kapitola I. - konec
Mezi korunami stromů prolézal drobný štíhlý stín a blížil se k teplému zlatavému cosi. Obratně přeskakoval z větve na větev až se ocitl přímo nad malým zdrojem světla. Po obličeji mu přeběhl úsměv a on slezl ještě níž. ´Malej brouček.´ Pomyslel si a okouzleně ho sledoval.
Vytřeštil oči, když větev pod ním zapraskala. Omámen přívětivým světlem nedával pozor, kam šlape. Zaklel a snažil se zachytit čehokoliv kolem.
Mladík sklánějící se nad lesním pramenem vylekaně zvedl hlavu po těžkém žuchnutí. Jeho srdce se zcvrklo na malé drobné nic. Že by to byl on? Ne, to jistě ne. Vstal a pomalu přešel k temné hromádce. Pohla se. Rozechvěle zvedl ruce a ty se rozzářily zlatavým přívětivým světlem. Ozářil hnědovlasého štíhlého mladíka.
„Dej to pryč.“ Zamračil se a plácl druhého přes prsty.
„Teď vidím uplný...“ Zamrkal a oprašoval si oblečení. Uplejší kalhoty z měkké kůže a pavučinové triko s dlouhými rukávy. ´No bezvadný.´ Všiml si, že nepřežilo pád.
„Promiň.“ Ozval se provinile příjemný hlas. On zvedl hlavu a zadíval se na světlovlasého mladíka. Měl blonďaté vlasy a teplé medové oči. Byly jako slunce. V záplavě zlatého světla vypadal jako slunce. Krásné kouzelné slunce.
„V pořádku, pomoz mi na nohy.“ Snažil se vyhrabat z pod větví a listí, které pádem smetl. Klečící se pousmál a vstal. Podal mu ruce a pomohl mu na nohy.
„Zatraceně.“ Zamračil se tmavovlasý a chytl se za nohu. To by mu ještě chybělo, zlomená noha. Držel se druhého mladíka.
Škrábance a modřiny se zahojí, ale se zlomenou nohou... je v háji. Zkusil došlápnout. Znovu se zamračil a rychle nohu zvedl.
„Asi to máš zlomený... podívám se.“ Pomohl mu světlovlasý přejít k prameni a posadit na velký kořen.
„Smím?“ Dotkl se nohy. Sedící se zamračil a ucukl pohledem.
„Jo, jistě.“ Mladík se usmál a vyhrnul mu nohavici. Začal prohmatávat a opatrně hýbat s nohou.
„To-to-to... to bolí, nech toho.“ Snažil se druhý ucuknout s končetinou. On k němu zvedl oči.
„Bydlíš tady někde? Pomůžu ti.“ Nabídl se. Zraněný přizvedl obočí.
„Proč bys to dělal?“ Nechápal. Světlovlasý pokrčil rameny a narovnal se.
„Nemůžu tě tu přeci nechat.“ Řekl mírně a podal mu ruce. Přijal je a s jeho pomocí vstal. Nemůže ho tu nechat? Co je to za nesmysl? Přemýšlel ale chytl se ho kolem krku. Zadíval se na něj. ´Vlastně to není tak špatnej...´ Uvědomil si.
„Já... já jsem Lys N. Luciola.“ Kývl světlovlasý mírně hlavou.
„Jistě. Já Oxiop... ale všichni mi říkají Lynx.“ Řekl rychle a váhavě se na mladíka zadíval. Ten se zamyslel, pak se pousmál a přikývl.
„Snad neruším.“ Oba zbledli a otočili hlavu po hlubokém sametovém hlase. Mezi kořeny stromů přicházel vysoký temný stín. Zacouvali a Lys instinktivně schoval Lynxe za sebe. Oba se rozechvěle nadechli, když vyšel do jemného svitu měsíce. Byl to urostlý muž světle šedivých téměř bílých vlasů a temně krásného obličeje. Sledoval je tmavýma hlubokýma očima. Popošel blíž, oni zacouvali.
