kapitola I.
Chodbami školy probíhal jeden ze studentů a mistrně kličkoval mezi ostatními. Vrazil do třídy a snažil se chytit dech. Pár studentů, sedících v učebně, k němu otočilo hlavu.
„Už je to tu zas.“ Podařilo se mu napasovat mezi nádechy. Všichni rychle vstali a běželi pryč. Zastavili až na školním hřišti. Tam byl dav studentů tvořící kruh kolem dvojice. Bojující dvojice.
Černovlasý štíhlý mladík dlouhých vlasů uhl před tvrdou ránou druhého. Stejně lehce a ladně jakoby předváděl taneční kroky. Pobaveně se usmál.
„Dneska jsi nějakej pomalej.“ Napřáhl se. Soupeř jednou rukou vykryl ránu a druhou ho srazil k zemi.
„Zopakuj to.“ Usmál se světlovlasý student a přitlačil. Úsměv druhého nezmizel. Zhoupl se nohama a stáhl ho ze sebe. Vyskočil na nohy.
„Že jsi nějakej pomalej.“ Promnul si rameno a zadíval se na něj. Mladík se pousmál a vstal. Protáhl si krk.
„To ten tvůj ksichtík, dneska je obvzlášť půvabnej. Že bysis to konečně s někym rozdal?“ Ukročil stranou před ranou a vykryl jinou. Druhý se chladně zamračil.
„Alespoň to každou noc nedělám s nějakou jinou.“ Povedlo se mu ho zasáhnout. Velice tvrdě, tak že ho srazil k zemi. Rozhlédl se, když se ozvala krátká znělka.
„Dej si na to led.“ Šel pryč. Sedící se pobaveně pousmál a vstal. Oprášil si košili a kalhoty a od přítele vzal svou tašku a sako.
„Bože, kdy už s tím vy dva skončíte.“ Zakroutil hlavou a šel s ním do budovy. Mladík se usmál.
„Nemůžu si pomoct. Pokaždý když ho vidim... mám neskutečnou chuť ho provokovat. Sám víš, jak to končí.“ Pokrčil rameny.
„Nemáš takhle dost problémů?“ Povzdechl si student.
„Tohle nejsou problémy ale zábava.“ On vytáhl kapesník a přiložil mu ho k tváři. Co je na tom zábavnýho?
„Hm. Nevim. Je jedinej, kdo se mi vyrovná. Možná to.“ Přemýšlel a zaplul do lavice. Vážně si nebyl jistý. Trvalo to od jeho nástupu sem. Ani si nepamatuje kvůli čemu se poprali poprvé. Vlastně ano. Dobíral si ho kvůli dlouhým vlasům a krásné téměř dokonalé tváři. No a on se z něho vyklubal stejnej rváč, jako byl on sám. Možná tvrdší a větší. Možná právě kvůli té krásné tvářičce.
Pak si vždy nějaký důvod našli. Začala z toho být samozřejmost. Sport. Dobrý tréning. No, občas dost bolestivý. Ale stále to byla zábava. Pro oba. Jejich boje, jejich špičkování. Téměř každý den. Zvedl oči k učiteli. Ten si povzdechl.
„Neříkej mi, že už zase.“ Zakroutil hlavou a šel do svého kabinetu. Po chvíli se vrátil s utěrkou plnou ledů.
„Nechtěli byste si to už vyřešit?“ On se zamyslel a vzal si obklad. Pobaveně poděkoval.
„Ne?“ Rozesmál studenty a vyvolal další povzdech. Učitel zakroutil hlavou.
„Přemýšlel jsi někdy proč se stále perete?“ Baví nás to? Neváhal s odpovědí.
„Vážně jenom to?“ Překvapil ho učitel a šel k tabuli. Tak začnem. Řekl třídě. Mladík ještě chvíli přemýšlel nad jeho slovy, ale pak se někam vytratila.
Rozhlédl se po plném clubu. Všiml si svých přátel a vydal se k nim. Ve veselé, lehké opilosti bavil své okolí vyprávěním a sledoval parket.
