kapitola I.
Na terasovité zahradě seděl štíhlý mladý muž světle hnědých vlasů. Dlouhých do poloviny zad. Jeho hebká pleť byla pohlazena sluncem a v krásné tváři zářily dvě modré hvězdy. Na sobě měl hedvábný světlý župan. Snídal. Spokojený. Jemně usměvavý. Teplé paprsky ho příjemně hřály a kolem voněly čerstvé květy ze zahrady. Klidné letní ráno.
Obočí se jemně zavlnilo a on otočil hlavu ke vchodu. Z bílé pevnosti se ozval hluk. Rychle vstal a zachvěl se. Z domu vyběhl voják.
"P-pane, napadli nás!" Cože? Nechápal. Jak napadli? Kdo by je mohl napadnout? Než stačil cokoliv, za mužem se objevili mohutní vojáci. Jeden z nich chytl strážce, bez problémů mu skroutil ruku za záda a přiměl kleknout.
"C-co to..." Zmlkl pán domu a zbledl. Ve dveřích se objevil vysoký bělovlasý muž. Byl mohutný, zahalený stejně mohutnou kožešinou černé barvy.
"Odveďte ho k ostatním." Vojáci přikývli a odešli. On se zaměřil na muže. Ten stále stejně oněměle sledoval jeho.
"Zdravím. Gadiane." Vykročil k němu.
"Já já já..." Zmlkl a zluboka se nadechl. Trochu uklidnil.
"Já tebe, Lairde." Znal ho. Jistě že znal. Všichni ho znali. Syn horalského velitele a nížanské šlechtičny. Na jejich straně, možná spíš na žádné straně. Tak proč...
"Důvod. Tvé... návštěvy?" Muž nenuceně pokrčil rameny.
"Myslím, že ten je dost jasnej." Zabírám to tu. Řekl tvrdě a bez zaváhání.
"Na to nemáš právo!" Rozčílil se pán domu. Horal se mu zadíval do očí.
"Zastav mě." Muž vybuchl a vrhl se proti němu. On ho bez problémů chytl a držel od sebe.
"Uklidni se nebo si ublížíš." Gadian něco zavrčel. Laird se pousmál. Nemá bejt náhodou klidnej, mírnej a jemnej? Pomyslel si pobaveně. Na druhu stranu, ne že by si stěžoval. Tohle je taky půvabný. Prohlížel si krásný obličej jemně zarudlý hněvem. Sklouzl pohledem k rozhalenému županu.
Pán domu si všiml, cukl sebou a snaha udeřit se změnila ve snahu vzdálit se. Nedařilo se. Pohoršeně se zamračil. Laird se znovu pousmál a pustil ho. On se okamžitě zakryl a odstoupil.
"Co bude teď?" Zeptal se odměřeně. Horal pokrčil rameny.
"Nechci, aby o nás někdo věděl. Pokud se bude tvůj lid ptát, jsme návštěva." Gadian se zamračil.
"A dál?" Uvidíme. Pohoršila ho odpověď. Ještě víc ale následující slova.
„Potřebuju se prospat, kde máš ložnici?“ Cože? Nechápal mozek a on s ním. Jak? Kde má ložnici? Proč... Zadíval se do šedivých očí. Téměř bílých. Pohled v nich byl jistý, klidný a jasný. Zároveň měl v sobě něco. Něco. Jemně se zachvěl a sklonil hlavu na stranu. Nic neřekl a vykročil směrem ke vchodu. Laird za ním. Jistým, sebevědomým přesto na tak mohutného muže tichým krokem.
Rozhlédl se po navoněné ložnici. Zakryl své pobavení a zamířil k velké posteli. Jedním pohybem odepl kožešinu a velký meč. Odložil vedle lůžka a svalil se na postel.
Gadian ho nesouhlasně sledoval. Mohl by se alespoň umýt, když už se mu musí válet v peřinách. Čistých peřinách. Přemýšlel opět pohoršen. Pak přizvedl obočí. Usnul? Tak rychle?
Přešel blíž k posteli. Usnul. Ujistil se šokovaně. To se vůbec nebojí, že by ho mohl. Nebo by mohl. Nebo. Hm. Co přesně? S pevností plnou těch obrovských Horalů a vojáky zavřenými v celách.
