kapitola I. - konec
Chuck byl vždy okouzlující, sebevědomý, talentovaný mladík. Netrvalo dlouho a lidé kolem si všimli. Přirozeného talentu. Co mu nebylo naděleno na výšce, bylo mu naděleno na půvabné tvářičce ale hlavně hlase.
Už od dětství zpíval na rodinných sešlostech, pak společenských. Ještě ve čtrnácti přišly první seriozní nabídky. Byl možná drobná hvězdička ale stoupal velice rychle a zářil silným oslnivým světlem. V Krystalu patřil mezi nejoblíbenější umělce v oboru. On. Si svou slávu užíval. Miloval svou popularitu. Miloval své fanoušky. Miloval pozornost a obdiv. Miloval svůj silný hlas, kterým se vesmír asi tak trochu snažil vynahradit drobnou téměř dívčí postavu. Asi tak jako jemný půvabný obličej - ten se mladík snažil zakrýt lehce rebelskou vizáží. Bohužel. K jeho nelibosti. Působila stále půvabně a křehce jemně. Díky této nebezpečné kombinaci mnoho dívek vzdychalo při pouhém pohledu. Třeba jen na fotku.
Opravdu měl rád pozornost, ale občas i on rád zůstával nepoznán. Tak jako v den, kdy se jeho dokonalý, úžasný a báječný život změnil v cosi... děsivého. Velice děsivého.
Drobný černovlasý mladík v kšiltovce a tmavých brýlích zaplatil a vzal si tvrzený papírový kelímek. Poděkoval a napil se. Spokojeně téměř až požitkářsky vydechl. Není nic lepšího než začít den báječnou horkou čokoládou. Měl pocit, že si snad začne i zpívat. Ale asi by neměl. Namířil si ti ke vchodu. Nechal projít dvě dívky a sám pak zamířil ven.
„Můj bože, není to...“ Ozvalo se sotva vyšel. ´Tak jo, odhalili jste mě.´ Pomyslel si s hraným povzdechem a otočil hlavu. Připravený svůj oslnivý úsměv. Měl jich několik. Tenhle byl na stupnici zářivosti někde uprostřed. Přizvedl obočí.
Vedle vchodu stály dvě studentky a nadšeně sledovaly plakát na stěně. Jejich pohledy v sobě měly sílu světel ramp. Div že papírový poutač nepodpálily.
„Mensen!!!“ Zvolaly najednou a téměř zbořily budovu, na které visel.
Mladík si šokovaně sundal brýle a postavil se za ně. Oněměle sledoval fotku tříčlenné skupiny. Chlapecké. No. Chlapecké. Skupinu tří sakra krásných, velkých chlapů. Dokonalých idolů. Každý z nich vyjímečný svým vzhledem. Jeden černovlasý, jeden rudovlasý a třetí. Ten uprostřed. Světlovlasý. Něco jako frontman kapely. Byl. Hlavní hlas. Charismatický. Podmanivý. Smyslný. Měl snad všechna pro a žádné proti. Možná snad jen jedno. Stěhuje se do Krystalu. Četl Chuck ohromující novinku. To je problém. To je velký problém!!! Cukl sebou a rozhlédl se. Kolem stál zamilovaný dav ale nesledoval jeho. Ani si ho nevšimli. Vedle hloupýho plakátu těch. Těch. Nasadil si brýle a zuřivě rázoval pryč.
Světlovlasý anděl, přestrojený za studenta, si s klidnou tváří vyslechl stížnosti. Aniž by odpoutal zrak od plaveckých drah. Jedné z nich.
„Tady.“ Díky moc, Cole. Vzal si od vysokého černovlasého muže lahev minerálky. On se posadil a zadíval se na bazén. Na jednu z drah.
„Copak ti to vůbec nevadí?“ Zeptal se Chuck trochu pohoršeně. Jak může být v takovém klidu? Přemýšlel.
„Hm. Nejsou z mýho oboru, takže vlastně ani ne.“ Mladík se zamračil.
„Ale mohli by být, viděl jsi je?“ Podotkl. Student přikývl.
„Mám doma jejich album.“ Máš?! Pohoršil přítele ještě víc. Přikývl.
„Jsou dobří.“ Pokrčil rameny. Chuck se zamračil.
„Ale... četl jsem, že budou chodit na naši školu. Seberou nám spoustu fanoušků. Víš, jak se to říká. Nový kohout v kurníku nebo tak nějak.“ Zabručel zamyšleně.
„Pak jim budu muset poděkovat. Bez toho ocasu, co mě neustále pronásleduje, budu mít víc času na něj.“ Sledoval plavce, který vylézal z bazénu. Nenechal si ujít jediný zachvěv svalů. Pohyb ruky otírající vypracované tělo ručníkem. Jemně se pousmál.
Něj? Pomyslel si zpěvák a otočil hlavu. On? Prohlížel si mladíka.
„Nehledě na to, že oni jsou skupina ty sólovej zpěvák. Taky ti tak úplně nelezou do zelí.“ Pokračoval anděl. Chuck se zamračil. Ne. Prostě z toho má zlej nepříjemnej pocit. Kolem žaludku. Kolem srdce. Sklonil hlavu k časopisu, který držel. Na přední straně nebyl nikdo jiný než Mensen v čele se světlovlasým. Jeho modrým pohledem. Chladným. Jako kostka ledu, kterou vám někdo v horký den přejede po zátylku. Zamrazí vás. Šokuje ale pak...
Snažil se studovat, pracovat a nemyslet na přibližující se datum. Děsivé, rudě vyznačené v kalendáři. Trochu nechápal, že neoznámili den příjezdu ale rovnou autogramiády, která byla jednoduše nutností. Živě si dokázal představit, jak bude v její den a pár dní před vypadat letiště.
Kalendáře konečně oznamovaly to správné číslo a fanynky velice zklamaně a zbytečně čekaly na letišti.
Několik hodin před autogramiádou se v jednom z hlavních sálů Domu her začal tvořit dlouhý a klikatý had, tvořený chodbičkami z přenosného zábradlí. Táhl se až ven, kde jak se zdálo explodoval.
Na balkónech nad sálem seděli přihlížející, kteří si nepřišli pro podpis. Jen zvědavci a fotografové, kteří od Hudby nedostali přednostní právo fotit.
Před ohlášením autogramiády se mezi přihlížejícími objevil štíhlý mladík v jiné kšiltovce a posadil se.
Světlovlasý, sedící v křesílku vedle, k němu zvedl oči. Na hlavě hlubokou kapucu mikiny. Přizvedl obočí a pousmál se půlkou úst. Vrátil se pohledem na dav, který příchozí sledoval. On zakroutil hlavou.
„To jsem přesně věděl.“ Uklouzlo mu. Stále doufal, že se tu ukáže jedna. Dvě fanynky, ale už záběry z letiště mluvily o opaku.
„Přišel sis pro podpis?“ Zeptal se příjemný mužský hlas. Měl v sobě něco. Něco, co nutilo srdce jemně poskočit a slabiny stejně jemně se zachvět.
Mladík sebou cukl a stáhl si kšiltovku hlouběji do čela. Otočil hlavu po hlase. Zamračil se.
„To bych si snad radši ukousnul jazyk.“ Zavrčel a pobavil druhého. Oba otočili hlavu k zvědajícímu se davu.