Přizvedl obočí. Pěkný. Pomyslel si a prohlížel si černovlasou dívku. Tancovala mezi kamarádkami a dokonale se bavila. Vysoká, štíhlá, černovlasá. Přesně jeho typ. K tomu s jemně šibalskou jiskrou ve výrazných očích. Obzvlášť když si všimla pohledu. Usmála se a kývla hlavou. Napodobil ji a odložil skleničku. Vydal se k ní.
„Smím?“ Zaplul za dívku a vzal ji kolem pasu. Kamarádky zamrkaly a zadívaly se na urostlého světlovlasého mladíka s andělskou tváří. Přesto měl v sobě cosi tvrdého a ryzího.
„Hm. Ta hudba není zrovna...“ Zmlkla, když rychlou píseň vystřídal pomalý klidný ploužák. Parket se uklidnil a zpomalil s hudbou. Mladík se usmál a tázavě zvedl obočí. Zasmála se a chytla se ho.
„Tak asi smíš.“ Zadívala se do šedivých očí. On se usmál a už se od ní nevzdálil. Ve skutečnosti si domluvili rande. Byla moc zajímavá na jedinou noc.
Houpal se na židli a poslouchal přítelovo vyprávění o divoké noci. Vlastně se tvářil, že poslouchá. Ve skutečnosti ho to nezajímalo. Proč taky? Postelový zážitky někoho jinýho?
„Posloucháš mě vůbec?“ Jo, jo jistě. Asi by se měl snažit o zúčastněnější výraz. Přemýšlel a otočil k němu hlavu, aby potvrdil svá slova.
„A co ta tvoje...“ Emily. Pomohl mladík a zamyslel se.
„Je... hm. Zajímavá.“ Řekl nakonec. Přítel se pousmál.
„Musí bejt víc než jen to, když zaujala tebe a nejen kvůli posteli.“ Otočil hlavu k učiteli. Mladík také.
O velké přestávce skončil, tak jako většina, v jídelně. Koupil si oběd a zamířil k oblíbenému stolu. Přizvedl obočí. Pobaveně se pousmál.
„Hm. Ty beze mě vážně nemůžeš existovat.“ Černovlasý mladík sebou cukl a zvedl hlavu.
„Cože?“ Zamračil se podrážděně.
„Jak jinak vysvětlíš tohle?“ Co? Nechápal.
„Každej tady ví, že tohle je moje místo.“ Student překvapeně zamrkal. Rozhlédl se.
„No jo. Promiň.“ Chytl svůj tác a vstal. Světlovlasý přizvedl obočí. Cože?
„Hej...“ Chytl ho za rameno. Mladík se zamračil a s napřáhlou pěstí se otočil.
„Dej mi pokoj, dneska nemám náladu!“ Vyštěkl. Druhý se chytl za tvář. Vrátil úder a vyrazil mu tác.
„Do hajzlu, co s tebou ksakru je? Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pohodě.“ Přitlačil ho na stůl. On se zamračil a prudce ho odstrčil.
„Jo, jasně. S tebou tak budu rozebírat svoje problémy.“ Sklonil se pro tác. Mladík se zamračil a šel pryč.
Večer se sešli na smluveném místě. Dívka vypadala úžasně a byla úžasná. Modré jasné oči zářily. Jemný úsměv zlehka dráždil jeho smysly a vlasy připomínaly hebký černý samet. Jen do nich zabořit prsty. K tomu její pohotové odpovědi a příjemný smysl pro humor.
Večer se vydařil a ani jednoho nepřekvapilo, když skončil objetím před jejím domem. Vášnivým polibkem si dokazovali, jak moc se vydařil.
V dobré náladě dorazil do školy a všichni si hned všimli. On nikdy nedorážel v dobré náladě. Ne do školy. Během dne se to většinou zlepšilo a to jen díky vydařené rvačce. Samozřejmě s ním.
„Hm. Pěknej večer?“ Zeptal se přítel. Jo, řek bych, že jo. Zaplul do lavice a tradičně se začal houpat. Pár následujících dní přicházel v podobné náladě.
