kapitola I.
Dva muži se rozhlédli po větším nočním clubu. Příjemné prostředí, příjemná hudba, příjemná nálada kolem. Přesto se jeden z nich cítil lehce nervózní. To to vážně musí být tady? Sledoval hosty podniku a bez váhání poznával jeho zaměstnance.
Krásní, zdvořilí, sexy, víc než jen příjemní společníci. Společníci. Přesně to byli. Společníci Eliotovo vyhlášeného clubu. Dost lidí v Krystalu ho znalo, jen málo z nich vědělo, kde ho hledat. Ti šťastní se obvykle moc nedělili. Obvykle. Tak proč on ano? Otočil muž nervózně hlavu k druhému.
Znali se dlouho. Kamarádi z dětství. Spolužáci ze školy. Kolegové z práce. Víc než jen známí. Přátelé. Už ve škole věděl, že ho přitahují víc muži než ženy. Nikdy se necítil ohrožený. Teď trochu ano. Povzdechl si a následoval svého společníka na bar.
On se vyhoupl na barovou stoličku a kývl na barmana. Pak na blonďatého muže, kterému dělal společnost černovlasý. Obklopovala ho temná nebezpečná aura. Ti dva byli vedle sebe jako světlo a stín. Snad proto působili tak přirozeně. Bok po boku.
Blonďák mu s úsměvem odpověděl a věnoval se svému příteli. Dva muži si vzali pití a chvíli mlčeli.
„Začínám se trochu bát.“ Nevydržel to jeden z nich a prolomil ticho. Druhý přizvedl obočí a otočil hlavu.
„Chtěl jsi ho poznat nebo ne?“ A já ti ho chci představit. Jistěže ale nejdřív bych chtěl, abys ho trochu poznal. Než ho... odsoudíš. Vysvětloval.
„Proč bych ho měl...“ Myslím, že pochopíš. Povzdechl si muž a napil se.
„Ale proč zrovna tady?“ Nechápal přítel. On se pousmál a zvedl oči k zrcadlu za barem.
„Taky pochopíš.“ Připálil si a sledoval odraz v něm.
Tichým bytem protékal klid a sluneční paprsky. Za okny byl nádherný den. Zpěv ptáků. Vůně slunce a jeho teplo. Léto. Teplé, pomalé léto, které zlehka objalo nejedno srdce. Rozehřívalo svým dechem.
Ticho narušil melodický zvuk. Znovu. Ozval se povzdech a z velkého gauče se zvedl černovlasý muž. Típl cigaretu a šel ke dveřím.
Zvedl intercom a bez ptaní pustil návštěvu dovnitř. Vědel, kdo stojí u dveří. Lindsey. Jeho malá sestra. Mladší sestra. Už ne tak malá. Několik posledních týdnů ho otravuje a chce mu představit svého nového přítele. Přítele. Vážně už nebude tak malá. Přemýšlel a nechal otevřené dveře.
Šel připravit pohoštění. Asi se budou chtít trochu zdržet. Tak dlouho ji odbýval. Hlavně kvůli práci. Málokdy měl celý den volno. Dnes ano a tak jí slíbil, že si na ně udělá čas.
„Louisi?“ Ozvalo se váhavě z obývacího pokoje. Zvedl pohoštění a vyšel zpoza rohu. Usmál se na sestru a zvedl oči. Pevně stiskl lem tácu, aby ho neupustil. Snad jen instinktem.
Za dívkou stál mladý hrdina dívčích románů. Byl vysoký, pohledný... slabé slovo! Vydechl muž v duchu. K tomu měl kolem sebe neuvěřitelnou sexy auru. Jakoby pulsovala do okolí a dotkla se srdce a slabin. Pronikavé modré oči zachytily pána domu a ústa se mírně prohla v úsměvu. On se jemně zachvěl, nadechl a přešel ke stolu. Odložil tác a otočil se. Znovu se zachvěl. Prohlížel si ho. Nenuceně, přesto vyvolal silnou odezvu. Pálivou a šimrající.
„Louisi, mohl ses alespoň trochu...“ Prohlížela si ho černovlasá štíhlá dívka. Muž zachytil náznak pobavení a sklonil hlavu ke svému oblečení. Lehké, široké domácí tepláky a triko. Možná se mohl trochu... zvedl opět hlavu.
„Mám po dlouhý době volno, tak mi dej pokoj. Dveře jsou za tebou, jestli se ti to nelíbí.“ Pokáral sestru. Rychle zakroutila hlavou.
„Tobě by to slušelo i v pytli na brambory.“ Slušelo. Zopakovala mysl a on cítil modrý pohled. Opět k němu zvedl oči. Konečně promluvil. Jak jinak. Hlas obalený sametem. Hebkým a měkkým.
„Omlouvám se. Rozmluvil bych jí to, kdybych tušil, že...“ Přiměl ho opět se zachvět. Proboha! Vážně je mu sedmnáct? Jako jeho sestře? Ostatním sedmnáctiletým?! Zakroutil hlavou.
„Jsem rád, že jste přišli. Jsem Louise. Rád tě konečně poznávám.“ Mladíkovy oči se spokojeně usmály.
