kapitola I.
Mezi vysokými, přeplněnými regály procházel bělovlasý muž. Držel štos knih a postupně je zařazoval zpátky mezi ostatní. Povzdechl si a zadíval se někam nahoru. Rozhlédl se a očima našel docela vzdálené posuvné schůdky. Odložil komínek papírových příběhů a s jedním v ruce se odhodlaně zadíval na polici.
Chvíli balancoval na špičkách a prsty se snažil knihu vyzvednout mezi dvě další. Už. Už se mu to skoro povedlo, ale svazek mu vyklouzl. S žuchnutím dopadl na zem.
Provinile téměř s omluvou na rtech se pro něj sklonil. Přizvedl obočí. Někdo ho zvedl před ním, zkontroloval a bez problému zastrčil mezi knihy. Všiml si kdo. Zamračil se a neochotně poděkoval.
Šedivovlasý skoro černovlasý mladík se pousmál. Měl kolem sebe zvláštní temnou sexy auru. Modré oči byly jako rozbouřené moře. Krásné a nebezpečné. Mnoho pohledů se v nich už utopilo.
“Skoro bych si myslel, že kvůli tomu tu jsou schůdky.” Bělovlasý se zamračil.
“Nepotřebuju je. Zvládnu to i bez nich.” Sklonil se pro knihy.
“Očividně.” Vyvolal další zamračený výraz.
“Ty očividně nepotřebuješ mě. Tak mě nezdržuj.” Narovnal se. Stáli proti sobě. Jako světlo a stín. Vysoký krásný kus chlapa, vyzařující to jemně temné charisma. Jako černý kouř se vlnilo vzduchem a působilo na smysly všech kolem. A to drobné roztomilé cosi světlé pleti. Dlouhých vlasů, spletených ve věčně pocuchaném účesu. Světle modrých očí, schovaných za široké černé obroučky.
“Já ale přišel za tebou.” Řekl s vrozeným klidem. Muž věděl, že někde za ním je divoké silné zvíře. Provokativní zvíře, které ho nenechává v klidu. Proč si ho neustále tak dobírá? On moc dobře ví, že ho přitahují dívky. Vždy jich měl tolik kolem sebe.
Už na škole. Byl o dva roky mladší a přesto za ním suveréně přišel a pozval ho na schůzku. Měl pocit, že se propadne do země. Možná raději měl. Po mladíkově vystoupení ho najednou začali zvát snad všichni spolužáci ze třídy. Co na tom, že díky němu zjistil, že ho asi víc přitahují muži?
Dokončil školu a byl tak rád, když dostal práci v Knihovně. Zrovna v Knihovně. Vždy měl knihy rád. Jemné šustění stránek a jejich vůni. Rád hledal jemné kazy v písmu a prohlížel si velké, v kůži vázané svazky. Už od mala. Asi hlavně protože otec se živil psaním a vždy ho vedl k lásce k psanému slovu. Jemu nikdy nešlo.
Jako dítě se snažil. Tak moc. Už kvůli nemocnému otci. Po několika hodinové práci skončil s jediným těžce vypoceným odstavcem. Při každém pokusu. Snad i proto obdivovat ty, kterým psaní šlo s jemnou lehkostí od ruky. Jakoby jim někdo šeptal do uší.
Mladík patřil mezi ně. Nikdy nenapsal snad jedinou řádku. Pak se najednou přihlásil do školní literární soutěže. Většina si myslela, že jen z rozmaru. Chvilkového popudu. Brzy změnili názor, protože on tu soutěž vyhrál.
O co víc. Všichni hltali každé další slovo. Každý příběh, báseň postupem času text písně a brzy snad i námět k filmu.
O co hůř. On patřil mezi hltající. Nesnášel ho. Skutečně ho nemohl vystát ale miloval jeho knihy.
“Příští týden je v Domu ples. Myslel jsem, že bys mohl chtít jít.” Už zas. Znovu a znovu ho...
“Proč bych měl?” Zamračil se odmítavě. Mladík jemně pokrčil rameny.
“Budou tam všichni lidi z oboru.” Knihovník napodobil gesto.
“Vím o tom a už mě někdo pozval.” Šel pryč. Vlastně ani tak moc nelhal. Skutečně věděl a doma měl přichystaný lístek.
Večer strávil zdvořilými rozhovory a úsměvy. Vždy ho na podobných akcích rádi viděli – jako syna uznávaného spisovatele. Rádi s ním mluvili o jeho díle, probírali příběhy a postavy. On už tak rád nebyl. Stále to přinášelo sladce hořké pocity. A vždy bude.
Povzdechl si a položil prázdnou skleničku na barový pult. Nebyl na sebe moc hrdý. Zbaběle se omluvil u společnosti na své chybějící pití a ztratil se v davu. Tohle byl jistě jeden z náročnějších večerů.
Zvedl oči k barmanovi a zakroutil hlavou. Otočil se a očima hledal mladíka. Během večera si ho několikrát všiml. Byl obklopený dívkami. Samozřejmě. Proč ho sem vlastně zval? Ani jednou za ním nepřišel, třeba ho jen pozdravit. Sklonil hlavu. A proč nad tím vlastně přemýšlí? Někdo se k němu postavil.
