kapitola I. - konec
Temnými chodbami černé pevnosti procházeli rytíři v černém brnění. Kráčeli rychle a tiše. Bez zastávek. Doprovázeli možná spíš vedli skupinu cestovatelů v pláštích. Ti se lehce zvědavě rozhlíželi. Přestože kolem nebyl jediný zdroj světla, oči dokázaly spatřit sloupy kolem, zdobené klenby stropů i malby na stěnách.
„Ještě stále se ti to zdá jako dobrý nápad?“ Otočil jeden z cestovatelů hlavu k druhému. On k němu. Ruce měl spoutané za zády, tak jako jeho společníci. Usmál se půlkou úst.
„Ještě stále ano.“ Muž se zasmál a zakroutil hlavou. Zadíval se na brnění rytíře po své pravici. Povrch byl temně černý, bez lesku. Bylo lehké, jemně zdobené a součástí byla těžká dlouhá sukně, rozevřená vepředu. Přilba plně zavřená s dlouhým černým ohonem. Dokonale navazovala na vysoký stojáček. Rytíři se v brnění pohybovali zlehka a překvapivě tiše.
„Hmm... všechny vypadaj dobře, ale to tvoje... úžasný.“ Rytíř k němu otočil hlavu. On trochu znejistěl. V úzkém temném pruhu hledí zářily bílé oči. K mužovo překvapení jemně přikývl.
Dovedli je do velkého sálu s černým zdobeným trůnem. Byl prázdný. Zastavili se pod jeho schody. Rytíři si jako jeden klekli a sklonili hlavy.
Cestovatelé se mezi sebou nejistě rozhlédli. Cukly sebou, když se na trůn snesl černý kouř, změnil se v postavu v kápi. Pohodlně se rozvalovala v křesle. Opět se rozplynula v černý kouř a zhmotnila před jedním ze zajatců, pak před jiným.
Rytíř, stojící po mužovo pravici, naklonil hlavu na stranu. Pomalu vstal. Postava opět zmizela a objevila se před mužem, aby si ho prohlédla. Rytíř ji bleskově chytl pod krkem. Zajatec sebou cukl a trochu ustoupil.
„Co to děláš? Zbláznil ses?!“ Chytla ruku a snažila se odtrhnout. Muži udiveně zvedli obočí. Dívka? Rytíř ji bez problémů držel ve vzduchu.
„Co já dělám?“ Zdůraznil. Otočil hlavu ke vchodu. Ostatní s ním i zajatci. Tam stála další postava v černé kápi. Pomalu se vydala k nim.
„Postav ji, Obsi.“ Ozval se mužský příjemný hlas. Rytíř si povzdechl a pomalu ji postavil. Zlehka ho praštila do prsou a šla ke svému pánovi.
„Jen jsem ho trochu škádlila, je stále tak nudně... vážný.“ Vysvětlovala nevině a uklonila se. Muž jen přikývl a bez zájmu prošel mezi zajatci. Jakoby se při chůzi. Chvílemi. Měnil v temný kouř. Možná se jim to jen zdálo. Pomalu vystoupil k trůnu. Posadil se.
„Tedy? Proč bych vás neměl zabít?“ Zadíval se na zajatce. V temných útrobách kápě nebyl znát jediný rys tváře. Zajatci měli podobné, ale zdaleka ne tak neprodyšné.
Dívka se zhmotnila vedle něj.
„Máme pro tebe návrh.“ Ozval se jeden z mužů. On k němu otočil hlavu. Mlčel. Zajatec si uvědomil, že čeká. Sklonil hlavu a zhluboka se nadechl.
„Jistě jsi slyšel o Opalovi.“ Zvedl oči zpět k muži. Když jemně přikývl, pokračoval.
„Pak jsi jistě také slyšel o tom....“
„Ty jsi jistě slyšel, že nejsem moc trpělivý.“ Přerušil ho.
„Být tebou, přešel bych k věci.“ Dodal.
„Chceme tvou pomoc. S Opalem.“ Sedící skřížil prsty před obličejem, opřel se o ně.
„Asi jsem špatně rozuměl. Žádal jsi mě o pomoc?“ Muž přikývl.
„Žertuješ, že?“ Tentokrát zakroutil hlavou.
„Asi si tak úplně neuvědomuješ, s kým mluvíš.“
„Vím, moc dobře s kým mluvím.“ Neměnil se klidný sebevědomý hlas.
„Přesto mě žádáš o pomoc.“ Nechápal sedící. Sklonil hlavu a pohodlně se opřel do křesla. I on mluvil klidným hlasem. Ve skutečnosti jeho příjemný klidný hlas zajatce překvapil.
„Ostatní, ať se tváří jakoliv mocně, nikdy nic nepředvedli.“ Zamračil se muž. Sedící si podepřel hlavu rukou a zadíval se na něj.
„Takže nikdy nic nepředvedli, znamená mít obrovský chrám spoustu přisluhovačů a obdivovatelů.“ Pobavil všechny v místnosti.
„Hmm... ať je na ně můj názor jakýkoli.“ Vztáhl ruku a dotkl se dívky, sedící na opěrce trůnu. Sklonila k němu hlavu, přikývla a zmizela v oblaku kouře.
„Stále jsme jednoho druhu. Já a oni. Musíš být buď naprosto šílený nebo velice odvážný, když o nich v mé přitomnosti mluvíš podobným způsobem.“
„Nemyslím, že jste jednoho druhu.“ Oponoval muž.
„To měl být kompliment nebo urážka?“ Zeptal se sedící. Ve skutečnosti ho muž zaujal. Něco v jeho odpovědích, něco v jeho hlase. Možná ho prostě jen moc dlouho nikdo nenavštívil.
„Vzhledem k mému názoru na ně, řekl bych že kompliment.“ Neváhal zajatec s odpovědí. Pocity byly vzájemné. Slyšel o něm mnoho děsivých historek. Sám četl několik legend. Viděl tolik kreseb, které ho znázorňovaly jako temného bezcitného démona. V podvědomí lidu byl jednou z nejhorších – nejděsivějších postav minulosti. Přesto se po pár slovech s ním cítil klidně a v bezpečí. Asi bude víc šílený než odvážný.
„Ty je skutečně nemáš moc v lásce.“ Zvedl hlavu ke dveřím, ve kterých se objevila dívka. Stále zahalená v kápi. Nesla tác s poháry a džbánem. Prošla mezi zajatci a nalila víno svému pánovi. Mělo temně rubínovou barvu.
„Obsi?“ Muž, sedící na jednom ze schodů trůnu, zakroutil hlavou. Zajatci si uvědomili, že zbylí rytíři jsou pryč. Povzdechla si, odložila tác a opět se posadila na opěrku trůnu.
„Nedali mi důvod. Jsou zavřený ve svých chrámech a děsí lidi řečmi o své moci. Co moc děsivýho se stane, když si nezaplatí přízeň. Nevim o tom, že by někdy někomu skutečně pomohli.“
„Hmm... a proto jsi přišel za mnou a ne za nimi.“ Usoudil mladý muž. Druhý přikývl.
„Nevšim jsem si, že já bych někdy někomu pomohl.“ Bavil se sedící. Zvedl křišťálový pohár ke svým rtům – přesněji řečeno k místům, kde pravděpodobně byly.
„Možná ne... ale když je potřeba jednáš, nemáš jen pusu plnou prázdných slov.“ Vysvětloval muž.
“Neříkej mi, že se tě nedotýká, co se tam venku děje.”
“Vybral sis špatně, člověče. Už dlouho mě nezajímají vaše lidské války. Neohrožují mě.” Vstal a pomalu sešel dolů. Zajatcovo společníci trochu znejistěli, když se za mužem vztyčil Obsi.
“Tvůj ná... žádost tímto odmítám.” Zvedl ruku s vínem vedle sebe a odhalil tak nahý hrudník, na bocích měl posazenou těžkou černou rozhalenou sukni. Nohy schované v černých kovovo-kožených kalhotách zakončených špičatými okovanými botami. Zajatci si všimli, že pohár drží v rukavici stejného stylu. Okování prstů bylo zakončené špičkami – připomínalo dlouhé rovné pařáty.
Dívka stojící za svým pánem si vzala sklenici a ztratila se ve stínech, které najednou obklopovaly trůn. Když na něm seděl, viděli ho jasně a zřetelně.
“Tím je, myslím, náš rozhovor u konce.” Řekl muž zamyšleně.
“Je to trochu škoda. Jsi velice... zajímavý muž.” Řekl spíš pro sebe.
“Hádám, že bys zde nechtěl zůstat jako můj společník vzhledem k boji, který se snažíš vyhrát.” Překvapil zajatce.
“Stačí, žes mě odmítl, nemusíš se mi ještě vysmívat.” Řekl muž hrdě. Jeho oponent se tiše zasmál. Mužovo absence strachu se mu líbila. Cítil, že v něm budí respekt, ale mluvil s ním jako se sobě rovným. S něčím takovým se nesetkával moc často. Vlastně spíš skoro nikdy.
“Špatně jsi to pochopil.” Přešel k němu.
“Necítím neúctu. Naopak. Něco v sobě máš. Jsem si jistý, že to samé přinutilo tvé muže následovat tě až sem.” Vztáhl ruku a dotkl se prsty hrudníku. Byl drobnější postavy než zajatec.
“Mluvil jsem vážně.” Cítil, jak sebou překvapeně trhl.
Muž k němu sklonil hlavu. Přestože měl pán domu kápi rozhalenou, stále nedokázal vidět obličej. Všiml si ale černých dlouhých vlasů, spuštěných na bělostném hrudníku.
On prudce odstoupil a zahalil se, když si všiml zkoumavých pronikavých očích.
“Zajisti jim bezpečnou cestu k hranicím.” Sklonil hlavu na stranu směrem ke svému rytíři. Pak šel pryč. Zajatci se mezi sebou trochu uvolněně rozhlédli. Jejich vůdce sklonil hlavu.
“Prosím.” Obsi zvedl ruku k rytířům, kteří opět vystoupili ze tmy. Jeho pán se zastavil a otočil. Překvapeně sledoval muže, který si pomalu klekl na jednu nohu a uklonil se.
“Já tě prosím.” Zopakoval.
“My... prohrajeme. Prohráváme.” Zvedl hlavu k muži.
“Pokud jsi mluvil vážně, klidně tu zůstanu. Udělám cokoliv, ale pomoz mi... nám zachránit to, co ještě zbylo.” Jeho společníci na něj zaskočeně hleděli.
“Zeusi.” Zašeptal zajatec, který obdivoval Obsiho brnění. Rychle zvedl oči k muži, který se postavil nad přítele.
