kapitola I.

 

Na nevytyčených hranicích mezi lidskou a démoní říší stálo rozlehlé, velkolepé město. Patřilo království mezi dvěma. Jeho obyvatelé nebyli ani lidé, ani démoni. Většina je považovala za něco mezi. Napůl lidé a napůl vlci. V jejich čele stála královská rodina. Nejnebezpečnější z nich. V jejich žilách kolovala vznešená a prastará krev, která jim umožňovala být něco dalšího. Nebezpečné, divoké bestie, kterých se i démoni báli. Mnoho vlků jejich skutečnou podobu nespatřilo a o to víc je děsila. Milovali je, považovali za bohy, ale báli se jich. Obzvlášť posledního vlčího krále - prvorozeného z královských princů. Romula. 

S každou půlnocí se v hlavním městě konaly vlčí zápasy. Nejstatečnější a nejdivočejší z nich měli možnost utkat se v bojovém kruhu. Nebyl to zápas na život a na smrt, ale mohl být. Ve skutečnosti už několik zúčastněných svým zraněním podlehlo. Ať přímo v ringu při samotném boji či někdy později. 

Náměstím se rozhléhalo nadšené povzbuzování a sázky. Někde uprostřed davu. V označeném kruhu proti sobě přecházeli dva ohromní vlci. Jeden děsivější než druhý. Jeden divočejší než druhý. Oba temně vrčeli a čekali na znamení. 

Padla poslední ze sázek a dav utichl. Muž stojící na okraji kruhu dal pokyn. Šelmy vystartovaly. Znovu se ozvalo volání davu ale nepřekřičelo vrčení peroucích se bestií. Jejich temný nebezpečný tanec ukončilo bolestné zavytí. Jeden z vlků ležel na zádech, krk uvězněný v čelistech druhého. On ho pevně držel.

„Tak?“ Procedil mezi zuby. Zvíře pod ním nesouhlasně zavrčelo ale vzdalo se. Pustil ho a dav opět oživ voláním. Mezi nimi seděl černý vlk. Byl drobnější než druhové kolem. Postavil se.

Vítěz - šedivě zbarvený vlk si to namířil k němu.

„Byl jsi úžasný.“ Zářil malý vlk. Neměl proti tobě šanci. Jeho druh něco samolibě zavrčel a skrz dav si to namířil pryč. Uhýbali mu z cesty a lehce pohrdavě sledovali tvora po jeho boku.

„Myslím, že ani oni by se ti nevyrovnali.“ Ozval se vlček znovu. Nadšení by se z něj dalo ždímat na plná vědra. Několik věder. Vítěz zamručel a otočil k němu hlavu.

„Viděls je někdy?“ Zeptal se. Jistěže ne. Vydechl vlk trochu překvapeně. On pokýval hlavou.

„To jsem si myslel, jinak bys nemoh z tlamy vypustit takovej nesmysl.“ Rozeběhl se, když konečně vyšli z davu. Vlček s ním.

„Ty ano?“ Zeptal se. Vlk opět něco zavrčel, ale pak přikývl.

„P-proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Protože jsem věděl, že předvedeš přesně tenhle obličej. Vrčel nesouhlasně. 

„A-ale... jací jsou?“ Zapomněl vlček dokonale na nadšení ze zápasu. Přišlo jiné. Nebezpečné. Tohle přesně věděl. Proto o tom nemluvil.

„Takový, jak se říká. Nebezpečný.“ Snažil se. Zastavil před jedním z domů. Zavřel oči a sklonil hlavu. Pomalu se narovnal a zvedl na zadní nohy. Sáhl po klice a otevřel dveře. Přešel ke stolu a po chvíli místnost rozzářilo světlo lampy. Otočil se a zadíval na mladíka stojícího ve dveřích.

Byl štíhlé drobnější postavy a temně černých vlasů. Přerostlých a nijak zvlášť upravených. To ale nevadilo. Ne. Přidávalo mu to na půvabu. Měl velké temně modré oči a bělostnou hedvábnou pleť. Jako něco křehce něžného ne muž. Vlk. Nebezpečná a divoká šelma. 

Temně šedivovlasý vysoký mladík si povzdechl. Znají se tak dlouho, přesto ho pohled na něj vždy dokonale odzbrojí.

„Zavři ty dveře, táhne sem.“ Poručil a doufal, že ne moc okouzleně. Poslechl a přešel ke stolu.

„Koho jsi viděl a kde?“ Romula. V paláci. On překvapeně zamrkal. Jeho přítel si povzdechl. Jo i o tomhle věděl, že přijde.

„Chtěl jsem ho vidět, tak jsem se tam vplížil.“ Ne. Ne. Ne. Pomyslel si a až ostražitě se podíval na druha. Jo. Žádný překvapení. Modré oči nadšeně zářily.

„Chtěl bych taky...“ Zapomeň. Přerušil ho mladík důrazně.

„Tehdy jsem měl víc štěstí než rozumu. Už bych to znovu neudělal.“ Mračil se. Nijak tím ale nevymazal nadšení z tváře natož z pohledu. Ksakru, proč mu to muselo tak hloupě vyklouznout? 

„Slib, že neuděláš žádnou hloupost.“ Mladík si povzdechl. Přikývl. Druhý se zamračil.

