kapitola I.
Malá skupina jezdců na mohutných koních sledovala o dost početnější skupinu vojáků v krásné elegantní zbroji. Jeden z mužů dal povel a koně se hrdým jistým klusem vydali k pomyslné hranici.
Bojovníci z Nížin tiše sledovali přibližující se jezdce a jejich odvaha stejným tempem klesala. Bylo to tak vždy, když se s nimi setkali. Už jejich pouhá přítomnost o sobě dávala tvrdě vědět. Byli jako vysoká zeď, kterou vám najednou někdo postavil do cesty. Nepřehlédnutelná, nepřekonatelná zeď. V jejich čele jel snad nejhorší z nich. Na černém zvířeti vypadal jako samotný ďábel i se tak tvářil. Měl temně šedivé delší vlasy a výrazně modré oči. Po jeho boku seděl bělovlasý muž stejných očí. Krásnou souměrnou tvář jakoby umělec vytesal z kamene. Nyní působila stejně děsivě jako tváře mužů kolem.
Jezdci zastavili koně a dva muži pokračovali blíž. Postavili se proti veliteli, sedícímu na velkém hnědém koni. Zvíře tak jako on mělo zářící zlatovou zbroj. Po svém boku měl svého zástupce v podobném brnění. Byl drobnější, štíhlejší postavy.
Jezdci z Hor proti nim vypadali jako temné skvrny. Měly tmavé kožené kalhoty s vysokými botami, haleny či košile stejných barev a přes ramena připlou kožešinu. Někteří těžké kožené kabáty, také s kožežinou. Jejich velitel měl vše černé. Přes ramena mohutnou černou kožešinu s dlouhým chlupem. Místy přecházely v temně šedivou.
„Vítej, Kaisere. Jedete pozdě.“ Řekl velitel z nížin významně. On jen pokrčil rameny.
„Kde je Tsar?“ Neměl nejmenší chuť vybavovat se s poskokem.
„Můj pán zde není, nemohl přijet proto poslal mě.“ Muž se zamračil a vojáci v první řadě měli chuť ustoupit. Někteří to možná i zkusili ale zastavily je řady za nimi.
„Pak přejdi k věci.“ Chtěl už to mít za sebou. Nějakej malej vojáček se na něj bude povyšovat. Bylo to tak, velitelův výraz mluvil za vše. Pohrdal jimi. Všemi.
„Vím, že ještě není čas obchodů, ale... v některých částech naší země se prohnalá silná bouře a zničila vše, co jí stálo v cestě. Bohužel i zásoby na zimu.“ Opět se zatvářil významně a Kaiser se opět zamračil. Tentokrát první řada zacouvala celá. Druhá jí nebránila, protože couvala s ní. Třetí se stále cítila v bezpečí a vrátila je zpět.
„Řek jsem, abys přešel k věci. Co potřebujete?“ Zeptal se tvrdě. Velitel se pohoršeně zamračil ale přikývl. Pobídl muže vedle sebe. Ten koleny stiskl svého koně. Podal Kaiserovi svitek papíru. Vzal si ho a rozložil. Cítil zvláštní šimrání v zátylku. Nebylo nepříjemné. Zvedl oči k drobnému jezdci. Větší část jeho obličeje zakrývala zdobená helma. Za pruhy hledí byly krásné světlounce hnědé oči, téměř žluté. Zářivé a krásné jako jantar. Všiml si, že se pohled v nich zachvěl, když se setkal s jeho. Voják se jemně zamračil a vrátil se ke svému veliteli. Kaiser sklonil hlavu zpět k listině. Pročítal seznam surovin a zásob. Podal ho svému zástupci.
„To je dost drsný.“ Uklouzlo mu, když zběžně shlédl obsah. Jeho pán nezastavil pobavený úsměv a přikývl. Sledoval velitele Nížin, ale oči neustále sklouzávaly k drobnému muži po jeho boku.
„Necháme vás rozmyslet si cenu a množství, které jste ochotni nám darovat.“ Byl uražen skutečností, že s nimi musí vyjednávat. Prosit je o pomoc. Jejich přítomností a nejvíc asi barbarským vystupováním. Vážně to jsou jenom neotesaný křupani z Hor.
„Počkáme. Do zítřka bys mi mohl dát odpověď nebo ne?“ Kaiser přehlédl štiplavý tón hlasu a přikývl.
„Utáboříme se a zkusíme dát něco dohromady.“ Otočil svého koně bez dalšího zájmu o armádu za svými zady. Velitel něco neznatelného zasyčel a otočil se ke svým.
Drobný pobočník procházel mezi stany až zašel do velitelovo. Dával pokyny svým kapitánům. Byl to krásný vysoký muž bloďatých vlasů a modrých očí. Ve svém brnění opravdu vypadal jako skutečný hrdina. Zástupce si povzdechl a čekal až porada skončí. Přizvedl obočí, když se zaposlouchal do rozkazů. ´Posílá je pryč?´ Proč teď? Proč v noci?
Vojáci odešli a velitel se protáhl. Otočil hlavu k muži. Pousmál se a přešel k němu. Vzal jeho hlavu do dlaní a sklonil se ke rtům.
„Proč je posíláš pryč? Není to moc brzy? Navíc, Tsar přece nechtěl abychom čekali na odpověď.“ Nechal si vytáhnout košili z kalhot. Už neměl své brnění, ale jen lehkou halenu a sešívané kalhoty z měkké světlé kůže.