Nikdy nebyl moc dobrý v boji. S mečem. V obchodu a správcovství vynikal ale jako muž. Bojovník. Na druhou stranu. Nepotkal moc příležitostí, kdy by musel tasit meč. Jeho panství bylo ze všech stran chráněno ostatními. Nikdy by nepomyslel... zadíval se na Horala. Otočil hlavu k jeho meči.
Prsty se dotkl zdobené pochvy a zamířil k rukojeti. Objal dlaní. Zkusil váhu zbraně. Ne tak těžká, jak vypadá. Zvedl ji. Vytasil a prohlížel si ostří. Muselo za sebou mít mnoho soubojů. Mnoho ran. Tak jako on. Podíval se opět na muže.
V Horalově obličeji se nepohl jediný sval. Pomalu otevřel oči. Pod bradou ho studilo chladné ostří. Otočil hlavu. Nížan se nadechl a zlehka zbraň oddálil. To nemá strach, že ho pořeže? Je ostrý. Na tak velký meč.
„Pokud nejsi připravenej zabít, neútoč.“ Gadian vytřeštil oči.
„Nechtěl jsem tě... chtěl jsem jen.“ Jo, proto můžu bez problému udělat tohle. Vyděsil ho Laird, když se posadil a sáhl po rukojeti. Bez boje mu ji sebral.
„Každej souboj. Každý tasení meče může skončit smrtí, Gadiane.“ Řekl Horal překvapivě měkce. Muž se zamračil.
„Přece. Nemohl jsi čekat, že...“ Bránil se. Laird se pousmál a zastrčil meč zpět do pochvy. Ne, vlastně nečekal.
„Budeš ještě něco zkoušet, nebo mě necháš spát?“ Pán domu téměř nadskočil. Jeho drzost je neskutečná. Jestli v ní bude ještě chvíli pokračovat, on bude schopný vzít život. Rozčiloval se v duchu.
Horal nečekal na odpověď a znovu si lehl. Zády k němu. Tím rozčílil Nížana ještě víc. Tyčil se nad postelí a tiše zuřil. Pár minut. Pak. Unaven silnými emocemi přešel k druhé půlce postele a lehl si také. Rozhodně se nenechá připravit i o svoje pohodlí. Nikomu zatím neublížili. Až se prospí, zjistí, co vlastně chtějí a co s tím. Zachumlal se do peřin.
Laird otevřel oči a zadíval se na ležícího. Pobaveně se pousmál a tiše nadechl. Jeho vůně byla všude kolem. Příjemná, jemně vzrušující. Jako tehdy na Slavnostech, kde ho potkal. A už tam mu rozvířila smysly. V čem se to prohoba koupe, že takhle voní? To by mu měl někdo zakázat a stejně tak bejt tak smrtelně půvabnej. Povzdechl si Horal a raději otočil na druhý bok. Asi měl radši chtít svoji vlastní postel. Napadlo ho. Pak usnul.
Probral se někdy po setmění. Nížan byl pryč. Posadil se a protáhl. Nebál se, že by utekl. Neměl kudy. Zjistil si o pevnosti vše, co se dalo. Dost mu to usnadnily její stavební plány. Zaplatil hodně ale stálo to za to. Jeho muži tak mohli hlídat každý východ. Schováni, aby si jich nikdo nevšiml.
Laird se opláchl v připravené koupeli a šel hledat svého hostitele. Našel v jídelně. Zvedl k němu oči a zamračil se. Když si všiml, že je umytý a dokonce čistě oblečený, ledy jemně povolily. Přikývl a popřál dobrý večer.
„To nebylo nutný.“ Přejel Horal po černé košili a bez vyzvání se posadil. Nížan vybuchl.
„Ale bylo. Máš být můj host a ti jsou vždy čistí a upravení!“ Mračil se. Laird se pousmál.
„Pak děkuju.“ A mý muži? Chtěl vědět.
