kapitola I.
Před rozlehlým areálem školy stál bělovlasý mladík. Mlčky si ji prohlížel. Kolem postávali, posedávali a procházeli studenti. V uniformách jakou měl on. V jeho podání ale nebyla tak... upravená. Kravatu měl ležérně uvolněnou a košili u krku rozeplou. Delší vlasy každý snad jinak dlouhý, ve předu patku. Na uších sluchátka.
Povzdechl si a rozhlédl. Přešel k zídce lemující schody a opřel se o ni. Vytáhl cigarety. Zvedl oči k hloučku dívek, který ho už delší dobu sledoval. Nadšeně mu zamávaly a když jim odpověděl, rozzářily se ještě víc. Dál jim nevěnoval pozornost a otočil hlavu k procházejícím studentům.
Jemně přizvedl obočí, když si všiml rudovlasého mladíka. Malý, půvabný andílek tolik vyzařující něco křehce něžného a čistého. Štíhlá postava, jemná pleť a velké hluboké oči. Díky velkým sluchátkům vypadal snad ještě půvabněji.
Někdo ho vzal kolem ramen. Polekaně se otočil a vyvolal pobavený usměv bělovlasého mladíka. To byl tedy výraz. Prohlížel si jemnou tvář. Pohledem sklouzl k měkkým rtům, rozčíleně spílajícím příteli. Ten se stejně pobaveně omlouval a vedl ho do budovy.
Kouřící student se spokojeně pousmál. Hned první den. Neuvěřitelný. Možná to nebyl zas až tak špatnej nápad. Zvedl oči ke škole. Ťípl cigaretu a šel dovnitř. Vyzvedl si rozvrh a usazený ve své nové lavici s úsměvem sledoval drobnou krásku, sedající si před.
„Zdravím.“ Mladík se otočil. Uniformu důkladně upravenou. Rozkošnější snad fakt bejt nemůže. Pomyslel si sedící. Spolužák se pousmál.
„Ahoj. Jsi tu nový?“ Podal mu ruku. Jsem Nikita. Potřásli si.
„Patrick.“ Vykouzlil mladík neodolatelný úsměv. Ve skutečnosti vypadal jako anděl. Světlé vlasy, výrazně modré oči. Jakoby měnily barvu úhlem pohledu. Nikita chvíli přemýšlel, zda někdy viděl tak sytě modré oči. Zaměřil se na zbytek. Mladík působil jako to nejčistší a nejnevinější stvoření, ale jeho oblečení. To co měl vepsané v obličeji. V těch krásných očích. Bylo v něm něco divokého. Rebelského. Provokativního.
„Můžu ti to tu pak ukázat, jestli chceš.“ K tomu je to takovej miláček. Pomyslel si Patrick. Mám šťastnej den.
„Budu rád.“ Přikývl. Pak obrátil pozornost na učitele, který se postavil ke katedře. Zvedl oči do třídy a přivítal nového studenta. Patricka Flashe. Známého pod jménem Tricky. Žáci utichli a jako jeden otočili hlavy k mladíkovi.
Podobné reakce vzbuzovalo jméno po celé škole. Patřilo jednomu z neznámějších mladých hackerů té doby. Byl ještě dítě, když jméno Tricky poprvé prolétlo světem. Rychle a zářivě jako blesk.
Navštěvoval různé banky, bezpečnostní systémy a organizace. Nekradl, nepáchal zbytečné škody. Jen se bavil. Dostat se dovnitř, podepsat se a pak ven aniž by si někdo všiml.
Nikita brčkem upíjel z plechovky a prohlížel si nového spolužáka.
„Proč jsi s tím přestal?“ Tricky k němu zvedl oči od tácu a odložil vidličku.
“Musel jsem.” Mladík přizvedl obočí a zopakoval první slovo. On vytáhl cigarety a začal hledat oheň. Vedle něj se objevil plamen zapalovače. Otočil hlavu a zadíval se na černovlasou dívku.
“Díky.” Věnoval jí odzbrojující úsměv a vrátil se pohledem na Nikitu. Přikývl.
“Nevěděl jsem, že tě chytli.” Zakroutil spolužák hlavou.
“To nikdo.” Natáhl Tricky ruku a chytl jeho, držející plechovku. Přitáhl si brčko. Nikita jemně zrůžověl a zaskočeně na něj hleděl.
„Díky.“ Všiml si mladík a usmál se.
“Tak odkud věděl...” Mám to v podmínce, aby prej lidi věděli, s kym maj tu čest. Vysvětlil a pustil jeho ruku. Nikita se pobaveně pousmál.
“Schovejte počítače, telefony. Možná prostě radši vypněte proud a vyndejte baterie.” Mladík se zasmál a přikývl.
