kapitola I. - konec
Rozsáhlá knihovna němě polhcovala osamělý šepot stránek. Z poza zavřených okenic se ozýval veselý a barevný život, ale pomalé téměř posvátné ticho neprolomil. U podlouhého stolu seděl jediný návštěvník a četl si. Ve velké silné knize.
Pohoršeně se zamračil a zvedl oči ke vchodu. Byly jako horká zlatavá medovina. Přesto v nich byl určitý pyšný chlad. Obzvlášt v tu chvíli, kdy jedno z křídel dveří téměř vyletělo z pantů. Za ním stál hnědovlasý mladík. Rozhlédl se po knihovně a pohled se zastavil na sedícím.
„No konečně, chce s tebou mluvit Hlavní Mistr.“ Oznámil a šel pryč. Druhý mladík si založil knihu a tiše vstal. Nebál se toho, že by mu ji někdo sebral nebo uklidil. Sem málokdy někdo chodil. Obzvlášť ve volnu. Proto on ano. Upravil si oblečení a šel ke vchodu.
Hrdě, mlčky procházel elegantními chodbami, na sobě elegantní uniformu. Stejnou jako měli všichni kolem. Přesto nezapadl. I ostatní se nosili s jistou dávkou hrdosti až pýchy, ale on byl ještě o stupínek výš. Snad proto ho neměli rádi. Bylo to vzájemné. Nevyhledával je, nebavil se s nimi. Ne, pokud to nebylo nutné. Věnoval se studiu, tak aby mohl co nejdříve odejít a připojit se k bratrovi. Jednomu z velitelů Tsarova vojska. Nepotřebuje je. Má jeho. To díky jemu je teď tady a je z něho vzdělaný a vznešený mladý muž. Hrdě se pousmál, jen nepatrně a nikdo si nevšiml.
Zlehka zaklepal a po vyzvání vešel. Jemně se uklonil. Mistře. Pozdravil se s vysokým mužem ve zdobené róbě a očima sklouzl na jeho společníka. Pohled se mírně zachvěl a mladík pobledl.
Vysoký světlovlasý muž vstal.
„Villy.“ Kývl hlavou a přešel k němu. Napodobil gesto, ale neodpověděl. Kdysi ho měl rád. Vzhlížel k němu dokud neviděl... zadržel pocity a podal muži ruku.
„Hm. Já vás nechám.“ Ozval se Mistr a odešel. On se za ním trochu nejistě podíval, vrátil se pohledem na muže.
„Stalo se něco?“ Zeptal se váhavě. Muž ho pobídl, aby se posadil. Villy se nepohl.
„Vážně byses měl posadit.“ Otočil muž jedno z křesel. Poslechl a netrpělivě se na něj podíval.
„Mám špatnou zprávu, Villy. Tvůj bratr padl v boji.“ Mladík cítil, jak mu srdce v jediný okamžik explodovalo bolestí. Ve stejnou chvíli ledové prsty surově přiškrtily krk a nedovolily mu nadechnout se. Odmítavě zakroutil hlavou.
Muž se zamračil a naklonil se blíž. Chytl strnulé ruce.
„Je mi to líto. Byla to skupina Horalů. Bylo jich víc a neměli jsme šanci.“ Hleděl mu do očí. Své plné chladu. Mladík sklonil hlavu. Mrtvý? Je mrtvý? Jeho krásný, laskavý, vznešený, milovaný bratr je... zalapal po dechu.
„Pojď potřebuješ čerstvý vzduch.“ Pomohl mu na nohy a vedl ho chodbami na zahradu. Do stínů a soukromí stromů. Villy se o jeden opřel a snažil se zadržet vzlyky. Zhluboka se nadechl a otočil.
„Co bude teď?“ Zeptal se. Muž se pousmál, potěšen jeho sebekontrolou.
„Hm. Tvé studium je téměř u konce, mám pravdu?“ Zatvářil se zamyšleně. On přikývl.
„Pak bych byl rád, abys převzal jeho povinnosti.“ Villyho srdce znovu explodovalo. Povinnosti? Bouřil se žaludek. Povinnosti?! Vzpomněl si na scénu, které byl svědkem při jedné z návštěv u bratra. Zvedl oči k muži. On se mu do nich zadíval. Pousmál se.
„Hmm. Chápeš rychle.“ Položil mu ruku na tvář a hleděl do očí. Villy si byl jistý, že ho brzy pozvrací.
„Nemáš kam jít, nebo ano? Nechal po sobě něco ze svého žoldu, ale s tím dlouho nevystačíš. Tvůj bratr nežil zrovna skromně nehledě na to, že většinu peněz dal za tvé studium.“ Dodal muž. Mladík se zamračil.
„To nevadí, vstoupím do armády. Jsem velice dobrý v boji a...“ Zmlkl. Zarazil ho mužův úsměv. Měl v sobě jemnou výhrůžku.
„T-to je odporný! Ty, ty jsi. Nechápu, jak k tobě mohl...“ Zadržel slova bolestný sten. Voják ho chytl pod krkem a přimáčkl na strom.
„Měl bysis dávat pozor na pusu.“ Naklonil se k jeho uchu. Tiše se usmál a pokračoval.
„Neboj se, tvůj bratr si to užíval. Ty budeš taky.“ Políbil hebký krk. Villy zavřel oči odporem. Užíval. Pomyslel si. Ne, on viděl něco jiného. Vytřeštil oči a znovu zasténal. Muž ho otočil a opřel o strom. Přitiskl se k němu.
„Co to vyzkoušet?“ Zašeptal. Mladík se mu zapřel v náruči. On ho pevně držel.
„Hádám, že je to poprvý.“ Jistěže ano! Křičelo srdce. Kdo by chtěl dobrovolně... vzpomněl si na bratra opřeného o stůl. Zalapal po dechu a chytl ruku, která zručně rozepínala kalhoty.
„Přestaň, hned...“ Ztratil se zbytek věty ve velké dlani. Nešťastně sebou smýkal, ale muž ho přesahoval výškou i silou.
Ne! Snažil se vykřiknout, ale nebyl schopný. V duchu ano. Vytryskly mu slzy a on cítil pálivou, ostrou bolest. Bože, vždyť ho roztrhne. Opřel se rameny o kůru stromu a vzlykaje oddechoval. Muž se zhluboka, spokojeně nadechl.
„Hm. Stejně těsnej a horkej jako on.“ Zašeptal. Mladík se opět zapřel. Klid. Chytl ho kolem ramen.
„Poslouchej.“ On se nechápavě zaposlouchal. Hlasy! Uvědomil si.
„Nechceš, aby nás takhle viděli, nebo ano?“ Pustil muž jeho pusu. Jistěže nechce! Nadechl se a opřel o strom. Muž se usmál a tvrdě pohl boky. Villy zavřel oči a němě přijímal bolestivou potupu.
Opět mlčky procházel elegantními chodbami ve své elegantní uniformě. Tentokrát ale bez své hrdosti. Nevnímal život kolem. Nikoho. Zdálo se mu, že spatřil pár zvědavých pohledů ale nebyl si jistý.
Konečně došel do svých pokojů. Zavřel za sebou, zamkl a zřítil se na postel. Uvnitř něj bublal vztek. Tak hrozně ho nenávidí. Tak hrozně moc ho nenávidí. Tak... moc se stydí. Schoulil se a přetáhl přes sebe přikrývku.
Probral se a otupěle posadil. Promnul si oči. Tváře měl suché od slz a rozpálené horečkou. Malátně vstal. Zasténal bolestí a přešel k zrcadlu. Dotkl se modřin na krku. Znatelný otisk ruky. Zamračil se a pohledem sklouzl k pomuchlané neupravené uniformě. Vytryskly mu slzy.