„Hmm. Škoda.“ Vstal světlovlasý. Černovlasý k němu nechápavě zvedl oči. On prstem poklepal na tenisku, opírající se o opěrku. Patřila rudovlasému mladíkovi, sedícímu za nimi. Pod svou kapucou zamrkal a zvedl hlavu.
„Už?“ Protáhl se, vstal a strčil si ruce do kapes. Rozhodně působil dojmem, že není ještě úplně vzhůru.
Někde v hloučku dívek seděl další mladík. Černovlasý. Zvedl oči k odcházejícím. Beze slov následoval.
Mladík v kšiltovce za nimi lehce tupě hleděl. Ne. Naklonil se přes zídku zábradlí.
Dav fanynek ožil a pohl se. Trochu zbytečně se snažil dostat blíž ke stolu. Zábradlí a ochranka je vrátily zpět. Dívka stojící první v řádě zářila blaženým štěstím.
Přihlížející přizvedl obočí. Ve dveřích vedle stolů se objevil rudovlasý. Stále měl svou kapucu a ruce v kapsách. Prošel kolem ochranky a zaplul na pravou ze tří židlí.
Fanynky ožily. Některé jen ječely, jiné volaly jméno. Když se ve dveřích objevil černovlasý, jekot zesílil. On se postavil k pracovníkovi z Hudby.
Jekot téměř vysklil okna, když se ve dveřích objevil blonďák a namířil si to k prostřední židli. Postavil se za ní, něco řekl. Rudovlasý se zasmál a mávl na černovlasého. Jemně přikývl a omluvil se u muže. Posadil se. Světlovlasý se dotkl mikrofonu na stole.
„Dámy a pánové, mé jméno je Mihai a rád bych vás přivítal na autogramiádě skupiny Mensen.“ Stáhl si kapucu a zvedl oči k balkónu.
Mladík, sedící na něm, ho strnule sledoval. Podíval se na něj nebo ne? Nezdálo se mu to. Jistým pobavaným pohledem. Viděl ho. Cítil. I na tu dálku. Pobavený pohled v pronikavých modrých očích. Byly jako dva chladivé... Vstal a sám sebe vystřelil ze sálu.
Dalších pár dní se snažil nevnímat pozornost, kterou skupina vzbudila. Věnoval se svému životu. Jsou jen nová atrakce ve městě. Nic víc. Uklidňoval se v duchu. Nová, neokoukaná hračka.
Zaparkoval na školním parkovišti a vystoupil. Všiml si pozdvižení u kraje silnice a pomalou chůzí k němu vykročil.
„Co se děje?“ Zastavil se na okraji davu.
„Jak co se děje? Dnes nastupují.“ Otočily se pohoršeně dvě studentky.
„Och. Ahoj, Chucku.“ Pozdravily a instinktivně se upravily.
„Už!?“ Nemusel se ptát kdo. Dívky přikývly a otočily hlavu zpět k silnici. Přesněji. K přijíždějícímu autu. Na dveřích byl jednoduchý nápis Hudba.
Zpěvák se zamračil. Dennis byl známý, že se o své ovečky stará jako svědomitý otec, ale musí se starat i o ně? O něj? Sledoval mladíka, který vystoupil z vozu.
Dav studentek povýšil spojení školní uniforma na vypádá božsky. Na něm. Na nich. Opravily se, když vystoupili i zbylí dva členové skupiny. Blonďák se domluvil s řidičem a pak zamířil k hloučku.
„Dobrý den.“ Kývl jemně hlavou, tak jako jeho společníci. Studentky ani trochu jednotně. Jedna přes druhou odpovídaly.
Chuck se zamračil a šel pryč. Jen nová hračka, nic víc.
Mihai koutkem oka zachytil vzdalující se postavu. Usmál se půlkou úst.
„Promiňte, nerad bych přišel hned první den pozdě.“ Studentky se poslušně rozestoupily a pustily ho i ostatní dva. Přece jen. Ode dneška je budou schopné vidět každý den. Při troše štěstí dokonce chodit na stejné hodiny. Nehledě na to, že na škole už bylo několik skutečných idolů, takže byly vcelku zvyklé potkávat tváří v tvář své vysněné prince. Jako obyčejné spolužáky.
Chuck seděl v zahradě školy. Na uších sluchátka. Někdo mu zastínil slunce. Otevřel oči, připravený svůj úsměv číslo dvě. Přizvedl obočí. Zdá se se mu to nebo... stáhl si sluchátka.
Mihai se pousmál, ruce v kapsách. Vyzařovala z něj naprostá uvolněnost a klid, zároveň jistota a také pobavení. Hlavně v hlubokých očích. Byly jako dvě chladné modré hvězdy. Opodál za jeho zády stál hlouček studentek.
„Zdravím.“ Řekl klidně. Sedící se zamračil.
„Já tebe.“ Zachytil zvědavé pohledy. Zatraceně, nemůže ho před nimi...
„Vítej v Krystalu.“ Podal mu ruku. Jen se hezky skloň. Pomyslel si spokojeně a téměř vítězně mu hleděl do očí. Stojící jedním pohybem chytl jeho ruku a přizvedl ho k sobě. Jemně se naklonil.
Chuck šokovaně sledoval rty, zlehka hladící prsty a dav fanynek vydechl nadšeným zasněním. Modrý pohled se zvedl k šedivému. Ústa se opět jemně pousmála, ruka ho propustila a mladík se narovnal.
„Přemýšlel jsem, že bys mě mohl provést školou.“ Řekl nenuceně. Zpěvák nezměnil profy přátelský výraz ale oči stojícího probodly. Několikrát. Upřímně.
„Proč já?“ Zeptal se.
„Hmm. Nebudeš mi drtit paži a slintat na rukáv?“ On se téměř rozesmál ale udržel svůj pohled. Vstal. Sebral své věci.
„Promiň, ale na to nemám čas. Nevím jak ty, ale já mám dost nabitej program.“ Doufal, že Mihai zachytil bodnutí, které ve větě použil. Jemu se jemně zachvěl pohled spokojeným pobavením.
„Tak horký to nebude, když můžeš už hodinu vysedávat tady.“ Chuck přizvedl obočí. On otočil hlavu. Černovlasý člen skupiny pozdravil pokývnutím mladíka a zaměřil se na přítele.
„Volal Dennis, jestli bychom nemohli dorazit už teď. Dal mi adresu. Je to nějaká kavárna.“ Dodal. Mihai si povzdechl.
„Hm. Tak jindy.“ Sklonil hlavu k Chuckovi. Ten ještě stále zvládal držet úsměv. Zapomeň. Vyštěkly oči. Zpěvák se zlehka pousmál a šel s druhým pryč.
Mladík si zhluboka povzdechl. Díky bohu. Pomyslel si. Nechtěl s ním trávit svůj čas. Proč by měl? S rivalem? Ještě k tomu sám. Sám? To je přece naprosto nepodstatný. Nebojí se ho a není z něho nervózní. Bát se? Pomyslel si nešťastně. Proč bát?
Následujících pár dní se skupině úspěšně vyhýbal. Přesto na sobě cítil modrý pohled. Netušil odkud. Jak a kde, ale cítil ho. Intenzivní, modrý pohled. Chladný jako hlubiny moře, přesto vléval horkost do těla.
Fotograf mačkal spoušť a zkušeným okem hledal ty správné okamžiky. Skrz hledáček sledoval mladého divoce půvabného umělce. Usmál se a udělal snímek. Vždy se s ním dobře pracovalo. Byl přirozený, většinou veselý. K tomu profy.
