal na pomoc.
„Pomozte mi s ním!“ Poručil k dvěma mužům. Vzpamatovali se a poslechli. Položili zraněného zpět. On se párkrát zhluboka nadechl a snažil se posadit.
„Neměl bys... uklidni se, dobře? Neublížíme ti. Máš mé slovo.“ Chytl ho Dawn. Temný k němu zvedl oči. Zadíval se do světlých. Zlatých jako kapky medu, zářící ve slunci. Mladík se usmál, když se muž vzdal a svezl se mu zpět do náruče. Gaisma se posadil k nim a zkontroloval jeho nohu.
„Hm. Musel jen špatně šlápnout. Zlomený to není.“ Odpověděl tázavému výrazu svého pána. Ten se pousmál a přikývl. Sklonil hlavu k muži. Sledoval ho.
„Proč...“ Byl stále moc unavený mluvit. Dawn se pousmál.
„Potřeboval jsi naši pomoc.“ Pokrčil rameny a držel ho. Temný sklonil hlavu. Uvolnil tělo a svěřil svůj život do rukou tomu malému, půvabnému slunci. Důvěřivě a klidně. Sám nerozuměl proč. Mladík se znovu pousmál, když si všiml.
Tehdy se o něj staral několik dní. Trpělivě a starostlivě, dokud nebyl schopný zvládnout cestu domů. Nechal ho jít, dokonce mu nabídl zásoby a koně. On s díky odmítl a rozloučil se.
Dawn se nejistě zadíval do šedivých očí. To byl on? Byl. Uvědomil si. Stejné oči, vlasy – tvář. Tehdy byla pobledlá a trochu pohublá. Prohlížel si muže.
„Zachránil jsi mi život.“ Usmál se Kurai.
„Divně splácíš dluh.“ Zabručel Dawn a vyvolal pobavený úsměv.
„Neviděl jsem jinou možnost.“ Mladík se zamračil a začal protestovat. On se opět klidně pousmál.
„Kdybych za tebou přišel. Prostě jen tak a... chtěl po tobě, abys mě následoval, udělal bys to?“ Dawn se znovu zamračil a zamumlal, že samozřejmě ne. Kurai pokrčil rameny.
„Pak snad chápeš proč to jinak nešlo.“ Světlý sklonil hlavu a chvíli přemýšlel. Zarazil se. Znamená to...
„Máme být milenci?“ Vyhrkl a dokonale zrudl, když muž bez váhání přikývl. Dawn rychle zakroutil hlavou.
„Ale... ale já mám milence. Viděl jsi ho.“ Vykoktal. Temný se zamračil.
„Není tě hoden. Nehledě na to, že si jsem vcelku jistej, že tě ani nemiluje. Je s tebou jen proto, kdo jsi.“ Pohoršil mladíka.
„Neznáš ho, jak můžeš...“ Rozčiloval se. Kuraiův výraz se nezměnil.
„Ne, neznám, ale na tom nesejde. Přišel si pro tebe jiný muž a on? Schovává se za strážce. Nechal jiné, aby tě bránili.“ Řekl pohoršeně. Dawn ho pokáral pohledem.
„On... on přece nepoužívá magii. To co jsi udělal. Jen tak jsi nechal vypařit mé muže... jak by se ti mohl postavit? Neměl by šanci.“ Bránil milence. Muž zakroutil hlavou.
„Na tom nesejde. Postavil bych se komukoli, abych tě ochránil.“ Mladík lehce rozpačitě zamrkal. Muž si povzdechl.
„Prosím, Dawne. Vím, že můj způsob nebyl zrovna... ale já vím, že tě dokážu udělat šťastným. Jen mi dej šanci.“ Zadíval se mu do očí.
Dawn zrůžověl a netušil, co odpovědět. Vážně ho tolik miluje? Přišel si pro něj do země plné nepřátel aniž by tušil, komu a čemu se bude muset postavit. Riskoval svůj život a... bože, to je asi ta nejromantičtější věc, jakou pro něj kdo udělal. Uvědomil si a srdce mu mírně škytlo v hrudníku. Jak by ho mohl odmítnout?
„To od tebe vůbec není fér!“ Vyslovil svou myšlenku nahlas. Kurai přizvedl obočí a zeptal se. Dawn rázně přikývl.
„Jak tě mám po něčem takovém... bože. Musel bych být bez srdce, aby se ho něco takového nedotklo. Navíc. Viděl ses někdy v zrcadle?“ Zabručel. Muž na něj mlčky hleděl. Pousmál se.
„To bylo ano?“ Naklonil se blíž a opřel o ruce. Mladík se na něj až vyčítavě zamračil.
„Nic takového jsem... neřekl jsem že...“ Mumlal. Kurai nezadržel další úsměv. Vážně, přesně kvůli tomu a pak pro to hřejivý světlo v očích, úsměvu, laskavym doteku. Povzdechlo si srdce. On si vzpomněl.
„Vlastně. Tví muži jsou v pořádku. Nezabil jsem je, jen... přemístil. Teď jsou zase tam, kde maj bejt.“ Překvapil ho. Dawn se vzpamatoval a zeptal. Muž přikývl. On si povzdechl.
„Tím´s to moc nezlepšil.“ Pokáral ho. Kurai se zasmál a položil se mu do klína. Pevně objal kolem pasu. Mladík ho překvapeně sledoval. Patří k Temným. Neměl by být chladný, bezcitný a krutý? Tak proč je tak... Povzdechl si. Milenci. Pomyslel si a vybavil si opálenou tvář, lemovanou světlými prameny. Tak jako on. Sun. Jeho milenec. Bude to stejné? Vybavil si společné chvíle. Intimní chvíle. Zamračil se. Bude to stejné. I on bude nakonec...
„Zklamaný.“ Zašeptal. Kurai se pomalu odtáhl. Zvedl oči ke zlatým, stejně tiše slovo zopakoval. Dawn přikývl a zamračil se.
„Nejsem... nejsem dobrý.“ Ucukl očima. Muž ho nechápavě sledoval pohledem, který si žádal vysvětlení. Mladík se znovu zamračil a povzdechl si.
„Prostě. Neumím... neumím se uvolnit a... a nic necítím. Totiž nic to se mnou... prkno. Jako prkno.“ Vzpomněl si na Sunova slova. Temný na něj bez výrazu hleděl. Dawn sklonil hlavu, když se muž narovnal.
„Je mi líto, že jsi tolik riskoval a... kvůli někomu, jako jsem já.“ Řekl až omluvně.
Rozechvěle zamrkal, když ho po tváři pohladily laskavé prsty. Přizvedly bradu. Jeho rty opět o pohladily cizí. Měkké a horké. Laskavé a... zachvěl se a polkl. Až opatrně odpověděl. Muž se usmál a odtáhl. Zadíval se do medových očí.
„Cítil jsi něco?“ Dawn se nezmohl na víc než jemné přikývnutí. Kurai se znovu usmál a krátce ochutnal. Zvedl ruce a rozvázal kouzelná pouta. Pohladil hebké paže, než je schovaly široké rukávy županu.