V čase oběda seděl na obvyklém místě a s rukou pod bradou sledoval svého spolužáka. Seděl o pár stolů dál a věnoval se jídlu. Aniž by si všímal lidí kolem. Oni jeho ano. Lehce zrůžovělí seděli kolem a doufali v alespoň drobnou pozornost. Všiml si mladík. Vždy to tak bylo, hm? Přemýšlel. Snad i díky chladu a nezájmu. Působil jako krásná posvátná modla. Idol. Nedotknutelný. Okouzlující. Krásný. Štíhlá šlachovitá postava, dlouhé husté vlasy jako nádherná hříva. Bělostná pleť a oči barvy oceánů v dokonalé tváři.
„Co se děje? Nemůžeš příjít na důvod proč ho praštit?“ Cukl sebou a zvedl hlavu. Přítel se pousmál a posadil.
„Nikdy jsem si toho nevšim nebo nad tim nepřemýšlel, ale on nemá moc přátel, hm?“ Otočil hlavu zpět k mladíkovi. Spolužák se zamyslel.
„Jedinej, kdo by se dal považovat za jeho přítele, jsi ty.“ Řekl pobaveně. On se lehce zakuckal obědem.
„Hrabe ti?“ Mladík pokrčil rameny.
„Jsi jedinej, komu věnuje pozornost. Ty a učitelé.“ Trval na svém a usmíval se. Očividně to bral jako velice úsměvný ale stále pravdivý paradox.
Co přesně na tomhle připomíná přátelství? Uhl před ranou a zasadil vlastní. Jeho sok jemně zasténal. Víc než by čekal. Pomyslel si ale nestačil se zamyslet. Myšlenky přerušil tvrdý úder. Jen instinkty vykryl další.
„To by stačilo!“ Odtrhl je od sebe vysoký mohutný muž. Učitel tělocviku. Zrovna se věnovali zápasu v košíkové. Pak ale měli dva kapitáni odlišný názor na jeden z faulů. Skončilo to, jak každý čekal, rvačkou.
„Fajn, fajn. Jsem v klidu.“ Usmál se světlovlasý a odstrčil trenérovo ruku. On ho s lehkou obezřetností pustil. Mladík šel ke svým spoluhráčům, kteří ho povzbuzovali a oslavně vítali zpět mezi sebou. Dnes to byl vyjímečně vydařený souboj. Rychlý, ostrý a zdálo se mu, že měl navrch. Chvílemi.
Černovlasý kapitán se vytrhl trenérovi a šel ke svým. Vrátili se ke hře. Tým světlovlasého vyhrál.
„Hm. Dneska vážně nejsi ve svý kůži. Nejdřív ta tvoje patetická snaha zasáhnout mě, teď tohle.“ Zakroutil hlavou. Mladík se zamračil.
„Zasáh jsem tě.“ Kolikrát? Jednou? Bavil se druhý a vzal ho kolem ramen.
„Jestli chceš můžu ti dávat lekce. V obojim.“ Naklonil se k jeho uchu. Student sebou cukl.
„Nebo ti představit nějakou pěknou kočičku. Věř mi, až konečně zasuneš, přestaneš bejt takovej...“ Zbytek věty přerušilo zasténání. Zatmělo se mu před očima a skoro se pozvracel. Vše po tvrdém, ostrém úderu loktem. Do jeho břicha. Svil se. Spolužáci vytřeštili oči a rozeběhli se k němu. Černovlasý se k němu vztekle otočil.
„Ne všichni berou sex jen jako... jako...“ Zbytek věty jen zavrčel a šel rozzuřeně pryč. Mladík se za ním zadíval. Ten jeho zrůžovělej, rozzuřenej výraz. To by mělo bejt trestný, nebo ne? Přemýšlel. Pak zasténal. Bože. Držel se za břicho. Nevzpomínal si, že by někdy použil tak ostrý, bezohledný a tvrdý úder. Ale ten jeho výraz. Nedokázal jinak než se usmívat. Ten jeho výraz.
Emily se pousmála a seběhla schody před školou. Zvedla se na špičky a políbila mladíka, sedícího na zábradlí. Přitáhl si její rty zpět.
„Ahoj.“ Zašeptala mezi polibky. Ahoj. Odpověděl.
„Co budem dnes dělat?“ On ví, co chce dělat. Jde jen o to, jestli ona chce taky. Sklonil se zpět a ochutnal. Dívka se pod polibky zachvěla. Byly jiné než obvykle. Víc hluboké, víc horké, víc žádající. Zadívala se do šedivých očí. Mladík se usmál a svezl se ze zábradlí.
