kapitola I.
Po dlouhém úzkém schodišti scházel štíhlý mladík. V ruce držel knihu a četl si. Kolem plápolaly louče a od paty schodů přicházelo denní světlo.
“M-mladý pane, tam nemůžete.” Ozvalo se zděšeně za ním. Pak následovaly kovové kroky.
Otočil se. O pár schodů výš stál lehce zadýchaný, nervózně se tvářící voják v propracované, naleštěné zbroji.
“Prosím? Přes ten hluk kolem jsem neslyšel.” Vykouzlil jemný úsměv. Vojákovo tváře se jemně dobarvily a on seběhl níž.
“Sem je vstup zakázán.” Snažil se.
“Odkdy?” Neváhal mladík s odpovědí. Muž zaváhal a uhl pohledem.
“No... váš otec... totiž, nesmím o tom mluvit. Prosím.” Snažil se o přesvědčivější výraz. Mladý pán se zamyslel.
“Hm... nemluv.” Pokrčil rameny a pokračoval dál. Strážce rozšířil oči a předběhl ho.
“Mladý pane, prosím. Opravdu. Tam nesmíte.” Zakroutil hlavou. Mladík si povzdechl.
“Chodím sem od dětství. Pokud mi neřekneš proč, jdu.” Zaklapl knihu a zadíval se na něj.
Voják polkl. Miloval svého mladého pána. Tak jako ostatní. Byl jejich malé hřejivé slunéčko. Nejmladší z pánovo synů. Malý benjamínek. Nikdo mu nedokázal nic odepřít. Ne, když se na něj podíval těma svýma krásnýma... povzdechl si.
“Totiž... váš pán tu má zajatce.” Mladík zpozorněl a zopakoval poslední ze slov. Jeho zvědavost očividně vzrostla místo aby se ukojila.
“Ano. Jednoho piráta. Pirátského kapitána.” Dodal ještě. Snad aby přidal na vážnosti situace. Taky trochu doufal, že mladíka vyděsí. Málokdy se setkával s lidmi mimo pevnost. Jen na plesech a to jen s vybranou společností. Jemu se ale rozzářily oči.
“Kapitána pirátů? Jak se jmenuje?” Chtěl vědět a zahnal svým nadšením vojáka do kouta.
“No... Blaze.” Zamumlal jméno a doufal, že dostatečně nesrozumitelně.
“Blaze?!” Usmál se mladík a vydal se dolů. Voják za ním a snažil se ho koktavě zadržet.
“Chci ho jen vidět. Tolik jsem o něm slyšel. Jen se podívám a půjdu. Ano?” Muž v zářivé zbroji se vzdal a přikývl. Zvedl si prst ke rtům a šel s ním dolů. Jeho brnění s nezbytnou tichostí nesouhlasilo.
Ve větším výklenku jeskyně, působícím dojmem cely, spal spoutaný muž. Seděl na dřevěné lavici, ruce připoutané ke skále nad svou hlavou. Okovy na kotnících spoutané řetězem, ten byl připlý k těžkému kruhu v zemi.
Jemně se zamračil. Z jeskyně se ozval nepříjemný drnčivý zvuk. Pak hlasy. Neslyšel, co říkají, ale mohly by i tak sklapnout. Děsivě ho bolela hlava. Vlastně celé tělo. K tomu měl pocit, že se každou chvílí pozvrací. Takže ho omámili a pak stloukly. Hádal a v duchu se pousmál.
Zamrkal a snažil s rozehnat mžitky a nevolnost. Pomalu zvedl hlavu a rozhlédl se. Byl v oddělené části velké jeskyně, zaplavené mořskou vodou.
Srdce teskně zašeptalo při pohledu na otevřené moře. Mezi nimi byla bolest, okovy ale hlavně silná těžká mříž u vchodu do jeskyně. Dokonalá ochrana před nezvanými hosty. Byl si jistý, že venku hlídkují stráže a lodě.
Zamračil se a odvrátil svůj pohled. Po pravé straně cely byla další mříž, tentokrát mnohem drobnější. Za ní stoupaly schody a právě ty byly zdrojem hluku. Ne. To tyhle hrozný okovaný boty. Sledoval pár nohou.
Znovu se zamračil a zavřel oči. Unaveně opřel hlavu. Kolik jich sem asi přijde? Jejich pán chytil skutečně velkou rybu.
“Tak... tak jste ho viděl a můžem jít.” Ozval se lehce rozechvělý mužský hlas. Takže zvědavec číslo jedna. Přemýšlel pirát.
“O čem to probůh mluvíš? Ani jsem si ho neprohlédl. Chci se podívat zblízka.” Srdce se mírně zachvělo. Příjemný mladý hlas.
“A-ale, mladý pane. To není dobrý, co když se probere a...”
“Bude vzhůru.” Zahrál mladší z hlasů stejné zděšení. Kdyby nebyl tak unavený, asi by se zasmál.
“Hm... je dost potlučený a špinavý. Taky vypadá jinak než...” Zmlkl mladý pán a ustoupil. Zadíval se do nefritových očí. Byly jako dvě zelené hvězdy. Stejně zářivé. Stejně pronikavé.
Pirát pomalu sklonil hlavu a zadíval se na polekaného šlechtice. Měl vyšívanou vestičku, nařasenou košili se šátkem a vysoké boty. Toho si ale nevšiml. Nebyl schopný. Vše zastínila půvabná jemná tvář s velkýma vystrašenýma očima. Někde za strachem byl zvídavý, bystrý, šedivý pohled. Jako moře za bouře.
