kapitola I.
Mezi kmeny a korunami stromů se nesly bubny, zpěv a rozjařené hlasy. Byl to starý – velice starý les, plný života. Zvířat i rostlin. Aby ne. Byl hlavní ze svatyní boha Shizena. Jednoho ze šesti.
Uprostřed lesa. Hluboko mezi svými stál posvátný strom – nejstarší a nejmohutnější ze všech. Z jeho vrásčité kůry vytékal lesní pramen a průzračnou vodu zachytávaly terasovité fontány, vyrůstající přímo z kmene. Samotná voda měla léčivou moc.
Toho dne se pod záštitou noci konaly Oslavy bohů. Vlastně jen jejich předvoj. Skutečné oslavy na počest Velkých Šesti se pořádaly v hlavním městě. Každých deset let. Pár dní před nimi se v každé svatyni konalo takzvané vyvolávání. Rituály. Kdy se kněží snažili přivolat svého boha. Obrazně myšleno. Nikdy žádného nepřivovali. Vlastně to ani nikdo nečekal. Šlo spíš jen o jeho požehnání. Následující den se vybraní kněží vydali do hlavního města, kde zastupovali svého boha.
Dav přihlížející rituálu se rozezněl nadšeným voláním. Strom i jeho voda se rozzářily a tak požehnaly kněžím. S lehkou úlevou v očích poděkovali a zapluli mezi bavící se dav.
Mladý kněží se uvolněně posadil na jednu z nižších fontán a snažil se nadechnout. Byl tak nervózní. Tolik se bál, že něco zkazí. Na posledních oslavách byl ještě dítě a dnes... pousmál se a zadíval do měkkým světlem pulsující vody.
Srdce polekaně zašeptalo. Po hladině jakoby přeběhl temný stín. Promnul si oči. Muselo se mu něco zdát. Voda byla klidná. Zčeřená jen jemným čůrkem vody stékajícím z nádrže nad. Asi je prostě... rozšířil oči a rychle se otočil.
Nad ním stála vysoká postava v tmavém plášti. Sáhla si k hlavě a stáhla hlubokou kapucu. Svět, který mladík znal, se dokonale změnil. Při jediném pohledu do hlubokých zelených očí. Byly jako čerstvá tráva z jara. Ne, byly jako temné listy stromů před podzimem. Ne, byly jako vše zelené, co rostlo kolem protkané jemnou kůrou.
“Dobrý večer.” Usmál se hnědovlasý cizinec a jemně se uklonil. Kněží nebyl schopný odpovědi. Nikdy neviděl někoho tak krásného. Někoho tak... cítil horkost v tvářích a srdce v hrudníku. Jakoby se snažilo utéct pryč. Rychle a daleko.
Muž se pousmál a podal mu ruku v bezprsté rukavici. Mladík znejistěl ještě víc ale přijal ji.
“Jak se jmenuješ?” Příjemný jistý hlas. Jakoby někde za ním bylo slyšet lesní pramen, šepot stromů. Ne. Možná spíš volání divoké zvěře. Tolik hlasů, tolik zvuků, tolik... kněží přivřel oči a poslouchal.
“Já, já jsem Ephy.” Cizinec jemně přikývl a postavil ho.
“Rád tě poznávám, Ephy. Sledoval jsem tě při rituálu, byl jsi nádherný.” Ephy překvapeně zamrkal. Nádherný? Proč nádherný? To přece... sklonil hlavu. Nádherný. Pomyslel si. Rychle zvedl oči, když muž vykročil. Provázel ho kolem velkých ohnišť a tančících lidí. Zastavil až u přetékajících stolů.
“Hmm... opravdu dlouho jsem nejedl a ty?” Sklonil hlavu. Mladík zaváhal. Vlastně byl docela hladový, ale pochyboval, že bude schopný něco sníst.
“Nejsem hladový.” Zalhal. Určitě? Sáhl muž pro hrozen vína a ochutnal. Ephy ucukl pohledem a přikývl.