„Je o ně postaráno.“ Odsekl Gadian a napil se. Bože. Nechce s ním být v jedné místnosti natož si povídat, tvářit se... bože. Proč se mu tohle děje? Zvedl oči a zadíval se na večeřícího muže.
„Chceš se na něco zeptat?“ Pán domu téměř vzplanul. Co to s tím Horalem je?! Jistěže se chce zeptat. Má spoustu otázek! Ale nejdřív by ho straštně rád... sevřel prsty a nadechl se. Zvedl příbor a pokračoval v jídle.
„Tedy? Co si myslíš, že tím získáš? Jsou mnohem bohatší a lépe strategicky umístěná panství.“ Zeptal se, když se trochu uklidnil. Horal se napil vína a opřel do pohodlné židle.
„Nedělám to kvůli tvýmu panství ani majetku.“ Nížan zamrkal a zeptal se.
„Mám svý důvody.“ Protáhl si Laird krk. Vypadal dokonale uvolněně a Gadian si byl naprosto jistý. Ze srdce toho muže nenávidí. Jeho arogantní a hrubé a sebevědomé a drzé a... celého ho nenávidí! Všechno na něm. Všechno. Prohlížel si ho.
„Jak dlouho to bude trvat. Tohle vaše... návštěva?“ Pobavil Horala. Jak dlouho bude potřeba. Nepobavil on jeho.
„Hm. To tě nikde... nepostrádají?“ Máš přece taky své panství. Zeptal se opět. Laird pokrčil rameny.
„Důvěřuju těm, kterým jsem ho svěřil.“ Kroužil se zbytkem vína v poháru. Hodil do sebe a narovnal se.
„Díky za příjemnou večeři. Měl bych jít zkontrolovat své muže.“ Vstal. Gadian opět téměř vzplanul. Musí ho vším, co řekne, tak nesmírně rozčilovat? Jakou příjemnou večeři?! Nesnažil se, aby byla příjemná!
Na terasovité zahradě stál štíhlý mladý muž světle hnědých vlasů. Dlouhých do poloviny zad. Jeho hebká pleť byla pohlazena sluncem a v krásné tváři zářily dvě modré hvězdy. Na sobě měl hedvábný světlý župan. Teplé paprsky ho příjemně hřály a kolem voněly čerstvé květy ze zahrady. Klidné letní ráno. Bylo by. Nebýt jich. Sledoval muže trénující boj. Horalové. Obrovská. Hrubá. Hloupá. Tupá monstra. Nic víc vážně nejsou. A on. Je nejhorší z nich. Sklouzl pohledem na jejich velitele. Chvíli sledoval. Jeho souboj s několika vojáky. Je vážně dobrý. Pomyslel si.
„Nevyznám se v tom, ale řekl bych, že je dobrý.“ Gadian téměř vyjekl. Div, že nepřeskočil zídku terasy a neválí se teď v bolestech někde dole. Šokovaně se otočil.
Mladý zahradník se omluvně pousmál, když si všiml pohledu. V náruči držel stáré květiny z vázi na stole.
„V boji.“ Dodal. Muž se zamračil.
„Nevim. Nevšiml jsem si.“ Zalhal a ucukl pohledem. Otočil se zpět.
„Nepřekáží ti? Řeknu jim ať trénujou jinde... kdyby ano.“ Zahradník zakroutil hlavou a trochu tím svého pána zklamal.
„Dobře, tak běž.“ Odehnal ho rukou a sledoval Horaly. Jejich velitel si ho všiml. Jemně kývl hlavou. Gadian v duchu zasupěl a šel pryč. Laird se pousmál a sklonil hlavu ke svým mužům.
„Jak dlouho se zdržíme?“
„Jak dlouho bude potřeba.“ Zopakoval svá slova z večera. Voják si povzdechl.
„Koukaj tu na nás jak na monstra.“ Postěžoval si.
„Dobře. Aspoň tu nic nezapomeneš.“ Připl muž dlouhý meč do kožených přesek. Druhý nechápavě zakroutil hlavou.
„Dítě nebo dvě.“ Vysvětlil Laird a pobavil zbylé. Horal se zasmál také a následoval je do pevnosti.
