kapitola I.
Zasněženou krajinou projížděl jezdec, zachumlaný v mohutné kožešině. Seděl na temně černém koni. Bylo to krásné, statné zvíře delší srsti a s velkou tvrdou hlavou. Velice tvrdou.
Zvíře zastavilo a jezdec si povzdechl. Ne znova. Pomyslel si a snažil se ho přimět k pohybu. Po kolikáté už? Slezl z mohutného hřbetu a po kolena zapadl do sněhu. Chytl otěže a vykročil. Kůň se nepohl.
Mladý muž zaklel a otočil se. Věděl to. Věděl, že ho nemá kupovat. Z toho chlapa křičelo podvodník. Prej statnej, silnej hřebec. Zvyklej na těžkou práci. Možná. Ale musí se mu chtít a on začínal pochybovat, že se mu chce často. Jestli vůbec někdy.
„Tak se ksakru pohni!“ Zavrčel. Zvíře poslechlo. Pohlo se, ale špatným směrem. Jezdec stiskl popruhy a snažil se ho zastavit. Kdyby vypadal jako ostatní, ten prodavač by si nic z toho nedovolil. On ani nikdo jinej.
Kůň se zastavil. No, sláva. Pomyslel si a pak se zarazil. Ve sněhu před nimi leželo tělo. Muž. Dle všeho vysoký a... opálený. Zamračil se. Nížan. Zavrčel v duchu. Otočil se a chtěl odkráčet. Zvíře mu to nedovolilo.
V duchu zaklel a vrátil se. Dneska vážně nebyl dobrej nápad vylejzat z postele. Celkově z baráku. Pomyslel si a zamračil se na koně. Sklonil hlavu k muži.
„Fajn, fajn. Podívám se.“ Byl zraněný – vážně. Promrzlý a špinavý.
„Jestli neni mrtvej, brzo bude. Nejsem žádnej léčitel, nemá smysl...“ Snažil se koni vysvětlil. On na něj trochu tupě zíral. Muž něco zavrčel. Měl pocit, že ho soudí.
„Fajn!“ Otočil se a sklonil k mrtvole. Živé mrtvole. Nahmatal puls. Srdce se ještě stále snažilo. Musí do tepla a sucha. Chytl ho a snažil se přizvednout. Zatraceně. Není jen velkej ale i těžkej. Otočil se rozčíleně, aby zvířeti vynadal. Jakoby to byla jeho chyba. Přizvedl obočí.
Kůň se postupně svezl na zem, zpřístupnil mu tak svůj hřbet. Nekomentoval to a pracně přes něj přetáhl zraněného. Tvor se narovnal a vydal pryč.
„Zatraceně, počkej na mě.“ Doběhl ho a obratně se vyhoupl na koňský hřbet. V duchu ještě několikrát zaklel a pak zvíře stočil směrem k domovu. Tentokrát poslechlo.
Doma nezvaného hosta ošetřil, jak nejlépe dokázal. Dokonce svlékl a omyl. Pracně uložil do své postele. Námahu trochu vynahradily modřiny, které muži neúmyslně způsobil. Tedy většina. Byla neúmyslná. Párkrát ho dost úmyslně praštil, právě protože byl tak zatraceně těžký.
Zadíval se na něj. Docela pěknej. Na Nížana. Pomyslel si a prohlížel si pravidelnou, pohlednou tvář. Víc než jen pohlednou. Připustil nesouhlasně. Zamračil se a šel si najít něco suchého na sebe. Hlavně teplého.
Umytý a čistě oblečený se vrátil k posteli. V ruce misku s horkou polévkou a chlebem. Posadil se k muži a pustil se do jídla. Mlčky sledoval. Možná by ho měl svázat. Co když se probere a bude ho chtít zabít? Napadlo ho, ale dál jen usrkával svou polévku a ukusoval chléb.
Večer nakrmil koně a vrátil se k Nížanovi. Zkontroloval, zda se neprobral a přemýšlel, kde bude spát. Nakonec si velice opatrně lehl vedle něj. Přitom ho kontroloval očima. Sáhl vedle sebe a otevřel knihu. Nalistoval založenou stránku a začetl se.
„Hm. Chceš něco přečíst?“ Chvíli ho tiše sledoval, jakoby čekal na odpověď. Začal nahlas číst. Někdy během - unavený náročným dnem - usnul.