“Alespoň ochutnej, je výborné.” Utrhl velkou šťavnatou kuličku a aniž by se ptal strčil mu ji mezi rty. Mladík zamrkal ale neodolal. Ústa naplnila příjemně sladká chuť. Vážně je. Uklidnil se trochu a bezmyšlenkovitě přijal další.
Muž se pousmál a prohlížel si ho. Kněžské oblečení – tolik připomínající les kolem bylo v jeho podání půvabné. On byl. Delších blonďatých vlasů, průsvitné světlé pleti a velkých zlatavých očí. Hlubokých jako lesní tůňky. Vlastně nebyl zrovna typickým zástupcem Shizenovo kněžích. Většina byla urostlých postav, dlouhých hustých vlasů a snědé pleti. Obvykle Rangeři. Jistí, rychlí bojovníci – nebezpeční se svými luky. Jejich šípy většinou přišly dřív než si jich někdo stihl všimnout.
“Proč Shizen?” Ephy pokrčil rameny a opřel se o stůl.
“Moji dva starší bratři jsou oba Rangeři a... mám rád tenhle les a jeho obyvatele.” Rozhlédl se s jemným úsměvem.
“Je to laskavé a krásné místo. Už od dětství jsem věděl, že chci být jeho kněží. A vlastně ani nevím proč přesně.” Zvedl k muži oči. On se mu do nich zadíval. Usmál se.
“Jsi vážně nádherný.” Sklonil se k němu. Ephy překvapeně zamrkal.
“Předurčený být mnohem víc než jen jeho kněží.” Zašeptal muž a pak měkce ochutnal. Mladíkovo srdce si razilo cestu ven. Hlasitě a tvrdě. On strnule hleděl do zelených očí a netušil, co se děje. Cítil příjemný horký dotek a jemná motýlí křídla v podbříšku.
Muž se zlehka odtáhl a prsty pohladil hebkou tvář.
“Pojď se mnou.” Poručil měkce a narovnal se. Mladík ho bez protestů, bez myšlenek následoval. Jako ve snu. Jen jako divák. Jakoby... Sklonil hlavu. Co se to děje?
Muž zastavil. Ephy se rozhlédl. Byli sami. Daleko od oslavujícího davu. U stromu, kolem kterého jistě už mnohokrát procházel. Tak proč si nikdy nevšiml? Sledoval klenbu kořenů nad téměř dokonalým lůžkem z hlubokého mechu.
Nejistě zvedl oči. Muž ho pohladil úsměvem a vykročil k lůžku. Sedl si a stáhl ho k sobě. Mladík zabořil prsty do měkkého povrchu. Vážně měkké a hebké. Pomyslel si a odmítal se podívat na svého společníka. Proč ho sem přivedl? Proč mu tolik bije srdce? Proč ho následoval? Proč... rychle se otočil. Koruny nad jejich hlavami se pohly a spletly v neprodyšnou stěnu.
“To je v pořádku, neboj se.” V duchu vykřikl. Hebký horký šepot přímo u jeho ucha. Okouzleně otočil hlavu.
Muž přizvedl půvabný obličej. Usmál se a pohladil. Ephy se zadíval do zelených očí. Měl pocit, že nikdy neviděl tak hluboký pohled. Je starý. Neuvěřitelně starý. Uvědomil si.
Prsty sklouzly k bradě a přizvedly. Rty pohladil hebký, měkký dotek cizích. Zlehka je ochutnávaly, dokud mladík neodpověděl. Pak se vpily mnohem hlubšími a naléhavějšími polibky.
On si vážně připadal jako ve snu. Krásném, opojném snu, který jemně hladil mysl a srdce. Bez protestů se nechal položit. Dokonce vztáhl ruce a položil na pevné paže.