Do oběda se Gadian nezvaným hostům – jednomu z nich - úspěšně vyhýbal. Odpoledne si to namířil do stájí. Byl zvyklý jezdit každý den. On i jeho... skoro vyjekl a uskočil zpět. Vlastně asi vyjekl. Srdce uteklo někam pryč a s ním i ta trocha statečnosti, která mu zbyla. Za vše mohla mohutná, temně šedivá bestie stojící ve stáji. Byl si jistý, že jí z nozder vychází ohnivá pára a z tlamy vyčuhuje zbytek něčeho kdysi živého. Snad ne jednoho z jeho koní nebo podkoního.
„Dobrý den i tobě.“ Odpověděl lehce pobavený hlas. Zřejmě bral vyjeknutí za pozdrav. Gadian se nadechl a naklonil hlavu. Vedle zvířete stál neméně mohutný muž a postrojoval ho. Otočil k němu hlavu. Oči měl jako jasné temné nebe těsně po setmění a vlasy připomínaly srst koně, stojícího před ním. Usmál se a tvrdá tvář se rozjasnila. Pán domu se ošil.
„Ty jsi?“ Chtěl vědět, snad jen ze zdvořilosti. Ve skutečnosti mu Horal a jeho... monstrum stáli v cestě.
„Jsem Maverick. Ale všichni mi říkaj Verik.“ Uklonil se jemně. Gadian nechtěl, ale nakonec zvítězila zvědavost a on se zeptal. Horal se pousmál.
„Moc dlouhý jméno a mladší sestra. Nevhodný spojení.“ Pobavil muže. On příkývl.
„Já jsem Gadian, ale to jistě víš.“ Verik pohladil netrpělivého koně.
„Chceš se projet.“ Nížan rychle příkývl.
„Ano. Ale ne na něm.“ Dodal stejně rychle a pobavil Horala.
„Těžko říct, jestli by ti to vůbec dovolil.“ Zamyslel se. Nesnese cízí. Vysvětlil.
„Jenom mě a Lairda.“ Pokračoval. Gadian se zamračil. Proč mu to říká? Nezajíma ho to. Nic, co se týká toho... supěl v duchu a šel do stájí. Vyvedl svého koně.
„Můžeš jet se mnou. Pokud nevadí, že mířim k hranicím. Jestli jo, řeknu jednomu z mužů.“ Nížan nasedl a zopakoval slovo k hranicím. Horal přikývl a nasedl také. Chůzí vyjeli.
„Jen je jedu zkontrolovat.“ Vysvětlil.
„Neposlal jsem posla pro pomoc nebo něco takového.“ Ozval se nejistě Gadian. Verik se pousmál a popohnal koně, když vyjeli z bran města. Gadian svého a dohnal ho.
„Nebude se tvůj pán zlobit? Žes mě pustil z města? Mohl bych ti klidně ujet.“ Zeptal se.
„Nemyslím. Důvěřuje mi, jako svýmu zástupci. Takže i mým rozhodnutím.“ Sklonil hlavu k bílému elegantnímu koni. Ujet? Přemýšlel v duchu a snažil se nezasmát. No. Možná bude rychlej. Na pár minut. Usoudil a stočil svého k hranicím, které ho zajímaly. Nížan ho následoval.
Slunce už zapadlo, když se vraceli zpět. Gadian nechápal, proč na té šedivé bestii není vidět únava. Stejně tak na jejím jezdci. Na druhou stranu on a jeho kůň. Povzdechl si. Byli blízko smrti. Stačilo by jen pár dalších kilometrů. Tím si byl jistý.
Stočil koně do stájí a nejistě se zadíval na Lairda. Stál opřený u vchodu a očividně na ně čekal. Podržel popruhy bílého koně. Zadíval se na jezdce. On se zamračil ale seskočil. Jemně klopýtl. Bože, je víc unavený než myslel. Muž ho rychle chytl. Otočil hlavu k Verikovi. Ten jemně zakroutil hlavou a sesedlal. Chytl oba koně a vedl do stájí.