„Neposílám je pryč.“ Otočil ho a opřel o stůl s mapami a plány boje. Odepl si okrasné pásky a řetízky vysící u pasu. Rozepl kalhoty.
Menší z mužů se mírně zamračil, když si ho jedním pohybem vzal. Druhý uvolneně vydechl a tvrdými rychlými pohyby začal pronikat do jeho těla.
„Nemyslím, že se tě někdy nabažím.“ Držel ho za boky a užíval si hebkost kůže pod svými prsty. Zastupce stiskl mapu pod svými prsty a zavřel oči. Bolelo to. Stále to bolelo. Přestože byli milenci už tak dlouho. Na tom ale nezáleží. On je prvním z velitelů Tsarova vojska. Krásný, všemi obdivovaný, úžasný, zářící a vybral si jeho.
Muž naposledy přirazil a druhý ucítil horkou nálož proudící do jeho těla. Byl tak rád, že ho dokáže uspokojit, ale zároveň byl rád, že to má za sebou. Cukl sebou, když ho muž otočil k sobě a vysadil na stůl. Usmál se.
„Ty malej nestydo, vzrušuje tě, když ti to jinech chlap dělá zezadu?“ Přejel prsty po jeho vzrušení. On jemně zrůžověl a sklopil zrak. Vlastně ne. Víc ho vzrušuje představa, že ho drží v náruči muž, kterého miluje.
Opřel se o ruce a jemně zaklonil hlavu, když stojící přizvedl jeho stehna a znovu si ho vzal.
Seděl stále na stole a upravoval si halenu. Muž spokojeně seděl na svém lůžku a sledoval ho.
„Ve skutečnosti je obkličujou.“ Ozval se. Zástupce k němu překvapeně zvedl oči.
„Ten neotesanej barbar mě urazil svým chováním... svou přítomností. Myslim, že lepší bude, když přinesu Tsarovi jeho hlavu.“ Tvářil se uraženě. Jeho hlas obaloval srdce chladem. Druhý muž zakroutil hlavou.
„Ale naši lidé přece potřebují... Tsar by jistě nesouhlasil.“ Seskočil ze stolu.
„Možná, ale nakonec bude mít z mrtvého Kaisera radost. Věr mi.“ Lehl si s rukama pod hlavou a zadíval se do látkového stropu stanu.
„Ale lidé z Hor jistě...“
„Budou bez svého milovaného vůdce oslabení.“ Otočil k němu hlavu. Zastupce se mu zadíval do očí. Zamračil se a zadíval se do země.
„Copak? Snad ti těch buranů neni líto.“ Řekl pobaveně. Rychle zakroutil hlavou.
„Ne, jsou to jenom špinavý a... ale nemyslím, že je to správné. Přijeli jsme přece v míru a požádali je o pomoc.“
„Jak kdyby slovo dané té chátře něco znamenalo.“ Odfrkl si a zadíval se na muže. Zapínal si kalhoty.
„Na to je trochu brzy, nemyslíš? Ještě jsme neskončili.“ Sáhl si k rozeplým kalhotám. On překvapeně sledoval vztyčený úd. Muž se usmál a podal mu ruku. Stáhl ho k sobě.
„Chci, abys mi to udělal tou tvojí sladkou pusinkou.“ Přejel mu prsty přes rty a zajel mezi ně.
Zástupce ležel vedle spícího muže a sledoval stíny na látce kolem. Do spánků mu neustále jako malé paličky tlouklo několik slov. Tvořily větu. Tohle není správné. Tohle není správné. Tohle není správné. Opatrně si sedl a sklonil hlavu ke svému veliteli. Miloval ho. Byl úžasný. Nejlepší. Nepochyboval o něm, ale tohle prostě není správné.
Kaiser se svými muži seděl u rozdělaného ohně. Jejich instinkty tušily zradu a nedovolily jim usnout.
„Nejsi zrovna skromnej.“ Ozval se bělovlasý muž. Jeho pán pokrčil rameny.
„Může poděkovat tomu nafoukaným panákovi, co poslal.“ Zabručel a šťoural silným dřevěným prutem ve žhavém popelu ohniště. Muži se pobaveně pousmáli.
„Chápu, že Tsar pravděpodobně objíždí zemi a zjišťuje škody ale... to neomlouvá, jak se mnou ten...“ Nebyl schopný dokončit větu, protože v něm opět začal bublat jeho chladný vztek.
„Možná když bude ráno vstřícnější... budu uvažovat o nižší ceně.“ Dodal. Jeho přítel se pousmál. Byl si jistý, že bude.
„Promiňte.“ Muži jako jeden vstali držejíce zbraně.
„Kde se tu ksarku... vůbec jsem ho neslyšel...“ Nechápal jeden z nich. Ostatní s ním. Drobná postava zaváhala ale pak přistoupila blíž. Ve svém temném plášti dokonale splynula s nocí a to byl pravděpodobně záměr.
„Kdo jsi?“ Zvedl velitel ruku ke svým mužům. Přikvývli a stáhli se. Cizinec si sundal kápi svého pláště a oni se zadívali na neskutečně půvabného světlovlasého muže. Měl hnědé téměř blonďaté kratší vlasy a výrazné velké oči. Díky sluncem opálené pleti zářily. Kaiser přizvedl obočí a opět ucítil to zvláštní šimrání. Bylo víc než příjemné.
„Jsi Vadasův zástupce.“ Překvapil nejen muže ale i své. On přikývl.
