kapitola I. - konec
Po hladině jezera se pomalu rozléval mlžný závoj a stejným tempem polykal vodní město. Od východu se blížila noc a po pevných lávkách mezi domy spěchala temná postava. Nechtěla zůstat za tmy venku. Ne v lese kolem.
Zastavila před zdobenou cedulí a zhluboka se nadechla. Sklonila hlavu ke svým botám. Ty, cípy pláště a nohavice měla naskrz promočené. Do města se dostala jedinou možnou cestou a to přes pobořenou částečně potopenou lávku. Přestože domy a ulice byly až přepychové, vchod do města byl překvapivě zanedbaný.
Vzala za kliku a vešla do živého pohostinství. Hovor místních pomalu utichal čím víc se blížila k hostinskému. Obtloustlý tmavovlasý muž zvedl hlavu. Prohlédl si cizince od hlavy k patě a nasadil nepřátelský výraz.
“Dobrý večer, rád bych pokoj.” Ozval se zpod zvlhlé kápě příjemný mladý hlas.
“Nemám. Ne, pro tebe.” Zamračil se muž ještě víc. Příchozí zaváhal.
“Prosím, já... mám peníze. Jen mě nechte jednu...” Snažil se.
“Řek jsem, že ne.” Řekl hostinský tvrdě. Muž se jemně rozhlédl, když se za jeho zády vztyčili dva z místních.
“No tak, Larsi. Nebuď tak nepřátelský. Pro mladého pána tu je přece místa dost.” Usmál se jeden a vzal cestovatele kolem ramen. Lars se zamračil a než stačil cokoliv říct, on pokračoval.
“V jezeře.” Muž se pod jeho rukou zachvěl. Hostinský se pobaveně usmál a přikývl. Měšťané sklonili hlavy k cizinci. Začal koktat omluvu a snažil se vzdálit.
“Kam ten spěch? Nechceš přece zpátky do toho temnýho hustýho lesa kolem.” Chytl ho jeden a přitlačil na pult.
“Bude se ti tam líbit... je plný podobný špíny jako jsi ty.” Zašeptal mu tvrdě u ucha. Cestovatel se vzepřel a vzduchem se zavlnily rudé dlouhé vlasy. Muži se zarazili.
“Hm... je docela pěknej. Možná je škoda...”
“Chceš, abych se pozvracel? Válet se s bezkřídlym povlem.” Přerušil ho chladně druhý a pevně držel mladého muže. On se mu snažil vytrhnout. Marně.
Vytáhli ho ven za doprovodu ostatních měšťanů. Muž se zadíval do temné vody. Vyděšeně zvedl oči k nim.
“Úžasný, co? Nejsem si tak úplně jistej, že tam přežiješ noc... no, snad jsi rychlej plavec.” Strčil ho. Muž se ztratil pod hladinou a přihlížející se pobaveně, spokojeně zasmáli. Jejich úsměvy se vytratily, když vyplaval. Kašlal a snažil se dostat z pláště, který ztěškl vodou.
“Zdá se, že potřebuje trochu pomoct.” Usmál se muž. Druhý přikývl a roztáhl velká černá křídla. Cizinec vyděšeně chytl ruku, která ho strčila pod vodu. Snažil se dostat z jejího sevření. Povedlo se.
Muž zaklel a sklepal vodu se zbytky vlasů.
“Vysmek se mi.” Ostatní vzlétli také a rozhlíželi se po neprodyšné hladině. Někdo zavelel na břeh a všichni se dali do pohybu. Sledovali každé šplouchnutí a zvuk.
Cestovatel vylezl na mělčinu a snažil se nadechnout. Měl pocit, že se pozvrací. Nikdy neplaval tak rychle a dlouho. Natož pod vodou.
“Tady jsi.” On vyděšeně rozšířil oči a zaběhl do lesa, za sebou volání měšťanů. Věděl o nenávisti okřídlených k bezkřídlým. Možná spíš o pohrdání. Setkával se s ním. Všude, ale nikdy se ho nikdo nepokusil... zachvěl se. Strachem i zimou a snažil se jim zmizet mezi stromy.
