kapitola I.
Městské tržiště bylo plné lidí, hluku, slov i nadávek. Těkalo životem, vůněmi, barvami a na vše padal déšť. Hustý, silný déšť. Velké kapky jakoby se snažily vše utišit, zklidnit, omýt. Nebo alespoň přehlušit. Tvrdě bubnovaly do pevných barevným plachet nad stánky i ramen lidí.
Někde pod tím vším bylo jiné tržiště. Zašedlé, temné, slizské a bezbarvé. Sevřené bolestí, strachem a nasládlým kyselým pachem. Vzduch byl dusivý a horký. Snad stoletý. Zkažený.
Po vlhkých kamenech procházel vysoký muž a prohlížel si otevřené cely kolem. Jejich nájemníky. Byli spoutaní, svázaní a umlčení roubíky, někteří i kouzly. Vyhublí, potlučení, vystrašení, zlomení. Pár jich bylo dost možná i mrtvých. Pár bez svých klecí. Jen seděli v chodbě, okovy připoutáni ke zdi. A jen několik metrů nad nimi byl barevný hlučný život. Svět.
Muž se zastavil u jedné z cel a zadíval na vězně. Ležel spoutaný na zemi. Spal. Pravděpodobně spal.
„To je on.“ Sledoval ležícího. Jeho společník přikývl a otevřel celu.
„Jak jsem říkal. Neumí moc kouzlit, nevím proč ho... hm. Hej!“ Kopl do vězně. Návštěvník tržiště se zamračil a vykročil.
„Myslim, že je mrtvej.“ Překvapil ho muž. On ho rychle odstrčil a dřepl si. Dotkl se špinavého krku. Zatraceně. Zaklel v duchu a zavřel oči. Narovnal se.
„Vybereš si něco jinýho?“ Zeptal se prodejce lhostejně a vyšel z cely.
„Mám pár skutečně mocných, přivezli je včera.“ Navrhl. Muž mlčky sledoval mrtvého. Zamračil a vyšel na chodbu.
„Nezajímaj mě jejich kouzla.“ Řekl ale následoval druhého chodbou.
„Slyšel jsem... možná potom jejich těla?“ Usmál se a otevřel hromadnou celu. Pobídl svého společníka.
„Mám jednoho skutečně... teda až se umeje a dá trochu do pořádku.“ Vedl ho do rohu místnosti. On se cestou rozhlížel po vězních. Někteří je ještě stále měli v očích. Vzdor a svou vrozenou hrdost. Divokost. Jiní už ne. Jen prázdnotu a otupělost.
Jeho průvodce se zastavil a ukázal. Muž sklonil hlavu a zadíval se na schoulenou spoutanou postavu. Štíhlé šlachovité tělo. Pod špínou znatelná snědá pleť, jakou měli někteří. Dlouhé zašedlé vlasy a... sklonil se k němu. Přizvedl obličej.
„Neskutečný, hm? Nikdy jsem neviděl... a taky tohle.“ Chytl prodejce vězně a silou přiměl postavit. Z ramen mu stáhl kus látky, do které byl zabalený.
Oba muži se rozhlédli. Zbylí vězni v cele zpozorněli a prohlíželi si bílé ornamenty na těle svého druha. Nebyly nijak zvlášť výrazné. Místy jemnější než pavučiny. Jakoby samy vykvetly ne snědé kůži. Byly nádherné.
„Co je zač?“ Zeptal se návštěvník a prsty zlehka přejel po pevném hrudníku. Muž zakroutil hlavou.
„To já nevim. Pro mě je podstatný, že nekouzlí. Takže mi je dost k ničemu.“ Pokrčil rameny. Nekouzlí. Pomyslel si on a prohlížel si spoutaného.
„Vezmu si ho.“ Hleděl do modrých očí. Pohled v nich se jemně zachvěl a pak odvrátil. Prodejce se spokojeně usmál.
„Nechám ho...“ Tady. Přerušil ho muž a podal mu naušnici s monogramem. Pak kožený vak.
„To by mělo stačit nebo ne?“ Nečekal na odpověď a šel pryč. Musí pryč. Ven. Nadechnout se.
Postavil se před runami posetá vrata a zvedl hlavu k nebi. Stáhl si kapuci a zavřel oči. Příjemný. Pohladil ho déšť. Srdce vydechlo a on s ním.
„Můj pane.“ Otočil se a zadíval na strážce. Držel kovový řetízek, připoutaný k obojku kolem štíhlého krku. Magickému obojku potlačujícímu kouzelnou moc.
Přikývl a vzal si vodítko. Poděkoval a vykročil. Jeho nový otrok za ním. Pár bosých kroků. Pak se svezl k zemi.
Muž ho položil do peřin a z obličeje odhrnul dlouhé prameny vlasů.
„Potřebuje umýt, najíst a odpočinek. Taky zahřát.“ Otočil hlavu. Sluha, stojící za ním, přikývl a šel pryč.
Pán domu začal ležícímu svlékat mokré, špinavé oblečení. Krásný. Prohlížel si nahé tělo a bříšky prstů zlehka hladil. Krásný a bez jediný jizvy. Uvědomil si a otočil hlavu.
Sluha se vrátil a překvapeně sledoval svého druha. Svého druha.
Jejich druh. Říkalo se jim Belua. Bestie. Humanoidní magické bytosti žijící v divočině. Kdysi. Nyní byla většina z nich zotročena. Právě kvůli jejich kouzlům. Někteří kvůli divoké kráse. Kvůli své přirozené síle. Pořádaly se souboje, večírky plné orgií, lovy pro zábavu.
Lidé uměli jejich moc spoutat, trhaly či brousili jejich drápy i špičáky. Chovali se k nim jako k majetku. Jen zvířatům, které je potřeba zkrotit a cvičit. Držet na vodítku.
„Už jsi to někdy viděl?“ Zeptal se muž. Belua sebou cukl a rychle zakroutil hlavou.
„Možná neviděl, ale podle toho jak se tváříš, víš, co to je.“ Usoudil muž. Jako ti v cele. Pomyslel si. I oni věděli. Sluha zaváhal a přešel blíž.
„Mezi námi koluje legenda. Lidé o ní neví. Nikde psaná. Jen vyprávěná z generace na generaci.“ Dotkl se zlehka klidné paže. Stáhl ruku zpět a pokračoval.
„O jednom z nás. Nebo nevím, možná jich je víc ale... nebo bylo.“ Snažil se srovnat myšlenky.
„Vážně nevíme, jestli se někdy nějaký narodil. Ale z něčeho ta legenda vzniknout musela.“ Otočil hlavu k muži. On přikývl.
„Nemá používat magii, tak jako my. Pomocí nástrojů. Zbraní a podobně. Soustředěním energie.“ Prohlížel si ležícího. Jeho obličej a rysy.
„On sám má být ten nástroj. Nástroj, který dokáže vše. Jen svým zpěvem.“ Muž překvapeně otočil hlavu a zopakoval poslední ze slov. Belua přikývl.
„Ano. Používá magické písně. Netuším, jak se je učí nebo vymýšlí. Ale je mocný. Mocnější než kdokoliv z nás. Pokud je to pravda.“ Dodal a zadíval se do modrých očí, které se otevřely. Zlehka ustoupil.
„Probral se.“ Upozornil svého pána. On si rychle sedl a dotkl se otroka. Ten k němu pomalu otočil hlavu.
„Neboj se, nikdo ti neublíží. Vzpomínáš si na mě?“ Světlovlasý Belua se mu zadíval do očí. Zlehka se rozhlédl. Jeho nový pán, ložnice a postel. On v ní. Nahý. Jemně se zachvěl a odvrátil pohled. Připravený. Oba si všimli a zamračili se.
„Mohu s tebou... ne před ním.“ Ozval se sluha. Jeho pán přikývl a vstal. Popošli od postele.