„Ty-ty... ty jsi... jsi ten...“ Koktal světlovlasý mladík.
„Corryn Hogna.“ Doplnil ho tmavovlasý a schovával se za jeho rameno. Corryn Hogna. Lovec. Pavouk. Mezi místními nebezpečná smrtící legenda.
To mu ještě chybělo. Hladovej, unavenej, spadne ze stromu a do toho snad ten nejnebezpečnější pavouk. Snažil se Lynx odtáhnout druhého mladíka ještě dál. Špatně šlápl a zatemnilo se mu před očima. ´Tohle už je prostě moc.´ Omdlel. Muž přizvedl obočí a Lys se rychle otočil.
„Lynxi.“ Sklonil se k němu. Vyplivl srdce, když mu cizinec položil ruku na rameno a jemně ho odstrčil. Chvíli přemýšlel, zda by raději neměl také omdlít.
„Uklidni se. Nic vám neudělám. Přišel jsem si jen pro vodu.“ Otočil k němu muž hlavu. Mladík příkývl a opravdu se mu snažil věřit. Bylo by to snazší, kdyby nevypadal jako to nejděsivější, nejtemnější... snad všechno nej, co kdy viděl.
Muž si povzdechl, když se Lysův vyděšený pohled nezměnil. Sklonil hlavu k ležícímu. Zvedl ho a slyšel, jak mladík vedle něj zadržel dech.
„Hej.“ Dotkl se Lynxe pod bradou a zvedl obličej k sobě. Neodokázal jinak než se pousmát. Zrovna držel v náruči velice krásného sexy mladíka. Byl jako Lysův temný odraz. Nejen vzhledově i uvnitř bylo něco temného a zároveň divokého.
Muž vstal s ním v náruči a vydal se pryč. Lys překvapením rozšířil oči.
„Kam...“ Cizinec se otočil.
„Potřebuje ošetřit... měl bys jít se mnou, tady to není bezpečné.“ Mladík se na něj váhavě zadíval. Sklonil hlavu a chvíli přemýšlel. Muž se usmál, když ho doběhl.
Lynx se probral. Ležel v něčem hebkém, nadýchaném a teplém. Tak příjemně měkoučkém. Zhluboka se nadechl. A voňavém. Chvíli jen ležel a užíval si hýčkající pocity.
Rychle otevřel oči a zadíval se do dřevěného stropu. ´Kde to...´ Snažil se zvednout, ale byl moc slabý. Všiml si mladíka, klečícího u postele. Držel ho za ruku a spal. ´Lys.´ Vzpomněl si.
„Tvůj přítel je velice oddaný a statečný... nechtěl se od tebe hnout.“ Cukl sebou a otočil hlavu po hlase. Ve dveřích stál bělovlasý cizinec.
„Ty... ty... ty. Chceš mě sníst? Nejsem dobrý, jsem hubený a...“ Zakroutil rychle hlavou.
„Uklidni se, nechystám se tě sníst.“ Přešel muž k posteli. Tak jako Lys i Lynx sice přikývl ale nevypadal klidnější. Pevně svíral přikrývku a očekával nejhorší. Zachvěl se, když si k němu muž sedl a přizvedl ho. Pod zády mu upravil polštář. Podal mu velký hrnek. On si ho zaskočeně vzal a zadíval se na zlatavou tekutinu.
„Máš zlomenou nohu, modřiny a škrábance po celém těle... Padals?“ Mladík ucukl pohledem a zamračil se.
„Potřebuješ nabrat sílu, aby se to zahojilo. Tak jez.“ Přizvedl muž hrnek k jeho rtům. Lynx se napil. ´Dobré.´ Pomyslel si a napil se znovu. Zarazil se.
„Chceš mě vykrmit a pak sníst?“ Muž se zasmál a zakroutil hlavou.