Zachytil závan jemné vůně a pohyb černých dlouhých vlasů. To když se mladík otočil na podpatku a rychle odešel. Voják uvolněně za ním.
Pirát si opřel hlavu a zavřel oči. Kdo by to byl čekal? Pár dní před smrtí. Spoutaný v okovech. Bez vyhlídky na budoucnost a on se zamiluje. Začal se tiše smát.
“Bože, Blazi. Lepší chvíli sis vážně nemoh vybrat.”
Mladík dorazil do svých pokojů a zavřel za sebou dveře. Opřel se o ně. Srdce mu silně bilo v hrudníku. Jakoby se snažilo něco rychle a hlasitě vykřičet do světa. Jen si nebyl jistý co.
Zavřel oči a spatřil zelený pohled v pohledné opálené tváři. Lemovaly ji blonďaté sluncem zesvětlené prameny. Sluncem. Pomyslel si a vzpomněl na urostlou postavu zahalenou ve špíně, modřinách a potrhaném oblečení. Pod nimi byla jistě krásná snědá kůže. Zachvěl se a svezl se na zem. Objal svá kolena.
Seděl u stolu a příborem se dloubal v nedotčené večeři. Proti němu seděly jeho dvě vzrostlejší a méně půvabné kopie. Vedle nich starší verze. Pán domu. Tiše sledoval nejmladšího syna.
“Stalo se něco?” Mladík zvedl oči. Zakroutil hlavou.
“Odkdy držíme v našem přístavu zajatce?” Muž přizvedl obočí a dožadoval se odpovědi kdo. Mladík opět zakroutil hlavou a sklonil ji ke svému talíři.
“Proč je tady?” Chtěl vědět. Otec si povzdechl.
“Chytl ho tvůj bratr. Úplnou náhodou.” Vymazal povýšený samolibý úsměv z tváře nejstaršího syna.
“Dal jsem vědět králi. Jeho admirál si pro něj chce přijet osobně. Už mu docela dlouho pije krev. To jsi jistě slyšel.” Mladík přikývl.
“Dorazí za pár dní.” Dodal muž. A pak? Zeptal se on. Smrt. Zněla odpověď. Zachvěl se a sáhl pro sklenici s vínem. Najednou měl neskutečné sucho v krku.
“Nemusíš se bát, je spoutaný a...”
“Nebojím se. Jen... nikdy jsme tu žádného zajatce neměli. Vždyť ani nemáme vězení.” Přerušil ho mladík. Pán domu pokýval hlavou.
“Proto je v přístavu. Z moře ho nezachrání. Díky mříži a hlídkám a hrad je nedobytný.” Řekl hrdě.
“Je to jen na dobu než si ho vyzvednou. Taky se mi to moc nelíbí, ale mám své šlechtické povinnosti.” Povzdechl si a zamračil se na nejstaršího syna. Ne. Ani trochu na něj nebyl hrdý.
“Sám jsi říkal, že král, jeho admirálové i generálové jsou jen tlupa pitomců. Tak proč...” Zmlkl mladík, když všechny tři kopie vyprskly víno. Muž se mohutně rozkašlal a bojoval s nutkáním se rozesmát. Uklidnil se a připustil, že mu možná někdy něco takového uklouzlo.
“Jenomže tvůj bratr se už stačil vychloubat u několika přátel a já teď nemám jinou možnost.” Pokáral znovu pohledem nejstaršího ze synů a napil se, aby zklidnil hrdlo. Otřel si slzy z koutků očí a obrátil svou pozornost na nejmladšího.
“Viděl jsi ho?” Zeptal se. Mladík přikývl a utrousil, že vypadá jinak než se vypráví. Jinak? Chtěl vědět muž.
“Je mladší a...” Hezčí. Spolkl.
“...čekal jsem jizvy a já nevím skleněné oko nebo alespoň hák místo ruky.” Přemýšlel a pobavil přítomné. Pán domu s mírným úsměvem přikývl.
“Osobně jsem s ním ještě nemluvil. Když ho přivedli, byl opravdu...” Hodil rychlý, zlý pohled po synovi.
“Slyšel jsem ale, že je to vzdělaný a chytrý muž. Velice bystrý a vrozený vůdce. Asi musí být, když už tak dlouho uniká.” Zamyslel se. Mladík ho tiše poslouchal a snažil se zakrýt zvědavost a utišit otázky, které útočily na mozek. Doufal, že otec popis trochu rozvede. Rozvedl.
“Také, že neloví jen ve vodách oceánů.” Všiml si nechápavého pohledu.
“Jak jsi sám řekl, je velice pohledný.” Mladík nadskočil.
“Neřekl jsem...” Bránil se. Muž se klidně pousmál.
“Ale jistě tě to napadlo. Co vím, je to velký svůdce žen. Stejně úspěšný jako ve svém pirátství.” Vysvětloval.
“Asi se není čemu divit. Má v sobě určité nebezpečí a divokost. To ženy přitahuje.” Zamyslel se znovu. Nejstarší ze synů zakroutil hlavou.
“Neříkal jsi, že má rád muže a že proto k němu...” Zmlkl. Přiměl ho bratr, který ho silně kopl pod stolem. Otec ho obdařil skutečně zlým, káravým pohledem.
“Jsou chvíle, kdy pochybuju, že ty a já jsme příbuzní.” Řekl tvrdě a otočil hlavu zpět k nejmladšímu. Jak si myslel. Šokovaně sledoval bratra.
“Muže?” Zeptal se tiše. Pán domu si povzdechl a přikývl.