„Myslím to vážně. Slib mi to.“ Chytl ho pod bradou a otočil k sobě. Zadíval se mu do očí. On si povzdechl.

„Slibuju.“ Přítel se znovu zamračil. Neznělo to nijak moc přesvědčivě, ale co víc může? Hlídat ho. Možná.

 

Opravdu. Následující dny ho nespouštěl z očí vlastně ani z dosahu. Přesto se mladíkovi povedlo vyklouznout mu. Hlavně díky neúmyslné pomoci jedné z místních dívek, která přítele po dalším vyhraném zápase uloupila pro sebe a zaměstnala jeho... pozornost.

Mladík mlčky stál u vysoké zdi a sledoval ji. Stál bez pohybu, klidně ale uvnitř se chvěl. Možná měl Zaki pravdu a tohle není dobrý nápad. Ale. Zvedl hlavu a zadíval se na vršek zdi. Jen se podívá a půjde. Když se tam dostal on, zvládne to taky. Je menší a mrštnější. Bude to pro něj snažší.

Nadechl se a pohl. Tišeji než šepot vloček procházel kolem zdi. Kradl se nocí a hledal. Pousmál se a bez jediného zaváhání vyhoupl na kamenou zeď. Výš a výš. Schován ve stínech noci až se dostal nahoru. 

Rozhlédl se a chvíli sledoval pohyb strážců za zdí a na věžích. Přehoupl se přes a sklouzl na zem. Snažší než si myslel. Vykročil mezi stromy zahrady, ze všech stran obehnané kamenem. Teď kam? Nikdy královskou rodinu necítil, nezná jejich pach. Začichal zlehka. 

Procházel tichými chodbami křídla s ložnicemi a hádal která. Jejich pach by měl být... jemně se zachvěl a instinkty se napnuly. Nebezpečný. Byla to chyba. Veliká chyba. Musí odsud. Rozhlédl se. Bože. Kudy sem přišel? Ovládala ho panika. Rozeběhl se chodbou. Skoro vběhl do náruče dvou strážců. Téměř smykem změnil směr a zaplul za nejbližší dveře. Opřel se o ně a poslouchal, jak procházejí. Kroky se zastavily.

„Cítíš to?“ Jo. Zavrčely hlasy. Mladíkovi tepaly spánky a srdce s nimi. V ohlušujícím rytmu. Uskočil, když se ozvalo zaklepání. Pak přišel další šok.

„Ano?“ Ozvalo se za ním. Odpřísáhl by, že se mu zježily vlčí chlupy. Teď a tady. V lidské podobě. Dveře se otevřely a mladík se pohl s nimi. Příliš vystrašený otočit se.

„Jsi v pořádku? Něco jsme zachytili na chobě.“ Ozval se první z hlasů.

„Jsem. Možná nový voják nebo sluha.“ Navrhl příjemný hlas.

„Možná, ale bylo to tak...“ Omamný. Pomohl, když muž zaváhal. On přitakal. 

„Vím, cítil jsem to už odpoledne.“ Strážci trochu zklamaně přitakali a rozloučili se. Mladík polekaně sledoval zavírající se dveře. Sebral zbytky odvahy a podíval se po hlase. 

U stolku před oknem stál vysoký muž, rozsvěcel svícen. 

„Být tebou, tam bych teď nechodil.“ Řekl, když uslyšel pohyb. Nezvaný host se zachvěl a pustil kliku. Místnost pohladilo světlo svíček. On bez pohybu sledoval svůj stín.

„Dle tvého rychlého příchodu hádám, že to nebude společenská návštěva.“ Pokračoval muž. Jemně se nadechl. Ta vůně. Je jako sladký jed, který se vstřebává do kůže. Pod ni. Omámí smysly, všechny buňky v těle. Kvůli takovým ženám muži vedou války. Ženám možná. Tak proč tahle patří muži? Pomyslel si a otočil se. Tak se nespletl. Zadíval se na chvějícího se mladíka. On na svého hostitele. Srdce jemně vydechlo a on okouzleně vystoupil ze stínu. Nikdy neviděl nikoho tak... prohlížel si rysy krásné hrdé tváře lemované bílými dlouhými prameny. A ty oči. Klidný jantarový pohled, za kterým byla cítit síla a divokost. Dokonale zkrocené. Dokonale ovládané.

Muž si prohlížel jeho. Na sobě měl noční úbor. Široké kalhoty a lehký dlouhý župan. 

„Tak? Kdo jsi?“ Přešel blíž a mladík se zapomněl bát. Vlastně se bál, ale nikdy neviděl někoho tak... necítil něco tak... zavřel oči a nadechl se. 

„Já... já jsem... nechtěl jsem nic ukrást.“ Řekl rychle. Muž se pousmál a přistoupil ještě blíž.

„Nechtěl?“ Už stál téměř u něj. Mladík zakroutil hlavou. Sklonil ji.

„Chtěl jsem jen vidět...“ Zadržel dech a zadíval se do žlutých očí. Muž se zhleka dotkl brady a přizvedl obličej.

„Je?“ Pomohl a užíval si hebkou pleť pod svými prsty. On přikývl. 

„Víš, kde mají ložnice?“ Vytřeštil oči. Nehledě na to, že tu obvykle neběhají jako vlkouni. Dodal muž.

„V-vlkouni?“ Tak jim říkáme tady v paláci. Mladík si povzdechl. To je jedno. Má pravdu. Na co myslel? Nechal se ovládnout svou zvědavostí a... zadíval se do žlutých očí. Zamrkal.