„Já tebe. Jsem Farell.“ Podali si ruce. Teplá, pevná dlaň. Jako její stisk. Všiml si a pobídl je. Posadili se a přijali kávu tak jako společenskou konverzaci. Nijak zvlášť zábavnou. Nijak zvlášť nudnout. Jako cizinci, kteří se vidí poprvé, a sestra jako prostředník. Prostředník, který se trochu uměle a neobratně snaží vyvolat uvolněnou atmosféru.
Po dopití kávy. Po několikáté sušence. Po pár doušcích vody a stovek slov se návštěva ze slušnosti zvedla. Šel je vyprovodit.
„Tak, co na dnešek plánujete?“ Zeptal se, držejíce dveře. Podívali se na sebe.
„Kino a pak nějakej club. Asi Vřískot.“ Ozvala se ona. Můžeš jít s námi, jestli chceš. Trochu se omladit. Dodala a rozesmála se nad jeho pohoršením.
„Mluvíš, jak kdyby mi bylo sto.“ Ohradil se. Přikývla a zeptala se. Zamyšleně sklonil hlavu.
„Možná se ukážu v tom clubu. Dlouho jsem nikde nebyl.“ A co to kino? Zakroutil hlavou.
„To není dobrý nápad, tak večer. Nemysli si, že ti budu kupovat pití.“ Dodal dospěle. Povzdechla si a přikývla.
„Neboj, nepočítám s tím.“ Zalhala a políbila ho na tvář. Tak večer. Dodala. Zvedl oči k mladíkovi. Jen se pousmál a přikývl.
Muž za nimi zavřel dveře. Opřel se o ně a zhluboka se nadechl. Měl pocit, že toho poslední dvě hodiny nebyl schopen. Ještě stále cítil ruku ve své. Modrý pohled. Šimrání v hrudníku a ve slabinách. Jeho přítomnost v pokoji. Něco takového se mu nikdy nestalo. Ne s náctiletým. Ne s... se sestřiným přítelem. Zastavilo se srdce.
Zatraceně. To se ti povedlo, Louisi. Vážně ano. Vždyť je to ještě dítě. No, těžko by ho mohl považovat za dítě. Vypadal... a mluvil, jako dospělý muž. Oproti střeštěné sestře. Ona je opravdu ještě dítě. Hm. S ním po boku dlouho nebude. Zachvěla se mu myšlenka v hlavě.
Přešel ke gauči a sáhl pro cigarety. Připálil si a vešel na terasu. Tělem nasál letní den a opřel se o zábradlí. Zadíval se dolů. Ruka se mírně zachvěla v pohybu.
Vyšli z domu a namířili si to pryč. Dívka se držela mladíkovy paže a něco mu povídala. Znají se dlouho a dobře. Napadlo ho.
Nikdy se o její život nestaral. Měl moc práce se svým.Věděl, že je u ní vše v pořádku. Žila bezstarostný, studentský život v domě rodičů. Veselá, přátelská Lindsey, obklopená přáteli. Nikoho z nich neznal.
Vídal se s rodinou jen zřídka kdy. Snažili se, ale v otcovo očích viděl pravdu. Nesouhlas. S jeho životem. Hlavně tím milostným.
Jednoho krásného dne si domů místo půvabné, roztomilé spolužačky přivedl ne tak půvabného, roztomilého spolužáka. Tehdy se otec jen pousmál a přikývl. Neodsoudil ho. Nevyhodil. Ne slovy. Od toho dne se zaměřil na Lindsey. Jemu sotva věnoval jediné slovo natož úsměv.
Zvykl si. Na sklopené pohledy. Náhlé ticho, když přišel do místnosti nebo šepot za dveřmi. Snažil se je nevnímat, ale hluboko v srdci je cítil. Jako krutou zradu, kterou dětská nevinná duše nedokázala pochopit.
Ještě na škole začal pracovat. Když byl schopný postarat se sám, odešel. Vlastně mu tehdy hodně pomohl Bryan. Finančně i psychicky. Nejlepší přítel Bryan. Přemluvil rodiče, pronajali jim byt a pomáhali s placením.
Oba se vždy zajímali o počítače, hry a grafiku. Pilně pracovali a studovali. Jejich zápal přinesl výsledky. Zaměstnala je jedna z nejlepších vývojářských firem Krystalu. Oni dva se stali její elitou.
Měl jen málo volného času ale nestěžoval si. Partneři ano a tak jich za ta léta jeho postelí prošlo docela dost. Zatím mu to tak vyhovovalo, nehledal vážnou známost. Nepotřeboval ji. Měl milovanou práci, velký byt, někoho na sex a dokonce domácího mazlíčka. Úžasného přítele a po ruce vždy krabičku cigaret. Co víc, by člověk mohl potřebovat ke štěstí?
Povzdechl si a zvedl hlavu k nebi. Nevídal je často. Při výročích. Občas je někde potkal. Všichni - i on - se tvářili, že je vše tak jak má být. Tráva zelená. Nebe modrý a ta odporná chuť na jazyku jen špatnej výběr oběda. Jo. Vše tak jak má být.