Rozechvěle se nadechl a opět nic nenamítal, když muž začal prsty putovat po jeho těle a pomalu ho zbavovat oblečení. Líbal ho a hladil. Něžně a pomalu. Jakoby měl veškerý čas vesmíru jen pro sebe. Objevoval citlivá místa. Vracel se k nim a dráždil mladíkovo touhu. On rozechvěle ležel a nedokázal ho zastavit. Jakoby vše bylo tak, jak má být. Jakoby se měli potkat. Být teď tady. Spolu. Dotýkat se.
Jemně zadržel dech a otevřel oči. Muž dlaní objal jeho vzrušení. Zlehka promnul špičku a pokračoval ke kořeni. Pak zpátky. Ephy hleděl do přírodního stropu a prosil všech šest bohů o slitování.
Cizenec ho zlehka políbil a svezl se k pasu. Přizvedl stehna a opřel si je o ramena. Naklonil se blíž. Ephy se prohl a prsty sevřel mech pod sebou. Úžasný! Křičelo srdce, mozek i tělo. Úžasný. Sklonil hlavu a sledoval jak se ztrácí v horkých ústech. Pomalu a hluboko.
Zachvěl se a raději odvrátil pohled. Jemně přizvedl boky. Znovu a znovu. Muž se pousmál a prsty pohladil štíhlé stehno. Mířil níž.
Mladík sebou trhl a zaryl mu paty do zad.
“Uklidni se. To je v pořádku.” Postupoval muž dál. Pomalu a opatrně. Jeho ruka jemně zářila. Vycházelo z ní teplo. Možná spíš horkost. Horkost, která postupovlala dál do mladíkovo těla. Uvědomil si, že necítí bolest. Ne. Cítil něco mnohem lepšího. Hezčího. Úžasnějšího.
Jemně zasténal a opět pohl boky. Proti prstům a zpět proti rtům. Sladce mučivá past.
Natáhl ruku a vyhledal mužovo prsty. On se usmál a propletl je s jeho. Dál si hrál se štíhlým tělem a probouzel žár.
Ephy se jemně prohl a stiskl ho lýtky.
“Já... já myslím, že...” Nebyl si jistý, o čem přesně mluví. Proč to říká, ale věděl, že muž ano. Věděl. Spokojeně se usmál a zvedl se k němu. Usazený mezi stehny.
Zadívali se do očí. Rty se spojily a těla je následovala. Mladík se jemně zamračil a zaklonil hlavu.
“Nadechni se, Ephy.” Políbil ho pod bradu. Poslechl a otevřel oči. O tomhle mluvil? Toužil? Toužil. Sklonil hlavu a zadíval se do hlubokých očí. Spalovala je touha protkaná něhou.
Muž se usmál a políbil ho.
“V pořádku?” Ephy přikývl a zavrtěl se. Překvapeně zamrkal a zadržel dech. Zavrtěl se znovu.
“Mám pomoct?” Pohl se muž pobaveně. Mladík mu zaryl prsty do paží a vydechl.
“Myslím, myslím, že můžeš.” Přivřel oči, když ho poslechl. Znovu a znovu. V pravidelném rytmu se bořil do horkého těla a přinášel s sebou nový druh žáru. Palivější a úžasnější. Ephy si byl jistý, že nikdy nic podobného necítil. A to ani nezná jeho jméno. Napadlo ho ještě a pak se vše vytratilo. Zůstal jen hluboký pohled, oheň mezi jejich těly a v srdcích. Silný spalující oheň.
Ephy pomalu otevřel oči a zamrkal. Byl trochu polámaný ale cítil se... rychle si sedl.
Byl sám na mechovém lůžku. Pod klenbou kořenů. Přikrytý mužovo pláštěm. Zabalil se do něj a přičichl. Voněl lesem. Něčím známým. Něčím uklidňujícím. Pousmál se a oblékl. Přes ramena přehodil plášť a znovu se do něj zabalil. Šel hledat své druhy.
Trochu sám sebe překvapil svým klidem. Možná se probudil sám, ale uvnitř cítil, že není. Byl si jistý, že se znovu potkají.