“Jak tvůj bratr tak zbytečně hbitě doplnil, přitahují ho muži. Nejen muži ale dává jim přednost.”
Mladík na něj bez výrazu hleděl. Teď už si byl jistý co. Láska. To slovo srdce tak bolestně hlasitě křičelo. Tak jako o všem ostatním, četl o ní tolik příběhů. Jistěže jen četl, neměl příležitost setkat se s ní. Zlatý kanárek ve zlaté kleci. Milovaný. Obdivovaný a dokonale střežený.
Láska. To je to příjemné. Pálivé. Hřejivé. Šeptající. Něžné. Laskavé. Do uších křičející. Šimrající. Bolestné. Silné. Křehké cosi, co cítí. Kvůli němu. K němu. Probodl další šíp srdce. Další a další.
“Já... není mi nějak... půjdu si lehnout.” Omluvil se a vstal. Odešel a otec otočil hlavu k synovi.
“Jsi idiot?! Co sis ksakru myslel! Takhle jsi nám způsobil dost problémů tím tvým hrdinským útokem na bezbranného.” Mračil se.
“Omlouvám se, úplně mi to vyklouzlo... ale očividně ho to zhnusilo, tak...” Bránil se muž téměř nešťastně.
“To je taky to jediný, co tě zachránilo.” Odložil otec látkový ubrousek a vstal. Oznámil, že jde spát a odešel. Prostřední syn pobaveně zakroutil hlavou a napil se.
“Ty jsi fakt umělec.” Bavil se.
Mladík ležel ve své posteli a sledoval zdobený strop. Vždy měl ty malby rád. Uklidňovaly ho. Stromy, květiny a nebe s kupou hvězd. Povzdechl si a převalil se na bok. Rozsvítil lampu na stolku a sáhl pro knihu.
Chvíli v ní četl a slova němě proudila skrz něj. Když si uvědomil, že přečetl dvě strany a nemá nejmenší tušení o čem, zaklapl ji a odložil. Znovu si povzdechl a vstal. Zabalil se do dlouhého těžkého županu a odhodlaně se vydal ven z pokoje.
Zajatec se bavil počítáním čtverců v mříži a v duchu se ujišťoval, že je to naprosto normální. Číslo se vytratilo. Zezhora se ozvalo zavrzání těžkých okovaných dveří. Pak tiché téměř neslyšené kroky. Možná je spíš tušil než slyšel.
Srdce ho jemně šťouchlo do hrudníku. Mezi kovem se objevil půvabný obličej. Šedivý pohled se zachvěl zaváháním, když si mladík uvědomil, že je muž vzhůru. Vystrašené srdce bojovalo s nutkáním rychlého útěku.
“Dobrý d... večer.” Opravil se pirát a sledoval ho. Mladík znovu zaváhal, ale vychování ho přinutilo reagovat.
“Dobrý večer i tobě.” Dovolily mu roztřesené nohy sestoupit o pár schodů níž.
“Možná bychom se mohli představit.” Sledoval každý pohyb a záchvěv v obličeji. V těle.
“Já vím, kdo jsi.” Sestoupil o další schod, pevně svíraje louč.
“Možná, ale já můžu jen hádat. Říkal ti mladý pane. Takže jeden z Jonathanovo synů?” Konstatoval tázavě.
“A z toho, co vidím. Ten nejmladší.” Dodal. Mladík sestoupil ještě níž. Odhodlal se a vystoupil z poza mříže.
“Jsem Jonathan.” Uklonil se jemně. Pirát se na něj zadíval. Štíhlé tělo. Bělostná pleť. Půvabná tvář. Husté, temné vlasy, stažené v dlouhém culíku. K tomu ty oči. Ve slabinách ho jemně zašimralo.
“Mně říkají Blaze.” Kývl hlavou. Pirát Blaze. Doplnil ho mladík. Muž se pousmál a přikývl.
“Omlouvám se za můj nepatřičný vzhled, ale tvůj bratr...” Netušil, jak pokračovat.
“Byl vždy velký hrdina.” Uklouzlo Jonathanovi. Blaze se pobaveně zasmál a vyvoval jemnou vlnu příjemným pocitů.
“Poslali pro Madruse?” Zeptal se. Mladík trochu váhavě přikývl. Pirát si povzdechl a opřel si hlavu. Zadíval se do stropu. Jonathan na něj. Sklouzl k odhalenému hrudníku. V duchu se pokáral a rozhlédl se. Snažil se najít cokoliv, co by upoutalo pozornost. Moře. Jemně se pousmál. Piráti a on je teď v jedné místnosti s jejich kapitánem.
“Dorazí za pár dní.” Sebral odvahu sám promluvit. Muž se ironicky pousmál a jemně přikývl.
“Ale tvoji muži tě zachrání nebo ne?” Překvapil ho mladík. Sklonil k němu hlavu. Zadívali se do očí.
“Hm... jsem si jistý, že Madrus dorazí s veškerou silou, kterou disponuje. Byla by to sebevražda.” Zakroutil hlavou. Jonathan se zamračil.
“Ale... ty jsi přece Blaze a tvoje loď Navis. Nejrychlejší mezi všemi, nemůžou...” Zmlkl, když si všiml pobaveného pohledu.
“Zdá se, že jsi o mně slyšel.” Usmíval se.
“Asi jako každý.” Zabručel mladík neochotně. Pirát se nepřestal usmívat.
“A co ještě?” Zeptal se. Rudé tváře Jonathana dokonale prozradily. Zamračil se a otočil.