Ráno se probral. Něco zamumlal a přitulil se k příjemně teplému, pevnému tělu. Rychle si sedl a zadíval na Nížana. Několikrát zaklel. V duchu i nahlas a vstal.
Nakrmil koně, vykartáčoval a mezitím chodil muže kontrolovat. Převázal mu rány a vydal se do lesa.
Rozléhal se na úpatí Hor. Rozsáhlý, hustý a divoký. Jeho dům stál někdě uprostřed. On se živil lovem. Díky své postavě byl rychlejší a mršťnější než většina Horalů, zároveň ale slabší. Nikdo z nich ho nebral moc vážně.
Dřív žil v pevnosti v Horách. Chtěl se stát jedním z Kaiserových strážců. V boji byl vážně dobrý. Hlavně rychlý a přesný. Musel být, aby měl šanci proti ostatním. Trénoval každý den a když si myslel, že je připravený a dost starý postavit se před pána Horalů, požádal toho svého o propuštění. Ten se mu ale vysmál. No a udělal, jak on žádal. Propustil ho.
Sebral zbytky své hrdosti a skutečně odešel. Na setkání s pánem Horalů už ale neměl dost sebevědomí, proto se usadil v lese. V lovu byl vždy dobrý, takže se vcelku i dobře uživil.
Večer se vrátil. Až opatrně otevřel dveře a rozhlédl se. Nížan ležel v posteli. Přešel blíž a zadíval se na něj. Nezdálo se, že by se probral.
Zamračil se a přitopil. Natáhl ruce v bezprstých rukavicích a zahříval o plameny. Možná se už neprobere. Napadlo ho. Třeba se praštil do hlavy nebo něco. Co on ví? Nevyzná se v tom. Tak moc. Pomyslel si trochu podrážděně.
Otočil hlavu k posteli. Přešel blíž. Dotkl se mužovy paže a jemně s ním zatřásl.
„Hej.“ Snažil se ho probrat. Bez odezvy. Zamračil se. Zatraceně. Vždyť je to jedno. Vysoukal se ze své kožešiny. Byla sešitá, přes hlavu s kapucí.
Zkontroloval zranění. Zdálo se mu, že vypadají líp. Dokonce, že i horkost ustoupila. Možná by ho měl přimět něco sníst, nebo aspoň vypít. Zadíval se na muže. Sáhl k tváři. Hladká. Nížanům vousy vážně moc nerostou, hm? No. Jemu taky ne. Promnul si tvář.
Nakonec muže přiměl alespoň něco vypít. Polévku a byl rád, že reaguje. Na noc opět ulehl vedle něj a chvíli mu předčítal.
Pár dalších dnů probíhalo podobně. Jeden den se vracel z lovu dřív než obvykle. Strnule se zastavil ve dveřích a sledoval muže. Stál uprostřed místnosti a držel se za prosakující ránu na hrudníku. Vyšší než se zdál.
„Kde to ksakru jsem?“ Zeptal se příjemným hlasem. Zároveň ale unaveným a nervózním.
Pán domu se nadechl a vešel, zavřel za sebou dveře. Ještě se s Nížanem takhle zblízka nesetkal. S žádným se nesetkal. Odhodlal se a přešel blíž.
„Na upatí Hor.“ Muž přizvedl obočí a zadíval se na něj.
„Jsi Horal?“ Řekl odměřeně, mnohem víc ale pochybovačně.
„Jsi malý. Na Horala.“ Dodal. On se zamračil. Místo aby mu poděkoval. Zuřil v duchu.
„To jen ty jsi zbytečně vysokej. Na Nížana.“ Vyštěkl. Muži přeběhl po obličeji unavený usměv. Přikývl a utrousil, že to možná ano. Pak jemně klopýtl.
Horal vytřeštil oči a rychle mu přispěchal na pomoc. Podepřel ho a vedl zpět k posteli. Nížan se svezl na postel a prohlížel si ho.
Světle šedivá kožešina s dlouhým chlupem a kapucí. Pod ní měl měkké kožené kalhoty a kabátek. Vysoké boty svázané kůží a proteplené stejnou kožešinou. To samé dlouhé bezprsté rukavice. Na zádech připlý zdobený toulec a rychlý luk. Byl téměř o hlavu menší. Štíhlý. Všechno to dohromady působilo tak nějak... půvabně. Vážně je Horal? Nechápal.