Kněží i obyčejní lidé se vydali na cestu do hlavního města. Někteří cestovali pěšky, jiní na koních či vozech. Ty naložené dary – většinou pohoštěním na oslavy.
Ephy tiše kráčel vedle svého bratra – prostředního z nich, zabalený do svého pláště.
“Kam jsi včera vlastně zmizel?” Mladík zvedl oči a jemně zrůžověl. Muž se pobaveně pousmál.
“No nepovídej. Znám ji?” On se zamyslel. Pochybuju. Řekl nakonec.
“Jak se jmenuje?”
“Já... nevím.” Překvapil bratra. Ranger pobaveně zakroutil hlavou.
“Doufám, že byla aspoň hezká.” Mladík se jemně pousmál. Víc než to. Sklonil hlavu. Muž se spokojeně usmál a dál nevyzvídal.
Ephy se zaměřil na povoz, který jel před nimi. Vzadu seděl mladý pár a dívka mladíkovi tiše zpívala. Jemným příjemným hlasem. Píseň oslavující jaro a nový život. Pousmál se a poslouchal také.
Byla před nimi několikadenní dlouhá cesta a snad i proto karavana nikam nechvátala. Se setměním se utábořili na velké louce. Ephy seděl u jednoho z ohnišť a věnoval se večeři.
“Dobrý večer.” Srdce zašeptalo radostí a mladík rychle zvedl hlavu. Bratři a ostatní kněží také. Jejich výrazy se změnily v podobně nejisté.
“I-i tobě.” Vzpamatoval se Ephy a vstal. Jeden z bratrů k němu otočil hlavu. ´Víc než to.´ Zaznělo mu v úších. Přizvedl obočí a vrátil se pohledem na cizince. Ten s jemným úsměvem sledoval zrůžovělého mladíka.
“Posaď se.” Nabídl mu místo. Muž poděkoval a vybral si místo vedle něj. Ephy znovu zrůžověl a posadil se zpět.
“Chceš...” Začal si svlékat plášť.
“V pořádku, nech si ho.” Zarazil ho muž a potvrdil Rangerovo podezření. S mužem? Přemýšlel. Proč ho to vlastně ani trochu nepřekvapuje? Uvědomil si.
“Cestuješ na oslavy?” Zeptal se. Muž zvedl své hluboké oči od mladíka a přikývl.
“Můžeš se přidat k nám. Svým způsobem jsi to už vlastně udělal, nebo ne?” Dodal. Cizinec se pobaveně pousmál. Svým způsobem. Přitakal.
“Potřeboval jsem jen něco zařídit, ale teď už bych se k vám rád připojil.” Sklonil hlavu k mladíkovi. On bez zaváhání přikývl. Muž se usmál a všechny překvapil, když se k němu naklonil a políbil.
“Omlouvám se, že jsem ráno tak zmizel.” Zašeptal tak, že to slyšel jen Ephy. On jemně zrůžověl a zakroutil hlavou.
“Věděl jsem, že se vrátíš.”
“Dobře.” Políbil ho znovu a zvedl oči k ostatním. Všichni si ho prohlíželi. Něco v jeho pohybech. Něco v jeho očích. Bylo na něm něco zvláštního ale ne děsivě.
Ephy se ráno probral. Zachumlal se do hřejivé náruče a odmítal se probudit. Po tváři ho pohladily laskavé prsty a pak rty.
“Dobré ráno.” Pomalu otevřel oči a zadíval se do zelených. I tobě. Nechal se políbit.
Po vydatné snídani karavana opět vyrazila. Ephy kráčel vedle svého cizince a nijak ho neznepokojovalo, že nezná jeho jméno. Nikoho z nich. Vše bylo tak, jak má být.
Večer se opět utábořili a ráno vyrazili. V poledne. Při krátkém odpočinku se na východě objevila jiná karavana. Podobně velká. V podobném složení. Jen její kněží byli oděni v bílém. Následovníci bohyně Pavitry. Karavany se pomalu promíchávaly a srdečně vítaly.