“Něco na ten způsob.”
Po vyučování ho Nikita, jak slíbil, provázel areálem školy. Vyšli před hlavní budovu. Nikita se zadíval na auto, čekající pod schody.
„Ksakru, úplně jsem zapomněl.“ Ksakru?! Pomyslel si Tricky. Co to sakra... Rozkošní andílci ksakru neříkaj. Ne jeho rozkošní andílci. Ti mají v náplni dne červenat, rozpačitět a kouzelně nejistět. Ne říkat ksakru. Pro takové má slabost. Vždy měl. Drobné krásky jako je Nikita. Které se pak rozplývaj v náruči, sladce vzdychaj a...
„Tricky?“ Sledoval Nikita jemný úsměv. Mladíkův pohled se vyčistil.
„Musím jít, bratr čeká.“ Tricky sklonil hlavu k patě schodů. Uvidíme se. Dodal spolužák a vydal se pryč.
„Jistě.“ Zadíval se za ním. Rozhlédl se. Obklopily ho dívky, které na něj mávaly ráno. Nezachytil, co přesně říkaly, ale tak nějak tušil. Přikývl a šel s nimi do kavárny.
Tam se ony snažily vyzvídat, ale on se dozvěděl víc. Hlavně o známých jménech na škole. Mezi ně patřilo i Nikitův. Stejně tak jméno jeho bratra. Pracoval jako společník v elitním clubu. Majitelem byl Eliot.
Nicola. Nikitův bratr Trickyho samozřejmě zaujal, ale ne tolik jako popis nového spolužáka. Malej svůdce? Ten malej, půvabnej, rozkošnej andílek?! Odmítal pochopit.
„Je tak neuvěřitelně sexy, kdybych na to měla, hned bych si ho najala.“ Zasnila se jedna z dívek.
„Pochybuju o tom, že by tě vzal jako zákaznici.“ Napila se jiná. Dívka se na ni ublíženě podívala, pak si povzdechla.
„To asi ne.“ Udiveně zvedla obočí a rozpačitě zamrkala. Tricky se prsty dotkl její brady a přizvedl k sobě.
„Jsi krásná a chytrá dívka, jen hlupák by tě odmítl.“ Dokonale zrudla a hleděla do těch krásných modrých očí. Mladík se usmál.
„Musím jít, uvidíme se.” To je na mě. Vzal si účet a šel pryč. Dívky za ním zaskočeně hleděly. Otočily hlavy ke své přítelkyni. Víc zasněný výraz snad opravdu nemohla mít.
O velké přestávce se většina studentů věnovala obědu. Mezi nimi i dva spolužáci. Za pár posledních dní se vcelku spřátelili a Tricky stále odmítal přijmout fakt o malém svůdci. Nikita se sladce usmíval. Půvabně růžověl. Trucovitě se mračil. Dělal vše, co ostatní půvabní andílci. Jeho andílci. Dokonce měl rád sladké a tak sladce se tvářil, když ho pořádal. Což vzbuzovalo trochu nepříjemně vlezlou otázku, jak to všechno spaluje.
“Hm. Myslím, že bychom ti měli uspořádat oslavu.” Překvapil ho mladík a pohledem sledoval procházející studenty. Tricky otočil hlavu.
“Oslavu?” Zeptal se. Párty. Vysvětlil on.
“Jsi nový ve městě, no ne? To je třeba řádně oslavit. Přivítat tě tu.” Kývl Nikita přesvědčivě hlavou. Spolužák se pousmál. Možná. Přemýšlel. Dobrá příležitost. Už pár týdnů spí sám, to je třeba napravit. Přikývl a jeho přítel se spokojeně usmál.
“Zařídím to.” Vstal a vydal se realizovat. Tricky sklonil hlavu k poloplnému talíři. Moh to aspoň dojíst. Sáhl pro tác a se svým nesl pryč. Na druhou stranu. To taky tak trochu popírá ten popis. Malej svůdce.
Tricky se rozhlédl po oslavujících spolužácích. Lehce pobaveně ho napadlo, zda mají opravdu takovou radost z jeho příchodu do města. Protože hlasitý, veselý, litry alkoholu zalitý způsob, jakým slavili, to rozhodně naznačoval. Pak šel hledat jedinou osobu, která ho v davu zajímala.
Pousmál se, když ji našel. Úsměv se vytralil, když si všiml s kým. Nikita stál u vysokého, urostlého spolužáka a něco mu povídal. Prstem přitom zlehka kroužil po pevném hrudníku. Zrůžovělý výraz mladíkovy tváře mluvil o tom, že Nikitova slova rozhodně nebyla pro dav kolem. Ne. Byla soukromá. Provokativní. Horká a cíleně mířená. Lovec. Zablýsklo se slovo v Trickyho hlavě a on se zachvěl.