“Proč mi tolik věříš? Copak jsi neslyšel o mé minulosti? Mohl bych tě zradit. Postavit se na jeho stranu.” Vztáhl ruku a chladnými konečky prstů se dotkl mužovo tváře. Sjel k bradě a přizvedl obličej ke svému.
“Nevěřím, ale vidím tě jako poslední naději.” Cítil, jak muž prsty čeří několikadenní vousy.
“Hmm... poslední naděje. To nezní tak špatně.” Zvedl oči ke svému rytíři. Ten se za svou přilbou pousmál a přikývl.
“Obsidian mi řekl, že ses představil jako královský voják. Vy všichni.” Chytl lemy kápě. Stáhl z hlavy, aby si ho mohl důkladně prohlédnout.
“Kdo ale jsi? Ve skutečnosti?” Prohlížel si čistě blonďatého muže. Horní část vlasů dlouhých po bradu a většinu pramenů z ofiny měl stažené v culíku. Ve sluncem opáleném obličeji zářily jantarové oči. Krásné jantarové oči. Byly jako slunce. Stejně pálivé, stejně pronikavé, stejně nesnesitelně přitažlivé.
Stojící zamrkal a osvobodil svůj pohled. Prohlížel si klečícího. Krásná tvrdší tvář mluvila o hrdosti, sebevědomí a urozeném rodu. Přerostlé strniště o několikadenní cestě.
Vztáhl kovové prsty a dotkl se zašedlých blonďatých pramenů. Promnul je. Jak jinak? Je přesně jeho typ.
Zavřel oči. Měl je vyhnat hned, když se ukázali na hranici. Pak by nad ním nestál a nepřemýšlel, že mu skutečně pomůže. Ne, aby zachránil jeho zemi, jeho lid ale jeho.
“Jsem Perseus. Prostřední...”
“Královský syn.” Doplnil ho muž.
“Tvůj otec ani bratři neví, že tu jsi. Mám pravdu?”
“Ne. Nesouhlasili by. Spolehájí na Suryu, ale... Díky.” Otočil hlavu k Obsimu, který mu pomohl znovu se postavit.
“Jeho moc nepomáhá. Doufáš, že moje bude.” Podíval se na prince. Ten udiveně přizvedl obočí, když černá pouta kolem zapěstích povolila. Promnul si ruce a zvedl hlavu k muži.
“Přijímám tvůj návrh, tvoje královská výsosti... ale nejdřív pro mě něco udělej.” Zvedl ruku vedle obličeje a neslyšně luskl. Jakoby prsty vydaly zvuk, který oni nebyli schopni slyšet.
Za mužem se objevily tři postavy v kápích. Podle všeho pravděpodobně dívky.
“Vykoupej se.” Dodal a šel pryč. Vůdce zajatců, kteří se najednou stali hosty, rozšířil oči.
“Zeusi?” Ozval se trochu zaskočeně jeho přítel.
“Pletu se nebo jsi se zrovna úspěšně nabídl Temnýmu bohovi?” On k němu otočil hlavu.
“Otázkou zůstává, jako co.” Zadíval se za odcházejícím mužem. Výhled mu zastínily tři postavy.
Dívky je dovedly do několika pokojů, kde si odložili cestovní tašky a svršky. Pak je překvapily velkými společnými lázněmi.
Muži spokojeně seděli ve velkém průzračném bazénu a užívali se rozmanité občerstvení. Už si pomalu zvykali na všudypřítomné temné barvy a stíny. Jakoby začali vnímat jejich rozličné barvy. Bylo to zvláštní. Démonovo pevnost už jim nepřipadala tak děsivá a nepřívětivá.
Zeus seděl na schůdku bazénu a užíval si klidný okamžik. Dlouho podobný nezažil. Rukama se opíral za sebou a prohlížel si malby na vysokém stropě.
“Můj princi?” Ozval se příjemný dívčí hlas.
Muž se otočil. Za ním stála mladá černovlasá žena v černé těžké sukni a vestičce s vysokým stojáčkem. Sukně byla podobná, jakou měl její pán. Pod ní měla krátké šortky, dokonale odhalovaly její dlouhé štíhlé nohy.
Princ se zaměřil na ně. Usmál se a zvedl oči k obličeji. Byla velice krásná – jemného něžného obličeje a kudrnatých dlouhých vlasů. Nevěděl proč ale působila zvláštně vzdáleně, neskutečně. Vedle ní stály další dvě. Ty měly kolem těl omotaná tmavá plátna. Obě držely tác s několika nádobami.
“Posílá mě můj pán... k tvým službám.” Dodala a jemně se uklonila. Muž jemně přizvedl obočí.
“K mým službám?” Neodolal otázce. Přikývla, sklonila hlavu a zatvářila se lehce ztrápeně a nejistě.
“Smím být upřímná?” Zvedla k němu oči.
“Samozřejmě.” Dívka se nepatrně pousmála.
“Můj pán mě pověřil, abych ti... vám všem zajistila pohodlný pobyt.” Vysvětlovala a zvedla oči k čistě blonďatému mladíkovi, který se posadil vedle muže. Byl urostlé postavy jako on, podobné krásné tváře ale hlavně stejných jantarových očí. Měl v nich vepsanou určitou rozvernost a uličnictví narozdíl od prince. Usmál se a pozdravil dívky.
“Jsi princ a...” Vrátila se pohledem na Zeuse.
“Obvykle se starám o pohodlí svého pána a... bratr?” Nedalo jí to a podívala se opět na mladíka. Pousmál se a povzdechl si.
“Co mě prozradilo?” Pobavil dívku a přikývl.
“Jsem Khei... ron.” Dodal a podal jí ruku. Trochu zaskočeně ji přijala, pak ruku druhého muže.
“Zeus.” Řekl jednoduše.
“Mé jméno je Neph... rite.” Dodala podobně jako mladší z bratrů.
“Jak jsem řekla, obvykle se starám o svého pána. Vím, že tak možná nepůsobí, ale není moc náročný.” Překvapila je.
“Ty jsi princ... oba jste. Omlouvám se, ale nejsem si jistá na jaký přepych jste zvyklý, co všechno ode mě... nás budete vyžadovat.” Řekla nejistě. Už nepůsobila tak vzdáleně, nedotknutelně. Ve skutečnosti byla teď spíš víc kouzelná a roztomilá.
“Hmm... a důvod proč nám to říkáš, když jsme nahý, jsou ony?” Kývl Zeus hlavou směrem ke dvěma dívkám. Příkývla. Jeho bratr neskryl svůj zmatek, pak překvapeně rozšířil oči.
“Přišly nás umýt?” Když přikývla, chvíli přemýšlel, jaké by to asi bylo. Pobaveně otočil hlavu k Zeusovi. Ten se zaneprázdněn představami usmíval. Probral se.
“Díky, ale jsem zvyklý mýt se sám.” Řekl víc nesouhlasně než chtěl. Podobně nadšený Khei s bratrem souhlasil.
“Nemusíš se bát. Myslím, že jsme docela skromný. I když na tohle bych si snadno zvykl.” Rozhlédl se muž po lázních. Neph se pousmála.
“Potom nám dovol alespoň...” Zvedla ruce ke své tváři.
“Jo, to by pomohlo.” Promnul si Zeus vousy, tak jako druhý princ.
“Postarej se o to, prosím.” Otočila Neph hlavu ke svým společnicím a šla pryč.
Dívky se usmály a odložily své táci. Sešly nad schůdky pod prince.
Muži znejistěli, když se rozpustily v černý kouř. Ještě větším šok přišel, když se stíny opět zhmotnily. Místo dvou ve vodě stály čtyři dívky. Dva páry dvojčat.
Khei si promnul oči a otočil hlavu k bratrovi. Pokrčil rameny. Překvapeně se podíval na dívku, která vklouzla za něj. Usmála se a chytla ho, opřela o sebe.
“Takhle to bude pohodlnější, princi.” Usmála se dokonalými rty a přizvedla jeho bradu. Dvojče se sklánělo nad ním a míchalo bílou pěnu na holení. I její krásné rty se usmívaly. Otočil hlavu zpět k bratrovi. Tvářil se dokonale vyděšeně nad útokem dvou zbylých dívek. Vycítil pohled.
“Trochu mě... zaskočily.” Připustil.
“Ale vlastně je to pohodlný a příjemný.” Přemýšlel a uvolnil tělo. Dvojče, sedící za ním, se usmálo, pustilo bradu a prsty masírovalo ramena a paže.
“Úžasně pohodlný.” Zavřel oči.
Starší bratr ho stále trochu nejistě sledoval. Rozhlédl se.
Dva muži seděli na okraji bazénu, zbylí dva se rozvalovali na lehátkách na okraji. Každému z nich dělala společnost jiná černovlasá dívka. Všechny byly krásné, bělostné pleti a dlouhých vlasů. Muži jim věnovali veškerou svou pozornost. Kdyby se je rozhodl zabít, měl dokonalou příležitost.
“Princi?” Zeptala se dívka. Zvedl k ní oči.
“Mohu?” Držela nádobu s nadýchanou hmotou. Přikývl a zavřel oči. Bratr měl pravdu. Úžasně pohodlný.
Muž uvolnil své tělo a jeho starosti někam ustoupily. Pomalu se propadal. Do něčeho měkkého, hřejivého, navoněného. Cítil chladný dotek na tváři ale nijak ho neznepokojoval. Byl uvolněný a spokojený. Přidávaly se další a další hřejivé pocity. Téměř až pálivé. Spalující.
Otevřel oči. Dívka nad ním si přidržovala jeho hlavu a dokončovala holení. Dívka za ním objímala dlaní jeho mužství a jemně masírovala – po celé délce – nahoru a dolu. Druhou rukou putovala po pevném těle. Její ruce byly stejně zručné jako sestřiny z břitvou. Věděla přesně, kde se dotknout, kde pohladit.
Princ se ztěžka nadechl a otočil hlavu k bratrovi. Jeho holení už bylo očividně hotové. Jedno z dvojčat mu sedělo v klíně a pomalu pohybovalo boky, muž měl zakloněnou hlavu a ochutnával rty druhého.
Zeus se zachvěl a obrátil pozornost zpět na své krásné sestry. ´Sestry.´ Pomyslel si a vztáhl ruku. Co vlastně jsou? Sestry určitě ne. Chytl ruku s břitvou.
“Už je to hotový.” Promnul si tvář a přitom si dívku přitáhl blíž k sobě. Usmála se a přikývla.