Ephy nejistě zvedl hlavu. Jeho společník vstal a vydal se k příchozím. Mladík sledoval jeho kroky až k štíhlé vysoké ženě. Nádherná. První slovo, které ho při pohledu na ni napadlo. Skutečně. Žena měla bělostnou pleť a dlouhé blonďaté vlasy. Téměř bílé. Dokonalý pravidelný obličej a na zádech bílá křídla. Zamrkal. Ne. To se mu muselo jen zdát. Prohlížel si ji.
Všimla si muže. Usmála se a vyšla mu vstříc. Objali se. Dlouze a bez pohybu. Bez jediného slova. Pak ji vedl k němu.
“To je má přítelkyně. To Ephy.” Mladík rychle vstal a trochu prkeně se uklonil. Žena se usmála a jemně kývla hlavou. Pak mu podala ruce.
“Ráda tě poznávám.” Stiskla jeho prsty a stejně tak srdce. Její hlas. Zvonivý příjemný zvuk. Měl v sobě sílu ale zároveň něhu a teplo. Ona měla. V očích. Světlých modrých očích přeplněných světlem a moudrostí.
Když si karavana od svatině bohyně Pavitry dostatečně odpočinula, společně vyrazili dál. Žena kráčela vedle páru a všichni z ní měli stejné pocity jako z muže.
“Jsem za tebe ráda. Snad budu mít taky takové štěstí.” Zabalila se do svého pláště a poslouchala zpívající dívku.
“Jsem si jistý, že ano.” Položil jí ruku na rameno.
“Jak jsi to věděl?” Prostě věděl. Cítil. Poznáš to, neboj se. Odpověděl. Ona si povzdechla.
“Snad ano.” Zakryla jeho ruku svou. Usmál se a přikývl. Sklonil hlavu k Ephymu. Tvářil se, že neposlouchá.
“Na druhou stranu. Každý nemůže mít takový štěstí jako já.” Přitáhl si ho do náruče a políbil do vlasů. Mladík zrůžověl ale objal ho kolem pasu. Žena se zasmála a zlehka praštila muže do prsou.
“Ty hade.” Řekla pobaveně.
“Chápu. To nejpůvabnější a nejúžasnější je tvoje. A těžko bych hledala druhé takové.” Muž s podobným výrazem přikývl. S úsměvem zakroutila hlavou.
S večerem zastavili u velkého jezera a rozdělali ohně. Většina se nahrnula do vody. Plavali, umývali se a někteří se věnovali hrám.
Ephy seděl na břehu a sledoval koupající se děti. Přizvedl obočí. Jeho cizinec se vrhl mezi ně. Na sobě jen sešívané kalhoty z měkké kůže.
Děti byly nadšené a snažily se ho potopit. Úspěšně se bránil a opatrně je odhazoval kolem sebe.
Ephy zvedl oči. Kolem něj si sesedali ostatní a sledovali muže. S jemnými úsměvy i výrazy. Dětem se povedlo ho povalit. Zapadl do vody. Prudce se vynořil. Drobotina ztichla a s očekáváním v očích na něj hleděla. S hrozivým řevem se na ně opět vrhl. Děti začaly pištět a vratily úder.
Ephy se pousmál. Pak si všiml jemných úzkých ornamentů na mužovo zádech. Jakoby tvořily jemné větvičky. Táhly se přes záda, na boky, na ramena, některé až do delších vlasů.
Přizvedl obočí. Připadaly mu povědomé. Byl si jistý, že by je měl odněkud znát.
“Vždy byl tak veselý a plný života. Jako krásné, divoké zvíře.” Otočil hlavu po hlase. Žena se posadila a usmála.
“Co sis myslel, když jsi ho viděl poprvé?” Otočila k němu hlavu. Ephy se vrátil pohledem na muže.
“Nevím, ale moje srdce se snažilo utéct.” Překvapila ho vlastní upřímnost.
