kapitola I. - konec
Po velkých kamenných kostkách projížděla malá skupinka jezdců. Lidé jim uhýbali a radostně je vítali. Aby ne. V jejich čele seděl mohutný tmavovlasý muž. Kaiser – vůdce Horalů. Projeli kamennou branou a zastavili na nádvoří pevnosti správce města.
Sesedlali a Kaiser zvedl ruce ke svému spolujezdci. Možná by mu mohl pořídit vlastního koně, ale tohle bylo příjemnější. Mnohem příjemnější. Štíhlý muž v mohutné světlé kožešině mu položil ruce na ramena a sklouzl do náruče. Usmál se a otočil hlavu ke vchodu.
Tam přicházel světlovlasý Horal. Byl podobné postavy a měl v sobě podobnou sílu a divokost jako Kaiser. Vše ale bylo schované za chladnou elegancí – dokonale upraveným zevnějškem. Delší vlasy měl sčesané, krásnou tvář do hladka oholenou a oblečení řádně upravené. Všiml si, kdo navštívil jeho dům a usmál se.
“Kaisere, vítej. Měl jsem pocit, že měl přijet Kaunis.” Podali si ruce a pak se objali. Kaiser přikývl.
“Měl, ale chtěl Malikovi ukázat jezero u Vallisu.” Vysvětloval. Muž přizvedl obočí a zopakoval první z jmen. Druhý zakroutil hlavou.
“To je jedno. Nechci znít nezdvořile, ale byla to dlouhá cesta.” Upozornil. Správce sebou cukl a přikývl. Vedl je dovnitř. Jako každý rok Kaiser a jeho bratr Kaunis objížděli hory. Některé z vesnic byly během nejchladnějších zimních měsíců nepřístupné a tak se chtěl ujistit, že jsou Horalové dobře připraveni.
Správce je dovedl do pokoje a nechal odpočívat. Čistě oblečený Kaiser se zadíval na svého společníka. Rozvaloval se na posteli a tvářil se naprosto spokojeně. Jeho krásný a půvabný Nížan.
“Shielo?” Ležící otevřel oči a otočil k němu hlavu. Srdce se jemně zachvělo. V rozhalené černé košili, hladce oholený a nedbale učesaný opravdu nezapřel své postavení.
Kaiser si sedl a naklonil se nad ním. Muž pročísl vlhké prameny vlasů a objal ho kolem krku.
“Vaše zem je úžasná.” Usmíval se.
“Naše zem.” Opravil ho a sklonil se ke rtům.
Večer se sešli s hostitelem. Po jeho boku seděl černovlasý muž. Dlouhé prameny lemovaly krásnou jemnou tvář a zvýrazňovaly šedivé téměř bílé velké oči. Svou postavou připomínal Shielu. Zároveň měl v sobě příjemný klid a tichý smutek. Zaváhal, když si všiml příchozích. Nejistě vstal společně se správcem.
“Odpočatí?”
“Svým způsobem.” Přikývl Kaiser a pobavil muže. Sklonil hlavu k drobnějšímu z mužů. Cukl sebou a jemně zrůžověl.
“Já... já jsem Paris, můj pane.” Uklonil se. Vůdce Horalů si ho chvíli prohlížel. Tázavě zvedl oči. Správce se mírně zamračil.
“Minulou zimu jsem ho našel u Mons. Napadli je divocí psi. Přežil jen on.” Vysvětloval.
“Nemá se ke komu vrátit. Tak jsem mu nabídl pohostinství svého domu.” Dodal a sklonil hlavu k Shiele. Seznámili se a pán domu jim nabídl místa u stolu.
Muži se pustili do večeře a zabrali do hovoru. Shiela s Parisem tiše poslouchali. Nížan si všiml jemné nervozity a rozpačitosti z přítomnosti vůdce Horalů. Správce také.
Hosté vstali a popřáli dobrou noc. Větší z mužů otočil hlavu k menšímu.
“Nechceš mi něco říct?” Paris váhavě zakroutil hlavou a hleděl do zelených očí.
“Myslíš, že jsem si nevšim? Těch tvých pohledů. Růžových tváří?” Mračil se muž. Druhý začal koktat odpověď.
“Pojď sem... Hned.” Řekl správce tvrdě, když Paris mírně zakroutil hlavou. On vstal a přešel k němu. Polekaně vyjekl, když ho muž chytl a posadil na stůl před sebe. Objal kolem pasu a vdechl jemnou vůni.
“Už jsi zapomněl, kdo tě zachránil? Krmí tě a šatí?” Mluvil tichým, tvrdým hlasem.