„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu ale. Nejsem si jistý, zda je bezpečné, aby tu byl.“ Překvapil muže.
„Říkal jsi, že lidé netuší, že umí kouzlit. Takže ho používali...“ Zamračil se a nepokračoval. Nemusel.
„Podívej se na něj. Kdo z vás by se ho doprovolně vzdal?“ Muž otočil hlavu a prohlížel si dokonalou tvář. Nikdo. Uvědomil si.
„Myslíš, že je zabil?“ Otočil hlavu zpět. Belua pokrčil rameny.
„Nevím, jen hádám. Ale pokud tu zůstane, měl bys ho nechat spoutat.“ Překvapil muže. On se zamračil.
„Víš, že to nikdy neudělám.“ Nikomu z vás. Dodal a ležící jemně zatěkal očima. Nikomu z nás? Pomyslel si. Slyšel je. Vše, co šeptali. Musel žít dlouho mezi lidmi. Jeho instinkty musejí být otupělé a on zapomněl, jak dobré mají bestie vjemy. Sledoval svého druha. On k němu otočil hlavu. Povzdechl si a přikývl.
„Pomůžu mu a přivedu ho na večeři.“ Jeho pán se pousmál a poděkoval. Ještě zkontroloval nového otroka a byl pryč.
On uvolněně vydechl a snažil se posadit. Druhý Belua k němu rychle přispěchal.
„Jsem Lasair.“ Představil se. Muž k němu zvedl oči a neodpověděl. Sklonil hlavu. Plný bolesti a smutku. Zlomený. Víc než jednou.
Lasair se nadechl a pohladil špinavé vlasy.
„Tady to bude jiné. Věř mi. On je jiný.“ Jiný. Kolikrát to slovo už slyšel? Podobné sliby. Podobnou útěchu. Nikdo nebyl jiný.
„Pojď, umejem tu špínu a hned se budeš cítit líp.“ Navrhl muž a pomohl mu vstát.
Se setměním došel pán domu do jídelny. Nebyla nijak zvlášť velká. Uprostřed stál dlouhý stůl, který zabíral většinu místnosti. Snad proto. Snad pro ten dřevěný otlučený stůl. Málo místa nebo skupince, která okupovala židle. Přes svou plnost. Přes několik mluvících hlasů působila jídelna klidně. Hřejivě. Jako domov.
„Dobrý večer.“ Sedící zvedli hlavy. Všichni patřili k nim. Magickému rodu. Krásné tváře se upřímně rozjasnily a oni oplatili pozdrav.
Muž se posadil a otočil hlavu.
„Mohl bys uvolnit tohle místo? Chci, aby se cítil vítaný.“ Mladý Belua vstal a přesedl si na prázdnou židli.
Bylo jich sedm. Každý jinak starý, velký, krásný. Každý jinak smutný. Každý s jiným příběhem, v něčem si přece jen podobným.
„Už je tu?“ Ozval se černovlasý vysoký muž a naléval si polévku. Vše na stole bylo bezmasé. Bestie neměly ve zvyku jíst maso. Jídlo pro ně bylo jen doplňkem magické energie, kterou čerpaly ze všeho kolem. Energie, která se každým dnem obnovovala. Paprsky slunce, deštěm, životem.
„On ne. Byl mrtvý.“ Zamračil se pán domu. Všichni ztichli a zvedli oči.
„Přivedl jsem někoho jiného. Je... Lasair říkal, že zpívá.“ Zpozorněli ještě víc a rozhlédli se mezi sebou.
„A září.“ Ozval se jeden. Muž k němu otočil hlavu. Nechápavý výraz. Belua se pousmál.
„Ty jeho znaky. Když kouzlí, září.“ Vysvětlil. Alespoň tak to slyšel on. Pán domu se zamyslel. Usmál se při představě.
„Jak se jmenuje?“ Zeptal se nejmladší z nich. Pokrčil rameny a utrousil, že ještě nepromluvil. Oni se opět zamysleli.
„Takže zase jeden do postele.“ Zavrčel černovlasý znechuceně. Pak vztáhl ruku a zakryl prsty bělovlasého muže vedle sebe. Ten strnule seděl.
„Asi ano.“ Zamračil se jejich pán a sáhl pro naběračku.
„Je... hmm.“ Zamyslel se. Všichni se otočili ke dveřím. Nádherný. Vydechli v duchu a sledovali muže. Měl čistý háv. Rovné blonďaté vlasy rozpuštěné. Dotýkaly se pasu. Stál vedle Lasaira a nejistě se po nich rozhlížel.
Nejmladší vstal a chtěl ho přivítat. Někdo ho chytl. Nechápavě sklonil hlavu. Druh, sedící vedle něj, zakroutil hlavou.
„Dej mu čas.“ Zašeptal a tak jako ostatní se vrátil k večeři. Mladík si sedl a udělal to samé.
Lasair se pousmál a vedl ho k volným židlím. Obě byly nejblíž pánovi domu. Ten seděl v čele. Sledoval nového člena své velké rodiny. Byli pro něj rodinou a on pro ně.
„Ani jsem se nepodíval, jak ti to...“ Vztáhl ruku a odhrnul světlé prameny. Belua sebou cukl a polekaně otočil hlavu. Muž si prohlížel naušnici a otvor pro ni. Nezatvářil se nijak zvlášť spokojeně a zvedl oči k jeho. Všiml si výrazu. Zase jeden do postele. Zaznělo mu v uších. Zamračil se a pustil ho.
„Nenech se pobízet.“ Zvedl lžíci a zaměřil se na polévku.
„Ignisi, hoď po mně chléb.“ Obrazně řečeno. Dodal, když se nejmladší z nich opravdu chystal hodit. Všichni se pobaveně pousmáli a kolovali chléb.
„Díky.“ Povzdechl si pán domu ale oči se usmívaly. Otočil hlavu.
„Vlastně. Můžeš mi říkat Solid.“ Belua k němu zvedl oči. Zatvářil se téměř ztrápeně a sklonil hlavu. Neodpověděl. Nikdo to nijak nekomentoval ani neřešil.
Nový obyvatel domu zvedl oči k Lasairovi. Seděl proti němu a hladově se věnoval jídlu. Ostatní s ním. Rozhlédl se po stole.
Solidova ruka se zastavila a on sledoval, jak si muž nandavá měsíčky mandarinek. Pak stroužky jablka a malý hrozen vína. Pousmál se.
„Aquo. Podej mi to, prosím.“ Světlovlasý Belua zvedl hlavu. Podal mu podlouhlou misku. Solid poděkoval a nabídl muži vedle sebe. Ten nejistě zvedl oči.
„Očividně máš rád sladké. Jsou výborné. Ochutnej.“ Nabízel mu silnější plátky hrušek. On zvedl oči k ostatním, když opět ztichli. Sledovali ho. Zrozpačitěl a oni se usmáli.
„Jsou jako med.“ Přikývl jeden. Belua sklonil hlavu a ochutnal. Přizvedl obočí a začal si nandavat na talíř. Pak sáhl pro stroužky broskve, které mu podával někdo jiný. Pak další ovoce až měl plný talíř. Když si to uvědomil, omluvně zvedl oči k Solidovi. Je tu první den a chová se... zamrkal. Muž se spokojeně pousmál a vrátil se ke své polévce. On ke svému talíři a poslouchal rozhovory kolem. Nebo se snažil, ale nedokázal je vnímat.
Bylo toho moc. Nové prostředí, nový pán, vše nové. Byl plný myšlenek a pocitů. Neměl v sobě naději, že by Solid byl skutečně jiný. Nevěřil. Nedokázal. Ale bylo příjemné sedět tu a vidět je. Spokojené a klidné. Nachvíli patřit k nim. Než... sklonil hlavu a zavřel oči.