Muž rozvázal uzel na černé látce. Spokojeně zjistil, že je pod ní nahá. Posadil si ji na nohy a zvedl se ke rtům. Ucítil jiné na svém krku tak jako ruce, které stále putovaly po jeho těle. Otočil hlavu k dvojčeti za sebou. Dívka se usmála a spojila jejich rty.
“Cítím to, co ona a ona to, co já.” Zašeptala. Přivřela oči, když sestra pohla boky.
Princ otevřel oči. Zadíval se do zdobeného stropu. Sedl si, když se ozvalo zaklepání. Vešel bratr, oblečený v černém zdobeném hávu s vysokým stojáčkem. Vedle něj stála Neph.
“Přišli jsme s pozváním na večeři od našeho hostitele.” Předběhl muž dívku.
“Potěší ho, když se přidáte.” Přikývla.
Zeus se poškrábal na holém hrudníku a vstal, oblékl si stejný háv jaký měl bratr a aniž by si ho zapl, vyšel z pokoje. Pár šel za ním.
Neph je dovedla do velké jídelny s dlouhým úzkým stolem. Jediný účel místnosti, který je napadl, byl ohromit. Nepochybně. Na konci stolu seděla dvojice v kápích. Princ zakroutil hlavou.
“To je nějáký nařízení? V jeho přítomnosti jen v kápi?” Sklonil hlavu k dívce. Pobaveně se pousmála.
“Samozřejmě, že ne. Jen, je to tak nějak pohodlné. Jsme děti temnoty a stínů. Je to pro nás přirozené. Žít ve stínech. Ty kápě jsou naší součástí, pomáhají schovat se před světlem.” Máchla rukama, jakoby si oblékala plášť. Mezi prsty se jí objevil černý kouř, protáhl se a obklopil ji. Muži udiveně zvedli obočí, měla stejnou kápi jako ostatní. Usmála se.
“Dost často si ani neuvědomujeme, že ji máme... nechceme vás tím urazit nebo tak něco.” Dodala rychle a vedla je ke stolu.
“Dobrý večer.” Pozdravila dvojici. Podle postavy muž vstal a odstrčil jí židli.
“Děkuju, Obsi.” Posadila se. Jen přikývl a otočil hlavu k bratrům. Nabídl jim místa. Když se posadili, sedl si zpět.
Muži se zadívali na jídlo na stole. Docela obyčejné. Netušili, co čekali ale tohle jistě ne. Pustili se do večeře.
“Dobrý večer.” Všichni zvedli hlavy, u křesla v čele stál jejich hostitel. Rychle vstali. Dívka sedící vedle Neph se rozplynula a opět zhmotnila vedle muže. Odstrčila mu židli. Poděkoval a posadil se. Zvedl oči k bratrům. Přesněji k mladšímu z nich. Chvíli si ho tiše prohlížel. Muž se trochu nejistě ošil.
“Asi bych se měl představit.” Uklonil se jemně.
“Jsem Kheiron, nejmladší královský syn.” Posadil se tak jako ostatní. Muž si nalil víno a pohodlně se opřel do křesla.
“Jaká byla koupel?” Zvedl k nim opět oči. Oba sebou cukli a vyměnili si pohledy.
“Zajímavá.” Řekl nakonec Zeus. Muž se ve své kápi pousmál.
“Garnet umí být velice... mysleli jsme, že se zde nebudete cítit pohodlně. Proto ji Neph požádala.” Otočil hlavu k Neph. Dívka se pousmála.
“Ji?” Nechápal Khei.
“Hmm... na druhou stranu. Zapomeň, že jsem se ptal.” Pobavil všechny kolem.
Temný bůh si hrál se svou sklenicí. Sklonil k ní hlavu. Zamyšleně zakroutil s obsahem.
“Měli bychom se domluvit, co dál.” Zvedl oči ke staršímu z princů. On k němu. Nebyl si úplně jistý, o čem mluví. Zda o pomoci nebo... platbě. Muž si všiml výrazu.
“Měl bych vědět, co přesně ode mě čekáš.” Zeus se trochu uvolněně napil.
“Nejsem si jistý.” Přiznal.
“Vím, že jsi mocný ale ve skutečnosti vlastně vůbec netuším...”
“Co dokážu.” Doplnil ho bůh. Princ přikývl a doufal, že ho neurazil. Hostitel sklonil hlavu zpět ke svému poháru. Odložil a vstal.
“Vyspěte se, zítra ráno vyrazíme.” Šel pryč. Bratři se na sebe podívali.
“Ráno?” Ozval se nejistě Khei a podíval se na Obsiho.
“Co je na tom tak divnýho?” Protáhla dívka kysele.
“Amber, nebuď hrubá.” Napomenula ji Neph. Amber se zamračila a rozplynula. Khei se zadíval na místo, kde zmizela.
“Hmm... to musí být neuvěřitelně pohodlný.” Přemýšlel nahlas.
“Jen tak zmizet.” Dodal.
“Ve skutečnosti nemizíme, jen měníme podstatu. Pohybujeme se pak rychleji a snadněji.” Vysvětlovala Neph.
“Ty taky?” Chtěl vědět mladší z princů. Dívka se rozplynula. Muži se pousmáli a rozhlédli. Cukli sebou, když se objevila za nimi.
“Pokud jste již hotovi, odvedu vás do pokojů.” Nabídla se. Bratři přikývl a vstali. Obsi beze slova vstal a šel s nimi. Doprovodili je do pokojů.
Ráno. Alespoň hosté předpokládali, že ráno. Je přišel vzbudit stále nemluvný Obsi. Bez jediného slova čekal až se obléknou a pak je provázel tichým palácem. K hlavnímu vchodu. Tam čekali jejich muži. Uvolněně se pozdravili.
Když se ukázal hostitel společně s Neph, vyrazili na cestu. Tiše, za doprovodu bezbarvého dne procházeli krajinou stínů.
Trochu překvapeně zjistili, že jim země nepřipadá už tak děsivá. Ne tak jako při cestě do pevnosti. Vlastně začala být krásná. Nehýřila barvami ani světly. Byla klidná, mírná a tichá. Místy jemná a křehká.
Po dlouhém dni zastavili u jezírka s vodopádem. Vojáci rozdělali oheň a posadili se kolem něj. Bůh se svými si sedl opodál, ke břehu a sledoval hladinu.
Zvedl oči k Zeusovi, který se k němu postavil. Po otázce smím, ho rukou pobídl.
“Víš, odkud je? Nebo kdo je?” Posadil se princ. Muž zašeptal jméno. Druhý přikývl. On se nachvíli zamyslel a pak pokrčil rameny.
“Možná nějaký člověk, kterému jeden z vašich bohů daroval zbytečně velkou moc. Neznám ho.” Mluvil klidně a jeho klid se přeléval do prince. Byl jako temné černé pruhy látky. Pomalu ho obalovaly, ale nevyděsilo ho to. Ne. Byly příjemně hebké a měkké. Hýčkající.
“Zeptáme se. Těch tvých rádoby-bohů.” Dodal, když Zeus neváhal s otázkou.
Princ otevřel oči a zadíval se na nebe. Poslední měsíce velice špatně spal. Vlastně už skoro vůbec. Jen ležel, převaloval se a přemýšlel, jak zvrátit osud lidu. Snad našel ten správný způsob.
Posadil se. Vojáci i s bratrem spali. Neph s Obsim také. Rozhlédl se. Všiml si látkové hromádky na břehu jezírka.
Vstal a přešel k ní. Plášť, sukně a části brnění. Zvedl oči k vodě. Srdce polekaně poskočilo. V temných hladinách proplouval mnohem temnější stín. Ladně. Lehce a pomalu.
Princ nedokázal poznat obrysy. Možná žádné neměl. Byl jen něco... černý kouř. Elegantní černý kouř.
Namířil si to ke břehu. Srdce zrychlovalo tempem, kterým se blížil. Princ si nebyl jistý, zda chce skutečně vidět, co se schovává pod hladinou.
Srdce se zastavilo. Zeus přizvedl obočí. Z vody se vynořil krásný černovlasý muž. Byl půvabný, jemný. Byl krásný. Nikdy neviděl něco tak... Obklopovala ho temnota. Jemně, nenuceně se vlnila kolem něj. Nebyla chladná ani mrazivá. Byla plná síly a... světla. Jeho světla. Jeho moci. ´Světla.´ Pomyslel si princ a prohlížel si ho.
Bělostná pleť zářila do noci a husté dlouhé vlasy se leskly vodou. Byly jako černá neprodyšná deka. Hrdou dokonalou tvář zdobily pronikavé temné oči. Jejich pohled se zachvěl, když si bůh všiml prince. Bez známky studu se vydal k němu.
Princ na druhou stranu jemně zrůžověl a snad poprvé v životě netušil, kam s očima. Sklonil hlavu. Jen koutkem oka vnímal, jak bůh sahá pro své oblečení. Jak se obléká. Jen koutkem oka, ale dokázal zachytit každý pohyb. Zavlnění vlasů. Hebkost kůže, než se ztratila v temnotě pláště.
“Omlouvám se, že jsem...” Podrbal se ve vlasech, když si sedal. Bůh bez zájmu pokrčil rameny.
“Nemám se za co stydět.” Přizvedl obočí. Zeusovi uklouzlo, že to opravdu nemá.
“Nehledě na to, že jsem moc starý na podobné pocity.” Stáhl si vlasy za ramena. Dokonale suché vlasy.
Muž k němu zvedl oči od hladiny. Prohlížel si půvabnou tvář. ´Temný bůh.´ Pomyslel si. Kde v téhle tváři je přesně to temný? Ne. Věděl to. Viděl to. Při prvním pohledu. To temné světlo. Temnou moc. Temnou eleganci a vznešenost. Každý pohyb. Každé slovo. Každý pohled jí byl plný.
Čekal, že bude odporný. Děsivý. Že se mu bude hnusit. Připravoval se, ale na tohle ne.
“Hmm.. máme ti říkat Ninurta?” Zachraptěl do ticha. Muž k němu otočil hlavu.
“Máš snad jiný návrh?” Chtěl vědět. Oči plné pobavení. Jistoty a zvláštního klidu. Mluvily o stáří a zkušenostech. O tisících životů. Tísících bojů. Tisících ztrát. Mluvily o smutku a bolesti. O samotě. Vyrovnanosti a také hrdosti. Mluvily o tom, že proti němu nesedí mladý muž. Ne. Proti němu sedí mocný, starodávný bůh. Temný Bůh. Obávaný Ninurta.
“Zaslech jsem, jak ti Neph říká...”