„K-kdo jsi?“ Hm. Neměl byses nejdřív představit ty? Mladík sebou cukl.

„Já... já jsem Rhea.“ Kývl jemně hlavou. Muž ho napodobil.

„Mně... Arkhel, říkají mi Arkhel.“ Usmíval se jemně a hleděl do modrých rozbouřených hlubin. Možná spíš na modré nocí potemnělé nebe. Rozhodně to nejhezčí nebe, jaké kdy viděl.

„Někdo tě měl varovat, že je to nebezpečné. Kdyby tě chytili.“ Zamračil se a stále prsty zlehka hladit půvabnou tvář. Rhea si povzdechl.

„Zaki mě varoval.“ Zaki? 

„Můj přítel.“ Ale nemohl jsem si pomoct. Dodal. Arkhel stáhl svou ruku.

„Přítel?“ Nedokázal jinak. 

„Ano, stará se o mě. Dá se říct. Dohlíží na mě, protože jsem... takový.“ Povzdechl si. Muž se pousmál.

„Jistě. Hm. Měl bys ho poslouchat, očividně mu jde o tvé dobro.“ Pokáral ho měkce a mladík zrůžověl. 

„Na druhou stranu. Jsem rád, žes ho neposlechl.“ On překvapeně zvedl oči. Arkhel se jemně usmál a Rhea okouzleně zadíval do žlutých očí. Nikdy. Nikdo. Zadržel dech na rtech, které zlehka pohladily cizí. Jako jemné hedvábné pírko. Znovu a měkčeji. Jen podvědomě zvedl ruce a chytl se pevných paží. Nechal rty, aby ho hýčkaly. Něžně a laskavě.

Tiše zasténal, když si ho muž přitáhl blíž. On zničeně vydechl a odtáhl se. Zadíval se do nebeských očí. Pousmál se a setřel vlhkost z měkkých rtů.

„Měl bys raději jít.“ Překvapil mladíka. Ne, vůbec netuší, co by následovalo. Na co myslí, když ho vidí. Cítí. Drží. Vůbec si neuvědomuje, v jakém je nebezpečí. Všiml si naivního lehce nechápavého pohledu. Sklonil se znovu ke rtům a jen krátce ochutnal. Když se odkláněl, Rhea se na špičkách zvedl s ním. Povzdechl se a pohladil ho po tváři.

„Vážně bys měl jít. Jen mi slib, že přijdeš znovu.“ Malý vlk bez zaváhání přikývl. Dobře. Usmál se Arkhel a hleděl do půvabné tváže.

„Běž.“ Chytl ho za paže a odstrčil. Stále okouzlený Rhea zamrkal a vytratil se v noci. Muž si sedl. Hm. Možná ho měl doprovodit. Ne. Sám je nenápadnější než s ním. Zvedl oči ke dveřím. Dotkl se svých rtů. Zakroutil hlavou a začal se tiše smát. 

 

Rhea bezpečně dorazil k Zakiho domu, kde bydlel i on. Okouzlení trochu vyprchalo a on opatrně otevřel dveře. V domě byl klid a tma. Uvolněně zavřel a namířil si to do ložnice.

„Kdes byl?“ Vlk vyjekl a podruhé za noc by přísahal, že se mu zježily vlčí chlupy. Tady a teď. V lidské podobě. Otočil hlavu po hlase. 

Zaki seděl u stolu. Po tmě. Kolem sebe mnohem temnější auru. Přesto se nemračil. Ne, tvářil se klidně, ale jeho zelené oči hořely.

„P-proč tu sedíš po tmě?“ Protože kdyby se svítilo, neodvážil byses dovnitř. Zavrčel. Posaď se. Dodal. Rhea se nadechl a přešel ke stolu. Posadil se a neodvažoval zvednou hlavu.

„Takže?“ Zeptal se přítel znovu.

„Já... já...“ On si povzdechl a zakroutil hlavou.

„Díky bohu, že jsi v pořádku. Tohle už mi nedělej.“ Chytl ho kolem ramen a přitáhl k sobě. Políbil do vlasů.

„Omlouvám se.“ Špitl Rhea, ale byl rád, že se Zaki zas až tak moc nezlobí. Když se zlobil, dokázal vyděsit kohokoliv. Kohokoliv.

„Zapomeň na omluvy. Slib, že už to neuděláš.“ Zabručel mladík. Druhý otevřel oči.

„T-to nemůžu.“ Překvapil přítele. 

„Cože?“ Vyštěkl a odtáhl se. Rhea ucukl pohledem a téměř nešťastně pokrčil rameny.

„Slíbil jsem, že znovu přijdu.“ Komu?! Zareagoval vlk okamžitě.

„Ar-Arkhelovi.“ Kdo je ksakru Arkhel? Neměnil se tón ani důraz. Mladík zamrkal.

„Já... nevím.“ Uvědomil si. Zaki nechápavě zakroutil hlavou. Cože? Rhea sklonil hlavu.

„Potkal jsem ho v paláci.“ Vysvětloval a pak pokračoval jak a kde. Přítel tiše poslouchal. 

„Hm. Měl jsi štěstí, že jsi nenarazil na někoho jinýho. Nedej bože... Hm. Takže jsi je neviděl.“ Vzpomněl si. Mladík nechápavě zvedl oči.