Paris se zachvěl. Nezapomněl. Samozřejmě, že ne. Jak by mohl? Zachránil ho. Dlouhé dny u něj seděl a staral se, když v horečkách blouznil. Nabídl mu bezpečí svého domu. Oblékl do nejdražších látek a obklopil přepychem. Lehkým elegantním přepychem, který měl sám tak rád. Ale ta bolestivá posedlost, tvrdý majetnický vztah. Skoro nikomu nedovolil, aby se k němu přiblížil. Žárlil na každého, kdo jen prošel kolem. Hlídal ho a stále kontroloval. Občas měl pocit, že by mu nejradši dal vodítko kolem krku a zamknul ho. Bylo to únavné a děsivé.
“Jen... jen jsem byl trochu nervózní. Je to...” Snažil se.
“Nelži! Vím, co jsem viděl.” Mračil se muž a zvedl se k němu. Vzal drobný obličej do dlaní a sklonil se ke rtům. Hluboce a tvrdě vklouzl mezi ně. Paris jemně zasténal a prsty chytl lem stolu. Správce se odtáhl.
“Patříš mi. Nenechám tě odejít. Nikdy.” Řekl tvrdě a chytl ho pod koleny. Přitáhl k sobě.
Muž zasténal a jemně se zamračil. Druhý uvolněně vydechl a opřel se o desku stolu. Pohl boky. Rychle a tvrdě.
“Jenom mně.” Paris přizvedl bradu a zavřel oči. S každým přírazem se mu dech zachvěl na rtech.
“Trochu, trochu pomaleji, já...” Prosil.
“Za tohle si můžeš sám.” Šeptal muž temným ochraptělým hlasem a v rychlém rytmu pohyboval boky.
“Duku, prosím, to...” Ztratila se slova ve stenu. Správce stiskl pěsti a prohl se. Vztáhl paže a pevně muže sevřel. Opřel se mu o rameno a hlasitě oddechoval.
“Nikdy.” Zašeptal tvrdě.
Shiela, stojící za dveřmi, oněměle sledoval scénu. Kaiser s ním. Jeho půvabný milenec dnes někde vytratil oblíbený přívěšek. Chtěl se podívat, zda to nebylo zde.
Vůdce Horalů co nejtišeji zavřel dveře.
“Musíme... musíme něco udělat.” Zamračil se Nížan. Kaiser si povzdechl a než se stačil zeptat, Shiela pokračoval.
“Vezmeme ho sebou do města.” Navrhl. Muž se zamračil.
“Nemůžu každýho, kdo je v nesnázích, nastěhovat do města.” Protestoval a myslel si, že nesmlouvavě.
“Ale on ho... nemůžeme ho tu nechat. To nedovolím.” Překvapil ho Shiela. Povzdechl si. Musí se u toho tvářit tak rozkošně rozčíleně?
“Dobře. Zítra promluvíš s Parisem. Zda chce vůbec pryč.” Vzdal se. Muž ho pohladil úsměvem a rozehnal temnou náladu.
Paris nejistě seděl proti Shiele. Tváře dokonale rudé. Vážně viděl tu příšernou scénu? On i Kaiser? Měl pocit, že se propadne studem.
Druhý muž si všiml pohledu v očích. Laskavě se usmál a chytl ho za ruce.
“Nechceš tu zůstat nebo ano?” Zeptal se jemně. Paris se zachvěl a sklonil hlavu. Začal koktat zmatenou odpověď. Nadechl se a snažil uklidnit.
“Ale... tolik mu dlužím. Nemůžu odejít.” Zakroutil hlavou. Shiela si povzdechl.
“Možná, ale on nemá právo chtít... Nejsi jeho majetek.” Zamračil se. Muž zvedl oči. Nešťastný, bolestný výraz.
“Je to tak že? Dělá to protože může, protože mi pomohl. Protože ví, že jsem mu vděčný.” Vzlykal.
“Je to tak strašné. Chová se... jsem vyčerpaný a dusí mě to... chci pryč.” Shiela se usmál a zlehka ho objal.
“Pojedeš s námi, dobře? A už se s ním nesetkáš, když si to nebudeš přát.” Řekl mírně. Paris příkývl a rozbrečel se.
Duke nevěřícně hleděl na Kaisera. Zakroutil hlavou.
“Na to nemáš právo!” Procedil skrz zuby tichým tvrdým hlasem.
“To snad žertuješ.” Odporoval muž stejným. Zamračil se.
“Vážím si tě, Duku. Jsi jeden z nejschopnější správců a dobrý přítel, ale...” Zakroutil hlavou.
“Odjíždí s námi.” Oznámil. Poslední slovo. Zachytil rychlý pohyb.
Ozvala se hlasité řinčení. To když služka upustila tác. Šokovaně sledovala scénu. Kaiser se zamračil bolestí. Druhé ráně uhl. Jeho strážci se vzpamatovali a chytli Duka. Dva z nich od sebe odstrčil a třetí dostal tvrdý úder do obličeje.
Velitel Horalů si mnul tvář a sledoval muže. Rozhlédl se po přihlížejících. Zamračil se.