„Přesně tak. Chci, abys byl ještě sladší než jsi teď a pak tě sníst.“ Vyděsil ho úsměvem. Vstal a odešel. Mladík se zadíval do dveří. ´Dělal si legraci nebo ne?´ Přemýšlel. Sklonil hlavu zpět k hrnku. Napil se. Dobré ale díky tomu on síly nenabere. Podíval se na spícího mladíka. Vztáhl ruku a prsty zlehka přejel po jeho krku. Povzdechl si a zavřel oči.
Lys za sebou co nejtišeji zavřel dveře a zadíval se na Cowana – jejich temného děsivého hostitele. Byli u něj už druhou noc. Nabídl jim postel, jídlo a bezpečí svého domu. Přesto se ho stále bál.
Muž seděl na terase svého velkého stromového obydlí. V jeho okolí nebylo nic. Jen neskutečně mohutné vysoké stromy. Jeho domov byl mezi větvemi jednoho z nejvyšších a nejhustších. Dokonale skrytý před nežádoucími hosty.
Mladík si až opatrně sedl do druhého křesla a ruce složil v klíně. Povzdechl si.
„Nevypadá líp. Vlastně myslím, že spíš naopak.“ Zvedl oči k muži. Otočil k němu hlavu a zamračil se.
„Já vím... Co je vlastně zač?“ Lys váhavě pokrčil rameny, že neví. Cowan přizvedl obočí a dožadoval se vysvětlení. Mladík mu vyprávěl, jak se potkali.
Muž se pobaveně pousmál. Mohlo ho to napadnout. Vstal. Lys k němu rychle zvedl hlavu.
„Něco mě napadlo, měl bysis jít lehnout. Brzo bude svítat.“ Zašel do domu a namířil si to ke své ložnici, kde uložil zraněného mladíka.
Zadíval se na něj. Pousmál se. Vážně ho to mělo napadnout. Že ta drzá, divoká kráska prostě nemůže být kořist.
Sedl si k němu a pohladil ho po tváři. Krásný, divoký Lynx. V jeho přítomnosti sladce nejistý a vystrašený. Aby ne. Stále si o něm myslel, že je Corryn. Dravec. Lovec mnohem horší než je on. Soudě podle únavy, pádu a toho že ho nedokáže vycítit.
„Lynxi.“ Naklonil se k němu. Měkce políbil na rty a přiměl ho pootevřít je. Mírně se odtáhl, mladík ho s jemným zachvěním následoval. Muž se pousmál a kousl se do vlastního zápěstí. Zacvičil s rukou a pak přiložil k otevřeným ústům. Lynx zatěkal očima a rty se zachvěly. Cowan sledoval čtyři páry ostrých dlouhých tesáků. Tak přece jen. Zamračil se, když se mu jimi mladík zakousl do ruky.
Lynxovi se zdál úžasný sen. Ležel a třebaže nic neviděl, jeho krkem protékalo příjemné teplo a rozlévalo se po celém těle. Přinášelo sebou novou sílu a zahánělo hlad. Krev. Uvědomil si. Tak dlouho necítil její chuť. Tahle byla obzvlášť sladká a dobrá.
Svět kolem se začal projasňovat. ´To není sen.´ Uvědomil si dotek kůže na rtech, měkké maso pod zuby. Otevřel oči. Překvapeně se odtáhl a zadíval se na muže. Sáhl si ke rtům a dotkl se zbytků krve. Zadíval se na své prsty. Zmateně zvedl oči opět k němu.
„Lepší?“ Přejel prsty po svém zápěstí. Tak je to pravda. Pavoučí sliny jsou vážně neskutečně léčivé. Rány po mladíkovo zubech se zatáhly aniž by krvácely.
Lynx přikývl a povzdechl si.
„Jak jsi poznal, co jsem?“ Chtěl vědět. Muž se pousmál a prohlížel si ho.
„To Lys. Vyprávěl mi, jak jste se potkali. Nebyl jsi tam kvůli lesní vodě.“ Mladík jemně a lehce trucovitě zakroutil hlavou.