„Fajn, dáme pauzu na výměnu oblečení.“ Spustil ruku s foťákem. Zpěvák přikývl a šel se napít.
„Jdu si zavolat.“ Oznámil.
Procházel chodbou fotografovo soukromé budovy s několika ateliéry. Uslyšel známý hlas. Thom. Zachvělo se srdce úsměvem a rty s ním. Strčil do pootevřených dveří a zadíval se na bělovlasého muže. Zvědavě otočil hlavu k modelům.
Tentokrát srdce vykřiklo. Několikrát. V němém cosi stál a hleděl na tři mladíky. Všichni tři měli dobové elegantní oblečení. Každý jinak upravené.
Maik – rudovlasý. Měl na sobě zdobenou černou košili. Z větší části rozeplou, vysoké manžety rukávů také. K tomu černé kalhoty a vysoké boty. Podobné měli i zbylí dva.
Morris – černovlasý. Měl sešívaný dlouhý kabát s vysokým límcem. Pod ním nic a konečně Mihai.
Mihai měl zdobený kabátek s kapucou. Tu nasazenou. Pod také nic. Všichni tři vypadali jako hrdinové z moderně historických románů, ale on. Chuck se zachvěl a sledoval ho.
Na některých fotkách pózovala i drobná světlovlasá dívka. Profy. Oni ji totálně přebili. Byli podmaniví. Byli silní. Byli elegantní. Byli divocí a byli neskutečně sexy. Téměř božští. Každý sám za sebe. Dohromady jako všechno, co si srdce mohlo přát. Maik. Morris a Mihai. Jedním slovem Mensen.
Maik chytl dívku kolem pasu a sklonil se k ní v polibku. Ona se prohla v zádech a zlehka se naklonila na stranu. Za ní stál Morris a držel ji za ruku. Jemně si ji přetahoval k sobě. Za nimi se vynořil Mihai a chytl ji pod paží. Sklonil se ke krku a zvedl oči k Thomovi. Chladně zářivé. Přesto zaplavovaly tělo horkostí. Tak jako poprvé. Tak jako pokaždé.
Chuck cítil, jak se v něm. Někde uvnitř. Něco chvěje. Jen stál. Za Thomem a nedokázal se pohnout natož odejít. Zpěvák si ho všiml. Pousmál se a políbil bělostný krk. Chuck zapomněl své jméno. Dívka s ním. Thom se usmál.
„Úžasný, ta se vám povedla. Ještě pár podobných a pak Brittany raději propustíme nebo ji zabijete.“ Řekl pobaveně. Ona jemně zrůžověla. Byla profy. Ano. Ale tohle. Tohle je moc. Chytla Morrisovo paži, když si ji přitáhl k hrudníku a přitom se natáhla k Mihaiovi v polibku. Druhou rukou držela Maika. On zvedl její prsty ke rtům.
Pár dalších fotek pokračovalo v podobné jemné smyslnosti. Nenucené. Lehce dráždící a šimrající. Chuck stál. Tiše a téměř nedýchal. Sledoval jejich ruce na jejím těle. Jeho ruce. Jeho doteky, jeho polibky, jeho oči, jeho...
„Chucku?“ Překvapeně zamrkal a otočil se. Fotograf zvedl trochu váhavě ruku s hodinkami. Mladík vytřeštil oči.
„O-omlouvám se. Úplně jsem se... promiň.“ Šel rychle pryč. Když zavíral dveře, ještě se podíval. Srdce vylétlo z místnosti. On za ním. Modré chladné oči ho se svým typickým pobavením sledovaly.
Opět začali s focením. Chvíli se věnovali práci.
„Stalo se něco?“ Cukl sebou a váhavě zvedl hlavu Působíš jinak než obvykle. Trochu nejistě. Skoro až plaše. Je to... okouzlující. Přemýšlel muž chvíli.
„Nevím, co to je. Ale pokračuj.“ Chuck nebyl schopný odpovědi. Pokračovat? Copak on ví v čem a jak? Přemýšlel. Aniž by se nějak snažil - pokračoval a srdce se stále zlehka chvělo.
„Fajn. Díky. Jako vždy, bylo mi potěšením.“ Usmál se fotograf. Zpěvák v souhlasu přikývl. Šel se převlíct. Zarazil. U dveří stál opřený Mihai. Ruce zkřížené na prsou. Jemně se usmíval a sledoval ho.
Chuck rozehnal pocity, které jím zavlnily a šel k vizážistce. Odličoval se, převlékal a přitom poočku sledoval dveře. Mihai trpělivě čekal.
Nakonec byl hotov. Povzdechl si a vydal se k němu. Cestou nasadil nepřátelský výraz. Vlastně se spíš snažil o naprosto neutrální. Respektive nevzrušený.
„Co tu děláš?!“ Vyštěkl a jeho snaha byla naprosto zbytečná. Mladík s klidným výrazem pokrčil rameny.
„Tys sledoval mě, je jenom fér, že já tebe.“
„Nesledoval jsem. Tebe ne.“ Jen tebe ne. Dodal.
„Ale mě taky. Už jste skončili, hm?“ Sledoval balícího se fotografa. Chuck váhavě přikývl. Tušíce zradu.
„Teď máš volno?“ Řekni ne. Proboha, řekni ne!
„Vlastně ano.“ Uklouzlo mu. Mihai se usmál. Tak můžem? Otevřel dveře. Chuck jimi bez řečí prošel.
Tiše procházeli chodbou.
„Jsi tu autem?“ On zakroutil hlavou. Mám zavolat řidiče nebo pěšky?
„Pěšky.“ Řekl zamyšleně. Pak sebou cukl. Můžem? Pěšky... cože?! Zvedl rychle oči. Mihai se pobaveně zasmál.
„Říkal jsem si, že jsi zbytečně vstřícnej a poslušnej.“ Pohoršil ho.
„Přítel tu nedávno otvíral bar. Slíbil jsem, že se stavím. Mělo by to být klidný, zapadlý místo.“ Moc lidí o tom neví. Navrhl s lehkým vysvětlením. Chuck přikývl. Vlastně se mu nechtělo domu. Večer měl vyjímečně volno, proč ho ale trávit s ním? Ze všech možných lidí zrovna s ním. Povzdechl si a vytáhl kšiltovku.
„Stydíš se za mě?“ Šokovala ho otázka. Vytřeštil oči.
„Nechci přijít do řečí. Měl bys taky...“ Mihai mu opět otevřel dveře a vyšel za ním. Vdechl noční vůni města. Jeho jemný chlad.
„Nevadí mi, když přijdu.“ S tebou. Dodal pobaveně. Spokojeně se usmál. Chuck vybuchl.
„Ale mně ano.“ Napařil si čepici. On se pousmál a přetáhl si přes hlavu kapucu mikiny.
Procházeli nočními ulicemi.
„Je to daleko?“ To je relativní, hm? Sklonil k němu hlavu. Mladík ho zabil pohledem.
„Čtvrt hoďky?“ On něco zamručel a přikývl. Proč tohle dělá? Postavil ho na pedestal se štítkem rival. Proč ho teď klidný následuje noční ulicí, kam on chce a cítí se... jemně nervózní ale dobře. Proč nervózní a proč dobře? S ním. Proč to působí tak přirozeně? Hodil pohled po svém společníkovi. Pomalu kráčel vedle něj, ruce v kapsách od kalhot. Opět vypadal jistý a chladně klidný.