Laird sklonil hlavu ke Gadianovi. Zlehka se o něj opíral a přestože ho nemohl vystát, teď vděčně přijal oporu. Věděl, že se ráno bude nenávidět, ale to bude řešit až ráno. Teď se chce najíst, možná i umýt a spát. Hlavně spát. Dlouho spát. Měkká, voňavá, hebká, teplá postel. Skoro si vzdychl při představě. Zamrkal, když ho Horal zvedl do náruče.
„Divim se, že ses udržel v sedle.“ Nesl ho dovnitř. On se zamračil, tak silně jak dovedl. Pak si povzdechl a svěřil se náruči.
Muž ho položil do peřin a narovnal se.
„Mám hlad.“ Upozornil ho Gadian. Laird přikývl, že mu něco přinese.
„A taky se chci umýt. Obličej a ruce.“ Do něčeho většího se dnes pouštět nebude. To by ho asi už vážně zabilo. Sklonil hlavu, když mu Horal začal rozepínat kabátek. Bez protestů si ho s jeho pomocí svlékl. Pak zmateně zamrkal.
„Co to...“ Nechceš spát oblečený, nebo jo? Přerušil ho muž a natáhl se k vysokým botám. Rozvázal a vyzul. Pak odešel.
Gadian zvedl oči ke služce, která přinesla lavor s horkou vodou a osušku. Položila na stolek vedle postele a odnesla kabátek, boty i kalhoty, ze kterých se pracně vysoukal.
Pak přišla jiná s tácem plným jídla. Zamračil se. Říkal přece, že mu něco přinese. On nebo ne tak proč... co? Uvědomil si a než se nad tím zamyslel, Laird se vrátil. Poděkoval služkám a poslal pryč. Zadíval se na sedícího. Omýval si ruce a obličej. Růžovou smysly hladící vodou. Chytl lemy lavoru a zvedl. Ruce se jemně rozvlnily a on obstojně polil podlahu.
Horal k němu přispěchal a pomohl mu. Otázku v očích. Nížan se zamračil a jemně zakroužil s chodidlem. Muž se usmál a postavil vodu na zem. Druhý do ní položil nohy a uvolněně vydechl.. Pak zamrkal. Laird mu sebral navoněný kus mokré látky a začal omývat lýtka. On zrůžověl ale nic neřekl. Jen mlčky přijímal péči.
Horal omýval drobné chodidlo a neubránil se úsměvu. Jemné a hebké. Spíš ženy než muže. Stejně tak jako lýtka a kotníky. Sáhl pro kus látky a položil si ji na stehna. Na ně nížanovu levou nohu. Začal zlehka otírat. Vážně. Štíhlé, měkké a hebké. Zvedl druhou nohu a zabalil do látky. Protřel kotník, patu, prsty, chodidlo. Gadian jemně cukl nohou.
„Jsem lechtivý.“ Vysvětlil vyčítavě Horalovu tázavému pohledu. Laird se jen pousmál a pomohl mu do peřin. Když byl muž dostatečně zachumlaný, podal mu tác a odnesl lavor. Sám se šel umýt do koupelny.
Nížan se zadíval na chléb, který držel. Zvedl oči ke vchodu koupelny. Stále cítil na kůži velké horké dlaně, které ho hladily přes látku. Zavřel oči. Ne, nebyl lechtivý. Nikde ani na chodidlech. Jen citlivý. Na dotek. Jen by nikdy nevěřil... Zamračil se a rozlomil krajíc. Ten čerstvě zavoněl a pohladil hladový žaludek. Muž se pustil do jídla.
Jedl a opět jen mlčky přihlížel, jak se Horal chystá ke spánku. Očima kopíroval mohutná záda a ramena. Zakousl se do kusu tvrdého sýra a prohlížel si pevné paže a rovné břicho. Nevynechal jedinou část těla. Jediný pohyb. Otočil hlavu, když se muž položil a zvedl knihu. Sledoval, jak ji otevírá a čte. Pohledem zkoumal tvář, krk a klíční kosti.
Laird se zarazil a zvedl k němu oči. Nížan ho žvýkaje sledoval, bezostyšně a okatě. Muž si byl jistý, že si to neuvědomuje. Možná ano. Pomyslel si, když se Gadian zarazil.
