kapitola I.
Na velkém lůžku, schovány pod zdobenou přikrývkou se vlnily dvě postavy. Černovlasý muž hladil bělostné štíhlé tělo a stupňoval touhu. Pomalu. Zkušeně. Objevoval citlivá místa. Kochal se horkostí, vůní i chutí. Sladší než cokoliv znal. Hebčí než cokoliv znal. Přesto.
Drobné tělo pod ním se prohlo a jeho prsty zalila horká vlhkost. Pousmál se a zvedl k zrůžovělé půvabné tváři. Pohladil pootevřené rty svými. Řasy se jemně zavlnily a odhalily medové oči. Hluboké a něžné. Nyní plné touhy.
Muž znovu. Jen krátce ochutnal hebké rty a pak se přetočil na záda. Mladík u jeho boku se jemně zachvěl.
„Nechceš pokračovat?“ Zeptal se téměř plaše. On k němu sklonil hlavu. Ne, že by nechtěl. Chtěl. Doufal, že chce. Ještě před pár týdny by... zavřel oči a povzdechl si. Vzpomněl si na závan rudých vlasů. Divokých stejně jako... Po tváři ho pohladily něžné prsty. Otevřel oči a zadíval se do medových.
„Já... vím, že jsem muž a...“ To není ten problém. Přerušil ho a pohladil po tváři.
„Jsi nádhernej a dokonale jsi mě okouzlil, ale... vděk není ten správnej důvod.“ Ještě před pár týdny by pravděpodobně byl. Před pár týdny ano.
„A-ale. Já nevím, jak jinak poděkovat. Nic... nic jiného nemám a...“ Řekl mladík téměř nešťastně. A ty jsi souhlasil. Dodal.
„Dělám něco špatně?“ Muž si povzdechl a přitáhl si ho k sobě.
„Ne. Opravdu to není tebou. To já.“ Políbil ho na čelo. Mladík sklonil hlavu. Smím zůstat? Zašeptal. On se usmál a přitáhl si ho k sobě.
„Samozřejmě.“ Políbil ho do vlasů a důkladně přikryl. Jeho drobný milenec téměř okamžitě usnul. Muž dál ležel a držel ho.
Bylo to jen pár dní, co ho našel. Zachránil. V domnění, že zachraňuje dívku. Byli na ni tři a jejich úmysl dost jasný. Neměl problém je zpacifikovat. Silou i rychlostí je dalece převyšoval. Aby ne. Po tolika soukromých hodinách bojových umění, šermu a ostatním. Vždy se rád udržoval v kondici a žádný ze sportů mu naštěstí nedělal problém.
To překvapení, když si uvědomil, že v blátě a roztrhaném oblečení se neschová dívka ale mladík. Velice půvabný a krásný mladík. O co víc. V delších medových vlasech se schovávalo další překvapení. Kočičí uši.
Nikdy žádnou kočku neviděl. Ne, na vlastní oči. Slyšel o nich. O jejich půvabu. Kráse a vrozené smyslnosti. Když ho pak viděl při plné síle v měkkých peřinách, potvrdil si pravdivost slov. Přidal jen neskutečně. Neskutečně krásný, půvabný a smyslný. Představil se jako Khaki. Neřekl kdo je. Odkud. Ani kam míří. Mířil. Odkud utíkal.
Nabídl mu pohostinství svého domu a vlastně ho to ani nijak nepřekvapilo. Tichý pohyb dveří a mnohem tišší pohyby kočky. Lehké zavrzání postele a mnohem lehčí pohlazení po tváři. Měkký souhlas kočičích očí a pak mnohem měkčí polibky, když se rty setkaly.
Věděl, že to dělá z vděku. Nevadilo mu to. Nikdy neochutnal kočku. Nedržel v náruči a teď měl příležitost. Od první chvíle si byl jistý, že to takhle dopadne. Chtěl, aby to takhle dopadlo. Dopadlo by. Ještě před pár týdny.
Povzdechl si. Znovu ten závan rudých vlasů. Zachvěl se. Je to jako kouzlo. Kruté, sladce bolestné prokletí, které na něj někdo seslal. A on ho nedokáže zlomit. Tolik nocí se snažil. I s ním. Sklonil hlavu ke svému krásnému kocourovi. V klidném, tichém spánku ležel schoulený u jeho boku. Usmál se a pevně ho objal kolem ramen. Bylo příjemný usínat s ním v náruči. Tak uklidňující a... závřel oči a následoval mladíka do světa snů.
Ráno ho probralo průdké otevření dveří. Uvědomil si mužský silný hlas. Stejně jistý jako kroky blížící se k posteli.
„Co ksakru děláš v posteli, byli jsme snad domluvený na projížďce.“ Začal konečně vnímat význam slov. Vlastně až po tom, co z něj příchozí stáhl přikrývku.
„Zatraceně, Nico. Je div, že si udržíš svý milenky s tvym něžnym způsobem buzení.“ Zabručel a sedl si. Sáhl po přikrývce a přetáhl přes náhé tělo vedle sebe. Zvedl hlavu.
U kraje postele stál vysoký urostlý muž. Postavou připomínal jeho i tím, co vyzařoval. Tak jako vrozenou elegancí a sebevědomým držením těla. Jistý, pronikavý pohled v zelených očích nyní vystřídal lehký šok. Při pohledu na stále spícího kocoura.
„Kdo... slyšel jsem, že máš nového milence. To je on?“ Prohlížel si štíhlé tělo pod lehkou přikrývkou.
„Necháme ho spát.“ Zvedl se muž. Nijak nervózní ze své nahoty si to namířil do koupelny. Přítel sledoval kocoura. Jeho uši.
Po dlouhé projížďce si to namířili zpět. Nico během cesty vyzvídal o novém milenci a s jemným úsměvem poslouchal vyprávění.
„Je vážně tak smyslný a vášnivý, jak se o kočkách tvrdí?“ Sesedlal a podal otěže podkonímu. Poděkoval a následoval hostitele do jeho domu. Rozsáhlého panství.
„Řekl bych, že ano.“ Vedl ho do knihovny a zároveň své pracovny. Muž si svlékl zdobený kabátek a posadil se. Přijal nabízený pohár. Chvíli s ním zamyšleně kroužil.
„Co se děje? Uznáváš prohru?“ On sebou cukl a zvedl své krásné oči, plné divoké síly. Stejné jako... Zachvěl se hostitel jemně. Aniž by si host všiml. Prohru? Zeptal se nechápavě.
„V naší lehce rivalský hře, kterou jsme vlastně nikdy nehráli.“ Pobavil ho přítel. Zakroutil hlavou.
„Ani náhodou. Jen protože na tvym seznamu přibyl...“ Kocour. Nedořekl a hleděl ke dveřím. Druhý muž zvedl oči. Pousmál se.