„Tak co kdybysme vyzkoušeli, co jinýho ještě dokážeš cítit?“ Odložil provaz a chytl štíhlé boky. Stáhl níž na postel. Dawn nebyl schopný protestu. Nebyl schopný ničeho. Lehce otupěle hleděl do šedivých očí a srdce se mu snažilo protrhnout hrudník. Hlasitě a silně.
Přivřel oči, po rameni ho pohladila horká měkká dlaň a vklouzla pod župan. Rozhalila. Následovaly ji rty. Podobně horké ale mnohem, mnohem víc měkké. Přizvedl bradu a netušil, co dělat. Jen ležel a chvěl se pod něžnými prsty a hebkými rty. Proč ho pouhé doteky tak... vždyť Sun se ho přece také dotýkal. Snažil se vzpomenout. Nebo ne? Ne. Takhle ne. Takhle se ho nedotýkal. Jeho doteky byly... chladné a tak zvláštně prázdné. Zasténal a dotkl se pevného ramene. Stiskl. Muž se usmál a zvedl se k němu. Zadíval se do medových očí. Rozpouštěla je touha.
„Mám pokračovat?“ Zeptal se hebce. Dawn v duchu vykřikl. Až ztrápeně spojil obočí a přiměl se nadechnout. Pak znovu a ještě jednou.
„A-ano, prosím.“ Kurai mírně zatáhl břicho. Cítil pálivý blesk ve slabinách a srdce mu skoro proskočilo hrudníkem. Ano, prosím. Pomyslel si. To si z něj snad dělá... Sklonil se k chvějícím se rtům. Prsty sklouzly k lemu kalhot pyžama a přizvedly. Vkradly se dovnitř.
Dawn zadržel dech na rtech a přivřel oči. Chytl pevné paže a přes látku košile sevřel. Mírně stáhl muže k sobě. On se usmál a jemně ho stiskl v dlani. Pohl rukou.
Hladil a dráždil štíhlé tělo. Mladík se mu chvěl v náruči a netušil, co dělat. Nikdy v sobě neměl tolik touhy, tolik pocitů, tolik... otevřel oči a zadíval se do šedivých. Jaké by asi bylo... přijal měkké rty a odpověděl jejich polibkům.
„Až příště, hm? Teď se soustřeď na sebe.“ Zašeptal Kurai, jakoby četl myšlenky. Dawn se zachvěl. Příště. Pomyslel si a představil. Pak něco jiného. Znovu se zachvěl.
„Mohl bys...“ Ztratila se slova ve stenu. Muž ho pohladil úsměvem a políbil pod bradu.
„Cokoliv.“ Mladík zaváhal a zrůžověl. Nejprve chvíli hledal správná slova a pak odvahu. Kurai se pousmál.
„Nech mě hádat.“ Políbil ho a svezl se níž. Dawn zmateně zamrkal pak rozšířil oči a hlasitě vydechl. Dotkl se temných vlasů. Jak probůh věděl... stiskl přikrývku pod sebou a prohl se. Přitom se ztrácel v horkých, měkkých ústech. Úžasně horkých a úžasně měkkých. Tak úžasně horkých. Tohle... tohle. Pokrčil nohy a zaryl paty do postele. Už ne! Chňapl po polštáři vedle sebe a přitáhl k sobě. Přitom se prohl. Snad všechny svaly v těle napjaté.
Svezl se zpět do přikrývek. Kurai si palcem otřel koutky úst. Zvedl se k mladíkovi. Jeho drobný hrudník se mohutně nadýmal. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Štíhlé tělo se chvělo a obličej měl schovaný pod polštářem. Pevně ho tiskl v pažích. Muž se usmál a jemně mu ho sebral. Odkryl a zadíval se do zrůžovělého obličeje. Sklonil se k němu aby políbil orosené čelo. Položil se vedle a objal. Tvář schovanou pod drobnou bradou. Naprosto spokojený, úplný a... klidný. Jako nikdy v životě.
Hebké nahé tělo v jeho náruči se pomalu uklidnilo. Dech se zmírnil a chvění ustoupilo. Zvedl hlavu. Mladík hleděl do stropu. Zamrkal a nadechl se. Vyhledal šedivé oči a pohladil. Medovým, hřejivým pohledem. Taky klidným.
„Myslím... že jsem to nebyl já.“ Zašeptal přes sucho v krku. Krásný a v tu chvíli moudrý. Kurai se usmál. Nic neřekl, jen si lehl zpět a opět ho stiskl. Dawn vztáhl štíhlé paže a udělal to samé.
Goldie seděla ve velké knihovně, kterou používala i jako pracovnu. Tak jako Dawn. Byli dvojčata, ona starší a tedy dědička titulu a domu, ale on vždy víc rozuměl hospodářství. Proto správu města nechávala na něm. Sama se pak starala o obyvatele. Znala snad každého. Pomáhala jim s problémy i s běžnými denními starostmi. Byla jejich přítel i rádce. Dohromady se sourozenci dokonale doplňovali a nejen proto je jejich lid miloval.
„Co budeme dělat?“ Zvedla oči k dvěma strážcům. Oba se zamračili.
„Pokud to byl skutečně Siaman. A jsem si jistý že byl.“ Zamračil se Lux. Gaisma přikývl a doplnil ho.
„Bude Dawn v královském městě. Nemáme šanci. Ne sami a pochybuju, že ostatní správci nás podpoří.“ Goldie se opřela do křesla a mlčky na ně hleděla. Sun vstal.
„To nemyslíte vážně. Přece ho tam nenecháme. Musíme pro něj! Ten ten... urazil a vysmál se nám všem!“ Vyštěkl. Oba k němu otočili hlavu. Klid v očích.
„Nikdo netvrdí, že ho tam necháme. Jednoduše zaútočíme na jedno ze slabších měst nebo vesnic a zajmeme.“ Vysvětlil Gaisma a otočil hlavu ke Goldie. Zamyšleně ho sledovala.
„A budeme doufat, že Vesper ho raději vrátí než aby kvůli vrtochu jednoho čaroděje, trpěli jiní.“ Oba přikývli. Povzdechla si.
„Nemyslím, že máme tolik lidí, abychom zvládli zajmout celé město.“ Sun se zamyšleně posadil.
„Hm. Mám pár přátel mezi správci, zkusím s nimi promluvit. Jste jedni z nejbohatších, pokud uvidí možnou odměnu, pomůžou.“ Navrhl. Trojice k němu otočila hlavu. Dívka přikývla.
„Jinak je asi nepřemluvíme. Dobře. Budeme se tvářit, že máme plán. Vy dva vyberte místo.“ Zvedla oči ke strážcům. Přikývli, ona je propustila. Zavřela oči, které zalily slzy.
„Prosím, buď v pořádku. Hlavně buď v pořádku.“ Šeptala do ticha.
Gaisma poklepal prstem do mapy - v místě, kde byla zakreslená malá značka. Znázorňovala osadu, nijak zvlášť velkou.