„Přilákalo mě jeho zlaté světlo. Bylo tak krásné a okouzlující, že jsem nedával pozor. Snažil jsem se zachytit, ale tak dlouho jsem nic nejedl.“ Povzdechl si a neodvažoval se na něj podívat. Nechtěl vidět jeho pobavený pohled. Jeho. Velkého lovce. Tomu se jistě nikdy nic podobného nestalo.
„Chtěl jsem ho sníst a on mi nabídne pomoc.“ Zakroutil hlavou a zvedl ji k němu. Uvědomil si, že si ho muž prohlíží.
Lys, stojící za dveřmi do ložnice, vytřeštil oči. Nedalo mu to a chtěl vědět, co to Cowana napadlo. Možná měl raději zůstat v nevědomosti.
„Tak... tak já půjdu. Už je mi mnohem líp, díky za pomoc.“ Vyhrabal se mladík z přikrývek a kulhavou chůzí si to namířil pryč. Na lýtku měl přírodní dlahu. Na sobě černou košili – dle velikosti očividně hostitelovo.
„A kam chceš jít? S tou nohou? Neschopný lovu?“ Chtěl vědět muž.
„I bez tý nohy jsem mizerný lovec. Takže...“ Chytl kliku dveří. Netušil proč, ale nejednou měl silný pocit nebezpečí. Musí, co nejrychleji zmizet. Pryč od něj. Cukl sebou, když se muž o dveře opřel dlaněmi a zabouchl je. Přerývaně se nadechl a otočil. Opřel se o dveře a zadíval se na něj.
„C-co to... říkal, říkal jsi, že mě nechceš sníst.“ Snažil se. Cowan se pousmál a sklonil se k němu.
„Změnil jsem názor.“ Vpil se do jeho rtů. Lynx vytřeštil oči. Věděl to. Sní ho. Od prvního dne ho sledoval hladovým pohledem, který mu rozechvěl srdce a bral klid.
„Nemůžu si pomoct. Chci tě. Od první chvíle.“ Je to tu! Plakalo mladíkovo srdce bezradně a vystrašeně.
Lys, stále stojící na druhé straně dřevěné desky, se klepal strachy. Konečně se vzpamatoval a sklonil hlavu. Musí pryč! Proč tu probůh ještě stojí! Musí pryč od nich. Až se Cowan nakrmí na Lynxovi, jistě přijde na řadu on. Na druhou stranu... ne tady prostě nezůstane! Chce to jiný plán.
Mladík strnule stál a hleděl na muže. Čekal bolest, ta ale stále nepřicházela. ´Má dost zvláštní způsoby, jak někoho sníst.´ Přemýšlel a přivřel oči. ´Příjemné způsoby.´ Pootevřel rty a vpustil Cowana dál. Zachvěl se. Z doteku mužovo rtů a jazyka vycházelo teplo a prostupovalo do celého těla. Aniž by si to uvědomil vztáhl ruce a objal ho kolem krku. Přitiskl se k němu.
Zvláštní. Kdyby nebyl muž, skoro by si myslel, že ho nechce sníst ale... vytřeštil oči a silou ho odstrčil. Muž se pobaveně umál, když si všiml zmateného šokovaného pohledu.
„Ty... ty mě nechceš sníst.“ Vydechl. Cowan se pousmál a opět si přitáhl měkké rty.
„Chci, ale ne tak jak myslíš.“ Zašeptal do jeho krku a pak ochutnal hebkou opálenou kůži. Mladík se zachvěl.
„A-ale moje noha.“ Protestoval chabě. Muž ho přizvedl k sobě, Lynx ho automaticky objal nohama kolem pasu. Uvědomil si, co udělal a zrůžověl.
„Tu nebudeš potřebovat.“ Opřel ho Cowan o desku dveří a opět spojil jejich rty. Jeho drobný milenec se rozechvěle nadechl a opětoval polibky.