Zatraceně. Ty holky měly pravdu. Pomyslel si nesouhlasně. Nikita rozhodně neni malej nezkušenej andílek. On nebude rozkošně růžovět. Ne. On ne. Sledoval tváře vyššího z mladíků. Povzdechl si. Ale to on je taky a když už se jednou rozhodl. Otočil hlavu zpět k Nikitě. Nemohl si pomoct. Něco v sobě má. Něco, pro co ho chce. Prostě z něj toho vzdychajícího, růžovějícího andílka udělá. Přepíše program. Sledoval Nikitu. Pousmál se a připálil si. Sklonil hlavu k černovlasé dívce, která ho oslovila.
“Promiň?” Máš jednu pro mě? Zopakovala a přidala úsměv. Beze slova ji nabídl cigaretu a připálil.
“Známe se, nebo ne? Vypadáš povědomě.” Zamyslel se.
“Aby ne, chodíme spolu na počítače.” I když nechápu, co se ty chceš ještě učit. Pobavila ho.
“Mnohem víc ale nechápu, že tě k nim pustí.” Zasmál se a pokrčil rameny.
“Člověk se furt učí něco novýho a to druhý? Skončil jsem s tím.” Napil se. Usmála se.
“Škoda. Zlobivý kluci jsou sexy.” Přizvedl obočí a zadíval se na ni. Je docela pěkná. Pomyslel si.
“Neztrácíš čas.” Znovu se usmála.
“To vadí?” Ne, ne. Jen pokračuj. Pobídl ji. Proč se pro změnu jednou nenechat svést. Vážně už zbytečně dlouho nikoho neměl a s Nikitou? To bude na dýl. Otočil hlavu k mladíkovi. Opíral se o hrudník druhého a mlčky a něžně s ním promlouval.
Na mnohem dýl. Sledoval Nikitu tisknoucího se k úplně jinému hrudníku. Za těch pár týdnů, co se znali, už tu bylo několik podobných. Vždy patřících vysokému urostlému mladíkovi. Nijak přehnaně bystrému. Nijak přehnaně výřečnému. Nikitův typ. Jednodušší tichý svalovci, co pod jeho pohledem růžověli. Neskutečný.
“Mám ti ho odklidit z cesty?” Ozvalo se vedle. Pobaveně se usmál.
“Zdravim Page, nevšim jsem si tě.” Dívka zahrála uraženost.
“Nedivím se, máš oči jen pro něj.” Zamračil se a zakroutil hlavou.
“Nevidím v něm víc než přítele.” Ne. Poslední dobou má oči jen pro něj. Kdyby šlo o jinou malou půvabnou krásku. Neřešil by to. Prostě by popošel dál. K někomu jinému. Ale s Nikitou. Vážně si nemohl pomoct. Chtěl ho. Jako nikoho v životě. Nebyl zamilovaný. Ale. Mladík měl kolem sebe něco. Něco. Něco, co ho nutilo přehlížet záměrný půvab. Záměrně zrůžovělé tváře a nejistý pohled. Všiml si. Nikita vše. Svůj vzhled, svou domnělou nevinnost využíval jako přesné zbraně. Trickymu bylo občas těch “malých” chudáků skutečně líto.
“Tak co jít ke mně?” Probral se a sklonil k ní hlavu. Vážně neztrácí čas. Nikdy a je dobrá ale už párkrát ochutnal a ztratil zájem.
“Dneska ne. Promiň.” Dneska a nikdy. Pomyslel si a skrz taneční parket clubu si to namířil pryč. Dívka se za ním zamračeně zadívala.
Bože. Každýho jinýho by to do uší křičící ne ve slovech i chování dávno odpálkovalo. Tak proč ji ne? Přemýšlel a snažil se ztratit v bavícím se davu. Další večírek a oni dva na něm nechyběli. Bohužel ani Page a jiný pevný hrudník.
Nikita, sedící na zídce terasy, k němu sklonil hlavu.
“Co se děje?” Jsem unavenej. Dneska to balim. Neni mi moc dobře. Zalhal Tricky a překvapil přítele. Vztáhl ruku a dotkl se jeho čela.
“Hm. Asi máš trochu teplotu.” Mám? Pomyslel si a sledoval okouzlující starostlivý výraz. Jo. Teď už ji má určitě.
“Jestli chceš, můžeš přespat u mě.” Překvapil mladíka ale mnohem víc přátele kolem.
Proč u tebe? Zeptal se on. Jaktože u tebe? Zeptali se oni.