Jen ona se mu občas vetřela do života. Veselá, přátelská Lindsey. Pýcha rodičů i učitelů. Půvabná, bystrá a... Byla jediné spojení s nimi. Pokud ho někdo zval, byla to ona. Pokud mu někdo volal, byla to ona. Znala jeho byt. Znala jeho práci. Znala jeho život. On její méně. Byla jejich součástí a... Nechtěl ji odsuzovat. Nemohla za to, ale nedokázal zapomenout. Odpustit. Nedokázal se na ni dívat, tak jako dřív. Když byli ještě děti.
Věděl, že v něm vidí staršího bratra, ale nedokázal jím být. Občas - dost často - se přistihl, že vítá svůj nedostatek volného času. Měl se na co omluvit a ani jemu samotnému to neznělo jako výmluva. Znovu si povzdechl a típl cigaretu.
A zrovna ona mu přivede do života... jeho. To je ironie nebo ne? Ironie.
Zaplatil řidiči a zadíval se na budovu. Byla velká, byla živá a přeplněná od sklepa po střechu. Vydal se ke vchodu. Zaplatil, obdržel cejch a přemýšlel v jakém patře bude asi sestra. V tom nejživějším, hm?
Rozhlédl se po těkajícím parketu protkaném neonovými světly. Bylo to trochu hlučné ale příjemně osvěžující. Možná to nebyl zas až tak špatný nápad. Proplouval davem a hledal sestru a... jeho. Mírně se zachvěl při vzpomínce. Možná, že byl.
Farell stojící u baru sledoval živý parket. Někde mezi nimi byla Lindsey. Neměl moc rád tuhle chaotickou, vibrující hudbu. Jakoby žila svým vlastním zářivým barevným životem. Na jeho vkus moc barevným a zářivým. Zbytečně... pousmál se a zadíval na muže.
Rozhlížel se. Šedivý pohled se zastavil a jemně zachvěl. Tak jako výraz krásné tváře. Byl štíhlý, středně vysoký, účes střižený v nejlepším ze salonů a oblečení z nejlepších butiků. Byl chladný přesto měl v sobě určité křehké něžné kouzlo.
Mladík jemně kývl hlavou. Napodobil ho a vydal se k němu. Opět ji viděl. Smyslnou auru. Sebevědomou a elegantní. Jemně a nenuceně protkávala okolí a dotýkala se smyslů všech kolem. Mužů i žen. Aniž by se moc snažil. Přirozený lovec. Napadlo Louise a postavil se k němu.
„Dobrý večer.“ Farell odpověděl a kývl hlavou k parketu.
„Je támhle.“ Muž se otočil. Pohledem zachytil sestru. Mávla na něj. Odpověděl a zaměřil se na mladíka. Skoro si přál oslepnout. Jak může být někdo tak... Jak může působit tak... neměli by mu to zakázat? Napadlo ho a vlastně to myslel i vážně. Otočil hlavu k barmanovi a objednal si pití. Něco tvrdýho. Asi to opravdu nebyl dobrý nápad.
„Ty si něco dáš?“ Zeptal se, když platil. Mladík jemně zakroutil hlavou.
„Mám rád čistou hlavu. Nehledě na to, že nemůžu. Zapomněls?“ Jo, vlastně skoro zapomněl. Aby ne! Vždyť i způsob jakým produkuje slova. Dívá se. Pohybuje se. Zhluboka se nadechl.
Nikdy by nevěřil, že je možné, aby na někoho tak reagoval. Aby ho někdo tak moc přitahoval. Vzrušoval. Jakoby byl zvíře a nechal se ovládat pudy. Primitivními, zvířecími pudy. Sklonil hlavu ke skleničce.
„Je to tu na mě trochu moc hlučný, omluv mě.“ Snažil se vzdálit. Jdeš dolu? Překvapil ho Farell. Otočil se. Řekni ne. Proboha řekni ne.
„Vlastně ano.“ Nadával si v duchu. Nevadí, když se přidám? Vadí a moc. Zakřičel mozek. Jen zakroutil hlavou.
„Nebude tě hledat?“ Pokud ano, ví kde mě najde. Zvedl mladík svou skleničku. Znají se, dlouho a dobře. Napadlo ho opět po odpovědi.
Oba se rozhlédli po klidnější a méně zářivé verzi místnosti. Skladby, které zde zněly, byly převážně instrumentální. Dost často živé vystoupení. Jako dnes.
Louise se uvolněně usmál. To je lepší. Uklouzlo mu. Farell se pobaveně pousmál a vykročil k baru.
„Nesednem si...“ Radši sedim na baru, s výhledem na kapelu. Pokud to nevadí. Sklonil k němu hlavu. Muž zakroutil svou a následoval ho. Posadili se a zadívali na hudebníky.
Louise se rozhlédl a všiml si pozornosti, kterou vzbudili. Vlastně byl zvyklý, ale... překvapeně zamrkal a sklonil hlavu k ruce. Zvedl oči.
„Takhle daj pokoj.“ Stiskl Farell jeho prsty. Nebo ti to vadí? Zadíval se na něj zpříma. Muž zlehka zadržel dech. Zakroutil hlavou.
