kapitola I.
K menšímu travnato-skalnatému ostrovu nedaleko pevniny směrovalo několik lodí. Na palubě jedné stáli v davu dva mladíci. Nadšeně, asi tak jako všichni kolem nich, sledovali rozsáhlou mohutnou pevnost na ostrově. Byla sídlem elitních stráží zvaných Ochránci. Jen vyvolení jedinci se dostali mezi ně. Ti, kteří neměli to štěstí a stále chtěli bojovat za svou zem, se stali obyčejnými vojáky.
„Svět a sláva se nám otvírají.“ Vzal blonďatý mladík – Luke svého přítele kolem ramen. Ten se usmál a přikývl.
„Pokud složíme zkoušku.“ Blonďák se usmál odzbrojujícím úsměvem.
„Samozřejmě, že složíme. Ze mě bude Ranger a z tebe bude Bojovník.“ Zvedl ruku v pozdravu směrem k hloučku dívek, stojícímu opodál. Ty mu ho s úsměvy oplatily.
Lodě konečně zakotvily. Nahrnuli se na mola. Tam už jejich kroky směrovali samotní Ochránci. Postavili je do dlouhých řad. Na jejich začátku byly tři kruhové podstavce. Před ně si stoupl muž v bílém oblečení. Paragon. Dle zdobení jeden z velitelů. Všechny přivítal a zdělil jim účel podstavců. Byly to magické kruhy. Jejich úkolem bylo zjistit, pro které povolání se adept hodí. Pokud se tedy pro nějáké hodí.
Zájemci se přestali tlačit dopředu. Naopak začali couvat. Muž se usmál sebevědomým a zároveň zvláštně hřejivým úsměvem. Stoupl si na jeden z podstavců. Z něho začala okamžitě stoupat slabá záře světle modré skoro bílé barvy a jemu se na čele rozzářil světle modrý znak. Davem zašuměl obdiv.
„Nemusíte se bát. Je to naprosto bezpečné.“ V jeho hlase bylo stejné sebevědomí a něco povzbuzujícího a přesvědčivého. Sklonil hlavu k rudovlasému muži. Stál první v řadě.
Zbledl, ale udělal krok. Vystoupil na podstavec, který mu Ochránce uvolnil. Z pod nohou mu začalo vycházet žluté světlo a na čele se rozzářil jiný znak.
Žena, stojící s ostatními za kruhy, mu pokynula. Na sobě měla ženské provedení brnění pro Bojovníky. Nový ochránce se nadšeně usmál a stoupl si k ní.
Další tři si stoupli na podstavce. Davem to opět zašumělo. Tentokrát ale z jiného důvodu. Ani jedno z kol nereagovalo. Postupně si na kruhy stoupali všichni.
„Svět a sláva.“ Usmál se blonďák a sebevědomě vystoupil na kruh. Obklopilo ho zelené světlo. Vydal se k ženě v koženém oblečení Rangerů. U její nohy ležel velký vlk. Pousmála se a pozdravila pokývnutím hlavy.
Paragon se zadíval na Nathaniela - jeho přítele.
„To je trochu zbytečné.“ Černovlasý mladík – atletické postavy k němu zvedl výrazně modré oči.
„Prosím?“ Ochránce se pousmál.
„Ty budeš jedním z nás.“ Pokynul mu. Mladík udiveně zvedl obočí a vystoupil na kruh.
Davem to zašumělo potřetí. A opět z jiného důvodu. To bylo poprvé, kdy se kolem někoho objevilo stejné světlo a znak jako u velitele Ochránců.
Podobu muže, stojícího v záři, jakoby z kamene vytesala zkušená ruka umělcova. Vyzařoval vnitřní sílu a zároveň klid a pocit jistoty.
Mladík trochu zaskočeně otočil hlavu ke svému příteli. Ten pobaveně zakroutil hlavou.
Paragoni se obvykle stávali vůdci Ochránců. Jejich silou byla motivace, podpora a vedení ostatních. K boji používali oštěp a štít.
Sledovali průběh zkoušky. Ti, co uspěli, se ubytovali. Ti, co neuspěli, byli posláni do kasáren na pevninu.