„Jak jsi mi to mohl udělat?“ Opřel se o kolena. Jak jsi mohl?! Draly se ven proudy slz. Ne! Poručil si. Narovnal se, svlékl, umyl a oblékl do čisté uniformy. Důkladně upravil. Zhluboka se nadechl a vyšel z pokoje. Byl čas večeře.
Tak jako vždy. Mlčky seděl mezi ostatními a jedl. Nic neobvyklého. Nevšímal si spolužáků a oni jeho. Vstal odnesl svůj tác a otočil se v odchodu. Zarazil ho jeden z Mistrů. Tvářil se starostlivě.
„Slyšel jsem, co se stalo. Moc mě to mrzí, Villy.“ Mladík se mu zadíval do očí. Pozvracel se.
Ložnice byla temná a tichá nocí. Na posteli seděl bez pohybu ještě temnější stín. Mlčky, tiše oddechoval. Mistr ho odvedl do pokoje a poručil ať si lehne a prospí. Ale on nedokázal usnout. Nedokázal nic. Jen sedět na posteli a tupě zírat do prázdna. Trvalo to několik dní.
Pak. Jako by někdo luskl prsty. Rozsvítil. Přišla myšlenka. Nemůže. Tohle nemůže. Ne znovu. Nechce. Hnusí se mu jen představa, že by měl znovu... Vyhoupl se z postele. Musí pryč. Vstal.
Srdce hlasitě vykřiklo. Kolem ramen ho chytly velké pevné paže a pevně stikly. Oči šokovaně sledovaly dvě vysoké postavy, stojící proti němu. Unavená mysl omdlela. Mladík s ní.
„Hm. Nížani.“ Ozvalo se hluboké pobavené zabručení.
Villy se probral. Zamrkal a snažil se rozehnat mžitky. Proč je mu taková zima a ta postel je tak... posadil se. Šokovaně rozšířil oči.
Měl svázané ruce i nohy. Ležel na tmavé kožešině položené na zemi. Co to zatraceně... snažil se uvolnit ruce nebo alespoň nohy. Zbytečně. Byl zesláblý z předešlých dní a provaz pevně utažený.
Rozhlédl se po místnosti. Hostinský pokoj. Nebo ne? Srdce poskočilo. Z poza zavřených dveří se ozval veselý burácející smích a on si vzpomněl. Na dvě vysoké postavy, stojící v pokoji. To poslední, co viděl. To byli. Byli nebo ne? Snažil se vstát.
Cítil malé vítězství, když se zadařilo. Doskákal k oknu a zadíval se ven. Nějaká vesnice. Ničím povědomá. Jak by mohla? Nikdy nikde nebyl. Znovu se rozhlédl a hledal něco, čím uvolní pouta. Stejně zbytečně, jak když se je snažil rozvázat. Dveře se otevřely.
Mladík vyjekl a zřítil se k zemi. Skoro se zabil o malou komodu.
„Probral se.“ Ozval se hluboký hlas a pak těžké kroky. Někdo ho zlehka zvedl a postavil. Vedl - spíš nesl - do světla. Zamžoural. Srdce se mu už dávno protlouklo hrudníkem a teď rychlým tempem utíkalo pryč. Měl pocit, že brzy znovu omdlí. Možná by měl. Oči si konečně uvykly a on sledoval mohutné muže v místnosti. Oni jeho. Byl štíhlé drobnější postavy a delších světlounce hnědých vlasů. Krásná tvář připomínala spíš dívku než muže. Dost k tomu dopomáhaly velké medové oči a jemná opálená pleť. Mladík zadržel dech, když se jako jeden začali smát.
„Nížani.“ Zakroutil jeden hlavou a přitáhl si ho k sobě, aby si ho důkladně prohlédl. Villy se vzdorovitě zamračil a vyškubl se mu. Snad jen instinktem. Muži se znovu rozesmáli a on díky spoutaným nohám skončil v náruči někomu jinému. Opět se odtáhl a opět ne moc úspěšně.
„Hm. Na takovou slečinku má docela kuráž.“ Prohlížel si ho Horal.
„Kdo je u tebe...“ Ozvaly se v něm poslední zbytky hrdosti a on se silou odtáhl. Zakopl, vyjekl a praštil sebou o zem. Muži jako jeden ztichli. Villy se snažil zvednout.
Opřel se o ruce a shlédl roztrhlý rukáv. Pak pomalu zvedl oči. To něco, o co zakopl, byly nohy. Patřily rudovlasému Horalovi, sedícímu na zemi. Pod sebou měl teplou kožešinu a opíral se o zeď. Podstatnější v tu chvíli ale byla čerstvá rána na jeho zamračené šokované tváři a pak těžká kniha, válící se na zemi.
Mladík zbledl. To on. On ho musel praštit, když padal a vyrazit mu tu knihu. Sklonil hlavu ke kůží svázanému dílu. Zvedl. Pár listů vypadlo. Srdce, které už dávno mělo být pryč, vykřiklo.
„Já... já... já se omlouvám, nechtěl jsem...“ Oprašoval nemotorně knihu. Každý by byl. Se svázanýma rukama. Cukl sebou. Muž mu jí sebral a pak ze země volné listy. Vrátil do knihy a konečně zvedl oči k němu. Temný chladný výraz. Villy slyšel, jak Horalové za jeho zády zlehka ustoupili.
„Slez ze mě.“ Řekl jejich druh chladně. Pak se dotkl tváře. Doteď si asi nevšiml. Temně zelené oči ještě víc zchladly. Mladík znovu vyjekl. Muž ho chytil a s ním vstal. Skoro si ho strčil do podpaží, zvedl svou kožešinu a šel do jedné z ložnic. Zabouchl za sebou dveře. Muži v místnosti se mezi sebou rozhlédli a aniž by to kdy přiznali, trochu se uvolnili.
On ho hodil na postel a pak mnohem šetrněji odložil kožešinu s knihou. Villy se bál pohnout a poslouchal, jak se oplachuje. Bože. Co je to za zlý sen? Co jen to je za zlou noční můru? Nejdřív... pak... a teď... Nebyl schopný dokončit myšlenky, aby se mu do očí nedraly slzy.
Emocemi vysílené srdce se mu sevřelo v hrudníku. Postel se prohla a on se sesunul na mohutná záda. Uslyšel temné zavrčení. Spíš připomínalo nebezpečné, divoké zvíře než člověka.
Muž se otočil a odstrčil ho. Mladík mu opět sklouzl do náruče a nedařilo se mu odsunout se pryč. Téměř vykřikl, když ho kolem ramen chytla pevná paže.
„Přestaň kopat a spi.“ Poručil muž a Villy už prostě nezvládl víc. Rozbrečel se. Nijak tiše. Nijak elegantně. Od plných plic. Všechna bolest posledních dní chtěla ven a on už ji nebyl schopný zadržet. K tomu kolem sebe cítil pevnou hřejivou náruč a srdce to bralo za první laskavé gesto posledních dní. Samotnému mu to přišlo absurdní. Je unesený. Spoutaný a těžko by mohl toho temného Horala za sebou považovat za laskavého, ale... nedokázal si pomoct. Hlasitě plakal a měl chuť se otočit a schovat v mohutném hrudníku.
Vzlyky v jediný okamžik zmlkly a mladík něco odmítavě zachraptěl. To už vážně musí bejt jen zlej krutej žert. Dva muži během jediného týdne? Snažil se odtáhnout od horkých měkkých rtů, které ochutnávaly jeho krk. Muž chytl svázané ruce a zvedl nad hlavu.