“Onyx.” Přikývl, když muž pomohl. On se vrátil pohledem na hladinu.
“Tak mi říkají mí věrní.” Hleděl do vody a dodal, že by se měl vyspat.
“Poslední dobou...” Utichl Zeusův hlas a muž se sesunul k zemi. Spal. Klidně a dost tvrdě.
Onyx pustil jeho rameno a povzdechl si. Poprvé. Za svůj dlouhý život. Cítil stud. V okamžiku, kdy se vynořil nad hladinu a spatřil princův obdivný a zkoumavý pohled.
Ráno se Zeus překvapeně probral. Nad ním seděl Khei a usmíval se.
“Dobré ráno, ospalče.” Princ si sedl a promnul si oči. Spal? Rozhlédl se.
“Začínám si myslet, že to byl vážně dobrý nápad.” Usmál se mladší z princů a podal bratrovi snídani. Opět vyrazili.
Brzy začal stín kolem ustupovat a jim těžkla srdce. Každým krokem.
Konečně zmizel úplně. Jejich dobrá nálada, která přišla s novou nadějí, se vytratila. Za pochmurné nálady, mlčky pokračovali.
Vysoko na strmé bílé skále stálo nádherné, zářivé město. Bylo jako hvězda ve slunci. Nejzářivějším bodem byl velký majestátný chrám. Kolem něj se proháněl vítr. Bylo to zvláštní, ale jeho hravé proudy byly vidět ne jen cítit.
Cestovatelé ho chvíli tiše sledovali. Hlavně Obsi s dívkou. Jediný Onyx nebyl zářivým kouzlem místa ohromený. Prošel kolem nich a slovy je jemně pobídl k chůzi. Následovali ho.
Obyvatelé se za zvláštní skupinou nejistě otáčeli. Temní se po nich rozhlíželi. Města bohů byla očividně boji nedotčena. Snad chráněna svými mocnými strážci.
U mohutné zdobené brány je zastavili první z kněžích. Onyx kolem nich bez zájmu prošel. Ostatní za ním. Tak pokračovali celým chrámem až stanuli ve větrných prosvětlených zahradách na útesu skály. Vážně úchvatné místo.
Dva kněží, mluvící s vysokým krásným mužem, se k nim vyděšeně vydali. Muž je zastavil a vstal. Sám se vydal k cestovatelům. Ladnou jistou chůzí. Jakoby slyšeli šeptat vítr. Hlasitě. Mocným silným hlasem.
Byl krásný, spoře přesto vznešeně oblečený. Bílých dlouhých vlasů a krásných šedivých očí. Byl vysoký. Vyšší než oni. Uvědomili si, když se postavil proti nim. Sledoval Onyxe a jeho společníky.
“Dobrý den, Boree.” On zbledl. Tak dlouho necítil...
“Ninurta?” Zašeptal. Bůh si stáhl kápi. Boreův pohled se zachvěl.
“Můj pane.” Uklonil se a překvapil prince s vojáky. Vedl ho k pohodlnému posezení. Kněží na něj nejistě hleděli. Něco zasyčel a oni šli rychle pryč.
“Čemu vděčím za tvou návštěvu?” Nabídl mu Boreas víno a ovoce. Víno přijal.
“Opal.” Řekl jednoduše. Muž se zamračil a ucukl pohledem.
“Dohodl jsi se s ním?” Překvapil bůh své společníky. Když druhý přikývl, znechuceně se zamračili.
“Je mocný. Možná stejně tak mocný jako ty. Neměl jsem na výběr.” Zakroutil hlavou.
“A ostatní?” Chtěl Temný vědět. Muž přikývl a ještě víc pohoršil prince a ostatní. Zeus zakroutil hlavou a šel pryč. K okraji útesu. Zadíval se na krajinu kolem. Úžasný výhled. Jindy by ho možná i obdivoval.
“Půjdeme.” Vstal Onyx. Boreas rychle s ním.
“Nezůstaneš alespoň...”
“Očividně nemáš, co víc nabídnout. Nebo ano?” Řekl bůh tvrdě a cestovatelé poprvé citili chlad a temnotu jeho moci.
“Nemůžeš se mu postavit. Ani Surya ho nedokáže porazit.” Snažil se muž.
“Možná by dokázal s vaší pomocí.” Odstrčil Onyx prudce jeho ruce. Boreův výraz ztemněl.
“Jsem rád, že konečně ví, jaké to je nebýt ten nejmocnější.” Jeho hlas byl nepříjemným mrazivým větrem. Všichni se zachvěli a instinktivně sáhli po zbraních.
Prostor zaplnily černé cáry. Jemně se vlnily vzduchem a rozlézaly do okolí.
“Ty to taky zjistíš, pokud se Opalovi postavíš.” Narazil do temnoty silný ohlušující vítr a snažil se ji rozehnat. Ona ho chytla a přiškrtila. Boreas zalapal po dechu a zacouval. Ninurta vyrostl.
“Možná bych měl napravit tu chybu, že jsem tě tehdy nechal žít.” Zadíval se mu do očí. Na jeho tváři nebyl znát jediný pocit, přesto byl plný chladu. Temnota se pohla. Boreas se zděšeně rozhlédl. Pohltila ho a sevřela.
Cestovatelé se rychle rozhlédli, když je obklopilo několik vírů. Vystoupily z nich rozevlátí démoni. Onyx k nim otočil hlavu. Zamračil se.
“Jsi stále ten samý hrdina jako kdysi... Obsi.” Rytíř se rozplynul. Hrudníkem jednoho projelo černé ostří, zmizel v proudech větru. Další a další... Princové ani vojáci trochu nestíhali.
Zeus seděl u ohniště a sledoval plameny. Smrt boha. Nikdy nepřemýšlel nad tím, jak asi vypadá. Nikdy nevěřil, že ji uvidí. Nikdy by neřekl, že ho tak moc vyděsí. Nemá je rád. Falešné bohy. Ale.
Zvedl oči k Onyxovi. Seděl z druhé strany ohniště, zabalený do svého pláště.
Věděl, že je temný. Věděl, že je mocný. Sám ho požádal o pomoc a stále dokola se přesvědčoval, že dělá správně. Ale. Tam nahoře poprvé skutečně okusil. Jeho moc musí být ohromná. Ty příběhy nelhaly. Nebyly to jen legendy. Když ho viděl, chvílemi pochyboval. Teď už ne.
Rychle vstal, když oblohu rozzářily padající hvězdy.
“Co je to?” Zeptala se nejistě Neph. Muži se zamračili.
“Opal. Není tím směrem nějáká...” Otočil Khei hlavu k bratrovi. Přikývl a rozeběhl se směrem, kam rozzářená světla mířila. Ostatní také.
Zastavili se na kopci a sledovali vzburcovanou vesnici.
“Unášejí je?” Ozval se lehce překvapeně Obsi.
“Už od začátku se všude po zemi ztrácejí lidé, poslední měsíce se to stupňuje.” Odpověděl Khei, stojící vedle něj. Rytíř otočil hlavu ke svému pánovi.
“Neměli bychom se zapojovat. Ztratíme výhodu překvapení.” Šokoval bůh prince. Oba se zamračili. Zeus začal tvrdě protestovat.
“Schováme je.” Přerušil ho bůh a roplynul se.
“Jak je chcete všechny, jste jen...” Nechápal Khei. Neph se pousmála.
“Temný bůh nikdy není sám.” Rozplynula se. Muži se nejistě rozhlédli. Opravdu. Desítky černých temných siluet. Vystupovaly ze stínů a temnoty.
Jedna z vesnických dívek se vyděšeně, plačky snažila vytrhnout zářícímu démonovi. Jeho záře spalovala vše kolem. Nepříjemným, oslepujícím, mrazivým světlem.
Démon vztekle zavrčel a rozhlédl se. Dívku pohladilo příjemné chladivé objetí. Nadechla se a otevřela oči. Vše kolem zmizelo a ji obklopila temnota. Ne. Za ní viděla vesnici a démona. Jakoby se dívala skrz průsvitné plátno.
“Neboj se, maličká. Jsi v bezpečí.” Zašeptal jí do ucha příjemný hlas. Překvapeně zamrkala a utřela si slzy.
Mezi domy probíhala další z dívek. Schovala se za rohem a zadýchaně se opřela o zeď. Kolem prošel démon.
Zadržela dech a všechny bohy prosila, aby si jí nevšiml. Očividně neslyšeli. Vyděšeně rozšířila oči. Otočil se. S arogantním zabručením se k ní vydal.
Zastavil se a ošil, jakoby mu někdo promluvil do ucha. Znovu. Dívka ho nejistě sledovala.
“Jsou ještě hloupější než vypadaj.” Vyděsil ji příjemný hlas.
“Jsou mnohem hloupější než vypadaj.” Odpověděl jiný. Srdce se zastavilo. Jasně viděla černou postavu v kápi. Stoupla si před ní a rukama se opřela o zeď. Svět kolem potemněl.
“Pěkný.”
“Jo, ale moje. Najdi si svojí.” První z hlasů něco zabručel a stín se vytratil.
Vesničanka se polekaně opírala o zeď a sledovala démona. Rozhlížel se. Cítila, že před ní někdo stojí. Skoro ho i viděla. Vztáhla ruku. Zachvěla se. Hrudník?
Princové se svými vojáky sledovali zmateně se rozhlížející démony. Vesničané postupně mizeli ve stínech. Ty se dokonale bavily. Šeptaly jim i démonům do uší. Hrály si s nimi a provokovaly.
Na kopci z druhé strany vesnice stála další postava. Tiše sledovala dění. Tak se mu to přece jen nezdálo. Cítil ho. Jeho moc. Je tady, aby ho zastavil a on není připravený.
Démoni vztekle zavrčeli a jako jeden vzlétli. Byli pryč. Muži se uvolněně pousmáli a šli k vesnici.
Ninurta, stojící na jedné ze střech, zvedl oči ke kopci. Zamračil se.
Vesničané se nejistě začali rozhlížet, když se stíny kolem nich vytrácely. Všimli si příchozích mužů.
“Co to... to vy?” Ozval se jeden z místních. Zeus se pousmál a zakroutil hlavou. Ne. Oni skutečně ne.
Všichni se zaměřili na Onyxe. U něj stál Obsi s Neph. Stíny se stahovaly k nim.
Vesničané jim nadšeně děkovali a bohatě pohostili. Bylo jim jedno, kdo ti cizinci jsou. Podstatné bylo, že je zachránili. Vojáci si užívali jejich štědrosti a Onyx tiše mluvil s Obsim. Neph si užívala zájmu místních mužů.