„Ano?“ Mladík sebou cukl a zamračil se.
„Proč tohle děláš? Proč jsi mě pozval? Chceš poznat nepřítele?“ Nepřítele? Zeptal se Mihai.
„Jsem přece konkurence.“ Hmm. Asi ano. Souhlasil zamyšleně.
„Asi?“ Nechápal Chuck.
„Tak jsem nad tím nepřemýšlel.“ Pokrčil mladík rameny. Ne? Pomyslel si on.
„Tak proč?“ Zeptal se tiše. Mihai se zastavil. Chuck nechápavě také a otočil se. Možná se neměl ptát. Zachvěla se mu v hlavě myšlenka. To když se mu zpěvák zadíval do očí a on začal mít silné nutkání omdlít nebo utéct. Modré mrazivé oči. Jasné. Jakoby pronikaly přímo do...
„Zamiloval jsem se a chci získat tvoje srdce.“ Hm. Vlastně spíš tvoje všechno. Řekl a vykročil dál. Chuck zbledl. Měl pocit, že mu velké silné kleště sevřely hrudník a brání mu v nádechu. Štípne ho někdo? Teď? Okamžitě! Prosím. Pomyslel si zoufale. Prosím. Tohle přeci nemůže být skutečnost. Není vzhůru. Spí. Spí a sní. Hroznou noční můru. Zamiloval? On? Jeho... jeho rival? Nepřítel. Jeho... Nepřeslechl se? Přeslechl. Určitě ano.
Mihai se znovu zastavil. Jdeš? Zeptal se. On nechápavě zakroutil hlavou. To nemyslí vážně nebo ano? Zrovna mu řekl... tu věc a tváří se naprosto klidně? To prostě nemůže myslet vážně. Ne. Co je ksakru zač?
„Jistě.“ Špitl a doběhl ho. Chvíli mlčeli. Chuck opět hodil krátký pohled po svém společníkovi.
„Ano?“ Zeptal se stejně jako poprvé. On sebou cukl a zadíval se do země.
„Asi jsem ti špatně rozuměl. Zdálo se mi, že jsi zrovna teď řekl, že...“ Zaváhal. Jsem se zamiloval. Pomohl mladík.
„Neříkej to!“ Vyštěkl druhý a odhodil ho pohledem. Ano. Dodal tiše.
„Řekl.“ Přitakal Mihai. On mlčel. Celý zbytek cesty. Nepřemýšlel. Nebyl schopný. Jen se mu stále dokola a dokola. Jako zaseklá deska. V hlavě přehrávalo: zamiloval, zamiloval, zamiloval...
S lehce prázdným výrazem se rozhlédl po potemnělém baru. Pár stolů, dlouhý bar a malé podium s piánem a několika kytarami. Nijak zářivé ale ani ponuré. Lehce decentní, příjemné prostředí.
Pousmál se a následoval mladíka k baru. Jeden ze dvou barmanů. Vysoký světlovlasý muž si jich všiml. Lehce pobaveně se pousmál.
Chuck se zarazil. Něco v úsměvu, něco v očích. V něm. Působilo povědomě. Zamrkal. No, jistěže působí. Zvedl oči ke svému společníkovi. Muž byl jeho starší, trochu drsnější, trochu neupravenější verzí.
„Hm. Kam musim odjed, abych se tě zbavil?“ Mihai se zasmál.
„Takový místo nenajdeš. Nemůžu ho s tebou nechat bez dohledu.“ Objali se.
Drobnější černovlasý muž, s páskou přes oko, zvedl hlavu od nápojů, které připravoval. Přizvedl obočí. Usmál se.
„Mihaii.“ Obešel bar a objal mladíka. Chuck je tiše sledoval. Znal ho. Odněkud ten krásný obličej s nádechem nevinosti znal. Překvapeně zamrkal.
„Teodor!“ Vyhrkl z něj šok. Teodor. Ztracená hvězda uměleckého nebe. Byl to malý genius ve hře na housle. Téměř uctívaný. Někým nejen téměř.
Netušil, co se přesně tehdy stalo. Na veřejnost se dostalo jen pár nepotvrzených zpráv. Mezi nejsilnějšími hlasy bylo slůvko únos. Následkem snad mělo být mužovo oko a odchod z oboru. Přestal zářit, vytratil se a nikdo vlastně moc netušil kam. Sem. Pomyslel si Chuck.
Trojice k němu jako jeden otočila hlavu. Mihai se pousmál.
„Úplně jsem zapomněl.“ Odklonil se od muže.
„To je můj bratr.“ Jo, to mu došlo. A jeho osud. Pokračoval zpěvák a pobavil bratra.
„Misha a Teodor.“ Chuck zaváhal, ale pak se představil. Pár přizvedl obočí. Menší z mužů se usmál a větší se s jemným úsměvem podíval na bratra. Ten mu ho oplatil aniž by si zpěvák všiml.
„Rád tě poznávám. To je úžasný, mohli byste něco zahrát.“ Usmál se Teodor. Mladík zaváhal. Neměl ve svyku hrát takhle neplánovaně. Mohlo by to vyvolat nežádoucí pozornost a ta vézt k nežádoucí poublicitě.
„Samozřejmě.“ Víš, že nevynechám jedinou příležitost ukázat ti, že sis vybral špatnýho bratra.“ Všiml si Mihai zaváhaní a vzal svého společníka kolem ramen. Pár se pobaveně pousmál.
„Tak se posaďte, Misha vám udělá jeden ze svých úžasných koktejlů.“ Podíval se Teodor na milence. Přikývl.
Mladíci si sedli na bar. Chuck se rozhlédl. Hostů zde opravdu moc nebylo. Všichni poslouchali muže sedícího s kytarou na podiu. Příjemné, klidné prostředí.
Vzal si několika barevnou sklenici. Napil se. Dobré. Usmál se a napil se znovu. Měl v hlavě tolik otázek. Ohledně Teodora. Zvedl oči ke svému společníkovi. Zamiloval. Plesklo ho do tváře.
Mihai si všiml výrazu.
„Čekal jsem, že budeš zvědavej.“ Pousmál se a naklonil se přes bar. Sáhl pro misku plnou oříšku, zvedl ji a gestem se zeptal. Bratr přikývl. On ji položil na bar, ochutnal a začal vyprávět. O Teodorovi a svém bratrovi.
Chuck tiše poslouchal. Zamiloval. Nebylo to poprvé, co mu někdo vyznal lásku. Desítky fanynek i fanoušku. Desítky ctitelek i ctitelů. Ale. Zamiloval. Sledoval měnící se pohledy v očích. Ten jejich chladný hluboký klid. Jeho síla. Zamiloval. Ne. Musí si z něho dělat srandu. Všiml si, že ho rád provokuje. Uvádí do rozpaků a dráždí. Určitě ano. Je to jen žert. Hloupý žert. Usoudil a sám sebe rozhořčil. Jo. To se k němu hodí. Je to jeho styl. Rozčiloval se dalšími a dalšími myšlenkami. Jak si může dovolit, takhle si mě dobírat? Mě?!