„Uklidni se.“ Jak by mohl?! Zachvěl se pod temným šepotem a pokrčil nohy, když se Horal natáhl k jeho kotníkům. Uvolnil je. Pohladil bosé nohy a lýtka pod látkou kalhot. Mladík zaťal prsty. Prosím ne. Znovu ne. Byl moc slabý a unavý, aby se bránil, ale nechce to celé prožívat znovu. Ještě k tomu s ním. Nebyl největší z Horalů tam venku, ale stejně byl dost mohutný. Jestli je tak velký všude... Zadržel dech. Dlouhé horké prsty vklouzly pod látku košile a pohladily rozechvělé tělo.
Villy stiskl polštář a jemně se zamračil. Ne znovu. Prsty pokračovaly k lemům kalhot a bez zaváhaní rozeply. Mladík se jemně kousl do rtu a hlasitě vydechl. Ne. Zašeptal v duchu a horká dlaň objala jeho mužství. Pevně a měkce. Pohla se a on zasténal do polštáře. Znovu a znovu a slzy vysušil žár jeho vlastního těla. Pohl boky.
Muž za ním něco jemně zamručel a zhluboka se nadechl. Tohle neměl v plánu, ale... Mladík otevřel oči. Ne. Tohle ne. Šeptal v duchu, když velké ruce chytly lemy kalhot a stáhly. Jedna z nich pohladila hebké stehno a přizvedla. Ne! Vykřiklo srdce a tělo se prohlo. Villy překvapeně zasténal a vyvrcholil. Proboha. Co to... cítil spalující žár v místech, kde byla těla spojena. Žár, ale ne bolest. Jemné, hřejivé, šimrající, provokující, vzrušující procity.
Horal se pohl. Tvrdě a hluboce. Rychlými tvrdými tempy si ho bral a Villy mu sténal v náruči. Znovu vzrušený. Zaklonil hlavu a vydechl. Muž vklouzl rukou pod něj a opět objal vzrušení. V rytmu svých boků s ní pohyboval.
Mladík netušil, co se to s ním děje a nezáleželo na tom. Temnotu předešlých dní probodl paprsek světla a on cítil, jak proniká do srdce a rozhání bolest.
Jeho drsný milenec ho pevně stiskl v náruči a hluboce přirazil, temně mu zasténal do ramene. Villy pod rukou s ním a prohl se mu v pažích. Pak jednoduše usnul.
Někdo s ním zatřásl. Zamrkal a snažil se posadit. Uvědomil si, kde je a... s kým. Zvedl hlavu. Horal se tvářil stejně chladně jako v noci.
„Zvedej se, vyrážíme.“ Zapl si temnou kožešinu. Villy se na něj zadíval. Včera si nevšiml, ale je docela fešák. Na Horala. Dodal v duchu. Ne i na Nížana. Připustil nerad a prohlížel si ho. Urostlý – samozřejmě. Jasných zelených očí a pohledné opálené tváře. K tomu měl v sobě hrdou jistotu, úplně jinou než znal ze školy. Tak nějak skutečnější. Pomyslel si.
Začal se soukat z postele, zrůžověl a chytl kalhoty klouzající ke kolenům. Pracně do nich zastrkal košili a přes lemy nohavic se zadíval na bosé nohy. Jemně vyjekl, muž ho chytl a táhl ke dveřím. Pohoršeně se zamračil. Po dnešní noci by se mohl... zarazil se a dokonale zrudl. Dnešní noc. Uvědomil si a zvedl oči k jeho zádům. Co to s ním provedl?
Horal ho dovedl před dům. Mladík se zachvěl zimou. Musejí být blíž Horám než si myslel. Rozhlížel se. Nikde nikdo. Všiml si pár zvědavých očí za lemy závěsů a záclon. Hrdinové. Odfrkl si v duchu a dál si Nížanů nevšímal. Zaměřil se na Horaly, přiváděli velké mohutné koně.
Jeden z nich přehodil Villymu přes ramena kožešinu. Druhý něco zabručel.
„Chceš, aby umrznul než si pro něj přijedou?“ Zeptal se on a zapínal kůži. Zarazil se a dotkl se mladíkova krku.
„Hm. Vášnivá noc?“ S Nížanem? Otočil k němu muž hlavu a Villy zalapal po dechu. Nebyla? Zašeptalo srdce tiše a on Horala nejistě sledoval.
„Tak co je tohle?“ Ukázal druhý. On přešel blíž a dotkl se modřin na krku. Zamračil se a sklopil oči k Villyho. Všiml si zaváhaní, bolesti a studu v nich. Mladík ucukl pohledem a nic neřekl. Horal také ne a vyhoupl se na hřbet koně stejně temného a hrdého, jako byl on.
Sklonil hlavu. Jeho druh k němu vysadil mladíka. Vyrazili. Villyho překvapilo, jak rychle a vytrvale koně byli schopní běžet. Mlčky seděl před svým Horalem a snažil se netřást zimou. Nedej bože spadnout. Byl promrzlý - i přes kožešinu, stále měl pod jen lehkou košili, kalhoty a byl bosý. Byl hladový a vyčerpaný. Fyzicky i psychicky.
Můj Horal. Pomyslel si. Netušil, kam ho veze a proč. Přišli si pro něj do školy. Podle všeho na něčí příkaz. Proč zrovna pro něj? Tedy pokud mají toho správného Nížana. Pro Horaly jsou jistě všichni stejní. Zachvěl se zimou. Opřel se hlouběji do pevného hrudníku za sebou.
A pokud mají proč a kam? Přemýšlel. Ne, že by na tom zas až tak záleželo. Jaké vyhlídky ho čekaly ve škole? Znovu se zachvěl. Tentokrát ne zimou. Zamračil se. Ať byl Horal jakkoliv nepřátelský a tvrdý. Stále. Jeho blízkost se mu nehnusila, ne tak jako toho... vzpomněl si a pevně stiskl koňskou hřívu. Bál se ho. To ano. Kdo by se nebál, ale... překvapeně zamrkal a rozhlédl se. Muž dal povel a Horalové kolem zastavili. Otočili se. Sklonil hlavu k mladíkovi. On k němu váhavě zvedl svojí. C-co teď? Pomyslel si a uvědomil, že se ho možná bojí ještě o něco víc než si myslel.
„Ještě ti je zima?“ Překvapil ho muž. Zamrkal a pro ukázku se zachvěl. On se temně zamračil a otočil hlavu.
„Vem ho k sobě, máš kabát, můžeš ho schovat pod něj.“ Jeho druh přikývl a pobídl koně. Přiklusal po bok velitelovo. Mladík šokovaně rozšířil oči. Celý se rozklepal aniž by sám tušil proč. Ne. Trochu tušil. Nechce. Nechce, aby ho v náruči držel další muž. Jiný než... zarazil se.
„Já... já... už to není tak hrozné, vydržím to.“ Skoro se vyšplhal Horalovi na ramena. Zbylí se zasmáli.
„Že by přece jen vášnivá noc?“ Zeptal se pobaveně jeden. On něco zavrčel.
„Co si myslíte? Že já páru neupouštim?“ Zeptal se temně a surově probodl polekané srdce. Upouštět páru?
„No, s tou tvojí vřelou a laskavou povahou... trochu občas pochybujem.“ Bavili se. Z bezpečné vzdálenosti. Zelené oči potemněly.
„Přestaň mě ksakru škrabat.“ Chytl muž mladíka, který se ho pevně držel. Všiml si strachu v očích. Zamračil se a doslova ho hodil druhému do náruče.