Oba zvedli hlavu, když se k nim postavila světlovlasá kudrnovlasá dívka. Měla roztomilý obličej a nos posetý pihami. Byla drobná a štíhlá. Pro někoho jistě dost půvabná.
“P-pane.” Uklonila se. Onyx přikývl.
“Chtěla jsem jen... chtěla jsem jen poděkovat. Tomu muži.” Dodala. Přizvedl obočí.
“Tomu, co mě zachránil.” Vysvětlovala. Osobně. Přidala ještě. Zakroutil hlavou.
“Je mi líto. Nevím, který z mých...”
“Měl... měl černé vlasy. Modro-zelené oči.” Řekla rychle, když podotkl, že to má většina. Přizvedl obočí.
“Viděla jsi ho?” Zeptal se. Zaváhala.
“Ne, jen... já. Nevím, jak to vím. Prostě vím.” Sklonila hlavu. Zadíval se na ni. Pobídl ji, aby pokračovala.
“No. Byl vysoký a... a hezký. Taky... měl nějáké znaky na tváři.” Obsi zpozorněl.
“Agate.” Onyx k němu otočil hlavu. Zopakoval jméno. Světla v pohostinství povadla a uprostřed místnosti se objevila temná skvrna. Z ní vystoupila postava v kápi. Jemně se uklonila.
Obsi s Onyxem otočili hlavy k dívce. Zrudla a sledovala příchozího. Sklonil k ní hlavu. Zlehka ustoupil a podíval se na svého pána.
“Chtěla ti poděkovat. Osobně.” Muž si sáhl ke kapuce a stáhl si ji. Měla pravdu. Byl velice krásný, výrazných očí a černých vlasů. Na tváři se mu táhly jednoduché ornamenty a pokračovaly někam na krk.
“To není potřeba.” Podrbal se ve vlasech. Překvapeně zamrkal, když se mu vrhla k hrudníku a pevně ho objala.
“Myslím, že se sluší ty díky přijmout.” Usmál se Zeus pobaveně. Agate k němu zvedl oči. Když dostal souhlas svého pána, něco dívce pošeptal. Zrůžověla ještě víc, ale přikývla. Usmál se a oba se ztratili v temnotě.
Všichni pomalu zapomínali na starosti, omámeni hudbou, vínem, radostí a tancem vesničanů. Zeus si povídal se starostou, který neustále přemýšlel, odkud ho jen zná. Přitom pohledem sledoval Onyxe. Byl obklopený dívkami, které se mu jedna přes druhou snažily zalíbit.
Princ do sebe hodil obsah skleničky, kterou před něj jeho společník postavil. Skoro se udusil. Zamrkal a rozehnal slzy. Zachraptěl omluvu a vstal.
“Co ta naše dohoda?” Onyx přivřel oči, když ho na krku pošimral horký dech, jemně namočený v alkoholu. Otočil hlavu k majiteli.
Jedna z dívek se po princovo gestu prsty nerada a ne moc ochotně poposunula. Vklouzl na lavici mezi ně. Muž si všiml hravého lesklého pohledu.
“Jsi opilý.” Podotkl a hleděl do jantarových očí.
“Ne tolik abych nevěděl, co dělám.” Usmíval se. Onyx se jemně zachvěl.
“A co děláš?” Chtěl vědět. Zeus se usmál a chytl jeho bradu. Přitáhl k sobě.
“Chystám se tě svést.” Políbil ho. Přede všemi. Dívky oněměly a Khei s nimi. Překvapeně hleděl na bratra, který zlehka hladil rty druhého muže. Něžně a pomalu.
Odklonil se a zadíval se do temných očí.
“Jsi dost drzý a troufalý... i na prince.” Zašeptal Onyx. On se usmál.
“Nejsi první, kdo to tvrdí.” Řekl klidně a opět ochutnal. Měl pocit, že se s ním točí svět. Neskutečně úžasnej pocit. Líbat ho. Cítit horké měkké rty na svých. Zlehka se odtáhl. Zadívali se do očí.
Onyx se jemně zamračil bolestí, když ho Zeus přirazil na dřevěnou desku. Zhluboka se nadechl a přijímal horké hluboké polibky plné touhy.
Možná došli do jednoho z pokojů, ale zastavili se hned mezi dveřmi. Princ ho o ně opřel a nedočkavě se k němu sklonil. Sám netušil, kdy přesně se to v něm probudilo. U jezera, nebo dnes v chrámu možná tam dole v hospodě. Netušil a nezáleželo na tom. Tak hrozně moc ho chtěl.
Rozhrnul lemy sukně a zkušeně uvolnil kalhoty. Onyx zaváhal.
“Jak jsi věděl...” Objal ho nohama, když ho Zeus přizvedl. On se usmál a sklonil se ke rtům.
“Všim jsem si u jezera.” Sáhl si k pasu. Bůh pobaveně zakroutil hlavou. Přivřel oči a zadržel dech, když ho ucítil v sobě. Princ také a pevně stiskl štíhlé boky.
“Nikdy bych nevěřil...” Ztratil se hlas v jemném vzdechu. Pohl boky. Znovu a znovu. Onyx se ho chytl kolem ramen a zadíval se do očí. Jako slunce. Horké. Pronikavé a spalující. Zachvěl se a sklonil se ke rtům. Zeus je pro něj uvolnil a opětoval polibky. Vážně by nikdy nevěřil, že bude v náruči držet temného boha. Že se mu to bude tolik líbit.
Hluboce, tvrdě přirážel a nebyl schopný se nadechnout. S tupým zvukem se opřel dlaní o dřevo a druhou paží pevně sevřel štíhlý pas. Pak shořel. Alespoň to si myslelo tělo a srdce.
Bůh mu visel na ramenech a tiskl se k němu. Zhluboka dýchal a užíval si pevné objetí. Líbila se mu Zeusovo temná přesto oslepující vášeň. Temná vášeň. Pomyslel si a usmál se tomu. Odtáhl se a opřel o dveře. Opět se zadíval do očí. Horký temný jantar.
Princ se zadýchaně ale spokojeně pousmál a ochutnal lehce zarudlé rty. Znovu se pro něj otevřely a těla pokračovala v milostném tanci. Tentokrát v posteli.
Khei se opřel o dveře a uvolněně se nadechl. Příjemný chladivý vzduch. Zadíval se na oblohu. Pozornost dívek mu dělala dobře, ale co je moc, je prostě moc.
Zarazil se. Hlasy. Povzdechl si a otočil hlavu po zvuku. Přizvedl obočí. Amber a... svět kolem ještě víc potemněl a pak přestal existovat.
Před dívkou stál krásný štíhlý muž. Měl černé delší vlasy, ale ne jako Onyx. Jeho světlo pohlcovaly. Byly jako krásný temný samet. Mužovo jakoby byly posypané drobnými třpytkami. Tak jako oči. Temné černé oči protkané bílými a šedivými žilkami. Nádherné hluboké oči.
“Pokud vím, mělas zůstat v paláci.” Khei překvapeně zamrkal. Ten hlas. Obsi? Pomyslel si nevěřícně a opatrně přistoupil blíž.
“No tak, Obsi. Tam uvnitř se slaví a ty zase stojíš opodál a sám. Dovol mi ať to napravím.” Vztáhla ruku k jeho tváři. Chytl ji.
“Slyšela ses? Sám.” Zdůraznil. Ona se pobaveně pousmála.
“Víš, co by dali ostatní, kdybych...”
“Jdi a zkus to zjistit.” Přerušil ji. Zamračila se. Khei se pobaveně pousmál a stále si muže prohlížel.
“Co ti vadí? Že nejsem půvabná a sladká Neph? Nebo snad... on?” Obsiho výraz se zachvěl. Pousmála se.
“Víš, že nikdy nebude tvůj. Nikdy se na tebe nedíval... i teď drží v náruči někoho jinýho. Možná je to naopak. To on mu dovolí, aby ho držel. Roztáhl pro něj nohy a...” Khei zachytil pohyb ruky. Amber šokovaně zamrkala. Umlčel ji rychlý krátký pohlavek. Obsi se zamračil.
“Neopovažuj se ještě někdy vypustit něco takovýho z pusy. Ne přede mnou.” Řekl chladně. Amber i Khei se zachvěli. Žena vztekle zasyčela a ztratila se ve stínech.
Obsi se zhluboka nadechl a zvedl svou ruku. Pevně sevřel prsty. Zvedl hlavu k nebi. Princovo srdce zakřičelo. Pod víčky se leskly slzy. Bolestně se třpytící. Zamračil se a udělal krok.
Temný k němu otočil hlavu. Rozplynul se do noci. Muž ještě stačil zachytit záchvěv v očích. Zastavil se a rozhlédl.
Ráno se lehce unaveně a někteří dost bolavě sešli v pohostinství. Vesničané už pro ně měli připravenou snídani a jídlo na cestu.
Khei sledoval Onyxe, kráčejícího ze schodů. Všudypřítomné temné světlo se jemně vlnilo kolem. Za bohem se vztyčil naprosto spokojený, odpočatý Zeus. Protahoval se.
Suveréně se posadil vedle svého milence a přitáhl si snídani. Mladší princ otočil hlavu k Obsimu, sedícímu vedle Neph. Sledoval pár. Zamračil se a sáhl ke kapuce. Překvapeně zamrkal, když ho zarazil jeho pán.
“Je příjemné zase jednou vidět tvou tvář, Obsi. Nech ji dole. Kvůli mně.” Rytíř se mu zadíval do oči. Přikývl a pustil látku. Zachytil žlutý pohled. Khei jemně kývl hlavou. Snad místo pozdravu. Obsi se zamračil a ucukl očima.
Po snídani a vydatném loučení s vesničani pokračovali v cestě. Tiše, ještě lehce omámení předešlou nocí. Čím dál cestovali, tím děsivější obraz se před nimi vybarvoval. Poničené, prázdné vesnice. Sežehlé onou spalující, mrazivou září.
Onyx sám sobě musel přiznat, že ji nepoznává. Měla v sobě něco známého ale nedokázal si jasně vybavit co. Už to vždy skoro měl. Mysl se dotýkala odpovědi, ale ta se opět vytratila.
Podobně mocný a silný oheň dokázal zažehnout jediný muž. Surya. Ale jeho byl hřejivý, laskavý a vlídný. Přestože dokázal být i ničivý ne takhle. Takhle ne. Tenhle byl nepříjemný. Oslepující. Bodavý. Měl v sobě chlad a něco... stále si nebyl jistý. Ale cítil lehké přesto nepříjemné šimraní na zátylku. Říkalo, že je něco špatně. Skutečně špatně.