„Unavený?“ Teď to přijde nebo ne? Solid vstal a chytl ho za ruku.
„Tak pojď, rád bych s tebou mluvil.“ Popřál dobrou noc ostatním a vedl ho pryč. Do ložnice. Do jiné ložnice. Uvědomil si Belua a rozhlédl se. Jeho ložnice. Zvedl oči k muži.
„Posaď se, dnes přespíš tady. Tvoje postel je nasáklá vodou.“ Pobídl ho pán domu a zavřel dveře. On chvíli bez pohybu stál. Pak tiše přešel k posteli. Posadil se.
Sledoval, jak si muž svléká kabátek a rozepíná košili. Vytahuje z kalhot. Posadil se k němu a vztáhl ruku ke krásné tváři. Ne. Neni jiný. Solid si povzdechl a zadíval se do modrých očí.
„Jsem si jistej, že víš, jak moc po tobě toužim.“ Belua sklonil hlavu a přikývl. Muž se zničeně pousmál a opřel se o ruce.
„Hm. Nikdy bych si nemyslel, že jsem tak čitelnej.“ Řekl téměř dotčeně a zadíval se někam do pokoje. Na nic určitého.
„Ale předpokládám, že u tebe je to prostě jen zkušenost.“ Otočil hlavu zpět k němu. On opět přikývl.
„Nedokážu si představit, co všechno musíš mít za sebou. Ale podle tvých očí a reakcí.“ Zamračil se a prohlížel si dokonalou tvář. Zničeně si povzdechl.
„Bože, nikdy na mě nikdo tak...“ Řekl téměř užasle a chytl štíhlé prsty. Zvedl ke svým rtům. Políbil. Muž se mírně zachvěl a trochu zaskočeně zvedl oči.
„Uklidni se, dobře? Vim, že mi nevěříš a chápu proč, ale... neublížim ti. Nedotknu se tě. Ne jako milenec. Nebudu tě k ničemu nutit.“ Hleděl do modrých očí. Lehce se zachvěly překvapením.
„Chci, abys teď pár dní odpočíval. Pak mi povíš, co bys chtěl dělat.“ Co by chtěl dělat? Pomyslel si Belua. Jeho pán vztáhl ruku a dotkl se naušnice.
„Tohle tě ochrání před lidmi ve městě. Znají moji značku a trochu se mě bojí, takže... je mi vážně jedno, co budeš celý den dělat. Byl bych ale rád, abyses večer vracel k mýmu stolu.“ Jeho hlas byl hluboký a hebký. Příjemný. Všiml si muž. Váhavě přikývl. Solid se usmál a také přikývl.
„Hm. Za tohle se omlouvám.“ On nechápavě přizvedl obočí. Pak vytřeštil oči. Pohladily ho rty. Hebce, měkce a jen zlehka. Několikrát a pak se odtáhly. Solid si všiml výrazu. Pobaveně se usmál a odtáhl.
„Omluvil jsem se.“ Pokrčil rameny a vstal. Sedící ho zmateně sledoval. Vážně? Pomyslel si zaskočeně. Všechno, co řekl? Sklonil hlavu.
Ale co kdyby náhodou? Ležel v posteli vedle svého pána a nedokázal usnout. On klidně a nerušeně spal. Celou noc.
Ráno se požitkářsky protáhl a otočil hlavu. Povzdechl si.
„Spal jsi vůbec?“ Promnul si obličej a sedl si. Zvedl oči ke dveřím, když se ozvalo zaklepání.
„Jo?“ Pobídl dotyčného. Vešel černovlasý Belua. Pokývnutím hlavy pozdravil svého druha a zaměřil se na pána domu. Než stačil cokoliv říct, on se zamračil.
„Nech mě hádat. Tréning?“ Muž přikývl. Pán domu si povzdechl.
„Vám se prostě líbí, mlátit mě, hm?“ Vstal a protáhl se. Černovlasý Belua se pobaveně pousmál a oznámil, že čekají venku.
Solid se opláchl a oblékl. Otočil hlavu.
„Mimochodem. Dobré ráno.“ Odešel. Muž chvíli bez pohybu hleděl do dveří. Lehl si a zadíval se do stropu. Tréning? Pomyslel si a vstal.
Během lehkého bloudění po domě potkal bělovlasého muže. Představil se jako Soul a nabídl pomoc. Zvláštním tichým způsobem. Bylo v něm něco známého. V jeho světlých očích a krásném obličeji.
Dovedl ho na zahradu, kde byl zbytek osazenstva domu. Seděli v kruhu v trávě a sledovali dva muže uprostřed. Solid a černovlasý Belua. Oba drželi dlouhé tyče a bojovali. Soul se posadil mezi ostatní. Jeho společník si sedl opodál.
Tréning. Pomyslel si a přihlížel souboji. Vypadal skutečně. Byl. Sledoval krvavý šrám, který se objevil na Solidově hrudníku. Muž se ho dotkl a spokojeně se usmál. Soupeř s ním.
„To bylo přesně ono.“ Přikývl pán domu a otočil hlavu ke zbytku. Zeptal se, kdo další. Jeden z nich zvedl ruku. Vystřídali se všichni a nový člen rodiny zjistil, že on je učí. Učí, jak se bránit bez kouzel. Bez drápů a tesáků.
„Tak pojď.“ Podíval se Solid na Soula. On trochu váhavě vstal a vzal si tyč. Pán domu se pousmál.
„Neboj se, dobře? To já bych měl. Kdybych ti ublížil... zabije mě.“ Kývl hlavou k černovlasému. Soul pobaveně přikývl.
Vyzkoušel si údery a přihlížející si všimli lehké změny v Solidových. Nebyly tak tvrdé a rychlé. Muž mu dokonce podrazil nohy. Vyděšeně se k němu sklonil. Než stačil cokoliv říct, ležící ho chytl a stáhl k sobě. On se začal bránit.
„Uklidni se. Podívej.“ Ukázal Solid. Soul se zarazil a zvedl hlavu. Ostatní s ním. Přímo nad nimi se táhla výrazná duha.
„Vždyť neprší.“ Nechápal Ignis a lehl si.
„Asi je vlhko, po včerejšku.“ Udělal Aqua to samé a ostatní také. S jemnými úsměvy sledovaly barevný křehký zázrak a cítili se opět volní. Svobodní.
„Mám hlad.“ Ozval se jeden.
„Barbare.“ Posadil se Lasair a pobavil ostatní. Všiml si ležícího druha. Otočil hlavu k Solidovi. I on ho sledoval. Pousmál se a sklonil hlavu k Soulovi.
„Vyléčíš mě?“ Okouzlený muž k němu sklopil oči a bez jediného slova položil ruku na hrudník. Prsten na ní začal zářit bílým světlem. Rána mizet.
Muž trávil den v Solidově pokoji. Nějak ho nenapadlo hledat svůj. Ostatní se rozutekli po domě. Někdy kolem poledne se ukázal Lasair s obědem. Zůstal s ním v pokoji a dělal mu společnost. On měl očividně na starost dům.
Večer připravovali večeři. Podobnou předešlé. Muž vlastně spíš jen přihlížel.
„Dost by nám usnadnilo znát tvý jméno.“ Ozval se Lasair připravující chléb. On k němu zvedl oči. Sáhl pro slánku a vysypal část soli. Rozetřel a prstem začal psát. Jeho druh přizvedl obočí.
„Glow?“ Zvedl oči. Muž přikývl. Lasair se pousmál a vrátil se k práci. U večeře se nezapomněl zmínit ostatním. I oni se představili.
Černovlasý byl Muk´i. Soula už znal, tak jako Ignise s Aquou. Další - zrzovlasý byl Ventus a hnědovlasý Flair. Poslední tmavých vlasů - Soil.
Noc strávil u Solida, přestože jeho postel byla jistě už suchá. Otočil hlavu ke spícímu. Opět klidně a nerušeně spal.