„Mé jméno je Shiela.“ Uklonil se jemně. Zamračil se, když muži dál jen stáli. Schovali své zbraně.
„Přišel jsem... vás varovat. Chci, abyste věděli, že Tsar o tom neví. Náš lid stále potřebuje vaši pomoc. Prosím, nesmíš ji odepřít jen protože...“ Zmlkl. Pochyboval o tom, že ho vyslechne ale musel to zkusit. Muž ho pobídl, aby pokračoval.
„Vadas poslal své muže, aby vás obklíčili. Do rána budou všude.“ Zachvěl se, když se muži zamračili. Stále ale hrdě stál a sledoval je. Sledoval ho.
„Pokud teď vyrazíte... tudy.“ Ukázal směr.
„Budete schopni dostat se pryč. Je vás málo a oni oslepeni nocí.“ Kaiser se zamračil a otočil ke svým. Neměl ve zvyku utíkat. Nikdy. Ale proti přesile, kterou si Vadas přivedl, nemají šanci. Ne, pokud skutečně zaútočí ze všech stran. K tomu všemu byli hluboko na jejich území a on místní terén tak dobře neznal. Měl trvat na setkání na hranici. Ale Nížani se jich na setkání tam moc báli. Proto vždy probíhala hluboko na jejich území. Horalové přikývli.
„Dobře, ale ty půjdeš s námi.“ Překvapil ho a chytl. Shiela vytřeštil oči a snažil se bránit.
„Jak mám vědět, že tohle není součást Vadasovo plánu?“ Držel ho pevně a vedl ke svému koni.
„Ukázal jsem ti kudy... varoval jsem vás... ty špinavej...“ Rozčiloval se. Muži se co nejtišeji vydali k lesu. Oheň nechali hořet, aby nevzbudili pozornost. Vůdce vedl zajatce. Musel mu svázat ruce a dát roubík, protože stále ostře protestoval.
Když se kolem začal probouzet nový den, zastavili, aby si odpočinuli a najedli. Velitel si dřepl před sedícího zajatce. Pobaveně se pousmál. Shiela se mračil. Tvářil se odmítavě a uraženě.
„Když ti to sundám, budeš křičet a snažit se nás tu všechny ubít pěstmi?“ Očividně se tou představou dost bavil. Muž se zamračil ještě víc a něco zamumlal.
„Pokud ne, mám pro tebe snídani.“ Zvedl látkový balíček, který držel. Zajatec sklonil hlavu. Přemohl ho hlad a on přikývl. Horal se pousmál a rozvázal mu ruce. Muž ho pleskl přes prsty a odstrčil. Sám si sundal roubík a zvedl k němu oči. Hořely dvěma plameny.
„Ty... ty hloupej...“ Zmlkl, když mu Kaiser podal jídlo. Uraženě si ho vzal. Muž se pousmál a vstal.
Když se najedli, vyrazili dál. Už na koních. Velitel vezl zajatce. Bez pout. Seděl před mužem a snažil se neopírat. Už to, že ho vezl před sebou jako dívku, bylo dost potupné. Že to byl barbar z Hor ještě víc. Únava ale pomalu vyhrávala. Měl za sebou náročnou noc.
Jezdec sklonil hlavu, když se mu svezl do náruče. Pousmál se a prohlížel si ho. Bělovlasý muž, jedoucí po jeho boku, také.
„Proč mám ten pocit, žes ho s sebou nevzal kvůli tomu, že by to mohla být past?“
„Nevzal.“ Pobavil ho Kaiser a otočil k němu hlavu.
Shiela se pomalu probouzel. Tiskl se k něčemu příjemně teplému a velkému. ´Teplému?´ Přemýšlel. Rychle otevřel oči. Šokovaně se odtáhl. Spal schoulený v Horalově náruči. O co horší, ústa přitisklá k jeho krku. Utřel si vlhkou tvář a pak jemu poslintaný krk.
„Omlouvám se.“ Špitl a neodvažoval se podívat do jeho obličeje. Taková potupa.
„V pořádku.“ Řekl měkce a přiměl ho svým hlasem zvednout oči. Ve skutečnosti se mu moc líbilo, jak se k němu muž tiskl. Když se odklonil, měl nutkání znovu si ho přitáhnout k hrudníku.
Zajatec se narovnal a už se neobtěžoval držet si odstup. Rozhlédl se. Vlastně místní krajinu neznal. Celou zem znal jen z map. Nikdy neopustil hlavní město.
„Chceš mě táhnout až na vaše hranice?“ Chtěl vědět.
„Proč? Někam snad chvátáš?“ Zvedl muž hlavu k nebi. Brzy se bude stmívat.
„Mám své povinnosti, musím se...“
„Pokud se vrátíš, Vadas tě zabije a nikdo se nikdy nedozví, že jsi zabránil válce.“ Shiela sebou cukl. Skutečnost, že zradil svou lásku, svého milence, ho tvrdě praštila přes tvář. Tvrdě a bolestně. Sklonil hlavu. Ale udělal správně, byl si jistý.
Když se setmělo, Kaiser otočil hlavu ke svému zástupci. Muž přikývl a počkal na ostatní. On zastavil svého koně. Shiela otevřel oči. Už si všiml, že Horalové nijak nechvátají. Skoro jakoby to brali za klidný jemně dobrodružný výlet. Očividně se na území nepřátel necítili nijak ohroženi.