Zamyšleně kráčel vedle Zeuse. Myslí projel blesk. Zamračil se a zastavil.
Okolí projasnila oslepující záře. Stíny se zvedly a zakryly cestovatele. Oni se rozhlédli a sledovali světlo za černou clonou. Tepalo, pištělo a snažilo se dostat skrz temnou zeď. Bez úspěchu. Ještě jednou to zkusilo a pak vyhaslo.
Uvolněně vydechli, dokud si nevšimli démonů, stojících kolem. Jejich záře probodávala okolí a sežehla vše živé. Onyx zavřel oči. Už. Už to skoro má. Cítí to.
Tiše, neslyšně luskl prsty. Temnota ustoupila. Muži stiskli své meče.
“Kdo jsi?” Mluvil tiše, ale hlas byl slyšet daleko a vysoko. Démoni zavrčeli a jejich záře zeslábla.
Uslyšeli jemný pobavený úsměv. Před tvory se zhmotnila postava. Muž. Jeho zářivá moc pálila do očí. Nedokázali přes ní spatřit tvář. Přesto si byli jistí, že je to nejkrásnější, co kdy viděli. On byl. Ve své oslepující kráse a pyšné vznešenosti.
Zakryli si oči. Oslepující. Uvědomili si. Kdyby je Onyx nechránil svou temnotou, byli by slepí možná hůř.
Bůh si muže prohlížel. Zlaté žhnoucí vlasy, krásná zářivá róba. Malé barevné slunce. Ale jeho paprsky nehřály. Pyšná vznešenost. Prolétlo mu hlavou. Pýcha. Rozhlédl se po démonech. No jistě. Byli slepí svou pyšnou arogancí. Všichni. Je zdrojem jejich světla a je samotné oslepila. Proto ten známý pocit. Zná ji. Jistěže ji zná. Proto se ztrácejí obyvatelé říše. Není těžké jí podlehnout a postavit se proti svým. Pocit moci a síly. Své vlastní dokonalosti.
“Opal, předpokládám.” Muž se jemně uklonil.
“Ninurta, předpokládám já.” Narovnal se a rozhlédl po cestovatelích.
“Perseus a mladý princ Kheiron.” Usmíval se. Oba se zamračili.
“Co chceš?” Držel Zeus pevně rukojeť meče. Ostří bylo stále schované v pochvě. Muž se pousmál, potěšen jeho hrdostí.
“Jen jsem chtěl pozdravit vašeho nového spojence.” Otočil hlavu zpět k bohovi.
“Učinit mu návrh. Co se přidat na vítěznou stranu?” Překvapil prince i s vojáky.
“Stojím na ní.” Nezaváhal Onyx. Opal se pobaveně pousmál.
“Stále tak hrdý, stále tak krásný a silný.” Řekl spokojeně a vydal se blíž. Zvedl ruku a zkusil prostrčit hustým stínem. Vzal ho do dlaně. Usmál se.
“Věř mi, Onyxi. Tentokrát ne.” Temný bůh zaváhal. Odkud zná to jméno?
“Vrátit se zpět do pevnosti a počkat až budu připravený se ti asi taky nechce, hádám.” Bavil se. Pyšný a arogantní. Tolik si jistý svou mocí. Sledoval ho Ninurta. Zamračil se místo odpovědi.
Opal se rozhlédl po ostatních. Pohledem se zastavil na starším z princů. Pousmál se.
“Když oba vyrostli v muže, hned mě napadlo. Jeden z nich. Vlastně jsem si myslel, že to bude ten starší. Je že? Přesně tvůj typ.” Překvapil muže. Zeus svým způsobem cítil jistou samolibou pýchu, ale zároveň se zachvěl. Jakoby se jeho hlava ocitla na špalku a nad krkem se mu houpala sekera. Nebezpečně blízko.
“Chudák krásný, věrný Obsi.” Zakroutil Opal hlavou. Rytíř překvapeně zamrkal. Muž sledoval pohled v očích. Spokojeně se usmál.
“Nechceš mu dávat marnou naději. Tak jsi to vždy říkal, že?” Otočil hlavu zpět k Onyxovi. I jeho pohled se zachvěl. Odkud to vše ví? Nikdy se nepotkali. Neznají se. Byl si jistý.
“Možná on řekne ano. S tebou ho nečeká nic víc než bolest.” Podíval se na muže.
“Jsi moc krásný a mocný na to schovávat se ve...”
“Měl bys sklapnout a vypadnout. Nikdo tu na ty tvý samolibý kecy neni zvědavej.” Postavil se Khei před Obsiho. On se rozechvěle ale uvolněně nadechl. Bodavé palivé prsty, pronikající do srdce, ustoupily.
Opal něco vztekle zavrčel. Očividně se moc rád poslouchal, na to aby ho někdo přerušoval. Jeho záře se jemně zavlnila. Nadechl se a prohlížel si mladšího z bratrů.
“Zdá se, že sis vybral špatného bratra. Tenhle je...”
“Čemu jsi přesně nerozuměl?” Postavil se Zeus ke Kheiovi. Oči plné ohně.
“Prostě se seber a vypadni, než se tobě i těm tvým světluškám něco stane.” Řekl tvrdě. Opalův výraz byl ještě vzteklejší než předtím.
“Tý urážky budete litovat!” Prskal vztekle. Démoni s ním. Byli pryč. Všichni se uvolněně nadechli. Stín stále zůstával. Zeus otočil hlavu k Temnému. Sledoval místo, kde stál Opal. Nečitelný, prázdný výraz.
“Onyxi?” Položil mu princ ruku na rameno. Pomalu k němu zvedl oči.
“Je mocný. Mocnější než jsem myslel.” Překvapil ho.
“Sílí s každým novým démonem. Proto vaši lidé mizí. Jsou to oni, oslepeni a zajati pýchou.” Překvapil všechny.
“Musím mluvit se Suryou.” Překvapil je ještě víc.
“Oprav mě, jestli se pletu. Ale neni to tvůj úhlavní nepřítel?” Zeptal se starší z princů víc ironicky než snad i chtěl.
“Pleteš se.” Uzemnil ho muž a otočil hlavu k Obsimu. Rytíř přikývl.
“Pokračujte v cestě. Najdu vás.” Řekl bůh a rozplynul se. Zeus se rychle rozhlédl. Zaklel.
Jak si přál, pokračovali v cestě k pomyslné hranici s územím, které Opal prohlásil za své. Tam se lidská vojska, pomocí démonů boha světla, snažila ubránit město králů.
Cestovali celý den a Temný se nevracel. Večer se utábořili a rozdělali oheň. Nálada byla ještě horší než předešlé dny. Zeus nemluvil. Ani s bratrem a ten se prutem dloubal v ohni.
Povzdechl si a hodil ho do plamene. Vytáhl láhev s vodou a napil se. Podal bratrovi, který se posadil k němu.
“Děkuju.” Princ rychle zvedl hlavu. Obsi se napil a vrátil mu ji. Khei sledoval, jak si otírá vlhké rty. Sklonil hlavu k vodě. Znovu se napil. Nepovažují děti něco takového za nepřímý polibek? Tedy alespoň on tím uvedl do rozpaků několik dívek z paláce.
Pousmál se při vzpomínce a zvedl oči zpět k temnému rytíři. Asi by to neměl říkat nahlas.
“Tomu se říká nepřímý polibek nebo ne?” Obsi se skoro zakuckal.
“To je dětinské.” Zamračil se, ale princ si všiml jemně zrůžovělých tváří. I přes chabé osvětlení.
“Proč jsi potom tak zrůžověl?” Zadíval se mu do očí. Rytíř se ještě víc zamračil.
“S kym si myslíš, že mluvíš? Jenom protože jsem ti vděčný...” Zmlkl, když se Kheiův výraz změnil v překvapený. Zopakoval poslední slovo.
“Dnes při setkání s Opalem pomohl jsi mi.” Připomněl. Princ se pousmál. Vlastně ano. Jednal spíš reflexem. Muž si jednoduše chrání, co považuje... Zarazil se. Vážně ta věta měla pokračovat tak, jak myslí? Přemýšlel.
“Nemusíš se bát, vyberu si to.” Zadíval se mu do očí. Obsi se ještě víc zamračil. Princovi se zdálo, že lehce pohoršeně možná snad uraženě. Ne. Nebo ano?
Rytíř zabručel, že by měl jít spát a raději si přesedl k Neph. Khei se pousmál a zabalil se do deky. To by asi měl.
Temný bůh se zadíval na bílý chrám. Byl jako světlo na konci tunelu. Jako zářivá naděje.
Vydal se ke vchodu. U velké brány stály stráže v bílé zbroji. Připomínala Obsiho brnění. Krásná a čistá. Jako rytíři v ní. Poznali ho a jemně se uklonili. Pustili dál.
Muž procházel bílými mramorovými chodbami. Zdravil se s kněžími a strážci, které potkával. Došel do sálu s vyvýšeným trůnem. Vydal se k němu. Křeslo bylo prázdné. Uslyšel kroky.
Khei spal hlubokým spánkem a mysl se oddávala snům. Úžasným, zářivým snům. Jejich světlo nebylo hřejivé, bylo zvláštně studené ale tak nádherné. Blýskavé. Zárivé. Lákavé. Stačilo jen vztáhnout ruku a dotknout se ho. Prsty a pak celou dlaní. Viděl se jako král. Víc než to. Bůh. Nade vším a nade všemi. Krásný. Mocný. Vznešený. Věčný.
Omámenou spokojenou mysl pohladil chladivý dotek. Jemný stín. Skvrna na krásné zlaté zbroji. Zamračil se. Ne. Prosila mysl, ale srdce se oklepalo a nadechlo. ´Kheirone!´ Slyšel odněkud z dálky známý hlas.
Něco ho tvrdě praštilo a on zasténal bolestí. Opřel se o ruce a snažil se posadit. Cítil chladné kapky potu na zádech a bolestné sevření kolem srdce. Co to... Zatřepal s hlavou a snažil se rozehnat mžitky. To nejsou mžitky. Zvedl hlavu. Rychle si zastínil oči.
Mezi sloupy vyšel Bůh Světla. Bezesporu. Krásný, zářivý, laskavý a hřejivý. Blonďaté vlasy zářily, medové oči také. Teplé medové oči. Byla v nich stejná moudrost a hrdost jako v temných. Všiml si Onyxe. Usmál se a přešel k němu.
“Ninurto.” Prořízl ticho příjemný klidný hlas. Jako jemné zlaté kapky deště. Jemně cinkající a hladicí uši. Jako vše hebké a sametové, co si jen člověk dokáže představit.