Někdo ho prudce chytl a zatáhl do zákoutí mezi dvěma kmeny. Hlasitě vyjekl. Vlastně by vyjekl, kdyby mu dotyčný nepřikryl ústa.
Strnule hleděl do modrých očí. Zachytil pohyb. Prst, který si muž přiložil ke rtům. Víc nedokázal vnímat. Jen ty oči. Strach vše ostatní zamlžil. Vyděšeně se opíral o strom a slyšel své vlastní srdce. Odmítalo dál zůstat a účastnit se čehokoli, co se týkalo lesa.
Jeho společník jemně naklonil hlavu a poslouchal hluk kolem. Měšťanům se očividně nelíbilo, že jim muž z ničeho nic zmizel. Vztekle na sebe pokřikovali a snažili se zachytit stopu.
Nakonec se hlasy začaly vzdalovat. Tajemný zachránce pomalu pustil jeho pusu.
“Jsi v pořádku?” Příjemný měkký hlas. Bez odpovědi – vlastně jakékoliv reakce. On se pousmál a prohlížel si ho. Dlouhé rudé vlasy s černými konci, krásné tmavé oči a vystrašený půvabný obličej. A k tomu štíhlé chvějící se tělo... Mokré oblečení. Uvědomil si. Tak proto.
“Jsi...” Všiml si záchvěvu v pohledu. Konečně nějaká reakce. Nestihl pokračovat. Muž schoval obličej v dlani a několikrát kýchl. Druhý si povzdechl a rozhlédl se.
“Měli bychom zmizet.” Chytl ho a než se cestovatel stačil vzpamatovat, odpoutali se od země. On se křečovitě chytl světlé košile a sledoval průsvitná do modra zbarvená křídla. Byla úzká, dlouhá a... krásná. ´Vážka!´ Pomyslel si zděšeně. Stejně zděšeně si uvědomil, jak rychle se pohybují. I kdyby si jich měšťané všimli, neměli šanci je dohonit.
Netrvalo dlouho a před nimi se objevil potok. Vážka se vydala proti proudu a kopírovala hladinu až dorazili k vysokému vodopádu. Muž zavřel oči, když si to namířila přímo k němu. Čekal studenou sprchu, ale nepřišla. Proletli úzkou nenápadnou mezerou vedle vodopádu a pokračovali temnou chodbou za ním. Pak se najednou ocitli v prostoru. Otevřená jeskyně s domem na útesu někde uprostřed skály. Možná to byla spíš úzká roklina.
Muž nejistě zvedl oči k druhému, když se jejich nohy dotkly pevné půdy. On ho beze slov vedl dovnitř.
Aniž by zvládl nějaký protest – cokoliv – byl suchý, čistě oblečený a zachumlaný ve zbytečně velké teplé posteli. Nejistě seděl a sledoval svého hostitele. Nesl velký hrnek.
“Tady. Je to horký sirup z lesní vody. Zahřeje tě.” Podal mu ho. Muž si ho vzal a zadíval se na zlatavou tekutinu. Zvedl hlavu.
“Jsem bezkřídlý... přesto...?” Pokračoval, když druhý přikývl, že ví.
“Na tom nezáleží, prostě jsi potřeboval mou pomoc.” Pokrčil rameny.
“Sníš mě?” Pobavil ho muž. Zakroutil hlavou a ujistil ho, že k tomu se opravdu nechystá.
“Ale jsi dravec.” Asi jediný okřídlený, kterého zná. Uvědomil si.
“Vlastně ano. Pak asi nemám na výběr.” Zamyslela se vážka a dokonale ho vyděsila.
“Jak se jmenuješ?” Sedla si na postel.
“Já-já jsem Tobey Pyrrhocoris.” Kývl hlavou.
“Dobře Tobey. Mé jméno je Kiishen Anisoptera a nemusíš se bát. Tady ti nic nehrozí.” Usmál se hostitel. A on překvapil sám sebe, když si uvědomil, že mu věří. Raději se napil a přes okraj hrnku si prohlížel Kiishena. Byl to vysoký krásný muž světlých vlasů a výrazných klidných očí.
“Co jsi tam dělal? Nevarovali tě? Vím, že ta nenávist je všude. Ale jezero...” Tobey sklonil hlavu a zakroutil s ní. Muž si povzdechl a vzal mu prázdný hrnek.