Přizvedl obočí. Před ním stál vysoký blonďatý mladík. Byl jako jarní slunce. Hřejivý, svěží a tak nějak uklidňující. Zároveň měl v sobě něco... známého? Přemýšlel. Nebyl si jistý, odkud ani co. Mlčky hleděl do krásných hlubokých očí. Mladík se jimi usmíval.
“Dobrý večer.” Muž se vzpamatoval a přikývl v pozdravu.
“Všim jsem si, jak se rozhlížíš. Že by nepřišla nebo nepřišel?” Prohlížel si půvabnou tvář, kterou nedokázaly zastínit ani velké obroučky. Vlastně díky nim působil tak nějak... rozkošně roztržitě. To i díky mírně rozčepířeným, staženým vlasům.
“Pokud je to tak. Rád to napravím.” Pokračoval a oči se stále usmívaly. Muž se jemně zachvěl. Zdá se mu to nebo s ním skutečně... zrůžověl.
“Já... já jsem ale na odchodu.” Proč si poslední dobou tak hrozně vymýšlí? Pohoršil sám sebe. Mladík si povzdechl.
“Hmm... pak mi alespoň dovol doprovodit tě.” Podal mu ruku. On lehce okouzleně svou a přikývl.
Opravdu ho doprovodil před budovu a mávl na čekající řidiče. Jeden z nich nastoupil do auta a přijel k nim.
Sklonil hlavu k muži.
“Děkuju za příjemný večer.” Znovu zrůžověl. Nejistě zopakoval nepochopitelný přívlastek.
“Nevím, jestli bych se neměl urazit, že sis za celý večer nevšiml, že tě sleduju.” Přemýšlel. Tentokrát dokonale zrudl. Mladík se pousmál.
“Tak či tak, bylo příjemné strávit ho pohledem na tebe.” Pohladil ho prsty po tváři a přes krk sklouzl k ruce. Zvedl a políbil.
“Snad se ještě uvidíme.” Zadíval se mu přes hřbet ruky do očí. Muž cítil jemné šimrání v zádech. Vyprostil svou ruku z mladíkovy a chytl prsty. Téměř jakoby je chránil před dalším útokem.
“Snad ano. M-měj se.” Otočil se. Cukl sebou. Mladík se přes něj natáhl ke dveřím a otevřel je první. S díky nastoupil. On tiše zabouchl dveře a opřel se o stažené sklo okna.
“Mimochodem. Jsem Ryan, Zachary.” Usmál se a narovnal. Muž zalapal po dechu a pokynul řidiči.
Co to s ním je? Možná že mladík byl krásný a šarmantí, ale podobných potkal spoustu. Možná ne spoustu ale několik jistě. Proč on ho tolik... představu vyplnil jiný obraz. Jiná tvář. Temné černé slunce.
Byli jako oheň a voda. Hřejivé paprsky a mrazivé prsty. Oboje neskutečně pálivé. ´Pálivé?´ Uvědomil si a zavřel oči. Proč pálivé? Nepřitahuje ho. Nesnáší ho. Vše, co se ho týká, má předponu ne. Neatraktivní. Nepřitažlivý. Necitlivý. Nebezpečný. Neobyčejný. Nezapomenutelný... Ne. Ne. Ne! Napomenul se téměř vyděšeně. Ne. Vydechlo nešťastné srdce. Musí ho už konečně vyhnat z hlavy. Opět si vybavil Ryanův obličej. Byl proti němu opravdu jako zářivé slunce. Příjemně hřejivý a svěží. Přesto někde hluboko uvnitř byli...
Knihovna byla naplněna tichým životem. Jakoby se kolem ozývalo tisíce hlasů. Tisíce šepotů. Hladily uši, srdce i duši. Nenuceně - mírným, lehkým dotekem uklidňovaly.
Zachary seděl za pultem a kontroloval stav vypůjčených knih. Přes obroučky zvedl oči. Za mírně rozmazaným pohledem poznal přichozího. Zamračil se a popostrčil si brýle na nose.
“Začínám mít pocit, že jsi ten nejsečtělejší student na Metse.” Zabručel. Mladík se pobaveně zasmál a opřel se o desku.
“Tady. Pro tebe. Čerstvě po korekci.” Podal mu desky. Knihovník si je vzal a prolistoval. Několik samostatných povídek. Všiml si. Už byl zvyklý. Mladík mu vždy přinesl své nejnovější dílo. Ještě před vydáním.
“Jsou jemně erotický, tak se nelekni.” Opíral se o ruku a prohlížel si ho. Usmál se, když sebou Zachary trhl a zrůžověl. Odmítavě se zamračil, ale zastrčil desky do své tašky.
“Ještě něco?” Zvedl oči zpět k němu. Mladík se zasmál a uhl dvěma studentkám. Vracely vypůjčené knihy a odnášely si nové. Zrůžověle stály vedle něj a uhýbaly očima.
“Ten ples byl únavnej, co?” Prohlížel si letáky, položené na stole.
“Pro tebe jistě. V tom davu jsi byl sotva vidět.” Vyhrkl Zachary. V duchu si zakryl pusu. Co to dělá? Vždy v jeho přítomnosti tak hloupě reaguje. Sledoval pobavení v temných očích. Klidný sebevědomý úsměv.