„Je strategicky naprosto nezajímavá. Hlavně asi proto, že za ní není kam postupovat. Díky horám.“ Kopíroval lem zakreslených hor. Goldie zamyšleně sledovala mapu.
„Podle našich zvědů, je dost chabě střežená. Vesper nemá důvod plýtvat na ni svými muži.“ Doplnil ho Lux. Dívka přikývla a přitom si prohlížela mapu.
„A jaký je plán?“ Zvedla k nim oči. Dva strážci k Sunovi. Pousmál se a vysvětlil, jaký je plán.
Vesper si přečetl zprávu, kterou mu přinesl posel. Jeho vlastní voják. Zvedl k němu oči. Muž nejistě pokrčil rameny.
„Dokonale nás překvapili, pane. Většina přežila.“ Dodal. Muž se zamračeně vydal pryč. Temnější než noc kolem. Nebezpečnější než noc kolem. Voják se jemně zachvěl a byl rád, že není cílem ani strůjcem jeho hněvu.
Kurai otočil hlavu ke dveřím, které se rozrazily. Tak přece jen, hm? Sklonil hlavu a polibkem uklidnil probouzejícího se milence. Usmál se, když se mladík s povzdechem zachumlal pod peřinu. Klidný a spokojený.
Muž vstal, natáhl si kalhoty a následoval svého pána do předpokoje. Ten nemusel nic říkat, jeho výraz mluvil za vše. Podal mu dopis a svalil se do křesla. Čaroděj rozložil list.
„Co chceš dělat?“ Zeptal se. Vlastně se ani nemusel se čtením namáhat. Tak nějak tušil, co psaní obsahuje. Vesper se pousmál, nijak příjemně. Spíš dokonale mrazivě.
„Já? Neříkal jsi, že převezmeš veškerou odpovědnost? Takže by ses spíš měl ptát, co chceš ty dělat.“ Zdůraznil. Kurai si povzdechl. Sáhl pro víno na stole a naplnil dvě sklenice, jednu podal muži. Z druhé se napil.
„Nenechám ho odejít.“ Upozornil svého pána. On pokýval hlavou a pobídl ho slůvkem: takže.
„Získáme město zpět. Silou.“ Dodal. Vesper se zamyšleně napil.
„Myslíš, že s tím bude souhlasit? Šel s tebou jen protože chtěl zachránit zbytek svých mužů.“ Připomněl mu.
„Nemusí o tom vědět.“ Zamračil se muž a nijak zvlášť se sebou nesouhlasil. Druhý se mu zadíval do očí.
„Jo, to je ti hrozně podobný.“ Řekl ironicky. Kurai si znovu povzdechl.
„Co bys dělal na mém místě?“ Chtěl vědět.
„Nezamiloval se do nepřítele?“ Rýpl si Vesper a pobavil ho. Muž pokýval hlavou a napil se. Jo, to asi ne. Pomyslel si. Jeho pán se na něj zadíval.
„Vážně ho tolik miluješ?“ Vážně ještě stále pochybuješ? Přišla okamžitá odpověď. On se pousmál.
„Dobře. Zkusíme se s nimi nějak domluvit. Pokud to nepůjde, použijem sílu. Snad je to odradí od dalších útoků.“ Navrhl, dopil víno a odešel svolat své muže.
Čaroděj sklonil hlavu. Trochu je podcenil. Nevěřil, že skutečně zútočí. Ne s množstvím vojáků, kterým město disponuje. Odložil víno a vstal.
Co nejtišeji se posadil na postel, aby nevzbudil spícího milence. Naklonil se k němu v polibku.
„Omlouvám se, Dawne.“ Pohladil klidnou tvář. Víčka se jemně zavlnila. Muž se laskavě pousmál a důkladně ho přikryl. Chvíli mlčky sledoval. Ne. Nevzdá se ho. Nikdy. Kvůli nikomu. Kvůli ničemu.
„Omlouvám se.“
Početné temné vojsko se zadívalo na osadu u paty skalnatého pohoří. Rytíř v čele dal povel. Na sobě měl matné brnění, helmu s dlouhou černou žíní. Seděl na mohutném koni - stejně temném, jako byl on.
Vojsko se pohlo - jako jedna velká černá masa a obklíčilo město. Bez jediného pohybu čekalo. Na povel svého velitele či popud z města. Ten přišel první. Útok. Temní se pohli a vrátili úder.
„Nechápu proč útočí, nemaj šanci.“ Zakroutil Kurai hlavou. Za ním seděl jeho děsivý okřídlený nosič. Vesper se pod svou helmou zamračil a sledoval vojsko Světlých. V čele stál rytíř v bílé zbroji. Byl jako zářivý paprsek, který je vedl temnotou. Čistý a nádherný.
„Hm. Pokud to není past.“ Rozhlédl se zamyšleně po lesích kolem. Kurai také.
„Špatný.“ Otočil hlavu zpět k bojujícím, Vesper s ním. Temní se mezitím probojovali blíž k osadě a obklíčili Světlé. No. Zdá se, že je. Sledovali rytíře v čele. Zrovna dal povel směrem k lesu. Pak na druhou stranu. Dva muži se rozhlédli. Nic se nestalo a i kdyby stalo, za lesem bylo schované jejich vojsko. Početnější než jejich první.
„Řek bych, že pomoc se někde zapomněla.“ Zamračil se čaroděj znechuceně. Vesper ho napodobil.
„Vypadá to tak. Převálcujou je, pokud se nevzdaj.“ Dodal a sledoval ustupující Světlé. Zaměřil se na velitele. Vážně jako... Zarazil se, když si všiml dvou rytířů po jeho boku.
„Říkal jsi dva strážci.“ Řekl zamyšleně. „To jsou oni nebo ne?“ Kurai lehce váhavě přikývl.
„Tak kdo je to ksakru vede?“ Oba se zadívali na drobného velitele. Čaroděj zbledl a zašeptal jméno. Vesper se zamračil.
„Zatraceně. Zastav je!“ Stiskl koně a vyrazil přes hlavy svých vlastních mužů.
Temné vojsko šokovaně uskočilo, když mezi ně tvrdě dopadl černý drak a zařval. Několikrát, výhružně. Jezdec seskočil na zem a otočil hlavu k Veliteli bílého vojska. Bojoval. Po jeho boku dva rytíři. Všichni tři byli rychlí a elegantní. Téměř jakoby tančili, muž uprostřed obzvlášť.
Čaroděj nezadržel úsměv. Pak zvedl ruku. Jeho vlastní muži se rozpustili v černý kouř a následně zhmotnili za posledními řadami svého vojska. Dokonale zmatení, asi tak jako Světlí. Zbytek černé masy se stáhl a čekal, co se bude dít.
Kurai se vydal k trojici, cestou se k němu přidal Vesper. Jeho kůň běžel k drakovi.
Velitel světlých nejistě držel dlouhý úzký meč a sledoval dva muže. Hlavně rytíře – mohutnějšího z nich. Působil... dokonale děsivě a nejen díky svému brnění. Drobný voják v bílém se zachvěl a jen silou vůle zůstal stát na místě a neutekl.