„Ne, ale... co když přijde Lindsey?“ Pochopí to. Propletl mladík jejich prsty a zaměřil se na hudbu. Louise se znovu rozhlédl. Pohledy se změnily ve zklamané, některé v pohoršené. Zamračil se a zvedl cigarety. Mladík mu připálil.
„Díky.“ Poděkoval a přemýšlel, co teď. Měl by se zeptat na Lindsey? Jak dlouho se znají? Jak dlouho jsou spolu? Ne. Nechce to vědět. Líbí se mu, že je teď na chvíli jeho. Bože. Vážně je báječnej starší bratr. Vzor všech bratrů. Pomyslel si znechucen sám sebou ale nedokázal nedržet jeho ruku. Užívat si dotek, teplo dlaně a prstů.
Srdce mu skoro vyskočilo z hrudníku. Po uchu ho pohladil horký dech a hlas.
„Hej. Vnímáš mě?“ Zamrkal a doufal, že nezrůžověl. Zvedl oči. Mladík zakryl pobavení a zadíval se do nich. Byly jako dvě studny s tekutým stříbrem. Mrazivě chladným, ale dokázalo propálit... jemně s ním zachvělo vzrušení, ale Louise si nevšiml.
„Lindsey říkala, že děláš počítačový hry.“ Muž přikývl. Pro Deos. On opět přikývl.
„Hm. Beru to jako čest. Děláte nejlepší...“ Zmlkl, když si všiml překvapeného výrazu. Zeptal se.
„Jen. Nevypadáš jako někdo, kdo je hraje.“ Pokrčil Louise rameny. Farell se pousmál.
„Ty jako někdo, kdo je navrhuje.“ Muž se pobaveně zasmál. Nejsi první, kdo to říká. Napil se.
„Co jsi hrál?“ Zeptal se. Spoustu věcí. Zamyslel se mladík.
Mluvili o hrách. O jejich postavách. Ovládání. Obtížnostech i o ději. Dlouho. Louise miloval svou práci. Přesto musel hledat v paměti, kdy naposledy o ní mluvil s takovým nadšením. Dlouho se necítil tak spokojený a naživu. K tomu mladíkovo smyslné kouzlo, které zařadil na seznam příjemné. Víc než jen to.
„Hej! To od vás nebylo pěkný.“ Zatmělo se mu před očima. Otočil se a zadíval na sestru. Přizvedl obočí. Mladík s ním.
„Pila jsi?“ Zamračil se muž. Jenom trochu. Usmívala se. Jeho výraz se nezměnil. Svezl se ze stoličky.
„Myslim, že je pravej čas jít.“ Zvedl oči k Farellovi. Nic neřekl a přikývl. Přidržel dívku. Došli před budovu.
„Nevim, jestli je dobrej nápad, aby se takhle ukázala doma.“ Louise zaváhal. Dívka se usmála a objala mladíka kolem pasu. Přitulila se.
„Tak mě vem k sobě, miluju tu tvojí velkou postel.“ Zasmála se opile. Opět se mu zatmělo. Než stačil cokoli říct, ozval se mladík.
„Bude lepší, když přespíš u Louise.“ Překvapil ho. V čem lepší? Nechápal. On k němu sklonil hlavu. Muž si povzdechl a přikývl.
„Chceš s ní pomoct?“ Můžeš přespat taky. Překvapil tentokrát on jeho.
„V Bryanovo pokoji je dost velká postel.“ Bryan? Podpíral mladík dívku.
„Kolega z práce. Občas u mě pracujem dlouho do noci a on přespává.“ Odpověděl naprosto bezprostředně. Farell přikývl a jemně se pousmál. Dobře. Louise zmateně zamrkal.
„Dobře?“ Zeptal se nejistě a srdce se mírně zachvělo.
„Nabízels mi nocleh.“ Připomněl mu. Znovu zamrkal a přikývl.
Dívka si povzdechla a zachumlala se do měkkých přikrývek. Oblečená i obutá. Farell jí zul a přetáhl přes ramena peřinu. Otočil se. Louise se jemně zachvěl. Opět ta jeho...
„Tam je koupelna. Půjčil bych ti něco na spaní, ale asi by ti to bylo...“ Srdce mu silně vibrovalo v hrudníku a měl chuť utéct. Nebezpečná situace. Cítil to. Jeho pohled a jemný úsměv. Řeč těla. Doteky. Doteky?! Uvědomil si a vytřeštil oči.
To se mu nezdá, nebo ano? Líbá ho, nebo ne? Vážně ano. Jemně zasténal a přivřel oči. Líbá ho. Měkce, horce a zkušeně. Jaktože v sedmnácti umí takhle... nedokázal jinak než odpovědět. Farell se pousmál a vzal ho do náruče. Přitáhl blíž k sobě. Louise se vzpamatoval.
„P-počkej.“ Odstrčil ho zadýchaně.
„Co to... co Lindsey?“ Snažil se zahnat příjemné šimrající pocity, které se rozlily po těle. Farell otočil hlavu k posteli.