Kaiser sesedlal a zvedl oči ke svému zajatci. Ten se dotčeně zamračil, když si všiml jeho pohledu. Nechce mu snad pomoct nebo ano? Pomalu sklouzl z koňského hřbetu a skončil tak muži přímo v náruči.
„P-pusť.“ Odstrčil ho od sebe vydal se bůhvíkam. Všiml si bělovlasého, rozbalujícího jídlo, a namířil si to k němu. Kaiser se pobaveně usmál. Je Nížan. Svým chováním, vystupováním, držením těla – vším. Ale je u toho tak neuvěřitelně rozkošný a okouzlující.
Muž zvedl hlavu, když se k němu zajatec postavil. Pousmál se.
„Hlad?“ On se zamračil ale přikývl. Pobídl ho ať se posadí. Udělal tak a vzal si jeden z balíčků. Měl snídani ale zbytek dne nic - prospal ho. Hladově se zakousl do cestovního chleba s kusem sýra a sušeného masa. Spokojeně se usmál a nachvíli zapomněl na vše kolem.
„Děkuji.“ Vzal si od muže láhev a všiml si pobaveného výrazu. Zakuckal se a omluvně se na něj podíval. Kde jsou jeho způsoby? Utíral si pusu a oprašoval drobky z košile. Zvedl hlavu a uvědomil si přítomnost zbylých mužů i s velitelem. Všichni uvolněně seděli a věnovali se jídlu. Shiela se zachvěl. Netušil proč ale jeho srdce zalilo teplo. Jakoby je obklopila bublina klidu a pohody a chránila před světem tam venku. Cítil se v bezpečí, bezstarostný a volný. Svým způsobem šťastný. Zmateně sklonil hlavu.Všiml si špinavých prstů. Podíval se směrem ke Kaiserovi.
„Nedaleko odsud je potok, vezmu tě k němu.“ Vstal. Zajatec přizvedl obočí. Jak probůh věděl...? Tiše kráčeli krajinou až se před nimi zkroutil průzračný potok. Shiela se spokojeně naklonil nad vodu a chtěl se napít. Zamrazilo ho.
„Je hrozně ledový.“ Ucukl s rukou. Otočil hlavu k muži. Seděl na kraji, nohy ve vodě, omýval si paže. Zajatec se opět urazil a svlékl si košili. ´Když on to vydrží, já taky.´ Zul si boty a vyhrnul kalhoty. Odhodlaně se postavil do vody. ´Bože, bože, bože!´ Křičel v duchu, ale sklonil se k vodě. Omyl si paže, zběžně hrudník a krk, pak obličej. Rychle vylezl z vody a oblékl si košili. To tedy moc nepomohlo. Zachvěl se, když ho muž zabalil do své kožešiny a otočil ho k sobě.
„Lepší?“ On nedokázal jinak než se do ní zachumlat a přikývnout.
„Jsi můj novej hrdina. Je to zatraceně ledový.“ Překvapil ho. Shiela zrůžověl. Zadíval se mu do očí.
„Tobě není zima?“ Zeptal se okouzleně. Kaiser se pousmál.
„Proč? Máš snad nějáký návrh?“ Zajatec dokonale vystřízlivěl. Muž se zasmál vražednému pohledu.
„Ty přerostlej... myslel jsem na tvé dobro a ty si z toho děláš...“ Supěl. Nevěřícně rozšířil oči, když ucítil rty na svých.
„Mluvil jsem vážně.“ Hladil Horal něžně jeho rty svými. Nížanův mozek odmítal chápat, přijmout co se zrovna děje. Není možné, že ho drží v naruči a líbá. Měkce a hebce. Úžasně horkými rty. Vzpamatoval se a odtáhl.
„Co to... to nemůžeš myslet... dej ze mě ty ruce pryč!“ Bojoval s muže, ale proti jeho síle neměl šanci. On si ho přitáhl blíž a prohloubil své polibky. Shiela se snažil bránit. Odtahoval se, pěstmi mlátil do prsou ale nic nezabralo. Je vážně směšně slabý. Ve svém rozhořčení si ani neuvědomil, že muži ve skutečnosti odpovídá.
Kaiser se jemně odtáhl a zadíval se mu do přivřených očí.
„Ty špinavej Horale, co si to dovoluješ?!“ Snažil se chytit dech. Muž se klidně pousmál.
„Stále je ti zima?“ Shiela překvapeně zamrkal.
„N-ne... ale to díky tvé kožešině.“ Protestoval.
„Jaké kožešině?“ On sklonil hlavu a uvědomil si, že Kaiserův plášť leží u jejich nohou. Muselo se to stát, když objal muže kolem ramen. Objal ho kolem ramen?! Nešťastně si povzdechl a zvedl hlavu.
„To protožes mě tak rozčílil!“ Nedal se. Velitel Horalů se pobaveně pousmál.
„Pak se připrav, bude ti zatracený vedro.“ Sklonil se opět k jeho rtům. Shiela mu nesouhlasně mumlal do úst ale neodtáhl se. Nešťastné srdéčko plakalo, když si to muselo připustit, ale jeho polibky se mu vlastně líbily. Nikdy ho nikdo takhle nepolíbil. Vadas ho líbal, ale ne takhle. Takhle tedy ne. Zvedl se na špičky a opřel o muže. On se pousmál a položil mu dlaň na tvář, zajel prsty do vlasů. I na něj jejich polibek zapůsobil jako žádný jiný.