“Myslím, že jsem cítil lásku. Ze všeho nejvíc jsem chtěl stát po jeho boku. Navždy.” Přemýšlel nahlas.
“Jakoby mě obklopil klid, rušený jen jemným šepotem listů, ale přitom jsem cítil sílu a něco divokého... já nevím.” Sledoval muže.
“Nechci vyznít... ale mám pocit, že k sobě patříme. Že vše, co jsem dělal. Můj celý život směřoval k němu.” Překvapila ho vlastní slova, ale zněla tak pravdivě. Žena se usmála.
“Zní to hloupě, že? Známe se pár dní a...” Zčervenal. Ona zakroutila hlavou.
“Někdo potřebuje celý život, někdo jen pár dní. Někdo ještě míň.” Otočila hlavu k muži s dětmi.
“Děkuji. Dal jsi mi klid a naději.” Chytla ho za ruku. Mladík překvapeně zamrkal. Vždyť přece vůbec nic... nechápal. Trochu zčervenal a vrátil se pohledem na svého cizince.
Znovu se vynořil a ulízl si vlasy. Otočil hlavu přímo k mladíkovi. On se zachvěl a vstal. Bez jediného slova se svlékl do kalhot a vydal se k němu. Muž se usmál a průzračnou vodou mu šel naproti.
“Plaveš dobře?” Zeptal se. Mladík nezaváhal a hrdě přikývl.
“Tak pojď.” Položil se muž na vodu. On ho následoval.
Možná se neměl tolik vytahovat. Pomyslel si někde v půlce jezera. Břeh byl daleko a on začal zbytečně moc cítit ruce.
“V pořádku?” Rychle otočil hlavu. Zaváhal. Muž se usmál a podal mu ruku. Přitáhl k sobě.
“Chyť se mě kolem krku.” Poručil jemně.
“Hmm. To je příjemný, měl jsem to navrhnout hned.” Políbil ho. Ephy ho pokáral pohledem. On se usmál a máchl rukama. Znovu. Mladík napodobil výraz. Vážně příjemný. Uvolnil tělo a položil na pevný hrudník. Přitom hleděl do zelených očí. Usmívaly se a objímaly ho pohledem.
“Postav se.” Překvapeně zamrkal a rozhlédl se. Jsou na mělčině. Tak rychle? Postavil se a otočil. Karavany byly na druhém břehu.
Vykročil za mužem, který ho vedl na suchou zem. Ještě zmateněji se rozhlédl. Ta vysoká tráva tu byla už předtím? Vešli mezi stébla. Ještě větším šokem bylo přírodní lůžko čekající mezi nimi.
Ephyho srdce rozechvěle vydechlo. Muž ho objal kolem ramen a pevně stiskl.
“Tak hrozně jsem se bál, že tě nenajdu.” Zašeptal.
“A zároveň toho, že ano a ty budeš, ale teď... nikdy tě nenechám odejít.” Šeptal tvrdě. Ephy se zachvěl. Vztáhl ruce a chytl pevné paže. Otočil hlavu a zvedl se na špičky. Muž se k němu sklonil. Rty se setkaly a pár zlehka klesl na lůžko.
Klečeli a muž opět putoval po štíhlém bělostném těle. Políbil rameno a rukou vklouzl pod mokrou látku kalhot. Mladík zaklonil hlavu a opřel se mu o rameno. Zadíval se na noční nebe plné hvězd. Přes přivřená víčka sledoval, jak jedna z nich padá k zemi. On naopak stoupal výš. Vysoko a úžasně.
Jemně zasténal a dotkl se ruky. Očima vyhledal zelené a pohledem prosil. Něžný trýznitel se usmál a propustil vzrušení. Chytl mladíka a jemně opřel o ruce. On zalapal po dechu. Takhle?! Pomyslel si.
Muž ho pohladil po zádech a jedním pohybem mu stáhl kalhoty. Objal kolem pasu a opatrně přirazil. Společně zasténali. On schoval drobné prsty ve svých a druhou rukou objímal štíhlý pas. Pohl boky. Ephy propletl jejich prsty a zavřel oči.