„Khaki, už jsi vzhůru.“ Mladík jemně přikývl a nejistě sledoval hosta. On jeho. Nikdy neviděl něco tak... cukl sebou a rychle vstal.
„Omlouvám se za svou nezdvořilost. Jsem Nico.“ Uklonil se jemně a namířil si to k němu s nabízenou rukou. Kocour váhavě zatěkal očima ale přijal ji.
„Já jsem Khaki.“ Zadíval se do krásných zelených očí v krásné tváři, olemované delšími rudými prameny. Částečně sčesanými, mnohem víc ale volně a tak nějak divoce spadanými kolem obličeje. On byl. Měl v sobě zvláštní divokou sílu, kterou nedokázala zakrýt ani zdobená elegantní košile a kalhoty důkladně zastrkané do vysokých bot. Možná ji spíš zdůrazňovaly.
„Jistě, slyšel jsem. Pojď, posaď se s námi.“ Vykročil zpět ke křeslům aniž by pustil jeho ruku. Mladík se váhavě podíval na hostitele. Jemně přikývl a pobídl ho.
Posadil se a zvedl oči zpět k druhému muži. Prohlížel si ho. Khaki cítil zachvění v hrudníku a horkost ve tvářích. Sklonil hlavu. Oba muži si všimli. Hostitel s menším nadšením než host.
Seděli, povídali si a kocour tiše poslouchal. Snažil se nevnímat zelený pohled a jemný úsměv. Pocity, které vyvolávaly. Hřejivé, jemně šimrající pocity.
Měl je pokaždé, když se oči setkaly. Jen když ho viděl. Slyšel jeho hlas. Vnímal jeho vůni. Nerozuměl tomu. Byli přátelé. Podobní si povahou. Chováním. Přesto. Blaid nikdy nerozechvěl jeho srdce. Ne tak jako Nico.
Stál opřený o zídku terasy. Téměř na ní ležel a hleděl do zahrady. Vlastně ani moc nevnímal, co oči vidí. Uslyšel kroky, ale neotočil se. Zarazil se a zlehka začichal. Srdce se zachvělo.
„Dobrý den.“ Tentokrát se zachvěl celý. Otočil hlavu a tiše oplatil pozdrav. Muž se opřel vedle něj. Zadíval se do zahrady.
„Snad neruším.“ Podíval se na něj. Mladík rychle zakroutil hlavou. Nico se vrátil pohledem do zahrady. Khaki sledoval jeho. To bylo poprvé, kdy byli sami.
„Jsme přátelé už od dětství. Nejlepší přátelé a vždy mezi námi byla zdravá rivalita. Ve všem. Od šermu po postel.“ Usmál se jemně.
„Nikdy se ani jeden z nás necítil jako vítěz či poražený. Většinou vše končilo tak nějak nerozhodně.“ Pokračoval. Pak se nachvíli odmlčel. Povzdechl si.
„Teď mám poprvý pocit, že nade mnou vyhrál.“ Překvapil mladíka. Sklonil k němu hlavu. Díky tobě. Šokoval ho ještě víc.
Khaki se mu nejistě zadíval do očí. Muž vztáhl ruku a prsty se dotkl půvabné tváře. Téměř se dotkl. Ve skutečnosti sevřel dlaň a stáhl zpět. Ironicky se pousmál a odvrátil pohled.
„Hrozně moc... kéž bych to byl tehdy v noci já, kdo ti pomohl a ty teď ulehal v mojí posteli.“ Kocourovo srdce jemně zasyčelo a vypařilo se. Slyšel dobře? Vážně řekl... chvějícími se prsty se dotkl pevné paže. Nico sebou jemně trhl a opět se na něj podíval.
„Moc bych chtěl, abys to byl ty.“ Vykoktal mladík zrůžověle. Muž přizvedl obočí a hleděl do medových očí. Něžně hřejivých medových očí.
Prsty zakryl mladíkovo a naklonil se blíž. Blíž k chvějícím se měkkým rtům. Jen zlehka pohladil svými. Znovu a znovu. Něžně a měkce. Měl pocit, že srdce proskočilo hrudníkem a teď poskakuje někde v trávě směrem pryč. Daleko odsud. Ne. Cítil, jak se chvěje v hrudníku a tiše šeptá radostí, že mladík opětuje polibky. Něžně váhavě, skoro nesměle.
Odklonil se a zadíval do kočičích očí. Byly plné překvapeného šoku ale zároveň stejné radosti. Povzdechl si a pohladil hebkou tvář.
„Určitě?“ Zeptal se. Khaki trochu nechápavě přikývl. Dobře. Překvapil ho muž a vydal se pryč. Zadíval se za ním. Dobře? Pomyslel si.
Blaid zvedl oči od dokumentů na stole. Mlčky. Dlouze hledal v přítelovo tváři jakýkoli náznak pobavení. Marně.
„Zopakuj to.“ Požádal. Možná se přeslechl. Napadlo ho.
„Dám ti cokoliv. Udělám cokoliv, když mi ho dáš.“ Zopakoval. Hostitel jemně zakroutil hlavou. Nepřeslechl. Ne, že by si nevšiml Khakiho pohledů a snad i Nicovo, ale nikdy by nevěřil... zarazil se. Je možný, že zrovna dostal jedinečnou přiležitost?
Zvedl oči k příteli. Vážně cokoliv? I takové cokoliv? Přemýšlel. Zhluboka se nadechl. Pokud ano. Rád mu ho přenechá. Bez váhání. Bez... nebo skončí s rozbitým obličejem a bez nejlepšího přítele. Uvědomil si.
„Blaide?“ Zeptal se Nico, který četl v jeho výrazech. Něco ho očividně napadlo.
„Hm. Něco mě napadlo, ale... slib, že po mně nevystartuješ.“ Překvapil ho.
„Uvědomuješ si, co říkáš? Jak můžu něco takovýho slíbit aniž bych věděl, o co jde?“ Zabručel muž. Druhý si povzdechl. Jo, on ví, ale...
„Dám ti ho, ale vážně budu něco chtít.“ Nico zvedl tázavě, trochu netrpělivě obočí. Tvoji sestru. Šokoval ho Blaid a on jen silou vůle zadržel svou pěst. Reflexem skoro vystartovala kupředu. S jasným cílem.
„Zopakuj to.“ Požádal tentokrát on. Chci Nicolette. Zněla odpověď. Výraz v krásné tváři ztvrdl chladem a zelené oči potemněly.
„Zapomeň.“ Mrazil tichý hlas. Nevěřim, žes to vážně řek. Dodal. Blaid se zamračil. Asi to byla chyba, ale teď už nemá smysl začít couvat.
„Říkal jsi cokoliv.“ Připomněl. Přítelův výraz se nezměnil.
„Netušil jsem, že požádaš o takový cokoliv.“ Zavrčel. Muž statečně čelil chladnému pohledu.