“Zkus se z toho vyspat.” Vstal a šel pryč.
“Děkuju.” On se otočil a s úsměvem přikývl. Zavřel za sebou dveře.
Muž se zabořil do přikrývek a zadíval se do stropu. Zvláštní ale měl by být rád, že je v teple a v suchu. Taky ta vůně kolem. Byla příjemná, uklidňující a bezpečná? Skutečně. Cítil se díky ní v bezpečí, tak nějak chráněný. Opravdu zvláštní. Zavřel oči a unaven emotivní nocí okamžitě usnul.
Ráno se pomalu probouzel do slunečního dne. Opět to teplo, opět ta vůně, pocit... náruč? Uvědomil si a rychle si sedl. Vedle něj ležel světlovlasý muž a držel ho v pevných pažích. Měl tvrdší krásný obličej a vyzařovalo z něj něco chladného a... Tobey slyšel sám sebe vyděšeně vykřiknout.
Muž se šokem probral a ve dveřích se objevil Kiishen.
“Khaline. Jaktože už jsi...” Přešel rychle k posteli.
“To ti tu připadá to nejdivnější?” Zachraptěl muž nevrle a otočil hlavu k třesoucímu se broučkovi vedle sebe. Měl pocit, že v obličeji není nic jiného než velké vystrašené oči.
“Podívej se, jak jsi ho vyděsil.” Zamračil se Kiishen a sedl si k Tobeymu.
“Omlouvám se, Tobey. Měl se vrátit až zítra.” Pokáral muže pohledem a druhému položil ruku kolem ramen. Khalin zakroutil hlavou a vstal. Tobey zrudl. Nahý? Spal vedle něj nahý?!
“Proboha, obleč se! Děsíš ho ještě víc.” Napomenul ho Kiishen. Muž temně zavrčel a kolem pasu si omotal vlněnou deku z křesla vedle postele.
“Neskutečný. Dorazim pozdě v noci. V posteli najdu tohle a JÁ jsem tu ten špatnej.” Šel vztekle pryč. Tobey překvapeně zamrkal.
“T-to je jeho postel?” Zeptal se rychle. Kiishen ho uklidnil úsměvem ale přikývl.
“Nemáme pokoj pro hosty. To je v pořádku. Vím, že vypadá.... ale není zlý.” Dodal, když mladík začal koktat odpověď. Není zlý? Je si jistý?
“Je to můj bratr. Jmenuje se Khalin.” Tobey rychle zvedl hlavu. Další vážka? Zaplakalo srdce nešťastně. Kiishen ho znovu pohladil úsměvem a překvapivě něžně přitáhl k hrudníku.
“Nemusíš se bát, dobře. Slíbil jsem přece, že tady jsi v bezpečí.” Vdechl příjemnou jemnou vůni. Vracela vzpomínky. Něžné hřejivé vzpomínky. Usmál se a sklonil k němu hlavu.
“Hladový?” Tobey, hýčkaný teplem a pevností náruče, otevřel oči. Přiznal, že hrozně moc. Kiishen ho pustil a vstal. Oznámil, že se hned vrátí.
Muž nejistě stál a prohlížel si své nové oblečení. Příjemné měkké kalhoty, vysoké boty a košili s vestičkou a dlouhým rukávem. Vše mu dokonale padlo. Vážka se spokojeně usmála a vedla ho do vedlejší místnosti. Sloužila jako společná místnost bratrů. S krbem, dvěma pohodlnými křesly, velkou knihovnou, neskutečně velkým množstvím látek, dvou tkalcovských stavů a několika nádob s barvami.
Kiishen se pousmál, když si všiml jeho výrazu.
“Živíme se tím.” Přikývl.
“Máme pár přátel mezi nočními motýly.” Musí to být víc než pár. Pomyslel si Tobey a šel si prohlédnou látky.
Některé byly jednododuché - jednobarevné, ale některé... byly úžasné. S jemnými vzory, hůstými vzory, některé dokonce s květy či jinými motivy. A pak tu bylo několik s dokonalými obrazy.