„Dál to bude jen horší. Je to pro tvoje vlastní dobro.“ Popohnal koně. Mladík se za ním nešťastně zadíval.
„Hm. Obvykle si lidi oddechujou, když se vzdaluje.“ Villy překvapeně otočil hlavu. Muž se pobaveně usmíval, rozepl si kabát. Přitáhl si ho blíž a on neodolal teplu kožešiny.
„To tě vůbec neděsí?“ Děsí. Neváhal s odpovědí a pobavil muže. On popohnal koně.
„Ale...“ Sklonil hlavu. Ale. Sám tomu nerozuměl. Děsí ho, jako nikdo v životě a přesto se s ním cítí v bezpečí. Chráněný před světem. Uvědomil si. Před... zachvěl se pohled. Horal si všiml.
„V pořádku?“ Mladík sebou cukl.
„Jak by mohlo být?!“ Vyštěkl a pobavil muže. Pravda. Připustil a stočil koně za ostatními. Mířili k lesu.
„Nehledě na to, že jsem váš zajatec k tomu Nížan, tak nechápu tvou starost.“ Zabručel. Muž se pousmál a zpomalil koně. Mladík nechápal, jak v té rychlosti dokáže hlídat koně, okolí, mluvit s ním. Vůbec přemýšlet.
„To neznamená, že se k tobě nemůžu chovat jak k člověku, hm?“ Překvapil ho a zapluli za ostatními do lesa. Villy sklonil hlavu. To tedy nečekal, ne od Horala. Vždy je učili, že jsou... hm.
„Kam mě vezete?“ Odvážil se zeptat a sledoval, jak muži zkušeně vedou zvířata mezi stromy.
„Za Kaiserem.“ Mladík skoro spadl z koně. Šokovaně zvedl hlavu.
„P-proč?“ Kaiser?! Proboha Kaiser?! Proč on? Proč jeho? Proč... co je to zase za zlej žert?
„Hm. Netušim. Jméno a místo. To je vše, co Yannovi řekli.“ Yann? Zeptal se.
„Tvůj okouzlující Horal.“ Popavil muž sám sebe. Je náš velitel. Všiml si. Otočil Villy hlavu k jezdci vepředu.
„Nechci se chvástat, ale jsme nejlepší v tom tiše a beze stop se někam dostat. Obzvlášť on.“ Usmál se muž hrdě. Tiše a beze stop? Oni? To snad žertuje. Pomyslel si mladík, ale neřekl nahlas.
„Cos proved?“ Překvapil ho muž. Jo, to už se sám sebe ptá několik dní. Co probůh proved, že přišel takový trest. Zakroutil hlavou a zavřel oči. Zahrál spánek. Ve skutečnosti ale nebyl schopný usnout. Věděl možná spíš věřil, že mu tenhle Horal. Muž neublíží, ale přesto nebyl schopný se uklidnit. Poručit srdci, aby se nebálo.
Konečně vyjeli z lesa. Villy otevřel oči a zadržel dech. Hory. Kam oči dohlédly, táhlo se mohutné pohoří. Možná spíš několik, tvořící rozlehlý masiv.
Muži našli stezku a vydali se po ní. Okolí se ještě víc ochladilo. Mladík se zvědavě rozhlížel. Sem tam si všiml usedlosti či vesnice.
S večerem dorazili k jedné z pevností. Brána se otevřela a oni zajeli na nádvoří. Sesedlali a Villy hrál spánek. Vlastně ani moc ne. Byl hladový, unavený a neměl sílu otevřít oči. Jen nebyl schopný usnout.
„Kam s ním?“ Někam ho zavři. Pokrčil Yann rameny.
„Hm. Nevezmeš ho k sobě?“ Muž temně zavrčel otázku.
„Já jen. Že se s tebou cítí v bezpečí. Tak jsem myslel...“ Je to zajatec. Přerušil Horal druhého. On si povzdechl.
„Já vím, ale... spal jsi s ním nebo ne?“ Proč to sem taháš? Docházela muži trpělivost.
„Prostě nechápu proč se tak bráníš.“ Yann si hlasitě lehce chrčivě povzdechl.
„Byl celej rozklepanej a brečel. Potřeboval jsem se vyspat, tak jsem ho chtěl uklidnit. A zvolil ten nejlepší a nejrychlejší způsob.“ Pokrčil rameny. Nic víc v tom nehledej.
„To stále nevysvětluje proč se tak...“ Nechtěl jsem zajít tak daleko. Zamračil se muž a přerušil ho.
„Ale prostě jsem si nemoh... viděl jsi ten jeho krk? Někdo ho přinutil. Nemůže to bejt moc dlouho a já? Jdu a udělám to samý.“ Zavrčel zhnusen sám sebou.
„Podle těch sladkej stenů, co jsme slyšeli, jsi ho zas tak moc nenutil.“ Villy, zachumlaný v mužově náruči, zrudl. Proboha! Yann se zamračil a zakroutil hlavou.
„To je jedno. Pro jeho vlastní bezpečí ho držte dál.“ Ukončil rozhovor a šel pryč. Muž si povzdechl a sklonil hlavu k mladíkovi. Pousmál se.
„Hladový?“ Mladík skoro odskočil šokem. Únava a vyčerpání byly ty tam. Zvedl hlavu. Tváře stále dokonale rudé. Vyčítavě se zamračil.
„M-můžu chodit sám.“ Odtahoval se. Horal ho postavil a pustil. Villy udělal pár malátných kroků a začal se sesouvat k zemi. Muž ho rychle chytl. Zamračil se.
„Kdy jsi naposledy něco jedl?“ Už si všiml, ale nebyl si jistý, jestli náhodou všichni Nížani nejsou takhle pohublí. Nesl ho hlouběji do pevnosti.
Villy se zamyslel. Naposledy? Vybavil si pocity z jídelny. Kdy stál proti Mistrovi a pak mu pozvracel zdobené roucho. To bylo poslední jídlo? Nebyl si jistý, ale asi ano.
Horal ho uložil ve velké posteli a nechal mu donést tác plný jídla. Dokonce čisté oblečení, něco na umytí a hlavně mu uvolnili ruce. Trochu ho pohoršilo, že ho nehlídají. Je přece zajatec. Nebojí se, že by mohl utéct? To si myslí, že je tak neschopný? Přemýšlel uraženě. Pak si povzdechl. A kam přesně bys tady utíkal, Villy?
Na rychlo se opláchl a oblékl si dlouhou, teplou noční košili. Hm. Neni náhodou dívčí? Prohlížel si ji. No, asi by těžko sehnali pánskou v jeho velikosti. Snažil se ukonejšit svou vlastní uraženou pýchu.
Zachumlal se do měkkých teplých peřin a pustil se do jídla. Byl hladový, tak neskutečně hladový. Užíval si horkou chuť vývaru a měkký čerstvý chléb. Po dlouhé době se cítil klidný a smířený. Přikládal zásluhu jídlu, teplu a něčemu, co bylo kolem. Něco. Zachvěl se. V tu samou chvíli se otevřely dveře. Mladík se pobryndal polévkou.
„Co tu ksakru děláš?!“ Vyštěkl muž. Něco, co bylo kolem. Zachvěl se. On? Jeho vůně? Jeho... ložnice. Rozhlédl se. Yann temně zavrčel a zabouchl dveře.
„Já toho Wrexe zabiju.“ Stáhl si kožešinu a hodil přes křeslo. Odložil kožený cestovní vak a sebral strnule sedícímu mladíkovi kus chleba. Namočil v polévce. Ochutnal. Bože. Má hlad jako vlk. Přemohl ho prázdný žaludek a on si znovu vzal.