Bůh vzal druhého do náruče a objal.
“Vypadáš... nádherně. Jako vždy.” Odklonil se a prohlížel si ho. Temný se pousmál a přikývl, že on také.
Vojáci se vznášeli ve vzduchu. Spali a z jejich těl vycházelo světlo. Khei se zamračil a pomocí meče vstal. Zavrávoral.
“Neuvěřitelný.” Ozvalo se za ním. Otočil se. Měl pocit, že oči už víc nesnesou. Za ním stál jeden z Opalovo démonů. Žena. Hádal dle linií těla. Další drželi Zeuse, Neph a Obsiho. Temní měli rozzářená pouta. Bratr se uvolněně pousmál a kývl hlavou. Khei ho napodobil.
“Proč jsi zde?” Držel Světlý Temného v náruči. Po obličeji mu přeběhl temný stín, když Onyx vyslovil jméno. Povzdechl si a vedl ho někam mezi sloupy. Ven. Na velkou otevřenou terasu. Opřel se o zídku a chvíli sledoval krajinu kolem.
“Proč teď?” Zeptal se. Temný se zamračil a přiznal, kdo ho požádal. Muž k němu pobaveně sklonil hlavu. Onyx se zamračil a raději to zamluvil.
“Cestou nás napadl Opal a jeho démoni. Je mocný.” Zakroutil hlavou.
“Ano, to je.” Neváhal Světlý s odpovědí.
“Co chcete?” Otočil hlavu k ženě. Pousmála se.
“To opravdu není to, čím bysis teď měl lámat hlavu.” Princ znejistěl.
“Mohl jsi být jedním z nich, teď jejich rukou zemřeš.” Zahrála povzdech. Trojice se zapřela v pevných, zářících pažích.
Khei nejistě zvedl oči k vojákům za svými zády. Jejich? Sledoval více a více rozzářená těla.
Zeus se snažil vytrhnout dvěma démonům. Cítil, jak ho jejich prsty pálí do kůže. Bolest pronikala hlouběji do masa.
“Všichni mají slabé místo, jistě i on.” Zadíval se Onyx někam do dálky. Surya na něj.
“To ano. Všichni.” Prohlížel si ho.
“Zapomněl jsem, jak moc krásný jsi.” Temný zvedl oči. Světlý vztáhl ruku a prsty kopíroval linii obličeje až se dotkl brady. Přizvedl ji a sklonil se k němu.
Onyx ho s tichým ne na rtech zastavil. Surya přizvedl obočí.
“Promiň, netušil jsem, že je to mezi vámi tak vážné.” Překvapil ho. Bůh se zamračil, že tak to není. Druhý se pousmál.
“Hmm... nedivím se. Je to princ. A ne ledajaký.” Dodal.
Zeus vší silou zabral a vytrhl se jednomu z démonů. Druhého srazil pěstí k zemi. Měl pocit, že mu zrovna shořela celá ruka. Zamračil se bolestí ale nevzdával se.
Obsi využil nepozornosti ostatních a vyškubl se jim. Než se stačili vzpamatovat, máchl rukama. Vzduchem se mihl stín.
“Chyťte ho!” Vztekala se žena. Démoni zavrčeli. Bolestí omráčili prince a Obsiho srazili k zemi.
“To bylo hloupé, Obsi a moc mu to nepomohlo.” Sedla si k němu a pohladila krásnou tvář. Muž pobaveně vydechl v úsměvu.
“Neřekl bych.” Rychle zvedla hlavu. Khei byl pryč. Ztracený někde ve stínech noci. Žena se vztekle zamračila.
“Ty! Jak jsi to... tvůj plášť.” Uvědomila si. Zavrčela a postavila ho.
“Nevadí. Co zmůže jeden malej bezmocnej princ. Sám v temnotě? Jeho mám.” Kývla hlavou k Zeusovi, kterého podpírali démoni.
“A tebe... taky.” Překvapila ho a přizvedla se k jeho rtům.
“Jak se teď přede mnou schováš?” Zadívala se mu do očí. Muž se zachvěl.
“Amber?” Zašeptal.
“Ale stále je to jen člověk. Myslím, že nakonec podlehne. Tak jako ostatní.” Hleděl mu Surya do očí.
“Takže víš, co se s nimi děje.” Světlý přikývl, že samozřejmě. Onyx si povzdechl.
“A víš odkud přišel?” Zabalil se do svého pláště. Surya se zamyšleně opřel o zídku. Chvíli sledoval nebe.
“Vlastně ne. Jednoho dne se prostě objevil. Mocný a krásný. Vznešený a...”
“Arogantní a pyšný.” Přerušil ho Temný. Bohovi jemně zacukaly svaly na obličeji. Sklonil hlavu k druhému.
“Pyšný?” Zeptal se. Onyx zvedl hlavu a zadíval se do medových očí.
“Copak to nevidíš? On i oni jsou oslepeni svou pýchou. Probouzí ji v nich. To je jeho moc.” Pokračoval.
“Sám jí podlehl a myslí si, že je nepřekonatelný.” Surya se zamračil.
“Jen nemyslí. Je.” Zavrčel jemně. Temný pokýval hlavou.
“Neříkám, že není mocný. Je. Vlastně netuším, jak moc. Možná ho nebudu schopný porazit.” Přiznal.
Khei nejistě zvedl ruce. Obsiho plášť. Jak to... zvedl oči ke stojícímu rytíři.
“Amber?” Zaslechl. Rozšířil oči a udělal krok. Démoni byli pryč. Rozhlédl se. Srdce jemně poskočilo. Za ním se ozvaly čtyři tupé těžké rány.
Pomalu se otočil a zadíval se na bývalé vojáky. Zamračil se. Onyx měl pravdu. Nezabíjí je. On sám se dotkl snu, který jim nabízí. Kterým je oslepuje. Krásného lákavého snu. Ne. Je falešný a jedovatý.
Démoni se rozhlíželi. Cítili ho. Věděli o něm, ale neviděli ho. Se vzteklým vrčením se ho snažili najít.
“Potom bys s ním možná nemusel bojovat.” Překvapil ho Světlý. Onyx zvedl hlavu.
“A co bych měl udělat? Přijmout to jeho odporný zvrácený světlo?” Zamračil se temně. Surya ho napodobil.
“Není odporné. Je krásné a čisté.” Vyštěkl a překvapil druhého boha. On se mu zadíval do očí. Zachvěl se a zakroutil hlavou.
“Jak...” Nenacházel slov. Surya vydechl v úsměvu. Pokrčil rameny.
“Vždy mě všichni uctívali a milovali. Krásný a čistý Surya. Nejmocnější mezi všemi bohy.” Řekl hrdě.
“Slyšet to stále dokola a dokola. Jednoho dne jsem si uvědomil, že mají pravdu.” Usmíval se.
“A že když budu chtít, porazím tě.” Hleděli si do očí. Onyx se chladně zamračil.
“O to ti jde? Chceš mě porazit?”
“Uvědomil jsem si, že to jsem chtěl vždy. Zlomit tě a porazit.” Temný se zamračil. Zlomit? Zněla mu ozvěna v uších. Surya si všiml zaváhání v očích.
“Jak jsi řekl, všichni mají své slabé místo.” Usmíval se spokojeným arogantním úsměvem. Krásný obličej zaplnil chlad, tmavé oči zahořely temným ničivým plamenem. Ninurta se rozplynul.
Bůh Světla zůstal rozechvěle stát. Skoro zapomněl, jak mocný ve skutečnosti... ne. Ne dost mocný. Uchlácholil sám sebe a zhluboka se nadechl.
Princ seděl na zemi a čekal. Nemohl se bez povšimnutí vytratit, nepohyboval se tak tiše jako Temní. Doufal, že to vzdají. Démoni byli ale vytrvalí a stále ho hledali. Vlastně se už tak moc nesnažili. Proč taky? Brzy přijde ráno a rozežene stíny.
Khei otočil hlavu k východu. Lemovala ho jemná zlatavá linka. Zamračil se. Nikdy by nevěřil, že bude proklínat slunce.
Nový den rychle a bezcitně pohlcoval noc.
Pomalu vstal a přemýšlel, jak dlouho ho Obsiho plášť bude schopný chránit. Bude ho vůbec schopný chránit? Napadlo ho. Povzdechl si, když uslyšel jemné spokojené zavrčení. Pevně stiskl jílec meče a sledoval tvory, kteří ho obestoupili.
Pak vše obklopila temnota. Černými, úzkými chapadly chytla démony. Přiškrtila, probodala a rozervala na kusy. Nezbylo z nich nic. Během jediného mrknutí oka byli pryč.
Khei vyděšeně sledoval scénu. Pomalu si stáhl kapucu pláště. Stíny se rozestoupily a před ním stál Ninurta. Mocný Temný Bůh. Rozhlédl se. Vrátil se pohledem na Obsiho.
“Odvedli je. Zeuse, Neph i Obsiho.” Nečekal až se zeptá a dodával si odvahu říct kdo. Zachraptěl jméno. Temnota se zavlnila. Muž jen přikývl a podal mu ruku. Khei nejistě svou.
Svět kolem se rozostřil a pobledl. Princ pevně držel štíhlé prsty. Netušil kudy kráčí a vlastně ani nechtěl tušit.
Stín ho vyplivl do světla. Tělo se malátně zavlnilo. Jemně zatřepal hlavou a rozhlédl se. Oči se rozšířily šokem při pohledu na velkou vysokou pevnost. Možná to byla hora. Zářila do okolí. Pulsovala jedno slovo. Ohromit. Ohromit. Ohromit. Bezesporu.
Princ se zabalil do pláště a otočil hlavu k bohovi. Stál a sledoval patu pevnosti. Khei kopíroval pohled. Měl chuť vyděšeně zakřičet. Možná zakřičel. Nebyl si jistý.
U mohutných bran pevnosti stála oslepující, vrčící masa. Proti ní oni dva. Ne. On a Ninurta. To už nezní tak směšně. Tak proč má pocit, že se rozbrečí nebo hystericky rozesměje. Ne! Je princ! Jeden z královských synů! Zhluboka se nadechl a zklidnil srdce.
Ninurta, stojící mu po boku, se pousmál. Princové. Vznešení, hrdí potomci králů. Asi ho nikdy nepřestanou překvapovat.
Zvedl hlavu. Obloha potemněla. Za jejich zády se zvedla temná stěna. Khei se rozhlédl. On, Ninurta a Temné vojsko. Opravil se v duchu. To už nezní vůbec směšně. Tělem projelo jemné vzrušení. Stíny se pohly a zalily zářící postavy. Jako mohutná ničivá vlna.