„Měl bys ještě ležet... a něco sníst.“ Dodal a pomohl mu pod peřinu. On se rozhlédl.
„Asi ti spim v posteli.“ Horal sebou cukl a rychle zakroutil hlavou.
„To nevadí.“ Přešel ke kamnům a přitopil. Stáhl si kožešinu a dal sušit. Venku hustě sněžilo, nebyl dobrý den na lov. Proto se taky vrátil tak brzo.
Ohřál polévku a přinesl mu ji. Mlčky přihlížel, jak jí. Všiml si třesoucích se prstů. Musí mít bolesti. Napadlo ho.
„Žiješ tu sám?“ Ozval se muž. On zaváhal. Měl by to přiznat? Nebyl si jistý, zda je to bezpečné. Nížan si všiml. Pousmál se.
„Ptám se jen, abych věděl, co mám čekat. Nevim. Třeba staršího bratra.“ Pokrčil rameny a vrátil mu misku. Přitom poděkoval. Horal se zamračil.
„Nejsem tak slabej, jak vypadám.“ Zavrčel. Muž se na něj zadíval. Malá vzteklá lasička. Roztomilá ale schopná ukousnout prsty, když si jeden nedá pozor. Napadlo ho. Přikývl a unaveně se svezl do polštáře. Zavřel oči. Co teď? Ze všeho nejdřív se musí dát trochu do kupy a pak...
„Chceš někomu napsat?“ Hm. Čte myšlenky? Otevřel oči. Modré jako obloha za jasného dne. Moře. Nikdy ho neviděl, ale dle obrázků, které ano... Možná spíš modré jako divoké květy lenu, rostoucí na pláních Hor. Zadíval se do nich. Nížan se zamračil.
„Ne.“ On zamrkal. Co? Ne? Přemýšlel.
„Nemám komu napsat.“ Vysvětlil muž, když si všiml výrazu. Horal se vzpamatoval. Sklonil hlavu a jemně pokýval hlavou. Vstal.
„Můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Nikdo jinej tu neni.“ Nesl misku pryč. Zraněný se za ním zadíval. Srdce jemně sevřel chlad. Zamračil se a opatrně se soukal pod peřinu.
Přizvedl obočí. Horal se nad ním naklonil a pomohl mu. Přitom upravit polštář. Muž se usmál.
„Díky.“ On sklonil hlavu a zadíval se do modrých očí. Jemně zářily v opálené tváři, jako hladiny horských jezer. Cukl sebou. Až rozpačitě se narovnal a zamračil. Zrovna ho skoro objímal kolem krku. Vydechl nesouhlasně. Zarazil se. Co přesně ho na tom tak... jsou oba muži. Nechápal.
Spokojeně zhodnotil novou kožešinu a maso uložil k ledu. Kožešiny prodával na trhu, pro maso i vnitřnosti si jezdil majitel pohostinství z nedaleké vesnice.
Přešel k posteli. Nížan spal. Chvíli si ho mlčky prohlížel. Fascinovala ho jeho opálená kůže a krásné jemné rysy Nížanů. Všiml si dlouhých řas. Pohly se a odhalily duhovky. Muž zamrkal a otočil hlavu. Rychle si sedl a zasténal bolestí.
„Co to ksakru...“ Sledoval ho. Horal nechápavě sklonil hlavu. Rozšířil oči a zvedl své ruce.
„Promiň to. Jsem lovec, ne... šilenej vrah.“ Vysvětlil a rychle se šel umýt. Stáhl koženou zástěru a pověsil. Vrátil se zpět. Nížan ho pobaveně sledoval.
„Trochu jsi mě vyděsil.“ Lehl si zpět a zadíval se do stropu. Mladík na něj.
„Asi bysme měli zkontrolovat ty rány.“ Navrhl a pomohl mu posadit se.
Zkontroloval paže, nohu, bok a zaměřil se na nejhorší zranění na hrudníku a rameni. Je malej zázrak, že všechny ty rány přežil. Napadlo ho. Jen s horečkou a... zarazil se. Muž si prohlížel blednoucí modřinu na boku.
„Všechny ty modřiny...“ Přemýšlel nahlas. Horal sebou cukl.