„Och. Promiň. Určitě máš taky hlad.“ Přisunul mu tác a sklouzl pohledem ke knize.
„Ty jsou moje oblíbený. Najdu ti tu, která se mi líbí nejvíc.“ Zalistoval ve sbírce legend. Jednu nalistoval a zachumlal se hlouběji do peřin. Laird přizvedl obočí. Chce, aby mu předčítal? Uvědomil si a sklonil hlavu ke knize. Hm. Odložil tác a svezl se níž takže víc ležel než seděl.. Opravdu začal číst.
Netrvalo dlouho a Nížan něco zabručel. Spal. Klidně, tvrdě a naprosto bezstarostně. Horal si povzdechl a odložil legendy. Zadíval se na muže. Vztáhl ruku a pohladil hebkou tvář. Pohledem sklouzl ke rtům. Byl si jistý, že ráno budou opět nepřátelské a štěkající.
Zvedl se na loket a naklonil se blíž. Přizvedl si bradu a zlehka ochutnal. Smysly se jemně zachvěly. Mnohem měkčí a hebčí než myslel. Zhluboka se nadechl a svezl se na postel.
„Nemusíš se bát, Gadiane. Ochráním tě.“ Pohladil hebké vlasy. Nížan zamumlal ze spánku a přitulil se k nahému hrudníku. Objal pevný pas a něco spokojeného vzdychl. Nerušeně spal dál.
Ráno se probral. Otočil hlavu. Samozvaný host byl pryč. Protáhl se a zadíval do stropu. Srdce se mírně zachvělo vzpomínkou, kterou si nedokázal vybavit. Přesto cítil. Vztáhl ruku a dotkl se rtů.
Zabalil se do županu a šel zkontrolovat svůj dům. Horalové opět trénovali na zahradě. Pohoršeně se zamračil ale snídani si přenesl na zídku terasy. Sledoval muže.
Polekaně otočil hlavu po vykřiku. Vytřeštil oči. Pod mladým zahradníkem se ulomila příčka žebříčku a on skončil v bolestech na zemi.
Gadian se rychle vydal pryč. Alessa patřil mezi jeho oblíbené sloužící. Byl k němu podobně věkem a povahou. Vlastně byl asi spíš přítel. Častokrát s ním seděl v zahradě a povídal si nebo mu pomáhal. To díky němu má tak moc rád květiny a jejich vůni.
Alessa, držející se za kotník, nejistě sledoval stíny na zemi. Zvedl hlavu a spolkl své srdce. Z dálky se mu zdáli docela... hezcí ale takhle zblízka. Vyhrávalo slůvko obrovský.
„Můžeš se postavit?“ Podával mu jeden ruku. Bledý zahradník neodpovídal.
„Děsíš ho. Pusť mě k němu.“ Odstrčil Horala jiný a dřepl si. Pousmál se.
„To je v pořádku, občas děsí i mě. Můžu?“ Dotkl se nohy. Alessa zamrkal a sklonil k ní hlavu.
„Bolí to.“ Zvedl opět oči. Muž přikývl a prohlásil, že proto se chce podívat. Než stačil zahradník reagovat, vyhrnul mu nohavici a opatrně prohmatal kotník. Nížan ho reflexem chytl a zasténal.
„Hm. Myslim, že to má jen vymknutý. Zlomený to nebude.“ Zvedl Horal hlavu ke svému pánovi. Ten přikývl.
„Vem ho...“
„Alesso!“ Protáhl se Gadian mezi vojáky a rychle si k němu klekl. Zasypal ho starostlivými otázkami. Vystrašeného zahradníka zaplavily emoce a on se mu rozbrečel v náruči. Horalům přeběhly po obličejích úsměvy při pohledu na ty dvě půvabné polekané krásky. Dva z nich - velitel a zástupce si vyměnily pobavené pohledy.
„Vraťte se k tréningu.“ Rozhlédl se Laird a otočil hlavu k Verikovi, stále držejícímu Alessův kotník. On přikývl.
„Vezmu ho k tvýmu léčiteli, dobře?“ Gadian se vzpamatoval a přikývl.