„Neublížím jí. Víš, že jí neublížím. Slibuju, že k ní budu něžněj a...“
„Jestli máš rád ten svůj hlubokej hlas, měl bys radši sklapnout.“ Přerušil ho Nico a vstal. Bez rozloučení se vydal pryč. Blaid ho rychle následoval. Počkej chvíli. Zastavil ho. Muž prudce odstrčil jeho ruku.
„Do hajzlu, Blaide. To nemůžeš myslet vážně. Nehledě na to, že má snoubence. To přece víš.“ Dodal.
„Kterýho bys nejradši vyhodil z okna.“ Nico se zarazil. Jeho výraz na malý okamžik zjemněl a on se pobaveně pousmál. Pravda. Pomyslel si. Pak opět zvážněl. Ne. Řekl stejně tvrdě jako předtím.
„Vážím si tě a mám tě rád, ale... rozhodně tě nepustím do postele svý malý sestry.“ Pokračoval.
„Radši tam pustíš toho hňupa? U mě narozdíl od něj víš, co ji čeká. Zeptej se kohokoli, kdo prošel mojí postelí. Jsem si jistej, že stěžovat si určitě nebude.“ Nico zaváhal. Zamyšleně sklonil hlavu. Žádná z Blaidovo milenek či milenců si nestěžovali. Naopak. Bez váhaní by se do jeho postele vrátili. Třeba jen na jednu další noc. Možná má pravdu. Proč Nicolette nezajistit, aby její poprvé bylo... o čem to přemýšlí, to přece nezáleží na něm.
„Nemůžu ti dát, co žádáš.“ Já ne. Dodal a překvapil přítele.
„Můžu jen slíbit, že nebudu stát v cestě. Zbytek záleží na tobě. Jestli jí ublížíš, zabiju tě.“ Řekl a Blaid si byl jistý, že to není jen planá výhružka. Skutečně by ho zabil. Bez váhání a stejně tak bez výčitek. Přikývl a měl chuť ho obejmout. Vážně. Jakoby byl zakletý. Bolestným přesto sladkým něžným kouzlem.
Nico si povzdechl a přemýšlel, zda by ho neměl raději. Jen tak pro výstrahu praštit. Možná by se potom i cítil líp. Pak si vzpomněl proč tu stojí. Jak se k tomu dostal. Kvůli komu a pochyby byly pryč. V jediný moment, kdy si vybavil lehké měkké doteky. Něžný pohled a jemný úsměv.
Blaid se na něj zadíval. Pousmál se.
„Nečeká tě někdo?“ Připomněl. Nico sebou cukl a zvedl oči. Zamračil se.
„Nepokoušej svoje štěstí.“ Zavrčel nesouhlasně a vydal se pryč. Za svým krásným kocourem. Svým kocourem. Začal se opět usmívat.
„Nico?“ On se otočil. Nespal jsem s ním. Šokoval ho přítel.
„Buď něžnej, ano? Nevím, co přesně... prostě buď něžněj.“ Řekl nakonec a šel pryč. Nico strnule stál a hleděl za ním.
Blaid se zadíval na panství. Bylo podobně velké jako jeho. Stejně udržované a bohaté. Stejně spokojené. Znal ho skoro stejně jako to svoje.
Popohnal koně a vydal se ke stájím. Už to bylo pár dní, co si Nico odvedl svého půvabného milence. Pak. Snad aby mu to usnadnil. Ho pozval na přátelskou několika-denní návštěvu. Souhlasil. Jistěže souhlasil.
Sluha ho provázel chodbami. Spíš jen z důvodu splnění povinnosti. Všichni ze služebnictva Blaida znali a brali za člena rodiny. Tím pádem se zde choval téměř jako doma.
„Pán Nicopol je na projíždce ale slečna Nicolette je v knihovně.“ Oznámil, opět spíš jen pro ten pocit. Blaidův pohled se jemně zachvěl ale sluha si nevšiml.
Oba se rozhlédli po velké knihovně. Tak jako Blaid i Nico v ní měl svoji pracovnu. Mírně zaházený stůl, obklopený policemi se spisy a dokumenty.
Na pohodlné pohovce seděla rudovlasá dívka. Vlasy utažené v bezchybném drdolu, na sobě trochu nevýrazné tmavé šaty. Blaid si byl jistý, že jejich jediným učelem je zakrýt půvaby jejího ženského těla.
Zvedla hlavu. Jemný, dívčí obličej. Dominantou – tak jako u bratra – byly oči. Dva nefritové plameny...
Stál ve stáji a upravoval si košili. Ucítil dotek na paži. Otočil hlavu. Světlovlasá žena se pousmála a smetla mu smítko z rukávu. Přizvedla se na špičky, krátce ho políbila a vydala se pryč. Někam za veselými hlasy. Nico pořádal jednu ze svých vyhlášených odpoledních sešlostí. Oni dva se na chvíli vytratili.
Blaid napodobil její výraz a dopl si kalhoty. Uslyšel klapot kopyt. Spíš jen instinkty jemně zacouval a schoval se za roh. Zadíval se na dívku vedoucí temně hnědého koně. Tak jako všechna zvířata z Nicovo stáje – nesl se hrdě a hlasitým jistým krokem dával najevo svou přítomnost. Všichni se dívejte. Jdu. Dívka se ho očividně snažila utišit. Její pohyby byly lehké a kradmé. Úmyslně.
Muž je zamyšleně sledoval. Znal toho koně, ale ona... dlouhé, zvlněné vlasy byly jako plameny ohně. Divoké a nádherné. Delší kabátek a kalhoty ztrácející se ve vysokých botách dokonale obepínaly její štíhlou postavu. To přece nemůže být...
„Nicolette?“ Zeptal se, když pustila koně do kotce. Cukla sebou a otočila se. Blaid se jemně zachvěl. Nejistě ho sledovala. Vlasy divoce vlály kolem obličeje a oči. Jejich pohled. Stejně silný a divoký jako nějaké šelmy. Zná ji od dětství. Proč si nikdy dřív nevšiml? Protože to vše schovává za dokonale upravenou, decentní, chladnou masku. Uvědomil si. Ale proč?
Dívka sebou cukla a zaplula do kotce. Muž se otočil a sledoval příchozího. Proto. Za ním stál mladý muž. Jeho upravené oblečení, držení těla, výraz tváře. Dokonale... dokonalý. Dokonale nudný. Pomyslel si Blaid a pozdravil ho.
„Blaide. Neviděl jsi Nicolette? Marně se ji snažím najít.“ Shlédl ho muž odměřeným pohledem.
„Nicu? Hm. Promiň, nemůžu sloužit.“ Pohoršil ho. Tak moc neměl rád, když jí tak někdo říkal. Věděl to. Snad proto si nenechal ujít jedinou příležitost. On neměl rád jeho. Jeho a jeho povýšenou rodinu.