Paris se zadíval na svůj nový domov. Úžasné hlavní město Horalů. Bylo větší – o tolik větší než město jeho pána. Teď už ne jeho. Zamračil se a zabalil do pláště. Udělal dobře. Byl si jistý. Když cestou viděl Kaiserovo něhu a doteky, byl si jistý.
Ubytovali ho v pevnosti a Shiela s ním trávil svůj volný čas. Muž vypadal odpočatý, silnější ale určitě ne šťastnější. Svou krásou a jemnou elegancí vzbudil ve městě velký ohlas. U žen i mužů. Byl zdvořilý a přátelský ale zájem neopětoval. Nikomu z nich. Nedokázal to. Tak jako zapomenout na zelený pohled a hrdý úsměv. V noci se mu o nic zdálo. Nejen o nich.
Šokovaně se probral. Zamračil se a zadíval se do stropu. Co je to s ním? Byl na něj hrubý a tvrdý. Skoro s ním nemluvil jinak než příkazy. Bral si ho, kdy chtěl a neptal se na souhlas. Nedovolil mu vzdálit se z pevnosti ani na krok. A ty žárlivé scény a majetnická gesta. Měl pocit, že je sevřený vodou a nemůže se nadechnout. Tak proč mu tolik chybí?
Bělovlasý vysoký muž – Kaunis se uvolněně zadíval na město. Byl vážně rád, že dorazili dřív než sníh. Pobídl koně a vydal se k bráně. Ostatní jezdci také.
Projížděli ulicemi a zdravili se s měšťany. Mladší z bratrů otočil hlavu k jezdci vedle sebe.
“Tváříš se, že bys radši strávil zimu tam venku.” Rudovlasý Horal k němu otočil hlavu. Zamračil se.
“Tak to není, jen...” Zmlkl. Před pár měsíci se bratři vrátili z Nížin a přivezli sebou nečekané hosty. Jedno z nich byla ta nejpůvabnější žena, jakou kdy viděl. Byl to trochu šok. Ještě větší přišel, když ho Kaiser požádal, aby ji u sebe ubytoval. Ji i její malou dceru.
Neměl problém s místem, vlastně měl velký dům. Byl jedním z Horalských velitelů. První pod bratry. Nebydlel v Kaiserovo pevnosti, protože se před pár lety oženil. Jeho žena mu ale utekla a jemu zůstal velký dům. Teď už ne jen jemu.
Viera byla úplně jiná než ženy, které znal. Byla křehká a jemná. Přesto měla v očích sílu a hrdost. S díky přijala nabídku, ale první dny se mu obloukem vyhýbala. On jí také, aby si snáze zvykla na cizí prostředí a přítomnost cizince vedle sebe.
Po pár dnech zjistil, že je příjemné mít opět s kým snídat. K někomu se večer vracet. Cítit v domě ženskou vůni. Její vůni. Slyšet v něm dětský smích a zakopávat o hračky. Najednou byl plný tepla a světla, přestože se blížila zima. Vyhříval se v nich a připadal si jako zloděj, protože to nebyla její volba. Snad proto chtěl jet s Kaunisem. Aby měla klid. On se o svůj připravil. Zjistil, jak moc si na ni za těch pár týdnů zvykl. Na ni i Noreiu.
“Trochu se bojím, jak se bude tvářit.” Upravil si šedivou kožešinu. Kaunis se zamyslel.
“Bude se usmívat a vrhne se ti kolem krku?” Pobavil muže a kývl hlavou na své strážce. Vydali se k pevnosti, oni dva pokračovali druhým směrem.
“Povim ti lehký tajemství, dobře?” Překvapil ho a sklonil hlavu k muži, sedícímu před ním – Malikovi. Ani on svému krásnému milenci nedokázal pořídit vlastního koně. Tohle prostě bylo o tolik příjemnější.
“Vzpomínáš si, když jsme se vrátili. Čekal jsi s ostatními před pevností.” Velitel nechápavě přikývl.
“První věc, co řekla, když ten dav viděla, bylo: kdo je to?” Překvapil ho muž.
Kaunis s Malikem se pozdravili s Vierou a taktně pár nechali o samotě. Muž se rozvalil ve své posteli a užíval si měkkost pod sebou. Druhý si povzdechl.
“Pojď, musíš se nejdřív umýt.” Snažil se ho zvednout. Otevřel oči.
“Vážně musím? Jsem hrozně unavený.” Sklopil je k němu. Malik se na něj zamračil. Povzdechl si a s jeho pomocí vstal.
“Tak jdem.” Vedl ho do koupelny. Rád se koupal a proto měl ve svém pokoji zabudovanou velkou vanu. Když ji jeho drobný milenec viděl, byl nadšený.
“S-spolu?” Řekl muž plaše. Kaunis s úsměvem přikývl. Malik se zachvěl. Bylo směšné stydět se. Jsou milenci. Tolikrát už... ale koupat se spolu? Zrůžověl pak se srdce jemně zavlnilo.