“Možná, ale silný vzpomínky jsou únavnější než pár fanynek.” Srdce mírně poskočilo. Mladík otočil hlavu. Prostorným vestibulem přicházelo několik skupinek studentů. Zničeně si povzdechl a narovnal.
“Nebudu rušit.” Zvedl ruku v pozdravu a svou jistou elegantní chůzí si to namířil k východu.
Zachary se za ním zadíval. Cukl sebou, když se student v pohybu otočil. Mrkl na něj a kývl hlavou. Mužem projel vztek. Ten sebevědomý výraz. Byl si tak jistý, že se dívá. A on se díval. Tak hloupě se nechal nachytat. Kdy už mu konečně dá pokoj a najde si jinou oběť?
Večer se rozloučil s ostatními knihovníky a vdechl chladivý večerní vzduch. Sklonil hlavu a zadíval se pod široké schody. Dech se nachvíli zastavil. Je to... nebo ne? Sledoval mladíka, opírajícího se o zídku schodů. On sledoval procházející kolem.
Otočil hlavu ke vchodu Knihovny. Je to on. Usmál se a narovnal. Zachary seběhl schody a nejistě se mu zadíval do očí s otázkou na rtech.
“Náhodou procházím.” Pobavil ho Ryan.
“Jen mě napadlo, co dneska?” Vyvolal ještě zmatenější výraz.
“Nerozumím.” Přiznal muž.
“Večeře, káva, sklenička... cokoliv.” Vysvětloval mladík. Všiml si zaváhání a usmál se.
“Mám si kleknout?” Zachary vytřeštil oči.
“P-proč by sis...” Začal koktat.
“Abych tě uprosil?” Pobavil ho znovu. Zkřížil ruce na prsou a pobídl ho. Ryan se zasmál. Pak muže překvapil, když si skutečně začal klekat.
“Ne. Počkej... dobře.” Chytl ho. Mladík se usmál a narovnal.
“Můžem hned?” Zeptal se. Muž s mírným úsměvem přikývl a zavěsil se do něj.
Strávili spolu příjemný večer. Ryan byl zábavný, osvěžující společník s jemným humorem a spoustou historek. Na konci schůzky doprovodil Zacharyho k bytu a zdvořile zůstal stál před. Usmál se.
“Možná bychom se příště mohli sejít úmyslně. Ne, jen náhodou.” Vyvolal pobavený úsměv a jemné přikývnutí.
“Dobře. Vím, kde pracuješ. Číslo je jistě v Seznamu. Zavolám.” Opět jen přikývl a odemkl. Tělo jemně strnulo a on sledoval prsty, které přikryly jeho. Nejistě otočil hlavu. V tu samou chvíli se k němu Ryan sklonil. Jen zlehka ho políbil.
“Dobrou noc.” Zašeptal ještě u rtů a pustil ho. Šel pryč. Zachary oněměle svíral klíče a hleděl za ním. Cukl sebou, když se mladík v pohybu otočil a mrkl na něj. Jemně kývl hlavou.
Muž rychle zmizel za dveřmi svého bytu. Opřel se o ně. Byli vážně úplný protiklady. Chladná temná ruka a proti ní zářivě teplá. Pokud by se prsty spojily, dlaně se přiložily k sobě. Pak by bylo zřejmé, že jsou vlastně úplně stejné. Že navzájem kopírují své linie a rysy. Ale Ryan má skutečný zájem. Má nebo ne? Není to jen hra pro pobavení. Z nudy. Sklonil hlavu ke své tašce a otevřel ji. Vytáhl desky a prsty přejel pod písmenech za plastovým obalem.
Sesunul se k zemi a otevřel. Začetl se do první z povídek. Lhal. Nebyla jen jemně erotická. Během čtení ho v podbříšku začaly šimrat něžné prsty. Krk zlehka vyschl.
´... Nedovolil mu vydechnout a přetočil ho na břicho. Přizvezdl štíhlé boky k sobě a znovu pronikl hluboko do horkého těla. S každým přírazem šeptal jeho jméno.
“Zachary... Zachary... Zachary.” Sametový hlas byl jako něžná zvonkohra. S každým cinknutím se srdce jemně zachvělo a rty odpověděly.
“Riley.”...´ Muž překvapeně rozšířil oči. Zaklapl stránky a chvíli šokovaně seděl. Pomalu knihu otevřel a až opatrně zalistoval. Jména se skutečně objevila až v intimních chvílích. Byl si jistý, že naprosto úmyslně.
“Ten... ten... ten parchant zatracenej.” Zahodil ji a rozzuřeně vydechl. Případný přihlížející by odpřísáhl, že mu z nosu vycházela pára.
Trochu se uklidnil a vstal. Přešel k mladíkovu dílu a zvedl. Zalistoval v ostatních povídkách.
“Zabiju ho!” Zahodil ji znovu s ještě zuřivějším výrazem.
V práci byl celý den roztěkaný a kolegové ho museli několikrát tišit. Jeho. Knihovníka! Až ho uvídí, vážně ho zabije. Tentokrát to přehnal. Používat ho ve svých sexuálních fantaziích a ještě mu je drze předhodit. Neskutečný. Zařazoval knihy zpět do regálů.