„Hm. Jistě. Promiň, půjdem k tobě.“ Cože?! Zakřičel hlasitě Louisův mozek. Jak k němu? To přece nemůže myslet vážně, nebo ano? Nemůže, nebo... přivřel oči. Mladík se k němu opět sklonil a přejel po rtech svými.
„Tak pojď.“ Zašeptal hebce. Muž se nadechl. Jen jako zvíře, ovládané pudy.
Farell ho ve dveřích otočil a přitáhl k sobě. Nedočkavě vplul mezi rty. A on mu to dovolil. Nechal si svléknout triko a položit na postel. Objímal široká ramena, odpovídal polibkům a byl šťastný. Chtěl ho. Tak hrozně moc po něm toužil. Celý večer. Od prvního okamžiku, kdy se oči setkaly. Věděl, že by neměl, ale nedokázal přestat. Zastavit ho.
„Chci tě, Louisi. Teď. Tak strašně moc.“ Šeptal mu zadýchaně do krku. On otevřel oči a zadíval se do stropu.
„Bože, celý večer jsem bojoval s nutkáním udělat to přímo tam. Na tom baru.“ Pokračoval Farell lehce pobaveně a políbil štíhlý krk. Svezl se níž. Louise zadržel dech.
„Řekni, že můžu.“ Že ty chceš. Dotkl se sametový hlas slabin. Mladík se odtáhl a zadíval se mu do očí. Mužův hrudník se mohutně nadýmal, rty se chvěly a on chtěl. Moc chtěl.
Oba zasténali. Farell se spokojeně usmál a nenechal ho vydechnout. Pohl boky. Rychle a rytmicky. Tvrdě a hluboce. Přidržoval hebká stehna a bořil se do stejně hebké horkosti. Tak moc ho chtěl. Tak moc. Opřel se o ruce a sklonil se ke rtům. Sladkým růžovým rtům. Vklouzl mezi. Louise zasténal a dovolil mu víc. Chtěl víc.
Oba zrychleně, hlasitě dýchali a věděli, že to brzy skončí. Brzy ta oslnivá žhnoucí jiskra, spalující jejich těla, vyletí. Vysoko a daleko a vezme je sebou. Oba a úžasně. Horká, divoká vášeň. Farell hleděl do šedivých očí. Spalovaly ho stejně, jako štíhlé tělo pod ním. Možná víc. Možná silněji.
Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Proboha. Silně přirazil. Louise ho stiskl lýtky.
„Nepřestávej.“ Zásténal. Jak kdyby mohl. Jak kdyby to ovládal. Přirážel tvrdě. Jak kdyby... Stiskl látku přikrývky a štíhlý pas. Jiskra. Žhnoucí vášnivá jiskra. Zasténali a vypustili ji ven.
Zalehl ho a pevně držel. On se k němu přitiskl a dýchal s ním. Zhluboka a hlasitě. Rozechvěle.
Mladík se zlehka odtáhl a zadíval se na něj. Usmál se a sklonil se ke rtům. Něžně pohladil. Spokojeně unavený Louise nedokázal jinak než se s povzdechem přitulit a oddat se spánku. On s ním.
Jemně se zamračil a otevřel oči. Někdo s ním tupě a tvrdě třásl. Dokáže si tedy představit příjemnější způsob probuzení. Promnul si obličej a zadíval se na muže. Mračil se. Co? Pomyslel si a snažil se probrat.
„Musíš pryč, hned! Než se probere.“ Strkal do něj. Kdo? Nechápal.
„Přece Lindsey.“ Cože? Nechápal stále, ale nezeptal se. Jen změnil nechápavý výraz v tázavý. Louise se zamračil.
„Nedělej hloupýho, copak chceš aby nás takhle viděla?“ Proč ne? Byl zmatenější a zmatenější. Muž ho vystrkal z postele.
„Tak už jdi.“ Řekl netrpělivě. A už to nikdy nedělej. Farell se překvapeně otočil. Nemohl by to říct trochu míň necitelně? Probral se dokonale a zadíval se na něj.
„Promiň, neslibuju věci, o kterých vim, že nedokážu dodržet.“ Sklonil se ke rtům. Louise zašeptal tiché prosebné ne. Mladík přizvedl obočí. Ten jeho lehce ztrápený pohled. Chce ho, tak proč ho... Ukradl mu polibek a byl pryč.
Louise se zachvěl vzpomínkou. Sklonil hlavu a jemně se pousmál. Ten parchant. Krásnej, smyslnej, nevěrnej parchant. Dotkl se svých rtů.
Farell se houpal na židli a přemýšlel. Kolem byla parta spolužáků a žaček, ale nikoho z nich nevnímal. Otočil hlavu k jedné.
„Co. Přesně jsi mu řekla?“ Dívka zvedla oči. Zeptala se.
„Louisovi.“ Vysvětlil. Stále nechápala. Předtím než jsi nás představila. Pomohl ještě. Lindsey se zamyslela.
„Nevím. Hm. Že mu chci představit svého...“ Zamrkala. Přítele? Zeptal se. Váhavě přikývla. On pobaveně vydechl. Tak proto. Pomyslel si.
„Myslí si...“ Zmlkla, když přikývl. Rychle se omluvila a nabídla, že to vysvětlí. Mladík se zamyšleně usmíval. Ten jeho lehce ztrápený pohled, kdy bojoval sám se sebou a prohrával.