Příchozí se zastavili před nimi. Čaroděj si stáhl svou zdobenou kapi a jemně kývl hlavou. Černý rytíř ho napodobil a sundal si matnou helmu. Měl havraní vlasy a stejné šedivé oči jako Kurai. Podobné rysy v obličeji. Vlastně byl jeho větší a mohutnější kopií. Jemně se uklonil.
„Má paní.“ Narovnal se – pohled zamknutý na ní. Měla ženské provedení brnění svých rytířů. Bylo lehčí než brnění Temných. Helma nezakrývala celý obličej. Jen oči a nos.
Zaváhala, ale pak se zlehka uklonila. Tělo ji prozradilo – zrychlené nádechy a chvějící se rty. Měla z něho strach a nedokázala to skrýt.
„Jsem...“ Zradil ji hlas. Nadechla se a chvíli tiše stála. Znovu se nadechla, pak narovnala.
„Jsem Goldie, paní Sitary. Přišla jsem si pro svého bratra.“ Řekla hrdě. Dva muži se pousmáli, potěšeni jejím chováním.
„Jsem princ Vesper. Mého bratra znáš.“ Vytřeštila oči, ale on si naštěstí díky břilbě nevšiml. Princ... bratra?! Šokoval ji ještě víc. Otočila hlavu k druhému muži. Vzpomněla si na jiného bratra.
„A můj Dawn?“ Vrátila se pohledem na Vespera. Znovu se pousmál. Slýchával zvěsti. Z různých zdrojů – o jejích půvabech. Potvrdily se, když viděl jejího bratra. O její hrdosti a statečnosti se ale nějak zapomněly zmínit. Prohlížel si dívku, která mu hrdě čelila. Jemu s vojskem za zády. To by nedokázal každý. Možná nikdo.
„Tvůj bratr je živý a zdravý.“ Ozval se Kurai. Zakroutila hlavou.
„Chci ho vidět.“ Poručila téměř a jemně tím dráždila princovu zvědavost. On by rád viděl ji. Bez té helmy. Otočil hlavu k bratrovi a jemně přikývl.
„Dobře, vezmu tě k němu. Možná vás všechny.“ Zamyslel se a překvapil Vespera. Pohledem se zeptal. Kurai se zamračil.
„Někdo je zradil, nebo ne?“ Dívka si vzpomněla a zamračila se.
„Sun a jeho přátelé správci.“ Přikývla. Čaroděj ji napodobil a princ pochopil.
„Pokud je pošlem domu...“ Zabijou je. Doplnila ho dívka téměř užasle. Rozlobeně se otočila a vykročila mezi své. Chvíli tiše nadávala. Pak se otočila.
„Chce Sitaru, že?“ Uvědomila si a vydala se zpět k nim. Princ pokrčil rameny.
„Možná spíš vaši pokladnici.“ K jeho úžasu se pousmála, její strážci také.
„Pak má dost smůlu, naši pokladnici otevřou jen sourozenci. Je zapečetěna kouzlem.“ Pobavil Gaisma bratry. Starší z nich přikývl.
„Vyrazíme.“ Vydal se ke svému koni. Světlí zaváhali. Goldie otočila hlavu k čaroději. Když konečně viděla temného prince, Kurai najednou nevypadal tak... vypadal jako přítel.
„Nejsme zajatci, nebo ano?“ Zeptala se váhavě. Zakroutil hlavou a oznámil, že jsou hosté.
„Takže zbraně si moji muži mohou nechat, budou si s nimi připadat jistější.“ Zeptala se ale spíš prosila. Mladší z princů se zamyšleně zadíval na bílé vojsko. Přikývl a šel k drakovi. Dívka zvedla oči k dvěma rytířům.
„To... nebylo tak hrozné. Možná jsme se prostě mohli zeptat. Bez boje.“ Přemýšlela.
Část černého vojska se ztratila v lesích. Kurai s nimi. Zbylá část je doprovázela do hlavního města Temného království. Cestovali zbytek dne a celou noc - jen s krátkými zastávkami. Světlí i s dívkou byli dokonale vyčerpaní, ale nechtěli ukázat slabost.
Už bylo světlo, když se před nimi konečně zvedla vysoká kamenná zeď s mohutnou branou. Světlí se mezi sebou nejistě rozhlédli. Vážně je to dobrý nápad? Ptali se navzájem pohledy. Temní jim nedali čas váhat a vedli je dál.
Prošli pod branou a ocitli se na prahu města, vytesaného do skály a tvořeného terasami. Nejvyšším bodem byla majestátná černá pevnost. Tentokrát se světlí zastavili a prohlíželi domy kolem. Goldie s nimi.
„Je jiné než Sitara, ale... krásné.“ Rozhlížela se. Gaisma, stojící po jejím boku, přikývl. Sklonil hlavu k ulici před nimi. Zamračil se a jemně dívku přitáhl k sobě. Nechápavě se na něj podívala, pak směrem jeho pohledu. Váhavě se zadívala na měšťany, kteří vycházeli z domů a prohlíželi si je. Spatřila v jejich očích stejnou nejistotu, strach ale zároveň zvědavost, jakou sama cítila.
Následovali temné vojáky k černé pevnosti, a přitom si prohlíželi město i obyvatele, doprovázeni jejich tichým opatrným šepotem. Pro většinu z nich bylo podobné setkání prvním v životě.
Vzduchem se mihlo jméno. Polekaným dívčím hlasem, ztraceným pod stovkami kroků. Goldie se zastavila a otočila hlavu. Všimla si mladé dívky. Vyděšeně se rozhlížela po pohybující se mase.
„Stůjte!“ Dala povel. Muži kolem se okamžitě zastavili a tázavě k ní otočili hlavy.
„Všichni! Hned!“ Vojáci za nimi se také zastavili. Vesper, jdoucí pár řad před ní, se otočil. Jeho muži také a hledali zdroj rozruchu. Princ se začal protahovat zpátky. Goldie také. Odstrkovala muže z cesty a hledala. Nikdo netušil co.
S úsměvem se zastavila. Lux s Gaismou s ní.
„Odstupte, odstupte.“ Rozháněla muže až utvořili uličku. Zadívala se na nešťastnou dívku. Ona si jí všimla. Goldie se usmála a kývla hlavou. Kus od ní seděl malý chlapec, hrající si s kovovými rytíři. Vojáci ho obcházeli, ale víc si ho nevšímali. Dívka vytřeštila oči a rychle se k němu vydala.
„Můj bože. D-děkuju, paní.“ Zvedla chlapce a s ním v nářuči se uklonila.
„V pořádku.“ Pohladila Goldie temně šedivé vlásky. Dítě se zarazilo a otočilo k ní hlavu. Rozhlédlo se po světlých, kteří stáli kolem. Nabralo a začalo popotahovat. Vojáci měli slabé nutkání utéct. Jejich paní zvedla oči.
„Děsíte ho, sundejte si je. To ty helmy, viď?“ Pohladila ho znovu. Chlapec se na ni zadíval. Drobná ústa se roztáhla v neuvěřitelný rozměr a vypustila ohlušující, nezadržitelný křik. Goldie zamrkala.