“Bydlím tady. V nejvyšším patře. Neměl bys běhat někde v noci a sám. A mně se ještě nechce domu, abych tě doprovodil.” Vysvětlil jemu.
“Problém?” Otočil se k nim.
“Jak problém? Proč my k tobě nesmíme a on ano?” Rozčilovali se. Tricky přizvedl obočí. Oni nesmí a on ano? Ta myšlenka ho zahřála. Přikývl.
“Díky. To by bylo skvělý.” Cítil zamračené výrazy spolužáků ale nevnímal. Nikita se usmál a vytáhl klíče.
“Tenhle. Nemyslím, že dorazím dřív než ráno. Tak si je vem.” Můj pokoj je ten napravo. Dodal a podal je mladíkovi. Temné zamračené výrazy kolem zesílily.
Tricky se rozhlédl po velkém bytě. Za prosklenými stěnami byla terasa. Prohlédl si Nikitovu ložnici. Do druhé se neodvážil. Nalil si pití a posadil se. Bezva. Co teď? Pomyslel si a opřel se do pohodlného gauče. Noc byla ještě mladá a on sám v cizím bytě. Kdyby tam nebyla ta malá... na druhou stranu, to díky ní je teď tady a cítí se vyjímečný. Nikdo z nich tu nikdy nebyl. Sáhl po ovladači a zapl televizi. Báječně ztrávenej večer. Pomyslel si a po pár minutách usnul. Snad z nudy.
Někdy během svého spánku snil o povědomých šedivých očích. O temně rudých pramenech vlasů. Cítil jemný závan alkoholu. Teplo dlaně. Měkkost rtů. Někoho nad sebou. Šokem se probral a zadíval do šedivých očí. Pak na toho komu patřily.
“Zdravim.” Usmál nebezpečně krásný muž. Pohled lehce utopený v alkoholu. Tricky zamrkal. Kdo? Kde? Proč? Nechápal. Hlavně proč. Proč se nad ním ten cizinec skláněl a líbal ho. Líbal, nebo ne? Líbal! Zakřičelo srdce, když se k němu muž znovu sklonil.
Tricky se zapřel o široká ramena. Přesto přivřel oči a zlehka uvolnil rty. Aniž by si všiml.
“Co to... co to děláš?” Chvěl se mu hlas. Chvěje se mu hlas?! Nechápal
“Rozbaluju svůj dárek.” Hluboký sametový hlas. Tricky zadržel dech. Do hajzlu! Zanadával v duchu a snažil se rozehnat ten zvláštní omamný oblak kolem.
“O čem to ksakru mluvíš?” Zavrčel trochu neúspěšně. Muž se jemně odtáhl.
“Jsi v mym bytě. Nikita nikde. Nehledě na to, že vůbec nejsi jeho typ. Co jinýho mužeš bejt než dárek pro mě?” Co jinýho můžu bejt než dárek... co je to za opileckou logiku? Rozčiloval se v duchu. Pak se zarazil. Nikita? Nicola! Zadíval se na muže. No jistě. Vzpomněl si, kde je a proč. A taky kdo musí být on.
“Jsi Nicola. Nikitův bratr.” Přesně tak. Sklonil se muž k jeho krku. Pohladil svými rty. Tricky jemně zasténal.
“A-ale já nejsem žádnej dárek.” Nicola se pousmál a zvedl se k němu.
“Záleží na tom?” Zadíval se mu do očí. Tricky váhavě jemu. Něco. Zašeptalo srdce ale on si nevšiml. Muž se znovu usmál a ochutnal rty. Mladík pod polibkem hlasitě vydechl a aniž by chtěl, odpověděl.
“Hm. Nepřijde nebo ano?” Odtáhl se Nicola a překvapil ho. Zakroutil hlavou.
“Určitě?” Vklouzl muž prsty pod triko a svlékl mu ho. Tricky se zachvěl. Co to dělá? Co to probůh zrovna dělá? S někým jako je on? Chytl se ho kolem krku.
“Určitě. Říkal, že do rána nedorazí. Mám jeho klíče.” Rozhlédl se a pohledem hledal, aby je mohl muži ukázat. On snahu překazil hlubokým polibkem.
“Dobře.” Usmál se a věnoval sladkým rtům, štíhlému tělu.
Oba sebou jemně trhli a zvedli oči ke dveřím. Nicola nesouhlasně zabručel.
“No, zdá se, že přece jen dorazil.” Narovnal se. Tricky s ním. Stále okouzlený. Okouzlený? Pomyslel si nesouhlasně.
“Otevři mu.” A o tomhle radši nemluv. Setřel muž vlhkost z měkkým hebkým rtů a vstal. Mladík opět s ním.