Villy sklonil hlavu k poloprázdné misce. Hm. Vyhrabal se z peřin a přešel k tácu na stolku. Dolil polévku a přinesl ji muži. On si ji vzal. Jakoby to bylo naprosto běžné. Vzal si i nabízený chléb. Mladík se pousmál a zahrabal se zpět pod peřiny. Lehl si a usnul.
Yann dojedl. Zarazil se a otočil hlavu k posteli. Co to ksakru... uvědomil si. Zamračil se a stáhl z něj přikrývku. Villy zamumlal ze spánku a přitáhl si ji zpět. Horal se zamračil.
„Vstávej, tady spát nemůžeš.“ Zatřásl s ním. Dost zbytečně. Zelené oči ještě potemněly. Jak dlouho nespal? Rok? Zadíval se na něj. Sklouzl pohledem k štíhlému pasu a dlouhým nohám. Zavřel oči. Zatraceně. Tohle vážně neni dobrej nápad. Ne s tím, co má mladík v očích. Ne s tím, jak moc po něm touží. Od první chvíle. Silně a nebezpečně. Jakoby ho uhranul. Jakoby ho očaroval. Jakoby. Zašimralo ho ve slabinách. Zatraceně. Může si za to sám. Nastěhovat se mu do postele. Půvabný a bezbranný. Naklonil se nad mladíka. Pohladil paži a přisunul se za něj.
„Villy.“ Zašeptal mu do krku pak pohladil svými rty. Vdechl vůni. Tak hrozně moc. Přivřel oči a slabiny se jemně zachvěly. A tak málo stačí. Vyhrnul sukni noční košile. Vklouzl pod. Prsty pohladil spící mužství. Znovu a znovu až se začalo probouzet.
Mladík si olízl rty a vzdychl ve spánku. Opřel se muži do náruče. Chvěl se, jemně sténal a zlehka pohyboval boky proti dlani. Muž s ním. Zatraceně. Zaklel znovu a vyhrnul sukni ještě výš. Sáhl k pásku kalhot a rozepl.
Tak jako poprvé, přizvedl mladíkovo stehno a vklouzl dovnitř. Svět se s ním mírně zatočil. Úžasný. Bolestně úžasný. Pohl znovu boky. Villy zasténal a vztáhl ruku. Chytl se muže kolem krku. Stále spal ale reagoval na každý dotek. Sladce vzdychající a chvějící se.
Yann pomalu zlehka přirážel a věděl, že moc dlouho nevydrží. Jak je možný, že na něj tak působí? Muž? Nížan? Malej křehkej Nížan? Bořil se hluboko do jeho těla. Pevně ho stiskl v pažích a naposledy přirazil. Villy mu zasténal v náruči a snil o úžasné horké hvězdě, která ho vynesla vysoko k nebi. Yann ho držel a zhluboka oddechoval. Nadechl se a suše polkl. Bože. Co to zrovna předvedl? Pohoršil sám sebe, ale nedokázal mladíka pustit. Tak jako poprvé. Držel ho v pažích. Celou noc.
Villy se ráno probral. Nadechl se a lehl na záda. Svět kolem byl tak nějak růžový. Měl pocit, že snad i slyší za okny zpívat ptáky. Byl odpočatý, klidný a spokojený. Chvíli hleděl do stropu opilý svými vlastními pocity. Posadil se a vyhoupl z postele.
Šokovaně zamrkal. Co to... vyhrnul si sukni košile. Zrozpačitěl a rychle setřel vlhkost, stekající rychlým čůrkem po jeho stehni.
Cukl sebou a spustil lemy košile. Někdo zaklepal a vešel.
„Hladový?“ Usmál se Wrex, jak pochopil. Trochu. Přiznal váhavě a přemýšlel. Je možné, že by až teď... snažil se vzpomenout, v jakém stavu se probudil předešlý den. Včera byl ale tak unavený, že by přehlédl cokoliv. I něco takového. Ne, něco takového jistě ne. Zalezl zpět do peřin a odmítal vylézt dokud Horal neodejde. Ne, že by na tom tak záleželo. Po včerejším - podle těch sladkej stenů. Pomyslel si a přijal snídani.
„Už je líp?“ Posadil se. Co to děláš, jdi pryč. Ozval se Villy nesouchlasně v duchu, ale přikývl. Muž se pousmál.
„Přinesl jsem ti i něco na sebe, jen ti to bude asi trochu velké.“ Podal mu složené oblečení. Mladík rozložil teplou vlněnou košili a přikývl.
„To by mi mohlo být.“ Tvářil se zúčastněně. Horal se usmál a přikývl. Villy si prohlížel košili. Povzdechl si.
„Co bude teď?“ Možná by se neměl ptát. Naposledy změnil stejný dotaz jeho život v prudký děsivý vír. Surový a bolestivý. Zastavil se až teď a za sebou nechal jeho zpustošené srdce.
„Přijede si pro tebe Kaiser.“ Ne. Neměl se ptát. Zamračil se.
„Vážně nevim, cos proved, že si pro tebe jede osobně, ale... první, co udělej až dorazí. Omluv se.“ Radil muž. Možná ho to trochu obměkčí. Dodal. Mladík k němu zvedl oči.
„Hm. Je to ten nejlepší vůdce, ale... nechtěl bych stát proti němu, nedej bože ho rozčílit.“ Vysvětloval. Villy se zachvěl. A on to, zdá se, udělal. Jen vědět čím.
„Yann je proti němu neškodný... hm. Ne, možná že Yann se mu jako jeden z mála vyrovná, co se děsivosti týče.“ Nebo je hodně blízko. Přemýšlel.
„Snažíš se mě vyděsit?“ Zeptal se mladík téměř rozčíleně. Wrex se zasmál.
„Vlastně asi ano.“ Rozčílil ho ještě víc. Pak se pousmál.
„Kaiser je rozumný muž. Pokud jsi nic neudělal a já si nedokážu představit, že ano... jistě se to vysvětlí.“ Řekl měkce, téměř otcovsky. Mladík se zachvěl. Přikývl. Snaží se věřit, ale on si zase nedokáže představit, jak by se mohl rozumně domluvit s druhým, děsivějším Yannem.
Oba zvedli oči ke dveřím, které se otevřely. Villy trochu nadskočil.
„Blíží se Kaiser.“ Zavřel Yann a vyhýbal se mu pohledem. Netušim, co od nás čeká. Dodal k Wrexovi. On trochu nechápavě zakroutil hlavou.
„Je to zajatec, nastěhovaný v měkký posteli, teple oblečený a najedený.“ Vysvětloval muž. Druhý přikývl.
„Asi ano.“ Sklonil hlavu k mladíkovi. Jeho velitel si povzdechl.
„Ať se obleče, svaž mu ruce a odveď ho... do jídelny i s tou snídaní.“ Napadlo ho. Tim nic nezkazíme. Podíval se konečně na Villyho. On se zachvěl a polekaně ho sledoval. Muž se zamračil a šel pryč.
Vysoký černovlasý muž zastavil neméně mohutného koně a sesedlal. Přijel sám a očividně ve spěchu.
„Kde je?“ Zeptal se aniž by pozdravil. Yann opětoval temný pohled a jemně kývl hlavou. Vůdce ho napodobil.
„Snídá.“ Řekl a sledoval reakci. Nedočkal se. Horal vykročil ke vchodu a procházel jeho domem, jakoby mu to tu patřilo. Yann šel s ním. Zastavili se až ve velké jídelně. Nebyl přehnaně zdobená, jen účelová.