„C-Cowane?“ Přivřel oči, když proti sobě ucítil jeho vzrušení. Muž zabručel otázku.
„Mohli bychom do postele?“ Zeptal se plaše. On se odtáhl. Mladíkovo srdce zalilo teplo, když ho překvapil laskavým úsměvem a chytl kolem pasu. Přenesl k posteli a jemně položil. Naklonil se nad něj.
„Lepší?“ Pohladil ho po tváři. Pavouk přikývl a přitáhl si rty. Na to, aby se bránil nebo ho zastavil, se mu to až moc líbilo.
Cowan prsty vklouzl pod košili. Mladík mu zašeptal do úst, když objal dlaní jeho vzrušené mužství. Muž se usmál a odtáhl se. Zadívali se do očí. Pohl rukou. Lynx přivřel oči a přizvedl bradu. On ho pod ni políbil a pokračoval.
Sledoval záchvěvy v mladíkovo krásné tváři, jeho štíhlého těla. Tak moc ho chce. Nikdy po nikom tolik nezatoužil. O co překvapivější, že po pavoukovi. Sladkém, drzém, divokém pavoukovi. Sklonil se ke rtům. Dokonce ho krmil svou krví. Neskutečné ale tak úžasné.
„Chci... chci abys mě snědl, pohltil... celého.“ Zašeptal mladík mezi vzdechy. Mužem projela vlna vzrušení. Zhluboka se nadechl a rozepl si kalhoty. Přizvedl jeho nohy. Opatrně, aby mu neublížil.
Lynx se jemně zamračil a zadržel dech. Pevně se chytl Cowana kolem krku a zadíval se mu do očí. On jemu. Úžasné pocity a úžasný pohled. Kochal se. Pomalu přirazil. Mladík se několikrát nadechl a snažil se nevnímat bolest. To, co bylo za ní, bylo mnohem zajímavější a příjemnější.
„Netušil jsem, že být sněden může být tak úžasný.“ Zvedl se ke rtům. Muž se pobaveně usmál a sklonil se k němu.
„Já zas, že někoho sníst.“ Vyvolal spokojený úsměv na jeho tváři a pak umlčel rty svými.
Lynx pomalu zamrkal a objal pevné vyhřáté tělo nad sebou. Dokonale se probral a sklonil hlavu. Vedle něj spal Cowan. Částí těla přes něj, hlavu položenou na jeho rameni. Tvářil se spokojeně a klidně. Mladík se pousmál. Cítil se úplně stejně.
Prsty pohladil muže po tváři, kopíroval linii krku a pak ramene. Zarazil se a přizvedl hlavu. ´To snad...´ Hleděl šokovaně na jeho záda.
Celou dobu se ho bál. Klepal se před ním. Myslel si, že ho zabije. A on je motýl? Můra? Prohlížel si bílou lebku pod mužovo krkem. Smrtihlav. Položil hlavu a zadíval se do stropu. Smrtihlav. Vzbuzuje strach a nejistotu v srdcích všech, proč by nemohl v jeho? Ještě k tomu Smrtihlav vypadající jako on. Snažil se uchlácholit svou ublíženou hrdost. Rychle sklonil hlavu, když se Cowan pohl. Pomalu zamrkal.
„Promiň, nejsem moc těžkej?“ Odtáhl se, když si uvědomil, kde leží. Lynx zakroutil hlavou a mlčky na něj hleděl. Muž si všiml pohledu. Pousmál se a zadíval se mu do očí.
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem pavouk.“
„Jo a nikdy ses mi to nesnažil vyvrátit.“ Postěžoval si Lynx. On se znovu pousmál.
„Předpokládal bych, že jako pavouk bys to měl poznat.“ Mladík se zamračil. Jo, to by měl. Kdyby se tak moc netřásl strachy a uklidnil se, mohl to vycítit. Hlasitě si povzdechl ale nechal se políbit.