„Hm. To by mě asi mělo trochu urazit, nebo ne?“ Pobavila své muže i s princem a jeho vojáky. Jen mladou matku vyděsila. Začala koktat omluvu. Ona ji uklidnila úsměvem a pobídla své muže.
Začali si stahovat helmy. Všichni byli světlých vlasů a jasných očí, opálené sametové pleti. Temní si je trochu nejistě prohlíželi. Tak jako dívka, kterou najednou obklopilo několik urostlých, vysokých a doslova krásných chlapů. Hlavně ti dva. Prohlížela si rytíře ve zdobené zbroji. Její syn také. Pak otočil hlavu ke Goldie, která si stáhla helmu.
„Takhle už nejsme tak děsiví nebo ano?“ Usmála se. Půvabnou jemnou tvář pohlazenou sluncem a oči zářivější než jeho paprsky.
Chlapec si ji oněměle prohlížel. Natáhl ruku k vlasům. Vztáhla svou aby rozepla sponu. Propustila zlatou záplavu. Dítě ji drobnými prsty čeřilo, okouzlené její září. Nebylo samo. Se stejnými výrazy si ji prohlíželi měšťané i jejich princ. Ten se zamračil, když si uvědomil svůj okouzlený pohled.
„Můžem?“ Snažil se o neutrální tón. Goldie k němu zvedla hlavu. Muž v duchu zaklel a vydal se pryč. Zatraceně a to se vysmíval Kuraiovi. Pomyslel si nesouhlasně. Dívka se za ním nejistě zadívala. Provedla něco? Pomyslela si a otočila hlavu k druhé dívce.
„Ráda jsem tě poznala. Měj se. Vy oba.“ Kývla jemně hlavou. Ona zamrkala.
„Mě... mě taky, má paní. Jsem Lissa. To můj syn Sanna.“ Uklonila se. Goldie se pousmála.
„Já jsem Goldie. To mí rytíři. Gaisma a Lux.“ Oba dívce políbili ruku. Zrůžověla. Oni se pousmáli a šli za svou paní.
Dawn přecházel před černým vyvýšeným trůnem a nedokázal přestat. Byl nervózní a vystrašený. Kurai se bez rozloučení vypařil a on si z noci pamatoval zvláštní sen – něžný polibek a tichou omluvu. Omluvu. Ale za co? Povzdechl si, neschopný zklidnit myšlenky a srdce.
V křesle nad ním seděla mladá černovlasá dívka. Její vlasy tvořily půvabnou kudrnatou záplavu a oči připomínaly nebe před bouřkou. Pleť měla jako z porcelánu. Na sobě vrstvené šaty. Přes ramena hozený pletený teplý šál. Netušila, co říct, aby ho uklidnila, tak mu alespoň byla tichým společníkem.
Těžké dvoukřídlé dveře se pohly. Dvojice k nim rychle otočila hlavu a zadívala se na Vespera. Muž na ně.
Dawn se k němu rychle vydal, zastavil se a nevěřícně hleděl na dívku s dvěma muži, stojící za princem. Vykouzlit ten nejsladší úsměv, jaký kdy Vesper a snad kdokoli v místnosti viděl, pak všechny tři najednou objal. Oni uvolněně jeho. Odklonili se.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Goldie starostlivě a znovu ho objala.
„Ano, ale co tu děláte?“ Nechápal. Sestra zaváhala, Vesper ne.
„Přijeli tě navštívit.“ Otočil hlavu k černovlasé dívce, která se k němu postavila. Zvědavě a trochu nejistě si prolížela cizince. První, koho ze Světlých potkala, byl Dawn. Před ním nikoho.
Mladík pustil Goldie a otočil se, zeptal. Princ s povzdechem a lehce váhavě pokrčil rameny.
„Zdržel se na cestě.“ Vlastně ani nelže, hm? Pomyslel si a otočil hlavu ke Goldie, téměř jakoby hledal pomoc. Zatvářila se trochu polekaně, mnohem víc když se bratr znovu zeptal.
„A Sun?“ Chtěl vědět. Tentokrát žádala pohledem o pomoc ona. Než stačil kdokoliv z nich odpovědět, mladík si povzdechl.
„Vlastně je asi lepší, že nepřijel s vámi.“ Zamyslel se nahlas. Oni se uvolnili.
Vesper jim nabídl pokoje a koupel. Vděčně přijali. Čistí a částečně odpočatí se sešli na terase, která vedla na nízkou zídkou obehnanou umělou zahradu. Tam jim konečně a nijak zvlášť nadšeně princ představil svou malou sestru – Night. Nejmladší z královských potomků.
Světlí se hladově věnovali jídlu a mlčeli. Dawn se z ničeho nic vydal pryč a přiměl ostatní zvednou hlavy. Zadrželi dech.
Do zahrady se pomalými mohutnými tempy snášel Kuraiův drak. Klidný a temnější než noc. Tak jako jeho jezdec. Když se tvor konečně posadil a složil křídla, čaroděj obratně seskočil. Vydal se k pevnosti. Všiml si mladíka a zaváhal. Dawn ne, vrhl se mu do náruče a pevně objal. Kurai se pousmál pod svou kápí a objal ho zpět.
„Chyběl jsem ti?“ Zašeptal. Dawn něco zabručel.
„Bál jsem se o tebe! Beze slova zmizíš v půli noci a...“ Pokáral ho. Muž ho pohladil po vlasech a stiskl.
„Já vím, omlouvám se.“ Vdechl jemnou vůni. Klidný a spokojený. Úplný. Mladík se odtáhl a zvedl k němu oči. Nechal se políbit.
Goldie je mlčky sledovala. Mužovy něžné polibky, doteky. Propletené prsty, když se vydali zpět k nim. Dawnův spokojený a hřejivý pohled v očích, když si společně sedali ke stolu. Opřela se do pohodlné židle, otřela si rty a odložila látkový ubrousek.
„Takže se s námi asi nevrátíš.“ Usoudila. Dawn k ní zvedl oči. Zamračil se.
„Rád bych zůstal, ale... mám své povinnosti. Kdo se postará...“ Dívka zakroutila hlavou a tím ho přerušila.
„Můj muž. Až se vdám.“ Dodala, potom co mladík přizvedl obočí. Tentokrát vytřeštil oči a začal protestovat. Znovu zakroutila hlavou.
„Jednou to muselo přijít, Dawne. S tím jsme přece počítali.“ On se zamračil.
„A-ale proč teď, přece... nemusíš... ne ještě.“ Snažil se. Dívka se laskavě pousmála a vstala.
„Teď nebo později. Jaký je v tom rozdíl? Omluvte mě, jsem unavená.“ Kývla jemně hlavou a odešla. Dawn se za ní zamračeně zadíval. Sklonil hlavu, chvíli přemýšlel a pak ji napodobil. Vstal, omluvil se a byl pryč.
Bratři i se sestrou zvedli tázavé pohledy k rytířům. Oba se zamračili.