Villy sedící u dlouhého stolu zvedl oči ke dveřím. Zakuckal se a vstal. Wrex neměl pravdu. Tomuhle Horalovi se Yann rozhodně nevyrovná. V žádném případě. Sledoval ho. Muž jeho. Výraz najednou nepůsobil tak tvrdě a temně. Byl skoro... laskavý? Vykročil k němu. Mladík vyplašeně zacouval. Horal si všiml pout. Krásná hrdá tvář opět potemněla.
„Co to ksakru je?!“ Zeptal se a okolí se ochladilo. Villy měl pocit, že znovu omdlí. Yann se zamračil. Už toho má vážně dost.
„O čem mluvíš?“ Čelil hrdě temnému pohledu. Vůdce Horalů něco zavrčel a vydal se k mladíkovi. On před ním couval. Otočil hlavu k Yannovi. Jakoby se kolem něj sevřela bolestivá past. Tohle už je vážně moc. Na tohle nemá. Je emocionálně vysílený a těď ještě tohle... tohle monstrum. Nebyl téměř schopný se nadechnout. Otočil hlavu zpět ke Kaiserovi, který se k němu postavil.
„Já... já... se omlouvám.“ Muž přizvedl obočí a chytl pouta. Villy se zapřel.
„P-prosím... už, už nemůžu.“ Rozbrečel se. Horal se zamračil.
„Co jste mu provedli, že je tak...“ Zajali a přivedli sem? Ozval se Wrex, stojící u stolu, a chytl vyplašeného Nížana. Kaiser k němu překvapaně otočil hlavu.
„Zatraceně. Musí být vyděšený k smrti.“ Překvapil oba.
„Villy?“ Řekl měkce a začal mu rozvazovat pouta. Mladík, který už nebyl schopný vnímat, co se kolem děje, se s ním téměř hystericky pral.
„Villy.“ Přidal muž na důrazu a uvolnil mu ruce. Chytl ho.
„Uklidni se. Jsi host, ne zajatec.“ Překvapil své druhy. Nížan nevnímal a snažil se schoulit. Muž ho pustil a dovolil mu to. Sklonil se k němu.
„Prosím. Uklidni se a poslouchej. Posílá mě Shiela.“
Svět kolem byl rozostřený vír a on měl pocit, že mu brzy vybuchne hlava nebo srdce. Nebyl schopný se nadechnout a zastavit hukot v uších. Mohl to čekat, že ta nálož emocí posledních dní jednoduše exploduje. A Kaiser byl rozbuška.
Slyšel kolem sebe hlasy, vnímal temné stíny ale nerozuměl. A pak se něco stalo. Něco známého a něžného ho pohladilo po tváři. Jméno.
Nadechl se a vrátil do světa. Zvedl oči.
„Poslal mě za tebou Shiela.“ Zopakoval Kaiser po několikáté, až teď to očividně zabralo. Shiela? Co je to za krutej...
„Ty! Ty lháři, Shiela je mrtvý. Vadas... Vadas říkal... říkal... zabili jste ho!“ Vrhl se na muže. Vrahu! On ho chytl a pevně držel křečí sevřené ruce.
„Uklidni se. Vadas je lhář. Shiela žije. Tvůj bratr žije.“ Zašeptal mírně. Mladík zakroutil hlavou.
„A-ale... Vadas říkal, říkal a... udělal.“ Plakal nešťastně. Horal se temně zamračil.
„Co? Ti udělal?“ Zeptal se tvrdě. Villy se zachvěl a dotkl svého krku. Byl vyčerpaný. Fyzicky i psychicky.
„O-opřel mě o strom a... tak hrozně to bolelo.“ Chytl se pevných paží. Řekl, že Shiela padl v boji a že nemám, kam jít a že mi nedovolí vstoupit do armády, když... zastavily vzlyky jeho slova.
Yann, stojící nad Kaiserem, zavrávoral. Věděl to. Věděl, co mu někdo proved ale slyšet to nahlas. Z jeho úst. Sáhl za sebe a přitáhl si židli. A on mu udělá to samý. Táhne ho sem jako zajatce a... zatraceně.
Kaiser zavřel oči a snažil se uklidnit. Měl chuť okamžitě se rozjet za tím bastardem a nejen ho skopnout z koně, ale musí... Nadechl se. Znovu. Sklonil hlavu a pohladil nešťastného mladíka.
„Věř mi. Shiela žije. Poslal jsem pro tebe své muže. Moje chyba. Měl jsem jim říct podrobnosti. Dá se pochopit, že si mysleli, že jsi zajatec.“ Řekl spíš Horalům.
„Tvůj bratr věděl, že Vadas to jen tak nenechá. Sám ti vysvětlí co, dobře? Teď je podstatný, že žije a ty jsi v bezpečí.“ Mluvil klidně a hebce. Villy se nadechl a snažil se zadržet vzlyky.
„Žije?“ Zvedl oči a sevřel látku Kaiserovo košile. Muž přikývl. Kde?
„Je v mé pevnosti. Už několik dní leží v posteli. Nastyd po cestě sem. Dost silně. Chtěli jsme počkat až bude schopný cesty, ale napadlo mě, že se možná rychleji zotaví, když budeš u něj. Tak jsem přijel sám.“ Měli bysme jet zpátky. Dodal, tak aby mladík pochopil. Všichni pochopili, že ho nemají zbytečně zdržovat.
„Žije?“ Zeptal se Villy znovu. Horal přikývl. On omdlel. Kaiser si povzdechl a s ním v náruči vstal.
„Přineste mu něco teplýho na cestu.“ Oba se na něj překvapeně podívali.
„Chceš vyrazit hned?“ Zeptal se Wrex. Jeho pán se zamračil.
„Nevim, co si bude pamatovat a v jakym stavu se probere. Rád bych, aby u toho byl Shiela.“ Zvedl oči k Yannovi. Všiml si jeho výrazu. Co? Zeptal se. Muž sebou cukl. Zamračil se ještě víc a zakroutil hlavou.
„Přinesu ti nějakej kabát.“ Překvapil svého druha a šel pryč. Kaiser se posadil s mladíkem v náruči.
„Jestli to dobře chápu, Shiela je jeho bratr a tvůj...?“ Změnil Wrex větu v otázku. Sedící k němu zvedl oči.
„Hm. Stále máš ten hroznej zlozvyk strkat nos, kam nemáš?“ Zeptal se, ale neznělo to nijak vyčítavě či zle. Horal se pobaveně zasmál.
„Stále.“ Přikývl. Kaiser sklonil hlavu k Villymu. Pousmál se a zběžně převyprávěl, kdo přesně je Shiela.
Villy seděl v ohrádce s Noreiou a sledoval, jak staví velký a úžasný hrad. Jak sama řekla. Ze všeho, co bylo po ruce. Občas pomohl a po očku sledoval Vieru. Šila. Hromadu šatů a výzdobu pro Horalské slavnosti Jara.
Jaro. Pomyslel si a zadíval se z okna. Co přesně tam venku vypadá jako Jaro? Podle něho by s jeho oslavami mohli ještě pár dní, týdnů počkat. No, ale po Zimě, kterou tu zažil. Jo, mnohem lepší. Přesto stále dost chladné. Zabalil se do svého teplého kabátku a otočil hlavu ke dveřím.
Ještě stále si nezvykl. Na to jak jsou vysocí. Urostlí. Přesto něžní a laskaví. Sledoval Talona, který se postavil k Viere a políbil do vlasů. Usmála se a zvedla k němu oči. Tentokrát ji políbil na rty.
„Hm. Zapřáhli tě.“ Prohlížel si hromadu. Zakroutila hlavou.
„Jen přešívám. To není tolik práce. Až příští rok budou v novém.“ Dotkla se jedné z látek. To bych teď nestihla. Dodala.