Když se konečně vyhrabali z postele a za okny se ozvala noc, Lynx si to namířil do druhé ložnice. Chtěl Lyse uklidnit dobrou zprávou, že je nikdo nesní. Překvapeně hleděl na prázdnou postel.
„Není tu.“ Cowan k němu rychle přešel a zadíval se na postel.
„Myslíš, že nás mohl slyšet? Myslím tím... náš rozhovor.“ Zvedl k němu mladík oči.
„Pokud ano, musel být vyděšený k smrti.“ Zamračil se muž.
„Musíme ho najít. Nedaleko odsud bydlí Corryn, mohl by mu vběhnout rovnou do náruče.“ Pavouk se zachvěl ale přikývl.
„Dokážeš ho sledovat?“ Sklonil k němu muž hlavu. On váhavě přikývl, že snad ano. Přizvedl obočí, když se motýlovi na zádech zhmotnila velká sametová křídla. Základní byla světlounce hnědá, menší přecházela v bílou.
„Krásný.“ Uklouzlo mu. Uvědomil si to a zrůžověle si zakryl pusu. Cowan se pousmál. Něžně ho políbil a zvedl do náruče.
Lys se zastavil a opřel se o strom. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že se pohybuje v kruhu. Celý den a část noci bloudil v tom hrozném lese. Proč ho kdy napadlo sem chodit? Byl tak unavený, že už ani nebyl schopný letět. Určitě už zjistili, že je pryč. Cokdyž ho hledají? Pavouci přece tak neradi přicházejí o svou kořist.
Zvedl hlavu. Zdálo se mu to nebo skutečně slyšel... hlasy! Odpoutal se od kořene a vydal se rychle opačným směrem. Vlastně jen chtěl. Ve skutečnosti skončil v něčí pevné naruči. Odtáhl se a vylekaně se zadíval na vysokého muže.
„P-prosím. Musíš mi pomoct, oni... oni chtějí... chtějí mě sníst!“ Prosil nešťastně. Cizinec přizvedl obočí a podíval se na přicházející dvojici. Všimli si ho. Oba se zamračili.
„Hmm... to bych moc rád viděl.“ Lys vytřeštil oči.
„Jak tě ta můra sní.“ Usmíval se muž a sledoval Cowana. On jeho. ´Můra?´ Pomyslel si mladík nechápavě.
„Možná ten malej pavouček.“ Sklonil hlavu k Lynxovi. Ten se zamračil a pevně držel Cowanovo ruku.
„Nech ho být, Corryne.“ Zamračil se muž. Lysovo srdce explodovalo strachy. Corryn? To je Corryn? Prohlížel si muže. Měl černé vlasy a sebevědomý temně krásný obličej. Vlastně tím, co vyzařoval, dost připomínal Cowena. Jen měl v sobě ještě něco divokého až zvířecího.
„Já?“ Bavil se pavouk.
„To před vámi tak utíkal až vběhl do náruče mně.“ Sklonil hlavu k mladíkovi. Přizvedl jeho bradu a prohlížel si ho. Byl jako nádherné teplé slunce. Sledoval ho nejistým vystrašeným pohledem svýma krásnýma zlatýma očima. Muž se sklonil ke krku a přičichl.
Lys se zachvěl. Nechápal, co to s ním je. Pavoukovo blízkost a dotek. Podmanivé černé oči. Nikdy něco podobného necítil. Jen okouzleně stál a čekal. Měl strach. Byl skoro mrtvý strachy, přesto se nedokázal pohnout – snažit se utéct, tak jako před těma dvěma.
Corryn se pousmál.
„Světluška.“ Zašeptal.
„Vždy mě zajímalo, jestli to pak náhodou nebudu umět taky. To s těma rukama. Ale asi ne.“ Hladil svým příjemným sametovým hlasem mladíkův krk. Lys rozechvěle ale odevzdaně čekal. K jeho úžasu se pavouk odtáhl.