„Jistě díky.“ Kývl hlavou a byl pryč. Blaid netušil proč, ale cítil jisté zadostiučinění. Přešel ke kotci. Zamračil se. Byla pryč.
„Dovolíte, pane?“ Otočil se. Za ním stál podkoní, připravený koně odstrojit a vykartáčovat. Uhl mu a vydal se pryč.
Bylo to už pár týdnu a on toužil opět spatřit ten oheň. To světlo. Volnost a divokost. Nedokázal držet v náruči nikoho jiného aniž by neviděl ji.
Byl to jen krátký pohled. Okamžik. Přesto se silně a hluboce vypálil do srdce a nenechal muže v klidu. Snad proto požádal Nica. Možná, že když se s ní vyspí, opět přijde klid a on se bude moci vrátit ke svému životu.
Ale ona mu nedala příležitost. Schovávala se za svou chladnou maskou, aby odpovídala požadavkům rodiny svého snoubence. Rodiny a jeho. Pokryteckej nudnej Francis. Pomyslel si Blaid chladně a pokývnutím pozdravil dívku. Vstala a jemně se uklonila.
„Omlouvám se, ale můj bratr...“ Jaktože to dokáže tak dokonale zakrýt? Přemýšlel a přestal vnímat slova. Léta zkušeností. Už jako dítě se snažila Francisovi zalíbit. Jemu i jeho sestře. Ta byla asi hlavní důvod. Měla na ni velký vliv. Nudná, frigidní, cudná Francesca. Jestli se jí někdy nějakej chlap dostane pod sukni, umrzne. Přešel k dívce a podal jí ruku. Jemně políbil prsty, když ji přijala.
„Já vím. Snad nevadí, když počkam zde. S tebou.“ Dodal. Zakroutila hlavou a otočila ke sluhovi. Přikývl a šel pro občerstvení.
Blaid si všiml jemného záchvěvu v zeleném pohledu. Snažila se. Byla opravdu dobrá, ale před ním očividně ne. Možná kvůli jeho životu. Možná spíš protože spatřil její skutečné já. Její skutečné já. Jemně se usmál a posadil, když ho pobídla. Dokonale vychovaná, společenská a decentní. Studená, nudná ryba. To si o ní vždy myslel. Nechápal, jak někdo jako Nico může mít sestru, jako je ona. Jak moc se pletl.
Chvíli mlčky sledoval, jak srovnáná knihy. Seděla zpříma a hrdě. Ne vyzívavě či s jemnou ženskou smyslností, lahodící mužskému oku.
Pomalu shlédl dlouhý krk, ramena, prsa a štíhlý pas. Moc dobře věděl, co nudný oděv zakrývá a ten drdol. Zvedl oči k vlasům. Jak rád by se do nich prsty zabořil, vdechl jejich vůní. Její. Sklopil zrak k dívce. Zachytil název knihy než ji zastrčila mezi ostatní. Pousmál se.
„Dobrá kniha, trochu... drsná pro dívku.“ Zahrál zamyšlení. Rychle k němu otočila hlavu.
„Nemáš z ní trochu divoký sny?“ Podíval se ke dveřím. Sluha položil na stolek tác, omluvil se a odešel. Nica sledovala, jak odchází. Blaid ji.
„Jen jsem na ni narazila a nahlédla. Vlastně netuším, o čem je. Je Nicova.“ Lže. Četla ji. Pravděpodobně ne jen jednou. Prozradily oči. Vážně. Jaktože si nikdy nevšiml? Možná protože ji nevěnoval pozornost. Přikývl a dál ji netrápil.
„Je dobrá. Vřele doporučuju.“ Jemně přizvedla obočí a zakroutila hlavou.
„Nehodí se, aby...“
„Stejně tak aby nosila kalhoty?“ Zeptal se a sebral jí džbánek. Nalil víno. Ona k němu zvedla oči. Usmál se a podal jí sklenici. Váhavě si ji vzala. Pohodlně se opřel a sledoval ji.
„Musím říct, že to bylo trochu překvapení. U tebe.“ Dodal a napil se. Nica odložila pohár a sklonila hlavu.
„Příjemné překvapení.“ Všiml si jemného zachvění ve tváři.
„A těžce utajované překvapení. Jen nechápu proč.“ Zalhal. Povzdechla si.
„Nehodí se...“
„To je nesmysl.“ Přerušil ji opět. Nechápu proč by v tom měl bejt problém. Pokračoval.
„Znám spoustu žen... za to může Francis. Povyšenej, strnulej, nudnej Francis.“ Odložil sklenici. Dívka se zamračila.
„Francis není ani trochu nudný.“ Oponovala. Vážně ne? Pohoršil ji svým pobavením.
„Jo, je studnice zábavy a... vášně.“ Řekl ironicky a zachytil probouzející se malé plamínky v očích. Usmál se.
Nica překvapeně zamrkala. Chytl ji a přitáhl k sobě. Strnula, když ucítila dech na svém uchu.
„Jak tě vítá? Jemnou úklonou nebo něčím odvážnějším? Třeba podáním ruky.“ Rýpl si šeptem. Přivřela oči. Jak dlouho jste zasnoubeni? Od tvých šestnácti? Pět let? Kolikrát tě políbil? Kolikrát pohladil? Tak aby se ti rozechvělo srdce a zrychlil dech? Šeptal hebce a měkce.
Ona jemně zadržela dech. Trochu se odtáhl. Zvedla oči k jeho.
„Není to škoda? Tlumit v sobě tu vášeň a divokost?“ Vztáhl ruku a prsty pohladil hebkou tvář. Palcem růžové rty.
„A co bych měla dělat? Oddat se jim? Tak jako ti, co prošli tvou postelí?“ Řekla jistě a hrdě. V tu chvíli nezapřela svého bratra. Muž se usmál. Přesně tak. Chtěl ochutnat. Odstrčila ho.
„Někteří se nechtějí nechat ovládat svými...“ Ale ty ano. Přerušil ji potřetí a sklonil se ke rtům. Rozšířila oči. Bylo to něžné a měkké, zároveň vášnivě naléhavé. Tak jako v románech, která tak ráda četla. Hluboký milenecký polibek plný touhy.
Muž se odklonil. Usmál se a pohladil ji po tváři. Zlehka políbil.
„Jsi nádherná, vášnivá dívka, Nicolette, a on z tebe dělá...“ Zamrkala a vzpamatovala se. Rychle si odsedla.
„Pleteš se.“ Upravila si oblečení a vstala. Vyjekla. Znovu ji chytl a posadil na sebe. Sklonil se k štíhlému krku. Pohladil svými rty. Dívka jemně vzdychla a nadechla se.