“Dobrou.” Byl pryč. Muž se usmál. Možná to jeho umíraní nebude tak nepříjemný a bolestivý, jak si myslel.
Blaze otevřel oči a zvedl hlavu. Někdo před něj položil kovový tác s jídlem. Co to všichni maj s tim kovem? Pomyslel si a zaostřil na muže. Voják. Otočil se a odcházel.
“A najíst se mám jak?” Zastavil ho. Muž se otočil a zaváhal. Přikývl, přistoupil blíž a sebral snídani. Pomalu muže krmil.
“Ty jsi ten ze včerejška nebo ne?” Odpovědí mu byl nechápavý výraz.
“Přivedl jsi Jonathana.” Voják zbledl a zalapal po dechu. Rychle zakroutil hlavou.
“To... někdo se tě ptal? To byla nehoda. Snažil jsem se ho...” Vychrlil koktavě. Pirát se klidně pousmál.
“Neměls ho sem pouštět?” Voják zaváhal ale pak přikývl.
“Nejen jeho, ale hlavně jeho.” Vysvětloval. Zlatý kanárek ve zlaté kleci. Milovaný. Obdivovaný a dokonale střežený. Přijal Blaze sousto a přemýšlel. Oba otočili hlavu po hlase.
“Dobré ráno.” Voják vytřeštil oči.
“M-mladý pane, co tu... víte, že...” Jonathan, oblečený v jiné vyšívané vestičce, košili a vysokých botách, se jemně pousmál.
“Zachraňuji ti práci. Procházel jsem kolem a nahoře narazil na skupinku služek, jak se chystá dolů. Nebezpečný, divoký pirát. Každá se chce podívat.” Povzdechl si nonšalantně.
“Nevím, jak dlouho je moje ne zadrží.” Voják se zamračil.
“Ženský bláznivý. Ví přece, že sem nesmí.” Odložil tác a bručivě se vydal pryč. Pirát pobaveně zakroutil hlavou. Voják se zastavil. Jonathan si všiml výrazu. Jemně pokrčil rameny.
“Už jsem přece tady, takže je to jedno nebo ne?” Usmál se. Voják se zatvářil nesouhlasně, ale přikývl. Vydal se drnčivě pryč. Poslouchali, jak se zvuk kovových podrážek vzdaluje. Mladík zakroutil hlavou.
“Tišeji než tiše.” Řekl spíš pro sebe a rozesmál muže. Otočil k němu hlavu. Jemně znervózněl ale kývl hlavou a znovu pozdravil. Muž jeho.
Mladík si všiml tácu. Přešel blíž a sedl si na zem. Chvíli si prohlížel pokrm.
“Myslel jsem, že už tě tu neuvidím.” Překvapil ho Blaze. Zvedl hlavu. Povzdechl si a zakousl se do suchého krajíce chleba. K němu patřil kus tvrdého sýra.
“Já vlastně taky, ale...” Zvědavost vyhrála. Doplnil ho muž. On přikývl a trhal si chléb na menší kousky.
“Nikdy jsem se nesetkal s někým, jako jsi ty. Vlastně se málokdy setkávám s někým mimo pevnost.” Opravil se a naplnil si pusu dalším soustem. Rozšířil oči a s provinilým výrazem zvedl hlavu.
“Omlouvám se, od včerejšího oběda jsem nic...” Muž přikývl, že je to v pořádku a on mu nabídl krajíc. Prsty sklepal drobky z několika-denního strniště a nabídl mu sýr.
Tiše ho krmil až pirát bez nadšení zjistil, že dojedl. Mladík vstal, oprášil si kalhoty a sebral tác.
“Musím jít.” Překvapil muže. To je vše? Nechce s ním mluvit? Ptát se a sledovat ho tím úžasně zvídavým a obdivným pohledem s nádechem nejistoty?
“Omlouvám se.” Šokoval ho mladík ještě víc. Nechápavě zakroutil hlavou.
“Zbývá ti jen pár dní života a já... si sem sobecky nakráčím, abych si tě prohlédl. Mám v hlavě tolik otázek a...” Mračil se.
“Nevadí mi to.” Přerušil ho muž. Mladík k němu překvapeně zvedl oči. Blaze se usmál.
“Kdo by nechtěl strávit poslední dny svýho života ve společnosti někoho tak půvabnýho a zábavnýho, jako jsi ty.” Jonathan zamrkal. Přitahují ho muži. Prolétl mu hlavou otcův hlas. Strnule hleděl do zelených očí.
“Nashle.” Byl pryč. Blaze se pobaveně pousmál a opřel si hlavu. Povzdechl si. Bože, snad se ještě ukáže. Zavřel oči a nevěděl, co jiného dělat než oddat mysl spánku.
K večeru ho opět probral nepříjemný drnčivý zvuk. Otevřel oči a snažil se probrat. V cele bylo zbytečně moc světla. Hned zjistil proč. Na velkém kameni proti němu seděl Jonathan a četl si.
Muž se uvolněně pousmál a zvedl oči k vojákovi. Ten téměř vyděšeně sledoval svého pána. Opět držel kovový tác s pokrmem.
Mladík si založil knihu a zvedl hlavu. Klidně se usmál a vzal si tác.
“V pořádku. Vezmu to za tebe.” Voják nešťastně zakroutil hlavou. Kudy a kdy sem... tohle je na něj vážně moc. Proč mu vůbec pán svěřil takový těžký a důležitý úkol? Přikývl a s tradičním řinčením se pomalu vydal po schodech nahoru.
“Zase ta zvědavost?” Ozval se Blaze. Mladík k němu otočil hlavu. Povzdechl si a přikývl.