Muž nechápal, jak někdo mohl něco takového vytvořit na tamtom stroji. Vztáhl ruku a prsty přejel po narudlé noční obloze.
“To je Khalinovo práce. Objednali si ji ve Městě Růží. Vlastně hlavně vyrábíme pro ně.” Dodal. Tobey se zachvěl. Něco tak krásného a stvořil to... vybavil si chlad a tvrdý výraz Khalinovo tváře.
Kiishen mu připravil další sirup a sedl si ke stavu. Muž ho se zájmem sledoval. Myslel si, že bude u stroje působit neohrabaně, těžce a snad i směšně, ale nebylo to tak. Působil elegantně a lehce. Skoro jakoby tančil.
“Směl bych si to zkusit?” Uklouzlo mi dřív než si to stačil rozmyslet. Byl prostě moc okouzlený Kiishenovo počínáním, omámený sirupem a klidem s pocitem bezpečí.
Polekaně zamrkal, když si uvědomil svou drzost. Muž ho už po tolikáté uklidnil úsměvem. Jak je možné, že se vážka – dravec dokáže tak laskavě pousmát? Podívat. Mít v sobě něhu a klid.
Pustil ho ke stroji a ukazoval, jak proplétat člunek, kde stlačit a sešlápnout.
Tobey byl nadšený, když mu pod rukama vyrostlo několik řad látky. Zvedl hlavu ke svému hostiteli. Téměř vyplivl srdce. Vedle něj stál druhý z bratrů a sledoval jeho počínání. Na sobě měl temně černou košili i kalhoty. Vršek rozeplý. Stál naprosto uvolněně a popíjel z velkého hrnku.
Brouček cítil horkost v obličeji. Díky jeho postoji, temně modrým pronikavým očím. Muž si všiml jeho výrazu. Zamračil se a šel pryč. Kiishen ho pobídl, aby pokračoval.
Tobey strávil u bratrů několik dní. Klidných, pohodových dní kdy se nemusel o nic starat. Jen seděl u stroje a tkal. Jakoby s manualní prací odcházely starosti, děs předešlých dní. Svět tam venku se zdál nepodstatný. Nebyl tak zlý a krutý. S každou řadou, s každým příšlapem, s každým pohybem hřebenu byl klidnější, volnější a... šťastný? Ano šťastný.
Věděl, že by měl přestat zneužívat Kiishenovo dobroty, jeho pohostinství a pokračovat v cestě. Nedokázal ale odejít. Poprvé v životě si připadal vítaný a neřešil, zda skutečně je. Nechtěl.
Bezkřídlí znamenali ještě míň než noční motýli mezi svými. Pokud jste tedy nebyli dravec či mravenec. Ti byli obdivováni pro svou sílu a taky budili strach. S bratry si ale připadal rovnocenný, hlavně díky Kiishenovi. Khalin si ho svým způsobem nevšímal. A i to byla příjemná změna oproti tomu, jak se k němu chovali ostatní.
“Měl bys zkusit něco se vzorem.” Tobey upustil člunek a polekaně se otočil. Měl pocit, že se mu srdce snaží protlouct skrz hrudník. Khalin si všiml výrazu.
“Netvař se tak vyděšeně, jsi talent. To zvládneš.” Očividně nepochopil šok v očích. Muž zrůžověl a sklonil hlavu k látce. Prsty zabrnkal na pár vláken.
“Pojď, sedni si k tomu druhýmu.” Postavil ho Khalin. Tobey zalapal po dechu. Už ale seděl u stroje a Khalin mu vysvětloval postup. Snažil se poslouchat ale... Khalinův stav. Ještě nikdy u něj neseděl. Neodvažoval se. Měl k němu lehce posvátnou úctu a snad v něm i trochu vzbuzoval strach. Bál se, že s ním něco provede. Že ho rozbije. Že se na něj muž bude znovu zlobit. Nechtěl, aby se na něj zlobil. Ne znovu. Zarazil se. Nechce?
Než se nad tím stačil zamyslet, uvědomil si, že v ruce drží jeden ze člunků a proplétá vlákny. Muž zlehka vedl jeho ruku. Tobey sledoval dlouhé štíhlé prsty.