“Dobrou.” Otočil se pán domu a byl pryč. Tricky se za ním zadíval. Vzpamatoval se a šel ke dveřím. Zhluboka se nadechl a otevřel. Nikita se pousmál.
“Trochu jsem se bál, že tě nevzbudím.” Hm. Spal jsi v kalhotech? Všiml si.
“Vlastně jsem se teprve chystal. Neříkal jsi, že nedorazíš?” Připomněl mu. Mladík přikývl a povzdechl si.
“Hm. Měl jsem starost a trochu černý svědomí kvůli tomu mýmu, mně se ještě nechce domu.” Navíc dorazil Tracy. Povzdechl si. To bude ten hlavní důvod. Pomyslel so Tricky.
“A udělal hroznou scénu. Jak kdybych mu po jedný noci patřil.” Zakroutil Nikita hlavou a sáhl pro ovladač televize. Všiml si trika.
“Chtěl jsi spát tady?”
“Nechtěl jsem ti zabírat postel, kdybys náhodou dorazil.” Zalhal mladík. Druhý se usmál.
“Neviděls ji? Je velká. V pohodě se na ni vyspíme oba.” Táhl ho do ložnice. Tricky si povzdechl. Pak si to uvědomil. Neměl by bejt rád? Sklouzl pohledem na dveře do druhé ložnice. Tak proč neni?
Ráno se probral. Svým způsobem se tak jen tvářit, protože nebyl schopný usnout. Ležel, držel Nikitu, který se mu tiskl k boku, a hleděl do stropu. Celou noc. Celý zbytek noci.
Mladík v jeho náruči sebou lehce cukl a otevřel oči. Opřel se o ruce a mnul si oči. Tricky se pousmál a sledoval ho. Občas je vážně půvabný sám od sebe.
“Dobré ráno.” Nikita zamrkal a zvedl k němu oči.
“I tobě. Hmm. Úžasně se u tebe spí.” Vzdychl a něžně se přitulil. On se usmál a objal ho. Políbil do vlasů.
Když se konečně vyhrabali z peřin, Tricky se obezřetně rozhlédl po obývacím pokoji. Trochu se uvolnil.
“Nevíš jestli dorazil Nicola?” Ozval se mladší z bratrů a protahoval se. Mladík zaváhal.
“Dorazil. Před tebou.” Vyšel muž z kuchyně, v ruce tác se snídaní. Nikita se usmál a šel ho obejmout.
“Dobré ráno. Snídaně? Snídaně?” Držel se muže kolem pasu. On ho políbil do vlasů a povzdechl si.
“Pokud mě nepustíš. Snídaně, snídaně skončí na zemi.” Pobavil mladíka a zvedl oči k druhému. Ten prkeně stál a sledoval ho. Přemýšlel, co teď. Co dělat. Jak se tvářit. Co říct.
“Zdravim. Jsem Nicola.” Odložil muž přes bratra tác a podal Trickymu ruku. On se na ni zadíval. Trochu jakoby nechápal, co po něm chce.
“Já... Patrick.” Přijal ji. Tricky. Opravil ho přítel. Nicola přizvedl obočí.
“Jistě, ten hacker. Nikita mi o tobě vyprávěl.” Usmál se. Mladík úsměv mlčky sledoval.
“Tricky?” Ozval se Nikita, který nebyl zvyklý na podobné chování. Ne u něj.
“Ještě stále ti neni dobře?” Vzpomněl si. Jeho přítel se konečně vzpamatoval a vzpomněl si také. Přikývl.
“Vlastně ne. Radši půjdu. Asi bych si měl lehnout.” Přikývl. Otočil hlavu k muži. Beze slov zašel do mladíkovy ložnice.
“Hm. Vím, jak na tebe lidi reagují. Nikdy bych nevěřil, že i on.” Usmál se Nikita pobaveně a sedl si. Hladově se pustil do snídaně. Nicola se posadil k němu. On by zase nikdy nevěřil, že “zaútočí” na spícího. Byl lehce pod vlivem, ale to ho neomlouvá.
Zvedl oči k mladíkovi. Nehledě na to, že neni tak úplně jeho typ. Tedy vzhledově. Povahově. S tím, co o něm slyšel. Vždy měl slabost pro malé krásky s lehkou provokací v očích. V srdci. Malé divoké rebely. Pousmál se a prohlížel si ho.
“Uvidíme se. Těšilo mě.” Podíval se na něj mladík. Přikývl, že jeho taky. Trickyho pohled se jemně zachvěl. Zamračil se a zamířil pryč.