“Dals ji tam obráceně.” Muž téměř vyplivl své srdce. Otočil hlavu.
“Ty!” Vztyčil proti němu ukazováček.
“Jak se vůbec opovažuješ...” Zmlkl a rozhlédl se. Zaměstnanci i návštěvníci je sledovali. Chytl ho a táhl na toalety. Riley se rozhlédl. Než stačil cokoliv říct, Zachary pokračoval.
“Co je to ksasku za povídky?!” Mračil se a píchal ho do hrudníku. Mladík chytl prsty a pokrčil rameny.
“Zdálo se mi, že se potřebuješ trochu uvolnit a odreagovat.” Řekl se svým chladně klidným výrazem.
“Proč bych měl chtít něco takové... proč by mě mělo něco takového uvolnit?”
“Jsi muž a máš rád muže.” Neváhal mladík s odpovědí. On párkrát naprázdno otevřel a zavřel pusu. Zakroutil hlavou a odstoupil.
“Co přesně se ti na nich nelíbilo?” Rychle se otočil.
“Žertuješ? Co to tvoje Zachary... Zachary... Zachary?” Podíval se na něj tázavě. Riley opětoval pohled zamyšleným. Usmál se a vydal se k němu. Muž před ním instinktivně couval až vrazil do stěny. Zachvěl se. Mladík se dlaní opřel o zeď a naklonil k němu.
“Dál jsi nečet, že ne?” Zadíval se mu do očí. Zachary zrůžověl. Ucukl pohledem a začal koktat odpověď.
“Protože jestli tě jen tohle tolik rozrušilo, zbytek tě zabije.” Řekl tiše svým hlubokým sametovým hlasem. Byl jako hebká zvonkohra. S každým temným cinknutím se srdce...
“Kdo... kdo říká, že mě to rozrušilo?”
“A co tě to? Vzrušilo?” ...jemně zachvělo.
“Tak... tak to není.” Odporoval.
“Proč jsi potom nečetl dál? Když to na tebe vlastně vůbec nepůsobilo?” Chtěl vědět mladík. Zachary sebou cukl. Proč o tom proboha vůbec začal mluvit?
“Bojíš se, že by mohlo?” Usmíval se Riley. Muž mu oplácel zrůžovělým, zamračeným výrazem. On se naklonil ještě blíž. Z pár centimetrů si hleděli do očí.
“Ta první byla jen lehká. Zahřívací. Ty zbylé jsou skutečná bomba.” Mluvil tiše.
“Byla by škoda, nepřečíst si je. Věř mi.” Sklopil oči k chvějícím se rtům. Pobaveně vydechl a odtáhl se, když se za jeho zády otevřely dveře.
“Záchraný kruh pro tonoucího.” Řekl spíš pro sebe a šel pryč. Zachary strnule stál a opíral se o chladné dlaždice. Zdálo se mu to nebo ho chtěl skutečně... vztáhl ruku ke svým rtům. Vždyť je to sukničkář, má rád sukně. Dívčí sukně. Proč by ho měl chtít... co je to zas za novou hru? Sklonil hlavu.
Večer dorazil domů. Navečeřel se a pak chvíli seděl u televize. Otočil hlavu k průsvitným deskám. Ne. Vrátil se pohledem na obrazovku. Zamračil se a vstal. Jen z pouhé zvědavosti.
Sedl si zpět a otevřel na stránce, kde předešlou noc skončil.
´...Nedovolil mu vydechnout a přetočil ho na břicho. Přizvezdl štíhlé boky k sobě a znovu pronikl hluboko do horkého těla. S každým přírazem šeptal jeho jméno.
“Zachary... Zachary... Zachary.” Sametový hlas byl jako hebká zvonkohra. S každým cinknutím se srdce jemně zachvělo a rty odpověděly.
“Riley.” Zastřeným šepotem. Stále dokola. Sladké něžné uctívání. Mladík vklouzl rukou pod chvějící se tělo a zvedl ho k sobě. Ochutnal růžové rty a prsty sklouzl k pasu.
“R-Riley.” Vydechl drobný milenec skoro až vyčítavě. Zaklonil hlavu a opřel se o pevný hrudník. Dech se chvěl na rtech a oči byly zamlžené touhou. Sladkou horkou touhou. S každým přírazem – s každým pohybem ruky se na okamžik ztratily za víčky...´
Zachary zavřel oči a zhluboka se nadechl. Bylo to jiné než poprvé. Teď když věděl, že jsou pro něj. Že jsou o něm. Zachvěl se a rukou vklouzl pod látku kalhot. Pod látku trenýrek. Objal své vzrušení. Je vzrušený? Po přečtení pár řádků, pár...
´Zachary... Zachary... Zachary.´ Zachytil slova napsaná mezi ostatními. Jakoby slyšel jeho hlas. Tichý sametový šepot. Pohl rukou a mírně zaklonil hlavu. V uších mu stále dokola zněl ten hluboký hebký zvuk. Probouzel pocity, žár na srdci a ve slabinách.