„Kdybys toho měla moc...“ Blázníš? Jsem ráda, že jsem užitečná.
„Já jsem rád, že jsi opatrná a šetříš se.“ Napomenul jí mírně a sklonil se k ní. Objal ji kolem ramen a rukou sklouzl k břichu. Pohladil. Usmála se a chytla jeho paže.
„Jsem, neboj se.“ Opřela se mu do náruče. Villy se pousmál. Starostlivý, krásný Horal. Nikdy by nevěřil, že ho něco takového napadne. Ale tady. Přijali je, jak nejlépe dovedli. Netušil zda jen ze strachu z Kaisera, ale přišlo mu to upřímné. Jeho, Shielu, Malika i Vieru s dcerou. Vzali je mezi sebe a on se cítil... zachvěl se. Cítil. Sklonil hlavu. Zapomněl. Na Vadase i zlý zážitek. Jen občas ho budil ze snů. Na něj zapomenout dokázal.
„Villy.“ Položil mu Talon ruku na rameno. Cukl sebou a zvedl hlavu. Muž se usmál.
„Zůstaneš na oběd?“ Zeptal se. Mladík otočil hlavu k ženě. Otázku v očích. Nevadí? Zakroutila hlavou.
„Tak pojďte.“ Sáhl Horal pro holčičku a postavil ji. Sklonil hlavu k němu. Villy se ho chytl a nechal se přehodit přes lem látky, aby se muž nemusel natahovat k hákům a uvolňovat je. Poděkoval a sedl si k Noreie.
„Ruce.“ Ozval se Talon. Mladík s holčičkou jako na povel vstali a šli se umýt. Viera se pousmála.
„Hm. Mám pocit, žes ho adoptoval.“ To spíš on mě. Pobavil ji a vracející se Villy si povzdechl. Byla to pravda. Cítil se tu jako doma. Pohodlně a vítaný. Věděl, že brzy se to asi změní. Bude tu navíc a překážet, ale... Sedl si. Nehledě na to, že když viděl Kaisera se Shielou. Toho děsivého, temného Horala, jak dokáže být něžný a pozorný. Myslel na jiného. Stejně temného a děsivého. Měl Kaisera rád. Vážně ano, ale nedokázal vedle něj být v klidu.
„Nepřekážím nebo ano?“ Zeptal se. Oba k němu otočili hlavu.
„Nemluv hlouposti, úžasně mi pomáháš. Celý den o ní nevím.“ Usmála se Viera a podala mu talíř.
„Nemysli si, že až se to narodí, nechám tě utéct. Budeš mít jednou tolik povinností.“ Dodala. Zamrkal a usmál se. Přikývl.
„Uteču ještě předtím, to budeš tlustá a málo pohyblivá.“ Rozesmál je a oba si všimli vděku v očích. Věděli, že u nich hledá útočiště, jen netušili před čím. A nezáleželo na tom, byli rádi, že mu ho můžou nabídnout.
Villy zlehka zaklepal a vešel.
„Jsem tu.“ Zaposlouchal se. Odněkud se přiřítila Noreia. Téměř smykem zastavila a nadechla se. Upravila si šatečky a zvedla k němu oči. Zářící otázku v nich.
„Můj bože. Vypadáš nádherně.“ Dívenka se nadšeně zasmála. Zvedl ji a šel hledat budoucí manžele.
„Jsem tlustá, vypadám jak... nemůžu tam.“ Uslyšel zpoza dveří.
„Kecko, vypadáš nádherně.“ Odpověděl Talon a dveře se otevřely. Muž se zadíval na Villyho, on na něj. Všiml si žádosti v očích. Za Horalovým ramenem vykoukla Viera.
„Už jsi tu. Podívej, jsem tlustá.“ Máchla bezradně rukama. Na sobě měla temně rudé šaty, uplejší přes prsa od nich volné. Dlouhé vlasy částečně spletené. Vypadala... božsky. Doslova. Usmál se.
„Rozhodně bys měla jít. Byla by škoda, aby nikdo neviděl, jak moc ti to sluší.“ Horal se spokojeně usmál a sklonil k ní hlavu. Žena si povzdechla. Začala bručet odpověď.
„Viero, proboha. Musíš mi pomoct.“ Přerušila ji hnědovlasá žena a téměř plačky k ní přiběhla. Ukazovala jí rozpáraný šev šatů.
„A-ale jak se to, vždyť jsme je minulý týden...“ Zděsila se Viera.
„Jo, jenže to jsem ještě nevěděla, že přijede a necpala se z nervozity celý týden koláči.“ Odpověděla žena nešťastně. Přijede? Zeptala se druhá nadšeně. Ona přikývla a bezradně si prohlížela šaty.
„Co teď?“ To spravíme. Uklidnila ji Viera pohledem a dočista zapomněla na své trápení. Villy zvedl oči k Talonovi.
„My půjdeme napřed.“ Zvedl Noreiu. Muž pobaveně přikývl a posadil se.
Villy s dívenkou dorazili do pevnosti, kde se konaly oslavy. Všichni z ní byli nadšení a zvedali ji a prohlíželi si. Ona byla nadšená jejich pozorností.
„Kaunisi!“ Rozeběhla se k světlovlasému muži. Usmál se a zvedl ji.
„Kde je Viera?“ Zeptal se jeho nížanský společník a nejistě se rozhlédl. Přešívá. Pokrčil Villy rameny. Muž se pousmál.
„Hm. Kdybys ji nevzládal, stačí říct.“ Řekl mírně. Mladík rychle zakroutil hlavou.
„To je v pořádku. Rád se o ni starám.“ Byla to pravda. Noreia byla malé slunéčko, vedle kterého nemusel být dospělí a myslet na... zachytil vysokého tmavovlasého muže. Kaiser. Temný, krásný Horal, který miluje jeho bratra. Ne jako... on. Bylo to jen jednou. Jen se ho snažil uklidnit a... upustit páru. Vzpomněl si na Yannova slova. Jen se zbavit stresu.
„Trochu mi vyschlo v krku. Půjdu...“ Muži přikývli a on šel pryč. Ven ze sálu. Pryč od všech. Zná skvělé místo.
Procházel klidnější částí pevnosti až do jedné z největších místností v ní. Kaiserovo knihovny. Zavřel za sebou dveře a nadechl se. Plícemi i tělem nasál letitý klid. Přešel ke křeslu a posadil se. Stále to měl rád. Sám. Sedět v knihovně a čerpat její klidnou energii.
Zamračil se a zvedl oči ke vchodu. Jedno z křídel se otevřelo a za ním stály dvě postavy.
„To nemyslíš vážně. Jsem moc krásná a mladá na to trávit oslavy mezi knihami.“ Ozvala se drobnější z nich. Dívka.
„To po tobě nikdo nechce.“ Villy si položil ruku na hrudník, snad aby zabránil srdci v útěku. Jen instinktem. Reflexem. Pak přimraženě seděl.
„Ale. Nemůžu tě přece nechat samotného...“ Proč ne? Dívka zasupěla.
„Proč ne? To snad žertuješ. Jsi moc mladý a hezký na to trávit oslavy sám mezi knihami.“ Odpověděla.
„Nemám náladu na oslavy.“ Řekl muž temně. Mladík se jemně zachvěl.
„Já zas na to tvoje vrčení a házení zlých pohledů.“ Povzdechla si. Horal zavrčel.
„Snadná pomoc. Běž.“ Pokrčil rameny a rozčílil ji.