Dveře výtahu se zavřely a kabina se pohla. Její jediný pasažér opřený o stěnu sledoval měnící se číslice. Zamračil se a promnul si obličej. Do hajzlu! Co to předváděl? Bože. Chová se jak. Cítí se jak... ty malý nejistý andílci, co tak rád svádí! Uvědomil si. A on ho tak určitě vidí! Jeho!
V pondělí. V ne moc zářivé náladě dorazil do školy. Posadil se a na jeho ramena se sesypali spolužačky a žáci. Uzemnily ho hromadou otázek. Téma bylo jednotné. Nikitův bratr. Proč jsou z něho tak... neni to zas až takovej idol. Vybavil si krásný obličej a šedivé oči. Jistý pobavený pohled v nich. Něco. Zachvěla se myšlenka a on si opět nevšiml. No. Možná, že to je až takovej idol. Připustil.
“Vlastně jsem s nim nemluvil, jen jsme se ráno pozdravili.” Sklepal je ze svých zad a věřil, že téma ukončil. Jak moc se pletl. Pomyslel si zničeně, když ho zasypali dalšími otázkami.
“Začínám chápat, proč k tobě nesmí.” Řekl nevrle a usrkával ze své plechovky. Byl čas oběda a jak se zdálo, otázky konečně došly. Nikita se pobaveně pousmál a věnoval se jídlu.
Tricky se na něj zadíval. Rudé vlasy. Šedivé oči. Pohled v nich. Úsměv. Něco. Poskočilo srdce. Něco přirozeně přitažlivého. Něco vrozeného. Pro lovce. Něco, co k nim láká bezmocnou kořist. Něco omamného a podmanivého. Nenuceného přesto neodolatelného. Mají to v sobě oba a zatímco Nikita to obaluje půvabem a jemným, křehkým kouzlem, Nicola... srdce opět jemně poskočilo a slabiny se stejně jemně zachvěly vzpomínkou. Tricky zavřel oči. Do hajzlu! Tohle nechce. Nechce pod nikým vzdychat a chvět se a... cítil šimrání prostupující tělem. Něžné. Provokativní...
“Tricky?” Šokovaně otevřel oči. Zamrkal a vstal. Omluv mě. Byl pryč. Nikita se za ním nejistě zadíval. Otočil hlavu k téměř nedotčenému obědu.
Tricky zabouchl dveře toalety a opřel se o ně. Srdce mu silně tepalo v hrudníku i ve spáncích. V uších mu hučelo a dech se nedokázal sklidnit. A k tomu všemu. Opřel si hlavu a sklouzl rukou do kalhot. Zatraceně. Jak ho něco takovýho mohlo vzrušit? Vzpomínka na pár doteků a polibků. Vždyť se skoro nic... přivřel oči a zrychlil pohyb ruky. Bože. Hleděl do šedivých očí. Cítil měkký dotek dlaně. Vůni a teplotu těla. Mírný úsměv. Proboha! Zapřel se tvrdě rukou o stěnu a vyděsil spolužáka ve vedlejší kabince. Proboha. Otevřel oči a propustil touhu. Horkou. Pálivou. Tryskající.
Uvolnil tělo a svezl se na dveře. Zatraceně. Zašeptal v duchu a zhluboka oddechoval. Zavřel oči a pak zamrkal. Narovnal se a sáhl pro papír.
Nikita ho přivítal starostlivým výrazem a překvapil papírovým sáčkem.
“Skoro nic jsi nesněd tak...” Pousmál se. Tricky ho vzal kolem ramen a políbil do vlasů. To na něj má reagovat. To on ho má vzrušovat. To on je jeho typ.
“Díky.” Vzal si pečivo a zaplul do lavice. Mladík ho sledoval.
“Byl jsi u doktora?” On k němu nechápavě otočil hlavu.
“Podle toho jak jsi vypálil, myslel jsem, že na záchod.” Vysvětloval Nikita. Tricky přizvedl obočí. Jo, na záchod ano, ale určitě ne kvůli svým střevům. Zakroutil hlavou.
“Už jsem v pohodě, jen jsem...” Zarazil se. Proč že mu to vlastně rozmlouvá? Jen jsem co? Zrovna si ho vyhonil a myslel při tom na tvýho bratra? Ještě líp. Postavil se mi kvůli němu?
“Jen jsem zapomněl, co mi doktor radil. Ten oběd mi trochu rozbouřil žaludek.” Přikývl. Nikita se uvolněně pousmál a otočil se směrem k tabuli.
Odpoledne vyšli před školu. Menší z mladíků si povzdechl a tiše zaklel. Větší k němu sklonil hlavu. Pak kopíroval směr pohledu. Na nízké zídce schodů seděl urostlý světlovlasý mladík. Když si všiml mladíků, usmál se a vstal. Šel jim naproti.