Horal si svlékl košili a protáhl se. Asi to ani nebylo úmyslené, ale byla to ta nejsmyslnější věc, jakou kdy Nížan viděl. Kaunis byl vážně jeden z nejpohlednějších mužů, jaké potkal. Sledoval, jak se svléká a zběžně oplachuje v lavoru. Znovu se protáhl a vlezl do připravené horké koupele. Vlhkými prsty pročísl vlasy a sklopil oči k Malikovi. Všiml si jemného úsměvu a zarudlých tváří. Tělem projela touha.
“Na co čekáš?” Podal mu ruku. Muž se zachvěl a vysoukal z kalhot, pak z košile. Chytl se prstů. Opatrně vklouzl nohou do vany. Vyjekl a zřítil se na něj. Kaunis ho obratně chytl.
“Jsi v pořádku?” Držel ho. Malik se mu celý rudý opřel o ramena a omluvil se. Muž ho okouzlil starostlivým pohledem.
“Nepraštil jsi se?” Zeptal se. Druhý zakroutil hlavou a posadil se mu do klína. Přitulil se k hrudníku. Asi už se vždy bude koupat jen s ním. Po stehnech ho pohladily velké dlaně. Usmál se a odtáhl. Zadíval se do modrých očí.
“Myslel jsem, že se chceš koupat.” Podotkl.
“Já ne. To ty.” Zasmál se. Pravda. Sklonil se k pobavenému úsměvu.
Čistě oblečení a voňavý si to namířili do jídelny. Pozdravili se s Kaiserem, Shielou a překvapeně hleděli na Parise. Horal bez hlasu naznačil pak a sedl si zpět ke stolu. Bratr přikývl a udělal to samé.
Shiela s Malikem si vyprávěli zážitky z cest. Oba si Hory zamilovali. Byla to tvrdá a krutá krajina ale nádherná.
“Tak?” Zavřel za sebou Kaunis dveře knihovny. Byla už hluboká noc a oni dva zůstali sami. Kaiser si povzdechl. Posadil se a vyprávěl, odkud Parise přivezli.
“Nemůžeš přece všechny...”
“Nemoh jsem ho tam nechat. Ne s Shielovou minulostí, to by mi neodpustil.” Mladší z bratrů si povzdechl.
“To asi ne, ale znáš přece Duka. Je... neublížil by mu, ne úmyslně. Vždy byl trochu...”
“Tohle nebylo trochu a viděl jsi Parise.” Zakroutil hlavou. Kaunis přikývl.
“Nevypadá ale moc šťastně.” Velitel Horalů pokrčil rameny.
“Chtěl pryč.” Jeho výraz mluvil o tom, že rozhovorem o Parisovi strávili dostatečně dlouhý čas. Víc rozhodně není třeba.
“Možná toho lituje. Mohl bych s ním promluvit. Třeba se chce vrátit.” Nedal se bratr. Na to byl Duke moc dobrý přítel. Kaiser se zamračil.
“Nemá kam.” Překvapil bratra. Jeho výraz žádal vysvětlení. Muž se znovu zamračil. Zdá se, že nestrávili. Vyprávěl Kaunisovi, co se přesně odehrálo před Dukovou pevností. Také co následovalo pak.
Paris se opět šokem probral. Ještě stále cítil pevné paže kolem svých ramen. Otočil hlavu ke dveřím, když se ozvalo lehké zaklepání. Než stačil odpovědět, otevřely se. Překvapeně hleděl na mladšího z bratrů. Chvíli si ho prohlížel a pak roztáhl těžké závěsy. Zadíval se na hustou bílou masu, padající z nebe. Měli to vážně s chlupem.
“Rád bych s tebou mluvil.” Otočil se.
“O Dukovi.” Sedící muž zrůžověl a sklonil hlavu. Kaunis si povzdechl a sedl si k němu.
“Vážně to bylo tak...” Zamračil se, když Paris přikývl.
“Znám Duka dlouho, vlastně od dětství a vím, jaký dokáže být. Už jako dítě nesnášel, když někdo sahal na jeho hračky.” Překvapil ho muž. Zvedl hlavu.
“To co považuje za svoje, pevně drží a nedovolí nikomu, aby mu to vzal.” Paris se zamračil.
“Ale... ale já mu přece nepatřím. Nejsem nevděčný, ale jenom protože mě zachránil, nemá právo...” Bránil se. Kaunis se usmál.
“I kdyby to byla láska?” Muž vytřeštil oči. Zakroutil hlavou.
“To... to nebyla láska. To přece...” Řekl odmítavě. Druhý Horal se klidně usmál.
“Jednou jsem mluvil s jeho předešlou milenkou. Nemiloval ji, přesto prý dokázal být chvílemi až... posedlý. Ale zároveň stejně tak pozorný. Cokoliv si přála, po čemkoliv zatoužila, dostala. Nebylo to tak?” Paris se zachvěl a zatěkal očima.