„Ne, že bych si stěžoval, ale proč to odevzdání?“ Překvapil mladíka i pár. On otevřel oči a zadíval se do jeho. Sklonil hlavu.
„Protože... protože jsem přišel kvůli tomu. Čekal jsem na tebe u pramene.“ Šokoval všechny tři.
„Tolik toužíš pro smrti?“ Zeptal se. Přizvedl obočí, když se Lys rozbrečel. Zakroutil hlavou.
„Ne, ale přišel jsem o všechno a myslel jsem... myslel jsem...“ Schoulil se mu do náruče a přitulil k hrudníku. Pavouk ho zaskočeně sledoval. Zvedl oči k páru, jakoby mu mohli dát vysvětlení. Měli stejné vyrazy jako on. Položil mladíkovi ruce na ramena a odtáhl ho.
„Hej, neměl bys...“ Zmlkl. Lys propukl v mohutný pláč. Muž si povzdechl a přitáhl si ho zpět do náruče. Zatraceně. A to už ho dva dny sleduje po lese a odrazuje možné útočníky. Bylo to tak. Všiml si ho včera v noci. Jeho teplé zlatavé záře. Byla jako kouzlo. Přitahovala ho a uklidňovala. A jeho vůně. Sladké lákavé pokušení. Přesto ho jen z povzdálí sledoval a nedokázal zabít. Když už ale mladík třikrát obešel ten samý kruh, rozhodl se zasáhnout. I když netušil jak vlastně. Pak se objevili oni. Byl tak zaujatý jím, že si nevšiml jich. Neskutečný.
„Myslel jsem, že ty to uděláš rychle a taky se mi líbilo, že moje smrt někomu něco dá.“ Pavouk přizvedl obočí. Začal se tiše smát. Pár na mladíka nevěřícně hleděl.
„Řekl bych, že je úplně první a poslední kořist, která myslí na dobro lovce.“ Zakroutil Cowan hlavou. Jeho milenec souhlasně přikývl. Corryn se uklidnil a pousmál se.
„Hmm... takže jsi připravený umřít?“ Všichni tři sebou cukli. Během pár posledních chvil téměř zapomněli, proti komu stojí. Lys se odtáhl a utřel si slzy. Zvedl k muži hlavu a rozechvěle přikývl.
„Jsi si jistý?“ Položil mu ruku na tvář a sjel ke krku. Mladíkův dech ztěškl. Opět jen přikývl. Pavouk se spokojeně usmál.
„Dobře.“ Pár vytřeštil oči a rozhlédl se. Pavouk i s mladíkem byli pryč.
„Co to ksakru, musíme...“ Zamračil se Lynx. Cowan hleděl na místo, kde předtím Corryn stál.
„Nemyslím, že ho zabije.“ Překvapil svého krásného milence. Zvedl k němu oči.
„Už by to dávno udělal, kdyby ho chtěl zabít.“ Přikývl přesvědčivě. Mladík se zamračil.
„Snad... snad máš pravdu.“
Lys se vystrašeně tiskl k muži. Cítil vítr na své tváři a pohyb větví kolem sebe. Pak vše utichlo a on ucítíl jemný chlad. Otevřel oči, ve stejnou chvíli ho muž pustil. Polekaně zvedl ruku. Rozzářila se. Překvapeně se rozhlédl. Byli v jeskyni – zařízené jeskyni. Velká postel, na zemi koberec, velké křeslo a dokonce šatník a knihovna?
Otočil hlavu k muži, který zapaloval velký svícen. Mladíkovo ruka potemněla. Nejistě stál a opět jen čekal, co přijde. Pavouk se otočil a pomalu k němu přešel. Svou lehkou jistou chůzí lovce.
„Chceš abych tě zabil, takže tvý tělo i tvůj život vlastně patří mně, pletu se?“ Lys zatěkal očima a pak zakroutil hlavou.