“Dobře, teď ty.” Pustily ho. Muž se panicky zachvěl. Co on? Vždyť vůbec netuší, co mu povídal! Roztřeseně proklouzával mezi vlákny a doufal, že dobře.
“Dobře, tady.” Zarazil Khalin překvapivě klidně jeho ruku. Vlastně celkově byl při vysvětlovaní klidný a mírný. Ne usměvavý, ale také ne zamračený.
Tobeyho prsty se přestaly chvět a srdce se uklidnilo. První řada. Druhá. Třetí... Khalin se pousmál a sledoval ho.
Tobey byl skutečně vrozený talent. Při práci měl nasazený jemný úsměv, který se dotkl srdce. Byl hřejivý a vyvolával klid. Všiml si toho už několikrát. Že ho tiše a spokojeně sleduje.
“Kdy se vrátí Kiishen? Už se těším až mu to...” Ozval se Tobey nadšeně. Muž se nepatrně zamračil a než stačil odpovědět, ozvalo se lehké zaklepání. Šel otevřít a brouček se dál věnoval práci.
Ruka se zastavila, když uslyšel hluboký podmanivý hlas. Byl jako jemné navoňené lákadlo. Přitahoval a okouzloval.
Zvedl oči. Ve dveřích stál vysoký černovlasý muž temných očí. Pohled v nich vyvolával jemné šimrání na zátylku. Pavouk. Nepochybně.
Khalin ho pustil dál a šel k látkám. Muž si všiml Tobeyho. Zeptal se a přešel blíž.
“Kiishenův host.” Brouček se zachvěl. ´Kiishenův.´ Cítil ostrý tenký trn hluboko ve svém srdci. Pavouk si prohlížel látku.
“Myslel jsem, že Kiishen je ve Městě Růží.” Khalin přikývl a Tobeymu došel význam slov. Host, který nemá hostitele. Ale přece... sklonil hlavu.
“Tady.” Podal muž druhému balík, zabalený v bílém plátně a sklonil hlavu k broučkovi. Všiml si výrazu.
“Vlastně ho berem spíš za pomocníka než hosta.” Tobey rychle zvedl hlavu a zabil Khalina šťastným úsměvem. Vážka se v duchu propleskla a zaměřila se na pavouka.
On rozbalil plátno a odhalil jemnou tkaninu. Promnul ji. Byla teplá a měkká přesto působila průsvitným lehkým dojmem.
Brouček bezděčně vztáhl ruku a zabořil do ní prsty.
“Je... nádherná.” Skoro jakoby z ní vycházelo jemné světlo, třpytila se. Ale asi se mu to jen zdálo. Pavouk se spokojeně, něžně pousmál.
“Jsi vážně nejlepší. Díky.” Podal Khalinovi kožený vak. On z něho vytáhl jemně se třpytící klubko. Stejně spokojeně přikývl a vrátil ho k ostatním.
“Rozloučím se. Mám před sebou dlouhou cestu a on je tam tak nerad sám.” Pobavil ho muž a kývl hlavou směrem k sedícímu. On odpověděl. Khalin ho vyprovodil a zavřel dveře. Otočil se. Víc zvědavě se brouček opravdu nemohl tvářit.
“Má doma světlušku. To pro něj jsem ji dělal.” Překvapil ho.
Tobey sklonil hlavu. ´Světlušku.´ Pomyslel si. To jistě. Látka byla stvořená pro někoho tak půvabeného a kouzelného, jako jsou světlušky. Přemýšlel. Bez jediného slova se vrátil ke stavu a pokračoval.
Muž pobaveně zakroutil hlavou a sedl si k druhému. Tiše jen za doprovodu jemného šustění a cvakání se věnovali práci.
Tobey se požitkářsky protáhl mezi dveřmi a rozhlédl se po místnosti. V domě bylo ticho.
Pomalu přešel k ložnici a nakoukl. ´Kiishen.´ Zachvělo se srdce a on přešel k posteli. Chtěl mu tak moc vyprávět, co nového se naučil.
Zarazil se při pohledu na muže, rozvalujícího se na velkém lůžku. Když v ní spí Kiishen, kde spí on? Uvědomil si, že mu vlastně stále okupuje postel. Zadíval se na něj. Štíhlá, pevná postava. Široká ramena a krásná pravidelná tvář. K tomu ty oči. Jako nebe těsně po setmění – výrazná pronikavá modř.