„Přece... je.“ Připomněl mu Zaki rozčíleně. Rhea zamrkal. Vlastně ano. Vždyť kvůli nim se vplížil do paláce. Tolik riskoval. Potkal Arkhela. Pousmál se jemně.

„Arkhel jim říkal vlkouni.“ Vlk zopakoval jméno. Jo, to se k nim hodí. Pomyslel si a zadíval se na mladíka. Něco v něm bylo jiné než obvykle. V jeho očích. Pohledu. Jemně se nadechl. Pachu. Jeho pachu. Zamračil se. Cítil ho hned, když se mladík vrátil. Nebezpečný pach. Ten vlk je rozhodně nebezpečný. 

„Musíš bejt unavenej, jdi si lehnout a vyspi se z toho.“ Všiml si okouzlení. Rhea otočil hlavu. Nechápavě se zeptal. Zaki zakroutil hlavou.

„To nic, tak běž.“ On přikývl a poslechl. 

 

Ráno jim Zaki připravil vydatnou snídani a doufal, že přítel se z okouzlení opravdu vyspal. Tak ne. Zadíval se na protahujícího se Rheu. Pozdravil a posadil se. Ještě stále celý ospalý a ještě stále kolem měl tu zvláštní auru ze včerejška. Jako příjemné omamné kouzlo. Hm. Zamilovaný vlk. Napadlo přítele. Pak se skoro utopil v ovocné šťávě. To snad ksakru ne.

Rhea k němu starostlivě zvedl oči a snažil se pomoct. Zaki odstrčil ruku a uklidnil se. 

„Jsem v pohodě. Jak ses vyspal?“ Mladík se začal usmívat a nadechl se v odpovědi.

„Co kdybysme vyrazili do Raigy. Vždycky ses tam chtěl podívat, nebo ne?“ Musí to zastavit. Jestli takhle vypadá po jediné noci. Jediném setkání, jak by asi vypadal po dalším? Nechce, aby mu nějaký... nějaká bestie z paláce ublížila. Všichni to jsou jen bestie a Romulus nejhorší z nich.

Rhea nejistě zvedl oči. Dneska? Zeptal se.

„Proč ne?“ Porkčil Zaki nenuceně rameny. Mladík sklonil hlavu. To on přece nemůže, slíbil... Přítel četl ve výrazech tváře. Povzdechl si. Tak snadný to očividně nebude.

„No nic, přemýšlej nad tím, dobře?“ Podrbal ho ve vlasech. Malý vlk přikývl ale pohled mluvil o opaku. Nebude. Proč by měl. Má jiné věci na přemýšlení.

 

Před půlnocí stál u vysoké zdi a sledoval ji. V časnější hodinu se neodvážil. Možná by měl raději ještě počkat. Až budou opravdu všichni spát. Vybavil si krásný obličej. Pousmál se a vyhoupl na zeď. Zkontroloval stráže a přehoupl se přes chladný kámen. Bezpečně doskočil na pevnou zem.

 

Arkhel sedící na posteli se pousmál. Dveře se tiše otevřely a on ucítil známou vůni. Odložil knihu a zadíval se na mladíka, nejistě stojícího ve dveřích.

„Dobrý večer.“ On popošel blíž. I tobě. Kývl jemně hlavou. Muž vstal a vydal se k němu. Rhea váhavě zacouval. 

„Co se děje? Včera ses mě nebál.“ Zeptal se muž lehce nervózně. Mladík s povzdechem sklonil hlavu. 

„Bál, ale mnohem víc...“ Zvedl oči a zrůžověl. Arkhel se uvolněně usmál a přistoupil k němu. Pohladil po tváři.

„Nemusíš se bát, neublížím ti.“ Rhea ho pohladil okouzleným úsměvem a přikývl.

„Já vím, že ne.“ Potěšil muže a on si ho přitáhl blíž. Objal ho kolem ramen a vdechl vůni vlasů.

„Úžasný.“ Mladík nechápal, co tím myslí a nezáleželo na tom. Podstatnější byla příjemně hřejivá pevná náruč. Schoulil se k hrudníku a potěšil muže ještě víc. On ho držel a neměl nejmenší chuť pustit.

 

Zaki nervózně přecházel po místnosti. Proč mu to ksakru dovolí? Každou noc? Měl by ho zavřít a... jak by mohl? To by mu sám ublížil. Pomyslel si. Rychle zvedl oči ke dveřím. Zachvěl se. Rhea se jemně usmíval a tvářil se... jo, zamiloval. Usvědčil se tak jako předešlý i den před ním.

„No, tak můžu jít spát.“ Zabručel a odešel. Mladík překvapeně zamrkal a zadíval se za ním. Co?

 

Při snídani sledoval jeho hlad a chuť k jídlu. Zato on o ně přišel. Odstrčil talíř a opřel se do židle.

„Co děláte, když jste spolu? Třeba včera?“ Rhea zvedl oči. Zaki po odpovědi vytřeštil své.

„Nic?“ Zopakoval. Mladík přikývl.

„Jen... jen jsme seděli v objetí a... já nevím, bylo to tak.“ Zamyslel se. Nebylo třeba nic říkat, dělat, bylo to dokonalé tak, jak to bylo. Jen sedět v jeho náruči a... Zadržel slova jemný úsměv.