„Tak můžem?“ Cukl sebou, oba zvedli hlavu. Mladík přikývl a omluvil se. Společně s bratrem šel vystřídat muže na podiu. Bez zaváhání sáhl pro jednu s kytar. Misha něco pobaveně řekl a sáhl pro jinou. Posadili se na židle a upravili mikrofony. Zkusili pár akordů a oba přikývl.
„Hmm. Záblesk.“ Oznámil mladší z bratrů píseň a bez dalších slov začali hrát. Mladík zpívat.
Hosté trochu zpozorněli. Někteří ho možná poznali, ale víc je prostě zaujal hlas. Příjemný, sametový hlas. Měl v sobě něco sexy. Něco temně hravého. Aby toho nebylo málo přidal se druhý. Místy podobně nakřáplý, ale hrubší. Hlubší.
Chuck přizvedl obočí a poslouchal. Jejich vystoupení bylo naprosto přirozené. Nenucené. Lehké jakoby to bylo snazší než chůze. Dozpívali a hosté uznale zatleskali.
Misha se naklonil k mikrofonu a řekl jméno. Pochyby. Mladík se pousmál. Hm. Tuhle zná. Poslouchal.
Zarazil se. Tohle v ní není. Nebo ano? Ne, určitě ne. Improvizují? Sledoval bratry. Zamiloval. Zachvělo se srdce a oni si opět - stejně zlehka jako předtím - pohrávali s melodií a dokonale se bavili.
„Moje... Lehce upravená verze.“ Pobavil Mihai bratra a začal vybrnkávat. Misha ho doprovázel. Lehké jemné tóny. Jako tichý klidný šepot vloček. Jako vše něžné a... Chuck přizvedl obočí. Mladík rázně zastavil struny. Brnkl do nich a změnil rytmus melodie v rychlejší a ráznější. Posluchači ožili. Bratři sklouzli pobavenými pohledy k barmanovi. Sledoval je stejným. Oba se pousmáli.
„Jsi hodná, jsi jemná, jsi půvabně snivá.“ Začal Mihai zpívat.
„Jsi moje. Hmm. Jsi moje.“ Přidal se Misha a zpívali dvojhlasně.
„Jsi drzá, jsi hravá, jsi po sexu chtivá. Jsi moje. Hmm. Jsi moje.
Jsi něžná, jsi vlídná, jsi prostě milá. Jsi moje. Hmm. Jsi moje.
Jsi moudrá, jsi čistá, jsi lesní víla. Jsi moje. Hmm. Jsi moje...“ Smály se Mihaiovy oči. Tak jako Mishovo, tak jako Teodorovo a posluchačů kolem.
Stejně usmívající se Chuck sebou cukl. Mladík se při zpěvu rychlým pohledem podíval na něj. Jen krátce ale o to silněji. Jako málá provokativní bomba, co zanechala spoušť v srdci a... vůbec ho to nevzrušilo! Ne! Pomyslel si naprosto odmítavě, ale vůbec ne přesvědčivě. V duchu zuřil ale nohou si poklepával do rytmu.
Zpěv utichl a s ním bratři rázně zastavili struny.
„Tak to by pro dnešek stačilo.“ Otočil mladší z nich hlavu k barmanovi. Hosté začali protestovat. Muž k nim pobaveným gestem zvedl ruce.
„Fajn, tak ještě jedna delší a hezký večer.“ Otočil Mihai hlavu k Mishe. Přikývl. Poslední skladba byla delší, více instrumentální než zpívaná a Chuck si hrozně moc přál, aby tam mohl být s nimi. Hrát si s melodií. Bavit se. Proč tak zaváhal?
Pár přes protesty hostů dohrál. Na tak malé publikum sklidili obdivuhodný potlesk. Mihai šel s bratrem k baru a trochu tím Chucka urazil. Je přece zamilovaný. Měl by mu dávat přednost před... Moment. O čem to zrovna přemýšlel? O čem to zrovna přemýšlel? Co to s ním proved? Zvedl oči k mladíkovi. Postavil před něj pití a sedl si. Zpěvák zamrkal. Všiml si, že má prádznou skleničku? Z pódia? No. To je lepší. Cože?
„Díky.“ Řekl tiše. Byli jste... dobrý. Škoda, že se tomu nevěnuje, bylo by z vás skvělé duo. Ne, že byste trio byli špatné. Dodal rychle. Mihai se pousmál a poděkoval.
„V pořádku. Já vím.“ Chuck zasupěl. Skoro zapomněl, s kým mluví. Povzdechl si a raději se napil.
„Bylo ti to líto, hm?“ Mladík nechápavě zvedl oči od své skleničky.
„Žes s námi nebyl tam nahoře.“ Vysvětloval druhý.
„Nesmysl, proč by mělo?“ Ohradil se on. Nelži, viděl jsem tvůj výraz. Zadíval se mu Mihai do očí. Chuck se zamračil. Modrý chladný pohled, který dokázal... Ucukl svým.
„Komukoliv, kdo dělá hudbu, by bylo.“ Pokrčil rameny.
„Tak proč jsi se nepřidal?“ Napil se mladík. Mohlo by to vzbudit nežádoucí...
„Myslim, že to bereš zbytečně vážně. Bav se trochu, užívej si to.“ Přerušil ho.
„Myslím, že ty málo.“ Podívej se na Teodora. Ohradil se Chuck opět. Mihai zakroutil hlavou.
„To je něco jinýho. Nehledě na to, že nemůžeš vycházet z jednoho příkladu.“ Opřel se pohodlně.
„Proč myslíš, že otevřel tohle? Stále chce dělat hudbu. Dávat ji lidem. Jen ne tak hekticky.“ Otočil hlavu k Teodorovi. Mladík s ním. Srdce zašeptalo něhou.
Misha připravoval barevný koktejl. Teodor seděl na desce vedle něj a sledoval ho. Přitom mu něco povídal. Muž se jemně usmíval a nepřerušoval ho. Měli kolem sebe klidnou, pohodovou atmosféru. Stojící dodělal nápoj a naklonil se k sedícímu. Umlčel ho polibkem a podal mu sklenici.
„Kdyby to ale někdo roznesl, někdo by ho mohl poznat a... ten jejich klid a...“ Mihai k němu otočil hlavu.
„Rozhlédni se. Myslíš, že tyhle lidi tu jsou kvůli senzaci? Že chtěj, aby to tu přestalo být tak klidný a pohodový?“ Rozlédl se. Chuck s ním. To asi ne. Pomyslel si.
Večer se k Chuckově nelibosti vydařil. Mihai byl zábavný, pozorný a příjemný společník. K tomu ta jeho sexy aura. Vůbec není sexy! Napomenul vlastní myšlenky a zastavil před domem, ve kterém bydlel. Mihai k němu sklonil hlavu. Chuck začal panikařit. Zpěvák se pousmál a chytl ho za ruce, přitáhl k sobě.
„Díky, žes mi nedal košem.“ Přizvedl si bradu druhého ale k jeho překvapení jen zlehka políbil. Víc přátelsky než milenecky. Milenecky?! Zakřičelo mu v hlavě. Proč nad tím probůh přemýšlí? Zadíval se do chladných očí.
„Hm. Vypadáš trochu zklamaně.“ On téměř povyskočil a zuřivě zavrčel.
„Sni dál.“ Zamračil se. Měj se. Zamířil rázně ke vchodu. Srdce vydechlo. Mihai ho zastavil.
„Něco jsi zapomněl.“ Chuck přizvedl obočí. Vážně? Pomyslel si. Přišli pěšky, jak mohl něco... kde? A co?