„Princ Bright ji před několika lety slíbil svému bratranci. On dostane jednu z nejpůvabnějších šlechtičen v zemi a král nemalý jmění.“ Zamračil se Gaisma. Night se zeptala za všechny. Muž zamračeně zakroutil hlavou.
„Nikdy nepočítala s tím, že se vdá z lásky. Věděla, že nakonec skončí s někym, jako je on. Takhle získá královu podporu a vlivného manžela.“ Vysvětlil. Pak otočil hlavu ke Kuraiovi. Významný pohled v očích. Princ se zamračil a přikývl.
„Je o něj postaráno, o něj i jeho přátele.“ Vstal. Tak jako Goldie se omluvil na únavu a rozloučil se.
Došel do své ložnice. Jeho půvabný milenec v ní nebyl. Svlékl se, umyl a zamířil do postele.
Probral ho lehký dotek. Ještě v polospánku, jen podvědomě objal štíhlá ramena. Pochvíli otevřel oči – už skutečně vzhůru. Stiskl mladíka, který se mu shoulil k hrudníku. Políbil do vlasů.
„Promiň, nechtěl jsem tě...“ V pořádku. Umlčel ho polibkem.
„Trvá na svatbě.“ Lehl si Dawn na záda. Muž se zadíval na jeho profil. On se zamračil a otočil hlavu.
„Věděl jsem, že... ale doufal jsem, že jí třeba zajistím čas, aby si našla...“ Hleděl do šedivých očí. Kurai do jeho. Pohladil opálenou tvář. Mladík se zvedl a natáhl ke rtům. Políbil, hebce a měkce. Princ se jemně zachvěl a přivřel oči. Objal štíhlý pas. Jen zlehka a užíval si něžné doteky.
Goldie stála na terase zahrady a s obdivem sledovala probouzející se hory kolem. Znala jen jasná a teplá rána, nikdy neviděla podobně temné a chladné. Bylo to ale zvláštně osvěžující.
Sklonila hlavu do zahrady. Přizvedla obočí a zadívala se na temného prince. Trénoval boj s mečem. Na sobě černé kalhoty a košili vytaženou z kalhot. Měl proti sobě čtyři ze svých mužů. Zaútočili – najednou. On se bránil. Netrvalo dlouho a všichni čtyři leželi na zádech.
Zastrčil meč do pochvy, protáhl si krk a jednomu z mužů podal ruku. Pomohl mu na nohy.
„Pro dnešek to stačilo.“ Otočil se k paláci. Zarazil se a zadíval na dívku. Zářila - tak jako když ji viděl poprvé. Jako krásný přízrak v bílém. Jakoby v sobě měla světlo, které prosvěcovalo všudypřítomnou temnotu. Jako nejjasnější, nejčistší ze všech hvězd.
Za ní se objevil Gaisma s teplým, širokým šálem v ruce. Přehodil ho dívce přes ramena. Záře zmizela. Goldie s jemným úsměvem poděkovala a chytla lemy látky.
Princ zamračeně sklonil hlavu. Nadechl se a pokračoval k pevnosti.
Dawn se zadíval na družinu světlých, připravovali se na cestu. Mezi nimi jeho sestra a také Kuraiova. Chtěla vidět Sitaru. Sourozenci i vojáci o svém městě mluvili s takovou láskou a světlem v očích, že vzbudili její zvědavost. Vesper bez nadšení svolil, ale do poslední chvíle se jí cestu snažil rozmluvit. Tak jako Dawn Goldie.
„Dáme na ni pozor, nemusíš se bát.“ Pomohl Gaisma dívce na koně. Starší z bratrů se zamračil ale přikývl. Zvedl oči k sestře. Zářila. Nikdy nebyla pryč z paláce a tak byla nadšená. Slíbila všechno, co se dalo, jen aby svolil.
Voják se vyhoupl za ní a přes dívku chytl otěže. Její úsměv se vytratil a ona zrůžověla. Bratr si všiml a zamračil se. Zatraceně! Ještě aby se tam do někoho zamilovala, to by mu tak chybělo. Úplně stačí problémy, který jim způsobil Kurai. Otočil hlavu k bratrovi. Stál u svého drobného milence, oba se loučili s Goldie. Zaměřil se na ni. Úplně stačí Kurai. Zopakovala mysl znovu. Jen pro jistotu.
„Opravdu ti to nerozmluvím?“ Zamračil se Dawn. Goldie se pousmála a objala ho.
„To bude v pořádku, slibuju.“ Zašeptala a pevně ho stiskla. Zamračil se. Co přesně bude v pořádku? Pomyslel si a odtáhl se.
„Vážně nemám jet s tebou?“ Zadíval se jí starostlivě do očí. Povzdechla si a chytla jeho obličej do dlaní.
„Nesmysl.“ Přitáhla si ho zpět. „Nikdy jsem tě neviděla tak šťastného, jako po jeho boku. Musíš zůstat tady. S ním.“ Zašeptala. On si zrůžověle povzdechl. Zašeptal stejně tiché dobře a znovu ji objal. Odklonili se. Dívka se podívala na Kuraie. Usmála se a objala ho.
„Děkuju.“ Překvapila ho. Zlehka se odtáhl a zadíval se jí do očí. Usmál se.
„To já.“ Políbil ji na tvář a pak pomohl na koně, z jejich královského komoňstva. Poděkovala a zvedla oči k druhému z princů. Sledoval ji. Jemně kývl hlavou, napodobila ho a stočila koně směrem k bráně. Lux s Gaismou také, několik dalších vojáků s nimi – ti zranění, zbytek cestoval pěšky.
Goldie se na sebe zadívala do zrcadla. Služky ji šněrovaly do nadýchaných bílých šatů. Byly nádherné, jindy a jinde by zářila štěstím. Jindy a jinde. Prohlížela si vrstvenou sukni. Vážně nádherné. Přejela po hedvábné látce. Zářivě bílé bez zdobení. Celé šaty byly.
Dvě ženy skončily a odstoupily. Spokojeně zhodnotily výsledek a připly dívce průsvitný závoj. Byl jemnější než pavučina. Jindy a jinde. Zadívala se na sebe do zrcadla.
Otevřený sál plný měšťanů a šlechticů ožil, když se objevila ve zdobené uličce. Zhluboka se nadechla a vydala k trůnu. Na něm seděl vysoký muž v bílém. Měl delší světlounce blonďaté vlasy jako paprsky slunce. Příjemnou i když možná trochu arogantní tvář.
Pod trůnem stál jiný muž. Mnohem víc arogantní, mnohem víc povýšený. Mnohem víc... Srdce jí zašeptalo v hrudníku. Znovu se nadechla a dodávala si odvahu pokračovat - neotočit se v útěku.
Přijala nabízenou ruku a zvedla oči k muži v křesle. Vstal a poprosil o klid. Dívka svůj marně hledala. Kéž by tu byl alespoň Dawn. Otočila hlavu vedle sebe. Lux ji nesouhlasně sledoval. Gaisma zůstal s Night v Sitaře.