Zrychlil pohyb ruky a prsty druhé zajel pod košili. Dotkl se bradavky. Jemně s ní zakroužil. Horký ochraptělý šepot. Sevřel prsty na nohou a zamračil se. Ruka se hýbala téměř samovolně. Rychle a krátce. Přizvedl boky. ´Zachary.´ Otevřel oči a prohl se v zádech.
“Riley.” Vydechl hlasitě a stiskl látku pod sebou. Zhluboka oddechoval a hleděl do stropu. Sklonil hlavu a zadíval na vlhkou dlaň. Zamračil se a narovnal. Sáhl pro krabici s kapesníky a utřel se. Tohle už je vážně moc. Musí z toho pryč.
Knihovna s večerem utichla. Muž se upravil před zrcadlem a vyšel před budovu. Opět čekal pod schody. Jako poprvé. Nenuceně elegantní, pozorný Ryan. Po jeho boku bude jistě snažší zapomenout. Možná i nakonec žít. Seběhl k němu.
Mladík se usmál a pozdravil. Zašli na večeři, pak do kina a potom na skleničku. Zachary ráno nevstával a tak se nezaobíral tím, v kolik půjde spát.
Ryan ho nočními ulicemi dobrovázel domů.
“Jaký je?” Zvedl k němu oči. Při rozhovoru se dostali na rodinné příslušníky a sourozence. Zachary byl jedináček. S příbuznými se nestýkal, vlastně je ani moc neznal. Matka umřela, když byl ještě malý a otec před pár lety. U něj bylo vyprávění o rodině trpce strohé a krátké.
Ryan se zamyšleně zadíval na oblohu.
“Je... nesnesitelnej starší bratr.” Rozesmál muže.
“Ne. Dost si rozumíme. Vlastně spolu i bydlíme. Myslím, že jsem k němu vždy tak nějak vzhlížel.” Přemýšlel. Zachary se pousmál.
“Je to starší bratr.”
“Tím to není. On... vždy dělal všechno perfektně. Víc než na sto procent. Je typ člověka, který cokoliv si usmyslí, to mu jde samo od ruky. S lehkostí a aniž by se vlastně moc snažil. Víš, jak to myslím.” Sklonil k němu hlavu. Muž se na něj zadíval.
“To si asi musíte být dost podobní.” Vyklouzlo mu. Ryan přizvedl obočí. Usmál se a než se stačil Zachary vzpamatovat, sklonil se k němu v polibku. On sebou cukl a jemně zrůžověl. Zadívali se do očí.
“Vážně?” Narovnal se mladík. Muž nevěděl, kam s očima, rukama – vším.
“No... působíš tak a ke mně se chováš... oba ty večery byly moc... vlastně všechny tři.” Nebyl zvyklý skládat poklony a mluvit o svých pocitech. Ryan se usmál.
“Děkuju, Zachary.” Uklidnil ho úsměvem a vedl dál. Muž se uvolněně nadechl.
Opět ho doprovodil až k bytu. Zachary odemkl a tentokrát k němu sám otočil hlavu. Mladík se mu zadíval do očí. Usmál se.
“Smím?” Přistoupil blíž. Muž nejistě zamrkal.
“Myslím tím, zda skutečně smím.” Hleděl mu do očí. Jeho se usmívaly. Zachary suše polkl. Jak to dělá? Do teď ho jen jediná osoba dokázala takhle... ne má vedle něj zapomenout! Ne si ho připomínat. Jen přikývl.
Ryan se dlaní opřel o stěnu a sklonil se k němu. ´Skutečně smím.´ Prolétlo muži hlavou, když zlehka vklouzl do jeho úst. Něžně a bez naléhání hladil rty.
Zachary se mu opřel o hrudník, přizvedl se na špičky a dovolil mu prohloubit polibky. Cítil, jak mu v žilách tepe krev. Jak ho v podbříšku šimrají známé prsty. Před očima viděl... ne! Odtáhl se polekaně. Ryan se klidně usmál.
“Promiň, nechal jsem se trochu unést.” Setřel palcem vlhost z dolního rtu. Muž zakroutil hlavou.
“Ne, jen se mi zdálo, že slyším...” Zalhal a otočil hlavu do chodby. Cukl sebou, zpoza rohu skutečně vyšel soused.
Riley, rozvalující se na pohodlném gauči, otevřel oči. Ztišil hudbu a sedl si. Zadíval se na příchozího.
“Čtrnáct dní, skoro každej den spolu. To začíná vypadat jak vztah.” Pobavil Ryana. Mladík zašel do kuchyně a nalil si pití.
“Ne jen vypadat.” Sedl si. Druhý se pousmál a spustil bosé nohy na zem. Přizvedl pas volnějších kalhot a sáhl pro krabičku na stole. Připálil si cigaretu a pohodlně se opřel.
“A kdy mi ho představíš?” Prohrábl si vlasy.
“Tobě? Nikdy.” Rozesmál ho.
“Ale jdi. Mladšímu bráškovi bych do zelí nelez.” Vstal a protáhl se.
“Jdu se projít. Potřebuju si vyčistit hlavu.” Zvedl mikinu s kapucou a přetáhl přes triko.