Nohou zabouchl dveře a vzal půvabný obličej do dlaní. Vpil se do rtů a zatlačoval dívku dál do bytu. Do své ložnice.
„Ch-chceš.“ Sedla si na postel. Chci. Naklonil se nad ní a kolenem opřel.
„Ty ne?“ Položil ji. Nadechla se.
„Není. Není to trochu brzy.“ Snažila se rozechvěle. Přizvedl ji výš k polštářům a zaplul mezi rty.
„Neni.“ Hluboký sametový šepot. Emily hlasitě vydechla a chytla se ho kolem krku.
„Dobře.“ Vyvolala spokojený úsměv a vlnu zkušených, horkých doteků, když si ji bral. Svým způsobem byl tvrdý a nekompromisní. Přimněl ji sténat rozkoší a nedovolil stáhnout se zpět. Zaváhat. Nechat si něco pro sebe. Stejně tak byl ale něžný a laskavý.
Hluboce přirážel do vlhké, měkké horkosti a hleděl do modrých očí. Líbal rudé rty a prsty bořil v sametových černých vlasech. Věděl, že to s ní bude úžasný. Přidržoval hebká bělostná stehna a ztrácel se mezi nimi.
„Věděla jsem, že budeš takový.“ Zašeptala ona a držela se pevných ramen. Jemně se přizvedl, aby ji viděl do obličeje. Orosené zarudlé tváře se dobarvily. Jemně zamručel.
„Beru to jako kompliment.“ Sklonil se ke rtům. Na svých jemný úsměv. Dívka si vzdychla a stáhla ho níž k sobě. Věděla, že bude takový. Hluboké jisté polibky. Tvrdý milenec s temným ohněm v očích a měkkými horkými doteky.
Emily ležela a tiskla se k pevnému tělu. Asi to nebyl zas až tak špatný nápad. Nebo moc brzy. Pomyslela si a užívala si lehké hlazení prstů na svých zádech. Zakručelo jí v břiše. Zrůžověla, když slyšela pobavený úsměv. Zvedla hlavu.
„Hladová?“ Usmál se mladík. Jemně přikývla. Znovu se usmál a zvedl se. Políbil ji a vstal. Uvedl ji do rozpaků a pak si natáhl kalhoty. Dívce přinesl svůj župan.
„Tak pojď, něco s tím uděláme.“ Spokojeně se usmála. Pak srdce jemně poskočilo.
„C-co je to?“ Zeptala se. Mladík sklonil hlavu a dotkl se temné modřiny na svém břiše.
„Hm. Asi to byla ještě tvrdší rána než jsem myslel.“ Emily vytřeštila oči. Zvedl k ní své.
„Trochu jsem se popral při tělocviku.“ Vysvětlil bez většího zájmu. Zbledla.
„P-popral?“ Sledovala ho polekaně.
„Nic vážného, jen...“ Ona zakroutila hlavou.
„Pereš se často?“ Všimla si vybledlých, hojících se modřin. Povzdechl si. Občas. Připustil. Pak ještě víc, když se zamračila.
„Já... nemám ráda násilí, totiž... slib, že už nebudeš. Kvůli mně.“ Prosila.
„Nemusíš se bát, jsou to jen nevinný...“ Klekl si na postel a sklonil se k ní. Políbil.
„Ale... nechci, aby se ti něco stalo. Prosím.“ Zadívala se mu nešťastně do očí. Povzdechl si.
„Dobře. Slibuju, už se nebudu prát, dobře?“ Slíbil, protože nedokázal jinak. Ne, při pohledu do modrých prosících očí. Emily se šťastně usmála a objala ho. Nesnášela násilí. Děsilo ji. Už od dětství.
Strávili spolu báječný den a on ji večer vezl domu. Zastavil před činžovním domem.
„Nechápu, proč nemůžeš přespat.“ Postěžoval si.
„To bych doma těžko vysvětlovala.“ Namítla. Povzdechl si a šel ji doprovodit.
„Jsem si jistej, že kdybys mě představila, nebude s tim mít problém.“ Pobavil ji.