“Vím, že není snadné přijmout jeho způsob lásky. Ale když budeš vědět, že jde skutečně o lásku. Že to všechno dělá, protože tě miluje. Hrozně moc a silně. Nebude to jiné?” Kde se v něm probůh vzal ten řečník? Přemýšlel Kaunis.
“A-ale to přece... miluje mě? Odkud to víš? Proč si to... nikdy mi neřekl...” Řekl muž nešťastně.
“Vážně si myslíš, že by napadl svého pána jen tak kvůli někomu?” Paris vytřeštil oči a zopakoval jedno ze slov. Mladší z bratrů zaváhal. Neřekli mu to?
“Parisi. Duke napadl Kaisera a připravil se tak o své správcovství.” Šokoval ho.
“K-kvůli mně?” Vykoktal. Kaunis přikývl.
“Normálně by to Kaiser neudělal a prostě mu to vrátil, ale byli u toho svědci. Musel ho potrestat.” Bránil bratra. Přizvedl obočí, když si Paris klekl a chytl ho za košili.
“Kde je. Musím za ním.” Řekl naléhavě. On si prohlížel půvabnou tvář. Povzdechl si.
“To nepůjde, ne v tomhle. Je v Bergu.” Paris se zamyslel. Berg? To je někde opravdu vysoko a daleko od města nebo ne? Kaunis si všiml výrazu. Pousmál se.
“Je to na druhý straně hor, vážně vysoko. Kaiser se trochu bál, že když bude blíž, prokouše se k tobě tím sněhem.” Pobavil sám sebe.
“Místní hostinský umřel. Tak mu nabídl jeho dům a živnost. Doufal, že tam během zimi trochu vychladne.” Paris se zachvěl. Celou dlouhou zimu? Sklonil hlavu. Byl takový hlupák. Kdyby neodjížděl...
“Možná je dobře, že se to stalo.” Překvapil ho muž. Zvedl oči plné slz. Kaunis si povzdechl a přitáhl si ho.
“Kdyby jsi zůstal. Nikdy by tě nenapadlo, že by to mohla být láska, nebo ano?” Řekl jemně. Paris zakroutil hlavou a objal ho.
Malik, stojící ve dveřích, pár tiše sledoval. Horal k němu otočil hlavu, trochu zaváhal. Nížan ho pohladil úsměvem a zvedl si prst k ústům. Zakroutil hlavou a co nejtišeji zavřel dveře.
Vysoký světlovlasý muž si upravil bílou košili a protáhl se. Kolem pasu měl dlouhou zástěru, halící černé kalhoty a vysoké boty.
Brzy dorazí Horalové. Berg byl jednou z vesnic, živicí se rudou. Proto byl tak vysoko v Horách. Kvůli její bohaté žíle zde. Byla to těžká práce, kterou nezvládl každý. Ať silou tak psychicky. Doma na ně obvykle nikdo nečekal a neměli sílu si po těžkém dni ještě vařit jídlo. Proto sem tak rádi a každý večer chodili. Do malé v celku i útulné hospůdky. Nyní jeho.
Vstal a nanosil několik velkých hrnců na stoly. Nebylo jich moc, Horalů také ne. Přidal plechy s masem a talíře s chlebem. Pak lehce otlučené ale účelné misky. Vždy měl rád přepych. Jemný elegantní přepych. Tady na něj hodně rychle zapomněl. Nechyběl mu. Jen někdy.
Místní byli veselí, přátelští společníci. Někdy dost tvrdí ale upřímní. Ve skutečnosti ho nebrali moc vážně. Nevěřili, že byl někdy správce a přítel Kaisera i Kaunise. Mezi nimi působil slabší a menší. Nikdy by nevěřil, že si tak proti někomu bude připadat. On velký silný Horal. Správce Ceinderu. Připadalo mu to jako vzdálená minulost.
Zvedl oči. Ve dveřích stál mohutný hnědovlasý Horal.
“Ženo, jsme doma a máme hlad.” Pobavil muže, stojící za ním, a přešel ke svému místu. Hostinský zakroutil hlavou. Vždy se ve dveřích objevil s podobnou poznámkou. Roan. Něco jako místní vůdce. Svlékl si těžký kabát a protáhl se. Vlasy i obličej stále zaprášené. Zas stráví celej den uklízením. Pomyslel si, ale nevadilo mu to.
Postavil před muže půllitr s pivem. On se napil a bleskově ho chytl. Na to jak byl mohutný, byl dost rychlý. Muž sedící v jeho klíně si povzdechl. Už zas.
“Vsadim se, že ti tu musí bejt každej den pěkný smutno.” Zabořil obličej do bílé košile. Díky tomu už nebyla tak bílá. Hostinský si povzdechl. Další košile.
“Proboha Roane. Nemůžeš myslet vážně, že bys ho držel místo ženský. Vždyť... kde ji v něm ksakru vůbec vidíš?” Nechápal muž, sedící vedle.