Glow si lehl na bok a zadíval se na něj. Temně šedivé téměř černé vlasy a šedivé oči. Jako těžké mraky před deštěm. Zarazil se. Všiml si? Kdy přesně? Prolížel si opálenou, lehce zarostlou tvář.
Sklouzl pohledem k pevnému hrudníku. A postava hrdiny. Pomyslel si. Pak se zachvěl. Odkdy si všímá? Takových věcí?
Lehl si na záda a tupě hleděl do stropu. Neměl by. Otočil hlavu zpět. Ale on. Zatím se ho skutečně nedotkl a ostatní. Ostatní jsou tu tak upřímně spokojení. Možná. Ne. Možná prostě jen chce, aby přestal být pozorný a pak. Pak ho zlomí. Zavřel oči. Ale bylo by tak krásné. Chvíli se nebát.
Povzdechl si a vstal. Vyšel na chodbu a tiše procházel domem až na zahradu. Sedl si na schod malé terasy a sledoval nebe. Bylo plné hvězd. Zářicích, blikajících, dalekých.
Uslyšel pohyb. Rychle se otočil a instinktivně zaplul do stínů zahrady. Schoval se ještě hlouběji do tmy. Na terasu přišel Soul. Postavil se k její zídce a tak jako on se zadíval na nebe. Tichý, klidný a smutný.
„Zlý sny?“ Oba se podívali po hlase. Muk´i. Jen v kalhotách. Vysoký, temný a urostlý. Taky bosý. Soul sklonil hlavu a pak přikývl.
„Proč jsi mě nevzbudil?“ Postavil se muž k němu a vztáhl ruku k dokonalé tváři.
„Dnes jsi hodně pracoval a zítra...“ Hlupáku. Přerušil ho jeho druh a trochu urazil.
„Práce nepráce. Ty jsi pro mě to nejdůležitější. Nehci, abys někde sám bloudil nocí. Vystrašený a ztrápený.“ Pohladil bílé vlasy a jemně si muže přitáhl k hrudníku. Stále s ním musel opatrně. Pomalu a zlehka.
Soul zvedl ruce a objal ho. Povzdechl si a zvedl světlé oči. Zadíval se do tmavých.
„Jsem rád, že tu je, ale tolik mi připomíná. Připomněl, co jsem dokázal zapomenout. Nebo na co jsem prostě jen dlouho nemyslel.“ Řekl nešťastně a Glow se zachvěl. On?
„Jsem sobecký, že?“ Zamračil se. Muk´i zakroutil hlavou a políbil růžové rty.
„Nikdo nerad otvírá starý rány.“ Soul si povzdechl a přitulil se. Miloval jeho příjemně horkou, pevnou náruč. Bezpečnou náruč. Znovu zvedl oči.
Jeho druh se lehce zachvěl a pousmál. Vysadil muže na kamennou zídku a postavil se mezi jeho rozkročené nohy. Sklonil se ke rtům.
„Neměli bychom...“ Přizvedl Soul bradu a zadíval se na nebe. Krásný. Sledoval miliony hvězd.
„Všichni spí.“ Rozhalil Muk´i domácí župan a políbil bělostné rameno. Muž mu vydechl v náruči a objal široká ramena. Pak štíhlý pas svými lýtky. Mírně přivřel oči a stiskl opálenou paži.
Temný milenec se nadechl a pohl boky. Pomalu, zlehka a rytmicky. Něžně se s ním miloval a ve stínech noci stál strnulý Glow a přihlížel.
Sledoval Soula a snažil se pochopit. Po všem, co má za sebou. Jak může být schopný? Tolik důvěřovat. Dotýkat se. Dovolit někomu, aby se dotýkal. Cítit se v bezpečí. Cítit. Sledoval záchvěvy krásné tváře. Hebké bělostné paže, držející se snědého těla. Krásný. Napadlo ho.
„Nechci.“ Zašeptal Soul a Glow se polekaně nadechl. Muk´i se zlehka odtáhl a políbil pootevřené rty.
„Co nechceš?“ Nepřestával pohybovat boky a hleděl do světlých očí. Na chvíli se ztratily za víčky.
„Abys odešel. Nikdy nesmíš odejít.“ Přitiskl se Soul k němu. Jeho milenec se zničeně pousmál a stiskl ho.
„Jak bych mohl, Soule.“ Řekl svou zvláštní tvrdou něhou a políbil ho do vlasů.
„Nikdy mě nesmíš opustit. Nikdy.“ Trval muž na svém a tiše zasténal.
„Slib mi to.“ Muk´i se usmál a pevně ho objal. Kolikrát mu to slíbil? Kolikrát ještě slíbí? Kolikrát bude potřeba.
„Slibuju.“ Soul se pousmál a sledoval nebe.
„Ani až budu starý a ošklivý.“ Pokračoval a držel se pevných paží.
„Hm. To ty nikdy nebudeš.“ Přirazil Muk´i a jemně se zamračil. Znovu. Ještě jednou. Naposledy. Zhluboka se nadechl a držel chvějící se štíhlé tělo.
Zlehka se odtáhl a zadíval do krásných očí. Pohladil orosenou tvář.
„Ty budeš vždycky můj překrásnej nadpozemskej Soul.“ Políbil růžové rty. Soul se usmál a odpověděl.
„Lháři.“ Pobavil muže. Pak se přitulil.
„Jsem ospalý.“ Muk´i si povzdechl a upravil si kalhoty. Zabalil svého milence do županu a pak ho zvedl. Nesl do domu. Kolem krku omotané štíhlé paže.
Glow se zadíval na vzdalující se vysokou siluetu. To on? Pomyslel si. Temnej, tvrdej Muk´i. Našel si cestu k srdci. Svou něhou? Starostí? Trpělivostí? Nebo je to prostě jen on.
Zavřel oči. Musí to být úžasný pocit. Někomu tak moc věřit. Šokovaně sebou cukl, když si bez varování. Bez důvodu. Vybavil Solidovu tvář. Zachvěl se. Někomu.
Pár následujících dní opravdu odpočíval a Solid se ho nedotkl, přesně jak slíbil. Zároveň zjistil, proč si vybral Bestie, které si vybral. Nezajímala ho jejich magie ani vzhled. Zajímala ho jejich zručnost. Každý z nich byl. Zručný. V něčem jiném.
Muk´i uměl zázraky se dřevem. Ať už s drobnými doplňky či velkými kusy nábytku. Jeho židle a stoly stály v nejzářivějších jídelnách, jeho postele v nejkrásnějších ložnicích a ony byly jejich dominantou.
Ignis byl zručný s kovem. Dokázal s ním snad cokoliv. Tvaroval ho. Ohýbal, rovnal a kroutil. Pod rukama mu nerostly jen okrasné svícny, poháry, lustry a podobně, ale i nejdrobnější, nejjemnější doplňky a šperky.
Ventus byl velice oblíbený krejčí. Hlavně u místních ale jeho jméno bylo známé i jinde. Nejen že šaty šil, sám je i navrhoval. Pro denní nošení i pro nejhonosnější plesy. Střihy, materiály a také barvy. S nimi mu pomáhal Aqua. Tak jako Muk´imu s ozdobou drobnějších doplňků.
Aqua byl zručný se štětcem ale hlavně s barvami. Dokázal namíchat ty nejhezčí, nejzářivější nebo nejjemnější barvy.
Pak tu byl Soil. Soil, tak jako Ignis s kovem a Muk´i se dřevem, vytvářel zázraky z kamene a hlíny. Dokázal jim dát tvář kohokoli, čehokoli s lehkostí a citem. Do nejjemnějšího detailu. Jeho sochy stály snad ve všech místních zahradách. Jeho kamenné malby, okrasné hliněné drobnosti byly snad v každé domácnosti ve městě. I jemu s jejich ozdobou pomáhal Aqua.