„Jo, s tebou zrovna.“ Urazila ho jemně a zvedla se na špičky. Sklonil se k ní a vpil se do rtů.
„Tak dobrou.“ Usmál se a pohladil ji po tváři. Oplatila mu úsměv a zaplula do bytu.
Do školy opět dorazil v dobré náladě a okolí už bylo trochu zvyklé.
„Hm. Zdá se, že tvůj milostnej život jenom kvete.“ Nejen milostnej. Zaplul do lavice a spokojeně se opřel. Spolužák pobaveně zakroutil hlavou.
„Takže je to fakt vážný?“ S někym jako je ona? Překvapil přítele. Zvedl k němu oči. Zamračil se.
„Jdi s těma svýma předsudkama do prdele. Víš, že tyhle kecy nesnášim.“ Vstal a šel pryč. Ve dveřích minul lehce zmateného učitele. Pokrčil rameny a šel ke katedře.
Mladík rázně procházel chodbami. Měl ho rád, ale občas dokázal bejt stejnej snob jako všichni tady. Zamračil se bolestí. Někdo vyběhl zpoza rohu a smetl ho sebou.
Posadil se a zvedl oči. Přizvedl obočí. Spolužák se odtáhl.
„Nemůžeš dávat pozor!“ Vyštěkl a rozhlédl se po papírech válejících se všude kolem. Zatraceně. Zaklel a vrátil se pohledem na mladíka.
„Já? To tys mě srazil.“ Bránil se. Kdybys nepobíhal...
„Kdybys byl na hodině a netoulal se...“ Jo, přesně tohle teď potřebuje. Jeho. Pomyslel si. Stačí jen lehké malé pošťouchnutí. Vždy se tak snadno nechá vyprovokovat. Chce se nechat... vzpomněl si na prosbu v modrých očích. Zamračil se. Ksakru. Slíbil jí to.
Sklonil hlavu. Všiml si rozházených listů. Pro jeden sáhl. Mladík, klečící před ním, překvapeně zamrkal.
„C-co to děláš?!“ Vyštěkl a sebral mu ho. Dokonale zmatený. On zvedl jiný. Další a další. Sbíral je a srovnával.
„Tady.“ Podal mu štos. Zarazil se a otočil. Zadíval se na kresbu černovlasé ženy. Spolužák chňapl po papírech a sebral mu je.
„Co to ksakru...“ Pomáhám ti? On vstal.
„Tak s tím přestaň!“ Sehl se pro zbytek kreseb. Mladík si povzdechl.
„Nechtěl bys tu válku mezi námi skončit?“ Nevidim důvod. Vrčel druhý a sbíral listy.
„Smůla, já jeden mám. Slíbil jsem svý holce, že se nebudu prát.“ Strčil ruce do kapes a šel pryč. Student se za ním nevěřícně zadíval. Vztáhl ruku a setřel vlhkost rychle putující po tváři. Sklonil hlavu.
K úžasu svého nejlepšího přítele. K úžasu spolužáků i učitelů. K úžasu všech se opravdu přestal prát. A ne že by neměl příležitost. Bylo jich dost, ale on to slíbil. Modřiny a oděrky začaly mizet a modré oči zářily štěstím.
„Od tý doby, co jste se vy dva přestali prát, to tu začala bejt pěkná nuda.“ Postěžoval si přítel a sebral procházející dívce plechovku.
„Heej!“ Vrať mi ji. Zahrála rozčílení. On se napil a usmál.
„Za pusu.“ Zamračila se na něj, ale oči se usmívaly.
„Ani náhodou.“ Fajn. Tak za rande. Pobavil ji. Zakroutila hlavou.
„Nech si ji.“ Šla pryč. Hej. Teď jsem se moh urazit. Ohradil se. S úsměvem se otočila.
„Zítra. V osum. V Luně a dlužíš mi pití.“ Zaplula do lavice. Spokojeně se usmál a vyprázdnil plechovku. Jeho přítel pobaveně zakroutil hlavou.
„Přidáte se?“ Překvapil ho mladík. Jo, proč ne. Přikývl nakonec.
Emily se na sebe zadívala do zrcadla. Bytem se rozezněl zvonek.. Povzdechla si a upravila oblečení.