„Neřekl bych. Toužíš po dotecích, které jsou v těch knihách. Chceš se dotýkat. Mužského, pevného těla.“ Představuješ si to, že? Každou noc, když uleháš. Ruce na svém těle, horké rty. Pohledy v očích a tiché steny. Tvoje steny. Líbal hebkou kůži.
Ne. Tak to přece není. Odporovala v duchu ale neodtáhla se. Muž ji opět pohladil po tváři a přizvedl si její bradu. Vpil se do rtů. Tak to přece není. Hleděla do temně šedivých očí.
Blaid. Bratrův nejlepší přítel. Podmanivý, krásný kus chlapa. Mnoho žen mu podlehlo. I mnoho mužů. Slyšela historky. Pohoršené ironicky vyprávěné historky. Od Francise i jeho sestry. Neměli ho rádi. Jeho i jeho bezstarostný život. Bezstarostný. Patřilo mu velké panství, o které se zodpovědně a dobře staral. Víc než jen dobře. Ale jeho milostný život.
Jemně zasténala a jen ze slabosti se o něj opřela. Pomalu se propadla do pevné velké náruče. Blaid se pousmál a zlehka, skoro opatrně prohloubil své polibky. Zavřel oči a pevně dívku stiskl.
Konečně se odklonil. Zadíval se do zastřených očí. Palcem setřel vlhkost z dolního rtu.
„Nikdy, že?“ Zeptal se. Nica nechápavě přizvedla obočí. Tě takhle nepolíbil. Vysvětlil. Ona se opět vzpamatovala. Odtáhla se.
„To, to není tvoje starost.“ Chtěla vstát. Nepustil ji. Pohoršeně se na něj zamračila.
„Pusť.“ Poručila. Nechci. Řekl stejně tiše a pohoršil ji ještě víc. Pak rozechvěl. To když se sklonil k jejímu krku a pohladil svými rty.
„Nechci.“ Zopakoval a něžně líbal jemnou kůži. Zhluboka se nadechla a aniž by si to uvědomila, naklonila hlavu na stranu.
„Blaide, prosím.“ Snažila se. Usmál se a zvedl k půvabnému obličeji.
„Prosíš? O co? Splnim, cokoliv si budeš přát.“ Rozpustil svým pohledem i hlasem dívčino srdce.
„Tak... tak mě pusť.“ Kromě jediný věci. Pokračoval. Zachvěla se a nepatrně odtáhla, když opět ochutnal. Nešťastně se mu zadívala do očí.
„Proč to děláš?“ Protože tě chci. Zalapala po dechu.
„Hrozně moc.“ Dodal. Sklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Moc to nepomohlo. Svezla se mu k hrudníku.
„Ale já... ty... Blaide.“ Řekla téměř vyčítavě. Usmál se a objal ji. Políbil do vlasů. Ano? Zeptal se. Cukla sebou a odklonila.
„Ano? Ty!... Ty.“ Zašeptala a hleděla do šedivých očí. Ty. Zašeptala znovu a nechala se políbit. Ne. Ve skutečnosti políbila sama. Pomalu a opatrně. Opírala se o pevný hrudník a hladila horké rty. Muž jí s úsměvem odpovídal. Nenaléhal. Jen ji držel v náruči a užíval si nezkušené polibky. Sladce měkké a lehké.
Opět se odklonili a zadívali do očí. Povzdechla si a přitulila.
„Ale tohle nemůžem. Není to správné.“ Zamumlala mu do krku.
„A co je na tom špatného?“ Všechno. Odpověděla. Všechno? Zeptal se. Přikývla. Usmál se.
„Já bych řekl, že nic.“ Pohladil její ucho svým hlasem. Jemně se zamračila a zapřela se mu o hrudník. Vztáhl ruku a přitáhl si rty.
„Je to neskutečně sladký, příjemný a vzrušující. Držet tě v náruči.“ Šeptal měkce mezi polibky. Dívka měla pocit, že se rozbrečí. Ne. Víc už asi opravdu nesnese. Pomyslela si nešťastně. Muž se zlehka odtáhl.
„Co kdybychom šli k tobě?“ Pohladil ji prsty po tváři. Skoro omdlela. Ke mně? Přemýšlela v duchu a vzpomněla si na pasáže z knih, které víc než jen rozbušily srdce. Mnohem víc než jen rozbušily.
Blaid nečekal na odpověď a vstal. Zároveň postavil ji a sklonil se k ní. Tak pojď. Vedl ji pryč. Neschopná protestů – čehokoliv ho následovala. Až do svých pokojů. Až do své ložnice.
Moje ložnice. Zadívala se na velkou postel. Moje postel. Pokračovaly myšlenky. Moje... Zadívala se do šedivých očí. Muž se posadil a ji postavil před sebe. Usmál se, stáhl si ji na stehna a vpil se do rtů.
Prsty se vyhouply k vlasům. Jak? Zeptal se. Odklonila se a zvedla ruce. Vytáhla několik kovových sponek a propustila divokou ohnivou masu. Hebký rudý samet. Blaid se spokojeně usmál a něžně stiskl chvějící se srdce. Vztáhl ruce a prsty zabořil do vlasů.
„Krásný.“ Přitáhl si ji zpět. Omdlela. Tentokrát vážně téměř ano. Jeho úsměv. Jeho pohled. Jeho... Zavřela oči a pevně se ho chytla kolem krku.
Zachytila prsty, které sklouzly ke krku a začaly rozepínat kabátek šatů. Nezastavila je. Ani když vklouzly pod a stáhly z ramen. Pohladily dlouhý krk a pokračovaly k pažím. Osvobodily je z rukávů.
Dívka vnímala každé pohlazení prstů a chvěla se pod ním. Nezastavila. Ani když ji muž položil do peřin a naklonil se nad ní. Pohledy se krátce setkaly. Rty je následovaly. Mnohem déle a hlouběji. Velké ruce hladily štíhlé tělo. Přes látku šatů, přesto cítila jejich něhu a zároveň horkost. Nechávaly příjemně pálivou stopu.
„Blaide?“ Zasténala jemně pod hlubokými polibky. Ano? Zvedl se na ruce a touhou v očích pošimral její slabiny. Sklopila zrak.
„Bude to stejné. Jako... jako v těch knihách.“ Odvážila se vyhledat šedivý pohled. Muž si všiml strachu v jejím. Laskavě se usmál.
„Lepší.“ Políbil ji. Zhluboka se nadechla a nachvíli zavřela oči. A smím. Pokračovala.
„Vždy jsem chtěla... smím taky... totiž...“ Zeptala se nejistě. Blaid si pobaveně a lehce vzrušeně povzdechl. Bože. Tohle je tak...
„Říkal jsem přece. Cokoliv si budeš přát.“ Pohladil ji hlasem. Cokoliv. Zopakoval a sklonil se ke rtům. Srdce mu zavibrovalo v hrudníku. Ucítil dotek prstů. Rozechvěle rozepínaly knoflíky košile. Bez zkušené jistoty předešlých milenek ale o to víc vzrušující. Usmál se a čekal až skončí.