„Co? Co a?“ Zamračil se Zaki. Rhea zamrkal a vzpamatoval se. Zrůžověl a neodpověděl. Druhý vlk něco zabručel a zkřížil ruce na prsou.

„Hm. Co je na něm tak úžasnýho?“ Zeptal se. Mladík se zamyslel. Usmál se.

„Já... on je. Je tak... je krásný a elegantní a přitom má v sobě divokost a sílu. Nikdy jsem někoho takového nepotkal.“ Zaki se lehce uraženě zamračil.

„Cože? To jsem přece taky.“ Zavrčel. Rhea k němu otočil hlavu.

„Ano, ale Arkhel je...“ Když se mu zadívám do očí, svět kolem přestaně existovat. Prostor i čas. Nejsou důležitý. Nejsou vůbec. Usmíval se.

„A když mě obejme, cítím... cítím se v bezpečí.“ Ale jinak než s tebou. Cítím, že jsem tam, kde mám být. Kam patřím. Doma. A nezáleží na tom, kde jsem. Doma je u něj. 

Zaki ho tiše sledoval. Sklonil hlavu. Bože. Že ho líp neohlídal, ale je tak šťastný a to ho viděl jen párkrát, co až... povzdechl si. 

„Hm. Jsem tvůj přítel Rheo. Chci, abys byl šťastný, ale... je ti jasné, že se nespokojí jen s objetím.“ Mladík nechápavě zamrkal.

„Když k sobě dva něco cítí... dříve či později, obvykle dříve.“ Pobavil sám sebe. Přijde touha dotýkat se. Nikdy´s ji necítil? Rhea zatěkal očima. Očividně ani netuší, o čem mluví. Vážně jsou stejně staří? Někdy - dost často pochybuje. Povzdechl si.

„Víš, jak jsem tě několikrát zachránil před těma... no, ty se tě chtěli dotýkat. Jako milenci.“ Malý  vlk zrudl a zalapal po dechu.

„Proč... proč jsi mi to nikdy neřekl?“ Nechtěl jsem tě zbytečně děsit. Usmál se trochu nervózně Zaki.

„Zbytečně?!“ Vyštěkl Rhea. Pak vytřeštil oči.

„A Arkhel chce....“ Jsem si téměř jistý, že ano. Přikývl mladík. Druhý sklonil hlavu. Šok přetrvával. Zaki se na něj zadíval. Hm. Možná to bude snažší než myslel.

„A... a dva muži můžou také...“ Zvedl Rhea oči. Přítel znovu přikývl. Můžou. Mladík ještě víc zrudl a už neřekl slovo. Jen strnule, tiše seděl a očividně přemýšlel. Cukl sebou.

„Ty... ty myslíš, že ke mně něco cítí?“ Zaki se pousmál. 

„Copak ty k němu ne?“ Rhea ucukl pohledem, začal koktat odpověď. Přítel se laskavě usmál a položil mu ruku na tvář.

„Rheo, jsem si jistý, že to o čem mluvíš. To co cítíš, je láska.“ Řekl měkce. Mladíkovi se dobarvily tváře. Tentokrát ale jinak. Tak nějak něžně. Ne rozpaky.

 

Rhea procházel tichým palácem. V hlavě se mu odvíjel rozhovor se Zakim. Stále dokola. Chytl kliku dveří a pootevřel. Vlčí instinkty ho praštily přes zátylek. Rychle uskočil a ztratil se za dlouhými závěsy. Vystrašeně sledoval vchod do Arkhelovo ložnice a snažil se zahnat paniku, kterou cítil. Ten pach. Ten pach cítil tehdy. První noc zde. A stejně jako tehdy ho z něj polila hrůza.

Pootevřené dveře se otevřely a světlo zevnitř osvítilo vysokého muže světlých vlasů. Rhea se přikrčil a měl silnou chuť utéct. Věděl ale, že by nemohl. Nohy měl ztuhlé strachy a tělo s nimi. Nedokázal se pohnout, natož utíkat pryč.

„Fajn, dobrou a... dobře spi.“ Ty taky. Pohladil mladíka známý hlas a trochu ho uklidnil. Muž něco zabručel a zavřel dveře. Chvíli jen stál. Jemně se nadechl. Mladík se ještě víc přikrčil. On šel pryč.

Rhea přimraženě stál a marně hledal odvahu pohnout se a zaplout do bezpečí pokoje. Věděl, že tam je v bezpečí, ale dělila ho temná chodba plná pachu toho muže.

Dveře se znovu otevřely. Arkhel, tak jako muž, jemně začichal a pohled spočinul na látce závěsu. Odhrnul ho. Zadíval se na vystrašeného mladíka. Povzdechl si a sklonil se k němu.

„Uklidni se Rheo, už jsem u tebe. Nic se ti nestane.“ Zvedl ho jemně do náruče a nesl k sobě. Posadil se na postel s ním v náruči. Držel ho a prsty hladil po zádech.

„T-to byl...“ Byl mladík konečně schopný mluvit. 

„Romulus.“ Přitakal muž. On se zachvěl a přitiskl k němu. 

„Už ho nechci vidět jako vlkouna.“ Arkhel si povzdechl a pevně ho stiskl. 

„Neboj se. Tady jsi v bezpečí. I před ním.“ Zašeptal a políbil ho do vlasů. Prsty pohladil po krku, rameni a paži. Jemně hýčkal a snažil se ho uklidnit. Rhea otevřel oči.