Shiela otevřel oči, když ho muž položil na svou kožešinu a naklonil se nad ním. Nechce přece... nebo ano? Zachvěl se, když ucítil horkou dlaň na svém břiše. Jak je možné, že ruka Horala – nepřítele ho hřeje mnohem víc než ruka lásky? Muž mu vyhrnul košili a přetáhl přes hlavu. Sklonil se ke rtům. Zadívali se do očí. Kaiser si všiml strachu v jeho. Usmál se a pohladil ho po tváři.
„Nemusíš se bát, neublížím ti.“ Zajatec ucukl pohledem.
„Nelži, bolí to. Vždy.“ Překvapil muže. Ten zavřel oči a zhluboka se nadechl. Měl toho blonďatýho bastarda skopnout z koně. Byl si jistý, že to on byl Shielův milenec. V duchu se snažil sám sebe uklidnit. Když se povedlo, otevřel oči a zadíval se do jeho.
„Pokud udělám cokoliv, co by bylo nepříjemný nebo tě bolelo, musíš mi to říct. Dobře?“ Překvapil muže.
„Jistěže mi je to nepříjemné. Jsi...“ Kaiser ho umlčel polibkem. Když se odkláněl, Shiela se zvedl s jeho rty.
„Lháři.“ Zašeptal muž. Druhý se nesouhlasně zamračil, pak si povzdechl.
“A když bude?” Zeptal se.
“Pak přestanu.” Překvapil ho Horal znovu.
“Pak nemusíš ani začínat, jsem si jistý, že bude.” Kývl menší z mužů přesvědčivě hlavou a pobavil většího.
“Hmm... co kdybysme to nejdřív vyzkoušeli?” Sklonil se k němu a políbil.
“Ztráta času.” Rozesmál ho zajatec. Bože, jak to jenom dělá? Vklouzl do jeho rtů. On se zachvěl a objal ho kolem krku.
Kaiser rty a prsty bloudil po jeho těle a rozdmíchával žár, který Shiela do dnešního dne neznal. Netušil, že něčí doteky můžou být tak horké a vzrušující. Příjemně vzrušující. Utekl mu jemný sten, když muž prsty vklouzl pod látku kalhot. Rychle si zakryl pusu. Co je to s ním? Přivřel oči, když dlaní objal jeho mužství. Je vzrušený? Jen díky jeho dotekům? To přece není... utekl mu další sten. Zlehka se zakousl do svého prstu a snažil se zadržet další.
Proboha! Prokousl si skoro ruku. Otevřel oči a zvedl se. Zadíval se na muže. Objímal svými rty jeho penis a příjímal hluboko do svých úst. Shiela si znovu zakryl pusu a téměř až nešťastně ho sledoval. Přivřel oči. Cítil své srdce a těžký dech, záchvěvy těla. Vše bylo tak intenzivní a úžasné.
“Kaisere, já...” Dotkl se mužova ramene. Odtáhl se a zvedl k němu oči.
“To je v pořádku.” Řekl hebce. Shiela zaťal prsty na nohou a hlasitě vydechl. Kaiser překvapeně zamrkal. Tohle tedy nečekal. Utřel si obličej a zvedl se k chvějícímu se muži. Objal ho.
“Jak jsi to udělal?” Postěžoval si vyčítavě. On se usmál a odtáhl se. Zadívali se od očí.
“Ještě jsem vůbec nic neudělal.” Políbil ho. Shielovým tělem projela nová vlna touhy. Nechápavě zamrkal. Co to s ním proved? Přemýšlel nesouhlasně ale zavřel oči a odpovídal mužovým polibkům.
Kaiser opět svými rty a prsty prozkoumával drobné tělo a snažil se ho uvolnit. Když Shiela začal zvedat boky proti prstům, zhluboka se nadechl. Jemně přizvedl jeho nohy a opřel se proti němu. Muž pod ním překvapeně zamrkal. Zadívali se do očí. Horal se odtáhl a opět pomalu přirazil. Shiela netušil, co se děje. Jaktože to necítí. Tedy cítí. Všechno, jen ne bolest.
“P-počkej, něco je špatně. To není, je to...” Koktal zadýchaně. Kaiser se usmál a políbil ho.
“Pěkný?” Pohl znovu boky. Pěkný? Víc než to. Mnohem víc než jen to. Přikývl. Muž se usmál.
“Vážně chceš, abych přestal?” Kochal se pohledem na zrůžovělou krásu pod sebou. Tentokrát zakroutil hlavou. On se pousmál a pronikl hluboko do jeho těla.
“Dobře.” Zašeptal u rtů.
Shiela pomalu zamrkal a vnímal probouzející se nebe nad sebou. Cítil jemně těžkou hřejivou horkost na svém těle. Byla příjemně pevná a voněla něčím známým. Sklonil hlavu a překvapeně hleděl na muže. Z části těla ležel přes něj. Z větší části. ´Co to... to si neuvědomuje, jak je těžký?´ Přemýšlel pohoršeně a příjemné, hřejivé pocity z růžového probuzení ho opustily. Snažil se vysoukat z pod muže. Když vystrčil nohu a část boku, tělo okamžitě napadl ranní chlad. Zachumlal se pod muže a pevně ho objal. ´Zahřívá mě svým vlastním tělem.´ Prolétlo mu hlavou, ale pochyboval, že by někdo z Hor mohl být tak pozorný. Při vzpomínce na předešlou noc si uvědomil, že by možná i mohl.
Kaiser se pohl. Shiela sebou cukl a netušil, co dělat a jak se tvářit. Muž se pomalu zvedl na ruce a promnul si oči. Zadíval se na něj. Pohladil rozechvělého Nížana úsměvem a sklonil se k němu.