„Ty jsi vážně...“ Zmlkla, když otočil hlavu směrem ke křeslům. Přímo k mladíkovi. Slunce ještě úplně nezapadlo a tak bylo poměrně světlo. Villy sebou cukl a vstal. Zelený pohled se zachvěl šokem, když ho poznal.
„Já... já se... Hned. Hned odejdu.“ Sklonil mladík hlavu. Neměl sílu se na něj podívat. Ještě ne, obzvlášť s dívkou po jeho boku. Dle hádky se dobře znali a byli si blízcí. Jen upusit páru. Cítil, jak ho v očích pálí slzy. Proč musí stát zrovna ve dveřích?
Překvapeně zamrkal a vyjekl. Muž ho chytl a zády si ho přitáhl k hrudníku. Villy se zadíval na dívku, ona na šok v očích.
„To je...“ Vydechla. Yann přikývl. Rychle sklonila hlavu zpět k mladíkovi. Byla vyšší než on. K jeho úžasu zmizela za dveřmi. Zatěkal očima. Proč... proč odešla? Ona? Neměl by on? Zadržel dech. Yann ho pevně objal kolem ramen a vdechl vůni vlasů. Otočil.
Zamračil se, když si všiml polekaného pohledu. Povzdechl si, když mladík začal nesrozumitelně koktat.
„Mlč. Chvíli.“ Poručil tvrdě a zakryl mu pusu. Přitom ho stále držel u sebe. Villy se zachvěl a přivřel oči. Muž zavřel své a zhluboka se nadechl.
„Promiň. Vím, jak tě děsím, ale chvíli to vydrž, ano?“ Zadíval se do medových očí. Stále byly plné šoku ze shledání. Zamračil se. Tohle prostě nemá smysl. Pustil ho. Villy neváhal a otočil se v odchodu. Strnul a leknutím zavřel oči. Muž se přes něj opřel o dveře a se zabouchnutím znovu zavřel.
„Neodcházej... prosím.“ Zašeptal mu temný sametový hlas u ucha. Nechce, ale tady zůstat nemůže. S ním. Vybavovaly se mu pocity, které vedle něj měl. Jakoby to byl včera, ne před několika měsíci.
„Jen mě vyslechni.“ Mluvil tiše, ale stále měl v sobě hlas sílu. Mladík přivřel oči. Do zad ho pálila mužova náruč a na uchu dech. Jako tehdy v noci.
„Jen to řeknu, vypadnu a budeš mít ode mě klid, dobře?“ Villy cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Mlčky přikývl a se skloněnou hlavou a svěšenými rameny poslouchal. Yann se zamračil. Dobře. Pomyslel si a lokty se opíral o dveře. Chvíli mlčel a užíval si pocity. Bylo příjemný opět ho cítit před sebou. Jeho blízkost, drobnost, vůni. Mučivě příjemný.
„Omlouvám se, Villy.“ Mladík, zadržující slzy, překvapeně otevřel oči. Omlouvá?
„Věděl jsem, že se ti něco stalo a přesto jsem... ještě k tomu dvakrát.“ Zavrčel. Villy zatěkal očima.
„D-dvakrát?“ Odvážil se. Yann si povzdechl. Vážně se zrovna sám přiznal?
„Tu noc v mojí posteli. Usnul jsi a já...“ Nížan vytřeštil oči a vzpomněl si na ráno.
„Bože a já myslel, že...“ Co? Pobídl ho muž. On zrudl a rychle zakroutil hlavou. Že to byl sen. Zalhal. Yann se zamračil.
„Kéž by.“ Zavrčel znovu. Villy si povzdechl.
„Já, já to chápu. Jsi muž a potřebovals prostě jen...“ Nechápeš vůbec nic. Přerušil ho a otočil k sobě. Mladík zamrkal a jeho píchlo u srdce.
„Zatraceně. Tohle je vážně k ničemu.“ Uklidni se. Už půjdu, dobře? Hlavně už nebreč. Utíral mu slzy.
„Víš, jak to dopadá, když ty pláčeš.“ Řekl mírně. Villy vytřeštil oči a propukl v mohutný pláč. Muž si zničeně povzdechl a netušil, co dělat. Přizvedl obočí. Mladík se jemně předklonil a čelem se mu opřel o hrudník. Chytl se košile.
„Když... když pláču, chceš mě uklidnit tím nejrychlejším a nejlepším způsobem.“ Vzlykal a překvapil ho ještě víc. Yann ho vzal kolem ramen a opřel se mu bradou o temeno.
„Hm. Tos neměl slyšet.“ Zabručel. Tak už neplač. Dodal. Villy se rozbrečel ještě silněji a to si muž myslel, že to už není možné.
„T-takže už nechceš?“ Koktal mladík vzlykaje. Yann přizvedl obočí. Chytl drobný obličej a zvedl k sobě.
„Zadrž to nachvíli, dobře?“ Utíral mu slzy. Jen chviličku. Použil svůj rukáv a vážně přiměl zaskočeného mladíka přestat. Dobře. Pomyslel si a hleděl mu do očí. Opět je začaly zalévat slzy.
„Ne, ne, ne. Ještě s tím počkej. Chci, abys vnímal, co říkám.“ Řekl muž tvrdě. Mladík popotáhl a opravdu se snažil.
„Není pravda, že nechci, Villy. Chci a moc. Od první chvíle, co jsem tě ve škole viděl.“ Zavřel oči. Stále tě chci. Dodal temně. Mladík stiskl látku košile a zadržel dech.
„Tehdy. Před měsícem. Včera... teď.“ Zadíval se na něj. Villy se zachvěl pod pohledem a slzy se někam vytratily.
„Tak hrozně moc až mě to děsí. O co hůř. Nevěřím, že budu mít někdy dost.“ Přemýšlel svým temným tvrdým způsobem a mladík jemně zatáhl břicho. To snad ne. Sklonil hlavu a Yann si všiml. Jemně ho zašimralo ve slabinách. Sklonil se k jeho uchu.
„Třeba teď. Nejradši bych tě přizvedl, opřel o dveře a vzal si tě.“ Šeptal a drobné tělo se mu zachvělo v náruči.
„Poslouchal ty tvý horký, sladký steny. Tvůj zrychlený dech. Cítil tvoji horkost.“ Pokračoval a Villy jemně zasténal. Kolena vypověděla službu. Muž ho chytl.
„Villy?“ Mladík napnul tělo a zaklonil hlavu. Šeptaje vyvrcholil. Chvíli jen stál, zrychleně dýchal a držel se pevných paží. Nadechl se a pomalu sklonil hlavu. Zadíval se do zelených očí. Usmívaly se. Horkým temným pohledem.
„A-ale co tvoje dívka?“ Zeptal se a chytl se muže kolem krku, když ho vysadil a opravdu opřel o dveře. On nechápavě zopakoval poslední ze slov.
„Ta co tu byla s tebou.“ Vysvětloval mladík a přivřel oči, když se ozval cinkot Yannova pásku. Sám si rozepl své aniž by si uvědomoval, co vlastně dělá. Muž něco spokojeně zamručel a pomohl mu. Pak pomalu přirazil. Oba vydechli a zachvěli se.
„To byla Jenny, moje sestra.“ Zašeptal muž a znovu si ho přizvedl. Villy se zapřel o rámy dveří a zadíval se mu do očí. Přivřel své, když Yann pohl boky.
„V pořádku?“ Zeptal se a pohladil rty svými. Mladík se zachvěl. To bylo poprvé. Zašeptalo srdce.
„Jak by mohlo?“ Zamračil se a naklonil se k němu, aby ho napodobil. Yann se pobaveně usmál. Přitiskl ho ke dveřím a ochutnal mnohem tvrdším a naléhavějším polibkem.