“No, jestli v něm vážně nějakou vidí. Děsí mě představa ženskejch, co potkal.” Bavil se druhý a rozesmál ostatní.
“Zklapni, rozhodně má k ženský blíž než ty.” Odstrčil Roan silou jeho obličej, ale pobaveně se usmíval. Zvedl oči zpět k hostinskému. Smál se s nimi. Muž se pousmál. Najedli se. Popili. Chvíli poseděli a šli se vyspat.
Roan sledoval uklízejícího muže. Sbíral misky a příbory. Pomohl mu.
“Nemáš svý práce dost? Měl byses jít vyspat jako ostatní.” Napomenul ho. On se pobaveně usmál a pomohl mu s hrncem.
“Bojíš se se mnou být sám?” Hostinský třískl s nádobou a vztekle k němu zvedl oči.
“To už je vážně moc! Nebojím se tě! Zvládl bych tě!” Roan se k jeho úžasu pousmál.
“Je dobrý vidět, že jsi na tom líp.” Muž zalapal po dechu. Vážně ho nechápal. Neustále si ho dobíral a pak s ním hodiny dokázal jen sedět a mluvit. O čemkoliv. Klidně a vážně. Byl to chytrý a překvapivě vzdělaný muž.
“Když jsi sem přišel, vztekal ses na celej svět. Teď zdá se už jenom na mě. To je pokrok.” Bavil se. Druhý přizvedl obočí.
“Tak už mi konečně řekneš, proč tu vlastně jsi?” Umyl si důkladně ruce a sáhl do lavoru s nádobím. Hostinský si povzdechl a postavil se k němu. Zvedl utěrku.
“Říkal jsem ti proč. Byl jsem správce, už nejsem.” Vzal si misku.
“Správce by přece jen tak neposlali sem.” Zakroutil hlavou. Muž se zamračil a vzal si jinou.
“Ani správce, co praštil Kaisera?” Roan k němu překvapeně otočil hlavu. Zopakoval předposlední slovo. Hostinský přikývl. On se rozesmál.
“To už ti fakt nesežeru. Museli byste být sakra dobrý přátelé, abys to přežil nebo si jednoduše vymýšlíš.” Smál se upřímně. Ve skutečnosti mu ale věřil. Každé slovo. Muž zabručel, proč by si něco takového vymýšlel.
“Abyses mi zalíbil?” Usmál se Roan a vyvolal hlasitý povzdech.
“Víš, že k tomu nikdy nedojde... přesto...” Dodal, když se muž pobaveně usmál a přikývl.
“Jen se trochu, nevině bavím.” Pokrčil rameny. Hostinský zakroutil hlavou.
“No tak, díky mně jsi zapad a alespoň chvíli nemyslíš na minulost, no ne?” On k němu zvedl oči. Vlastně to byla pravda. Pousmál se a přikývl. Roan se zatvářil lehce samolibě a podal mu misku.
V den volna chodili Horalové i v čas oběda. Hostinský stál ve dveřích a sledoval Hory pod nimi. Brzy přijde obleva a budou snad ještě nebezpečnější než v zimě. Kdyby chtěl odejít, teď by byl ten nejlepší čas. Sníh je ztvrdlý a schůdný a vánice už nehrozí. Ale kam by šel? Za Parisem? Plánoval to. Plánoval - až bude mít možnost, najít ho a už mu nedovolit utéct. Ale o to šlo. On utekl. Utekl před ním. O co hůř. Věděl, že kdyby ho našel. Kdyby ho sevřel v náruči. Bylo by to jako dřív. Nedovolil by nikomu... Výhled mu zastínil mužský obličej. Cukl sebou.
“Půl dne tě nevidí a hned tě se smutným výrazem vyhlíží. Zdá se, že tvoje snaha se vyplácí.” Usmál se Horalův přítel a zaplul do hospody. Roan se na něj zadíval.
“Je to o život. Ale zvládnout se to dá.” Zadíval se pod vesnici. Muž se zamračil.
“Netušim, o čem mluvíš.” Zašel do domu.
Obleva byla pomalá ale přesvědčivá. Sníh byl konečně pryč. Zůstal jen na nejvyšších vrcholcích a skalách – pro lidi neobyvatelných.
Horalové seděli u své večeře a věnovali se hlasitému hovoru. Za okny se ozývala stejně hlasitá bouřka. Dveře se rozlétly a v nich stála vysoká postava v plášti. Pevně chytla bouchající křídlo a přidržela. Pustila dovnitř drobnější postavu. Hovor uvnitř pomalu utichal. Všechny oči směřovaly ke dveřím. K drobnému cestovateli.
Sáhl k hluboké kapuce a stáhl si ji z hlavy, pak celý plášť za ramena. Byl to krásný černovlasý muž, dlouhých vlasů. Na sobě měl zdobený černý kabátek s košilí, kolem krku šátek. Kalhoty zastrkané ve vysokých kožených botách. Vypadal velice elegantně a vznešeně. Zároveň půvabně a křehce. Za jeho zády stály další čtyři postavy. Dvě z nich podobné výšky jako on.