Flair byl sklář. Stejně zručný a oblíbený jako zbylí obyvatelé domu. Jeho nádherné výtvory stály snad na každém stole, zdobily police, skříňky, okna i dveře domů. Rozzařovaly okrasné lustry a lampy. Dodávaly pokojům nádech kouzla a křehkosti. Tak jako ostatním i jemu občas vypomohl Aqua.
A konečně Soul a Lasair. Lasair byl se Solidem nejdýl. Staral se o chod domu a jeho obyvatele. Vlastně s tím kdysi začal sám a Solid ho nechal.
Soul byl miláček místních žen. Zahradník. To, co dokázal s květinami, nedokázal nikdo jiný. Jakoby jeho růže voněly víc, měly hezčí barvy a větší květy. Jakoby se listy stromů víc zelenaly. Jakoby všemu dával část své křehkosti a něhy. Svého půvabu a elegance. Ale zároveň vnitřní síly.
Pak tu byl samozřejmě Solid. Solid byl bývalý velitel královských stážců. Mistr v boji se zbraní i bez ní. Učil pár městských zlatých dětiček boji, zajišťoval ochranu karavanám a snažil se ochránit alespoň nějaké z druhu Belua.
Vybíral si já právě kvůli jejich zručnosti. Ať už v čemkoliv, protože pak se dokázali uživit. Nebyli na něm závislí. Až tak moc. On jim dal příležitost, prostředky, možnost dělat, co je baví. Dal jim domov.
Problém byl, že takových jako oni, bylo málo. Většina uměla pouze kouzlit či uspokojit tělesné potřeby svých pánů. Pro nic jiného je nepoužívali. A on si nemohl dovolit starat se o takové. Alespoň to si dodnes myslel.
Tak proč koupil jeho? Seděl ve velkém křesle a poslouchal Ignisův hlas. Mladík předčítal z velké knihy. První, co se je snažil naučit, bylo číst a psát. Tedy pokud to už neuměli.
Rozvaloval se v křesle, poslouchal Ignise, ale sledoval Glowa. Belua seděl v jiném a hleděl z okna. Zamyšlený výraz. Za těch pár dní se vcelku i zotavil. Nemluvil. Oni si nebyli jistí, zda nechce či nemůže. Neusmíval se, ale měli pocit, že si na ně trochu zvykl. Navštívil dílnu každého z nich a s upřímným zájmem a obdivem si prohlížel díla.
„Solide?“Muž sebou cukl a otočil hlavu. Ignis ho nejistě sledoval. Ostatní zpozorněli. Pán domu se zatvářil omluvně
„Promiň, jsem víc unavenej než jsem myslel.“ Protáhl se. Mladík si povzdechl, ale usmíval se.
„A to jsem vybral dobrodružný příběh.“ Pokáral muže hlasem a odložil svazek. Rozloučil se a odešel. Tak jako ostatní. Solid se podíval zpět. Glow seděl na místě a držel jednu z knih. Prohlížel si její obsah.
„Umíš číst?“ On sebou cukl a zvedl oči. Jen své jméno. Zakroutil hlavou. Chceš umět? Zněla další věta. Sklopil pohled zpět ke knize a prsty kopíroval jeden z řádků.
„Jsou plné příběhů. Ty máš rád příběhy, mám pravdu?“ Krásný obličej se zachvěl překvapením. Solid se pousmál.
„Všim jsem si, jak pozorně posloucháš. Každý slovo.“ Překvapil ho ještě víc. Glow si stále prohlížel písmena. Zavřel knihu a zvedl hlavu. Přikývl. Muž také a vstal.
„Dobře, ale začnem jindy. Jsem fakt mrtvej.“ Protáhl se znovu a tázavě se na něj podíval. On odložil svazek a vstal. Vydali se k ložnici. Ještě stále spali v jedné posteli.
„Hm. Už víš, co bys chtěl dělat?“ Zeptal se Solid cestou. Glow znejistěl a zakroutil hlavou. Vešel za ním do ložnice.
Polekaně zamrkal, když se pán domu zastavil a otočil. Ne. Zašeptal Belua v duchu a nejistě hleděl do temných očí. Prosím. Solid pohladil hebké vlasy a prohlížel si půvabnou tvář.
„Hm. Možná bysis moh prostě něco vyzkoušet.“ Zamyslel se a prsty sklouzly ke rtům. Glow zadržel dech. On se vzpamatoval.
„Občas mám pocit, že kouzelnej neni tvůj hlas ale vzhled.“ Povzdechl si a pustil ho. Muž přizvedl obočí a sledoval mohutná záda. Vztáhl ruku ke rtům. Pohlazení prstů bylo skoro stejně příjemné jako... Ne! Nic z toho nebylo příjemné. Nic z toho. Pomyslel si nešťastně a zmizel za dveřmi.
Solid si sedl na postel. Zatraceně. Promnul si obličej a svezl se na postel. Zatraceně. Zavřel oči a rukou vklouzl do kalhot. Vzrušený. Už se mu to stalo několikrát. To, že ho vzrušil. Tak moc po něm toužil. Držet ho v náruči, líbat a.... bože, v životě po nikom tak netoužil. Tak hrozně moc.
Ruka zrychlila a druhá chytla látku přikrývky. Stiskla. Muž se jemně zamračil a touha vystříkla ven. Zadíval se na vlhké prsty.
„Patetický.“ Zamračil se a vstal. Sáhl pro svůj kabát a odešel z pokoje. Z domu.
Glow co nejtišeji otevřel dveře. Překvapeně hleděl na postel. Už se trochu uklidnil a doufal, že Solid už bude spát. Nespal. Vlastně v ní vůbec neležel.
Opláchl se v koupelně a nejistě posadil na postel. To se stalo poprvé. Sledoval prázdnou půlku lůžka. Vztáhl ruku a prsty se dotkl povrchu polštáře. Solidova polštáře.
Říkal, že je unavený. Tak proč? Zlobí se na něj? Možná čekal jinou reakci. Možná čekal... Vztáhl ruku ke rtům. Ale říkal...
Povzdechl si a lehl. Zabalil se do peřiny. Cítil se zvláštně sám. Jakoby se vrátil do jedné z ložnic, ve kterých spal dřív. Drahých honosných ložnic, plných... vzpomínek. Zlých vzpomínek. Jeho vzpomínek.
Zachvěl se a zachumlal hlouběji. Posledních pár dní na ně nemyslel. Jediné, na co myslel, byl... Solid. Uvědomil si. Hlídal ho. Sledoval. Přemýšlel, kdy a jak. Jaké to bude. Jaký on. Bude.
Lehl si na záda a otočil hlavu k oknu. Ráno. Zamračil se. Rychle se posadil a zadíval ke dveřím.
Solid za sebou zavřel.
„Už nespíš?“ Nikdy nespí. Opravil v duchu a prohlížel si ho. Něco je jiné. Něco... nadechl se. Parfém. Srdce bolestně stiskl chlad. Nepříjemný a surový. Podobný, jaký cítil tam dole. Ale tam dole vycházel z okolí, ne zevnitř. Sklonil hlavu.
„Myslim, že už bys s námi mohl trénovat.“ Překvapil ho muž. I on? Zvedl oči. Solid pokrčil rameny.
„Záleží na tobě.“ Zašel do koupelny a Glow se opět cítil sám. Mnohem víc než v noci. Většinu života byl sám, ale nikdy si to tak moc neuvědomoval. Možná to spíš nikdy tak moc nebolelo. Jen nechápal proč.
Došli na zahradu. Ostatní už tam byli. Pozdravili a všichni jemně začichali.
„Hm. Noční výlet?“ Zeptal se pobaveně Ignis. Solid k němu otočil hlavu.