„Emily! Tvůj přítel dorazil. Otevřu mu, ano?“ Ozval se ženský hlas. Dívka rozšířila oči. Rychle vyšla z pokoje.
„Hm. Je dole. Tak jsem ho pustila nahoru.“ Usmála se žena s ručníkem na hlavě a pleťové masce.
„Dobrý, běž. Já mu otevřu.“ Strkala ji dívka dál ode dveří.
„Nechceš nás představit?“ Divila se její matka.
„Na to je ještě trochu brzy. Tak dlouho spolu... nehledě na to, že určitě ne takhle.“ Snažila se Emily. Žena se pobaveně pousmála.
„Nesluší mi to?“ Mami! Protáhla dívka.
„Moc.“ Ozvalo se za nimi. Obě se otočily. Mladík stál ve dveřích a pobaveně se usmíval. Žena se usmála a vykročila k němu. Dceři hodila krátký pohled. Tak vidíš a podala příchozímu ruku.
„Dobrý den. Jsem Danielle.“ On se usmál a políbil jí prsty.
„Jason.“ Řekl jednoduše. Žena se usmála.
„Vidíš. Nebylo to tak hrozné.“ Emily něco hlasitě zavrčela a Danielle se zasmála.
„Tak jo. Tak jo. Já mizím. Moc mě těšilo, Jasone.“ Zaplula do své ložnice. Dívka si povzdechla a omluvně se podívala na mladíka.
„Je milá.“ Překvapil ji. Jemně se usmála a políbila ho. To ano. To je. Řekla se zvláštním pohledem v očích, ale on si nevšiml.
Dorazili do clubu, kde už čekal Jasonův přítel. Mladík je představil a všichni se věnovali páteční noci.
„Nemůžu pochopit, že jsem si tě na škole nikdy nevšimla.“ Ozvala se z ničeho nic dívka. Emily k ní otočila hlavu.
„To bude asi tim, že tam nechodí.“ Vysvětlil pobaveně dívčin doprovod a napil se. Ona překvapeně zamrkala a vrátila se pohledem na druhou.
„Nechodíš na Illuminium?“ Emily lehce váhavě zakroutila hlavou.
„No. To to vysvětluje. Půjdem?“ Otočila hlavu k mladíkovi a dál si jí nevšímala. Jednoduše přestala existovat. Jediným pohybem hlavy. On přikývl a vstal. Zapluli mezi tančící. Emily zvedla oči k Jasonovi. Sklonil se k ní v polibku.
„Kašli na to. Je to hrozná kráva.“ Ale. Neni to dívka tvého... Zmlkla, když se zasmál.
„Ne, to fakt neni.“ Překvapil ji. Pobaveně zakroutila hlavou.
„Kolik takových kamarádek máš ty?“ On se zatvářil nevině.
„Žádnou.“ Teď už. Dodal, když tázavě přizvedla obočí. Pobavený výraz ještě zesílil a ona mu vrátila polibek. Pak se něžně přitulila. Usmál se a políbil ji do vlasů. Stejně tak, když se mu spokojeně schoulila k boku v jeho posteli. Nadechl se a objal ji. Dobrou. Zašeptal a hladil ji po zádech. Zabručela odpověď a usla. On hleděl do stropu a cítil se. Necítil. Něco bylo. Nebylo. Nevěděl.
V chladné deštivé ráno zaplul do lavice a otevřel notebook. Chvíli se věnoval poště. Přítel si ho mlčky prohlížel.
„Proč tak z vesela?“ Jason k němu otočil hlavu. Zamračil se.
„Nemůžu mít každej den dobrou náladu.“ Zavrčel. Každej den? Pobavil mladíka.
„Kdy to bylo naposledy?“ On přizvedl obočí. Co? Spolužák pokrčil rameny.
„Jen že, posledních pár dní nejsi zrovna nejpříjemnější společník. Týdnů.“ Opravil se. Jason se opřel do židle. Jo. Vlastně si všiml taky. Jen nechápal proč. Měl úžasnou přítelkyni, báječnej sex téměř každej den. Ve škole vše jak mělo být. Doma taky. Byl spokojený jako nikdy v životě. Měl by být. Ale něco. Něco jakoby se vytratilo, když se nedíval.