Za okny visely provazy temného deště. Riley seděl na lince a užíval si ranní hrnek kávy. Měl po dlouhé době volný den a venku tohle. Nakonec mu nezbyde nic jiného než sednou k počítači a věnovat se nové knize. Vlastně námětu k filmu. Možná dneska nebyl zas až tak dobrej nápad vylejzat z postele.
Otočil hlavu k toastovači, který vyvrhl snídani. Stál na pultě, dělícím kuchyň od obývacího pokoje. Přes okraj krajíce se zadíval na mikinu, ležící na křesle. Na ní ležela kabela na notebook a sešity. ´To musela bejt pěkně dlouhá noc.´ Pomyslel si. Odložil hrnek a šel do bratrova pokoje.
“Ryane, vstávej. Je...” Hlas se vytratil do ticha. Srdce vyhaslo. ´Ne. On ne. Prosím. On ne.´ Prsty stále držely peřinu a oči tupě sledovaly spícího muže. Jemně se zamračil a zamrkal. Zvedl hlavu a odhrnul dlouhé prameny vlasů z obličeje. Zamlžený pohled se zastavil a vyčistil. Viděl ho. Vnímal ho ale mozek si odmítal připustit, na koho se dívá.
Mladík se konečně pohl, pustil přikrývku. Dokonce se přinutil promluvit.
“Promiň. Myslel jsem, že Ryan zaspal.” Zacharyho mozek konečně zapnul. ´Ryan.´ Rozhlédl se. Byl v cizí posteli, cizí ložnici. Ryanova? Díky šoku si nedokázal vzpomenout na večer.
“Co tu...” Zvedl oči k Rileymu. Pokrčil rameny.
“Bydlim tu.” Na to se přece... Bydlí? Uvědomil si. S Ryanem? Starší bratr?! Hleděl na muže. Jakoby otevřel oči. Najednou viděl, že mají podobné oči, podobné rysy... podobné hlasy. Zaznělo mu v uších.
“Ty jsi... nevypadáš... starší bratr?” Nebyl stále schopný složit dohromady rozumnou větu.
“Jsme dvojčata... Dvojvaječná.” Dodal, když si všiml nechápavého výrazu.
Muž otočil hlavu k oknu. Déšť. No jistě. Už v noci pršelo, stopli si řidiče a on musel cestou usnout. Byl vážně unavený a Ryan ho vzal k sobě. Dokonce převlékl. Přejel po košili od pyžama. Zvedl oči zpět k mladíkovi.
“Měl bych jít.” Spustil nohy z postele. Vstal. Riley se nepatrně pousmál, srdce s ním. Neskutečně půvabnej pohled.
“Dnes máš volno nebo ne? Kam ten spěch?” Zachary se zamračil.
“T-to je jedno. Ryan tu očividně není, tak...”
“Si snídani dáme spolu.” Přerušil ho mladík a šel pryč. Muž se konečně dokonale probral. V duchu hlasitě, hystericky a dlouze zakřičel. Proč proboha zrovna on musí být jeho bratr? Tohle nebude fungovat, ale Ryan je tak... povzdechl si a šel za mužem. Stále v košili. Cestou zvedl své brýle a z ruky si stáhl gumičku. Smotal si vlasy do svého tradičního jemně rozcuchaného účesu s patkou.
Riley mu už připravoval snídani. Zalil kávu ve velkém hrnku a zamyšleně se rozhlédl po kuchyni.
“Nejsem si jistej, jestli tu je někde... nesladíme a vaření moc...” Otevřel jednu ze skříněk. Chtěl odstrčit krabici s čaji. Zarazil se. Prsty se dokonale třásly. Zamračil se a sevřel je. Otočil hlavu k toastovači, který vyhodil další chleby. Sáhl po nich a se zaklením hodil na talíř.
“Spálil jsi se?” Cukl sebou Zachary a chtěl se podívat. Zaskočeně přizvedl obočí. Riley zlehka odstrčil jeho ruku. Dveře se otevřely.
“Zachary.” Přerušil Ryanův hlas ohlušující ticho. Muž se otočil a usmál. Nechal se políbit a obejmout kolem pasu. Do zad se mu opíral chlad.
“Promiň, mám tréningy i přes víkend.” Políbil ho znovu. Zachary jemně přikývl.
“Tak už se znáte.” Zvedl mladík oči k bratrovi. Ten přikývl.
“Cukr?” Zvedl tázavě obočí. Ryan se zamyslel a pustil muže. Omluvil se a šel se obléknout.
Když se vrátil, bratři už seděli v obývacím pokoji. Riley se rozvaloval v křesle, Ryan na gauči. Muž si sedl k němu. Zvedl talíř se svou snídaní a poděkoval.
“Vlastně jsem myslel, že se znáte.” Ozval se Ryan. Oba k němu zvedli oči.
“Z Knihovny. Chodíš tam skoro denně.” Vysvětloval. Riley přikývl.
“Vlastně ano. Známe se od vidění. Nic osobního.” Otočil hlavu k Zacharymu. Muž udržel svůj jemný úsměv a přikývl. Proč každé slovo, které vyslovil, drtilo víc a víc jeho srdce?
“Já vás nechám. Měl bych se věnovat práci.” Vstal a zvedl svůj hrnek. Snídani nechal ležet.