“Říkal jsi, že ti to nevadí.” Nevadí. Přikývl muž. Jonathan se pousmál a vstal. Rozhlédl se. Odložil tác a s rachotem přetáhl druhou lavici blíž k zajatci. Pohledem se omluvil a posadil se. Opět ho chvíli tiše krmil.
“Byl jsi na mnoha místech?” Zeptal se konečně. Blaze se pousmál a přikývl. Jemně se zachvěl, když ho oči tiše požádaly. Zamyšleně přijal sousto a pak začal vyprávět. O nejvzdálenějších. O nejzajímavějších. O nejpodivnějších. O nejkrásnějších místech ze svých cest. Jonathan tiše poslouchal a jen občas se na něco zeptal.
Večeře už byla dávno pryč a pirát stále mluvil. Neskutečné, dobrodružné příběhy, které znal mladík jen z knih. Jemně zakryl rukou zívnutí. Blaze si všiml.
“Myslím, že pro dnešek to stačilo.” Jonathan si promnul oči a poslušně vstal. Zvedl tác a ospale se vydal pryč.
“Jone?” Ozval se muž. Rychle se otočil, dokonale probuzený.
“Jsem Jonathan. Žádný Jon.” Pokáral ho. Muž se pobaveně pousmál a přikývl.
“Dobře, Jonathane. Sladký sny.” On zamrkal a jemně zrůžověl. Vykoktal odpověď a opět neskutečně rychle zmizel.
Lehl si do postele a okamžitě usnul. Zdálo se mu o pirátských příbězích z dalekých, nepoznaných zemí. O dobrodružství a nebezpečí. Bitvách v rozbouřených vodách...
O zelených pronikavých očích a pobaveném úsměvu. Opáleném krku a vypracovaném hrudníku. Dlouhých štíhlých prstech a pevných pažích...
O polibcích mezi dvěma muži. Něžných dotecích a... šokem se probral a rozhlédl. Jen sen? Dotkl se svých rtů a svezl se zpět do přikrývek.
Sám sebe uvedl do rozpaků, když si uvědomil, že je vzrušený. Vklouzl rukou pod přikrývku. Netrvalo to dlouho. Ne. Zelené oči a jemný úsměv mu to nedovolily. Zasténal a zadýchaně se zadíval do stropu. Bože. Jak má teď být schopný podívat se mu do očí? Co když to na něm pozná? Jde to? Usnul s dotěrnými otázkami v hlavě.
Blaze se zadíval na černovlasého vysokého muže. Měl krásnou tvář a Jonovo oči. Jonovo. Usmál se při vzpomínce na včerejší noc. Přizvedl obočí. Jonathan se objevil za otcovo ramenem. Vypadal stále lehce ospale. Vytřeštil oči a rychlým pohybem zmizel dál v jeskyni.
Muž si všiml pirátovo výrazu a otočil se. Nejistě se rozhlédl.
“Stalo se něco?” Vrátil se pohledem k němu. Blaze zakroutil hlavou.
“Jen čekám svou snídani.” Ani tak moc nelhal. Jonathan starší přikývl a povzdechl si.
“Tedy proč tu jsem. Osobně proti tobě nic nemám, ale pustit tě nemůžu. Co můžu, je zpříjemnit ti ty poslední dny.” Překvapil muže i poslouchajícího mladíka.
“Zpříjemnit?” Pán domu přikývl.
“Ne, že bych schvaloval tvou obživu, na druhou stranu. Jsi v tom dobrý. Legenda mezi svými. Někdo takový si jistě před smrtí zaslouží nějáký ten přepych a pohodlí. Obzvlášť když si pro tebe jede ten p... Madrus.” Opravil se a opět piráta dokonale překvapil.
“Co ti nabízím je pohodlná ložnice, vana, jídlo a oblečení.” Pokračoval. Blaze sklonil hlavu.
“Hm... a tucet vojáků, co mě bude hlídat.” Doplnil muže. Přikývl, že jinak to nejde. Jonathan sklonil hlavu. Jemně se pousmál. Snad je to tak dobře.
“Děkuju za nabídku, ale bohužel ji musím odmítnout.” Překvapil Blaze otce i syna.
“Mám rád své soukromí. Nedokážu si představit, že bych našel klid s armádou za zády.” Pobavil muže.
“Jsi si jistý?” Zeptal se, i když si všiml přesvědčení v očích. Pirát přikývl. Jonathan starší si povzdechl a kývl hlavou.
“Dobře. Řekni si Jorikovi, co potřebuješ. Postará se o to. Není nutné, aby tě takto viděl ještě někdo jiný.” Blaze přizvedl obočí. Pousmál se a poděkoval. Muž napodobil výraz.
“Ať na tebe chystá cokoliv. První cíl bude tvá hrdost. A já nemám chuť mu s tím pomáhat.” Neskryl svůj odpor k admirálovi královských vojsk.
“Jorik je ten...” Ujišťoval se pirát. Nerad by dostal jiného strážného. Pán domu s povzdechem přikývl.
“Vím, že je trochu pomalejší, ale je to dobrák. Neptá se a nemluví, o čem nemá. Většinou.” Dodal a omluvil se.
Blaze se opřel o zeď. Vážně by si s ním rád promluvil někde jinde a za jiných okolností. Sledoval odcházejícího muže. Ale mnohem víc, chce mluvit s ním. Usmál se, když zpoza rohu vystoupil Jonathan a zadíval se za otcem. Otočil hlavu k němu. Tiše přešel k lavici.