Znovu se zaměřila na oddávajícího muže. Slyšela slova ale nevnímala význam. Vážně se to chystá udělat? Zrovna s ním? Možná měla poslechnout bratra a počkat. Možná měla... Přemýšlela a neslyšela rozruch, který vznikl někde za ní.
Ženich, svírající její ruku, se otočil a ona musela také. Nechápavě se rozhlédla, pohledem zastavila na muži v černém. Vypadal jako temný bůh – on i černá bestie, na které seděl. Obratně seskočil a vydal se k trůnu. Jistý, hrdý a vysoký. Než se strážci vzpamatovali, stál u budoucích manželů.
„Já jsem proti.“ Zopakoval slova, kterými způsobil pozdvižení. I když víc ho možná způsobil jeho temný nosič. Černý drak, který se z ničeho nic snesl z nebe a přerušil svatbu. Během jediného nádechu.
„Nějakej dobrej důvod k tomu?“ Ozval se oddávající se zájmem. Temný princ k němu zvedl oči.
„Myslim, že mír je lepší důvod než zdroje pro vojsko.“ Pokrčil rameny. Muž přizvedl obočí a ženich vybuchl.
„O čem... o čem to mluví a proč ho...“ Štěkal nechápavě a rozhlédl se po vojácích. Oddávající za jeho zády se pobaveně pousmál.
„Řekl bych, že mě zrovna požádal o tvoji nevěstu.“ Ženich vytřeštil oči a znovu vybuchl.
„Jak se opovažuješ?! Víš vůbec, kdo já jsem?! To je neskutečná drzost!“ Poprskal prince a Luxe, stojícího za ním. Ten se pousmál.
„To spíš tobě nedochází, kdo před tebou stojí.“ Muž k němu vztekle otočil hlavu a zeptal se. Voják pobaveně zakroutil hlavou. Než stačil odpovědět, ozvala se Goldie, která se konečně vzpamatovala.
„Princ Vesper.“ Zašeptala. On k ní sklonil hlavu a zadíval se do zlatých očí. Nechápavě ho sledovaly.
„Hm. Získal sis moji pozornost.“ Ozval se muž, stojící za ní. Ženich k němu nevěřícně otočil hlavu.
„To přece nemyslíš... Goldie je moje nevěsta. Přece ji nedáš někomu, jako je on. Našemu nepříteli.“ Rozčiloval se. On k němu otočil hlavu. Klidný a jistý. Jasný jako slunce na nebi.
„Nemyslím, že to zaleží na nás.“ Podíval se na dívku. Zamrkala a nejistě se mu zadívala do očí. Sešel k ní a pohladil ji po tváři.
„Tak? Moje malá půvabná Goldie? Kdo to bude? Jestli tedy skutečně jeden z těch dvou.“ Přizvedla obočí, on se pousmál.
„Nikdy jsem tě nenutil, bylo to tvoje rozhodnutí. Kdybych tě vážně chtěl prodat za pár zlatých, udělal bych to hned a nečekal dva roky, nemyslíš?“ Překvapil ji. Sklonila hlavu a chvíli přemýšlela. Aniž by se otočila nebo něco řekla, pomalu natáhla ruku za sebe.
Vesper se pousmál a chytl ji za ni. Srdce jí poskočilo v hrudníku a jemně se zachvěla. Velká měkká dlaň. Obrovská proti její, jakoby objal ji, ne jen její prsty. Postavil se vedle ní.
„Hm. Řekl bych, že můžeme pokračovat nebo ne? Dorty jsou napečený, šaty i závoj máš... ženicha taky.“ Zamyslel se oddávající a pobavil Temného. Dívku vyděsil. Teď? Hned? Vážně se má stát jeho ženou? Jeho?! Přemýšlela.
„Goldie?“ Zeptal se muž. Zamrkala a zvedla k němu oči. Přikývla a pevně stikla ruku, která ji držela. Obřad opravdu pokračoval a dívka stále nevěřila, že se to skutečně děje.
„P-Pane!“ Přiběhl voják v zářivé zbroji a znovu přerušil svatbu.
„Další nápadník?“ Sklonil oddávající hlavu k dívce. Rychle zakroutila hlavou a otočila se. Ne, nebo ano? Prohlížela si muže.
„Za branami města je temné vojsko!“ Oznámil voják zadýchaně a vyděsil přítomné. Jeho pán otočil hlavu k Vesperovi. Pokrčil rameny.
„Jejich princ se dnes žení.“ Řekl klidně. Muž se na něj s úsměvem zadíval.
„Očividně o tobě nepochybovali, hm?“ Vrátil se pohledem na strážce a přikázal ať Temné pustí do města. Muž oněměle sledoval Vespera. Otočil hlavu a přikývl. Rychle se vydal pryč. Cestou potkal draka, kterého předtím přehlédl. Teď sám nerozuměl tomu, jak se mu to povedlo.
Netrvalo dlouho a v sále bez stropu i stěn se objevili temní vojáci i obyčejní měšťané. S nimi Dawn a Kurai. Pohledy zkontrolovali svého prince. Pak se vmísili mezi místní, zaplavili uličku a někteří museli zůstat venku.
„Fajn, zkrátíme to nebo se odsud nikdy nedostanem.“ Sklonil oddávající hlavu k páru.
„Goldie, bereš?“ Dívka zamrkala. Vykoktala odpověď a pro jistotu ještě přikývla.
„A ty, Vespere?“ Muž přitakal.
„Mocí, která mi byla svěřena, vás prohlašuji mužem a ženou. Smíš políbit něvěstu.“ Princ se spokojeně usmál a otočil ji k sobě. Nejistě se mu zadívala do očí. Opřela se o pevný hrudník, když ji vzal do náruče s sklonil se k ní. Srdce ji tlouklo v hrudníku a myšlenky se vytratily. Všechny – najednou.
Odklonili se a otočili k davu. Temní ožili nadšením. Světlí s nimi. Vážně tohle znamená mír? Přemýšleli a vydali se gratulovat páru. V čele s Dawnem a Kuraiem.
Goldie se překvapeně zadívala na dívku v davu. Usmála se a přesla k ní.
„Lisso.“ Objala ji. Ona trochu zaskočeně ji.
„Hm. Netušil jsem, že vaše ženy jsou tak půvabný.“ Ozval se muž stojící za Vesperem a sledoval Lissu, která obdivovala dívčiny šaty a závoj.
„Nápodobně.“ Pobavil ho Temný princ.
Po gratulacích přišla velkolepá oslava, při které Vesper nespustil svou půvabnou ženušku z očí. Vlastně ani z náruče, neustále si ji držel u boku. Ruku v její ruce a ona chvílemi přemýšlela, kdy se konečně probere.
Lissa, stojící mezi svými, sledovala tančící pár. Někdo jí zastínil výhled. Zadívala se na mladého muže, který ji žádal o tanec. Zaváhala a než stačila odpovědět, přímo za ní se ozval příjemný hlas.
„Je mi líto, ale tenhle tanec byl slíbený mně.“ Měšťan přizvedl obočí a rychle přikývl.