„Číslo?“ Pomohl mladík. Tentokrát snad i opravdu nadskočil.
„Jenom protože jsem ti věnoval jeden večer... zapomeň! Nechci tě!“ Vyštěkl a zmizel v domě. Mihai se zhluboka nadechl. Strčil ruce do kapes a zadíval se na činžák. Pousmál se a šel pryč. Chce ho tak dlouho. Čeká tak dlouho. Vážně si myslí, že ho nějakej půvabnej štěkot odradí? Zvládl těžší výzvy. Aniž by na jejich konci čekala sladká odměna jako čeká teď.
Chuck dorazil do svého bytu. Rozzuřenější opravdu nemohl být. Co si ksakru o sobě myslí? Jen tak ho žádat o číslo. Jeho!! S takovou samozřejmostí a lehkostí! Hodil věci na křeslo a dál zuřil. Potom co ho ani pořádně nepolíbí! Počkat. Nepolíbí? Co to s ním ksakru je? Co to s ním proved? Nikdo ho nikdy nedokázal tak rozčílit. Tak... vybavil si jasné modré oči. Ne! Musí. Musí si ho vymazat z hlavy. Prostě musí. Nenechá ho vyhrát! Dostat co chce. V žádném případě. Ne. Je jeho rival. Rival! Určitě ho chce jen zmást. Jen...
Následující dny mladíka úspěšně ignoroval. Přesto se mu zdálo, že modré oči nejsou plné uražení, jak čekal, ale pobavení. Ne. Určitě ho urazil. Byl si jistý. A dobře mu tak. Jen hezky trp. Myslet si na a zahrávat se světem Chucka Sarkiciho.
Při jednom z obědů tradičně poslouchal hudbu. Vytáhl telefon. Pousmál se a přijal hovor. O pár dní později stál před velkým živým domem. Oslava. Přesně to, co potřebuje. Odreagovat se mezi přáteli. Doufal, že tam přijde a doufal, že uvidí kolik slavných a úspěšných lidí ho chce. Jak moc vysoko a nedosažitelně zamířil. Ho to jeho sebevědomí rychle opustí a aura vybledne. Mezi ostatními. Byl si jistý.
Zaplul mezi příchozí známé tváře. Pozdravil se s hostitelem a šel si vybírat společnost. On si může vybírat. Nejaká nově objevená hvězdička mu nebude... bude. Zašeptalo srdce a nohy téměř zamířily k mladíkovi. Stál mezi obdivovatelkami z oboru a zářil. I mezi nimi.
Chuck se zamračil a urazil. Jestli je tak zamilovaný. Chce získat jeho... všechno, neměl by se víc snažit a... a nekoketovat...
„Zdravím.“ Mladík se otočil.
„Roberte.“ Usmál se. Herec také.
„Půvabný, jako vždy.“ Chuck se mírně zamračil. Muž se pobaveně usmál.
„Promiň. Vím, jak nerad to slyšíš.“ Pití? Nabídl. Zpěvák sklouzl pohledem k Mihaiovi. Zamračil se.
„Rád.“ Potěšil muže a šel s ním k baru.
V Robertovo společnosti brzy zapomněl na nějakého Mihaie. Na modré chladné oči. Pobavený úsměv, hlas, který... zachvěl se a zadržel dech. Co to... Pomyslel si. Vždy ho trochu vzrušoval, ale dnes. Sklonil hlavu ke skleničce.
„Hm. Omluvte mě nachvíli.“ Šel pryč. Robert zvedl oči ke svým přátelům. Sáhl pro mladíkovu skleničku a mírně s ní zakroužil. Jen pro jistotu. Mihai, sledující ho, se zamračil. Tak přece jen.
„Cos tam dal?“ Ozvalo se tvrdě za Robertem. Jakoby mu někdo položil chladné prsty na ramena a výhružně s nimi poklepal. Otočil se. Prsty ho sevřely při pohledu do mrazivých modrých očí.
„Cože?“ Snažil se oponovat jejich chladu.
„Cos mu dal do toho pití.“ Mluvil tiše, aby nevzbudil pozornost. Trochu zbytečně. Černovlasý muž, stojící opodál, k nim otočil hlavu. Zamračil se a chytl svého společníka. Vedl k nim.
„Kdo si ksakru myslíš, že jsi?! Nenechám se rozjíždět od nějakýho usmrkanýho...“
„Co ode mě?“ Přerušil Roberta hluboký hlas. Cukl sebou a otočil se. Mihai přizvedl obočí. Mathew. Zablýsklo mu v hlavě. A jeho nový půvabný milenec. Lucky. Četl rozhovor, který nedávno vyšel v Krystalu.
„Nevim, o čem mluvíte.“ Zamračil se Robert a chystal se odejít. Mihai napodobil výraz a sebral mu skleničku.
„Fajn, pak nebudeš mít problém s tím, když tohle zanesu do Bratrstva.“ Muž vytřeštil oči.
„Fajn, fajn. Jen jsem mu dal něco, aby byl přítulnější. Nic tak silnýho. Neublíží mu to.“ Dodal pro svou obranu, přesto Lucky vybuchl.
„Co ty jsi probůh za prase?!“ Překvapil dokonale Mathewa. Pousmál se a políbil ho na čelo.
„Dojdem pro něj.“ Počkej. Chytl ho Mihai.
„Myslíš, že by chtěl, aby ho tak někdo viděl? Zrovna on?“ Herec pokýval hlavou. Jsi tu autem? Zeptal se. Mladík zakroutil hlavou.
„Pil jsi?“ Zeptal se muž znovu. Nijak převratně. On přikývl a hodil mu klíče.
„Parkuju v Příčný, je to za pravym rohem.“ Překvapil ho. Ozvu se ti. Chytl Luckyho.
„Ale...“ Nechápal Mihai. Muž se otočil.
„Kdybys přece jen potřeboval pomoc, budem tady.“ Vedl svého půvabného milence pryč. Od Roberta. Zaskočený mladík je chvíli sledoval. Sklonil hlavu ke klíčům. Vzpamatoval se a šel pryč.
Prošel troje toalety. U čtvrtých měl úspěch. Zlehka zaklepal na zamčenou kabinku. Uslyšel pohyb.
„Chucku?“ Tentokrát se ozval tichý nádech.
„Otevři, prosím.“ Zbláznil ses?! Jsem na záchodě! Vyštěkl mladík zadýchaně.
„Já vím, co se ti stalo.“ Chuck, sedící na zavřené toaletě, otevřel oči. Ví? Jak by mohl...
„Tak otevři, dobře? Pohladil ho hlas.
„Nevím. Nevím, o čem mluvíš.“ Bránil se zpěvák. Druhý položil dlaň na dveře.
„Můžu ti s tím pomoc.“ Mladík vytřeštil oči.
„P-pomoc?!“ Vyštěkl. Mihai se pousmál.
„Můžu tě odvézt domu, aby tě takhle neviděl někdo další.“ Vysvětlil. Bez odpovědi. Chvíli čekal.
„Chucku?“ Zeptal se, pak zamrkal. Zámek cvakl. Chytl kliku a otevřel. Strčil do dveří. Pomalu se otevřely. Srdce sevřely velice tvrdé. Velice chladné. Velice surové kovové pařáty.
Mladík seděl na toaletě, tváře žhnoucí a oči plné slz. Prsty si zakrýval klín. Zakroutil hlavou.