Muž se rozhlížel. Šedivý pohled se zastavil na hostinském. Srdce poskočilo a odmítalo s tím mužem zůstat v jedné místnosti. Popošel blíž.
Vypadal jinak. Měl bílou rozhalenou košili, ohrnuté rukávy. Zástěru, černé kalhoty a vysoké boty. Vždy hladce oholené tváře pokrývalo denní strniště. Sčesaným vlasům chyběla důkladnost. Nebyl tak upravený, přesto působil elegantněji a jistěji než kdy dřív. Stejně tak divoce a... mužně? Přemýšlel. Rty se zachvěly.
Muž, nesoucí pití, si všiml rozruchu. Otočil hlavu jeho směrem. Mozek opustil tělo a srdce ho chtělo následovat. Vážně tam stojí a hledí na něj svýma krásnýma očima? Tím svým kouzelným, nejistým pohledem. Ruce se svezly a on slyšel tříštění skla. Přítomní otočili hlavy k němu.
Vzpamatoval se a podíval na rozbité půllitry a polité boty. Zvedl oči. Stále tam stál a sledoval ho.
“Parisi?” Dostal ze sebe. Horalové přizvedli obočí a otočili hlavu k cizinci. Jemně přikývl. On zvedl oči ke čtyřem postavám. Kaiser, Kaunis, Shiela a... toho nezná. Prohlížel si muže. Otočil hlavu ke Kaiserovi.
“Trochu nás překvapilo, žes nedorazil s první oblevou. Tak jsme přišli zkontrolovat, zda žiješ.” Porkčil rameny a překvapil Horaly.
“To je... takže asi mluvil pravdu.” Pokračoval muž, když Roan přikývl. Ten se pobaveně pousmál.a sledoval hostinského. Zamračil se.
“Nějak jsem nenašel důvod.” Sklonil hlavu zpět k Parisovi. On se zachvěl.
“Omlouvám se, Parisi. Za vše.” Řekl mírně. Nejradši by ho chytl a už nepustil. Je vážně těžký být ten... přizvedl obočí. Parisovi vytryskly slzy. Zakroutil hlavou.
“Ty... ty už... mrzí mě, že jsem utekl. Už to neudělám, tak... tak mě vem zpátky.” Přešel k němu a pevně sevřel jeho paže. Muž zaskočeně zopakoval poslední slovo. Druhý přikývl.
“Prosím... nevěděl jsem. Vím, že jdu pozdě, ale oni mě nechtěli pustit...” Muž se instinktivně chytl za srdce. Proboha nechtěl v tom sněhu a zimě... Zvedl oči ke Kaiserovi. Ten jen přikývl, jakoby tušil šok a zároveň vděk v srdci. Vděk, že mu nedovolili tu sebevraždu.
“Prosím.” Řekl naléhavě a přitiskl se k němu. Muž se zachvěl a zhluboka nadechl.
“Parisi.” Odtáhl ho jemně. On se rozbrečel. Povzdechl si a pustil ho. Jakoby byl na pérko – opět se mu vrátil k hrudníku. Skoro až nešťastně si povzdechl a objal ho kolem ramen.
“Parisi. Možná vzhledově ne ale uvnitř jsem stále stejný. Stejně žárlivý, majetnický... posedlý.”
“Milující?” Doplnil ho a mírně se odklonil. Zadívali se do očí. Přikývl.
“Pak... pak je to v pořádku.” Schoval obličej v košili. Všichni viděli, jak se v muži něco zlomilo. Zavřel oči a pevně Parise sevřel. Usmál se a aniž by si všímal ostatních, vedl ho dál do svého domu.
Vzhledem k tomu, že všichni pozorně poslouchali, neuniklo jim ani bouchnutí dveří. Horalové jako jeden otočili hlavy ke Kaiserovi a jeho společnosti. Tvářil se stejně zaskočeně, jako se oni cítili. Rozhlédl se.
“Hmm... někdo něco chcete?” K jejich úžasu, je jejich pán skutečně obsloužil. Se svou vrozenou temnou elegancí a jistotou. Bez jediného zaváhání. Pak se k nim posadil, tak jako jeho společníci.
Paris se zachvěl. Duke nohou zavřel dveře a sklonil se k němu. Hladově zaplul do úst a rozběsnil srdce. Odtáhl se. Muž zalapal po dechu a odevzdaně na něj hleděl. Tělem projel blesk a zažehl jiskru. Žhnoucí spalující jiskru. Znovu ho políbil a zvedl do náruče. Položil do své postele.
“Teď už tě nenechám odejít. Nikdy.” Zašeptal tvrdě, ale hlas se chvěl. Paris se nadechl v odpovědi.