Vytáhla lemy z kalhot a rozepla poslední z knoflíků. Tak jako předtím on - vklouzla prsty pod látku a stáhla z ramen. Prohlížela si odhalené paže, břicho, hrudník. Prsty se ho dotkla. Cítil, jak se chvějí. Jejich zkoumavý nejistý dotek. Přesto horký a příjemný.
Zvedla oči k jeho. Usmála se a rukama sklouzla k pasu. Přizvedla se k němu a objala. Pevně stiskla. Muž vydechl v úsměvu a přidržel ji.
„Jenom to?“ Zeptal se. Zakroutila hlavou a svezla se zpět do přikrývek. Mnohem víc. Zašeptala a hleděla mu do očí. Jeho zapálilo ve slabinách. Jen něco zamručel a sklonil se k ní.
„Pak pokračuj.“ Políbil ji na krk. Tentokrát skoro omdlel on. Dívka chytla pásek kalhot. Zakryl její prsty.
„Počkej. Zpomal. Trochu předbíháš.“ Držel drobnou ruku a snažil se rozdýchat ten šok. Příjemně vzrušující a pálivý šok.
„Ale já jsem zvědavá.“ Uzemnila ho. Zničeně se zasmál. Chytl ji a přetočil se na záda. Dívku posadil na sebe. Zrudla a zadívala se mu do očí. Vztáhl ruku a pohladil ji po tváři. Zajel do vlasů
„Věděl jsem, že budeš. Zvědavá, náruživá a vášnivá.“ Temný ochraptělý šepot. Dotkl se slabin způsobem, jaký neznala. Přivřela oči a poposedla. Zadíval se na ni. Vážně. Zvědavá, náruživá a vášnivá. Prozradily oči. Zrovna si kope svůj vlastní hrob. Přemýšlel a chytl její ruce. Stáhl dívku k sobě.
„Pokračuj.“ Zopakoval šeptem u rtů. Až šťastně se usmála a neváhala ani chvíli. Rukou sklouzla k pasu a vytáhla pásek z přezky. Ta že nikdy nebyla s mužem? Pomyslel si a jemně zatáhl břicho. Štíhlé prsty vklouzly pod látku kalhot. Dívka přizvedla obočí. Je horký a velký. Přesedla si a rozepla kalhoty. Vážně velký. Objala ho prsty. Slyšela, jak muž zadržel dech. Sklonila k němu hlavu. Měl zavřené oči a jemně se mračil. Pohla rukou. Blaidův výraz se zachvěl. Pousmála se. V jednom románu četla, že...
Muž sebou trhl a hlasitě vydechl. Do hajzlu. Zakryl si hlavu pažemi a zhluboka se nadechl. Takhle to přece nemělo bejt. Proč on je skoro nahej, ona oblečená a... sklonil k ní hlavu. Sledoval, jak se ztrácí mezi růžovými rty. Bylo to nezkušený. Bylo to rozpačitý, ale bylo to tak neskutečně úžasný.
Zvedl se a jemně přidržel dívčiny vlasy. Druhou rukou pohladil krk, záda – přes páteř až k zadečku. Chtěl pomalu a něžně. Hlavně pomalu, ale musí něco udělat nebo ho pohltí. Ona jeho. Malá, nezkušená Nicolette. Má to být přece naopak. Pomyslel si ironicky a prsty pohladil štíhlé lýtko. Vklouzl pod látku sukně a hrnul před sebou, když se vydal zpět nahoru. Zpět přes lýtko, hebká stehna – mezi ně.
Nica zalapala po dechu a odtáhla se. Instinktivně stiskla kolena a prsty sevřela látku Blaidovo kalhot. Co to probůh, co to... sklonila hlavu a zavřela oči. Uvolnila svaly a propustila prsty, které předtím stehny sevřela.
Muž se usmál a promnul horkou vlhkost. Znovu. Cítil, jak se zachvěla. Jo, takhle to má být. Pomyslel si spokojeně ale vůbec ne klidnější. Cítit její nedočkavou, sladkou touhu by na klidu nepřidalo nikomu.
„Nebudeš pokračovat?“ Sklonil se k uchu. Cukla sebou a vyčítavě k němu zvedla hlavu. Usmál se. Jo, přesně takhle. Chytl ji a přitáhl k sobě. Obkročila ho a opřela se o jeho ramena. Jakoby věděla, co po ní chce. Znovu se usmál a vyhrnul jí sukni ke kolenům. Rukou vklouzl mezi. Výš mezi stehna až k horkému klínu.
Prsty jemně zakroužil před a pak pomalu ochutnal horkou těsnost jejího těla. Zachvěl se a dívka něco nesrozumitelného zašeptala. Až opatrně pohl prstem. Suše vydechla jeho jméno a chvěla se pod něžnou péčí. S každým pohybem cítila silnější a pálivější žár. Ve slabinách. V srdci.
Blaid nedočkavě vydechl, když mu zašeptala u ucha. Zlehka ji od sebe odtáhl. Oči daly tichý souhlas. Rty je následovaly, když pohladily jeho.
Suše polkl a chytl dívčiny boky. Stáhl blíž k sobě. Ona trochu polekaně zamrkala, když pod sebou ucítila jeho vzrušení. Zadívali se do očí. Jakoby se znovu ptal. Svým tichým lehkým gestem. Jemně přikývla a sklonila se ke rtům.
Blaid vklouzl rukou pod sukni šatů a stáhl štíhlé tělo ještě níž. Zhluboka se nadechl a pak zadržel dech. Tohle bude jeho smrt. Jeho sladká, měkká, něžná... úžasná smrt. Zaplouval pomalu do horkého nebe.
Nica se mu chvěla v náruči a pevně se ho držela kolem krku. Nebránila se. Nezastavila ho, jen mlčky následovala pohyby. Uvolněně vydechla a svalila se na něj. On s ní a pevně ji objal. Jestli se teď pohne, vážně umře. Nebo vyvrcholí. To možná spíš.
Odtáhl ji od sebe a prsty přidržel vlasy. Ne. Až teď. Sledoval rozpaky zrůžovělé tváře. Stejně rozpačitý, ale spokojený, něžný pohled. Usmál se a políbil chvějící se rty.
„V pořádku?“ Zarděla se ještě víc ale příkývla. Zavrtěla se. On jemně přivřel oči a chytl ji.
„Jen... nevím, co mám dělat. Tolik jsem toho přečetla, ale teď... je všechno pryč. Prázdno.“ Povzdechla si. Zničeně se pousmál a přitáhl si ji.
„Nico.“ Pohladil svým šepotem krk i srdce. Zapomeň na knížky. Nech mluvit tělo. Pokračoval a opět ji dokonale rozechvěl a to si myslela, že víc už to nejde.