„Možná potřebuješ změnu.“ Cože? Tušil odpověď a tak se zamračil. Přítel znovu pokrčil rameny.
„Jak dlouho jste spolu?“ A jak jsi žil před ní? Dodal. Jason zakroutil hlavou ale než stačil zareagovat, přišel učitel a pustil se do výkladu nové látky.
Mladík ho sledoval ale nevnímal. Ne. Plete se. Nechce nikoho jinýho nebo se vracet ke starýmu životu. Líbí se mu někoho mít. Jen pro sebe. Líbí se mu, že ten někdo je Emily. Krásná a úžasná Emily. Prostě jen... každej má dobrý a špatný dny. A k němu zrovna dorazily ty špatný.
Dívka si balila věci a poslouchala spolužačky, stěžující si na víc než jen silný dešť za oknem. Povzdechla si. Taky si nevzala deštník.
„Emily, Emily. Máš tu toho svýho prince.“ Ozvala se jedna z dívek. Ona přizvedla obočí a rychle k nim přešla. Na dnešek přece nebyli domluvení nebo ano? Naklonila se k oknu. Překvapeně sledovala auto, zaparkované před školní branou. Ani učitelé si tam nedovolili parkovat. Z něho vystoupil mladík s deštníkem.
„Hm. Očividně tě zná a ví, že u sebe nikdy nemáš deštník.“ Usmála se spolužačka. Emilyino srdíčko zaplesalo. Ne, nebo ano? Nepřijel jen kvůli tomu. Sebrala tašku a beze slov šla pryč. Dívky si zasněně povzdechly a naklonily zpět k oknu.
Jejich přítelkyně zastavila u vchodu a nadechla se. Zadívala na mladíka, čekajícího před. Stál. Jednu ruku v kapse a druhou držel velký tmavý deštník. Usmála se a vydala se k němu. Všiml si jí a šel naproti.
„Nebyli jsme...“ Ne, ale nechtěl jsem tě nechat v tomhle běhat bez deštníku. Vážně ji zná. Nechala se políbit.
„Můžem?“ Přikývla. Namířili si to k němu domů. Obvykle trávili společené chvíle tam. Bydlel sám a tak nehrozila možnost, že na něj někde za rohem vykoukne hlava v ručníku a masce. U Emily byl vlastně jen jednou.
Navečeřeli se, povídali si, milovali se a pak společně usínali. Jako tolik předešlých dní. Jako tolik předešlých nocí.
Emily ležela a tulila se k pevnému tělu. Takhle to měla ráda. Přesto. Cítila. Necítila. Něco bylo. Nebylo. Jason byl báječný přítel. Pozorný, pohledný, chytrý měl snad všechna pro a žádné proti. Ale. Jakoby se něco vytratilo. Nebyl to ten mladík, kterého tehdy potkala v clubu. Přesto byl. Nedokázala to pochopit. Popsat. Ani nechtěla. Nikdy nebyla tak šťastná. Nikdy nebyla tak spokojená. Proč si to kazit tím zvláštním stínem někde v temných zákoutích mysli?
Škola jemně vibrovala pod hlasy učitelů, zahlcujících studenty vědomostmi. Ozvala se krátká melodická znělka a budovy se rozechvěly mohutněji. Stovkami spěchajících nohou. Kamkoliv. Jen nezůstat v učebnách, aby studenti náhodou nepochytili zbytečnou informaci navíc. Mezi nimi kráčel Jason.
Posadil se na zídku před areálem a čekal na svého přítele. Mezi studenty se zavlnily černé prameny. Zpozorněl a zadíval se na spolužáka.
Bylo to pár týdnů, kdy mladík přestal vyvolávat hádky a začal ho dokonale ignorovat. Jediný pohled. Jediný slovo. Nic. Ale bylo to jiný než u ostatních. Jejich přítomnost nezaregistroval, nevnímal. Tu jeho. Přehlížel. Chladně a cíleně.
Jason ho následoval pohledem. Tak jako vždy, když ho viděl. Přizvedl obočí a vstal. Co to ksakru? Vydal se k mladíkovi. On si ho všiml, přesněji zamračeného výrazu. Jemně se zachvěl.