„Co já vim, jen jsem tě našel.“ Vyštěkl a rozvazoval ránu. Nížan k němu zvedl oči, pousmál se a přizvedl ruce. Mladík ho zrovna objímal kolem hrudník, když rozvazoval obvaz. Jemně zrůžověl a odtáhl se. Proč musí bejt tak zatraceně velkej? Pomyslel si nesouhlasně. Sundal obklad a zadíval se na ránu, hyzdící opálený hrudník. Jemně ho zamrazilo.
„Co se ti stalo?“ Zvedl malou misku a strčil do ní prsty. Nížan sledoval ránu.
„Nebyl jsem dost opatrnej... vypadá to dobře. Čistě.“ Zhodnotil a sebral mu misku. Přičichl. Odtáhl se.
„Co je to?“ Řekl až s odporem. Horal pokrčil rameny.
„Mám ji od jedný starý léčitelky. Pomůže.“ Zraněný si zničeně povzdechl. Možná, ale k čemu mu to je, když bude do konce života smrdět jak... Mladík se na něj pobaveně zadíval.
„Ten odér se vstřebá, věř mi.“ Muž zvedl oči. Lehce pochybovačný výraz. Zamračil se a vzdal. Přikývl. Horal se usmál a opatrně nanesl mast. Pak na ránu na rameni. Působila stejně děsivě, jako ta na hrudníku a boku.
„Bylo jich víc, hm?“ Dotkl se zlehka rány. Nížanův pohled se zachvěl. On neodpověděl. Nemusel. Horal pokračoval.
„Žádná z nich smrtelná, chtěli tě jen oslabit. O zbytek se měla postarat zima.“ Sklouzl rukou na paži.
„Nejprve tahle. Možná v ní bylo něco, co tě trochu omámilo.“ Dotkl se obvazu.
„Buď se tě tak báli, nebo to prostě byli hrozný hrdinové.“ Zamyslel se. Nížan se ironicky pousmál. Možná spíš oboje. Pomyslel si. Mladík si ho zamyšleně prohlížel. Jasně to viděl před očima.
„Pak druhá paže, stehno a hrudník. Ta tě rozhodila a oni se chytli příležitosti.“ Dotkl se modřin na pažích.
„Dva tě drželi a třetí... dýkou bodl zezadu.“ Sjel rukou k boku a muž s jeho slovy vzpomínal.
„Nechtěl, abys umřel rychle. Ale chtěl si bejt jistej, že umřeš, proto ještě tahle.“ Začal opět nanášet mast. Nížan otevřel oči a zadíval se na něj.
„Jsi dobrej.“ Mladík zvedl oči, zamračil se a zakroutil hlavou. Odložil misku a zvedl obklad.
„Jiný si myslí, že ne.“ Víc neřekl. Obvázal rány a vstal. Celý zbytek dne si ho nevšímal. On spal.
V noci ho probral chlad. Zatracená horalská zima. Pomyslel si a zachumlal se pod teplou přikrývku. Šlo by to trochu líp, kdyby... Přizvedl obočí a zadíval se na mladíka. Spal vedle něj. Oblečený, na přikrývce. Čelem k němu. Klidný, tiše oddechoval.
Muž vztáhl ruku a dotkl se světlé tváře. Vážně půvabný. Na Horala. Prohlížel si rysy a prsty je zlehka kopíroval. Velké temně šedivé oči a lehce přerostlé vlasy. V nich měl zapletenou ozdobu z kůže a korálků. Za levým uchem. I to mu dodávalo na půvabu. Promnul ji mezi prsty.
Nikdy by nevěřil, že potká půvabnýho Horala. Ještě k tomu, že mu půvabnej Horal zachrání život. Zničeně si povzdechl a vklouzl hlouběji pod přikrývku. Přikryl holá ramena. Otočil hlavu a natáhl ruku. Chytl štíhlé prsty.
„Děkuju.“ Během chvíle usnul.
Mladík otevřel oči a zadíval se na něj. Srdce uteklo někam pryč a nechalo po sobě jen tlukot v uších. Hlasitý a rychlý. Měkká velká dlaň, svírající jeho. A prsty. Ještě stále cítil jejich lehký dotek. Skoro laskavý. Zamračil se a zavřel oči. Stiskl Nížanovu ruku.
Nedobrovolný host se někdy po poledni probral. Místnost voněla masem a teplem. Pomalu se posadil a rozhlédl. Horal byl pryč, na kamnech stála keramická mísa. V nich praskal oheň. Příjemný. Vidět ho a cítit.