“Není ti zima?” On si povzdechl.
“Ne, díky tobě ne.” Připustil nerad. Muž se opět pousmál a pohladil ho po tváři.
Když se konečně odhodlali vstát, oblékli se a vrátili k ostatním. Čekali na ně se snídaní. Shiela dokonale zrudl a vduchu snad poprvé v životě zaklel, když si všiml úsměvu bělovlasého muže. Zdržel se komentářů a podal mu snídani. Zajatec špitl díky a zabalil se do Kaiserovy kožešiny. Znovu zaklel, když si uvědomil, že ji má na sobě.
Opět vyrazili. Shiela seděl před Kaiserem a suveréně se o něj opíral. Byl zabalený v teplé kožešině, najedený, odpočatý a k tomu v jeho pevné bezpečné náruči. Cítil se spokojený, a přestože si to v duchu vyčítal, nebránil se tomu. Zavřel oči a ukolébaný svými pocity opět usnul.
Horalové tiše projížděli krajinou a vyhýbali se vesnicím a stavením. Zítra by konečně měli dorazit na hranici. Věděli, že na cestě před nimi dlouho není žádná voda a tedy možnost napojit koně. Zastavili a zadívali se na stavení obehnané nízkou pobořenou zídkou. I zde se prohnala bouře a v domě očividně nebyl nikdo, kdo by to opravil.
“Co myslíš?” Ozval se bělovlasý. Kaiser pokrčil rameny a pobídl svého koně.
“Držte se za námi.” Sklonil hlavu k Shiele. Prsty ho pohladil. Muž zatěkal víčky a otevřel oči. Ospale se rozhlédl. Všiml si statku. Nejistě zvedl oči k jezdci.
“Potřebujem vodu.” Vysvětloval a slezl z koně. Pomohl jemu a upravil kožešinu. Stále ospalý muž zakryl rukou zívnutí a ani se nebránil.
Všichni otočili hlavy ke vchodu, ze kterého vyšla drobná štíhlá žena. Váhavě k nim vykročila. Když došla dostatečně blízko, uvědomili si, že je velice krásná. Nejistě na ně hleděla, ale snažila se tvářit hrdě. Blonďaté vlasy stažené v dlouhém copu. Nos posetý pihami a výrazné zelené oči.
“Dobrý den, cizinci. Můžu vám s něčím...” Zradil ji hlas. Nikdy se s Horaly nesetkala. Opravdu vypadají tak děsivě, jak všichni vyprávějí.
“Dobrý den. Nemusíš se bát, bez tvého svolení tu zeď nepřekročíme.” Uklonil se Kaiser jemně a dokonale překvapil ženu i Shielu. Trochu uklidněná prohlášením přikývla.
Zvedli oči k její společnosti. Byla to další... muž. Uvědomili si překvapeně. Skutečně. Byl mladší než ona, stejného krásného obličeje a očí. Delší vlasy měl částečně spletené. Nejistě si je prohlížel. Pohledem zastavil na bělovlasém muži. On sledoval jeho. Nikdy by nevěřil, že se mu něco takového stane. Obzvlášť s mužem. Dech se chvěl a srdce bolestně křičelo jedno slovo. Láska. Zamračil se a rozhlédl. Všiml si stromu na jejich straně zdi. Něco barevného se plácalo vysoko ve větvích. Šel se podívat a doufal, že brzo vyrazí zase na cestu.
“Chtěli jsme tě jen poprosit o vodu pro naše koně.” Vysvětlil jí. Zatěkala očima a chvíli přemýšlela. Přikývla a otočila se na svého společníka. Zmateně se rozhlédla. Muž následoval bělovlasého. Krok za ním, tiše a téměř okouzleně. On se zastavil a hleděl nahoru.
“To je moje šála.” Překvapeně se otočil. Nížan se jemně pousmál a zadíval se nahoru.
“Je to pár dní, co se tudy prohnala silná bouře a strhla mi ji z krku. Neumím lést po stromech.” Sklonil hlavu zpět k němu a jemně zrůžověl. Pak překvapeně zamrkal, když se muž chytl nejnižší z větví a obratně vyhoupl nahoru. Bez zaváhání lezl výš. Na jedné z nejvyšších větvích se natáhl pro šálu. Opatrně ji vymotal z ostrých větviček a slézal dolů. Seskočil a sklonil hlavu k teplé pletené šále. Byla neobvykle dlouhá z příjemné měkké vlny, která hladila jeho prsty. Zvedl oči k muži. Ten se pousmál.
“Děkuju, to jsi...” Zmlkl, když ho druhý muž zastavil. Zrovna překračoval díru ve zdi. On mu omotal šálu kolem krku a pousmál se.
“Zůstaň tam, za zdí číhají vlci.” Šel zpět ke svému vůdci. Muž se nejistě dotkl šály a vydal se také zpátky. Na své straně zdi. Jeho sestra se uvolněně pousmála. Kaiser svým způsobem také.
“Doneseme vám vědra s vodou, pokud to stačí.” Podívala se na něj. Přikývl a sledoval svého přítele. Tázavě se na něj podíval, když přišel dostatečně blízko. On se jen zamračil a šel ke svému koni. Zvířata čekala opodál s ostatními jezdci.
Pár jim přinesl dvě plná vědra. Kaiser sklonil hlavu k Shiele.