Noví ochránci začali trénovat a učit se. Možná spíš probouzet své vnitřní vrozené síli, jak jim vysvětlili učitelé. Každý z nich je v sobě měl již od narození. Jen někdo více či méně mocnější.
Poslouchali každou zprávu o válce vedené s podsvětím - říší démonů. Táhla se již dlouho a nebylo v ní vítězů ni poražených. Podsvětí zaujímalo pozici útočníků – lidé pak bránící se strany. Až neuvěřitelně vytrvale a úspěšně. Převážně také díky Ochráncům.
„Hmm.... jsem totálně vybitej.“ Sledoval Luke bílá oblaka plující po obloze. Nathan se Saulem – bělovlasým mladíkem k němu otočili hlavu.
„Kdyby to aspoň bylo studiem.“ Usmál se světlovlasý v černém páskovitém oblečení. Luke se zasmál.
„Nemůžu za to, Rangeři jsou pro ženský jako magnet. To víš, s Necrem toho moc nezmůžeš.“ Mladík se zasmál.
„By ses divil.“
„Nemluvím o těch, co si sám oživíš.“ Saul se opět zasmál a zakroutil pobaveně hlavou.
„Hmmm... a jak? Nějákej novej trik do sbírky?“
„To ano, ukážu ti to jestli chceš, ale bude to trochu bolet.“ Když druhý příkývl, sedl si a vytáhl malou černou dýku. Jeho přátelé udiveně zvedli obočí, když se řízl do dlaně.
„Myslel jsem, že MĚ to bude trochu bolet.“ Necromancer se pousmál a zvedl proti němu zraněnou ruku.
Oba na něj nechápavě hleděli. Luke si vyděšeně sedl a zadíval se na svou dlaň. Objevovala se mu tam stejná rána. Příteli v tu samou chvíli mizela.
„Můj bože... to je neuvěřitelný.“ Usmál se Ranger a stiskl dlaň. Začla zářit zeleným světlem – rána se zacelila. Protřel si nedotčené místo.
„Hmm... co ty?“ Otočil hlavu k Nathanovi. Zakroutil hlavou a hrál si se stéblém trávy.
„Nic moc nového, ale slyšel jsem o něčem. Říká se tomu Ochránce. Jde prý o něco neskutečně mocnýho. Něco jako Aura, ale mnohem mnohem silnější. Nepřítele tím ohromíš a armádu nabiješ. Jakobys před ně stavěl nevididelnou stěnu, jakobys ty byl ta stěna.“ Dva mladíci se pousmáli.
“My Rangeři máme něco podobnýho, jmenuje se to Volání přírody. Vytvoříš armádu duchů zvířat. Pokud jsou v blízkosti živí tvorové, přijdou ti na pomoc.”
Na nádvoří pevnosti se ozýval rozruch. Kolem se začaly shlukovat hloučky žáků a sledovaly hádku dvou mužů. Vznešený Paragon a Bojovník. Ne ledajací. Velitelé. Paragon vyššího postavení.
“Neuposlechl jsi přímý rozkaz!” Rozčiloval se. Světlovlasý muž se zamračil.
“Požádali o pomoc a tys to ignoroval!” Odpověděl tvrdě.
Nathaniel, stojící v davu, otočil hlavu k Lukovi. Ranger byl vždy spolehlivým zdrojem novinek a dění na pevnině. On pochopil pohled a pokrčil rameny.
“Zaslechl jsem to včera večer. Démoni napadli západní hranici a současně jižní. Simeon se rozhod objetovat vesnici na Západu. Prý není nijak strategicky umístěná a bylo podstatnější udržet Jih.” Vysvětloval a sklonil hlavu k Saulovi, který ospale dorazil. Mnul si oči a snažil se zachytit zdroj pozdvižení.
“No a ten druhý. Mimochodem Ashley.” Nathan i s Necrem zpozorněli. Jako jeden otočili hlavu k Bojovníkovi, aby si ho důkladněji prohlédli. Stál ale moc daleko. Co zachytili byli světlé vlasy, opálená tvář a výrazné pronikavé oči. Hořely v nich dva silné žhnoucí plameny.
Ashley byl jedním z legendárním velitelů Ochránců. Ikon mezi ostatními. Také se o něm mluvilo pro jeho volbu povolání. Vyprávělo se, že snad měl být Paragonem ale veškerou svou podstatou odmítl. Nikdo netušil proč. A stal se z něj Bojovník. Jeden z nejlepších. Nikdo ale nevěděl, zda je to skutečně pravda.