„Půjdu s tebou.“ Vstal. Zahradník rychle zvedl hlavu. Vytřeštil oči, když se k němu Horal sklonil a vzal do náruče. Narovnal se a bez problémů ho nesl k domu.
Pán domu otočil hlavu k Lairdovi. Netušil proč, ale zrůžověl. Pak rychle doběhl Verika. Myslel, že ho povede, ale muž očividně jeho pevnost znal. Dokonale.
„Chvíli by na ni neměl stoupat.“ Ani nebude moct. Ošetřil postarší Nížan vymknutou nohu a modřiny z pádu.
„Dal jsem mu silný lektvar, takže bude trochu... víc ospalý.“ Dodal a zvedl oči ke Gadianovi. Muž přikývl a podíval se na čekajícího Verika. Ten se pousmál a sklonil se k zraněnému. Stejně jako poprvé zlehka zvedl a nesl za správcem města.
Uložili ho a nechali spát. Gadian se vrátil na terasu ke své snídani. Zamračil se a zadíval na Lairda. Sledoval trénující muže. Ani se neotočil a zeptal se.
„Jak je na tom?“ Nížan se postavil k němu a přikývl, že bude v pořádku. Pak si všiml snídaně. Úžasný, muselo mu dojít, že je sledoval při tréningu. Pomyslel si nesouhlasně ale nic neřekl.
Verik, vracející se z obhlídky hranic, se zarazil a přešel ke studni za stájemi. Všude kolem ní byla rozlitá voda. Další kaluže vedly směrem k zahradě. Následoval mokré stopy.
Přizvedl obočí a zadíval se na malého zahradníka. Opíral se o dřevěnou berli a v druhé ruce držel konev s vodou. Horal už si stačil všimnout důmyslného zavlažovacího systému – uzkých, mělkých kanálků po celé zahradě. Očividně ale nebyly úplně všude. Zamračil se a vydal k Nížanovi.
„Čemu jsi na větě: neměl by na ni stoupat, nerozuměl?“ Alessa se polekaně nadechl, upustil konev a téměř upadl. Kdyby ho Verik nechytl. On se pobaveně pousmál.
„Promiň.“ Přidržoval ho. Zahradník chvíli rozdýchával šok a pak pokrčil rameny.
„Musím je zalít.“ Horal si hlasitě povzdechl.
„Tos nemoh někomu říct?“ Alessa se zamračil a prohlásil, že to je jeho práce. Pak vyjekl a začal se bránit. To když si ho Verik přehodil přes rameno a nesl pryč.
„Co to... hned mě... jak se opovažuješ?! Nýst mě jak pytel...“ Zmlkl a zamrkal. Muž ho posadil na nedalekou lavičku a usmál se.
„Zůstaň.“ Cože!? Vykřikl muž v duchu a nevěřícně ho sledoval. Copak je nějakej pes nebo... myšlenky se vytratily. Horal sebral konev a šel ke studni. Nížan mlčky přihlížel a prstem navigoval, které květiny a keře. Muž skončil, uklidil konev a vrátil se k němu.
„Jestli si mě zase přehodíš přes rameno, praštím tě.“ Upozornil ho Alessa. Verik se pobaveně zasmál a přikývl.
„Dobře, jestli tě tu já zejtra uvidim ťapkat.... naplácám ti.“ Co jiného by asi mohl? Jemu? Prohlížel si půvabného muže. Měl delší blonďaté vlasy. Jako paprsky slunce a velké šedivé oči. Zrovna se rozšířily šokem. Půvabný. Pomyslel si a podal mu ruku. Vážně půvabný. Nížan se zamračil ale přijal ji. Horal ho podepřel a sebral mu dřevěnou oporu. Vedl k pevnosti.
Gadian se opět probral sám. V kolik probůh vstává? Přemýšlel a namířil si to k zahradníkovi. Ten seděl na své posteli a tvářil se naštvaně. Když si všiml svého pána, trochu se rozjasnil.
„Stalo se něco? Bolí tě to?“ Sedl si muž k němu a tvářil se starostlivě. Druhý zakroutil hlavou.