“Sám jsi za mnou přišel a... bože, tak hrozně si mi chyběl.” Objal ho a položil hlavu na hrudník. Pevně stiskl. Cítil, jak uvnitř bije srdce. Rychle a hlasitě.
“Ty... ty mně taky.” Pohladil ho Paris po vlasech. Odtáhl se a opřel o ruce. Zamračil se a sklonil hlavu.
“Plánoval jsem, že budu něžný, jemný a pomalu... ale...” Zakroutil hlavou. Rychle ji zvedl, když ucítil dotek na tváři. Paris se zrůžovělě pousmál.
“Nechci, abys byl... tedy určitě ne teď. Pak... pak uvidíme.” Duke měl pocit, že téměř vyvrcholil. Pevně sevřel přikrývku. Zničeně se usmál a sáhl k zástěře.
Paris trochu nestíhal a pak ho najednou ucítil v sobě. Cítil bolest, přece jen bylo to dlouho, ale vše ostatní ji zastínilo.
“Jsi v pořádku?” Zachraptěl muž a hlasitě oddechoval. Toužil po něm ještě víc, než si... Paris se pod ním zavrtěl a pošimral spalující jiskru. Nadechl se a odtáhl. Usmál se a sklonil ke rtům. Tvářil se tak spokojeně a šťastně. Pohl se. Muž stiskl jeho paže a zadržel dech. Tolikrát se mu o něm zdálo, ale tohle. Tohle všechny sny a vzpomínky předčilo.
Duke držel ruku svého milence a vedl ho do hostince. Nějak zapomněl, že patří jemu a je plný hostů. Jak jinak. Čekali na něj. Všichni. Zdrželi se komentářů, ale pozorně poslouchali.
“Omlouvám se, trochu jsem se zapomněl.” Postavil se ke Kaiserovi, seděl u stolu s Roanem. Muž přikývl.
“Hlavně jestli jste si to vyřešili.” Sklonil hlavu k Parisovi. Muž celý zářil ani nemusel odpovídat. Horal se pousmál a zvedl oči zpět ke svému příteli.
“Fajn, našel jsem sem novýho hostinskýho. Během pár dní by měl dorazit.” Překvapil ho. Duke se zamračil a zeptal se, co on.
“Vrátíš se, co jinýho?” Řekl nechápavě. Muž se zamračil.
“Nechci se vrátit.” Šokoval své přátele. Kaiser se zamračil.
“Co tim ksakru...”
“Líbí se mi tu. Chci tu zůstat.” Pokrčil Duke rameny. Vůdce Horalů obklopila temná aura.
“Na to zapomeň. Nikoho jsem za tebe nehledal a ni nechci. Jsi správce Ceinderu a budeš správce Ceinderu.” Mračil se. Horalové sebou cukli. Tak vážně nelhal.
“Už nechci být.” Oponoval muž statečně. Kaiser se zamračil.
“Nehraj si se mnou, Duku. Přinutím tě, když budu muset.” Muž zakroutil hlavou, pak se pohled změnil v temný. Jeho pán sklonil hlavu k Parisovi.
“Na to zapomeň. Dneska tu nejsou nevhodný svědci ani tvý stráže.” Řekl chladně a strčil Parise za sebe.
“Hmm... nepřipadáš si teď trochu jako sebevrah.” Roan se zasmál a přikývl, že trochu ano.
“Myslim, že bys měl jít, Duku.” Vložil se do hádky. Jejich výrazy polevily. Otočili k němu hlavy. Muž si povzdechl.
“Jsi zábavnější a lepší hostinskej než byl ten starej páprda, ale... co jsem slyšel, ještě lepší správce.” Kaiser se usmál půlkou úst a Duke zakroutil hlavou.
“Co jsi ksakru zač?” Nechápal.
“Nepochlubil se ti?” Usmál se Kaunis. Hostinský k němu nejistě otočil hlavu. Horalové také.
“Je to pár let, co se snažil správci Vallisu domluvit pěstmi tak jako ty Kaiserovi. A stejně jako ty se odmítl vrátit.” Zakroutil pobaveně hlavou. Dukovi přeběhl po obličeji úsměv. Sklonil hlavu ke Kaiserovi. Vudce Horalů tušil zradu. Povzdechl si.
“Nech mě hádat. Slyšel jsi o něm a chceš ho jako velitele stráží. Bez něj odsud neodejdeš.” Tohle už je vážně směšný. Přemýšlel v duchu. Ucítil ruku ve své. Sklonil hlavu. Shiela se tvářil nešťastně.
“Je mi to líto. Kdybych tehdy neztratil ten...” Kaisera píchlo u srdce. Je mu to jedno. Ať si dělaj, co chtěj. On má svého krásného Nížana a víc nepotřebuje. Zakroutil hlavou a uklidnil ho úsměvem.
sladký bonbónek na konec - příběh Viery a Talona... navazuje na Kaunisův příjezd do města