“Ashley naléhal, aby mu dal pár mužů a nechal ho jet na Západ. Že to na Jihu zvládnou bez nich. Simeon odmítl a on přes jeho ne odjel. S pár dalšími.” Pokračoval Ranger a významně přidal řečnickou pauzu než opět promluvil.
“Nejen, že ochránili vesnici, ještě zatlačili démony zpět za hranici.” Ohromil je.
“Musela to byla neskutečná bitva. Přál bych si to vidět. Měl sebou prý jenom asi dvacet Ochránců.” Šokoval je. Nathan se vrátil pohledem na muže a opět začal vnímat hádku.
“Zbytečně jsi ohrozil...”
“Zbytečně?!” Přerušil Ashley tvrdě Simeona.
“Čekali a modlili se za náš příchod!” Mluvil tiše ale neskutečně silně. Slyšeli ho i ti v zadních řadách.
“Někdy je třeba obětí! Pro větší dobro!” Odpověděl Paragon.
“Tahle obět byla naprosto zbytečná! Zvládl bys udržet Jih s poloviční armádou!”
“Já rozhoduju jaká obět je zbytečná a jaká ne!” Vyštěkl Simeon. Ashleyho výraz ještě ztvrdl.
“Podle čeho? Kdo dá víc?” Usmál se a po jeho úsměvu všechny zamrazilo. Paragonův obličej vztáhl vztek.
“Co si to...”
“Kdy přesně jsi změnil myšlenku Ochránců ve svojí soukromou výdělečnou hru?” Pokračoval muž a stupňoval vztek druhého.
“Nejsem slepý Simeone. I ostatní to začínají vidět. Už to dlouho není o tom pomáhat a chránit. Pošpinil jsi všechno, čím jsme byli.” Simeonův vztek bublal a vřel.
“Zbavuji tě tvého postavení velitele! Půjdeš do vězení pro neuposlechnutí rozkazu a...”
“Nenamáhej se. Odcházím.” Přerušil ho Ashley klidně a šokoval všechny. I zbylé velitele.
“Ashley, to přece...” Ozvala se Celias – velitel Rangerů. Po jejím boku seděl její věrný vlčí přítel. Otočil k ní hlavu a rozloučil se pokývnutím. Ona i ostatní velitelé ho napodobili.
“Vážně čekáš, že tě nechám odejít?!” Dal Simeon povel rukou. Ashley se mu s úsměvem zadíval do očí. Tentokrát pobaveným.
“Zkus mě zastavit.” Ochránci za Paragonovo zády zaváhali a stáhli se zpět. Bojovník kývl hlavou a šel pryč.
Blonďatá dívka ve zdobených šatech Elementalistů si povzdechla a doběhla ho. Ashley k ní překvapeně otočil hlavu. Něco řekl. Zamračila se na něj a zakroutila hlavou. Povzdechl si a s úsměvem přikývl.
Z davu vystoupil rudovlasý muž – také Elementalista a bělovlasý jemného obličeje – Léčitel. Vydali se za párem.
Černovlasá dívka v elegantním oblečení Mesmerů otočila hlavu k vysoké hnědovlásce – Bojovníkovi. Ona k ní. Obě se zatvářily zničeně a následovaly své přátele.
Lindsey. Rubin. Cedrik a Linnet s Thalií. Všichni vystoupili z řad, které následovaly Ashleyho na Západ. Vlastně bojovali pod jeho vedením už několik let. Přátelé. Víc než to – rodina.
Simeon se za nimi vztekle zadíval. Rozhlédl se a ještě vztekleji rozehnal dav. Předtím ho stačil upozornit, že kdokoli se o události zmíní, bude následovat Ashleyho příklad. Svým jistým hlasem Paragona. Nikdo nedokázal neposlechnout. Přesvědčeni o správnosti jeho rozhodnutí, přestože s jemným stínem u srdce. Ten se ale brzy vytratil.
Luke sledoval bojující armády. Na jedné straně vojáci. Na druhé páchnoucí, vrčející, zubatá masa. Démoni.