Nadechla se a pomalu pohla boky. Jemně zatáhl svaly a zabručel. Nejistě se odklonila.
„Mám...“ Pokračuj. Přerušil ji a políbil. Mírně se zamračil. Poslechla ho. Ne, jen jednou. Znovu a znovu. Pomalu vlnila boky a sledovala plameny v očích. Spalující ale něžné. Držela se pevných paží, topila se v hlubokém pohledu a poprvé se milovala s mužem. Překvapivě pomalu a něžně. Přesto cítila žár, který znala jen z knih. Mnohem silnější a mnohem pálivější.
„B-Blaide, citím...“ Zamračila se a stiskla ho. Vydechl a sevřel ji v pažích.
„To je v pořádku, já taky.“ Chytl ji a opatrně se přetočil. Položil do peřin a opřel se nad ní. Já taky. Zašeptal a vklouzl mezi rty. Rozvlnil tělo v rychlejších a kratších tempech. Hlubších a... dívka ho pevně objala stehny a stáhla níž k sobě. Držela se ho kolem krku a jemně mu sténala do ucha. Sladce a horce.
Blaid tvrdě přirazil a znovu něco zamručel. Zaryla mu prsty do ramen a prohla se pod ním. On zhluboka oddechoval a snažil se zklidnit tlukot srdce. Rychle, téměř křečovitě rozlévalo horkost po těle následovanou chvěním. Lehkým příjemným chvěním.
Nadechl se a polkl. Pomalu odtáhl. Zamrkal a zadíval se na dívku. V životě necítil něco takového. Spokojenou, hřejivou únavu hned po prvním sexu. Obvykle to trvalo celou noc a pak snad. Někdy k ránu. Přišlo něco podobného. Ne, zdaleka se to ani nepřiblížilo. Myslel si, že divoká spalující vášeň předešlých let je to, po čem touží. Jak moc se pletl. Tohle. Tohle je to, po čem touží. S ní. Sledoval dívku.
Ráno. Ještě rozespalý procházel chodbami přítelovo panství. Probral se dost pozdě a sám. Musel prospat zbytek dne a celou noc. To by mu ani tak nevadilo. Ne, to ne. Sám. Bylo podstatné.
Vyšel do denního světla a rozhlédl se po velké terase, vedoucí na zahradu. Slunce kolem okamžitě pobledlo a vzduch se ochladil.
Seděla u malého jídelního stolu. Vlasy vyčesané v jiném dokonalém drdolu. Šaty pohlcující její půvaby a krásu. Tělo téměř prkeně srovnané. Snídala. Ne sama.
Světlovlasí sourozenci se zamračili. Stejně prkení, stejně strojení, stejně... bezpohlavní. Dodal Blaid v duchu a vydal se ke stolu.
Štíhlá, chladně krásná žena se zamračila.
„Mohl bysis alespoň zapnout tu košili? Tohle není tvůj dům, tak...“
„Pokud vím, tvůj taky ne.“ Ozvalo se za mužem.
Nico obdařil Francescu přátelským ani trochu upřímným úsměvem a vedl Khakiho ke stolu. Posadil se a jeho si stáhl na nohy. Dokonale tím pohoršil oba sourozence. Otočil hlavu k příteli. Jemně sebou trhl a posadil se také.
Hostitel zvedl oči ke své sestře. Chvíli si ji prohlížel.
„Myslel jsem, že ten záchvěv země nechá větší následky.“ Otočil hlavu k Blaidovi. On vytřeštil oči. Nica vyprskla obsah své pusy přímo Francisovi do obličeje a sourozenci nechápavě zamrkali.
„Cože?“ Otíral se muž, zatímco se mu dívka nešťastně omlouvala.
„Ale nic. Hm. Jak dlouho zůstáváte?“ Zeptal se Nico s úmyslnou nezdvořilostí. Sourozenci se opět zamračili. Bratr chytl Nicu.
„Už je to v pořádku... zdržíme se jen dva dny a pak se vrátíme na Nicolettiny narozeniny.“ Otočil hlavu k hostiteli. Muž přikývl.
„Ty se zdržíš až do oslavy, nebo ne?“ Otočil hlavu k Blaidovi. Přikývl. Všiml si jemného záchvěvu v zelených očí. Dobře. Sáhl pro pečivo. Nečekala, že jí to tak usnadní. Pokračovat v tý směšný, falešný hře. Proč v ní chce vůbec pokračovat? Protáhl se bezostyšně a opět dokonale pohoršil bratra se sestrou. Na druhou stranu pobavil přítele a rozechvěl jedno z přítomných srdcí.
Celý den mlčky přihlížel zamilovanému páru. Zamilovanému. Pomyslel si ironicky.
Za celý den se jejich oči sotva setkaly natož aby se dotkli. Nehledě na to, že pro něj fádní a nudná krajka celého dne, měla jednu velkou temnou skvrnu. Francesca. Doprovázela je všude. Jako chladný mráz se za nimi táhla a nenechala snad jediný okamžik o samotě.
To si vážně v tom svym chladnym staropanenskym srdci neuvědomuje, že by možná chtěli být sami? Přemýšlel a sledoval snoubence. Ne. Vlastně asi nechtěli. Povzdechl si vduchu a pohodlně se opřel. Zavřel oči a přemýšlel proč tu s nimi sedí a nudí se.
Uslyšel jemné zasyknutí. Otevřel oči a zadíval se na Nicu. Držela si prst u rtů. Proč se tak snaží? Očividně jí to nejde a ani nebaví. Ne, všechny ženy musí vytvářet úžasné tapiserie nad krby a postele. Trápí se tím už od dětství, aby se vyrovnala Francesce, a přesto nikdy nikam nepokročila.
Sledoval, jak jí Francesca opravuje steh a kárá. Zamračil se.
„Když vás tak vidim, trhá se mi rukáv na oblíbený košili. Nešlo by s tím něco udělat?“ Žena šokovaně zamrkala a Nica s ní. Všiml si jiskřiček v zeleném pohledu.
„Co to... ty hrubej barbare, to snad ani nemůžeš myslet... nemáš nic lepšího na práci než nevhodně otravovat?“ Zamračila se Francesca.
„A ty?“ Neváhal s odpovědí. Žena jemně zrudla v obličeji. Začala prskat odpověď.
„Opatrně, Fran. Nebo si snad ještě začnu myslet, že jsi žena s vášní v těle.“ Usmál se klidně a vstal. Zhluboka se nadechl.
„Potřebuju čerstvej vzduch. Bavte se... pokud to zvládnete.“ Šel pryč. Nica se za ním zadívala. Sklonila hlavu k dečce. Čerstvý vzduch. Taky by nějaký užila. Nadechnout se a nebýt svázaná... Zvedla oči k Francisovi. Četl si. Zachytil pohled.