„Můj pane.“ Uklonil se jemně a ztratil v davu. Dívka se nejistě otočila a zadívala na vysokého muže. Byl jako slunce. Hřejivý a jasný. Krásný. S úsměvem si ji prohlížel. Měla temně šedivé krátké vlasy, které zvýrazňovaly její jemný obličej a oči. Hebkou porcelánovou pleť. Působila křehce a půvabně – zrůžovělá rozpaky.
„Hm. Zdálo se mi, že jsi s ním nechtěla jít. Pokud ano, omlouvám se.“ Rychle zakroutila hlavou. Spokojeně se pousmál a podal jí ruku.
„Mé jméno je Bright.“ Políbil něžně štíhlé prsty. Rozšířila oči. Princ Bright?! Pomyslela si šokovaně, možná i vyslovila. Nebyla si jistá. Ještě víc zrůžověla a představila se. Usmál se.
„Smím prosit, Lisso?“ Zaváhala a on to bral jako souhlas. Vedl ji na parket. Otočil k sobě, usměrnil ruce a vykročil. Ona s ním. Hleděla do jasných modrých očí a vznášela se. První, druhý... další a další tanec.
Netušila, jak přesně a kdy se to stalo. Najednou stála v prázdné chodbě a opírala se o bílý kámen, ze kterého byl palác postaven. S ním. Dlaněmi se opíral o zeď a líbal ji. Hluboce, měkce, naléhavě. Zlehka ji chytl pod zadečkem a přizvedl, vydechla a objala ho stehny. Usmál se a políbil ji na krk.
„Jsi nádherná.“ Pohladil ji šepotem, zachvěla se a přivřela oči. Tohle přece... ale on. Chvěla se pod doteky. Tohle přece nemůže. Je matka a nemůže... ale je taky mladá a má své touhy a potřeby. A navíc on je tak... odpověděla polibkům. Stejně hluboce a naléhavě. Znovu se usmál a přidržel si ji. Poslední zbytky sebekontroly jí zakřičely do uší.
„P-počkej. Prosím... počkej, můj pane!“ Chytla jeho ruce. Nadechla se a zadívala do modrých očí. Rozpouštěly ji pohledem, hladily a... zachvěla se a sklonila hlavu.
„Tohle nemůžu.“ Zakroutila s ní. Zadíval se na ni.
„Máš muže? Snoubence? Přítele?“ Přidával, když pokaždé zakroutila hlavou. Políbil ji.
„Tak v čem je problém?“ Zamračila se. Bože, pro něj je to jen další příjemná noc, hm? Pomyslela si.
„Mám malého syna.“ Muž lehce vystřízlivěl a zeptal se. Přikývla a nejistě k němu zvedla oči. Zamračil se.
„A otec?“ Zakroutila hlavou.
„Jen pár příjemných nocí.“ Vysvětlila. Pokrčil rameny a sklonil se k ní v polibku.
„Je tady?“ Nechápavě se na něj zadívala.
„Neviděla jsem ho od té doby, co nás vyhodil.“ Princ zakroutil hlavou.
„Tvůj syn.“ Vysvětlil. Napodobila ho a zakroutila hlavou.
„Pak nevidím problém, syn tě hledat nebude. Muže nemáš... a líbí se ti to nebo ne?“ Pohladil rty její krk. Bez váhaní přikývla. Usmál se a sklonil k hebkým rtům. Měkce se do nich vpil.
„Tak co kdybychom pokračovali a zbytek vyřešili potom?“ Řekl hebce a přizvedl si ji. Zbytek? Pomyslela si a pak se vše i se zbytkem vytratilo.
Gaisma s Night s úsměvem sledovali přecházející dívku. Všichni tři snídali na terase Sitarského paláce. Goldie a Dawn s bratry odjeli do Scáthu – královského města Temné Říše. Po dlouhých a veselých oslavách v Brightově paláci.
Gaisma s Night dostali nastarost Sitaru – jako budoucí manželé, kteří se z nich po společných chvílích v paláci vyklubali.
Lissa odjela se sourozenci zpět do města. S princovým téměř nařízením, že se má po korunovaci novomanželů vrátit i se synem zpět. Vrátila se – do Sitary. Před ozdjezdem přišla zpráva, že má počkat zde a Bright si pro ni přijede. Byl na cestách po království. Proto teď nervózně přecházela sem a tam a Night, Gaisma i malý Sanna ji pobaveně sledovali.
Nejen že prince několik týdnů neviděla, ale ještě si nebyla jistá, co vlastně přijde. Nevnucuje se mu? Možná, že si pro ni vlastně ani nechce přijet.
„Věř mi, kdyby tě tu nechtěl, nežádal by tě.“ Žádal? Pomyslela si. Spíš jí to přikázal. Zamračila se a svalila do židle. Pak se zarazila. Řekla to nahlas? Zvedla k nim rychle oči. Pár se zasmál a ona si povzdechla.
„Možná jen nevěděl, jak mě odmítnout. Ženu s dítětem.“ Navrhla. Gaisma se znovu zasmál.
„Nemyslím, že s tím by měl zrovna on problém. Je to princ, kolik myslíš, že...“ Zasténal jemně, když ho Night kopla pod stolem. Zakroutila hlavou. Muž si povzdechl.
„Věř mi, Lisso. Znám Brighta. Pokud napsal, že si pro tebe přijede, udělá to a rozhodně ne protože by netušil, jak se tě zbavit.“ Dívka k němu zvedla oči. Přikývla a snažila se věřit, že ano. Bože, mohl alespoň říct, kdy přijede. Pomyslela si zničeně a zadívala se na oblohu.
Ráno se pomalu probouzela do sluncem vyhřátého rána. Ještě v polospánku se pousmála, bylo to něco jiného než u nich a líbilo se jí to. Obzvlášť po jeho boku. Přitulila se k vyhřátému pevnému tělu.
Pochvíli si šokovaně sedla. Bright, rozvalující se na posteli, se pousmál.
„Dobré ráno.“ Chytl ji za paži a přitáhl k sobě. Políbil. Okouzleně odpověděla. Pak se vzpamatovala.
„Co tu... kdy jsi...“ Zmlkla, když si přiložil prst k ústům a sklonil hlavu. Ona také. Vedle muže – na polštáři spal Sanna. Přitisklý k němu. Žena se něžně pousmála.
„Tak to je to naše malý štěstí?“ Pohladil princ temné vlásky. Zamrkala a otočila k němu hlavu. On k ní svou a přitáhl si ji k sobě.
„Hm. Myslíš, že ho vzbudíme? Trvalo vám to dýl než jsem myslel. Taky. Ta košile moc nezakrývá.“ Zhodnotil její noční oděv. Zrudla a zamračila se na něj, otočila hlavu k synovi.
„Když budeme potichu, obvykle ho jen tak něco nevzbudí.“ My? Zeptal se pobaveně a přitáhl si měkké rty. Pokárala ho pohledem ale pak se mu svezla do náruče. My. Pomyslela si.