Démoni se oklepali, zapřeli a vrátili úder.
Zeus se jemně zamračil a otevřel oči. Nebyl si jistý, jak dlouho to trvalo. Krásné, zářivé sny. Myšlenky. Obrazy v hlavě. Tak lákavé a žádoucí. Nikdy by něvěřil, že vydržet něco takového bude mnohem horší než jakákoli bolest. Jak rád by přivítal její náruč. Objal ji. Jen aby to už skončilo.
Zhluboka se nadechl a zvedl hlavu. Démon stojící před ním se vztekle zamračil a udeřil ho hřbetem ruky.
“Jsem princ. Musíš se prostě víc snažit.” Odplivl Zeus krev z roztrhlého rtu a zadíval se do slepých očí. Pyšný něco zavrčel a otočil hlavu k Amber. Princ také. Rozšířil oči.
Žena stála u spoutaného Obsiho. Byl téměř nahý. Krásná bělostná pleť byla místy zarudlá, popálená a někde chyběla úplně. Muž visel na zářících poutech, které spalovaly jeho paže. Téměř nevnímal. Vedle něj stála vyděšená Neph a se slzami v očích ho sledovala. Otočila hlavu k Zeusovi.
Zamračil se.
“Obsi? Obsi!” Zašeptal tvrdě. Bez reakce. Amber se otočila.
“Nesnaž se malý králi, neslyší tě.” Princ s Neph zakroutili hlavou.
“Jak můžeš... jsme přeci tvoji přátelé.” Zašeptala dívka.
“Přátelé?” Vydechla druhá posměšně.
“Ne, to jste nikdy nebyli.” Vztáhla ruku a prsty kopírovala linii Obsiho hrudníku. Tam, kde se dotkly, zůstala popálená zarudlá stopa. Neph se zapřela ve svých okovech.
“Nesahej na něj, ty zrůdo!” Řekla tiše ale s neskutečnou silou. Amber ji odpověděla stejnou.
Záře, obklopující dívku, se vytratila a ona konečně přestala křičet. Zůstala bezvládně viset na řetězech.
“Vždy jsem věděla, že jste mocní. Jen jsem netušila, že tak moc. Asi jsem to mohla čekat. Jste jeho mazlíčci.” Hladila prsty světlou pleť a vypalovala bolestné znamení.
“Co asi řekne až se postavíte proti němu.” Usmála se. Zeus přizvedl obočí.
“Sni dál.” Zachraptěl Obsi. Princ se lehce uvolněně pousmál. Amber zamrkala. Zamračila se.
“Věř mi. Nakonec podlehnete. Všichni. A ještě rádi budete sloužit mocnému a krásnému Opalovi.” Řekla hrdě. Rytíř se těžce ale pobaveně pousmál.
“Je to jen falešný bůh s laciným leskem.” Rozčílil ji. Začala prskat odpověď.
“Nakonec vyhasne a pohltí ho temnota. Tak jako ty, co byli před ním.” Přerušil ji klidným hlasem. ´Ty před ním?´ Přemýšlel Princ. Amber byla vzteky bez sebe.
“Tak? Přesvědčila jsi je?” Rychle se otočila a zajatci přivřeli oči. Vykoktala odpověď. Záře zesílila, bůh přešel k Obsimu a chytl ho pod krkem.
“Buď rozumný. Zemřeš nebo se přidáš k nám. Co ti on nabízí, co já ne?” Stiskl. Obsi se zamračil bolestí.
“Neslibuje moc, kterou nemá.” Záře ještě víc zesílila.
“Ty odpornej malej... já jsem nejmocnější z bohů!” Prozářil místnost. Obsi uhl očima. Měl pocit, že uhoří. S vypětím zbývajících sil se nadechl a pokračoval.
“Tak proč se tak snažíš? Bojíš, se že pokud ho nezlomíš naší zradou, nemáš proti němu šanci?” Překvapil prince.
Opal jím mrštil o zeď. Takovou silou, že se řetězy přetrhaly. Obsi zasténal a sesunul se k zemi. Opět přestal vnímat.
Opal otočil hlavu k Zeusovi. Přešel k němu.
“Ty nejsi jeden z jeho. Když se přidáš k nám. Přestaneš být princ. Druhý v řadě. Budeš král.” Vnuknul jedním slovem muži myšlenku, ukázal lákavé obrazy.
On je vyhnal stejně rychle, jako přišly. Zadíval se do bílých očí. Jemně přizvedl obočí. Obsi měl pravdu. Bojí se.
Bůh se zamračil, když si všiml výrazu. Vztekle něco zasyčel. Jsou tak tvrdohlaví a Ninurta tak blízko. Chtěl ho vidět zlomeného zradou, ale když je zabije... zlomí ho jiný druh bolesti.
“Zabte je.” Amber rychle zvedla hlavu a začala protestovat. Umlčel ji pohledem. Přikývla. Pak překvapeně rozšířila oči, když její pán zvedl ruku v obraně.
Vytvořil bílý štít. Blíž než si myslel. Sledoval temné prsty plížící se sálem. Jemně se vlnily, proplouvaly postorem a přinášely příjemný chladivý vzduch. Pro Pyšné bodavě mrazivý. Zlehka ustoupili.
Zeus se uvolněně pousmál. Jakoby ho někdo pohladil po čele, po tváři, po krku. Uvolnil plíce a on se opět mohl nadechnout. Srdce se zachvělo. Je v pořádku. Sledoval bratra.
Otočil hlavu k Onyxovi. Zachvěl se celý. Krásná tvář byla plná chladu. Něčeho mnohem horšího než temnota, kterou znal. Něčeho starého a mocného.
“Ninurto.” Pozdravil lehce nervózně Opal a uklonil se. Kráčející bůh pohledem shlédl zajatce. Stíny se zavlnily a zhoustly.
“Suryo.” Kývl hlavou a šokoval přítomné. Zeus s Kheiem nevěřícně otočili hlavu k Opalovi. Pobaveně si povzdechl.
“Jsi tu trochu dřív než jsem čekal.” Připustil a zahnal stíny svým světlem. Spokojeně se pousmál. Ne. Není dost mocný. On je...
“Na tom nezáleží. Porazím tě. Teď nebo později.” Přerušil Ninurta myšlenkové pochody. Opal zakroutil hlavou.
“Pleteš se. Možná jsi býval nejmocnější, ale teď už nejsi.” Získával hlas na síle, tak jako světlo kolem.
Bratři se zachvěli a Neph se zapřela ve svých okovech. Zvedla hlavu. Srdce vykřiklo radostí.
“Porušil jsi staré úmluvy. K tomu jsi sáhl...” Podíval se směrem k zajatcům. Při pohledu na Obsiho temnota zesílila.
“Sám jsi řekl, jsou to staré úmluvy. Jsou k ničemu! Jsem mocnější než ty!” Prskal Opal. Každé slovo se kroutilo slepou pýchou a arogancí.
“Myslím, že zapomínáš s kým mluvíš. Z čeho vzešlo tvé světlo.” Překvapil Temný bratry.
“Teď už ne. Změnil jsem ho, přetvořil v něco...”
“Odpornýho a zvrácenýho. Pošpinil jsi ho!” Opal se uraženě a vztekle zamračil.
“Jak se opovažuješ! Je krásné a...”
“Já se opovažuju?!” Zdůraznil Ninurta slovo a stíny zaútočily na světlo. Stále ale odolávalo.
“Dal jsem ti život. Pomohl stvořit tvé děti a pak je zničil či zkrotil v jejich aroganci. Postavil jsem tě nad ně. Odešel a dal ti volnost. Celý svět.” Bratři ho nevěřícně sledovali. Všechny ty příběhy, všechny ty legendy.
“Je to ironie, že? Ještě větší ale, že ty teď zemřeš mou rukou.” Usmál se pohrdavě. Temný zavřel oči a povzdechl si. Zakroutil hlavou.
“Očividně jsi oslepil i sebe a nevidíš nebo zapomínáš, kdo před tebou stojí.” Řekl tiše, ale každé slovo bylo jako těžké kamení. Tvrdě dopadlo na posluchače a podlomilo kolena.
“Ty to stále nechápeš. Jsem mocnější než jsem býval! Uvidíš! Tentokrát temnota světlo nepohltí, ono ji rozežene.” Ninurta otevřel oči.
“Ty to stále nechápeš.” Stíny se pohly a probodly světlo. Opal s démony rozšířili oči.
“Nezáleží na tom, co jsi s ní udělal. Jak mocný jsi. Svou moc máš ode mě. To já ti ji dal a stejně tak si ji můžu vzít zpět.” Řekl klidným tichým hlasem. Byla to jenom chvilka. Jemný tichý nádech. Surya klesl na kolena.
“T-to ne! Zabij mě! To mě radši zabij!” Zadíval se na své ruce.
Amber vyděšeně rozšířila oči, když k ní Temný otočil hlavu. Stíny se pohly. Opět to trvalo jen chvíli. Nezbylo nic.
Zeus s Neph se uvolněně nadechli a promnuli zápěstí. Zranění byla pryč. Khei si klekl k Obsimu. Stáhl si plášť a zabalil do něj muže.
“Jak je na tom?” Postavil se nad něj Ninurta. Princ nejistě zakroutil hlavou. Temný se k rytíři sklonil a přizvedl si obličej. Sklonil se ke rtům. Spojil se svými.
Obsi se prudce nadechl a narovnal. Bůh se odtáhl a zadíval se na něj.
“Obsidiane?” Muž zhluboka oddechoval. Chvíli trvalo než se uklidnil. Otevřel oči a zadíval se na ně. Trochu zmateně sklonil hlavu ke své ruce. Rozzářila se bílým světlem. Překvapeně zvedl oči k Onyxovi. Ten se pousmál a pomohl mu vstát.
“Jak se cítíš?” Obsi se nachvíli zamyslel.
“Zvláštně.” Řekl nakonec. Jinak. Dodal.
“Už nejsem... teď jsem...” Zeptal se, když bůh zakroutil hlavou. Tentokrát přikývl. On sklonil hlavu. Všiml si pláště. Zvedl oči ke Kheiovi. Ten se pousmál a pokrčil rameny.
“Vybral jsem si to rychleji a jinak než jsem čekal.” Povzdechl si. Obsi přetočil svůj plášť na rub. Ten změnil barvu. Najednou byl bílý. Čistší než cokoliv kdy viděli.
“Ne. Udělal sis velký dluh.” Překvapil prince. On se spokojeně usmál a přikývl.