„Arkhele?“ Hm? Zabručel mu do vlasů.

„Zaki říkal.“ Nadechl se mladík zhluboka. Zaki říkal, že se mě chceš dotýkat. Muž přizvedl obočí a zopakoval poslední slovo.

„Jako... milenec.“ Tobě to vadí? Šokoval ho. Rhea překvapeně zvedl hlavu. Zaki měl přece jen pravdu? Pomyslel si. Arkhel se mu zadíval do očí. Pohladil ho po tváři a sklonil se ke rtům. Jeho polibky byly stále jen lehké. Tak jako doteky. 

„Nelíbí se ti, jak se tě dotýkám?“ Zeptal se u rtů a hleděl do modrých hlubin. Pohled v nich se mírně zachvěl.

„Líbí.“ Zašeptal mladík. Muž se usmál.

„Pak v tom není problém, nebo ano?“ Sklonil se opět k rudým rtům. Rhea je pootevřel a přivřel oči. Stále sledoval jantarový pohled. Ne, s ním ne. Zašeptalo srdce a mladík souhlasil. Nemusel odpovídat. Tělo a oči to udělaly za něj. Arkhel se jemně zachvěl a pohladil hebkou tvář. Prohloubil polibek. Mladík mu zasténal v náruči a přitiskl se k němu. Měkce odpověděl.

Zadýchaně se odtáhl a zadíval do žlutých očí. Obkročmo klečel v mužovo klíně a držel se ho kolem krku. On se pousmál a pohladil rty svými.

„Krásný.“ Rhea zrůžověl a vyčerpaný prvními skutečnými polibky se mu svezl na ramena. Pevně stiskl. 

 

Stoly hostince se prohýbaly pod poháry a lavice pod hosty. Mezi nimi seděl vysoký šedivovlasý mladík a ve všech kolem vzbuzoval respekt. I ve strážcích z paláce, které si pro dnešní večer zvolil jako společníky.

Přilil veselému vojákovi pálenku a zadíval se na něj. Jo, už to vypadá bezpečně.

„Hm. Voják jako ty asi nezná moc lidí z paláce, co? Jenom hlídkuješ a...“ Rozčílil muže. Opile se zamračil a máchl rukou. Přitom se zvládl obstojně polít.

„So si... so si myslíš mila... miladej. Já znám všichny. Úpně všichny. Kni si.“ Snažil se zaostřil, ale  bylo jich tam moc. Těch mladejch. 

„Hm. Arkhel. Říká ti to něco?“ Uhl před sprškou z poháru a sklepal pár úspěšných kapek ze své košile. Muž se přehnaně zamyslel. Trochu to vypadalo, že si brzy ublíží. 

„Akrchle.“ Skoro si zlomil jazyk. Arkhel. Opravil ho mladík. Voják se chvíli snažil zopakovat jméno, vzdal to a znovu se zamyslel.

„T-je učtel, ne?“ Zaki si povzdechl. Netuším, proto se ptám tebe. Připomněl. Strážce důležitě pokýval hlavou.

„Stě, stě. Jo Achr... chrchel.“ Je učtel vskýdiny. Mladík se zamračil.

„Cože?“ Snažil se, ale tohle bylo opravdu nad jeho dorozumívací schopnosti.

„No, učtel, ne?“ Zakroutil muž hlavou.

„Jasně, jasně. Tomu jsem rozuměl ale to potom?“ Gestikuloval Zaki. Voják otočil oči vsloup.

„No, učtel kjíjivský jidiny.“ Snažil se artikulovat, ale jazyk byl proti. Naprosto vyčerpán snahou se svalil do lavice. Mladík se zamyslel. Možná ho neměl tak opíjet. Ale takhle si ho aspoň nebude pamatovat. Zvedl oči k muži. Kjíji... zarazil se.

„Učitel královský rodiny?“ Zeptal se. Muž si mohutně povzdechl a téměř odfoukl přísedící. Možná spíš opálil svým dechem.

„T-si chu pomjejší, ne?“ Kroutil hlavou. Pak dodal něco, co znělo jako: To celou dobu říkám. Alespoň tomu to mělo nejblíž a vydatně se napil. Mnohem vydatněji polil.

„Jistě, díky. Měl bys asi trochu přibrzdit.“ Vstal a zakryl vojákův pohár dlaní.

„V p-hodě, vim, kdy mám dost.“ Překvapil Zakiho náhlou střízlivostí a pak sebou praštil o stůl. Mladík zvedl oči k ostatním. 

„Zítra bude jako rybička.“ Uklidnil ho jeden a smál se.

 

Zaki se zadíval na mohutnou hlídanou bránu paláce. Zhluboka se nadechl a vykročil. Na sobě měl zdobené roucho učence. Držel několik svitků a knih.

Strážci mu zatarasili cestu. 

„Kampak mladej?“ Snažil se muž nad ním naklonit. Šlo to dost těžko, protože Zaki byl vyšší z nich dvou. Celá situace vyzněla trochu komicky. Jindy by se mladík asi zasmál.

„Jdu za mistrem Arkhelem. Studuju historii lidí a potřeboval bych poradit...“ Vlci jemně zavrčeli.