S lehkými bolestmi vstal a přešel blíž. Natáhl ruce a pak přes hadr přizvedl víko mísy. Usmál se. Úžasná vůně. Ochutnal maso. A chuť. Měl hlad jako vlk. Ta mast musela být vážně učinná. Cítil se den ze dne líp.
Přešel k oknu a zadíval se ven. Zachvěl se. Horalové a jejich divný počasí. Pomyslel si nevrle a raději se vrátil k teplu a vůni kamen.
Mladý lovec stál přitisklý ke stromu a skrz hrot šípu sledoval srny. Větší štěstí než včera. Narazil na jejich stopu u pramene a sledoval až sem. Klidně, tiše, trpělivě. Potřebuje se dostat ještě o něco blíž. Pomalu se pohl. Srny se rozutekly. Zamračil se a opřel o strom.
Zatraceně. Tohle by se mu nemělo stávát. Nestává. To jenom dneska je nějakej... neni ve svý kůži. Pomyslel si. Zvedl svojí ruku. Kvůli němu. Celý den na něj myslí a nesoustředí se na lov. Upekl mu maso a pořádně zatopil, aby... proč přesně? Aby mu nenastydnul ten jeho nížanskej zadek? Povzdechl si. Jemně ho zamrazilo. Zavrčení. Tichý a výhružný. Neutekly před nim. Blesklo mu hlavou.
Pomalu se otočil. Temně šedivý vlk vyrazil. On taky. Přetočil se za strom a po sněhu sklouzl na mýtinu. Vyhoupl se na nohy. Strnule se zastavil. Proti němu stál další. Vrčící a naježený, připravený.
Zatraceně. Jaktože si jich nevšiml. Rozhlížel se. Museli stádo sledovat tak jako on. Obkličovali a on si jich nevšiml. Třech vlků. Zdržel dech a podíval se vedle sebe. Čtyř. Upustil svůj luk a přidřepl. Bestie vyrazily.
Najedený, o něco spokojenější Nížan přitopil do kamen a přešel k oknu. Už docela dlouho, hodně silně sněžilo. V tomhle lovit nemůže, nebo ano? Zabalil se do deky a sledoval les.
Přizvedl obočí. Z vloček vystoupila shrbená postava. Za sebou táhla hromadu chlupů. Zastavila se, pak klesla na kolena. Muž se rychle vydal ke dveřím.
Zastínil si obličej před větrem a sněhem a rozhlédl se. Mladíkovi se povedlo vstát, zamířil ke kůlně. Upustil provaz a opřel se o dřevěnou stěnu. Zadýchaný a unavený.
„Jsi v pořádku?“ Horal se otočil. Nížan rozšířil oči. Kožešina, ruce, kalhoty, kabátek. Vše od krve. On se zamračil.
„Měl byses vrátit do tepla. Takhle nastydneš.“ Otevřel kůlnu a sklonil se pro smyčku. Téměř to neustál. Chytl provaz a narovnal se.
„Musel jsem je všechny...“ Sklonil hlavu k hromadě. Muž s ním. Vlci. Uvědomil si. Čtyři těla.
„Nechtěl jsem ale... tak zbytečný.“ Zakroutil hlavou a Nížan si všiml potrhané paže.
„Jsi zraněný, měl bys...“ On znovu zakroutil hlavou.
„Musim je stáhnout, než kožešina nasaje krev.“ Zabral. Vlčí mrtvoly se nepohly. Nadechl se a zamrkal.
„Asi... je to horší než jsem...“ Zvedl třesoucí se prsty. Stékala z nich krev. Zavrávoral a svezl se k zemi.
Nížan ho opatrně položil do postele. Svlékl kožešinu, kabátek, košili. Sklonil se k botám. Vytáhl zakrvácenou dýku. Ostří bylo mírně zaoblené. Tímhle? Pomyslel si a zamračil se. Stáhl mu boty a nakonec kalhoty.
Omyl krev a zhodnotil stav. Dost děsivě prokouslé rameno a pokousaná paže. K tomu stopy drápů. Čtyři divoký vlci. Lovci. Buď měl neskutečné štěstí nebo je vážně tak dobrý.
Vyčistil a ošetřil mu rány léčivou mastí, převázal paži a rameno. Důkladně přikryl a sedl si k němu.