Khalin zamrkal a otevřel je. Všiml si broučka. Uvědomil si, že si ho prohlíží.
“Dobré ráno.” On sebou cukl a rychle zvedl hlavu.
“P-promiň. Myslel jsem, že už se vrátil Kiishen. Chtěl jsem...” Zmlkl, když se ležící zamračil a sedl.
“Jsem nahý.” Tobey zrudl a zmizel za dveřmi.
Khalin sklonil hlavu. Zamračil se. Kiishen. Co mu ksakru na tom tak vadí? Rozčiluje? Vstal a sáhl pro kalhoty. Vědel co. Jemný úsměv a něha v očích, které má brouček v bratrovo přítomnosti.
Tobey rychle zvedl oči od své snídaně, když muž vyšel z pokoje. Utrousil, že jde barvit a byl pryč. ´Barvit?´ Pomyslel si. Sedl si ke svému stavu a pokračoval, kde předešlý den skončil.
Povzdechl si a zastavil ruku v pohybu. ´Barvit.´ Otočil hlavu k nádobám s barvami. Nedalo mu to.
Vyšel před dům a zadíval se na muže, stojícího dole u potoka. V potoku. Na břehu – schováno pod skalním převisem, stálo několik kádí se základními barvami. V nich namočené látky a klubka s hedvábím.
Khalin stál ve vodě, držel do modra zbarvené plátno a vymýval. Ručně. Pomocí několika barev a průzračné vody na něm dobarvoval odstíny. Na sobě měl jen vyhrnuté kalhoty, zástěru a neprodyšné rukavice. Dvě plátna už ležela v trávě a sušila se.
Tobey ho tiše, okouzleně sledoval. Svaly se napínaly a ukazovaly svou pevnost a krásu. Nebylo divu. Plátno muselo být ztěšklé vodou.
Muž vytáhl látku z vody a rozprostřel v trávě vedle ostatních. Prohlížel si své dílo a Tobey přemýšlel, jak mu o sobě dát vědět. Možná zavolat?
Cukl sebou a zrůžověl, když muž zvedl hlavu. Zachvěl se, když roztáhl křídla. Přistál před ním.
“M-myslel jsem, že barvíte jen... ne celé látky.” Proč probůh koktá?
“Na něco tkaní nestačí.” Podal mu ruku. Tobey nejistě svou a skoro vyjekl, když ho Khalin zvedl do náruče. Nesl ho k potoku. Postavil a pustil.
“Smím si to...” Sklonil se k jednomu z pláten a zlehka se ho prsty dotkl. Vlastně jen téměř.
“Svleč si tu košili.” Brouček rychle vstal a zamrkal.
“Buď ji budeš mít dokonale mokrou nebo barevnou.” Vysvětloval Khalin a sáhl pro druhou zástěru. Tobey si začal zrůžověle rozepínat košili. Zul si boty a vyhrnul kalhoty.
Muž mu přetáhl zástěru přes hlavu a zavázal kolem pasu. Promnul mezi prsty jeden z dlouhých pramenů. Sklonil se k jednomu z klubek, ležících v trávě a kus odmotal.
“Ukaž.” Otočil ho k sobě a stáhl vlasy. Přizvedl obočí. Tobeyho světlá kůže na zádech přecházela v rudou místy s černými obrazci. Tak ruměnice. Pomyslel si a bez jediného zaváhání smotal vlasy do drdolu. Pak sáhl pro rudé plátno.
“Pomoz mi s ním.” Tobey se nadšeně pousmál a sklonil se pro látku z druhé strany.
“Uneseš to?” On hrdině přikývl, ale měl co dělat. Khalin neudržel úsměv.
Společně vymývali barvu a muž ještě opravoval nesrovnalosti barvami z nádob, které mu vysely u pasu.
“Jak to děláš, když jsi sám? Je hrozně těžké.” Sledoval ho Tobey.
“Obvykle je děláme kratší. Mívám je proložené a omotané kolem ruky.” Takže jsou ještě těžší. Přemýšlel brouček a vlnil s látkou, aby se barva dokonale vymyla.