„Lidí?“ Zeptal se jeden z nich opovržlivě. Zabručel a poručil ať počká. Přivedl dalšího vojáka a dál si ho nevšímal. Strážce ho provázel palácem. Snažší než myslel. Rozhlížel se. 

„Počkej tu.“ Ztratil se muž za dvoukřídlými dveřmi. Zaki se rozhlédl a přistoupil blíž. Zaposlouchal se.

„...poradit se? A kde je?“ Zaslechl lehce překvapený hlas. 

„Čeká venku, pane.“ Jistě, přiveď ho. Rád si s ním promluvím. Historii lidí. Dodal Arkhel zamyšleně a Zakimu se zdálo, že dost spokojeně. Odstoupil a zadíval se na vojáka.

„Můžeš jít dovnitř. Cestu ven najdeš.“ Šel pryč. Očividně mu nepřipadal nijak nebezpečný. Zaki chvíli přemýšlel, zda by mu neměl dokázat, jak moc nebezpečný je. Pak si vzpomněl proč tu je.

Nadechl se, zaklepal a vešel. Cože? Bylo jediné, co v tu chvíli přišlo. Pak následovala tichá ozvěna slov. Krásný a elegantní a přitom má v sobě divokost a sílu. Kde? Přesně? Prohlížel si světlovlasého muže. On jeho. Usmál se.

„Dobrý den, jsem Arkhel. Prý potřebuješ mou pomoct.“ Mladík se vzpamatoval. 

„Vlastně, ano. Já... nevím odkud přesně začít.“ Vážně dokázal tenhle muž Rheu tak okouzlit? Čím přesně? Snažil se, ale neviděl to. Prostě máme odlišnej vkus... co je ksakru na něm tak úžasnýho? Je to... má ocas v lidský podobě! Všiml si.

 

Rheův Arkhel procházel chodbami. Zastavil u dvoukřídlých dveří. Rhea? Zarazil se a jemně začichal. Bylo to slabé, jen lehký závan, ale... ne, něco se mu muselo zdát. Vzal za kliku.

„Mohl bys začít svým jménem.“ Uslyšel učitelův hlas. Má návštěvníka? On?

„Jistě, omlouvám se. Jsem Zaki a...“ Muž se zarazil. Zaki? Proč to zní tak... rozšířil oči a otevřel.

„Potřebuju s tebou mluvit o...“ 

„Ruším?“ Přerušil mladíka. On se jemně zachvěl a otočil. Krásný a elegantní a přitom má v sobě divokost a sílu. Sledoval příchozího. Jemně se nadechl. Jeho instinkty zavibrovaly. 

„Zaki, co tu ty?“ Překvapil muž oba a přešel k němu. 

„Vy se znáte?“ Ozval se Arkhel. 

„Ano, máme společného přítele. Jak se má?“ Sklonil k němu hlavu. Když se mu zadívám do očí, svět kolem přestane existovat. Prostor i čas. Nejsou důležitý. Nejsou vůbec. Uslyšel přítelovo slova.

„On...“ Pojď, promluvíme si u mě. Když nás omluvíš. Zvedl oči k učiteli a vedl mladíka pryč. On za nimi zmateně hleděl. Ale to byl jeho host. Pomyslelo si srdce ublíženě.

Zaki tiše kráčel vedle muže a podruhé v životě si připadal jako malé vystrašené vlče. A znovu tady v paláci. Muž ho pevně držel kolem ramen a tiše provázel chodbami. A on s ním poslušně šel. Hm. Jak kdyby měl na výběr.

Zastavili až ve velké ložnici. Konečně ho pustil. Povzdechl si.

„Jsi Zaki, Rheův přítel.“ Vešel dál do pokoje.

„Já ano. A ty?“ Muž se otočil. Překvapený Zakiho pichlavou odvahou. Spokojeně se usmál. Mladík se mračil, připravený zaútočit nebo se bránit.  

„To bylo dost odvážný, přijít sem. Hlavní branou.“ Prohlížel si ho. Pohled v zelených očích ještě potemněl.

„Neměl jsem moc na výběr, Rhea je...“ Tvůj přítel, já vím. Zaki zavrčel.

„Nezlehčuj...“ Nezlehčuju. Jsem rád, že má tak věrného přítele. Přišel jsi, protože se o něj bojíš, je to tak? Mladík se zamračil ale přikývl.

„Každej den z něho cejtím tvůj pach, je... jsi jeden z nich.“ Zadíval se do jantarových očí. Hrdě a zpříma. Muž se opět spokojeně usmál. Líbila se mu mladíkovo odvaha.

„To ano, neděsí tě to?“ Zakiho pohled se zachvěl. Děsí. Je vyděšený strachy.

„Děsí, ale.“ Sklonil hlavu a svaly se lehce uvolnily. Povzdechl si a pokrčil rameny.

„Rhea je... Chci prostě vědět, že je s tebou v bezpečí. Chci vědět, co po něm chceš a varovat tě, že jestli mu ublížíš...“ Muž ho překvapil laskavým úsměvem.

„Nemusíš se bát, to se opravdu nechystám. Je mi stejně drahý, jako tobě.“ Chci to, co ty. Chránit ho a hýčkat. Dodal. Zaki se mu zadíval do očí a odhadoval ho. Mluví pravdu? Ten pach byl stejný jako jeho. Ale. Něco v něm bylo jiné. Lišil se. Byl stejně nebezpečný, ale... nebyl si jistý. 