“Mám počkat?” Mohl bys? Bude to jen chvíle. Vykročil Nikita k příchozímu. Tricky se pobaveně pousmál a vydal se ze schodů. Zbledl a srdce se zastavilo. Důvodem bylo auto, stojící u kraje silnice. Nebo spíš muž, opírající se o něj. Byl obklopený několika hloučky, které ho z bezpečné vzdálenosti sledovaly. Blíž se prostě neodvážily.
Muž típl nedopalek a zvedl oči ke schodům. Přímo k Trickymu. Jako zázrakem. Pousmál se a kývl hlavou. Mladíkovo srdce poskočilo a rychlým úprkem se vrátilo do školy. On měl silnou chuť následovat ho. Nadechl se a vydal dolu. Bože. Seber se a uklidni. Tohle přece nejsi ty. Káral se v duchu.
Nicola s mírným úsměvem pozdravil a zvedl oči k bratrovi.
“Novej objev?” Prohlížel si mladíka. Tricky zakroutil hlavou.
“Starej.” Muž se pobaveně pousmál.
“Jak to ksakru dělá? Následujou ho jak ovce.” Zakroutil hlavou. Že zrovna ty se ptáš. Zabručel mladík v duchu ale zahrál pobavení.
“Myslim, že je vytrvalejší než ostatní.” Zvedl oči k páru.
“Hm. Tracy?” Zamyslel se Nicola. Tricky přikývl. Jistě, vyprávěl mi o něm. Vypadá dobře.
“Kdo z nich nevypadal?” Pravda. Přikývl muž. Bratr si ho všiml. Překvapeně přizvedl obočí, ale usmál se.
Tricky se zarazil. Co to tu zrovna předváděj? Normální přátelskej rozhovor, jakoby se nic... zvedl oči k Nicole. Ten tiše zaklel a sledoval Nikitu, který se očividně vymluvil na něj a spěchal dolu ze schodů.
“Ahoj. Byli jsem domluvený?” Zeptal se nejistě. Ne. Nebyli. Překvapil muž oba mladíky. Nebyli? Přemýšlel větší z nich. Je možný, že ve skutečnosti nepřišel za Nikitou? Srdce se jemně zachvělo.
“Jen jsem...” Jel kolem. Zamračil se Nicola a sklonil hlavu k bratrovo příteli.
“Chceš někam hodit?” Nabídl se. On zakroutil hlavou.
“Ne... já...” Začal soukat odpověď.
“To by bylo skvělý, plánovali jsem jít do herny.” Přerušil ho Nikita a vklouzl na sedadlo spolujezdce. Tricky si vzpomněl a neochotně ho následoval do auta.
“Jestli máš čas, můžeš jít s námi.” Zavzpomínat na mládí a tak. Ozval se mladší z bratrů, když vyjeli a pobavil staršího.
“Jak na mládí? Kdo je u tebe ksakru starej?” Zastavil na křižovatce. Teď a tady? Ty. Rozesmál ho mladík a tím rozechvěl srdce druhého. Suchý, tichý, hluboký smích. Jemně se dotýkal smyslů. Hladil srdce a... Ne! Vzpamatoval se.
Muž zastavil u několika-patrové herny.
“Tak?” Zahnal ho Nikita svým nadšením do kouta a on nemohl jinak než souhlasit. Herna. Pomyslel si a rozhlédl se po hlučné, barevné, blikající, tepající smršti kolem. Mladíci ho dovedli k závodním kabinám s volanty a pedály.
“Pohlídám vám věci?” Navrhl a bratr ho odrovnal pohledem.
“Hraješ s námi.” Hodil mu herní kartu a načetl svou. Na monitoru se objevil jeho nick, avatar, rekordy a trofeje. Pousmál se a sedl si za volant. Tricky hrdě udělal to samé. Nicola zvědavě srovnával úspěchy.
“Musíš zachránit jméno naší rodiny a vymazat mu ten samolibej úsměv.” Přikývl Nikita téměř vážně a pobavil oba.
“Fajn.” Načetl muž kartu a zvolil si jméno. Herna. Pomyslel si a sedl si za volant.
Vybrali si auta, okruh a každý své vlastní nastavení. Zahřívací závod. Oznámil Tricky a chytl volant. Nicola k němu otočil hlavu.
Pousmál se. Mladík byl ve svém živlu. Programy, počítače, hry. Křičelo to z něj a svym způsobem slušelo. Jistý, divoký oheň v očích. Mírný spokojený úsměv. Klidné nádechy. Klidný výraz. Jako maska, schovávající vzrušení a napětí. Sexy. Muže jemně zašimralo ve slabinách. V duchu pobaveně zaklel a otočil hlavu k monitoru. Chytl volant. Start.