“Proč jsi to odmítl?” Zeptal se, ještě když si sedal.
“Radši se připravím o postel, čisté oblečení i koupel než o tvou společnost.” Mladík překvapeně zamrkal a jemně zrůžověl.
“Kvůli mně?” Ujišťoval se. Muž s jemným úsměvem přikývl. Znovu se zachvěl a nejistě mu hleděl do očí. Sklonil hlavu. Ani ve snu by ho nenapadlo... Ve snu. Vzpomněl si na noc a dokonale zrudl.
Rychle zvedl oči, když se vedle něj někdo postavil. Jorik? Jaktože si nevšiml, že přichází. Vzal si tác a poděkoval.
Voják si povzdechl, otočil se a šel pryč. Vážně. Prostě se nebude rozčilovat a dělat si těžkou hlavu. Tady očividně stejně nic nezmůže. Kapituloval.
Blaze sledoval rozkošně zrůžovělého mladíka. Přemýšlí nad jeho slovy nebo je v tom víc? Je v tom víc. Byl si téměř jistý.
“Jonathane?” Zeptal se měkce. Mladík se zachvěl a zvedl oči. Skoro ho zabil svým nejistým až provinilým výrazem. Vzpamatoval se a zvedl snídani.
“Promiň.” Nabídl mu. Pirát zahnal otázky a přijal sousto. Neměl to srdce uvádět ho do ještě větších rozpaků.
Opět mu vyprávěl. Tentokrát o tom, jak unikali královským flotilám. Jonathan okouzleně poslouchal a mnohem častěji se ptal. Je skutečně bystrý a zvídavý. Ujišťoval se Blaze a kochal se pohledem v šedivých očích. Jemným úsměvem a příjemnou vůní. Vůní. Vážně by uvítal tu vanu.
“Až budeš odcházet, mohl bys požádat Jorika o vodu?” Přerušil své vyprávění. Mladík nejistě zopakoval poslední slovo.
“Rád bych se umyl. Obvykle nechodím... takhle.” Jonathan se omluvně pousmál a přikývl. Vstal.
“Stejně bych měl jít.” Zvedl tác a jemně kývl hlavou. Byl pryč. Stejně rychle jako krásný růžový sen a opět po sobě nechal jen jemné hřejivé pocity.
Blaze si povzdechl. Bože. Tak strašně moc by ho chtěl obejmout. Zavřel oči. Tak hrozně moc. Přemýšlel bolestně. Je příjemné mít ho nablízku. Jeho přítomnost ho uklidňuje, ale dotknout se ho... zachvěl se. Přestaň mučit sám sebe! Poručil si.
Mladík poslouchal mluvícího učitele. Nebo se tak alespoň tvářil. Myšlenkami byl v cele u svého piráta. Umyl. Jak se chce umýt v okovech? Odpoutá ho Jorik nebo ho... zrůžověl.
“Pro dnešek je to vše.” Zachytil právě v čas.
“Chceš se na něco zeptat?” Kdyby tušil na co, asi by se i zeptal. Jen tak. Aby mu udělal radost. Vždy to tak dělá. Jemně zakroutil hlavou a rozloučil se.
Jorik se na něj nechápavě zadíval a přiznal, že nerozumí. Jonathan se zarazil. Neřekl mu o tom? Tak hluboce se nad tím zamyslel, že zapomněl?
Zopakoval Jorikovi dotaz a oznámil, že počká u zajatce. Voják se už ani nesnažil odporovat a šel pro vodu.
Mladík se zadíval na Blaze. Měl zavřené oči. Zdálo se, že spí. Přešel blíž a prohlížel si ho. Vážně se to chystá udělat? Sjel pohledem k hrudníku. Chystá.
Skoro až provinile ustoupil, když se ozvalo známé řinčení. Jak dlouho tu takhle stojí? Zadíval se do zelených očí. Probudily se a muž s úsměvem pozdravil.
Jorik přinesl lavor a džbán s horkou vodou. Také mýdlo, houbu a velkou osušku.
“Odpoutáš ho a necháš, aby se umyl sám nebo ne?” Navrhl mladík. Voják zaváhal. Očividně ho ta představa vyděsila. Jonathan si povzdechl.
“Tak ho necháme spoutaného... asi by se hodilo i čisté oblečení.” Uvědomil si. Jorik s ním.
“Dojdu pro něj.” Nabídl se. Mladík se pousmál a přikývl.
“Já zatím asi začnu.” Blaze, kterému se moc nezamlouvala představa, že by ho měl někdo - přesněji Jorik - omývat, otevřel oči. Tak s tímhle problém nemá. Nic neřekl a jen tiše čekal, co se bude dít.
Voják odešel a Jonathan otočil hlavu k němu. Váhavě přistoupil blíž. Vážně se to chystá udělat? Ptal se stále sám sebe.
“Asi bude lepší... zvládneš vstát s těmi pouty?” Zlehka ustoupil, když se pirát chytl řetězů a postavil. Je vážně vysoký a... a urostlý. Prohlížel si ho rozechvěle. Musel by zvednout hlavu aby mu viděl do očí. K tomu se ale neodhodlal.
“Nikdy jsem to nedělal, tak...” Snažil se tvářit netečně. Z boty vytáhl dlouhou úzkou dýku. Opatrně rozřízl potrhané rukávy a boky košile. Látka sjela k zemi a odhalila pevné paže a hrudník. Jak si myslel dokonale opálené. Teď ho ale mnohem víc zaujaly znaky obtočené kolem pravé paže a táhnoucí se přes rameno někam na záda. Zvědavě zvedl oči k muži. Ten se pousmál.