„To ten... ten drzej, hloupej Horal. Co si o sobě... jen tak si sem nakráčet a rozkazovat mi.“ Mračil se. Gadian přizvedl obočí. Horal? Pomyslel si a zeptal. Alessa přikývl.
„Ten, ten... nevím, jak se jmenuje.“ Zavrčel. Jeho pán ho chvíli mlčky sledoval. Takového ho neznal. Alessa byl vždy klidný, usměvavý a mírný. Stejně jako... on. Uvědomil si. A očividně ho stejně jako jeho... Horalové. Mají na ně špatný vliv. Pomyslel si nesouhlasně.
„Uklidni se a řekni mi, co se stalo.“ Usmál se a pohladil muže po paži. On něco zabručel ale nakonec převyprávěl průběh večera. Pak co následovalo ráno. Horal si to nakráčel do jeho ložnice se snídaní a oznámením, že ho jde zkontrolovat. Zda se náhodou nechystá do zahrady.
„Přinutil mě sníst hrozně velkou snídani. Asi se pozvracím.“ Prý že musím nabrat sílu. Dodal nesouhlasně. No. V tom má pravdu i v tom, že by měl raději zůstat na lůžku. Pomyslel si Gadian ale neřekl.
„Dohlédnu, aby s ní nic neprovedli. Dobře?“ Slíbil. Zahradník si povzdechl ale přikývl. Co mu zbývalo?
Pán domu došel na zahradu a přizvedl obočí. Přešel k okrasnému stromu, který Alessa předešlý den zastřihával. O něj stál opřený opravený žebřík, na něm jeden z Horalů. Pokračoval, kde zahradník skončil.
„Ty tam!“ Muž sklonil hlavu. Obratně sklouzl po žebříku a pozdravil.
„Jsem Raul, můj pane.“ Koho to zajímá? Pomyslel si Gadian ale přikývl.
„Verik tu někde je?“ Dle popisu to musel být Verik. Muž ukázal a vrátil se k práci. Druhý se vydal směrem, kam ukazoval.
Horal se nakláněl nad fontánou. Zabořený ve vodě a čistil ji. U něj seděl Laird a povídali si. Všiml si Nížana.
„Hm. Řek bych, že sis zavařil.“ Řekl pobaveně. Jeho zástupce se narovnal a otočil. Napodobil výraz a utřel si ruce.
„Jen se snažim pomoct.“ Řekl na svou obranu, ještě než Gadian otevřel pusu. On se zamračil.
„Nikdo se tě... vás neprosil. Tohle je ještě stále moje město.“ Připoměl oběma. Horal pokrčil rameny.
„Radši bys, aby si ještě víc ublížil?“ Nížanův výraz polevil. Ucukl pohledem.
„Ne, ale... Alessa je čistá a křehká duše, nemůžeš se k němu chovat tak...“ Netušil, jak pokračovat. Verik se usmál a zakroutil hlavou.
„Nepřišel mi tak křehkej. Vyhrožoval mi, že mě zbije.“ Pobavil svého pána. Ten sledoval výbuch hněvu v Gadianově tváři.
„To protože se oba chováte tak...“ Bože. Zasupěl v duchu. Nemá vůbec smysl o něčem s nimi mluvit. Vždycky ho tak rozčílí. Mračil se na oba. Povzdechl si.
„Jen... on tu zahradu miluje a...“ Horalové se pousmáli.
„Nemusíš se bát, dobře? Nic s ní neprovedem. Pokud ho to vážně tak znervózňuje, může nás kontrolovat.“ Napadlo ho.
„Jen nechci aby namáhal tu nohu.“ Nížanův výraz ještě víc polevil a zjemněl. Dokonce se pousmál a stiskl Lairdovo srdce. Otočil k němu hlavu.
„Snídal jsi?“ Horal přizvedl obočí. Zdá se mu to nebo to bylo pozvání? Zítra na něj počká. Pomyslel si a přikývl. Nížan nic víc neřekl a šel pryč. Laird otočil hlavu k Verikovi.
„Zahradník?“ Zvedl tázavě obočí. Muž pokrčil rameny.
„V čem je problém? Dítě nebo dvě tu nezapomenu.“ Rozesmál přítele a vrátil se k práci.