„Ano?“ Nepůjdem se projít? Překvapila ho.
„Můžem si nachvíli sednout do zahrady.“ Myslela jsem ven. Úplně ven. Vysvětlovala. Přizvedl obočí.
„Myslíš výlet? Je trochu pozdě. Než se převléknem a vyberem vhodné...“ Přerušila ho.
„Jen tak. Teď vyrazit. Třeba do lesa a...“ Zmlkla, když si všimla výrazu.
„Co to do tebe vjelo?“ Nic. Povzdechla si a sklonila hlavu.
„Jestli chceš, můžem zítra vyrazit na výlet. Vyberu vhodné místo a...“ Zakroutila hlavou a vstala.
„Přece jen půjdu do zahrady... nemusíš.“ Zastavila ho, když se začal zvedat. Omluvila se a odešla.
Došla ven a zhluboka se nadechla. Svěží vůně květin a trávy, stromů kolem. Vykročila dál do zahrady. Byla v ní znát bratrovo ležerní divokost. Záhony nebyly nijak zvlášť upravované, cesty také ne.
Procházela pod korunami stromů hlouběji do zahrady. Zastavila se a zadívala na jezírko s několika ptáky. Její oblíbené místo a pak... prošla kolem. Za vyšší keře. Protáhla se skrz a rozhlédla.
Její tajné místo. Schované mezi několika keři a stromy. Usmála se a o jeden opřela. Zvedla hlavu k nebi a nechala obličej pohladit pozdními paprsky.
Milovala Francise. Jeho klid, jeho vytříbené chování, jeho... už jako dítě byla spíš jako kluk. Divoká, tvrdohlavá, ohnivá a neustále od něčeho špinavá. Pak potkala Francescu. Krásnou, vždy elegantní, vždy dokonalou Francescu. Byla tak... Tolik si přála být jako ona. Dívka.
Naučila se být stejně jemná, stejně vytříbená, stejně chladná. Neovládána svojí vášnivou povahou a divokým srdcem. Měla takovou radost, když ji Francis požádal o ruku. Ji. Klučičí Nicolette.
A ona udělá takovou hloupost. Zamračila se a zavřela oči. Do včerejšího dne neměla takové problémy ovládat své emoce, své pocity. S Francisem to nebylo těžké. Ale on se jí vážně téměř nedotýkal, Blaid... zachvěla se. Blaid měl v sobě horkost a vášeň, kterou přeléval do ní. Dotýkal se jí tak... tak... Ne! Nesmí na to myslet. Bylo to špatné. Využil její slabosti a... něžně. Ne! Pomyslela si téměř nešťastně. Pošpinila to čisté, to krásné, to... nudné. Zazněl ji v hlavě hluboký hlas. Ne, prosím ne! Otevřela oči. Nadechla se a zadívala do šedivých.
Stál před ní a jemně se usmíval. Vztáhl ruce a opřel se o kůru stromu. Kolem dívčiny hlavy. Ona ho oněměle sledovala. Sklonil se k ní.
„Ne.“ Zašeptala a pustila ho dál. Srdce se rozeběhlo pryč a nohy se jemně podlomily. Začala se sesouvat k zemi. Blaid ji chytl a přizvedl. Opřel o strom. Jen instinktivně ho objala nohama a kolem krku.
„Nicolette, přestaň s tvou přetvářkou. Ne všechny ženy musí být jako ona.“ Šeptal mezi polibky. Co je na ní vlastně tak úžasnýho?
„Je... je tak dívčí a čistá a...“ Čistá? Nesmysl. Přerušil ji.
„Je to namyšlená, chladná semetrika, kterou nikdo nemá rád. Jen ty a ta její povedená rodinka.“ Přizvedl ji a vyhrnul sukni. Pohladil po stehnech. Vydechla mu do úst a odtáhla se.
„Není nic špatnýho na tom být vášnivá a... divoká. Jako jsi ty.“ Položil jí ruku na tvář a pak přirazil Jemně se zamračila.
„Bolí to?“ Políbil ji a znovu přizvedl. Zakroutila hlavou. Určitě? Určitě. Sklonila se ke rtům. Usmál se a pohl boky. Nica jemně zasténala a pevně se ho chytla kolem krku. Opět hladila jeho ucho svým dechem a tichými steny. Ucho, krk a srdce.
Blaid stál a zhluboka oddechoval. Pevně držel štíhlé tělo, tisknoucí se k němu. Cuklo sebou, když se ozval známý hlas. Dva hlasy. Rozhovor. Kolem keřů procházeli sourozenci a hledali ji.
Odtáhla se a polekaně hleděla na muže. Tázavě, lehce provokativně zvedl obočí. Zamračila se na něj s němou výhružkou v očích. Pobaveně se pousmál a políbil ji. Zamračila se ještě víc a poslouchala vzdalující se kroky. Uvolněně si opřela hlavu o kůru a zavřela oči.
„Hrozně bych si přál vidět jejich výrazy, kdyby nás takhle viděli.“ Pustil ji na zem a upravil si kalhoty. Dívka, upravující si šaty, k němu zvedla oči.
„Pro tebe je to jen hra, že?“ Překvapila ho. Sklonil k ní hlavu.
„Hra, jak si ukrátit dlouhou chvíli. Proč se pro změnu nepobavit s nezkušenou. Obzvlášť když víš, že je...“ Zmlkla. Že je? Pomohl. Zamračila se a ráznou chůzí se vydala pryč.
„Nicolette, počkej.“ Chytl ji. Nedělám to z dlouhé chvíle. Pohladil ji po tváři. Pleskla ho přes prsty. Pobaveně se usmál. To ty. Překvapil ji.
„A-ale doteď jsi přece... odkdy...“ Nechápala.
„To ty stáje.“ Překvapil ji znovu. Vzpomněla si a zamrkala. Bylo to jakobys mi otevřela oči. Očarovala mě. Nedokážu nikoho držet v náruči bez toho, abych myslel na tebe. Myslel jsem... Zmlkl. To nebylo dobrý. Pokáral sám sebe a hleděl do zelených očí. Zamračil se. Naplnil je šok.
„Že když se se mnou vyspíš, ukojíš svou zvědavost a zaženeš ty pocity.“ Úplně zapomněl, že Nica je jako bratr. Nejen divoká ale i dost bystrá.
„Nepopíráš to, takže...“ Odstrčila ho a sklonila hlavu.
„No, snad jsem pomohla a ty se zas můžeš vrátit ke svému báječnému životu.“ Mluvil z ní chlad ale oči hořely dvěma plameny. Ještě se zamračila a byla pryč.
Blaid si povzdechl. Kéž by to bylo tak snadné. Kéž by to šlo. Prohrábl si vlasy, které mu opět neposlušně popadaly kolem obličeje.
„Dobrá práce, Blaide. Vážně jo.“ Vydal se stejným směrem.