„Že zrovna ty mluvíš o nočních výletech.“ Pobavil ostatní. Ignis zahrál nevinný výraz a raději se nevyjadřoval. Jeho pán se pousmál a protáhl. Začali s tréningem.
Někdy během sklonil hlavu k nejnovějšímu členovi rodiny. On znejistěl. Ještě víc, když mu Solid podal ruku.
„Dej mu šanci. Už kvůli sobě.“ Glow sebou cukl a nejistě se rozhlédl. Všichni ho sledovali. Flair se pousmál.
„Prosím.“ Jeho rty zůstaly semknuté, přesto s ním dokázal mluvit. Jakoby se dotkl jeho mysli. Tou svojí. Bylo to zvláštně uklidňující, příjemné. Jakoby ho pohladil.
Glow otočil hlavu zpět a přijal ruku. Solid se usmál a pomohl mu vstát. Vysvětlil výpad, který je učil.
„Vidíš? Učí tě, jak se bránit. Proč by tě něco takového učil, kdyby ti chtěl ublížit? Byl by sám proti sobě nebo ne?“ Pokračoval Flair. Glow si vyzkoušel výpad. Muž pokýval hlavou a upravil mu ruce.
„A myslíš, že my bychom mu to dovolili?“ Překvapil ho jeho druh. Mnohem víc Solid, když mu podrazil nohy.
„Je to váš pán.“ Sledoval muže, který se k němu sklonil.
„V pořádku?“ Podal mu ruce.
„Možná, ale mnohem víc je nám přítelem.“ Glow se zachvěl. Přítelem. Přijal ruce a nechal se postavit.
„Přesto byste ho zastavili?“ Snažil se vnímat výklad a rady.
„Právě proto. Copak bys dovolil příteli udělat něco, čeho by pak litoval?“ Glow se jemně zachvěl. Přiteli. Pomyslel si.
„Nevím, nikdy jsem žádného neměl.“ Vyzkoušel si výpad a podrazil Solidovi nohy. Vytřeštil oči a sklonil se k němu. Muž ho překvapil úsměvem.
„No. Teď jich máš osum plus jednoho. Už nejsi sám.“ On otočil hlavu. Flair se usmál a přikývl. Ostatní rychle vstali, když se jejich druh rozbrečel. Solid se stejně rychle posadil.
„Glowe, uklidni se. Nic jsi mi...“ Zvedl hlavu, když ucítil ruku na rameni. Zadíval se do světlých očí.
„To ty?“ Flair zlehka pokrčil rameny.
„Jen jsem mu chtěl trochu domluvit. Myslím, že to zabralo.“ Zabralo?! Zamračil se pán domu a ukázal na plačícího.
„Věř mi, pomůže mu to. Má v sobě spoustu špíny, co potřebuje vyplavit.“ Zamračil se.
Solid sklonil hlavu. Opatrně se dotkl světlých vlasů. Pohladil a pak sklouzl k rameni. Stejně opatrně přitáhl muže k sobě. Ostatní se pousmáli, když se nechal obejmout a svěřil se pevné náruči.
„Hm. Pro dnešek jsme asi skončili.“ Usoudil muž a otočil hlavu k Lasairovi.
„Přines mu něco...“ Já vím, sladkého. Přikývl a šel pryč.
Glow se jemně zamračil a zamrkal. Zadíval se na misku s krájeným ovocem a talíř se sladkými řezy. Část jich byla snědená. Jím. Dle chuti na rtech. Sáhl pro další. Chtěl sáhnout pro další.
Vytřeštil oči a sledoval prsty, propletené s jeho. Celá paže. Sklouzl pohledem k ruce. Cizí ruka a on. On na ní leží! Otočil hlavu. Srdce uskočilo do rohu místnosti a on s ním. V duchu.
Za ním ležel Solid a držel ho v náruči. Tělem kopíroval jeho. Spal. Glow zatěkal očima a snažil se vzpomenout. Brečel! Proto ho pálí oči. Uvědomil si a položil se zpět. Brečel. Jemu v náruči a cpal se jimi. Zadíval se na řezy. A teď se cítí. Cítí se o tolik lépe. Zavřel oči. O tolik. Stiskl prsty a uvolněně vydechl. Netušil, že to může být i takové. Někoho se dotýkat. Když se někdo dotýká.
Solid se k večeru probral. Promnul si oči a snažil se probrat ještě o něco víc. Sklonil hlavu. Usmál se a naklonil nad muže. Pohladil spící tvář. Nechce ho vzbudit, ale má hlad a jiný potřeby.
Opatrně uvolnil prsty a rukou vyklouzl z pod štíhlého těla. Několikrát s ní zacvičil. Přikryl muže a znovu pohladil. Chtěl začít spát jinde, ale teď už je to asi v pořádku. Nebo ne? Vstal a šel do jídelny.
Všichni se na něj tázavě podívali. Pokrčil rameny, že spí. Otočil hlavu k Flairovi.
„Asi to vážně pomohlo.“ Muž se usmál a přikývl. Pak se podíval ke dveřím, jako ostatní. V nich stál rozespalý Glow. Držel poloprázdný talíř.
Vydal se ke své židli a posadil. Pustil se do zbytku řezů. Oni se usmáli a nijak to nekomentovali.
Po večeři si to jako obvykle namířili do knihovny. Dnes byl na řadě Muk´i. Jeho hluboký hlas byl jako pohlazení. Všichni ho klidní a spokojení poslouchali. Téměř ukolébaní.
Glow seděl ve svém oblíbeném křesle a sledoval Solida. Muž uvolněně seděl, oči zavřené. Nespal. S jemným, klidným úsměvem poslouchal.
Když Muk´i dočetl poslední ze slov a oznámil konec, všichni si trochu zklamaně povzdechli. On odložil knihu. Otočil hlavu k Solidovi. Aniž by otevřel oči, přikývl.
„Pěkný příběh.“ Belua se lehce hrdě usmál a vstal. Chytl Soula a vedl pryč. Poté, co oba popřáli dobrou noc. Ostatní se rozloučili také a odešli. Glow mlčky sledoval Solida. Muž si vybíral, co si přečíst. Nechce jít spát? Není unavený? No asi není, prospal celý den. Ale on si chce jít lehnout a... sklonil hlavu a vstal. Nechce být zase tak sám. Jako v noci. Nechce to znovu cítit.
Dotkl se Solida. Muž sebou jemně trhl a otočil hlavu. Přizvedl obočí.
„Myslel jsem, že jste šli všichni spát.“ Vytáhl jednu z knih. Glow se zamračil a chytl ho za ruku. Propletl prsty. On se na něj zadíval.
„Mám jít s tebou?“ Pousmál se, když Belua přikývl. Zašeptal tiché dobře a vedl ho do ložnice. S knihou v ruce.
Umytí se chystali do postele. Solid si upravil polštář a opřel se o pelest. Natáhl ruku. Zadržel spokojený úsměv, když ji Glow přijal. Pomalu a lehce opatrně si mu lehl k boku. Hlavu na jeho rameni.
Muž se nadechl a jedním klidným pohybem ho objal. Druhou rukou držel knihu. Cítil se, jakoby vyhrál náročný souboj. Jakoby získal vytoužený poklad. Jakoby.... usmál se a otevřel kožený svazek.
„Chceš něco přečíst?“ Glow přikývl a držel se ho kolem pasu. Prohlížel si písmena a poslouchal.
„Otoč.“ Opíral si Solid velkou knihu o břicho a nechtělo se mu pouštět štíhlé tělo. Teď. Když ho má konečně v náruči. Možná mu ještě úplně nevěří, ale vykročili správným směrem, aby se přestal bát.
Belua otočil stránku a znovu ho objal. Solid četl dál. Ještě dlouho a on mu otáčel. Klidnější než kdy dřív. Byl tak rád, že cítí něčí teplo, a neděsí ho to. Nehnusí se mu. Zavřel oči a zachumlal se hlouběji do pevné náruče.