“Je to z jednoho ostrova. Jehlou pod kůži.” Vysvětloval. Mladík vytřeštil oči.
“Ale... to muselo bolet.” Vztáhl ruku a dotkl se černých ornamentů. Pirát připustil, že trochu ano. Jonathan kopíroval kresbu až na rameno. Jemnými lehkými doteky. Blaze jemně přivřel oči. Kdyby si jen uvědomoval. Pomyslel si zničeně.
Mladík se vzpamatoval a sklonil pro houbu. Napěnil ji mýdlem a pomalými pohyby začal omývat krk a ramena. Blaze tiše přijímal něžnou péči. Bylo to mnohem příjemnější než čekal.
Jonathan důkladně omýval paže, pak hrudník a nakonec břicho. Jemně zrůžovělý se sklonil pro osušku a otíral zbytky vody. Jakoby ho hladil. Svými dlouhými štíhlými prsty. Chvějí se víc než ze začatku. Uvědomil si Blaze a otevřel oči. Přizvedl obočí.
“Jone?” Mladík sebou cukl a zvedl hlavu. Tentokrát se netvářil pohoršeně ale dokonale rozpačitě. Tváře rudé.
“Děje se něco?” Neodolal muž. On rychle zakroutil hlavou. Určitě? Zeptal se znovu a zadíval se mu do očí. Tentokrát se mladík zachvěl a ucukl pohledem. Blaze se pousmál a naklonil se k němu.
“Můžu ti s tím pomoct.” Zašeptal u ucha. Jonathan se za něj chytl a rychle ustoupil. Nikdy necítil něco podobného. Horký hebký šepot.
“P-pomoct?” Zeptal se. Muž s klidným výrazem přikývl. Mladík zatěkal očima, zhluboka se nadechl a opět k němu zvedl hlavu.
“Jak?” Zeptal se. Blaze se usmál a sedl si.
“Stoupni si blíž.” Poručil. Jonathan ho poslechl. Ještě. Poručil znovu a on ho znovu poslechl. Stál tak mezi jeho rozkročenýma nohama.
“Dobře, teď se rozepni.” Mladík vytřeštil oči a zopakoval poslední slovo. Blaze se opět tvářil naprosto klidně.
“Rád bych to udělal za tebe, ale nemůžu.” Zaklepal s okovy. Jonathan zaváhal ale pak si sáhl k pásku a rozepl kalhoty. Prsty se zakryl.
Muž zvedl oči k jeho a tázavě se na něj podíval. Mladík se zatvářil lehce bezradně a nešťastně. Rozechvěle se nadechl a odhalil své vzrušení. Pirát se pousmál a naklonil se blíž.
Štíhlým tělem prolétl blesk. Proboha! Zakřičel Jonathan v duchu a opřel se muži o ramena. Něco takového se vážně... ztratily se myšlenky a on hlasitě vydechl.
Otevřel oči a sledoval, jak se jeho mužství ztrácí v horkých měkkých ústech. Znovu a znovu. Jemně zaryl prsty do opálené kůže a mírně pohl boky.
“B-Blazi to...” Tělem prolétl další blesk. Podlomil kolena a zasáhl srdce a slabiny. Mladík se schoulil nad mužem a pevně se ho držel. Zhluboka oddechoval.
Blaze se pousmál a užíval si chvějící se náruč. Jak rád by ho objal zpět.
Oba sebou cukli, když se ozvalo kovové řinčení. Jonathan se odtáhl a prudce ustoupil. Zadívali se do očí.
“Už jste skončil, mladý pane?” Mladík odvrátil pohled a přikývl.
“Jen horní polovinu těla. Jsem unavený, tak... tak to dodělej sám, ano?” Šel rychle pryč. Jorik otočil hlavu k zajatci. Ten hleděl za Jonathanem. Povzdechl si.
“Když ti dám své slovo, že nic nezkusím, uvolníš mi ruce i nohy a necháš to na mně?” Voják si povzdechl ale přikývl. Stejně by ho musel odpoutat kvůli čistému oblečení. Přemýšlel.
Jonathan se zřítil na postel a zadíval se do stropu. Srdce stále silně tlouklo a tělo se chvělo. Zakryl si tvář dlaněmi a zhluboka se nadechl. Co to probůh... Co to probůh bylo? Unaven emocemi okamžitě usnul.
Ráno se probral stále oblečený. Malátně vstal a přešel k umyvadlu. Svlékl si vestičku i s košílí a začal se omývat. Zadíval se do oválného zrcadla. Zamračil se. Teď už za ním vážně nemůže jít. Vážně ne. Pomyslel si nešťastně a zabalil se do osušky.
Sedl si na okraj postele. Ale on ho chce znovu vidět. Možná, že mezi dospělými je to normální. Tvářil se přece tak klidně a... zachvěl se. Jeho pohled. Jeho rty. Zavřel oči a svezl se do přikrývek. Jak asi chutnají?
Cukl sebou a sedl si, když se ozvalo zaklepání. Vešly dvě služky a nesly několik látek. Pozdravily a začaly látky věšet na bezhlavou, bezrukou a beznohou figurýnu u okna.
Jonathan přizvedl obočí. Kostým na ples v maskách. Jeho narozeniny. Úplně zapomněl. Prohlížel si oděv. Bude oslavovat, bavit se a Blaze zatím... zamračil se. Musí ho znovu vidět. Vstal a přešel k figurýně. Dotkl se zdobené látky.