„Já... já tomu nerozumím, nikdy se mi něco takového nestalo.“ Řekl nešťastně. Mihai se laskavě usmál. Otočil hlavu ke dveřím a rychle zaplul do kabinky. Zavřel za sebou.
Chuck zamrkal a nadechl se v protestu. On mu zakryl pusu rukou a zvedl prst ke svým rtům. Poslouchal. Sklonil hlavu zpět k němu.
„Nemůžeš za to.“ Překvapil ho. Robert. Dal ti něco do pití. Vysvětlil. Mladík se mu vyděšeně zadíval do očí. Pohladil ho pohledem.
„Uklidni se. Nenechám tě v tom, dobře?“ Řekl hebce. Chuckovy zarudlé tváře zrůžověly. On poposedl. Stojící sklonil hlavu. Zamračil se.
„Vydrž to chvíli.“ Zašeptal mu.
„Já... já nemůžu a ty to nezlepšuješ.“ Postěžoval si stejně tiše zpěvák. Druhý se pousmál a políbil ho na čelo.
„Při jiný příležitosti by mě to těšilo víc.“ Povzdechl si. Chuck ho pokáral pohledem. Víc nezvládl. Oba poslouchali odcházejícího. Vystřídal ho někdo jiný. Pár minut se dveře nezastavily. Mladík zasténal druhému do dlaně.
„Už nemůžu.“ Zašeptal zadýchaně. Mihai se zamračil a sklouzl rukou k jeho pasu. Chuck hlasitě vydechl a chytl se ho. Zaklonil hlavu a prohl se. Mladík ho chytl a přitáhl zpět do náruče. Sklonil se ke rtům. Políbil.
„Zkus to trochu ztišit.“ Naštěstí bylo venku docela rušno, takže je nikdo neslyšel nebo nevnímal.
„T-to nejde.“ Držel se ho Chuck. On si povzdechl. Takhle to nechtěl. Takhle ne. Umlčel steny hlubokým polibkem. Mladík se k němu přitiskl a pohl boky proti ruce. Mihai se odtáhl.
„K-kam...“ Následoval ho. Zpěvák se usmál a pohladil ho.
„Uklidni se. Nikam nejdu. Bude lepší udělat ti to pusou. Nebo zítra asi spíš několik dní budeš trpět.“ Chuck dokonale zrozpačitěl a nechápavě zamrkal.
„Takhle ho budeš mít oteklýho a citlivýho. Nemusíme přidat ještě odřenýho.“ Chuck sklonil hlavu.
„Možná bysme mohli zajít k doktorovi.“ Napadlo Mihaie. Ne! Chytl ho rychle. On přikývl.
„Fajn, doma najdu nějakej krém. Ale teď...“ Mladík barvou v obličeji překonal všechny rudé dohromady a uhl pohledem.
Hlasitě vydechl a kousl se do rtu. Horká měkká ústa. Mihai zvedl ruku a zakryl vzdychající rty. Přijal ho hluboko do úst. Chuck mu sténal do dlaně a pevně se ho držel. Bylo to pálivé. Palčivé. Bolestivé. Přesto chtěl víc. Tělo chtělo. Hluboko dovnitř a jen zlehka ven. Horký měkký jazyk a... prsty bloudící uvnitř. Uvědomil si.
„M-Mihaii.“ Zamumlal do ruky a sevřel ho. Uvolněně vydechl. Mihai se pousmál a odtáhl. Zvedl se k němu a objal ho. On zadýchaně jeho. D-děkuju. Zašeptal. Pak překvapeně zamrkal.
„Ještě stále...“ Já vím, ale budeš schopný dojít k autu aniž by si někdo všiml, nebo ne?“ On se zamyslel.
„Asi ano, ale musíme rychle.“ Odtáhl se. Fajn. Vstal zpěvák. Druhý s ním. Zapl se a upravil oblečení.
„Dobrý?“ On zakroutil hlavou. Mihai se usmál.
„Jsem s tebou, ano? Prostě se mě drž.“ Vykoukl a rychle ho vyvedl z kabinky. Provázel mezi hosty. Chuck se ho pevně držel kolem pasu a tiskl se k němu.
Mihai mávl na Maika. On trochu zaskočeně odpověděl. Zpěvák pohledem vyhledal Mathewa s Luckym. Oba ho sledovali. Naznačil telefon a odpovědí mu bylo přikývnutí. Sklonil hlavu. Mladík mu jemně zasténal v náruči. Měl opět zarudlé tváře, rty orosené touhou a ztěžka dýchal. Proboha. Co mu to ten bastard dal!? Neměl ho nechat tak lacino vyváznout. Přemýšlel temně a pevně stiskl drobné tělo.
„Už jenom kousek. Zvládáš to úžasně.“ Vydrž to do auta, dobře? Dodal. Chuck přkývl a opřel se mu hlouběji do náruče.
Pevně se držel sedaček kolem a sténal. Mihaiovu hlavu v klíně. Svaly se napjaly a on opět vyvrcholil. Svezl se na mladíka.
„Pojedem, ano?“ Ozval se on. Chuck vydechl souhlas a zhluboka se nadechl. Mihai vystoupil.
„Chci jet vepředu.“ Následoval ho. Vyjeli. Netrvalo dlouho a drobný pasažér se opět začal chvět.
„Proč, proč mi tohle udělal?“ Svíral bezpečnostní pás.
„Hm. Předpokládám, že tě chtěl.“ A-ale já ho odmítl. Jsme jen přátelé.
„Jak dlouho bys ho dokázal odmítat dnes?“ Otočil k němu Mihai hlavu. On se zamračil a sklonil svou. Dlouho ne. Pomyslel si a srdce pohladil pocit. Byl rád, že ho našel Mihai. Rád? Neměl by být... bože je to spíš silnější a silnější než aby to sláblo.
Řidič zachytil pohyb. Zakryl drobnou ruku svou.
„Ne takhle na sucho.“ Věř mi. Chuck se zachvěl a nešťastně začal protestovat.
„Už tam skoro jsme.“ Chytl Mihai upocenou dlaň a propletl prsty. Společně sáhli na řadící páku. Mladík zavřel oči a ztěžka dýchal. Cítil žár, který neznal. Ohnivý, až nesnesitelný, pálivý, rudý žár, který probodávaly dva modré kusy ledu. Příjemně chladily tělo. Mihai. Prohl se v zádech a zasténal. Otevřel oči a zadíval se do stropu. Rozhlédl se. Ležel v cizí ložnici. Sklonil hlavu k mladíkovi, sedícímu u něj. Vztáhl k němu ruku. Chytl ho za ni a naklonil se k němu.
„Nechceš zkusit studenou sprchu?“ Ne, nemám rád studenou vodu. Zamračil se zpěvák. Druhý se pobaveně pousmál.
„Dobře, snad neodpadnu dřív.“ Políbil zarudlé rty. Tak, tak to udělej. Zašeptal Chuck bez dechu. Mihai se zamračil a narovnal.
„Takhle ne.“ Mladík ho následoval. Objal kolem krku a přitiskl se k němu.
„Prosím, chci to.“ Tebe. Líbal ho naléhavě. On se nesouhlasně mračil.
„Takhle ne.“ Zopakoval a chytl prsty, které sklouzly k pásku. Zadíval se do očí.