“Vem si ho.” Překvapil ho. Muž přizvedl obočí, když si uvědomil, že Horal nechce ženu ještě víc děsit. Přikývl a vzal si ho od ní. Očividně ji to uklidnilo. Cukl sebou, když Kaiser vědro chytl a vzal mu ho.
“Já... já bych ho unesl.” Zamračil se a tradičně vytvořil uražený výraz.
“Jsem si jistý, že ano. Musíš ale vzít to druhý.” Kývl hlavou. Nížan se otočil a všiml si druhého vědra. Překvapil Kaisera šťastným úsměvem a pustil ucho. On si povzdechl a oplatil mu překvapení polibkem. Shiela jemně zrůžověl a zamračil se na něj. Šel si pro vodu, velitel Horalů ji nesl ke koním.
“Děkuju.” Vzal si vědro a otočil se. Za ním stál bělovlasý muž. Zajatec mu ho bez boje podal. Proč by se s ním tahal, když oni nepochybují, že ho unese. Sledoval, jak muži napájejí své koně.
“Jsi z Nížin nebo ne?” Ozvala se žena. Otočil se a přikývl.
“Jsem zajatec.” Překvapil je. Usmála se.
“Ještě jsem neviděla, aby se k zajatci někdo choval tak něžně a stále ho hlídal očima.” Shiela sebou cukl. Hlídal očima?
“Hmm... nemyslím, že se bojí, že uteču. Proč by mě...”
“Ne, protože se bojí, že utečeš, ale protože se bojí, aby se ti něco nestalo.” Přerušila ho. Zrudl a zmateně zamrkal. Otočil hlavu ke Kaiserovi. Vrátil se. Žena k němu natáhla ruce. Pousmál se a podal jí dřevěné nádoby.
“Stačilo to?” S díky přikývl. Zvedla hlavu k nebi. Ztmívalo se a od západu se blížily těžké mraky. Co to s tím letošním podzimem jen je? Odhodlala se a otočila hlavu k Horalovi.
“Chystá se studená deštivá noc. Pokud chcete, nechám vás přespat. Samozřejmě ve stodole.” Dodala rychle.
“Ale bude to jistě lepší než spát venku v dešti.” Překvapila ho. Rozšířila oči, když se za ní ozvalo dětské volání. Kaiser sledoval přibíhající malou holčičku. Žena ji chytla a schovávala za své sukně. Dívenka si ale očividně chtěla prohlédnou cizince. Proklouzla jí a obratně vylezla na zídku. Natáhlá ruce. Její matka zbledla. Muž si prohlížel světlovlasé neskutečně rozkošné dítě. Pousmál se a zvedl ho.
“Jsi objovský.” Vyděsila ženu. Pobaveně se zasmál a zvedl oči ke svým mužům, kteří to nevydrželi a přišli blíž. Jemný dětský smích rozehřeje srdce i toho nejtvrdšího bojovníka. Obzvlášť když má doma podobnou ratolest.
“Všichni jste.” Rozhlížela se.
“Je nádherná, jako malé slunéčko.” Promnul jeden z Horalů světlé vlásky. Dítě bylo nadšené pozorností.
“Vemte koně, zůstáváme.” Zapískal Kaiser krátkou melodii. Jeho kůň zvedl hlavu a vykročil k němu. Muži na velitele překvapeně hleděli. Namířil si to k malé brance. Žena mu téměř běžela naproti. Uvolněně si vzala dítě a přitiskla k sobě. Zvedla hlavu ke Kaiserovi. Pohledem jakoby se omlouvala za svůj strach a zděšení.
“Možná bychom se mohli představit.” Pohladil koně, který do něj šťouchl svou velkou hlavou. Přikývla.
“Mé jméno je Kaiser, to je můj bratr Kaunis a to Shiela. Oni se představí sami.” Máchl rukou směrem ke svým mužům. Sourozenci z Nížin zbledli. Kaiser? Velitel a pán Horalů? Prohlíželi si ho. Vše, co o něm slyšeli, byla pravda. Snad jen jediná věc ne, nebyl zlý. Alespoň se jim zdálo, že není.
“P-pane.” Uklonili se oba.
“Mé jméno je Viera, to je můj bratr Malik a to má dcera Noreia.”
Opravdu jim nabídla přístřeší ve větší prázdné stodole. Dokonce jim přinesla horkou vodu, aby se mohli umýt. Pak z bratrem zmizeli za zamčenými dveřmi.
S přicházející nocí skutečně přišel silný déšť – bouře. Ne, tak strašná jako předešlá, ale mohutně hřmělo a blýskalo se. Vítr kolem mlatil a zvedal vše, co unesl.
Viera, držící vystrašené dítě, zvedla oči ke dveřím. V nich stál Malik. Nikdy se nebál bouřky, ale ta poslední vyděsila i jeho. A ta za okny ji svým duněním a hukotem tolik připomínala.
“Myslíš, že spí?” Přizvedla obočí. Ona sama nad tím už docela dlouho přemýšlela. Pokrčila rameny a vstala.
Muži seděli kolem ohně. Stodolu ohýbal vítr, místy protékala voda ale k ohništi ani jeden z živlů nedosáhl. Z hor byli zvyklí na silné vánice a bouřky, ale spát se v tom hluku nějak nedalo. Alespoň někdo nemohl.
Kaunis sklonil hlavu k jednomu z mužů. Ležel, přikrytý svým kabátem a spokojeně oddechoval.