Už několik dní se je snaží udržet dál od města. Monstra ale přicházejí v dalších a dalších vlnách. Čerstvých silných vlnách. Jejich řady naopak řídly.
Zamračil se. Při pohledu na bojující si vzpomněl na zážitek z minulosti. Vybavil se jako jemný záblesk, který hned zmizel. Něco po něm přece jen zůstalo. Pochyby. Ashley měl tehdy pravdu, že?
Zachytil v okolním křiku své jméno. Otočil hlavu. Celias na něj horlivě mávala. Její vlk běžel k němu.
Otočil hlavu druhým směrem. Přesně v okamžiku, kdy obrovský démon máchl obrovskou sekerou. Luke jen tak tak uskočil. Být o pár sekund pomalejší, přišel by o hlavu.
Zpoza jeho ramene vyskočil černý chlupatý stín a zakousl se do masitého krku. Výhružně vrčel a trhal čelistmi.
Luke se vzpamatoval a napjal tětivu luku. Šíp zahořel a ztratil se v rameni démona. Druhý a třetí také.
Monstru se podařilo odtrhnout vlka a odhodit stranou. Jemně zakňučel a vyskočil na všechny čtyři. Tvor chytl šípy a vytrhl z kůže.
Luke se zamračil a uskočil před ránou. Jak má s tímhle ksakru bojovat? Uskočil znovu a přitom vystřelil další hořící šíp. Démonovo bulva se rozprskla ale jemu to nijak nevadilo. Dál máchal sekerou a snažil se trefit muže.
Jemu kolem ucha prolétl jemně namodralý šíp. Zabodl se do paže, držející sekeru. Zamrzla v pohybu.
Celias se pousmála, pak překvapeně zamrkala. Led začal praskat. Oba uskočili.
“Co je ksakru zač?” Sledoval Luke démona, kterému zrovna v zádech skončil meč jednoho z vojáků. Ani to mu nijak zvlášť nevadilo.
“Nevím, asi nějaký nový druh.” Vystřelila. Tentokrát mířila na nohy. Tvor vztekle zavrčel a snažil se pohnout. Na jeho ramena a záda se snesli nemrtví. Vztekle se po nich oháněl a snažil se je setřást.
Pár otočil hlavu k Saulovi.
“Je jich tu víc takových.” Ukázal. Oba se zamračili. Tohle vážně nevypadá dobře. Sledovali, jak se vojáci trochu marně snaží s monstry bojovat. Potřebovali by tu víc Ochránců. Nepochybně. Obyčejní vojáci proti něčemu takovému prostě nemají šanci.
“Kde je Nathan?” Vystřelil tři rychlé šípy a srazil k zemi stejný počet drobnějších démonů. Saul znovu ukázal.
Kus od nich lehce zářil Paragon. Bojoval s jedním z velkých monster. Svým oštěpem a štítem. Pohyboval se zlehka, skoro jakoby se ani nedotýkal země. Krásný a vznešený. Povzbuzující vojáky kolem. Luke se pousmál a povzbuzen stejně jako oni obrátil pozornost ke svému monstru.
“Celias víc šípů! Zbavíme ho tý sekery!” Poručil. Přikývla a několikrát za sebou vystřelila. Led ho obalil po pás. Druhý Ranger několika šípy zasáhl předloktí démona.
Zařval a snažil se je vytrhnout. Luke zastřílel znovu a přišpendlil dlaň druhé ruky k první. Monstrum zařvalo ještě víc a přemýšlelo, co s tím.
Huba plná zubů se roztáhla v bolestném řevu, když ruku se sekerou přeťalo dlouhé ostří. Trojice se zatvářila mnohem víc překvapeně než démon.
Před ním stál muž v krátkém kabátku z popraskané a odřené rudé kůže. Na hlavě kapucu, z pod ní mu vykukovala dlouhá černá šála. Částečně zakrývala obličej. K tomu měl černé kožené kalhoty, ztrácející se ve vysokých botách. Ruce částečně zahalené v bezprstých rukavicích. Celé oblečení působilo lehce. Boty, kalhoty, rukavice i samotný kabátek na sobě měly pásky a místy lehké kovové plátky. Zároveň působilo dojmem, že majitel dost cestuje a stejně tak toho má za sebou.