„Ten tvůj pohled mě trochu děsí.“ Usmála se a pobavila ho. Sklonil k ní hlavu.
„Necháme to tak... prozatím.“ Přizvedla obočí, ale stejně pobaveně zakroutila hlavou.
„Neházíš zrovna sám sobě klacky pod nohy?“ Jsem muž, mám rád výzvy. Otočil hlavu k učiteli, který dorazil do učebny.
„Bože. Začínám litovat, že jsem se zželela a představila ti ho.“ Povzdechla si, ale oči se stále usmívaly. Tak jako jeho.
Louise unaveně dorazil domu a zřítil se na gauč. Otočil hlavu k malému akváriu s rybkou a pozdravil. Jemně sebou cukl a vytáhl telefon. Srdce mírně poskočilo.
„Ano?“ Nebyl si jistý, zda je bezpečné hovor přijmout a tak se snažil být opatrný.
„Ahoj, ruším?“ Ozvala se sestra vesele. Trochu se uklidnil. Ne.
„Dobře. Hm. Něco bych od tebe potřebovala.“ Povzdechl si a zeptal se. Už dokonale klidný.
„Jsme s Farellem pozvaní na jeden večírek a... chcem se zdržet dýl. Řekla jsem doma, že přespíme u tebe. Nevadí to?“ Muž zapomněl dýchat. To vadí a hodně.
„Proč u mě?“ Nechápal. Protože domu bych musela dorazit dřív, chceme se něčeho napít a je to blíž k tobě. Tím posledním jsem to odůvodnila doma. Vysvětlila. Jo to chápal, ale... povzdechl si. Než stačil cokoli říct, znovu se ozvala.
„Prosííím.“ Protáhla. Zamračil se. Fajn, ale nezvykejte si. Dívka se zaradovala a slíbila, že zavolá až budou na cestě.
„Nesmysl, stav se tu předtím pro klíč. Kdy to je?“ Vlastně tam zrovna míříme. Řekla trochu váhavě. Rychle vstal.
„Dneska?“ Ujišťoval se. Přitakala. No to ne. Musí se nejdřív psychicky připravit. Na něj. Nemůže zase podlehnout. Zhluboka se nadechl. Nepodlehne. Je dospělej a dokáže se kontrolovat.
„Fajn, zavolej až vyrazíte. Pokusím se zůstat vzhůru.“ Zavěsil. Možná by měl někomu zavolat. Jen pro jistotu. Vybít baterie. Listoval seznamem kontaktů.
Jo. To pomohlo. Procházel noční tichou ulicí a kouřil. V kapse mu zavibroval telefon. Vytáhl ho.
„Jste na cestě?“
„Vlastně už u tebe, zapomněla jsem zavolat.“ Řekla omluvně.
„Fajn, za chvíli jsem tam.“ Dívka se nechápavě zeptala. Nebyl jsem si jistej, že vydržim vzhůru, tak jsem si něco domluvil. Vysvětloval. Chvíli mlčela.
„Dobře, tak my tu počkáme.“ Spokojeně potáhl z cigarety a zrychlil krok. Jo. To vážně pomohlo. Není nervózní a je tak neskutečně unavený. Bude rád, když dojde domu. Natož, aby myslel...
Nebo ne. Vydechlo srdce nešťastně a on se zadíval na pár. Seděli před dveřmi, opření o stěnu a povídali si. Mladík měl mikinu s kapucou. Tu nasazenou. Z pod ní vyzařovaly dva modré diamanty. Jasně a pronikaly přímo do srdce. Zvedl je a zamkl na muži. Nic neřekl, neusmál se, jen vstal.
Louise se jemně zachvěl. Proč se cítí provinile a proč by se mu nejradši vrhl kolem krku? Měl být unavený, vyčerpaný a mezitím...
„Omlouvám se. Doufám, že nečekáte dlouho.“ Sestra zakroutila hlavou. Kdes byl? Zeptala se a uvolnila mu cestu. Odemkl.
„U přítele.“ Pustil je dál. Přítele? Zeptala se rychle.
„Hm. Na to jsi ještě stále trochu mladá.“ Uzemnil ji. Nesouhlasně se zamračila. Je mi sedmnáct. Ohradila se.
„Jo, přesně tak.“ Souhlasil a pobavil Farella. Jsem unavenej, spěte dobře. Protáhl se a snažil se vzdálit. Přes všechnu svou únavu. Přes všechen ten vyčerpávající pohyb zbytečně moc a intenzivně vnímal pálivý modrý pohled. Vážně. Jako dva krásné diamaty, které přitahují oči.
Dívka zabručela pozdrav a šla do pokoje. Ještě stále trochu uražená. Mladík se otočil za mužem. Než zašel do ložnice, opětoval pohled. Vytřeštil oči a zmizel za dveřmi. Farell se pousmál a následoval dívku.
Louise se převaloval na posteli a nedokázal usnout. Vztekle a tvrdě naklepal polštář a lehl si na bok. Zaklel a sedl si.