“Nebo ti pomáhá Kiishen.” Vzpomněl si. Khalin přikývl a on se jemně pousmál. Muž ho chvíli tiše sledoval. Zamračil se.
“Měl bys na něj zapomenout.” Tobey rychle zvedl hlavu.
“On... je tak laskavý a něžný ke všem. Nehledej v tom víc. Miluje někoho jiného.” Pokračoval muž a sledoval víc a víc rudnoucí tváře. Druhý sklonil hlavu k látce.
“Nechápej to tak, že bych byl snad proti. Přál bych ti to, jemu taky ale...” Zamračil se. Brouček zvedl oči a začal koktat otázku.
“Všim jsem si, jak ho... jsi do něj zamilovaný.” On vytřeštil oči. Tváře byly rudší než látka, kterou držel. Zakroutil hlavou.
“Já ale... nejsem zamilovaný. Jsem mu vděčný, je tak... ale zamilovaný nejsem.” Khalin zopakoval poslední slovo. Tobey znovu zakroutil hlavou.
“Do něj ne.” Dodal. Muž přizvedl obočí a on se zarazil. Co to... do NĚJ ne? Co tím myslel? Proč to řekl? Proč mu teď tak bije srdce a proč... hleděl do modrých očí. Rozechvěle se nadechl. Khalin se k němu pomalu sklonil. Zamračil se a otočil hlavu ke břehu. Proč... nechápal brouček.
“Neskutečný.” Ozval se povědomý hlas. Tobeyho zamrazilo. Otočil hlavu a upustil látku. Strnule hleděl na muže na břehu. Viděl je jen jednou, nedokázal si je úplně prohlédnout ale poznal je. Aby ne. Za jejich zády stálo pár dalších mužů.
“Mohlo mě napadnout, že nemohl jen tak sám zmizet.” Usmál se muž a sledoval Tobeyho.
“Co chceš?” Brouček zvedl hlavu. Nikdy v Khalinovo hlase neslyšel takový chlad a odpor. Jeho obličej také nikdy nepůsobil tak tvrdě a temně.
“Budu se ženit a moje drahá polovička by na šaty ráda látku od vás.” Vysvětloval muž. Vážka se zamračila ještě víc.
“Pak vzkaž své drahé polovičce, že má smůlu. Pro vás látky nemám.” Překvapil Khalin Tobeyho. Měšťan se zamračil.
“Ale jdi obchod je obchod nebo ne? Zaplatím, co si řekneš.”
“Řek jsem, že ne. Vypadněte odsud.” Řekl tiše ale s neskutečnou silou. Muži se ošili. Ti za jeho zády si začali šeptat.
Tobey zachytil jen pár slov. Zněla podobně jako: sám... jich víc... drzost... Vystrašeně stál vedle Khalina a čekal, co se bude dít. Přizvedl obočí, když ho jemně přistrčil za sebe a dál sledoval nezvané hosty.
“Nebuď hlupák, Khaline. Jsi tu sám. Pochybuju, že ta špína ti nějak pomůže. Buď mi tu látku prodáš nebo si ji vezmu.” Zavrčel budoucí ženich.
“Zkus to.” Řekl muž klidným chladným hlasem. Oni se opět ošili. Byl sám, ale stále to byl dravec. Z bratrů víc nebezpečný a děsivý. K tomu je neměl rád. Nikoho z nich.
“Jak chceš. Jsi stejnej jako...” Nestačil doříct. Na jeho hlavu dopadl Kiishen a srazil ho pěstí k zemi.
“Ještě někdo?” Zeptal se. Tobey se zachvěl. Mluvil, tvářil se stejně chladně a tvrdě jako Khalin. V tu chvíli skutečně nezapřeli, že jsou bratři.
Brouci vyděšeně uskočili a sledovali ho. Nespokojeně zavrčeli, ale slehla se po nich zem. Vážka se sklonila k muži u svých nohou a zvedla ho.
“Vypadni.” Procedila tiše mezi zuby. Držel se za zraněnou tvář a následoval své druhy. Kiishen sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Otočil se k nim. Výraz zjemněl a on se pousmál.