Muž se znovu pohl. Mladík se nadechl. Znovu a znovu. Pevně svíral dlouhé prsty a vzdychal s každým přírazem. Jejich tempo se zrychlovalo, s ním tiché steny.
Hlasitě vydechl a kolena ho zradila. Jeho milenec ho jemně přizvedl a spustil se na zem. S ním v náruči. Zlehka ho přizvedl a vrátil zpět. Znovu a znovu.
Mladík se mu opřel o ruce. Cítil chvění vlastního těla, bušící srdce. Je to skutečně jeho srdce nebo... nebyl si jistý a nezáleželo na tom.
“Já... já...” Stiskl opálené paže.
“V pořádku.” Ozval se u ucha ochraptělý šepot zastřený touhou. Jemně se prohl v pevném objetí a sevřel ho v sobě. Muž se mírně zamračil. Stiskl štíhlé boky a stáhl k sobě. Naposledy.
Ephy se svezl do horké náruče a zhluboka oddechoval. Jeho rameno hladil horký rozechvělý dech.
Srdce se pomalu tišila a dech mírnil. Mladík se zachvěl zimou. Muž otevřel oči. Zima? Zašeptal.
“Trochu.” Přiznal. Cizinec natáhl ruku. Ephy zalapal po dechu. Kus před nimi. Ze tmy. Zářily žluté oči. Stíny se pohly a on dokázal rozeznat obrysy. Vlk. Je to vlk nebo ne? Přemýšlel zděšeně. Zvíře přistoupilo blíž. Bez jediného zvuku. Černý hustý kožich se leskl nocí.
“Jmenuje se Lobo. Zahřeje tě svým kožichem. Rád bych zůstal zde. S tebou. Sám. Pokud ti to nevadí.” Vadí? Vadí?! Skoro se po jeho slovech rozplynul radostí!
Natáhl ruce. Vlk zamručel a přistoupil ještě blíž. Dlouhá téměř neprodyšná srst byla úžasně měkká a hebká. Mladík se pousmál a prsty se v ní brodil.
Ráno se probral. Pomalu se rozhlédl. Srdce se jemně zatetelilo. Za ním ležel muž a před ním vlk. Oba ho zahřívali svým tělem. Nikdy se necítil tak v bezpečí a pohodlně. Pohladil zvíře. Zvedlo hlavu.
“Dobré ráno.” Usmál se mladík. Vlk odpověděl jemným zamručením a zívl. Mladíkovo rameno pohladily měkké rty.
“Dobré ráno.” Přitáhl si ho muž blíž a vdechl vůni vlasů. Srdce se opět jemně zatetelilo.
Vstali a pěšky. Ruku v ruce se vydali zpět.
Rangeři obdivovali krásné zvíře a Ephy se šel pozdravit s bratry. Sklonil se ke svým věcem. Oni překvapeně zamrkali a oba vstali. Mladík se nejistě otočil.
“Co...” Starší z bratrů ho chytl a otočil zpět.
“Máš... odkdy to máš?” Prohlížel si jemné ornamenty. Stejné jaké měl muž.
“Co... já nevím.” Řekl nejistě a podíval se na svého milence. On se jen pousmál a už oblečený šel k ženě.
“Ale to skoro vypadá... hmm, nebo ne?” Zvedl bratr oči k druhému. Pokrčil rameny.
“On má to samý nebo ne? Všim jsem si včera.” Přemýšlel. Ephy přikývl. Bratři ho zamyšleně sledovali.
“Znáte to? Mám pocit, že bych to měl odněkud...” Řekl rychle.
“Podobají se znakům, které mívají Shizenovo poslové. Vzpomeň si na kresby nymph a vlků v Síních Ozvěn.” Připomněl mu bratr. Ephy zalapal po dechu. Má pravdu. Jistěže je zná.