Blaze se zadíval na mladíka, stojícího u vchodu. Tvářil se všelijak a vypadal u toho neskutečně rozkošně a půvabně. Uvolněně se pousmál. Vážně se bál, že tentokrát už opravdu nepřijde.
“Dobré ráno.” Jonathan si ho beze slova prohlížel. Umytý, čistě oblečený a dokonce oholený. Vypadal... jako šlechtic. Ne pirát. Vznešený, urostlý a elegantní. Zároveň divoký a hrdý. Muž.
“Jonathane?” Zeptal se trochu váhavě. Mladík sebou trhl a sklonil hlavu.
“Ještě mě nikdy nikdo nepolíbil natož aby někdo... něco takového jako ty.” Vysvětloval.
“Nikdy jsem nebyl zamilovaný... ani jsem netušil, že muž se může zamilovat do muže.” Pokračoval.
“Ale zdá se, že může. Totiž. Já vím, že ty jsi... a já. Já jen nezkušený, zhyčkaný a taky naivní. Teď když... teď když tě vidím. Chápu, že někdo jako ty... ale.” Zmlkl. Blaze si s úsměvem povzdechl.
“Jone?” Mladík zvedl hlavu.
“Pojď blíž, prosím.” On se zatvářil nejistě ale poslechl. Ještě blíž. Udělal tak.
“Trochu se nakloň.” Opět poslechl. Překvapeně rozšířil oči. Srdce poskočilo v hrudníku a jemu se mírně zatočila hlava. Rty. Horké laskavé rty. Měkce a hebce hladily jeho.
“Zamiloval jsem se na první pohled.” Zašeptal Blaze mezi polibky. Jonathan ucukl hlavou a zadíval se mu do očí. Muž jemně přikývl. Mladík se něžně usmál a vrhl se mu kolem krku. Pevně ho objal.
Pirát se pousmál.
“Rád bych ještě chvíli pokračoval, pokud nemáš nic proti.” Políbil štíhlý krk. Jonathan se zachvěl a nejistě se odklonil. Pokračoval? Pomyslel si nechápavě.
Blaze se spokojeně usmál a opět ochutnal. Pokračoval! Zachvěl se mladík a váhavě odpověděl. Pokračoval. Zašeptal v duchu a posadil se mu na nohy. Pokračoval. Opustily zbylé myšlenky mozek a zůstal jen horký, hýčkající dotek.
Opět se nepřítomně dloubal ve své večeři a otec ho opět starostlivě sledoval.
“Jone?” Mladík téměř poskočil. Rychle zvedl hlavu. Jonathan starší se zasmál výrazu a omluvně zakroutil hlavou. Nemá tak rád, když mu někdo říká Jon.
“Už dorazily kostýmy. Viděl jsi svůj?” On se zamračil a přikývl. Nelíbí se ti? Zděsil se otec upřímně.
“Ne, je moc krásný jen... ten zajatec.” Dodal, když ho muž pobídl.
“Nemusíš se bát, že by něco narušilo tvou oslavu. Madrus dorazí v den oslavy a převezme si ho.” Jonathan rychle zvedl hlavu. Už v den oslavy? Také se upřímně zděsil. Otec hádal proč.
“Odjedou až další den, ale jak jsem slíbil. Tvého plesu se to nedotkne, ano?” Mladík jen pokýval hlavou a sklonil hlavu k večeři. Už v den oslavy. Otáčela se mu dokola a dokola v mysli nepříjemná myšlenka.
Omluvil se, vstal a opět bez večeře odešel. Trojice se zamračila.
“Už abysme se toho piráta zbavili. Je z něho celý nesvůj.” Napil se prostřední syn. Otec souhlasně přikývl.
“Ale ty kostýmy jsou vážně něco.” Usmál se mladík o pár let starší než nejmladší syn. Možná nebyl stejně půvabný jako Jonathan, který zdělil své kouzlo po matce, ale jistě byl krásný po otci. Tak jako nejstarší syn.
Pohled pána domu se vyčistil a on s úsměvem přikývl.
Blaze přizvedl obočí, když si všiml výrazu mladíka. On sledoval Jorika. Voják nejistě vstal. Nestačil se zeptat.
“Můžeš nás, prosím, nechat o samotě?” Předběhl ho Jonathan. Přikývl a brumlaje odešel.
Mladík sledoval jeho kroky. Jen poslouchat tentokrát nestačilo. Ujistil se, že zmizel za dveřmi a přešel k pirátovi. On se zachvěl, když si všiml pohledu. Ještě v něm tenhle odhodlaný plamen neviděl.
“Pozítří je ples. Musíš utéct během něj.” Řekl nesmlouvavě a překvapil ho ještě víc. Opravdu nezapře svého otce. Pirát se opřel.
“Pokud uteču, král to předhodí tvému otci.” Podotkl. Jonathan zakroutil hlavou.
“Nepředhodí. V den plesu má dorazit Madrus a druhý den odjet.” Blazův výraz se rozjasnil. Pousmál se.
“Bude mě mít na starost on.” Ujišťoval se. Mladík přikývl. Muž zavřel oči a přemýšlel. Otevřel je, když si mu jeho krásný anděl sedl do klína a ruce položil na ramena. Tvářil se naléhavě.
“Pokud... pokud chceš, abych něco udělal. Cokoliv. Udělám to.” Opět ten silný odhodlaný plamen. Pirát zaváhal. Nechce ho...
“Prosím. Jen mi řekni co a já... já to udělám.” Přitiskl se k němu. Jen mi řekni co. Zašeptal. Blaze se zničeně pousmál a políbil ho do vlasů.