„Co to má do hajzlu znamenat?!“ Vyštěkl Jason a vůbec netušil, proč ho to tak rozčílilo. Spolužák trochu zaskočeně zakroutil hlavou a zapomněl se bránit. Mladíkův výraz ještě potemněl.
„Ty si prostě nemůžeš pomoct, hm? A úplně jedno s kym.“ Štěkal a vzbudil pozornost studentů kolem. Šeptaje zastavovali a srdéčka zaplesala. Ne. Nebo ano? Jsou zpátky?
Mladík se vzpamatoval a konečně zareagoval.
„Nějakej důvod proč tu na mě štěkáš?“ Zamračil se. Jason s ním.
„Nějakej... co je ksakru tohle?“ Vztáhl ruku k štíhlému krku. Student zamrkal a prsty ji odstrčil, přitom zlehka ustoupil.
„C-co je ti do toho?“ Zakryl si krk a vydal se pryč. On se za ním otočil a chytl ho za paži.
„Počkej!“ Nech mě! Vyštěkli najednou a přihlížejících přibývalo. Jason si jich nevšímal.
„Nepřipadá ti to dětinský? Furt vyvolávat rvačky?“ Vážně netušil proč ho ta představa tak rozčiluje, ale nesnášel ten pocit. Nesnášel vědět. Nesnášel představu. Nesnášel to, že se pere s někym jiným.
„Život je přece taky o něčem jinym než o pěstech a ranách.“ Bože, na co si to tu hraje? Co to zrovna vypustil z pusy? Znechutil sám sebe. Ale.
Mladíkův pohled zakryl temný stín. Vytrhl se mu a rudé rty se zavlnily tichou odpovědí. Jasona srazila tvrdá rána. Bolelo to, ale mnohem větší bolest cítil v místech hrudníku. Aniž by tušil proč. Vlastně trochu tušil. Hluboké modré oči. Chytl se za tvář a strnule za ním hleděl.
„Hm. Ty bez toho prostě nemůžeš bejt, hm?“ To tě to vzrušuje nebo co? Dřepl si k němu přítel a prohlížel si rudnoucí kůži.
„Mě? To spíš jeho.“ Zamračil se sedící a vstal. Oprášil si kalhoty a sebral svou tašku. Co tím ksakru myslel? Tvůj možná ano.
„Hm. Možná proto tvůj milostnej život stagnuje.“ Nenechal se přítel odradit od své předchozí myšlenky. Jason ho odrovnal pohledem.
„Kde jsi doprdele slyšel, že můj milostnej život stagnuje?“ Neslyšel. Jen hádám. Pokrčil mladík rameny.
„Dle toho, jak jsi teď vyrovnanej a v pohodě.“ Dodal pobaven sám sebou. Jason se zamračil ještě víc.
„To, že jsem Emily slíbil, že se nebudu prát, neznamená, že ti jednu nenatáhnu.“ Ale klidně pokračuj. Řekl temně. Mladík se zasmál a zakroutil hlavou.
Emily se zády opírala o zeď a prsty zadržovala své vlastní steny. Druhou rukou se držela kolem širokých ramen. Nohama objímala Jasona kolem pasu. On ji přidržoval a rychle, pravidelně, hluboce přirážel. Stejně hluboce a naléhavě ji líbal. Pohlcoval. Svou temnou vášní. Nevzpomínala si kdy naposledy. Sex s ním byl úžaný. Nemohla si stěžovat ale dnes.
Stiskla ho lýtky a zamumlala do úst. On se usmál a tvrdě přirazil. Pevně ji sevřel v pažích. Chvíli tiše stál a zhluboka oddechoval, ona s ním.
Pomalu se odtáhl a zadíval na ni. Spokojeně se usmívala. Napodobil výraz a políbil ji. Ne. Jeho milostnej život rozhodně nestagnuje. Dnes to bylo jako dřív. Ze začátku. Před tím než ji potkal. Ještě než se přestal... To tě to vzrušuje nebo co? Vybavila se mu slova. Do hajzlu. To přece ne. Zadíval se do modrých očí. Usmívaly se a hřály pohledem.
"Pokračujem?" Vyvolal další úsměv a jemné přikývnutí.