V noci se u Horala ozvala horečka. Muž mu přikládal chladivé obklady a snažil se do něj dostat alespoň trochu vody. Neúspěšně. Povzdechl si a položil jeho hlavu. Pohladil orosenou tvář. Sklonil se k němu a čelem opřel o jeho rozpálené. Zamračil se, když si uvědomil, jak moc. Zavřel oči.
„Neopovažuj se mi tu umřít.“ Zašeptal tvrdě.
„Ksakru, vždyť ani neznám tvoje jméno.“ Řekl nesouhlasně. Ví jen, že je půvabnej ale silnej, malej Horal.
Seděl u něj celou noc aniž by zamhouřil oko. Až se mu konečně zdálo, že s přicházejícím sluncem horkost trochu ustoupila.
Tmavé řasy se pohly. Šedivé oči chvíli tupě hleděly do stropu. Už čisté - bez horečky. Mladík zamrkal a posadil se. Chytl se za rameno a svezl se zpátky. Chvíli jen bez pohybu ležel.
Otočil hlavu. Zadíval se na Nížana. Seděl vedle postele na nijak zvlášť pohodlné židli. Mírně shrbený, ruce zkřížené. Spal.
Horal se nadechl a opatrně se posadil. Všiml si mísy s rozpuštěným sněhem a obkladů. Zvedl oči. Staral se o něj celou noc, hm? Vzpomíná si. Na něco. Dotkl se tváře. Tentokrát byly jeho velké ruce příjemně chladivé.
Sklonil hlavu. Spustil nohy z postele a přisunul se blíž. Naklonil hlavu a zadíval se do spícího obličeje. Pousmál se.
„Jsem Rogue.“ Jemně sebou cukl. Modré oči se otevřely. Muž se mírně zamračil a nadechl. Zvedl hlavu. Rychle se narovnal.
„Jak je ti?“ Prohlížel si ho. Vztáhl ruce a vyzkoušel teplotu. Mladík se zapomněl bránit.
„Jsem... jsem v pořádku. Díky tobě.“ Zabručel. Nížan se usmál a přikývl. Jemně zrůžovělý Horal k němu zvedl oči.
„Promiň. Jsi zraněný a musel jsi se starat o mě.“ Řekl omluvně. Muž se jemně pousmál a přitáhl si ho.
„Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Objal ho. Rogue zaskočeně rozšířil oči. Pak zrůžověl a vztáhl ruce. Objal ho zpět. Zavřel oči a užíval si pevnou náruč. Bylo to příjemné, víc než by si kdy přiznal.
„Už tu byl?“ Vzpomněl si a odtáhl se. Nížan se nechápavě zeptal kdo. Horal se zamračil.
„Selick. Měl si přijet pro maso.“ Chtěl vstát. Muž ho chytl a nepustil. Výraz mluvil za vše. Mladík se zatvářil nesouhlasně.
„Musim je pohřbít, víc s nima už neudělám.“ Zakroutil hlavou a vstal. Unaveně se svezl na široký hrudník. Nížan ho chytl.
„Ještě máš k tomu co říct?“ Zeptal se a pohoršil ho. Pak se pousmál.
„Postarám se o to, dobře?“ Horal se na něj tázavě podíval.
„Ty?“ Kývl hlavou a poukázal na zavázané rameno a zbytek. Muž se pobaveně pousmál.
„Jsme to ale páreček, hm?“ Rouge přizvedl obočí, pak napodobil výraz a přikývl.
„Zůstanu v posteli.“ Svezl se poslušně na lůžko. Zvedl hlavu.
„Ale ty bys měl taky.“ Dodal a znovu ho pobavil.
„To má bejt nějakej neohrabanej návrh?“ Pohoršil on jeho. Zamračil se, neodpověděl a zachumlal do peřin. Nížan se usmál a naklonil nad něj.
„Počkej. Tvoje jméno.“ Vzpomněl si. Mladík otevřel oči a bezdůvodně zrůžověl.
„Rogue.“ Špitl a otočil hlavu. Muž se usmál a vstal. Vydal se ke dveřím.
„A tvoje?“ Ozval se Horal. On se otočil a zadíval se na něj.
„Howl. Říkej mi Howl.“ Usmál se a odešel. Mladík se položil zpět. Howl. Pomyslel si. Krásný, tajemný Howl. Zamrkal. Krásný? Zarazil se. No. Je asi ten nejpohlednější muž, jakého kdy viděl. Připustil a hleděl do stropu.