„Ten malej bastard.“ Prohrábl si vlasy. Vstal a v kalhotech od pyžama šel do kuchyně pro trochu vody. Po tmě našel sklenici a nalil si z kohoutku. Napil se.
„Nemůžeš spát?“ Vytřeštil oči a šokem skoro omdlel. Rychle otočil hlavu a rozsvítil.
Mladík zlehka zamžoural ve světle. Seděl na lince u okna. Vedle sebe sklenici džusu. Muž instinktivně zacouval a sevřel lem linky.
„C-co tu děláš?“ Nemůžu spát. Pokrčil rameny. On se na něj zadíval. Měl jen kalhoty, bez bot i trika. Vypadal... to mu dělá schválně? Dělá, určitě ano. Prohlížel si urostlou pevnou postavu. Široká ramena a opálený hrudník. Jen se k němu...
„Proč jsi potom nepřišel?“ Uklouzlo mu okouzleně. Mladík přizvedl obočí. Usmál se.
„Měl jsem?“ Louise zamrkal. Co že to zrovna vypustil z pusy? Zalapal po dechu a znovu zacouval. Farell se svezl z linky a vydal se k němu.
„T-tak jsem to nemyslel, jen že bych ti dělal společnost, kdybys...“ Přešel hlas v šepot, který se ztratil v polibku.
„Kdybych?“ Zeptal se mladík s úsměvem. Muž nešťastně zakroutil hlavou.
„Kdybys... abys tu neseděl tak sám a...“ Znal to. Strávil dlouhé večery na stejném místě. Sám. Jen s cigaretou a skleničkou vína. V srdci tichou úzkost.
„Nemyslel jsem to...“ Přivřel oči a neodtáhl se od měkkých rtů. Laskavě a zlehka hladily jeho.
„Já vím.“ Pohladil ho Farell prsty po krku. Přizvedl si bradu.
„Ale já neusnu. Ne, bez tvojí blízkosti.“ Sklonil se a políbil ho. Pak na tvář, ucho a krk. Louise zadržel dech.
„Obzvlášť když vim, že ty spíš jen pár stěn ode mě.“ Když vím, jak se dokážeš chvět. Jak dokážeš sténat. Jaké je to uvnitř. Šeptal. Muž zasténal a dotkl se pevného hrudníku. Naklonil hlavu na stranu. Mladík se pousmál, zlehka ho chytl a líbal rameno.
„Dnes tam někdo byl, že? Někdo jinej než já.“ Hladil horkým dechem nahou kůži. Louise zamrkal. Nadechl se v odpovědi, ale ta se ztratila ve stenu. Dlouhé prsty vklouzly pod látku kalhot a zaútočily.
„A tady taky. Kolikrát si v jeho náruči vyvrcholil? Šeptal jeho jméno?“ Muž se chytl pevných paží a čelem se opřel o rameno. Dech těžkl s každým pohybem dlaně.
„Já... já jsem jen...“ To kvůli mně? Přerušil ho hebký šepot. Jemně se zamračil a vydechl v souhlasu.
„Nechtěl jsem... není správné...“ Řekl nešťastně. Ale ty chceš. Pevně stiskl opálené paže a zakroutil hlavou.
„Nehledě na to, že ti to očividně nestačilo.“ Nebo ano? Vklouzla i druhá ruka do kalhot a prsty ochutnaly horkou těsnost. Louise zasténal a jemně pohl boky. Farell se usmál a chytl ho.
On překvapeně zamrkal, když ho vysadil na linku. Skoro ho okřikl a pevně se chytl lemu desky.
„F-Farelle.“ Schoulil se nad ním a objal kolem ramen. Horká vlhká ústa a jazyk. Stejně horký a měkký. Objímaly ho a pohlcovaly. Hluboko a nádherně.
„Farelle.“ Zašeptal odevzdaně a jeho hlas prosil. Mladík se odtáhl a narovnal. Přitáhl si rty.
„Tady?“ Zeptal se v očích spokojenou horkou touhu. Louise přikývl a objal ho lýtky. On se usmál a opřel se rukama kolem něj, sklonil se ke rtům. Pak zvedl oči. Něco zabručel a překvapil muže, když ho přizvedl. Přenesl na linku u okna, kde nebyly horní skříňky.
Louise se usmál a nedočkavě si ho přitáhl blíž, sáhl ke knoflíkům kalhot.
Oba se uvolněně, rozechvěle nadechli. Farell se opět opřel o ruce a pohl boky. Zadíval se do šedivých očí. Žhnuly a zářily touhou. Horké, rozpálené stříbro. Naklonil se ke rtům. Pohl boky. Znovu.
„Přiznej si to. Nikdo kromě mě tě neuspokojí, teď už ne.“ Přirážel tvrdě. Louise se ho držel kolem ramen a jemně sténal. Lýtky svíral jeho stehna a přál si, aby to nebyla pravda.
Ale byla. Tolikrát za večer vyvrcholil a přesto ho to neuspokojilo, ne tak jako... Jemně se prohl a přitiskl mladíka k sobě. Ne tak jako teď. Zadíval se do stropu a hlasitě oddechoval. Vyčerpaně. Farell s ním.