“Neskutečný, ten vážně usne kdekoliv a za čehokoliv.” Zakroutil hlavou a vrátil se pohledem na svého bratra. Pobaveně přikývl. V jeho náruči seděl Shiela. Nebál se, tedy ne zas až tak moc. Byl prostě jen trochu nervózní. Z hluku a všeho kolem.
Všichni otočil hlavy k vratům, které bouchly. V nich stáli sourozenci schováni pod látkovou plachtou. Muži rychle vstali a chytli velké dveře. Když dvojice vešla, zabrali a zavřeli je. Další jim pomohli z pod plachty.
“V pořádku?” Oba přikývli a otočili hlavu ke Kaiserovi.
“Trochu nás to vystrašilo.” Přiznala. Jen se pousmál a nabídl jim místa u ohně. Uvolnili se a sedli si mezi bratry.
Dítě se ve velké společnosti brzy uklidnilo a nenechalo vojáky v klidu. Matka ho sledovala očima.
“Neboj se o ni, většina z nich má stejně staré děti.” Překvapeně zvedla ke Kaiserovi hlavu. Pousmála se a přikývla. Zadíval se na ni.
“Jak je to dlouho?” Viera sebou cukla a Shiela otevřel oči. O čem to mluví? Žena se na Horala váhavě podívala.
“Jste oba dost vyčerpaní.” Kývl hlavou k Malikovi. Spal a během spánku se sesunul do náruče Kaunisovi. Muž ho lehce zaskočeně držel.
“Očividně nejste zvyklý na práci na statku, nemluvě o opravách po bouřce. Chybí tu dobytek, takže jste ho asi museli prodat.” Rozhlédl se. Zajatec ho nejistě sledoval. Jaktože on si nevšiml?
“Je to pár měsíců.” Sklonila žena hlavu.
“Jsme s Malikem z města a vždy se o všechno staral můj muž. Totiž on tím žil a trval na tom, že my dva máme zůstat tak...”
“Půvabní a křehcí?” Pomohl Kaiser. Žena zrůžověla ale přikývla.
“Líbilo se mu to. Malik mu přirostl k srdci, hned jak jsem je představila. Připomínal mu jeho bratra. Myslím, že kvůli němu nechtěl... prý byl stejný, jako my, ale otec z něho chtěl statkáře. Nezvládl to.” Zakroutila hlavou.
“Když si Dwight... Tak se můj muž jmenoval.” Vysvětlovala.
“Když si přivedl mě, vydědil ho.” Povzdechla si.
“A my to sami nevzládáme. Vážně jsme se snažili, ale netušíme jak... a teď ještě lidi z vesnice.” Dodala. Kaiser ji pobídl. Zamračila se a pokrčila rameny.
“Neustále na nás doráží. Na mě i na Malika.” Zadívala se mu do očí.
“Jistě. Krásná mladá žena na statku sama... ještě k tomu s ním.” Otočil hlavu ke spícímu muži. Ona přikývla. Horal se zamyšleně zadíval do ohně. Zvedl oči ke svému bratrovi. Jemně přikývl.
“Máš tady k tomu nějáký osobní vztah?” Zeptal se. Viera se zamyslela.
“Nemyslím. Milovala jsem svého muže a náš domov. Ale byl to domov, protože tu byl on a Noreia a Malik.” Pokrčila rameny.
“Teď už je to jen mrtvý dům, co nás vysává. Víte, myslela jsem, že nám vesničani pomůžou. Pomůžou. Pokud svolíme.” Zakroutila hlavou. Zvedla oči zpět ke Kaiserovi a překvapila ho hrdostí v nich.
“Kdybych měla umřít hlady, nedovolím, aby se mě to sobecký prase dotklo.” Řekla tvrdě a její tvář zalila krása a světlo. Pak je opět přemohla únava.
“Ale nejsem tu sama. Mám ještě je. Dříve či později se tomu neubráním.” Usmála se smutně. Shiela se vztekle a znechuceně zamračil.
“Co je to za odpornýho špinavýho... ” Řekl rozčíleně a překvapil bratry. Kaiser ho objal kolem ramen a zašeptal do ucha. Muž k němu zvedl oči. Ten jeho hebký hluboký hlas. Nechal se políbit.
“Pokud chceš, můžete jet s námi.” Zvedl Horal oči k ženě. Překvapil nejen ji ale i svého milence.
“S vámi?” Zopakovala. Přikývl.
“Postaráme se o vás. Už jen protože jsi nás tak mile přijala.” Byl si jistý, že vesničan je stejný hrdina jako Vadas. Vlastně si ho v něm živě představil. Jen přes jeho mrtvolu dostane takový prase ženu, jako je ona.
“O mě a...” Zeptala se nejistě.
“O vás všechny. Čím jsi se živila ve městě a on?” Zeptal se.
“No... já jsem švadlena. Jsem vážně dobrá.” Dodala a přesvědčivě kývla hlavou.
“A můj bratr učitel. Je mladý, ale... ale prý byl moc šikovný. Tady si všichni šijou sami a o učení moc nestojí.” Otočila hlavu ke spícímu muži.
“Záleží jen na vás. Vemte si, co chcete. Pomůžem vám.” Žena se mu zadívala do očí.
“Vážně?” Zeptala se. Přikývl. Rozbrečela se. Shiela se jemně pousmál a narovnal se. Pevně ji objal, ona se k němu přitiskla. V tu chvíli byl neskutečně hrdý, že stojí po jeho boku. Stojí po jeho boku? Stojí nebo ne?