Proč ho asi chtěli zabít? Hm. Musí bejt v boji dobrej, když se ho tak báli. Nebo to vážně byli hrozný hrdinové. Ne. Je dobrej. Byl si jistý. Možná voják nebo nějaký velitel. Všiml si. Začala se mu vracet síla a s ní řeč těla. Jeho postoj a pohyby. Jisté, klidné a sebevědomé. Tak jako výraz tváře, jistota a světlo v očích. Vážně byly jako zářící hlubiny moře. Zamračil se a zavřel své. Nad čím to probůh přemýšlí?
Když se Howl vrátil, raději dělal, že spí. Ani vlastně sám netušil proč. On ho nechal, nakrmil koně a pustil se do přípravy jídla. Rogue ho mlčky sledoval. Chová se tu jak doma. Pomyslel si pohoršeně ale vlastně mu to zas až tak moc nevadilo. Víc mu vadilo, že se neukázal Selick. Ani druhý den.
Nížan ho nesouhlasně sledoval. Mladík se chystal do vesnice. Prodat maso a zjistit, proč Horal nedorazil.
„Jsem už dobrej, navíc pojedu na koni.“ Připl si tmavou kožešinu. Howl se na něj zadíval. Zamračil se ale přikývl.
„Buď opatrnej.“ Rogue k němu zvedl hlavu a zrůžověle se zadíval do očí. Bože, co to poslední dobou má s tím růžověním? Pomyslel si nesouhlasně a přikývl. Pak zaváhal.
„Vrátím se zítra. Budeš tu nebo ne?“ Překvapil ho. Nížan se pousmál.
„Co? Vyhazuješ mě?“ Horal se zamračil a sklonil hlavu.
„Ne, jen...“ Howl ho pohladil po vlasech. Mladík rychle zvedl oči.
„Budu tu, dobře?“ Usmál se. Rogue ucukl pohledem ale přikývl. Byl pryč. Muž se zadíval do dveří. Pobaveně se pousmál a sklonil hlavu. Malej, půvabnej, růžovějící Horal.
Otočil se a rozhlédl po domě. Trochu prázdný, když je tu člověk sám. Napadlo ho. Zamračil se a přešel k posteli. Zkontroloval rány a zbytek dne prospal. Co jiného by mohl? Trénovat ještě nemůže. Co může - musí je nabrat síly. Hodně sil. Bude je potřebovat.
Druhý den jednoduše čekal. Mladík se konečně ukázal. Už když stál ve dveřích, Howl věděl, že je něco špatně. Krásná tvář byla plná chladu. Rogue se zamračil a přešel blíž. Cestou odložil toulec s lukem
„Už vim, proč Selick nedorazil.“ Zadíval se do modrých očí a pokračoval.
„Kaiser svolává Horaly. K boji.“ Nížanův obličej ztvrdl, zopakoval poslední slovo. Mladík přikývl.
„Protože Tsar udělal to samé.“ Howl na něj nevěřícně hleděl. Zatěkal očima a zamyšleně sklonil hlavu. Zopakoval jméno svého pána. Rogue znovu přikývl.
„Stahují se na hranice a připravují k útoku.“ Mrazil jeho hlas. Muž se posadil na postel. Zakroutil hlavou.
„Proč by to dělali? Nemají důvod...“ Mladík pokrčil rameny.
„K čemu důvod? Pokud jim to Tsar přikázal?“ On znovu zakroutil hlavou.
„To by nikdy neudělal. K čemu? Proč zabírat Hory, když by v nich žádný Nížan nechtěl žít?“ Až na těch pár výjímek. Dodal.
„Byl by to akorát zbytečný masakr. Bez vítěze.“ Řekl nesouhlasně. Horal se na něj zadíval.
„Neptáš se toho pravýho.“ Všiml si zrady v očích. Proto ho napadli? Věděl, co se Tsar chystá udělal a byl proti? Možná chtěl varovat Horaly. Proto ho našel na jejich území. Výraz polevil a on se postavil k němu. Položil ruku na rameno. Muž zvedl hlavu, zamračil se a vstal.
„Musim odjet.“ Překvapil mladíka.
„To není nejlepší nápad. V tvym stavu, na našem území. Zrovna teď.“ Dodal a zachvěl se pod tvrdým pohledem. Teď byly mnohem víc jako nebezpečné a mrazivé hlubiny moře.
„Nemám na výběr. Musim mluvit s Kaiserem.“ Umlčel ho dokonale.