Suše polkl a zhluboka se nadechl. Hrudník s nádechem jemně vibroval. Znovu se nadechl a odtáhl. Muž se mu svezl do náruče. Pohladil černé prameny. On zvedl hlavu. Spánky a čelo jemně orosené. Tváře zarudlé a rty se leskly chladnoucí vášní. Sklonil se k nim a pohladil.
Louise si povzdechl a nedokázal ho odstrčit. Sám se odtáhnout. Natož odejít. Opět se svezl k širokému hrudníku a svěřil se bezpečné náruči. Laskavé a hýčkající. Usmál se a zavřel oči.
Ráno se probral. S úsměvem na tváři i v srdci. Zamrkal a otočil hlavu ke slunci za oknem. Vytřeštil oči a rychle si sedl. Rozhlédl se. Byl ve své posteli a sám. Usnul. Kdy přesně? Ještě v kuchyni? Snažil se vzpomenout. Nebo sám došel do postele?
Vstal, narychlo se umyl a oblékl do domácího. Vyšel z pokoje a smysly pohladila vůně kávy a čerstvého pečiva. Vyšel z chodby a zadíval se na pár. Zbledl. Dívka seděla na lince. Tam, kde včera on.
Mladík stál u pultu a připravoval snídani. Povídali si. O látce ze školy a on ji dívce vysvětloval. Takže není jen sexy chlap? Je chytrej sexy chlap? Pomyslel si téměř nešťastně.
„Louisi, dobré ráno. Promiň, vzbudili jsme tě?“ Vzpamatoval se a vykašlal pozdrav. Zklopeným, rychlým pohledem se podíval na Farella. On pozdravil a podal mu talíř.
„Probudíš se a hned snídaně. No neni to zlatíčko?“ Usmála se Lindsey a seskočila z linky. Vzala si svůj talíř a šla do obývacího pokoje. Rozvalila se v křesle a čekala na ně dva.
Muž tiše stál s talířem v ruce a přemýšlel, co by měl dělat teď. Skoro až kuňkl díky a šel za dívkou. Šel by. Farell mu položil ruku na rameno. Rychle otočil hlavu. Polekaný výraz. On se usmál a podal mu konvici s kávou.
Louise zamrkal a vzal si ji. Postavil na stolek a sedl si na gauč. Mladík k němu a pohodlně se opřel. Lindsey ukusovala pečivo a sledovala je.
„Hm. Slyšeli jste to v noci taky?“ Zeptala se. Louise se skoro utopil v kávě. Farell pokáral dívku pobaveným pohledem. Muž zvedl hlavu a kašlaje se beze slov zeptal.
„Tvá sousedka. V noci někoho vyhazovala z bytu. Dost drsně.“ Usmála se. Uklidnil se a přikývl.
„To je na denním pořádku.“ Zachraptěl a odkašlal si. Nasnídali se za dívčina veselého vyprávění o párty. Šel je vyprovodit.
„Och. Skoro jsem zapomněla. Tuhle sobotu bude otcovo oslava.“ Přizvedl obočí. Už tenhle týden? Zeptal se. Přikývla.
„Pak odjíždí čtrnáct dní na dovolenou. Vybral si to jako dárek.“ Vysvětlovala. Chtěl, abych tě pozvala. Bude tam většina příbuzných. Přece jen, jsou to kulatý. Dodala a zadívala se mu do očí. Farell přizvedl obočí.
Výraz krásné tváře se během okamžiku změnil. Nebyla v ní radost. Nebyl v ní smutek. Hněv. Nebylo v ní vůbec nic. Byla dokonale prázdná.
Muž přikývl a slíbil, že se ukáže. Pokud nebude mít práci. Přidal ještě a zvedl oči k mladíkovi. A on měl v tu chvíli neskutečnou chuť ho obejmout. Pohladit. Něžně ho schovat v náruči. Kývl hlavou a rozloučil se. Šel k výtahům. Lindsey muže políbila na tvář a doběhla ho.
Louise se za nimi zadíval. Sledoval je dokud nezmizeli za dveřmi. Zavřel ty své a chvíli do nich jen tupě zíral. Zlehka se opřel o dřevo a pak se svezl na kolena.
„Teď.“ Zašeptal. Teď ano. Teď by potřeboval někoho, kdo ho obejme a podpoří. V těchto chvílích obvykle volal jednomu ze svých milenců. Zapomněl v jejich náruči. Ale mladík měl pravdu. Jen jediná ho teď dokáže uspokojit. Nejen fyzicky. Zamračil se a malátně vstal. Našel telefon a pak číslo.
„Ahoj, máš čas? Mám novej nápad a chtěl bych ho s tebou probrat.“ Sedl si a připálil.
„Nemáš dneska náhodou volno?“ Ozval se rozespalý mužský hlas.
„Mám, ale...“ Přítel si povzdechl.
„Fajn, přijedu. Dej mi hodinu.“ Usmál se. Bryan. Nejlepší přítel, zvyklý na jeho výstřelky.
Zavěsil a čekal. Zavalí se prací. To udělá. Při ní nebude muset myslet na ten den a ani na něj. Jo. Přesně to udělá.