“V pořádku?” Zeptal se. Bratr přikývl a pobídl ho, aby mu pomohl. Společně vytáhli látku a rozprostřeli. Tobey nejistě sledoval Khalina, který si stáhl zástěru a oblékl košili. Zvedl své boty a oznámil, že už na to nemá náladu. Letěl do domu.
Muž zvedl oči k druhé vážce. Sklonila k němu hlavu a povzdechla si.
“Nemá je moc v lásce.” Vysvětlovala a Tobey si poprvé všiml bolesti za klidným pohledem. Nezeptal se.
Khalin seděl u stavu, kontroloval vzorek a začisťoval nesrovnalosti. ´Do něj ne.´ Zaznělo mu v uších. Kdyby se neukázaly ty bestie... dotkl se zlehka rtů. Pochopil to správně nebo ne? Řekl do něj ne. Zkřížil prsty za hlavou a opřel se o ně. Sklonil hlavu ke stavu. Sáhl k háčkům a začal uvolňovat napnuté příze.
Tobey se zadíval na Khalina stojícího ve vodě. Od příhody s měšťany už uběhlo několik dní. Během nich se muž věnoval práci a jeho si nevšímal. Jakoby se mu tam ve vodě jen něco... nezdálo nebo ano? Vztáhl ruku ke rtům a doktl se jich.
Kiishen, stojící za ním, se pousmál.
“Chceš jít dolů?” Polekal ho. Rychle se otočil. Zakroutil hlavou a šel do domu.
Muž sklonil hlavu k bratrovi. Zvláštní. Měl pocit, že si míchal černou. Sledoval krásnou rudou látku, vlnící se ve vodě.
Khalin ji vytáhl na břeh a začal rozprostírat v trávě. Skončil a postavil se nad své dílo. Kiishen se pousmál. Tak přece jen.
Brouček se probral a protáhl. Všiml si složené látky, položené u jeho nohou. Sáhl pro ni a rozložil. Srdce vynechalo. Byla těžká, teplá a její měkkost hladila prsty. Obrazce vypadaly jen jako nenápadné skvrny, ale bylo zřejmé co představují.
Tobey se pousmál a přehodil si ji přes ramena. Vážně byla příjemně měkká a teplá. Spokojeně se do ní zabalil.
“Líbí?” On rychle zvedl hlavu. Ve dveřích stál Khalin a ležérně se opíral o rám.
“Je moc... je pro mě?” Zeptal se nejistě. Muž pobaveně vydechl.
“Co myslíš?” Přešel k posteli a sedl si. Tobey sklonil hlavu k látce. Pousmál se.
“Myslím, že je.” Zvedl opět oči. Khalin se usmál a brouček si všiml, že má mnohem něžnější a laskavější pohled než bratr.
“K-kde je Kiishen, chtěl bych mu ji ukázat.” Snažil se trochu marně nezrůžovět.
“Je s Greyem, dnes mají výročí.” Brouček přizvedl obočí. Srdce se zavlnilo, když ho muž vzal do náruče.
“Teď zas chvíli o nás, ano?” Pohladil ho po tváři. Tobey jemně zadržel dech a rozechvěle přikývl. Khalin se spokojeně usmál a přizvedl si rudé rty.
“Dobře.” Zašeptal a ochutnal je. Brouček se zachvěl. Poprvé v životě se vznesl. Vysoko a nádherně.
Slunce zlehka šimralo Kiishena ve tváři a pomalu zbavovalo okolí ranní vláhy. Muž ležel v trávě, ruce pod hlavou. Tiše mluvil. Téměř bez hlasu. Posluchačem mu byl starý strom, natahující se nad potokem. Na jeho větvích se vlnily dlouhé barevné stužky.
Kiishen mu vyprávěl o Tobeym a Khalinovi, o zážitcích posledních dní ale i předešlých. Mluvil a sledoval nebe skrz větve stromu.
Sáhl za sebe. Do prasklého kmene a z dutiny vytáhl látkový balíček. Rozložil. V bezbarvém plátně byla složená čistě bílá látka. Vzor na ní nebyl vykreslený barvami ale strukturou. Pod prsty byly jasně cítit jeho tvary. Jeden z nich bylo jméno. Grey Zoraptera.