Ostří znovu prolétlo vzduchem a uťalo druhou paži. Stejně snadno jako první. Po nich následovala obludná hlava. Bezvládné tělo s tvrdým žuchnutím dopadlo na zem.
Vojáci kolem se upřímně zaradovali a sledovali cizince.
On pokývnutím hlavy pozdravil Celias.
“Ashley?” Vydechla. Oči se usmály. Ústa se schovávala pod šálou. Žena se rozzářila a vrhla se mu do náruče.
“Přišel jsi nám...” Zakroutil hlavou a ukázal směrem k městu.
“Nejen já.” Trojice a vojáci kolem otočili hlavy. Za nimi stálo rozmanité vojsko. Unavení vojáci se jako jeden uvolněně nadechli a sledovali je. Díky bohu. Někdo přece jen přišel na pomoc. Povzbuzení novou nadějí se vrhli mezi řady démonů. Nově příchozí s nimi.
Ashley uhl před ranou a pohledem zachytil černovlasého muže. Paragon. Svým štítem zrovna odrazil velký meč a zabodl hrot oštěpu mezi démonovo žebra. Ten zařval a znovu po něm máchl. Rána opět skončila ve zdobeném štítu aniž by ho poškodila. Muž přitlačil. Tvoř zavrávoral a sesunul se k zemi.
Bojovník Paragona tiše sledoval. Téměř jakoby zapomněl, že stojí uprostřed bitvy. Démonovo úder zastavilo velké ostří. Vzpamatoval se a otočil hlavu.
“Co je s tebou?” Odstrčila Thalie silou démona a máchla. Skoro ho rozsekla vejpůl. Muž jen zakroutil hlavou a opět se zapojil do boje kolem.
Netrvalo to dlouho a démoní vojsko se dalo na útěk. Vojáci se pustili do oslav. Snad každý z nich si chtěl připít s modrookým Paragonem. Věděli, že bez něj by to vzdali už během prvních pár dní.
Ashley seděl mezi svými a sledoval ho. Byl si jistý, že něco takového se mu stalo poprvé. Zásah na první pohled. Ještě k tomu uprostřed boje. Neskutečný.
Srdce mírně poskočilo. Paragon se rozesmál. Okolí s ním. To ale nebylo podstatné. Podstatné byly veselé jemně zakalené oči. Upřímný příjemný smích. On byl.
Nathaniel přijal další pohár a přípitek. Svět kolem se mírně vlnil. Byl pro něj lehce nadlidský výkon na něco zaostřil. Přesto zachytil karamelovo-zelený pohled.
Cítil, jak se srdce rozeběhlo někam pryč. Nebo se alespoň snažilo. Vnímal horkost v obličeji – ještě silnější než v alkoholovém opojení. Mnohem silnější. Přivřel oči a užíval si pocity.
Muži kolem něj zvedli hlavy a sledovali cizince. Sklonil se k opilému a pomohl mu na nohy. On se jemně zasmál a vzal ho kolem ramen.
“Řek bych, že na jednoho Paragona pití dost. Měl by si jít lehnout.” Muž v jeho náruči začal protestovat.
Položil mu ruku na tvář. On zmlkl a svezl se mu k hrudníku. Čelem se mu opřel o krk a něco zabručel. Ashley se zachvěl a vedl ho pryč.
Procházel mezi stany až našel ten svůj. Zavedl muže dovnitř a spustil na napnutou plachtu tvořící lůžko. On se bez vší skromnosti rozvalil a spokojeně zavřel oči.
Muž se na něj zadíval, povzdechl si a sedl si k němu. Vztáhl ruku a chytl jeho ruce. Zvedl nad hlavu.
Paragon něco zabručel ze svého spánku, když mu svázal zápěstí svým páskem a připl k rámu postele. Pak se k němu naklonil a pohladil ho po tváři.
“Jak se jmenuješ?” Nathaniel. Zněla zamumlaná odpověď. Ashley se usmál a sklonil se k pootevřeným rtům.
“Omlouvám se. Nathane. Ale... nemůžu si pomoct.” Ochutnal a přitom mu zakryl oči svou šálou.