„Bože, netušim proč, ale věřim ti.“ Zabručel. Kdo tedy jsi? Dodal. 

„Remusi?“ Přerušil mužovu odpověď dívčí hlas. Zaki zalapal po dechu. Remus? Sledoval vlka. Myslel, že je jen jeden z urozených, kteří obklopovali královskou rodinu a tak jako oni měli schopnost brát na sebe vlkouní podobu. Ale on je přímý potomek. Druhý syn. Princ. Romulův bratr. Došlo mu a zachvěl se.

„Och. Máš návštěvu? Mám přijít později?“ V pořádku posaď se, Zaki? Všiml si Remus výrazu. Mladík sebou cukl a zvedl k němu oči.

„Jsi... princ.“ Vydechl, snad aby sám sebe přesvědčil. Dívka se pobavaně usmála.

„Co je to za hru?“ Zeptala se. Zaki k ní lehce otupěle otočil hlavu. Zamrkala a zaskočeně si ho prohlížela. Kdo je ten krásný urostlý mladík, oblečený v tom vůbec ne lichotivém hávu? Jemu by slušelo něco... sedělo něco víc... přemýšlela a hleděla do zelených očí. Jejich pohled se lehce vyčistil. Otočil hlavu zpět k muži a jí si nevšímal. Vlastně ji vůbec nevnímal.

„Princ.“ Zopakoval, přešel ke křeslu a bez vyzvání se posadil. Lehce přikrčený a zamyšlený.

„Zajímalo by mě, jak se bude tvářit Rhea až...“ Princ sebou cukl a rychle zakroutil hlavou.

„Proto jsem mu to neřekl. Nechtěl jsem ho děsit, mluvil o vlkounech tak... kdyby zjistil, že jsem jeden z nich. Nemluvě o tom, že princ.“ Zamračil se. Zaki pokýval hlavou. 

„Jistě, ale teď už by snad... no, možná ne.“ Povzdechl si. Zhluboka se nadechl a prohrábl vlasy. Zkřížil prsty na zátylku a narovnal se.

„Ode mě to nezjistí, ale... měl bys mu to říct.“ Je statečnější než vypadá. Možná ho to nezabije. Dodal pobaveně. Muž se stejně pobaveně pousmál a přikývl.

„Já vím, už jen to že se odvážil sem.“ 

„Hm. To byla asi spíš ta jeho děsivá zvědavost než odvaha.“ Přemýšlel mladík. Dívka je mlčky zuřivě poslouchala. Rozčilovalo ji, že netuší, o čem mluví ale mnohem víc... že ji ten krásný mladík dokonale ignoruje.

„Kdo je ksakru Rhea?!“ Vybuchla a místnost na malý okamžik naplnilo dokonalé ticho. Vlci k ní otočili hlavy a svět kolem Zakiho se vytratil. Byla krásná a elegantní a přitom v sobě měla sílu a divokost. Byla dívčí podobou Remuse. Stejných očí, stejných vlasů, stejné hrdosti. Mračila se a sledovala Zakiho. Všimla si jeho pozornosti a jemně zamrkala. Zrůžověla a zrozpačitěla. Vážně tak vybuchla? Snažila se vzpomenout. Mladík se usmál a stále si ji prohlížel.

„Dobrý den, omlouvám se. Mé jméno je Zaki. Rhea je můj přítel a...“ Otočil hlavu k muži. Pousmál se a přikývl.

„Remusův milenec.“ Vrátil se pohledem na dívku. A obvykle nechodím v tomhle. Dodal a sklonil hlavu k hávu. To si myslela ale... otočila hlavu k princi. Povzdechl si.

„O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Zaki má pravdu, musím mu říct, kdo jsem. Až to udělám, chci ho nastěhovat do paláce.“ Překvapil oba. Dívka se zamračila.

„Nejsem si jistá, jestli je to bezpečné.“ Zvážněla. Proto jsem chtěl požádat tebe. Přikývl.

„Musíš mi pomoct ho ochránit. Nemohu s ním být stále a... ale chci ho po svém boku. Ty noční návštěvy jsou málo.“ Vlčice zamrkala a znovu zrůžověla. Noční návštěvy? Vykoktala a Zaki neudržel úsměv. Nejen hrdý a divoký, ale i půvabný. Pomyslel si. Dívčí podoba Remuse. Zopakovala mysl. Princezna Rieka. Uvědomil si. Zamračil se a vstal.

„Půjdu.“ Překvapil oba. Řek jsem, co jsem chtěl. Zbytek záleží na tobě. Podíval se na Remuse. Přikývl. 

„Vyprovodím tě.“ V pořádku pamatuju si cestu. Zvedl k němu mladík ruku. Otočil hlavu k dívce. Jemně kývl hlavou. Byl pryč. Ona zamrkala a hleděla za ním.

„Kdo to byl?“ Zeptala se. Řekl ti, kdo je. Nechápal muž. 

„Ale kdo přesně je? Odkud ho znáš a... Rheu?“ Zvedla k němu oči. Remus se do nich zadíval. Pousmál se. Vlastně. Tak jako Zaki i on se snažil něco zjistit. O něm. Chtěl vědět, s kým tráví Rhea tolik času. Bydlí. Co je za vlka. Člověka. Moc nezjistil. Ale.

 

kapitola II.