“Rád jsem tě konečně poznal, Zachary.” Kývl jemně hlavou a šel pryč. Oslovený se zadíval do zavřených dveří.
“Nechtěl tě nijak urazit, k cizím je vždy trochu odtažitý a chladný.” Muž k Ryanovi překvapeně otočil hlavu.
“Až tě trochu pozná, bude to v pořádku. Věř mi. Je stějně úžasnej jako já.” Řekl pobaveně. Zachary se pousmál a přikývl.
Sklonil hlavu ke svému hrnku. Vedle něj ležel talířek s nádobkou na mléko, lžičkou a balenými cukry. On přece neni cizí. Sáhl pro jeden. Postupně otevřel všechny. Zarazil se a sledoval šest úhledně složených obalů od cukru. ´Šest? Jak věděl... a ten hrnek.´ Uvědomil si. Do podobně velkého si dělá kávu sám. Doma i v práci. V práci. Předtím to přešel, ale vzpomíná si dobře? Opravdu věděl i to, že má dnes volno? Vážně si to pamatuje?
Riley za sebou zavřel dveře. Přešel k posteli, odložil hrnek a sedl si.
“Zatraceně, Zachary.” Promnul si obličej a dlaně spojil před. V hlavě mu stále dokola běhala jedna věta: Proč jeho ano?
Dneska určitě nebyl dobrej nápad vylejzat z postele.
Následující měsíc prožíval Zachary jako ve snu. Ryan byl vážně úžasný přítel. Vše dělal s fantazií a vtipem. Muž se cítil rozmazlovaný, jedinečný a potřebný. Jeho krásné růžové brýle měly ale drobný kaz. Malou upatlanou skvrnu. Riley.
Za celý měsíc se v Knihovně neukázal. Tedy ne během jeho služby. Myslel si, že bude rád. Že srdce bude poskakovat radostí a život bude báječný a.... prostě báječný. Ale nebyl.
Přistihl se, že ho vyhlíží. Že mu nějákým zvráceným nepochopitelným způsobem chybí.
Přistihl se, jak si pod polštář dává desky s povídkami. Neměl odvahu je dočíst, ale ani je vyhodit.
Přistihl se, že sleduje zavřené dveře do pokoje, ve kterém nikdy nebyl.
Přistihl se, jak se srdce jemně zachvěje při pohled na červený hrnek na lince...
Zároveň si uvědomil, jak málo má volného času. Jako student a vycházející hvězda. Kde v tom nabitém programu našel tolik prostoru pro Knihovnu?
Rozloučil se s dvěma studenty a otočil hlavu k příchozímu. Cítil, jak mu srdce poskočilo v prsou. Dlaně se zalily potem a hrdlo vyschlo. Věděl, že takhle nebude schopný pozdravit, ale nechtělo se mu teď a tady odkašlat. Měl by se napít? Nebude to hloupý? Nebude si připadat hloupě? Co má dělat? Jak se tvářit? Co s rukama? Už je tady! Začal rovnat dokumenty na stole.
“Zdravim.” Strčil si Riley sluneční brýle do vlasů.
“Já tebe.” ´Díky bohu.´ Uvolnil se trochu.
“Dlouho jsi tu nebyl... tedy možná ano, ale ne když já jsem tu...” ´Přestaň s tím.´ Pokáral se v duchu. Rileyho pohled se mírně zachvěl. Zamračil se.
“Mám teď málo času.” Otočil hlavu vedle sebe. Uhl muži a pobídl ho. Zachary si vzal knihu. Už když si ji bral, ruce se neskutečně chvěly. Na klávesnici nebyl téměř schopný psát. Poděkoval a rozloučil se. Muž také.
“Přišel sis něco půjčit?” Podíval se opět na mladíka.
“Ne. Přišel jsem za tebou.” Srdce se roztřeseně zachvělo. Riley si všiml nejistého, zrůžovělého výrazu.
“Měl bys mi je asi vrátit.” Změnil se v nechápavý.
“Ty povídky.” Vysvětloval. Zachary přizvedl obočí. ´Chce je...´
“Stále jsi je nepřečet nebo ano?” Muž jemně zakroutil hlavou. Kolem Rileyho byla vždy temná aura. Věděl o ní. Viděl ji. Dnes se ho ale poprvé dotkla. Chladnými prsty. Nerozechvěla dech ani srdce. Nebyla pálivá ani vzrušující. Byla cizí. Odtažitá. Mrazivá.
“Nemyslím, že je vhodný, abys je čet... a byl bych nerad, kdyby je u tebe Ryan náhodou našel.” Pokračoval mladík. Zacharyho hrdlo se sevřelo. Sklonil hlavu a přikývl.
“Fajn, zítra se tu pro ně stavim.” Všiml si příchozího davu. Zničeně se pousmál a muž si uvědomil, že to bylo dnes poprvé.
“Nikdy jsem si neuměl vybrat správnej čas. Měj se.” Šel pryč. Zachary se za ním zadíval. Přistihl své srdce tiše šeptat. ´Otoč se. Otoč a usměj. Tak jako vždycky.´ Sklonil hlavu. No tak. To přece chtěl, aby ta hra skončila. Byla to jen hra. Má Ryana a on je naprosto úžasný. Riley se mračí, protože přišel o svou malou zábavnou hračku.