“Myslíš... myslíš, že je jeho posel?” Zbledl. Muž trochu váhavě přikývl.
“Možná. Možná jsme ho přivolali rituálem. Možná prostě jen cestuje na oslavy jeho jménem.” Přemýšlel. Mladík sklonil hlavu. Skutečný Shizenovo posel? To by vysvětlovalo ta kouzla s rostlinami a Loba. Uvědomil si. Shizenovo posel! Otočil hlavu k muži.
“No jistě. A ona je posel bohyně Pavitry.” Sledoval ženu. Bratři souhlasně přikývli. Znamená to, že on je teď taky? Shodly se nevyslovené myšlenky.
Opět vyrazili na cestu. Mladík kráčel vedle muže, zaskočený přitomností někoho tak důležitého. Mocného a vznešeného. Nikdy se s žádným poslem nesetkal. Znal některé, kteří ano. Mluvili o nich jako o vznešených, krásných bytostech. Mocných bytostech. Jistěže byly. Požehnány mocí svého boha. Jeho přítomností a kouzlem.
Skutečně se s ním setkal? Zvedl oči k muži.Samozřejmě že ano. Je jeho posel. Nosí jeho znamení. Prohlížel si ho. Něco se děje? Mladík zčervenal a ucukl pohledem.
“Ne, nic. Jen... jsi jeho posel?” Nedokázal se nezeptat. Jeho?
“Boha Shizena.” Vysvětloval Ephy váhavě. Muž chvíli mlčel.
“Vlastně ano. Jsem něco jako posel.” Připustil. Mladík rychle zvedl oči. Jsi? Zašeptal. On se laskavě pousmál a pohladil ho polibkem.
“Ano jsem.” Přikývl. A já? Chvěl se Ephyho hlas. Muž se znovu pousmál.
“Ty jsi někdo moc důležitý. Dokonce i pro samotného boha Shizena.” Mladík se téměř zapomněl nadechnout.
“P-pro něj?” Vykoktal. Posel neudržel další úsměv. Přesně tak.
“Proto teď nosíš jeho znamení.” Dodal. Ephy sklonil hlavu.
“Viděl jsi ho?” Zvedl opět oči. Mnohokrát. Rozechvěla odpověď srdce i myšlenky. Mnohokrát. Opakovaly dokola. Vážně ho viděl. Mluvil s ním. Tak jako teď mluví s ním.
“Jaký je?” Vyzvídal. Muž pobaveně vydechl.
“To nemohu říct. Nebylo by to nestranné.” Mladík pokýval hlavou. No jistě. Je to jeho pán. Jeho bůh. Pohladil vlka, který kráčel z druhé strany.
“Viděl jsi i ostatní?” Uklouzlo mu dřív než si stačil uvědomit. Muž ho svou odpovědí dokonale šokoval.
“Všech šest?” Zopakoval. On přikývl. I Chayu? Vydechl.
“I jeho. Ne takový, jakého ho vidíte vy.” Dodal po otázce, jaký je. Mladík nejistě zakroutil hlavou. Není? Zopakoval. Muž si povzdechl.
“Hmm. Má nevděčnou roli. Je nestranným dárcem magie. Požehnává mocí ty dobré i špatné a boj nechává na nich. Bohužel, se k němu víc obracejí ti druzí. Vždy to tak bylo a v podvědomí lidí začal být ten zlý a krutý bůh.” Řekl smutně. Ephy se na něj zadíval. Vztáhl ruku.
Posel se probral ze svého zamyšlení a sklonil hlavu. Ucítil štíhlou dlaň ve své. Mladík se povzbudivě pousmál. Oplatil mu úsměv a propletl jejich prsty.
“Nikdy ti nepřipadalo zvláštní, že oslavy jsou pro všech šest? A vždy byly?” Zeptal se. Ephy pokrčil rameny.
“Myslel jsem, že proto abychom ho neurazili a nerozčílili.” Vysvětloval bez zaváhání. Muž se zasmál. Jo, proto asi taky.