Muž zlehka naklonil hlavu a zadíval se do půvabné tváře.
„Co kdybys zkusil usnout? Tak jako dnes?“ Glow otevřel oči a zvedl je k němu. Dnes usnul, ale jen protože ho vyčerpal pláč. Solid vztáhl ruku a pohladil ho po tváři.
Pak sklouzl k obojku. Chytl a něco zašeptal. Kovová přezka jemně zabzučela a povolila. Muž ji chytl a stáhl ze štíhlého krku. Zadíval se do překvapených očí.
„Hm. Co takhle?“ Belua se váhavě dotkl svého krku. Nikdy. Nikdo. Příliš se báli jeho moci, aby... Ale on. Zrovna svěřil svůj život do jeho rukou.
Sklonil hlavu a dotkl se znaků na svém hrudníku. Zavřel oči. Ornamenty jemně zažhnuly bílou září. Solid přizvedl obočí a prohlížel si ho. Glow se usmál a nadechl. Tak dlouho. Zvedl hlavu.
„Krásný. Co kdybys mi něco zazpíval?“ Něco, co mě neroztrhá na kusy. Dodal muž pobaveně. Druhý překvapeně zamrkal.
Pomalu stejně opatrně si lehl zpět a přitiskl se k horkému tělu. Solid se pousmál. Nevadí. Pomyslel si a objal ho. Pak rychle sklonil hlavu.
Příjemný tichý hlas. Jako drobné skleněné zvonky. Lehounké a křehké. Nerozumněl slovům, ale byla nádherná. Uklidňující. Hýčkající. Uspávající. Zavřel oči a tělo se uvolnilo. Glow se usmál a zpíval dál. Téměř šeptal.
Muži nejistě trochu nevěřícně sledovali jednoho. Vážně zrovna řekl, že...
„Myslíš, že je to bezpečný? Takhle brzy?“ Zeptal se Ignis. Solid pokrčil rameny.
„Vzbudil jsem se živej a zdravej.“ Protahoval se. Oni si povzdechli. Živej možná ale jestli i zdravej si už nebyli tak jistí.
„Jak to znělo?“ Zeptal se Soul. Muž se zamyšleně pousmál.
„Jako nějaká ukolébavka. Bylo to... něžný a tak zvláštně lehký. Pro duši. Jakoby mě to hladilo uvnitř.“ Snažil se vybavit melodii, ale bez úspěchu. Oni se usmáli.
„Spí?“ Solid přikývl, že konečně a pak se pustili do tréningu.
Glow se pozdě odpoledne probral. Protáhl a zadíval do stropu. Rozhlédl se. Solid byl pryč. Zlehka vstal a přešel k oknu. Dlouho se necítil tak odpočatě. V rovnováze.
Zadíval se na nebe. Překvapeně zamrkal. Tak pozdě? Rychle se zabalil do županu a vydal se do kuchyně. U ní měl pokoje Lasair.
Připravoval večeři. Usmál se, když si ho všiml a pozdravil.
„Odpočatý?“ Muž lehce rozpačitě přikývl. Druhý se znovu usmál a podal mu nůž.
„Pomůžeš mi?“ Glow se postavil k němu a pomáhal s přípravou.
Nanosili jídlo na stůl. Netrvalo dlouho a objevili se ostatní. Pozdravili se s Glowem a pustili do večeře. On nejistě sledoval prázdné místo v čele stolu.
„Musel odjet.“ Ozval se Muk´i. Muž se stále stejným výrazem zvedl oči a jeho druh mu vysvětlil, kam.
Někdy po tréningu se objevil nešťastný obchodník, který potřeboval velice rychle přepravit. Sebe i své zboží. Byl ve městě cizí – jen za obchodem, ale dostal zlé zprávy a musel zpět domů. Žoldáci, které si najal na cestu sem, byli pryč s jinou karavanou. No a místní mu vychválili Solida a ochránce, kteří pro něj pracují.
„Nemělo by to trvat dýl, jak pár dní. Je to blízko.“ Zakončil Belua svůj monolog. Déle než pár dní. Pomyslel si Glow a sklonil hlavu. Začal se zvedal. Soil, sedící vedle něj, ho chytl. Muž rychle sklonil hlavu. Druhý se pousmál.
„Uklidni se. Dnes čte Soul. Vždycky si vybírá hrozný slaďáky s dobrým koncem. To si nemůžeš nechat ujít.“ Otočil hlavu. Soul se na něj zamračil, ale oči se usmívaly. Zvedl je ke Glowovi a přikývl. On se zamračil a ucukl pohledem.
„Taky. Solid říkal, že tě nemáme nechávat samotnýho. Prý to nemáš rád. Totiž být sám.“ Ozval se Ignis. Belua překvapeně zvedl hlavu. Zatěkal očima. Oni se usmáli, když se posadil zpět.
Po večeři se uvelebili v knihovně a Soul opravdu předčítal. Soil měl pravdu. Hrozný slaďák směřující k dobrému konci.
Někdy během příběhu si Glow uvědomil, že čtou déle než obvykle. Rozhlédl se po ostatních. Ignis se rozvaloval v křesle a zdálo se, že spí. To samé Flair a Ventus. Ostatní stále poslouchali.
Otočil hlavu, když Soul unaveně zívl. Muk´i, který ho držel v náruči, mu sebral knihu.
„Vystřídám tě.“ Políbil ho do vlasů a hledal poslední větu. Jeho krásný milenec ukázal místo a něžně se přitulil.
Muk´i četl celou noc a jediným jeho posluchačem byl Glow.
Oba otočili hlavu k Lasairovi, který něco zabručel a protáhl se. Ještě jednou a rozhlédl se.
„Asi čas na snídani, hm?“ Dotkl se Ventuse, spícího vedle. Muž sebou mírně cukl a probral se. Glow nejistě sledoval, jak se probouzejí a jakoby nic vstávají.
U snídaně se sešli umytí a čistě oblečení. Pak se rozešli každý za svým a jeho zaměstnal Lasair. Nasledující noc probíhala stejně. S rozdílem, že předčítal Aqua. Jeho příběh byl plný hrdinů a dobrodružství.
Glow se rozhlédl. Všichni spali, různě poskládaní v křeslech. Solid říkal, že tě nemáme nechávat samotnýho. Vybavila se mu slova. Srdce se mírně zachvělo. Je možné, že... Otočil hlavu, když Aqua zmlkl. Spal tak jako ostatní. Lehce zkroucený v křesle. Glow se jemně pousmál a vstal.
Lasair se opět probral jako první. Byl zvyklý vstávat dřív než ostatní, aby před tréningem stihl připravit snídani. Když nebyl Solid doma, tréning vynechali. Když nebyl doma delší dobu, cvičili sami.
Muž se protáhl. Jen reflexem chytl vlněnou deku, klouzající z jeho ramen. Trochu zmateně se na ni zadíval. Zvedl hlavu. Pak zatřásl s mužem vedle sebe.
Ventus něco zabručel a probral se.
„Bože, jsem celej rozlámanej.“ Protáhl se a tak jako Lasair, chytl látkou přehozenou přes svá ramena. Jen podvědomě. Zvedl hlavu, tázavý výraz. Druhý Belua pokrčil rameny a ukázal k ostatním.
„Hm... kde je?“ Uvědomil si a vstal. Vzbudili ostatní a společně šli hledal Glowa. Našli ho v kuchyni. Připravoval snídani.
„Řek bych, že to má být díky.“ Usmál se Muk´i a sledoval ho. Muž se otočil. Nejistý a jemně zrůžovělý. Držel pánev, na které opékal chleby zbylé od večeře. Ignis se usmál.
„Myslím, že už jsou dost.“ Přešel k němu a chytl jeho ruku. Společně přizvedli pánev.