„Prosím. Ne takhle.“ Snažil se. Zpěvák rukou zaplul do kalhot.
„Ale... očividně chceš.“ Jistěže chce, drží v náruči toho, koho miluje. Slyší jeho sladké steny. Cítí horkost a vůni. Jeho... ale ne takhle. Ne kvůli... přivřel oči. Objaly ho štíhlé prsty a pohladily.
„Prosím.“ Zašeptal ten, komu patřily. Mihai se nadechl a pomohl mu s páskem. Posadil na sebe. Oba hlasitě vydechli. Chuck se spokojeně usmál.
„Úžasný.“ Sklonil se ke rtům a pohl boky. Mladík se nadechl a objal ho kolem pasu. Zaplul mezi měkké rty a do stejně měkkého těla. Horkého a měkkého. Vážně úžasný. Přizvedl ho a položil do peřin aniž by se jejich těla rozpojila. Pohl boky. Hluboce si ho bral a cítil, že moc dlouho nevydrží. Ne tuhle horkost, tuhle vášeň. Chuck si ho přitáhl ještě níž a uzamkl mezi lýtky. On byl v pasti a jediná cesta ven bylo probadnout se ještě hloubš. Objal štíhlý pas a sklonil hlavu.
Slyšel se šeptal jméno a někde mezi sladkými steny zaslechl své. Jako sladkou píseň. Sladký refrén opakující se dokola a dokola. Nejsladší, jaký kdy slyšel. Zamračil se a přirazil. Touha vystříkla ven a mysl a srdce pohladil klid. Opřel se o ruce a snažil se nadechnout. Otevřel oči a zadíval se do šedivých. Políbil chvějící se rty a opatrně přetočil. Mladík ho následoval a schoulil se mu k hrudníku.
„Hm. Řek bych, že je čas na sprchu.“ Ale ne studenou. Ozval se on. Mihai se pousmál. Ne, studenou ne. Zašeptal a posadil se. Chuck opět s ním. Nechal se odvést do koupelny a bez rozpaků začal svlékat. Nějak na ně zapomněl.
Zpěvák se pousmál a zatáhl ho pod sprchu. Nastavil teplotu a pustil vodu. Dobrý? Zeptal se. Mladík přikývl a držel se ho kolem pasu. Jeho tělo. Věděl, že bude takové. Štíhlé a pevné. Tak akorát. Cítil pod prsty jeho sílu. Jeho horkost. Zvedl oči. Mihai navlhčil měkkou houbu. Padající vodu provoněla příjemná vůně a on ho začal omývat. Jemně a zlehka a Chuck se ho držel kolem pasu. Neprotestoval. Nic neříkal. Jen si užíval něžnou, starostlivou péči.
Poslušně se otočil a Mihai se zaměřil na záda a ramena. Pevný zadeček... usmál se a druhou rukou sklouzl k pasu. Pohladil hebké boky až k bříšku. Opřel štíhlé tělo o sebe. Políbil na rameno.
„V pořádku?“ Chuck zaklonil hlavu. Hrudník se chvěl s každým nádechem a touha opět pohltila tváře. Mladík se sklonil k jeho rtům. Opři se. Zašeptal. Druhý zadržel dech a poslechl. Jemně zasténal a zavřel oči. Tohle nikdy. Horké scény pod sprchou. Viděl jich tolik. Ve filmech ale sám nikdy... sklonil hlavu.
Mihai držel hebké boky a ztrácel se někde uvnitř. V rozpáleném, voňavém těle. Vztáhl ruku a chytl štíhlé prsty. Propletl. Chuck otočil hlavu a zvedl se ke rtům. Hladově políbil. Kolena se jemně podlomila. Mladík ho chytl a opřel o stěnu. Dlaždice příjemně chladily do kůže. Chuck se o ně opřel čelem, rameny, celkově celým člověkem.
Mihai se položil ruce kolem něj a přitiskl se k němu. Úžasný, drobný, horký, chvějící se Chuck. Začal na něm být zavislý za jedinou noc. Teď už ho z náruče nepustí. I když se bude mračit. I když bude štěkat. Sevře ho a nepustí. Bořil se v něm a na malou chvíli byl Robertovi sobecky vděčný. Ve chvíli, kdy se v něm hromadila touha a čekala na správný okamžik kdy vybuchnout. Jako horká pálivá nova. Oba zasténali a nadechli se. Opět ho slyšel. Své jméno na jeho rtech. Sladký rozechvělý šepot. Objal drobné tělo a pevně stiskl.
Chuck se ráno probral. Bože. To byl tedy sen. Pomyslel si a lehl si na bok. Obličej zabořil do polštáře. Zarazil se. Ty peřiny. Jejich vůně. Nadechl se. Před očima se mu zachvěl modrý pohled. Rychle se opřel o ruce. Cizí postel. Cizí ložnice. Rozhlédl se. To nebyl sen?! Odkryl peřinu. Byl nahý a... až opatrně se dotkl své povadlé pýchy. Bude zázrak, jestli ho ještě někdy bude moct použít. Mnohem větší zázrak, když bude chtít. Přemýšlel a lehce sténaje a malátně vstal.
Našel koupelnu a s mnohem hlasitějšími steny použil toaletu. Bože. Vážně už nikdy nechce slyšet slovo sex. Natož ho ještě někdy provozovat.
Zabalil se do velkého županu a vyšel z ložnice. Někde tam dole. V místech pasu se ozval život. Zašimrání. Bylo jen jemné. Po dnešní noci ale neskutečně silné. Nadechl se a sledoval tři mladíky. Jednoho z nich. Seděl v křesle a snídal. Unavený a nevyspalý. Chucka při jediném pohledu na něj zavalila hromada pocitů a okamžiků z noci. Jejich blízkost. Jejich doteky. Jejich touha. Jejich spojení. Jejich steny. Jejich šepoty. Jejich rozechvělý dech. Jeho láska. Zašeptalo srdce, které si vybavilo pohled modrých očí. Starost v nich a něhu. Zvedly se k němu. Jemně rozšířily. Dva mladíci si všimli a otočili.
„Chucku. Dobré ráno, jak je ti?“ Posaď se. Vstal rychle Morris a vykročil k němu. Zakryl tak mladíkovi výhled. On jemně naklonil hlavu a zadíval se na sedícího. Obešel Morrise a postavil se k němu..
„Mluvil jsi pravdu.“ Tehdy v noci. Hleděl mu do očí. Mihai přizvedl obočí.
„Myslel sis, že žertuju?“ Ne. Ano. Totiž. Zamračil se Chuck.
„Jsem unavený, bolavý, nevyspalý. Stále zmatený. Mnohem víc asi naštvaný.“ A vzbudil jsem se sám. Řekl vyčítavě. Tři mladíci se pousmáli, jeden z nich vztáhl ruku. Chytl jeho, stáhl si ho do klína a objal.
„Já vím. Promiň. Nevěděl jsem, zda se vedle mě chceš vzbudit nebo ne.“ On zamumlal otázku.
„Hm. Z tvé strany to byla vynucená vášeň. Do včerejší noci jsi mě odmítal, zapomněls?“ Odmítal. To ano. Myslel si. Viděl. Viděl jsem v tobě rivala. Nalhával si, že jsi někdo, kdo mi chce ukrást můj svět. Můj život. A ani si nevšiml, žes ho ve skutečnosti naplnil. Pomyslel si, ale neřekl.