Další den, ve stejnou dobu sledoval vchod. Jen koutkem oka, krátkými pohledy. Zavřel oči. Vážně přišel.
“Tady.” Položil desky na pult. Riley přikývl a přitáhl si je.
“Jak daleko ses dostal?” Zachary sebou cukl a jemně zrůžověl. Začal koktat odpověď. Mladík sklonil hlavu k deskám. Zkusmo zalistoval, mírně ohlé listy se samy otvíraly. Začetl se do textu. Pousmál se a zvedl oči.
“Že by přece jen nějáká reakce?” Muž dokonale zrudl, ale srdce poskakovalo radostí. Riley. Starý dobrý Riley!
“Prostě... prostě jsem jenom nedokázal číst dál. Jak bych mohl?” Zamračil se na něj. Mladíkovy oči se pobaveně usmívaly. Pohled se vytratil, když se za ním ozval známý hlas. Zavřel knihu a sroloval v ruce. Otočil se.
Ryan se usmál a pozdravil. Sklonil hlavu k příteli, který ho nejistě sledoval.
“Překvapený?” Přikývl.
“Snad mile.” Riley sledoval jemný něžný úsměv.
“Samozřejmě, že mile.” Pokáral muž mladíka a otočil hlavu k druhému. Ten se rozloučil a šel pryč. Jeho bratr zachytil pohled v Zacharyho očích.
Muž se ráno probral. V Ryanově ložnici, posteli a košili. Povzdechl si. ´Už zas.´ Vstal a vydal se hledat mladíka.
Zachvěl se, když nos pohladil jemný cigaretový kouř. Na pultu mezi pokoji seděl jeden z bratrů. Byl si jistý který, i když díky skříňkám neviděl hlavu. Chvíli tiše stál. Pak vykročil.
“To jsi ty.” Zahrál zklamaný hlas a výraz. Riley k němu otočil hlavu.
“To bolí u srdce.” Napil se. Zachary zvedl tázavě obočí.
“To tvoje nadšení.” Vysvětlil mladík pobaveně a otočil hlavu zpět k oknu. Muž suveréně vyndal hrnek a nalil si kávu. Dochutil a spokojeně se napil.
“Co tě na tom tak baví? To samý místo, okno a ulice. Každej den.” Naklonil se k oknu a očima hledal, co by ho mohlo tolik zajímat. Když se náhodou ráno potkali, bylo to tady.
Zapomněl své jméno, když ho Riley chytl a vysadil k sobě. Zlehka obkročil a srovnal jejich pohledy.
“Třetí okno od zhora, pátý zprava.” Zachary pohledem našel okno a snažil se nevnímat hřejivou pevnou náruč za sebou. Bohužel vnímal. Celým tělem.
“Každý ráno. V tuhle dobu... otevře okno a začne zvedat činky.” Opravdu. Velké okno se otevřelo a v něm stál malý kolos. Začal cvičit.
“Bože, je obrovskej.”
“Jo, svlíknout se přede mnou, vyplašeně uteču.” Pobavil Riley muže a zvedl prst k jinému oknu.
“Roztáhne závěsy. Uhledně je srovná, třikrát omotá a udělá tři uzly.” Světlovlasá žena roztáhla závěsy, velice důkladně srovnala a zdobenou šňůrou omotala. Třikrát. Pak přišly tři uzly. Zachary se usmál.
“Hmm... teď úplně nahoře. Druhý zleva. Vytáhne žaluzie. Pak je spustí do poloviny a roztáhne. Pod ně postaví velku kytku a prsty smete smítka z listů.” V okně se objevila žena a následovala mladíkova slova. Muž zakroutil hlavou. Riley mu popsal pár dalších ranních rituálů.
“To vždycky?” Zeptal se Zachary.
“Je to závislý na počasí. U některých na dnech.” Přikývl.
“Zbylí jsou rebelové.” Rozesmál ho. Muž otočil hlavu k oknu.
“Jak jsi na to...”
“Jsem spisovatel. Všímám si věcí kolem. Všechno má v sobě nějakej příběh.” Zachary sledoval činžák za oknem a jemně zrůžověl.
“Který teď?” Zeptal se. Riley se usmál a zamyšleně sledoval okna.
“Čtvrtý zprava, nahoře. Občas trochu trucuje, tak možná...” Přerušil ho telefon, putující po lince. Zvedl ho.
“Jo?... nevim, ještě na tom pracuju... to se musim podívat... dobře, vydrž.” Otočil hlavu k muži. On zčervenal, rychle seskočil z linky a pustil ho. Riley šel pryč. Zachary se opřel o pult a zhluboka se nadechl. ´Proboha!´
Opět se vyhoupl na linku a s hrnkem v ruce sledoval dům.
“Tak i ty?” Muž sebou cukl a otočil se. Zrůžověle se usmál a chytl se Ryana, který se k němu postavil. Mladík popřál dobré ráno a sklonil se ke rtům.
Riley se zastavil a zadíval na dvojici v objetí. Zamračil se a šel pryč.