„Podívej.“ Sáhl pro jeden z krajíců a bez problému zvedl z horkého oleje. Glow ho nevěřícně sledoval.
„Dobrý, hm?“ Usmál se mladík hrdě a vyndal ostatní chleby. Pak na pánev hodil nové, položil zpět na plotnu a konečně uvolnil jeho ruku. On sledoval chleby. Zvedl oči a s úsměvem přikývl. Ostatní ho napodobili a pohli se.
„Nakrájim zeleninu.“ Ozval se Soil a vytáhl jeden z nožů. Společně připravili snídani a pak ji společně snědli a Glow si připadal jako jeden z nich. Jako doma a pak si vzpomněl na Solidova slova.
Něco vyzkoušet. Pomyslel si a zadíval se na Soila. Zlehka zaklepal. Muž zvedl oči od kamenného reliéfu. Přizvedl obočí ale pozval ho dál.
„Přišel ses podívat?“ On zakroutil hlavou. Belua se zamyslel.
„Tak si to chceš vyzkoušet?“ Napadlo ho. Vlastně díky Solidovi. I o tom mluvil než odjel. Usmál se, když Glow přikývl.
„Dobře, asi tu hlínu, hm? Fajn, posaď se.“ Ukázal ke kruhům. Glow se posadil k menšímu z nich. Na Soilovu radu si vyhrnul rukávy a vyzkoušel tvárnost a měkkost hlíny. Přikývl.
Belua se usmál a posadil se k druhému kruhu. Chytl hrudku a roztočil. Muž kopíroval jeho počínání. Pohyb nohy, práci prstů, namáčení prstů. Ale zatímco Soilova hrudka měnila tvar. Získavala tvar, ta jeho zůstávala hrudkou. Více či méně.
„To je v pořádku, chce to cvik.“ Zastavil Soil svůj kruh a přešel k jeho. Dřepl si a chytl štíhlé špinavé prsty.
„Toč ho dál. Dobře.“ Pomáhal mu s tvarem. Glow zamrkal a sledoval, jak se mu pod rukama rodí... váza? Uvědomil si. S úsměvem zvedl oči. Nádoba se zbortila. Soil se zasmál nad jeho výrazem.
„To se napoprvý stalo každýmu. I podruhý. Mockrát, věř mi.“ Uklidnil ho a upevnil mu novou hrudku.
„Zkoušej tenhle tvar, hm?“ Glow přikývl a navlhčil si ruce. Roztočil kruh. Druhý Belua chvíli sledoval jeho počínání. Vrátil se ke své práci.
Druhý den si to Glow opět namířil k němu. Sedl si ke svému kruhu, sám zachytil hrudku uprostřed a tvaroval. Soil ho sledoval.
„Hm. Učíš se rychle.“ Řekl uznale, pak zvedl oči ke dveřím. V nich stál Ventus. Uvolněně se zadíval na Glowa. Přešel k němu a chytl ho. Nová váza se zkroutila a muž polekaně zvedl oči.
„Hej.“ Ozval se Soil a silou Ventuse zastavil.
„Promiň, jen si ho půjčím. Zachvíli ho máš zpátky.“ Překvapil oba. Soil se zamračil, jestli ho alespoň nechá umejt. Muž sebou cukl a pustil druhého.
„Promiň. Jsem trochu nervózní. Dnes mám mít hotový šaty pro Kroice, ale něco... Pro něj je vždycky zkouším na Soulovi, abych viděl, jak to vypadá. Ale on je pryč. No a ty máš podobnou postavu.“ Vysvětlil. Glow, utírající si ruce, překvapeně zvedl hlavu.
„Chci jen, abysis je vyzkoušel. Nezabere to dlouho.“ Prosil Ventus. On se usmál a přikývl.
„Pojď s nami. Bude se mi hodit názor ještě někoho.“ Soil si povzdechl a následoval je.
Krejčovská dílna byla plná látek a ozdob. Už když v ní byl Glow poprvé, sebrala mu dech. Podruhé taky. S úsměvem se prohlížel vzory a materiály.
„Svlékni se.“ Okouzlení vyprchalo a on šokovaně otočil hlavu. Ventus sebou cukl.
„Je to háv na nahé tělo. Stačí košile.“ Pousmál se omluvně. Glow zaváhal, ale sáhl ke knoflíkům košile. Stáhl si ji z ramen. Muži se zadívali na jeho znaky.
„Září, že?“ Ozval se Soil. Belua se otočil. Sklonil hlavu. Oba se usmáli a tentokrát oni okouzleně sledovali jeho. Znaky vyhasly a on otočil hlavu k ševci. Držel draze vyhlížející háv. Zvedl ho a pomohl muži s oblékáním. Pak otočil k sobě.
„Co se ti nelíbí, je nádhernej.“ Prohlížel si Soil látku. Ventus si povzdechl a zapl několik velkých knoflíků. Háv měl střih kabátu s hlubokou kapucou. Dotýkal se země. Látka byla bílo zlatá. Bohatě zdobená, nejvíc v místech lemů.
Muž upravil kapuci a široké rukávy. Odstoupil a zadíval se na své dílo.
„Já nevim, něco... můžeš si ji nasadit?“ Glow poslechl a on zakroutil hlavou. Vážně. Něco se mu prostě nelíbilo.
„Podle mě mu neskutečně sluší.“ Zhodnotil Soil kabát. Ventus si povzdechl.
„Co přesně by jemu neslušelo? Máš hodnotit ten háv, ne jeho v něm.“ Napomenul přítele. Glow jemně zrůžověl a on šel pro ostatní. Hlavně pro Aquu. To on má v téhle rodině nejsilnější cit pro barvy a zdobení.
Glow se otočil k zrcadlu. Přešel blíž.
„Je úžasnej, hm? Nevim, co se mu na něm nelíbí.“ Zakroutil Soil hlavou a postavil se k němu. Prohlížel si zdobení rukávu.
„Myslim, že pro Kroice je ho škoda. Měl bys ho nechat jemu.“ Ozval se Ignis, když je Ventus přivedl.
„Jo, rada nad zlato.“ Pokáral ho muž pohledem. Mladík pokrčil rameny a přešel blíž.
„Nevim, na mě je moc zdobenej.“ Zhodnotil háv Muk´i.
„Mluvíme o Kroicovi.“ Upozornil ho Flair a přešel blíž. Belua se pobaveně pousmál. Pravda. Pomyslel si.
Ventus otočil hlavu k malíři – naději v očích. Aqua si povzdechl a prohlížel si látku.
„Já nevím, zdá se mi dokonalá. Pro Kroice.“ Ale máš pravdu, něco tomu chybí. Pokýval hlavou a nepotěšil tvůrce. Jo, on ví. Ale co?
„Hm. Co opasek?“ Ozvalo se ode dveří. V nich stál Solid. Všichni se rozjasnili a Ventus sklonil hlavu. Hm. Opasek. Šel pro nějaký.
Glow lehce rozpačitě sledoval Solida. Muž s jemným úsměvem jeho.
„Ukaž.“ Ozval se Ventus. Glow ještě víc zrůžověl aniž by tušil proč a zvedl ruce. Muž mu kolem štíhlého pasu omotal širší opasek a zapl. Upravil a zhodnotil. Má pravdu. Uvědomil si.
„Lepší.“ Přikývl Lasair. Ostatní s ním. Solid se po nich rozhlédl.
„Soul tu není?“ Otočil hlavu k Muk´imu. Soulův milenec zakroutil hlavou. Muž se zamračil.
„Hm. Jen jsem si chtěl bejt jistej, že neni vážně zraněnej.“ Belua vytřeštil oči a zašeptal jméno.
„Ne, promiň. Na někoho jsem narazil na cestě.“ Zaujal ostatní. Ignis se zeptal. Solid přikývl.
„Jednoho z vás.“ Zpozorněli ještě víc.