„Pak záleží jen na mně, jak s nimi naložím.“ Usmál se Corryn a zvedl ho do náruče. Nesl vyplašeného broučka k posteli. Položil a naklonil se nad ním. Mladík ho zmateně sledoval a začal koktat otázku.
„Slyšel jsi někdy o kontraktu?“ Překvapil ho muž. Lys váhavě přikývl.
„Dobře, protože mě už ten hon za potravou začíná unavovat.“ Sklonil se ke krku a zlehka po něm přejel rty. Mladíkovi utekl jemný vzdech a on muži položil roztřesené prsty na pevné paže.
„Ty... ty chceš se mnou?“ Snažil se vytvořit smysluplnou větu. Jeho myšlenky tedy rozhodně nebyly.
„Něco proti?“ Odtáhl se pavouk. Zadíval se mu do očí a zlehka ochutnal růžové rty. Přesně tak sladké, jak si představoval. Pomyslel si spokojeně.
„Ne, já jen... a když, když řeknu ne, zabiješ mě?“ Šeptal mezi polibky. Muž se zamyšleně odtáhl.
„Zdá se ti, že jsem ti dal na výběr?“ Lysovo srdce vyhaslo a zasyčelo jako malá svíčka. Corryn se pobaveně pousmál.
„Promiň, budeš si muset najít někoho jinýho. Špatný je, že mu asi nedovolím zabít tě.“ Překvapil mladíka.
„Jsi tak...“ Zavřel oči. Sladký. Hřejivý. Okouzlující... na jeho mysl útočila nová a nová slova.
„Říkal jsi, že jsi přišel o vše. Já ti nabízím postel, bezpečnou náruč a...“ Neodolal a vpil se do rtů. Trochu ho pobavilo, že se mladík ani trochu nebrání. Dokonce mu rozechvěle odpovídal.
„Pokud řekneš ne, odvedu tě za Cowenem. Jsem si jistý, že on ti nabídne to samé.“ Lys překvapeně zamrkal. Má pravdu. Našel si nové přátele. Záleží jim na něm. Dokonce ho šli hledat do lesa, když utekl. Ne, aby mu ublížili ale aby ho ochránili. Srdce zalil hřejivý pocit a klid. Dokonce se pousmál.
„Tak?“ Sledoval pavouk jemný úsměv. Mladík sebou cukl a vzpomněl si, kde a s kým je.
„Myslel jsem, myslel jsem si, že jsi zlý.“ Zamumlal a bez zaváhání přijal rty. Corryn se pousmál.
„Zlý? Ne, neužívám si to zabíjení. Lov možná, ale jde prostě o přežití.“ Hleděl mladíkovi do očí a přetáhl mu lehkou halenu přes hlavu. Lys mu pomohl a pak si konečně všiml. Vytřeštil oči.
„Ty chceš, abych tu zůstal jako... jako tvůj...“ Chvěl se jeho dech.
„Milenec?“ Hladil ho muž svým hlasem. On po slově milenec dokonale zrudl. Jemně přikývl.
„Přesně tak.“ Bavil se pavouk. Mladík měl pocit, že se rozpustí. Jeho hostitel se naklonil k jeho uchu.
„Tak?“ Pohladil ho svým horkým šepotem. Lys zalapal po dechu a skutečně se snažil srovnat si myšlenky. Mysl byla ale dokonale prázdná.
Corryn ho tiše sledoval a čekal. Povzdechl si a sklouzl rukou k pasu. Mladík vytřeštil oči a zadíval se do pavoukovo.
„Ještě... ještě jsem se...“ Koktal a přivřel oči. Jeho mužství zrovna objímala velká horká dlaň a pomalu se pohybovala. Téměř líně pomalu. Provokativně pomalu.
„Trvalo ti to zbytečně dlouho.“ Zašeptal muž tvrdě a rozběsnil už tak běsnící srdce.
„Stejně neodejdeš nebo ano?“ Lys se mu zadíval do očí. Jemně se pousmál. Ne, neodejde.