Nathaniela probral horký lehký dotek. Rty. Něžně uctívaly jeho. Dokonale vystřízlivěl a aniž by si to uvědomil, měkce odpověděl. Ucítil úsměv a ruku na své hrudi, druhou ve vlasech. Něco zamumlal a přijal hlubší a naléhavější polibek. ´Něco je... vousy?´ Uvědomil si několikadenní strniště, které ho jemně škrabalo na bradě. ´Je to muž.´ Nechápal, proč srdce rozechvěle vynechalo. Vždy se mu přece líbily dívky. Tak proč mu nevadí polibky jiného muže? Proč mu připadají mnohem měkčí a hebčí než dívčí. Proč se mu tolik líbí? Protože je to muž nebo protože je to on? Jeho příjemná vůně. Tělesná teplota. Horké velké dlaně.
Zhluboka se nadechl, když neznámý propustil rty a svezl se níž. Hladil a laskal kůži, objevoval citlivá místa.
Musí to být on. Nikdy ho ničí dotek tak... Snažil se udržet si myšlenky. Utekl mu sten, když muž zajel rukou pod látku sukně. Konečky prstů přejel po célé délce a pak ho objal. ´To nemůže myslet...´ Zaklonil hlavu a kousl se do spodního rtu, aby zmírnil své vzdechy. Útočník se pousmál a uvolnil jeho rty svými.
Pomalu ho vynášel výš a výš. Posiloval žár, který pronikal Ochráncovo tělem a v několika místech zažehl oheň. Sílný spalující oheň. Až nakonec přizvedl jeho stehna a pomalu přirazil.
Nathaniel zacukal rukama a něco nesrozumitelného vydechl. Cítil lehkou bolest, ale přijemné pocity, které ji doprovázely, byly mnohem intenzivnější a silnější.
Muž ho pevně držel a zhluboka oddechoval do jeho krku. Jemně políbil opálenou kůži. Jakoby se znovu omlouval. Chvíli čekal a pak se stejným pomalým pohybem pohl.
Nathaniel hlasitě vydechl a oddal se neznámému.
Trvalo to hodiny. Jakoby se ani jeden nedokázal nabažit těla toho druhého. Jakoby tu jejich něžná hra byla vždy. Vždy se jí oddávali a neznali nic jiného.
Trvalo to hodiny. Hodiny polibků. Hodiny doteků. Hodiny rozechvělých nádechů a tlukotů srdcí. Až konečně. Něžný trýznitel ulehl vyčerpán u jeho boku.
Oba se cítili stejně. Byl pro ně problém jen pohnout rukou. Neskutečně unavení ale zároveň se jim po těle rozlévala hřejivá spokojenost. Naplňovala každou buňku. Každý tep srdce.
Nathaniel se pomalu propadal. Do měkkého hebkého cosi. Už jen jako sen vnímal pohlazení po tváři a letmý polibek.
“Omlouvám se.” Mužův lehce ochraptělý hlas objal srdce a jemně stiskl. Usnul.
Probral se. Uvědomil si, že už není spoutaný. Promnul si zhmožďená zápěstí a rozhlédl se. Sedl si a spustil nohy z postele. Zamračil se bolestí. ´To se dalo čekat.´ Pomyslel si.
Oblékl se a vyšel ze stanu. Ashleyho armáda byla pryč. Zamračil se. Už tehdy ve škole ho zaujal a on toužil se s ním seznámit. Vzpomněl si na medovo-zelené oči. Zachvěl se a snažil se vybavit průběh večera před... Znovu se zachvěl a zabalil do svého pláště.
Před jeho, Lukovo a Saulovo stanem ležel vlk. Když se Nathan přiblížil, sedl si a jemně výhružně zavrčel.
“Jo, taky jsem musel spát jinde.” Ozvalo se za ním. Saul se ospale pousmál a zvedl oči k Lukovi, který odstrčil plachtu dveří. Byl polonahý a protahoval se. Oblékl si kabátek přes nahý hrudník a podrbal vlka na hlavě.
“Díky, krasavče. Jdi ji pozdravit.” Pustil ho dál. Vlk něco zamručel a ztratil se ve stanu. Dva přátelé se pobaveně pousmáli a společně se třetím šli hledat něco k snídani.
“Kdes vůbec spal ty?” Vzpomněl si Luke a zvedl oči k Nathanovi. Ten zabručel, že ani neví a pobavil oba muže.