“Já věděl, že to v sobě máš.” Pokýval Nikita spokojeně hlavou a otočil hlavu k Trickymu.
“Jsi v háji.” Pobavil přítele. On se usmál.
“Uvidíme.” Nicola jemně zadržel dech. Opět tím pobavil sám sebe a zadíval se mladíkovi do očí.
“Skutečnej závod?” Tricky pevně stiskl volant.
“Nečekej, že tě budu šetřit.” Hleděl do šedivých očí. Jemně v nich zajiskřilo a on cítil stejné jiskry po těle.
“Nečekám.” Usmál se muž a jiskry zesíly. Trojice naprogramovaných aut vyjela.
Temně modré bez nápisů zvolilo lepší stopu do zatáčky a podjelo červené. Tricky se usmál půlkou úst. Pěkný. Pomyslel si a společně se vřítili do jiné. Řidič bílého vozu si po projetí prvního kola uvědomil, že se ho závod vlastně vůbec netýká. Povzdechl si ale následoval je.
Rudý vůz s modrým se vzájemně předjížděly a bez doteku se snažily toho druhého vytlačit z dráhy. Tricky se držel zadku modrého vozu. Možná že je rychlejší, ale on má zas o něco lepší akceleraci. Když se o něj zlehka opře v poslední zatáčce, zpomalí ho a on ho nebude schopnej dohnat. Cílová rovinka neni tak dlouhá, aby to ztih rozjet, nebo ano? Přemýšlel. Rozhodně s ním nechce prohrát. V tomhle ne. Zarazil se. V tomhle ne? A v čem přesně s ním prohrál? Přemýšlel nesouhlasně. Přizvedl obočí. Modrý vůz se jemně zavlnil.
“Jo?” Vytáhl Nicola telefon, už nějakou dobu mu vibrující v kapse. Mladík k němu otočil hlavu. Cukl sebou a vrátil se pohledem na monitor. Alespoň poslouchal.
“Zdravim... Ne, promiň. Dneska tam nejsem.” Upřímně? Vůbec netušim. Lepší bude, když zavoláš Eliotovi. Tricky zpozorněl. Zákazník? Pomyslel si. Přizvedl obočí. Kolem něj se poslední zatáčkou prohnal bílý vůz. Co to ksakru. Udržel se jen tak tak na silnici a vyrazil za ním. Příliš pozdě.
“Ano!” Zaradoval se Nikita. Nicola ukončil hovor a zadíval se na obrazovku. Otočil hlavu k Trickymu. Ten se zamračil a skoro ho pokáral pohledem. Muž se pobaveně pousmál.
“Tak? Co dalšího?” Podíval se na bratra. Ten se vesele usmál a rozhlédl.
Nicola s nimi strávil odpoledne plné her. Trickyho víra v mužovu hráčskou neschopnost se docela rychle vytratila. Ve skutečnosti nebyl ani trochu neschopnej. Naopak. Nelámal rekordy ale rozhodně se držel vysoko. Neskutečně vysoko. Napoprvé. Hm. Začátečnický štěstí. Konejšil mladík svou uraženou bručící pýchu. Rozhodně. Přesvědčoval sám sebe, když s ním v několika hrách dokonce prohrál. Nehledě na to, že on neni tak úplně ve svý kůži. Díky němu. Navíc. Vzal si nabízenou sklenici.
“Díky.” Nicola přikývl a napil se ze své.
“Vlastně jsem dnes čekal na tebe. Chtěl jsem se omluvit.” Mladík se rychle rozhlédl.
“Šel na záchod.” On znejistěl. Celé odpoledne se vyhýbal tomu zůstat s ním o samotě. Jak se mohl tak zapomenout? Pokáral se v duchu a zvedl oči zpět k muži.
“Nemusíš...” Jsi zvyklej, že tě v noci budí cizí chlap v cizím bytě... nabídkou k sexu? Přerušil ho muž a přizvedl tázavě obočí. Tricky zrůžověl a zamračil se.
"Jistěže nejsem." Pak musím. Uzemnil ho muž.
"Co kdybys mě nechal napravit ten první dojem?" Co chce napravovat? Nikdy se mě nikdo tak... zatraceně! Pokáral se mladík opět a zakroutil hlavou.
"Možná to tak trochu vypadalo, ale já nejsem malá nejistá růžovějící víla, na kterou si hraje Nikita." Rozesmál muže. Uklidnil se a usmál, naklonil k němu.
"Pak je to v pořádku, nevidím tě tak." Pohladil mladíkovův krk svým dechem a stejně tak srdce. Tricky zamrkal a zadíval se mu do očí.
"Jsem zpátky. Kam teď?" Ozvalo se vedle.
